Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč III - 13. kapitola

06.09.2011 (18:00) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 50× • zobrazeno 7055×

III – 13. Kapitola

Vzteky jsem házela věci Nessie, co budu dnes potřebovat, do tašky. Ne, že bych mu nechtěla říct, co budu dělat a s kým, ale tady šlo o princip. Já nejsem žádný jeho majetek, který musí mít pod dohledem. Nejhorší na tom bylo, že já jsem se vztekala a on byl naprosto v klidu. Jakoby se nic nedělo. Věnoval se Nessie, pomalu ji oblékal do rukávků košilky, žvatlal na ni nesmysly, líbal ji po bříšku a ona mu svou radost dávala znát svým pisklavým smíchem.

„Tak už mi řekneš, kam jdeš?“ ozval se Edward.

Ohodila jsem ho nasupeným pohledem. „Ty mi taky neříkáš, kam jdeš!“

„Ale vždy ti řeknu, když odcházím a ujišťuju tě, že se vrátím,“ odporoval. „Sakra, Bello! Pokud mi to neřekneš, tak tě prostě nikam nepustím!“

„Za milencem. Tak už můžu jít?“

Jeho oči zaplály hněvem. „Neprovokuj mě! Bello. Musel bych zabít každého chlapa, co by se tě jen dotkl a umučit k smrti každého, co by se jen přiblížil k mým dětem uvnitř tebe!“ zavrčel. Sebral mi tašku z rukou.

„Co to děláš?“

„Dnes zůstaneš doma. Jsi rozrušená. Uklidníš se a odpočineš si, ano?“ snažil se na mě mluvit klidně. Zatlačil mě ke křeslu a posadil do něj. Choval se při tom něžně. On nikdy nedokázal být hrubý.

Sakra, a je to tady. Popotáhla jsem nosem a z očí se mi spustily potůčky. Ne, nesmím brečet. Semkla jsem rty, abych nevzlykla.

„Já se nechci stěhovat,“ vybafla jsem z nenadání na Edwarda. Klekl si k mým nohám a hlavu složil do mého klína. Moje prsty se automaticky zabořily do jeho kštice a začaly ho hladit.

Nic na to neřekl, jen mi ležel u nohou jako věrný pes. Po chvíli se zvedl. „Dobře, tvoje staré auto je v garáži. Ale dáš na vás všechny pozor, a kdyby se cokoliv dělo, tak mi hned zavoláš, ano?“

Koukala jsem na něho zmateně. Dovolí mi odjet a ještě navíc v mém starém autě? Samotnou? Jak to? To se Edwardovi nepodobalo. Jenže v tu chvíli mi to bylo jedno, hlavně, že už nebudu muset trčet v tomhle domě.

„Dobře,“ souhlasila jsem a připravila se na cestu v neuvěřitelné rychlosti, než si to rozmyslí. Během pár chvil jsem byla v suterénu a pozorovala Edwarda, jak malou poutá do sedačky. Nadšení z výletu mi vlévalo radost do žil.

„Jeď opatrně,“ poučoval mě Edward, když se odtrhl od Nessie a políbil mě.

„Budu. Jedu k Vanesse,“ práskla jsem na sebe, „pozvala mě na oběd, ale nejspíš se tam zdržím až do večera. Miluju tě.“ Políbila jsem ho, nasedla do auta a vyjela.

„Už ti zase volá?“ zeptala se Vanessa, když mi znovu zazvonil telefon.

Přikývla jsem a zvedla mobil. „Co se děje, Edwarde? Ne, už jedu domu. Jsme v pořádku. Pa. Já tebe taky.“

Omluvně jsem se podívala na Vanessu. „Už budu muset jít. Edward je nějaký netrpělivý.“ Zvedla jsem se a vytáhla Nessie z ohrádky. Vůbec se jí odsud nechtělo. Líbila se jí přítomnost dalšího dítě. Byla na ni zvyklá ze školky. A Vanessin syn jí to svými kousky, co tu prováděl, vynahrazoval.

„Já to chápu. Buď na něj milejší. Nezapomeň, že teď je toho na něj najednou moc. Má ženu, dceru a dvojčata na cestě. Vlastně je mi sympatický, že se o vás tak snaží postarat.“ Povzbudivě se na mě usmála. „Je ještě tak mladý.“

„Máš pravdu,“ potvrdila jsem jí. „Stejně bych teď měla raději víc klidu. V domě je na mě moc lidí.“

„Počkej, až se ti narodí dvojčata, to si o klidu budeš moct nechat jen zdát. S Edwardem budete rádi, když si na sebe v noci najdete chvilku,“ zasmála se a podržela mi Renesmé, abych se mohla obléct do kabátu.

„Tak příští týden,“ rozloučila jsem se s ní a vydala se k autu. Dnešní den byl příjemný. Popovídání s kamarádkou ze mě shodilo ten stres, který se ve mně usídlil. Mluvilo se snad o všem. Ani chvilku nebylo ticho. Něco takového jsem potřebovala. Ulevit svým starostem a sobecky jimi zatížit někoho jiného.

Venku už byla tma a malá v sedačce usnula. Hlavičku měla ztěžka položenou na opěrátku a tiše vydechovala bublinky. Vyvolalo mi to úsměv na tváři.

Ve zpětném zrcátku se objevilo Edwardovo Volvo a hned za ním Emmettův Jeep. Úsměv na tváři mi pohasl a tep se zrychlil. Edward na mě zablikal a já jsem zastavila na kraji lesní cesty, obě auta za mnou také. Můj manžel vystoupil a já stáhla okýnko.

„Policejní kontrola?“ štěkla jsem po něm rozhořčeně. Vsadila bych se, že celou dobu stepoval u domu Vanessy, aby se ujistil, že mě tam nikdo nevraždí.

Podíval se po Nessie a otevřel u mne dveře, nahnul se ke mně a přivlastnil si moje ústa. Překvapilo mě to, a tak jsem jen mezi ztuhlými rty vydechla.

„Právě jste prošla dechovou zkouškou, paní Cullenová,“ oznámil mi mezi polibky a jeho dlaň zabloudila na moje břicho.

„Tomu se říká policejní brutalita,“ šeptla jsem mu do úst a on se zasmál.

„Rád se tě dotýkám. Přijde mi, že za tu dobu, co jsem tě neviděl, ti povyrostlo bříško.“

Neviděl? Pche… Obočí se mi zamračeně stáhlo. „To je možné. Vanessa mě hostila vším možným. Naprosto se mi trefila do chutí. Jen doufám, že teď nebudu muset projít osobní prohlídkou,“ zděsila jsem naoko.

„Každému policajtovi, co by na tebe sáhl, bych ulámal ruce,“ zavrčel. „Jsem jediný, co se tě smí dotýkat!“

„Jsi žárlivý?“

„Jsem majetnický, Bello. Jako každý upír, když se jedná o jeho manželku.“

„Stalo se něco?“ Hodila jsem pohled na Emmetta, který stál opodál a obracel oči vzhůru nad naším dobíráním. „A neříkej, že jsem překročila povolenou rychlost.“

„Všechno v pořádku, miláčku, jen…“

„Jen?“

„Jen teď budeš muset na pár dnů s Nessie odjet. Pojedeš s Rosalií a Emmettem. Všechno potřebné jsem vám už zabalil. V autě máte deky, jídlo i čerstvou krev. Budu potřebovat tvůj telefon. Kdybys potřebovala, tak mi zavoláš od Rosalie nebo od Emmetta. Teď si vystup.“ Odepnul mi pás, pomohl mi ze sedadla a vytáhl mi z bundy mobil.

Zírala jsem na něho, jako bych slyšela špatně. Nic z toho, co mi říkal, nedávalo smysl. Najednou jedna a jedna byly tři.

„A ty, Edwarde? Naháníš mi strach. Co se tu děje?“

„Za pár dnů za tebou přijedu a všechno ti vysvětlím.“ Pomohl mi z auta a ujal se Renesmé. Políbil ji na líčko a vytáhl ze sedačky. „Pojedete celou noc, Bello. Snaž se prospat, kdyby se ti udělalo nevolno, tak to hned řekneš Rosalii. Postará se o tebe.“

„Ty chceš, abych jela s Nessie celou noc?“ opakovala jsem po něm nevěřícně. „Je ještě malá! A já těhotná!“ zděsila jsem se. Byl už skoro večer a já jsem byla po celém dnu unavená. Nessie na tom byla podobně, ani se neprobudila, když ji Edward přenášel.

„Já vím, lásko. Já vím. Ale jinak to udělat nejde. Až dojedete, tak si pořádně odpočinete, slibuju.“ Připoutal Nessie v Emmettově Jeepu a mě tam skoro násilím posadil. Byl nervózní a mě pálilo v ústech tolik otázek. Než se mi z úst vydralo slůvko protestu, Edward mi zavřel dveře a Emmett za volantem vystartoval s čekanou rychlostí. Přišlo mi, jako bychom před něčím utíkali.

Hlava se mi za Edwardovou postavou otočila. Stál u silnice, dokud mi nezmizel z dohledu.

Jeli jsme celou dobu na sever. Na mou otázku: „Kam jedeme?“ se mi dostalo jednoduché odpovědi: „Do chaty v horách.“

Chvílemi se mi podařilo podřimovat, ale nervozita z nevědomosti mi nedovolila usnout. Všechno bylo divné. Když jsem potřebovala na záchod, ani u benzínové pumpy mi nezastavili, jen někde u lesíka. I přebalování malé probíhalo v autě za jízdy. Nessie půl noci proplakala a já ji nedokázala utišit, nebyla zvyklá takhle cestovat. Únavou se mi dělalo zle. Rosalie se se mnou na zadním sedadle a v péči o Renesmé střídala.  Jinak to ani nešlo,  ani kdybych chtěla, přeci mi jenom těhotenství dávalo zabrat. Bolela mě neuvěřitelně záda a za krkem. Místo, abych se dekou přikryla, tak jsem si ji cpala pod záda. Až ráno, když se malá dožadovala krmení, se mi podařilo vydobýt, aby zastavili na odpočívadle, abych mohla malou v klidu nakojit. Emmett taktně odešel z auta.

„Bello,“ otočila se ke mně Rosalie ze sedadla spolujezdce, „jak se cítíš?“

Nechtěla jsem si stěžovat, ale doopravdy mi nebylo nejlépe. „Nic moc. Kdy tam budeme?“

„Na dálnici byla dopravní nehoda, tak to objíždíme, jinak bychom ještě teď stáli v koloně. Navečer tam budeme.“

Zalapala jsem po dechu. „Večer?!“ Zatočila se mi hlava nad představou dalších dvanácti hodin v tomhle sedadle. A co teprve Renesmé? Té se už teď nelíbilo být přikurtovaná v sedačce.

„Až přejedeme hranice, tak na hodinu zastavíme. Protáhneš si nohy. Taky jsi ještě nic nejedla, musíš se najíst.“

„Nemám s sebou pas,“ vyhrkla jsem zaskočeně.

Rosalie se usmála. „S tím si nedělej starosti. Všechno potřebné máme.“

Za další hodinu Emmett zastavil za kolonou tří aut u hraničního přechodu. Asi za deset minut na nás přišla řada. Usměvavý strážce si vzal od Emmetta naše doklady a nakoukl přes okýnko našeho auta, pohledem se zastavil na Nessie cumlající chrastítko a pak do pasů.

„Máte krásnou dceru, paní Cullenová,“ usmál se na Rosalii a podal jí zpět cestovní doklad. Ta mu s úsměvem poděkovala.

. . .

Porozhlédl jsem se po prázdné ložnici. Ve vzduchy byla Bellina mateřská vůně plná dětského pudru a ženství. Na posteli ležela hnědá kožená vazba. Byla Belly. Ležela schovaná ve skříni pod Belliným oblečením a já ji našel, když jsem jí balil věci na cestu. Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového existuje. Otevřít ten svazek, bylo něco, jako nahlédnou do Pandořiny skříňky, tajemné, nečekané a zakázané, přesto lákavé a já neodolal. Moje prsty znovu pohladily jemnou kůži alba a otevřely jej.

Hned na první straně byla vyobrazená moje žena s odhaleným bříškem, které se kulatilo až do ohromné šíře. Podle popisky byla pár dnů před porodem mojí dcery. Vykouzlilo mi to úsměv na tváři. Další stránky už byly seřazeny postupně - od těhotenského testu až po první fotky Renesmé. Nechyběly ani snímky z ultrazvuku. Jediné, co bych vynechal, byly fotografie, kde mou ženu osahávali cizí muži na místě, které by jim mělo být zapovězeno. To já jsem měl mít v té době dlaně položené na jejím lůně a chránit jej, ne ti nezodpovědní spolužáci ze střední, co jí klidně mohli ublížit. A já bych teď na ně nemusel žárlit.

Došel jsem k posledním stránkám. Kdybych mohl, tak bych se při prvním obrázku své dcery rozplakal. Byla focena v porodnici v den, kdy se narodila. Byla krásná a tak maličká. Na dalším byla s Charliem, který dojatě svíral svou vnučku a plakal. V jeho obličeji hrálo tolik emocí a já jsem si dokázal přesně představit, co se v něm odehrávalo. Nessie byla v jeho zapletených pažích tak drobná a spokojená. Žárlil jsem na něj a záviděl mu, že tam byl. Že tam mohl být.

Moje ruce držely to album jako posvátnou knihu. Bibli mého osobního života. Nic teď nebylo vzácnější. Kam se hrabaly knihy od známých a slavných spisovatelů. Nic pro mě neznamenalo tolik, jako toto. Snažil jsem se zapamatovat každou fotku a list z toho období své rodiny, co jsem zameškal a touha být teď u své ženy a dcerky mě čím dál tím víc ovládala. Nohy by se za ní nejraději rozeběhly a paže by je sevřely v náručí.

Ozvalo se zaťukání. „Edwarde?“

„Esmé?“ Až teď mi došlo, že jsem přestal vnímat okolí. Ze zdola domu se ozývaly cizí hlasy.

„Je tu policie. Chtějí s tebou mluvit. Je s nimi Carlisle.“ Tvářila se ustaraně.

Pokýval jsem hlavou, že rozumím a album schoval do sbalené cestovní tašky. Tohle byla věc, kterou bych tu za žádnou cenu nenechal. Sešel jsem do haly za policisty v uniformě. Jejich myšlenky a tváře mi říkaly, co mi chtějí sdělit, ale jako by to všechno šlo mimo mě. Zahaloval mě až neuvěřitelný klid. Jasper se postavil vedle mě.

„Pánové?“ pozdravil jsem je.

„Pan Edward Cullen?“ zeptal se jeden z nich, já mu svou totožnost potvrdil a on pokračoval, jakoby tohle dělal denně, na rozdíl od svého kolegy. „Stala se dopravní nehoda. Je mi líto, ale vaše žena ji nepřežila,“ oznámil mi naprosto bez citu, jako automat. Zůstal jsem na něho zírat.

„A moje dcera?“

((-- --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč III - 13. kapitola: