Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náruč plná tulipánů - Prolog + 1. kapitola

09.03.2012 (15:30) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3200×

                                                 Prolog

Jmenuji se Renesmé Carlie Cullenová, jsem vlastní dcera Isabelly Swan-Cullenové a Edwarda Masena Cullena a tohle je můj příběh.

Byla jsem na světě teprve osm let a přesto jsem už měla po maturitě. Psychicky i fyzicky jsem byla jako téměř každá jiná dívka mého věku. Aktuálně devatenáct. Říkám téměř, až na to, že jsem poloupír. Bylo po mé maturitě a já si měla užít to nejkrásnější léto. To léto jsem si opravdu užila, jen ne tak, jak bylo původně myšleno.

Moje dětství proběhlo hrozně rychle. Už ve čtyřech letech jsem nastoupila na střední školu. Celá moje rodina se přes mé rychlé dospívání snažila, abych prožila co nejnormálnější dospívání. Musím uznat, že jsem měla šťastné dětství.

Jediná věc, kterou jsem nikdy nemusela řešit, byli kluci. Už ode dne mého narození bylo jasné, koho že si to vezmu. Mého Jacoba. V den mého narození se do mě otiskl. Musím přiznat, že Jacoba miluji od začátku, co ho znám. Je mým kamarádem, ochráncem, rádcem a od jisté doby i přítelem. Jacob, přestože je součástí své smečky, bydlí s námi.
Vždycky totiž říká: „Nemůžu se od tebe vzdálit, bolí to!“

Nikdy jsem bez něj nebyla déle než jeden den. Vyžadovala jsem ho, potřebovala jsem ho. Byl mi vším. Moje rodina je zvláštní, ale miluji ji nade všechno. Zbožňuji mé rodiče, tety, strýčky, dědy, babičku. Celý svůj život žiji ve Forks. Je to opravdový domov, nejen můj, ale i celé mé rodiny. Byla jsem šťastná a nebylo nic, co by mi mohlo chybět. Až do onoho dne. Jedno jediné rozhodnutí, špatné rozhodnutí, úplně změnilo můj život.
               

                                                        1. kapitola

Nedokážu si představit lepší večer, než je ten dnešní. Bylo něco kolem půl deváté večer. Scházím do našeho obýváku a vidím na gauči hádajícího se Jacoba s Emmettem o to, kdo vyhraje. Jak jinak, sledovali zápas Lakers. Rose, která je neustále okřikovala. Mého tátu, který se dobře bavil nad jejich myšlenkami, mamku, jak ho s láskou sleduje. Ta jejich láska byla opravdu tak výjimečná, nikdy jsem ji doopravdy pořádně nepochopila. Často jsem jen stála a pozorovala je, bylo to pro mě něco neskutečného.

Byla tam i Alice a Jasper, ale z jejich výrazu bylo jasné, že se brzy odeberou do svého pokoje. Trochu jsem se pousmála, když jsem zahlédla ty jejich výrazy. Děda seděl ve své pracovně, opět něco zkoumal, dveře otevřené do obýváku, aby mu náhodou něco neuteklo. A babička, která si všechny měří tím nejláskyplnějším pohledem, který znám. Došla jsem k nim a políbila mého tátu do vlasů.

„Zlatíčko, už je ti lépe?“ Starostlivě se na mě po mém polibku podíval a chytil mě za ruku.

„Je to lepší, tati.“ Věnovala jsem mu jeden z mých neodolatelných úsměvů a vymanila se z jeho sevření. Emmett vstal a posadil se na zem před televizi, a tím mi uvolnil místo. Přisedla jsem si k nim na sedačku a schoulila se do již otevřené náruče mého Jacoba.

Atmosféru toho večera si budu pamatovat snad navždy. Opřela jsem jednu ruku o Jacoba a druhou jsem chytla mamku, sedící vedle mě. Pomocí mého daru jsem jim ukázala, jak jsem v tom momentě dokonale šťastná. Oba se na mě podívali a včetně mého táty jsme se společně zasmáli.

Bylo daleko jednodušší všem ukázat, co cítím, než to vyjadřovat slovy. Například zrovna v ten večer, by žádná slova nestačila. Při zápase jsem nechtěně usnula. Už asi tři dny mi nebylo zrovna dvakrát nejlépe. Jacob mě jako obvykle odnesl do naší ložnice.

Byla hluboká noc a já se probudila z ošklivého snu, chtělo se mi z toho zvracet, vyběhla jsem z naší postele a utíkala do koupelny. Když jsem ze sebe všechno dostala, otevřela jsem na sebe okno a vyčerpaně se posadila na zem. Byl to příšerný sen, Jacob v něm zemřel. Byla jsem z toho celá roztřesená. Snažila jsem se uklidnit, když vtom mě tam našel můj otec.

„Ness, co je ti? Cítíš se špatně? Zase jsi zvracela?“ V ten moment jsem si uvědomila, že jsem zapomněla natáhnout štít kolem mé mysli.

Bohužel jsem po mé mámě nezdědila ten její úžasný dar v takovém rozsahu, jako ho má ona. Nicméně jsem měla dar zaštítit svou mysl, dokonce i mysl někoho jiného. Problém byl v tom, že na rozdíl od mojí mamky, jsem si ten štít musela vytvořit, kdežto ona jím byla chráněná pořád.

Ale zase musím podotknout, že můj štít byl mnohem elastičtější než ten její. Dokázala jsem zaštítit třeba jen jediné slovo nebo jednu větu z mé mysli. Neměla jsem potřebu svůj štít používat, aspoň ne do té doby, než mi bylo špatně. Když jsem viděla, jak to všechny trápí, snažila jsem se to prostě skrýt.

„Tati, nezlob se, nestačila jsem, promiň.“

„Ness, co to povídáš, přede mnou přece nemusíš nic utajovat! Já jen chci, aby ti bylo dobře!“ Zvednul mě ze země a odvedl do postele. Neměla jsem strach, že Jacoba vzbudíme, ten spal jak poleno. Taky bych to nazvala darem. Políbil mě a já opět usnula.


Ráno jsem si to namířila do obýváku, a tam na mě už čekala snídaně. Jacob byl už v práci. Všechny jsem přivítala a pustila se do jídla.

„Nessie, je ti už lépe?“ Starostlivě na mě podívala babička.

„Jo, babi, už se cítím dobře,“

„Renesmé.“ Bylo jasné, že na mě mluví mamka, byla jediná, kdo mě takhle oslovoval, a to doslova jediná. Neměla jsem to ráda, všechny jsem vždycky prosila, aby mi říkali Nessie, ale od mamky, od mamky to znělo jinak. Nevadilo mi to, dokonce jsem to měla ráda.

Vlastně ještě děda mě oslovoval jinak, Carlie, byl hrozně pyšný na to, že se jmenuji i po něm. Občas se našel někdo, kdo z toho byl zmatený, třeba mé kamarádky. Na to jsem měla jednoduchou odpověď. Výhoda dvou jmen.

„Opravdu se nám to nelíbí, až se nasnídáš, vezmeme tě s tátou k dědovi do nemocnice. Ať tě raději prohlídne,“ pokračovala.

„Ale, mami, opravdu je to zbytečné, je mi už lépe, opravdu,“ přesvědčovala jsem ji.

„Ness?“ křikl na mě Emmett.

„Když pojedeš na to vyšetření, tak si pak půjdeme zalovit medvědy, ano?“ hodil na mě mrkací oko a já souhlasně přikývla. Nejvíc ze všeho mě bavilo chodit na lov s Emmettem, bylo to super. Táta ho sice začal umravňovat, že na mě má být opatrný, ale věděla jsem, že to strejda ustojí. Měla jsem ho ráda.


Do nemocnice se mi vůbec nechtělo, stála jsem na parkovišti a čekala na naše, než zaparkují. Byla jsem šíleně nervózní. Nic to není, dokola jsem si opakovala.
U dědy v ordinaci mi udělali nějaké testy. Pak jsme čekali v čekárně na výsledky.

Když přišel, nevypadal, že by se mnou bylo všechno v pořádku, trochu jsem se lekla a stiskla mamce a tátovi ruce.

„Máme problém. Pojďte za mnou,“ pokynul na nás děda. V té chvíli by se ve mně krve nedořezali.

„Carlisle, co se děje? Je to vážné?“ naléhal táta na dědu. Mamka jen seděla a tiskla svoje zuby k sobě. Měla strach, tak jako já.

„Edwarde, Nessiiny testy vyšly pozitivní,“ dostal ze sebe a já málem omdlela.

„Jakože jsem těhotná, dědo?“ vyskočila jsem k němu nadlidskou rychlostí.

„Ano, Ness, je to tak. Opakoval jsem ty testy třikrát.“


„To není možný!“ slyšela jsem za sebou mamku. Hlavou mi proběhlo asi tisíc myšlenek najednou. Málem jsem při porodu zabila moji mámu, stane se to samé i mě? Jak tohle vezme Jacob? Je vůbec možné, aby poloupír měl dítě s vlkem? Jaké bude naše dítě? Mám vůbec právo přivést na svět takového mutanta? Přijdou si pro něj Volturiovi, tak jako si přišli pro mě? Budeme schopni ochránit ho, tak jako moji rodiče ochránili mě? Ze všech těch myšlenek se mi zatočila hlava a já se sunula k zemi, mamka mě zachytila a pak si na nic nepamatuji, omdlela jsem.

Nevím proč, ale Jacob se ani s Renesmé nevyhne trápení a že bude dlouhé. (Asi je stoveřený pro trápení, chudáček. :-))  Jen prozradím, že v Nessiině životě se celkem brzy objeví někdo jiný. Někdo pro ni hodně důležitý. Shledají se nakonec s Jacobem? To bude záležet i na Vás. :-)

Doufám, že vydržíte a prosím Vás o zanechání jakéhokoliv komentáře, třeba i jen smajlíka. :-) Abych věděla, zda mám vůbec pokračovat. :-)

Děkuji, M.

2. kapitola

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náruč plná tulipánů - Prolog + 1. kapitola: