Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 33. kapitola

18.01.2012 (16:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2590×

33. kapitola – Na hraně

(pohled Belly)

Nedočkavě jsem vystřelila z postele a už stála u dveří. Carlisle se na mě shovívavě usmál, pak ale zase zvážněl: „Bello, musím tě varovat. Stále není v nejlepším stavu. Není jisté, že se probere. Jeho duševní síla byla neuvěřitelná, ale z poloviny je to stále jenom člověk. Upadl do něčeho, co se podobá komatu, ale koma to tak docela není. Setkal jsem se s tím poprvé za svou existenci a nevím, co mám od toho očekávat,“ vysvětlil mi trpělivě.

Pomalu jsem kývla. Moc se mi nelíbilo, že o Jazzovi mluvil v minulém čase. On přece bude žít! Musí!

Carlisle se znovu pokusil usmát a otevřel mi dveře. Váhavě jsem vyšla na chodbu a najednou jako by mi ztěžkly nohy. Nebyla jsem si jistá, jestli pohled na něj – tak zbídačeného jako by právě prošel koncentračním táborem – vydržím ještě jednou. Vždy byl tak plný síly a jen tak něco s ním nepomohlo, ani mu neublížilo. S hrůzou jsem si začala uvědomovat, čím vším si musel kvůli mně projít.

Začala jsem se nenávidět. Za tohle všechno můžu já. Kdybych se nenarodila, jen sotva by si mě Sergej vyhlédl jako družku pro svého syna nebo jako objekt, na kterém se pomstí. Kdyby se pomstil jen mně, budiž. Ale s Jasperem šlápl vedle. Potkat ho, tak i při své síle jsem si jistá, že by přežil jen jeden z nás. A on by to nebyl.

Podobné myšlenky mi vířily hlavou, když jsem s Carlislem po boku procházela chodbou směrem k pokoji, za kterým jsem slyšela slabě tlukoucí srdce, a bylo mi jasné, že je to Jazz. Alice to být nemohla, protože z přízemí se ozývalo ještě jedno další srdce. Daleko silnější a vyrovnanější. Byla docela hrůza ty dva zvuky porovnávat.

Než se Carlisle stačil natáhnout po klice, já už byla uvnitř. Nijak to nekomentoval, jen za mnou vkročil dovnitř a potichu zavřel.

Tomu už jsem ale vůbec nevěnovala pozornost. Jediné, na co jsem teď myslela, bylo vyhublé torzo mužské postavy na posteli. Jediné, co mu koukalo ven, byly ruce a hlava.

Vypadal…

Hrozně, ale trošku lépe než před pár dny.

Za prvé, byl čistý. Jeho vlasy už nebyly tak zplihlé ani mastné. Jeho tvář už nebyla tak propadlá, ale pořád stejně bledá. Byl na kapačkách.

Jedna věc mě vyděsila. S každou minutou jako by vypadal lépe – o kousínek, ale přece – dokonce vypadal, že jen spí. Právě. Chvěla se mu víčka, a co chvíli mu cukla ruka. Ale on se neprobouzel. Pochopila jsem, jak to Carlisle myslel.

Po tváři mi začaly téct slzy. Vydala jsem se blíž a sedla si na židli vedle jeho postele. Chytla jsem ho za ruku, která se chvilkami pohnula a modlila se k bohu, aby mi stiskl ruku nebo mi dal nějaké znamení, abych věděla, že je stále uvnitř a bojuje.

Aniž jsem zvedla oči, zeptala jsem se: „Jak dlouho už takhle vypadá?“ Jak dlouho jsem vlastně byla mimo?

„Dva dny. Ale to není to nejhorší – teď se mu pravděpodobně ulevilo. Ale… měla bys to vidět,“ zašeptal a já nechápala, co myslí.

Potom vzal jeho ruku, kterou jsem držela a otočil ji dlaní nahoru. Po celé délce dlaně se táhla jasně bílá srpkovitá jizva. Nechápavě jsem na ni zírala.

„Má je skoro po celém těle. Adriana mi vyprávěla, že Sergej zjistil, že upíří kousnutí je pro poloupíra nesmírně bolestivé,“ zamumlal a položil jeho ruku zpět na postel.

Něžně jsem ji vzala zase do dlaně a lehounce objela obrys jizvy. Bože…

„Nějaké jizvy jsou mi ukradené, pokud už nebude trpět bolestí,“ zasyčela jsem. Carlisle kývl, ještě se podíval na nějaké přístroje, které kontrolovaly Jazzův zdravotní stav a nenápadně se vytratil. Byla jsem mu za to vděčná.

Zničeně jsem si složila hlavu do dlaní. Čím vším jen kvůli mně musel projít. Jsem zrůda. I když nevědomky, ublížila jsem bytosti, kterou miluji nejvíce. Neměla jsem se nikdy narodit. Ne, tenkrát, když si pro mě Sergej přišel, neměla jsem se bránit – tomuhle bych pak zabránila…

Znovu jsem ho chytila za ruku a rukou velice něžně smetla jeden pramen vlasů z jeho obličeje. Vypadal doopravdy, jako by jen spal. Jako by mohl v následující chvíli otevřít oči, usmát se na mě a vynadat mi, že brečím. Ano, přesně tohle by udělal můj starý Jazz.

Ale… i kdyby se teď probudil, měl by dost důvodů mě nenávidět. Vlastně bych se mu vůbec nedivila, kdyby mě úplně zavrhl. Ale to je kdyby. Nejdřív se musí vůbec probrat. To je mé největší a nejvroucnější přání. Ať se probere.

Jak dlouho jsem tam seděla? Minuty? Hodiny? Možná…

Když vtom mě něco napadlo.

Pokusila jsem se na něj napojit pomocí naší telepatie.

„Jazzi?“

Ticho.

„Jazzi?!“

Ticho.

„Jazzi, jestli tam jsi, odpověz mi, prosím,“ zamumlala jsem.

Ale před jeho vědomím jako by byla vystavěná zeď. Ocelová. Bušila jsem na ni, dobývala se dovnitř. Plakala a naříkala, ale všechno bylo marné. Ta zeď jako by neměla konce ani začátku. Nemohla jsem se podhrabat ani ji přelézt. Děsilo mě to. Nakonec jsem na něj stále zůstala napojená, zůstala u té zdi „stát“ a plakala jsem. Po obličeji mi tekly přímo potoky slz.

Nebylo to ale nic platné. Zeď tam byla stále. Zároveň s tím ale taky přišlo vědomí, že on je tam též. Za tou zdí. Možná to byl jeho způsob ochrany. Napadlo mě, že si dokonce tenhle stav navodil sám, aby nemusel čelit další bolesti. Horší bylo, že jsem nevěděla, jestli z té své ocelové ulity někdy vyjde ven.

Pomalinku jsem se začala stahovat z jeho vědomí. A s ním to ani nehlo. To dotek mé mysli nepoznal? Nebo poznal, ale nechtěl se mi otevřít?

Ještě jednou jsem se na něj zmučeně podívala, když se ozvalo zaklepání na dveře. Byl to Carlisle.

„Bello, nechci tě rušit, ale měla bys odpočívat. Zítra k němu zase můžeš přijít,“ zkusil se usmát, ale vesele to nevypadalo.

„Dobře,“ špitla jsem a pustila jeho ruku. Bez ohlédnutí jsem se vydala k sobě do pokoje. Tam jsem za sebou zaklapla dveře a začala brečet. Probrečela jsem celou noc…

*   *   *

Od té doby jsem za ním chodila každý den. A každý den to bylo stejné.

Jako bez života jsem se doplazila do přízemí a vyhoupla se na barovou stoličku vedle Alice, která právě konzumovala něco, co uvařily Adriana a Esmé společně.

Adriana se na mě pousmála a nandala mi také. Začala jsem jíst, ale přišlo mi to nijaké. Už nějakou dobu nemám chuť k jídlu.

„Stále má kolem vědomí tu zeď?“

„Ano,“ kývla jsem a zamrkala, abych vyhnala z očí slzy.

„Bella věří tomu, že kdyby se přes ni dostala, Jasper by se probudil. Ale problém je, že to také záleží na něm. A on to používá jako obranu před bolestí, takže ani necítí, že už mu nikdo neubližuje, ale pomáhá,“ vysvětlit to Alici Carlisle, který se najednou objevil v kuchyni.

„Ano, tak to je. Musím to jen prolomit. On cítí, že tam jsem. Ale nevěří mi… nebo mě nepoznává,“ zatřásl se mi hlas. Alice mě konejšivě objala kolem ramen. Vděčně jsem se na ni usmála, dojedla a vydala se k sobě do pokoje. Na další rozhovory jsem už neměla náladu.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 33. kapitola: