Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy sama? Ne! 5. kapitola

02.06.2011 (20:00) • Paxl • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3381×

5. kapitola

Než jsem se nadala, byli všichni okolo mě a zahrnovali mě otázkami. Ani jedné z těchto otázek jsem nerozuměla, a proto jsem zařvala „Ticho!“ Všichni se zarazili a k mému štěstí ztichli. „Nikomu z vás nerozumím. Sice vás taky ráda vidím, ale tohle nestíhá ani upír. Tak prosím mluvte jeden. Alice?“ zeptala jsem se.

„Bello, ani nevíš, jak rádi tě zase vidíme. Neuraz se prosím tě, ale jak je možné, že žiješ. Naposledy kdy jsem viděla tvoji budoucnost, bylo v okamžiku, kdy jsi skočila z toho útesu. Můžeš nám prosím tě vysvětlit, proč ses chtěla zabít?“ ptala se za všechny.

„Tak zaprvé. Taky vás tu ráda vidím. Zadruhé. Z toho útesu jsem skočila jen tak. Pro zábavu. Rozhodně jsem se nechtěla zabít. A moji budoucnost jsi neviděla, protože jsem skákala v La Push a v okamžiku, kdy jsem dopadla do vody, jsem se dostala do blízkosti jednoho z vlkodlaků. A ani dál jsi nic vidět nemohla, protože jsem byla pod ochranou vlkodlaků,“ odpověděla jsem jí v klidu. Nikdo z nich to ale očividně v klidu nevzal, protože všichni vykřikli: „Cože?“

„Bello, jak to myslíš, že jsi byla pod ochranou vlkodlaků? Pod ochranou před čím? Co se dělo?“ ptala se mě vystrašeně Esme.

„Po vašem odchodu se ve Forks začala objevovat Victorie. Nejspíš se dozvěděla o tom, že jste odjeli, a začala podnikat výpady. Prostě mě to potom přestalo bavit. Ty každodenní hlídky okolo mého domu. A potom to jakému nebezpečí všechny vystavuji. Tak jsem si sbalila saky paky, Charliemu a Renée jsem oznámila, že se stěhuji a odjela jsem.

K mému štěstí jsem se dostala kousek od Forks. Do cesty se mi pro změnu připletl Laurent. Říkal něco v tom smyslu, že takhle to bude lepší a že ví, že se pomstíte, a tak mě kousl. Já se probrala  až někde v lese. Naštěstí daleko od lidí. Na druhou stranu jsem si uvědomila, že jsem nebezpečná, a tak jsem utekla a zamířila rovnou sem,“ zakončila jsem svůj proslov. Cullenovi nebyli schopni jediného slova.

„C-cože? Ty výš o nebezpečí a odjedeš? Na co jsi myslela? Vždyť jsi šla smrti vstříc!“ ujala se slova opět Alice.

„Alice klid. To jsi ještě neslyšela o mých kouskách v La Push,“ odpověděla jsem jí v klidu.

„Bello! Co jsi proboha vyváděla v La Push?“ ptala se mě. Asi to nebyl nejlepší nápad jim říkat o všem. No, už je pozdě.

„Holt mě začali bavit takový ty hlouposti, co dělali kluci. Například to jejich skákání z útesu. Tak jsem je zkoušela taky,“ odpovídala jsem na její otázky.

„Dobře. A dál?“ nedala si Alice pokoj.

„To vědět nechceš. Věř mi. Musí ti stačit, že se mnou měli plný ruce práce,“ nehodlala jsem jí odpovědět.

„Tak fajn. A to tady žiješ sama?“ nehodlala se vzdát Alice.

„Ne,“ odvětila jsem jí.

„A s kým tu tedy žiješ?“ zeptala se s napětím.

„S mojí kamarádkou Lily. Já i ona máme o malinko více schopností než normálně bychom měly mít. Tím pádem si výborně rozumíme,“ odpověděla jsem.

„Aha,“ špitla. Na tváři bylo viditelné její zklamání. Co teď? No jasně. Přečtu si její myšlenky.

Myšlenky Alice: Ach jo. Ona má jinou kamarádku. A co teď já. Mám chuť Edwarda uškrtit. Kdybychom tenkrát neodjeli, nic z tohoto by se nestalo. On si holt usmyslel, že se jí nebudeme plést do života, a tak jsme museli odjet. A proto jsem přišla o kamarádku. Vždyť mi ji máme tak rádi. Ale ona to neví.

Oni teda nechtěli odejít? Ona chce být moji kamarádkou? Ale mám jim ten odchod odpustit? Teď se musím rychle rozhodnout.

Ale co to tu plácám. Já tu nechci být zase sama. Jak jim to ale říct?

„Alice, já malinko nechápu, proč bych nemohla mít kamarádky dvě?“ zkusila jsem taktiku. Ta se překvapivě povedla a Alice vykřikla: „Díky!“

„Fajn. Teď se budu ptát já. Co kdybyste mi řekli, co tu děláte vy,“ zeptala jsem se pro změnu já.

„Tak dobrá. Asi před pěti lety se Volturiovi rozhodli pro změnu zákona. Všechny rodiny, klany nebo skupiny, které mají víc jak čtyři členy, se musí k nim přidat, nebo budou zničeni. Takhle nějak to je i s upíry se zajímavými dary. My jsme se rozhodli utéct. Nejprve jsme se schovávali jen v Severní Americe, ale pokaždé nás našli. Tak jsme utekli do Evropy a logicky si to zamířili sem. Nevíme proč, ale sem se prozatím nedostali,“ vysvětloval Carlisle.

„To si jen myslíte,“ oponovala jsem jim.

„Co?“ vykřikli všichni sborově.

„Oni tady jsou, jen se sem nedostali přes můj štít. Po pravdě oni tady už byli. Jestli jste mě poslouchali, tak mám více schopností. A z toho vyplívá, že jdou i po mně,“ odpověděla jsem jim rychle.

Teď následovalo dlouhé ticho, které naštěstí přerušil Carlisle: „Bello, vím, že je to drzé, ale mohli bychom tu zůstat. My jsme už dlouho neměli možnost se někde usadit. Pochopíme, pokud nás odtud teď vyženeš …“

„Carlisle dost. Jistě, že mi to nevadí. Ba naopak, budu moc ráda,“ přerušila jsem ho.

Všichni si výrazně ulevili a Alice s nadšením prohlásila: „A teď ti musím udělat něco se šatníkem.“

„Tak na to zapomeň,“ utnula jsem ji.

„A proč? Přeci nebudeš chodit v tomhle, co máš teď na sobě. Nebo jo?“ zeptala se dotčeně.

„Tohle oblečení je jen přetvářka,“ odvětila jsem jí. Vstala jsem a přešla ke skříni, kterou jsem otevřela. Alice se nad jejím obsahem pouze zašklebila. Dělala jsem, že jsem si toho nevšimla, a obsah skříně odhrnula. Vedle sebe jsem slyšela zalapání po dechu. Ve skříni se totiž nacházelo to nejmodernější oblečení, které mi vždy přinese Lily.

„Alice, kdybys mi chtěla udělat něco se šatníkem, tak by tě Lily roztrhla jako hada,“ vysvětlila jsem jí.

„Wow, musí mě vzít na nákupy. Má výbornej vkus,“ žasla Alice a my jsme dostali záchvat smíchu.

Autor: Paxl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy sama? Ne! 5. kapitola: