Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemiluji tě, Bello! - 7. kapitola

03.10.2010 (10:30) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1857×

7. kapitola

(Jacob)

No to se ti povedlo, říkal mi v hlavě Sam, ale já ho sotva vnímal. Proč? Protože jsem nemohl odtrhnout oči od vystrašené dívky, která viděla stvůru ve křoví – viděla mě. Každá normální bytost, ať už člověk, vlk anebo upír, by rychle utekla pryč a pak řekla té dané osobě, že se jí to jenom zdálo. To já, Jacob Black, jsem neudělal. Stál jsem tam a nereagoval. Ta dívka se zastavila uprostřed silnice. Zastavila se uprostřed kroku a pusa jí lehce poklesla. Její čokoládově hnědé oči směřovaly přímo do mých temných a vlčích očí. Na sobě měla nepromokavou bundu a… moje kalhoty.

Po několika málo vteřinách se ta dívka, Bella, vzpamatovala a druhou nohou došlápla na beton a otočila se celým tělem mým směrem. Pak se klidným, pomalým krokem rozešla ke mně a ohlížela se okolo sebe. Čím blíže byla, tím zpomalovala. Každým krokem byla nervóznější a já o několik kroků ustoupil do lesa. Co kdyby si nás někdo všiml?

„Jacobe?“ ptala se šeptem asi dvacet metrů ode mě a já jsem pokývl hlavou na souhlas. Její oči byly plné strachu, ale snažila se ho skrýt. Kluci, pardon, kluci a Leah, měli dostatek úcty a přeměnili se zpátky. Chtěla udělat krok dopředu, ale rozmyslela si to. Nadechl jsem se a udělal pomalý krok dopředu. Bella neucouvla. Udělal jsem další krok, další a další, až nás dělilo jen pár metrů. Celou dobu mi hleděla do očí jako já jí. Když jsem byl blíž, bylo vidět, že se bojí ještě víc, a tak jsem si pomalu lehl a hlavu položil na tlapy. Čekal jsem.

Uběhlo několik minut. Pět, možná patnáct. Ve vlčí podobě se těžko vnímal čas. Bella udělala krok ke mně. Nehýbal jsem se, jen jsem čekal.

„Jsi to opravdu ty?“ ptala se ještě tišeji než předtím. Na souhlas jsem tichounce zavrčel. Bella se nebála. Udělala ještě pár nejistých kroků a začala ke mně pomalu natahovat ruku. Zavřel jsem oči a zase čekal. Pak jsem ucítil její ruku, jak mi ji položila na čumák a nejistě mě hladila.

„Nevěděla jsem, že budeš vypadat takhle,“ špitla potichu. A klekla si. Otevřel jsem oči, zvedl se a odběhl do nejbližšího křoví. Otočil jsem se a Bella se nechápavě dívala mým směrem, otočila se a odcházela.

„Počkej!“ zavolal jsem na ni již v lidské podobě. Otočila se.

„Jaku?“ ptala se zase.

„Vidíš tu snad někoho jiného?“ ptal jsem se a usmál se. „Tak co na mě říkáš?“

„Já… uf… nečekala jsem, že budeš tak… veliký,“ vyhrkala ze sebe.

„A chlupatý,“ dodal jsem za ni a ona se začala smát. „Pořád se mě bojíš?“ ptal jsem se jí.

Oddechla si a přemýšlela. „Asi už ne, ale předtím jsi mě hrozně vyděsil.“

„Kdy?“ zeptal jsem se rychle, než mohla pokračovat.

„Když jsem tě viděla z toho parkoviště,“ pokrčila rameny.

„Nechtěl jsem, abys mě tu viděla,“ dodal jsem smutně.

Bella se usmála. „Tak to už je jedno, ne? Nechceš hodit domů?“ ptala se úsměvně a já přikývl.

Nejsem si jistý, jak dlouho jsme tam byli, ale na školním parkovišti bylo ještě celkem dost aut. Bella mě vzala za ruku. Mám se jí vykroutit? Ptal jsem se sám sebe, ale pak jsem viděl Cullena a rychle nad tím přestal přemýšlet. Zaprvé by věděl, že z toho nejsem dvakrát nadšený a zadruhé, co bych neudělal proto, abych ho naštval? Jasně, jasně. Jsem hajzl, takhle využívat Bellu, ale co kdyby… Jaku! Přestaň nad tím přemýšlet, okřikl jsem se.

Když nás Edward uviděl, tak mě málem zabil pohledem, jenže nemohl, protože Forks je neutrální území. Začal jsem se usmívat, ale pak mě to přešlo.

„Proč jsem si měla včera zamknout okno?“ ptala se mě Bella u náklaďáčku.

„Vysvětlím ti to v autě, jo?“ Podíval jsem se Edwardovým směrem a tichým vrčením se málem zadusil. Jasně, upíři nemusí dýchat, ale vypadal tak.

A máš po ptákách, Edíku, poslal jsem mu v hlavě a on po mně málem skočil. Naštěstí jsme byli docela daleko od jeho volva, ale byl by to pro něj problém? Naštěstí věděl, že nesmí porušit smlouvu, takže jen rozkopl odpadkový koš, který se rozletěl na několik kusů.

„Co mu je?“ ptala se Bella.

„V autě.“

Nasedli jsme do auta a já se v duchu smál Edwardovi. Počkal jsem, až dojedeme z dosahu jeho myšlenkového vykrádání a pak jsem spustil. Řekl jsem to trochu oklikou. Nechtěl jsem ji ještě víc vyděsit.

„Hele, Bello. Nechci mít před tebou v nějakých ohledech tajemství, takže četla jsi v těch legendách o našich přirozených nepřátelích?“ ptal jsem se.

Nechápavě se podívala a odpovídala: „Četla jsem něco o studených, podle popisu jsou něco jako upíři.“

„Jo, jsou to upíři. A… existují. Tak jako vlci,“ řekl jsem potichu a klidně. Bella zašlápla brzdu.

„Cože? Proč jsi mi to neřekl už předtím?“ vykřikla na mě.

„Protože ses ptala na vlky,“ odsekl jsem, „ale to není všechno. Upíři žijí ve Forks, Cullenovi jsou upíři.“

Belle zaskočilo. „Co… cože jsou Cullenovi?“ koktala.

„U - p - í - ř - i vegetariáni,“ vysvětloval jsem zase a sledoval, jak se jí v obličeji mění výrazy. Dobře, mohl jsem to říct trochu jemněji.

„Vegetariáni?“ ptala se trochu tišeji a klidněji.

„Ano, vegetariáni, což u nich znamená, že pijí jen zvířecí krev.“

„Hned jsem klidnější,“ odsekla sarkasticky a rozjela se.

„A Edward v noci chodil k tobě do pokoje.“ Zase zadupla brzdu. „Sakra, Bello! Vystup si. Budu řídit já.“ Vyměnili jsme se a pokračovali v rozhovoru.

„Tak proto jsi chtěl, abych si zamkla to okno?“ ptala se.

„To ty jsi říkala, že ho nemáš ráda. I když on tam možná nějakou dobu nepůjde, protože jsem tam cítit já.“ Pokrčil jsem rameny.

„Ach, děkuju, děkuju, děkuju!“ rozplývala se. „Hele, a když jsou ti upíři, tak je to taky takový to s tím česnekem, dřevěným kůlem, na sluníčku se rozpustí v prach…“ pokračovala a já ji přerušil.

„To jsou jenom mýty. Na sluníčko můžou a nerozpustí se, zabiješ je jedině když je roztrháš na kusy a spálíš, nespí, jsou rychlí, studení a někteří mají zvláštní dary.“

„Dary?“ ptala se a trochu už se vzpamatovala z těch ‚novinek‘.

„No, například Alice Cullenová vidí do budoucnosti, Jasper Cullen ovládá emoce a Edward čte myšlenky, ale tobě je číst nemůže.“

„Proč?“ ptala se.

„Nevím, ale buď ráda. I když ono je to občas dobré. Například dneska, jak rozkopl ten koš, tak jsem mu řekl v myšlenkách něco jako ‚A máš po ptákách!‘ Bylo to zrovna, když ses mě ptala na to okno.“  Bella se začala smát. Dojeli jsme až do La Push a já jsem zastavil před barákem. Chtěl jsem vystoupit, ale Bella mě zastavila.

„Ukážeš se mi ještě někdy jako vlk?“ ptala se.

„Jestli budeš chtít.“

„Jacobe!“

„Kruci, Quile. Příště choď trochu hlasitěji!“ okřikl jsem ho, když stál u okna náklaďáčku.

„Ahoj, Bello,“ zdravil ji. Za ním se vyřítila celá smečka, kromě Leah.

„Ahoj,“ pozdravila Bella a oba jsme vystoupili.

„Kde je Lea?“ ptal jsem se.

„Zase běhá po lese, znáš ji,“ pokrčil rameny Paul.

„Bello, tohle je Sam, Paul, Jared, Embry, Quil, Seth a Emily, Samova snoubenka,“ představoval jsem smečku.

„Bella,“ usmála se a nastupovala do náklaďáčku. „Těšilo mě, zatím.“ Nastartovala a odjela.

„V pohodě?“ ptal se Sam, jen co zmizela z dohledu.

„Myslím, že jo. Dokonce už ví i o upírech. Sice jsme kvůli tomu málem nabourali, ale už je v poho,“ hlásil jsem poslušně.

Předchozí < Shrnutí > Další

Kacennnka

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemiluji tě, Bello! - 7. kapitola: