Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nesni svůj život, žij svůj sen! - 4. kapitola - Jedna mezi tisíci

25.02.2012 (08:30) • Lucienne • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1937×

IV. kapitola - Jedna mezi tisíci

Z minulé kapitoly:

 Deset minut po jejich odjezdu zazvonil zvonek u dveří. Nejspíš si rodiče něco důležitého zapomněli doma (jako například peněženku – to by se tátovi podobalo). O to víc jsem byla překvapená, když jsem otevřela a za dveřmi stál Edward.

Usmíval se od ucha k uchu. Ruce měl schované za zády.

„Ahoj,“ pozdravil mě.

„Ahoj,“ oplatila jsem mu a v hlase mi bylo znát potěšení – možná i víc, než jsem měla v úmyslu.

„Něco jsem ti přinesl,“ řekl a ukázal mi, co skrýval za zády. Byl to obrovský puget rudých růží.

„Páni, to je pro mě?“

„Přirozeně,“ řekl a podal mi je. Udiveně jsem je přijala. „Tak co, myslíš, že jsem se dostatečně snažil, abychom mohli být přátelé?“ Rozesmála jsem se. Konečně jsem to pochopila. Zatvářila jsem se vážně a volnou ruku jsem si založila v bok.

„No, já nevím. Zapomněl jsi na bonboniéru,“ prohlásila jsem hlasem nafintěné barbíny.

„Ó, pardon, madam. Hned vám pro ni skočím. Budete si přát s karamelem nebo s višněmi?“ Opět jsem se rozesmála.

„No dobře, protentokrát ti to odpustím.“

„Takže přátelé?“ zeptal se a napřáhl ke mně ruku.

„Přátelé,“ přikývla jsem a stiskla jsem ji. Pak jsem mu, stále s úsměvem ve tváři, pokynula, aby šel dál.

„A  pro příště karamelovou. Vždycky jenom karamelovou!“ řekla jsem, když jsem v kuchyni vybírala dostatečně velkou vázu. Pousmál se.

„Budu si to pamatovat.“

„Ty růže jsou vážně krásné, díky,“ poděkovala jsem a vytáhla ze skříňky odpovídající nádobu.

„To nestojí za řeč.“ Mávl nad tím rukou. Sebrala jsem květiny i vázu a vyrazila po schodech nahoru do svého pokoje. Edward už tam byl – samozřejmě. Stál na prahu mého pokoje a na ústech mu tančil pobavený úsměv. Oči mu běhaly po zdech pokoje. Okamžitě jsem zrudla jako rajče. Úplně jsem zapomněla na tu hromadu plakátů, které mi visely nad postelí, a ze kterých na mě shlíželo hned několik jeho nadpozemsky krásných tváří.

„Páni,“ ohodnotil to s pobavenými jiskřičkami v očích.

„Toho si nevšímej!“ řekla jsem rychle, vběhla do pokoje, položila vázu na stůl a zatáhla kolem postele závěsy, za které jsem teď byla vážně vděčná.

„Ty mě musíš vážně zbožňovat.“ Jeho hlas přetékal humorem. Evidentně se moc dobře bavil.

„Jen si moc nevěř,“ napomenula jsem ho, stále celá rudá, ale už také s úsměvem. „Je to jen dočasné dívčí poblouznění.“

„A víš to jistě?“

„Ty jsi neuvěřitelný.“

„Ty máš co říkat.“ Kývl k mé posteli, která byla stále zatažená závěsy. Zasmáli jsme se. „Máš ráda knížky?“ zeptal se mě náhle, když si všiml hromady knih, která se vršila na poličkách.

„Jo,“ řekla jsem a přešla k němu.

„Čteš ráda klasiku?“

„Hlavně poezii,“ přikývla jsem a sledovala jeho ruku, jak přejíždí po hřbetech knih. „Třeba Hamlet, Eugen Oněgin nebo Manon Lescaut patří mezi mé oblíbené.“

„Manon Lescaut, jo? ‚Manon je dítě, Manon je včela…‘“ začal Edward recitovat svým sametovým hlasem nejznámější a nejkrásnější verše z Nezvalovy knihy.

„‚Manon je růže hozená do kostela,‘“ dokončila jsem za něj. Usmáli jsme se na sebe.

„Máš tu i Romea  a Julii,“ poznamenal a vytáhl Shakespearův román z police.

„Jo, ta je taky moc hezká. ‚Ach, Romeo, Romeo! Proč jen jsi Romeo?‘“ Zakřenila jsem se na něj a čekala, že mi úsměv oplatí, ale on jen smutně hleděl na obálku knihy a přejížděl prstem po názvu.

„Ta byla její nejoblíbenější,“ řekl tiše. Znejistěla jsem. Na to jsem úplně zapomněla. Rychle jsem změnila téma.

„Mám pustit nějakou hudbu?“

„Jo,“přikývl a zastrčil knihu zpět do police. „Co ráda posloucháš?“

„Nevím. Nemám nikoho oblíbeného. Každý občas vydá něco pěkného, ať už je to od Beyoncé nebo od Linkin Park. Může to být hip hop, rap nebo rock – to je jedno. Hlavně když to hezky zní,“ řekla jsem, když jsem strkala CD do přehrávače. Začala hrát hudba a já jsem se pohupovala do rytmu. Nechala jsem Edwarda, ať projíždí mou skromnou sbírku cédéček, odtančila jsem k váze a začala do ní aranžovat květiny.

„To je hezký obrázek,“ poznamenal Edward. Vzhlédla jsem od vázy. Ukazoval na malý zarámovaný obraz, který mi visel nad stolem. Přivezla jsem si ho z domova, protože mi připadal hodně osobní. Nakreslila jsem ho sama. Bylo to loni v létě, když jsem byla s rodiči v Itálii. Tenkrát se se mnou rozešel můj kluk přes esemesku a já z toho byla hrozně smutná. A tak jsem si sedla na pláž a kreslila, co jsem viděla před sebou. Jen jsem si to trošku upravila – do písku pláže, která byla osvětlená zapadajícím sluncem v pozadí, jsem si přikreslila dvoje stopy jako symbol toho, že jsme byli dva a měli se rádi, ale po tom vztahu zbyly pouze šlápoty.

„Líbí se ti?“ zeptala jsem se a znovu se obrátila k růžím.

„Jo, je takový procítěný. Obsahuje v sobě hodně emocí.“ Evidentně se v tom vyzná – a v čem taky ne. Znovu jsem vzhlédla a chtěla mu poděkovat za pochvalu, ale pak jsem si uvědomila, že vlastně neví, že kreslím. A ani to vědět nemusí.

„Kreslíš?“ zeptal se náhle. Nedokázala jsem zadržet smích.

„Mám pocit, že ten můj štít nějak přestává fungovat.“

„Ne, ne. Tvůj štít funguje dokonale,“ – díky bože za to – „ale máš tu hodně tužek a pastelek různých druhů. A některé jsou i celkem drahé,“ řekl a pohrával si v ruce s jedním z mých krajonů. Měl pravdu, zrovna tenhle byl na krajon poměrně drahý. „A mimochodem – máš originální stojánky na tužky.“ Vzal do ruky conversku s obrázky Stmívání. Uchechtl se. „Další dívčí poblouznění?“ zeptal se a prohlížel si je.

„Ne, pořád jedno a to samé – ale pořádně velké,“ řekla jsem, bůh ví proč nakvašeně, vytrhla mu z ruky conversku i krajon. Krajon jsem do ní zastrčila a položila je zpátky na stůl. Modlila jsem se k bohu, aby nechtěl vidět moje obrázky. On si ale nejspíš bohužel všiml mých očí, které těkaly ke složce na stole a dal si pět a pět dohromady.

„Můžu se podívat?“ zeptal se a posunkem ukázal na desky s mými kresbami. I když bych je nejraději sebrala a zavřela pod zámek někde hodně daleko od něj, přikývla jsem. Otevřel složku a začal si prohlížet mé výtvory. Zezačátku to byly obrázky jako portrét mé nejlepší kamarádky, můj pes Chicko, vzpomínka na dámskou jízdu  u kamarádky nebo na oslavu jejích narozenin. Prostě všední věci z mého života. Edward to komentoval kladně a u některých, jako u kvítku konvalinky, který jsem kreslila u babičky na baráku, když jsem neměla co dělat, se i pozastavil. Samozřejmě jsem byla růžová jako pivoňka. Pak ale začaly obrázky, na kterých byly překreslené plakáty Stmívání. Přejít od Romea a Julie k tomuhle bylo jako šlápnout z bláta do louže. A ještě do toho začala v rádiu hrát písnička Flightless bird od Iron & Wine.

„I was a guick, wet boy
diving to deep for coins.
All of your street light eyes
wide on my plastics toys...“ začal zpívat tiše melodický hlas z rádia s doprovodem poklidné hudby. To je ta písnička, na kterou tancoval Edward s Bellou na plese v altánku na konci Stmívání. To je vážně bezva, pomyslela jsem si. Opravdu nebyl dobrý nápad, brát ho do tohohle pokoje. Příště si budu muset dát pozor a všechno, co nějak souvisí s Bellou dát to z jeho dohledu.

„Já tuhle písničku znám,“ řekl zamyšleně Edward a nespouštěl oči z černobílého Belliného portrétu.

„Vážně?“ zeptala jsem se roztržitě a chtěla co nejrychleji přepnout rádio na jinou skladbu. On ale pochopil můj záměr a řekl:

„Počkej, nemusíš to vypínat. Na to jsme tancovali na plese, viď?“ Přikývla jsem. Připadala jsem hrozně nesvá. Edward odložil mé kresby a zahleděl se na mě.

„Have I found you?

Flightless bird, jealous, weeping,“ začal náhle zpívat svým dokonalým samotovým hlasem, vedle kterého zněl hlas zpěváka z Iron & Wine jako úplný amatér.

„And or lost you?

American mouth, big bill looping,“ přidala jsem se k němu a raději nepřemýšlela nad tím, jak hrozně musí můj hlas znít. Byla to krásná chvíle. Jeden z těch speciálních okamžiků, kdy všechno kolem zmizí. Zpívali jsme písničku o nevinnosti a její ztrátě.

Kouzlo okamžiku však přerušilo zvonění telefonu. Věnovala jsem Edwardovi jeden omluvný pohled a vyběhla z pokoje dolů do kuchyně, abych stihla hovor přijmout, než volající zavěsí. Popravdě bych se však nejraději otočila na patě a šla zpět, ať si ten otrapa na druhém konci drátu myslí, co chce.

Volala mamka. Ptala se, jestli nechci něco koupit a jestli se doma nenudím. Co nejrychleji jsem hovor ukončila a snažila se nedávat najevo vztek, že nás vyrušila kvůli takovéhle pitomosti.

Vyrazila jsem zpět do pokoje a  chtěla jsem si postěžovat na přespříliš starostlivé rodiče, ale myšlenky na nečekaný telefonát se mi z hlavy okamžitě vykouřily. Edward stál u mé postele a v ruce držel cosi, v čemž jsem poznávala napodobeninu Belliného náramku se dvěma přívěsky – dřevěného vlka a křišťálové srdíčko. Žmoulal v prstech dárek od něj a v obličeji měl smutný a zoufalý výraz. Písnička, kterou jsme před chvílí zpívali, dohrávala. Celá jsem roztála pod náporem lítosti.

Tohle celé proběhlo během několika sekund, než si Edward stačil uvědomit, že ho pozoruji. Jakmile si mě všiml, nasadil úsměv a smutek z jeho tváře zmizel. Byl dobrý herec, ale já jsem věděla, že je to jen maska. Při pohledu do jeho očí jsem stačila rozeznat ten protivný stín, který se v nich zmenšoval a mizel. Pak zaujal své obvyklé místo v těch zlatých tůních, odkud jako by už nikdy neměl odejít. 

Zbytek večera panovala velmi příjemná atmosféra. Úžasně jsme si popovídali a zvládli jsme i jednu partičku šachů. Vyhrál – jak jinak. Nakonec se strhla i polštářová bitva. Neměl si ze mě utahovat kvůli mému šachovému umění. Byla to neuvěřitelná legrace – i když uklízet to potom už taková zábava nebude. Celý pokoj byl rozházený, protože jsme po sobě mrskali vším, co se nedá rozbít (a samozřejmě se vším, po jehož střetnutí s mou hlavou bych nemusela strávit noc na pohotovosti).

Rozloučili jsme se až hodně pozdě v noci, když Edward zaregistroval moje rodiče, kteří by se měli za několik málo minut vrátit domů. Takhle bych mohla trávit každý večer. 

   Než jsem šla spát, pořád jsem musela střílet pohledem k růžím od Edwarda. Pak jsem se zvedla a přešla k váze. Chtěla jsem si jednu růži vytáhnout a její květ položit pod polštář, aby mi hezky provoněla postel. Najednou jsem si ale mezi tou záplavou červených okvětních lístků všimla něčeho bílého. Rozhrnula jsem květiny a spatřila jeden jediný bílý narcis, který byl schovaný mezi růžemi. Vytáhla jsem ho. Byl k němu připevněný malý papírek, na němž byla Edwardovým úhledným písmem napsána tři slova. Úplně jsem roztála blahem, když jsem si je přečetla a moje tváře nabraly jasně nachovou barvu.

Jedna mezi tisíci, stálo na lístku. 

Tak...další kapitolka...Doufám, že se alespoň trošku líbila. Tak prosím komentujte :D.

Lucienne

Autor: Lucienne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesni svůj život, žij svůj sen! - 4. kapitola - Jedna mezi tisíci: