Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje - Prolog

10.01.2013 (16:15) • ElizabetVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1558×

Prolog

Probudilo mě hrozné pípání budíku. Ahoj, jmenuji se Amélie Müllerová a je mi šestnáct let. Ale všichni říkají mi Mio. Dnes je ten nejlepší den v roce. Je konec školního roku.

Vlítla jsem do sestřina pokoje a hlasitě zakřičela:

„Vstávat, ospalče! Dnes je poslední den školy!“Sestra po mně hodila polštář a podívala se na mě ospalýma očima.

„Co strašíš!“ zavrčela na mě. Z vedlejšího pokoje vyšla máma s tátou.

„Je šest ráno, holčičko.“

„Já vím!“

„Tak zalez zpátky do postele a mysli na toho svého Alexe!“ vysmála se mi Erika. Vyplázla jsem na ni jazyk a seběhla dolů do kuchyně. Udělala jsem všem snídani. Rychle jsem se najedla a běžela nahoru do pokoje, abych si na sebe vzala svoje oblíbené boty na podpatku a šaty. Zaběhla jsem rychle do koupelny, namalovala jsem se a učesala.

Moje sestra se vedle mě objevila ještě v pyžamu.

„Co tady děláš ještě v tom pyžamu? Běž se hned obléct!“ zakřičela jsem na ni.

„Vždyť je teprve tři čtvrtě na sedm!“

„Ale tobě to trvá vždycky hrozně dlouho! Tak dělej!“ Erika zakroutila očima a šla se do svého pokoje převléknout. A měla jsem pravdu, sestře to trvá fakt dlouho.

Vyrazily jsme kolem půl osmé. Nasedly jsme do mého auta a jely do školy.

Zastavila jsem na velkém parkovišti a vystoupila jsem. Moje sestra byla celá vysmátá.

„Čemu se tak směješ?“ zeptala jsem se.

„Ale ničemu.“

„Dobře, takže můžeme jít do školy?“

„Jo.“

Čas ve škole uběhl dost rychle. Alex se na mě ani nepodíval, což mě naštvalo. Ale co, ať si trhne, třeba se o prázdninách objeví hezčí a lepší kluk než on.

Hned co jsme přijely domů, nás máma obě táhla do kuchyně. Máma s tátou se políbili. Se sestrou jsme se na sebe podívaly znechucenými pohledy.

„Tak, holčičky, za to, že jste si tak skvěle vedly ve škole, vás vezmeme do Itálie.“

„Do Itálie. To je super,“ snažila jsem se nasadit šťastný tón. Sestra mě chytla za ruku a tahala mě k sobě do pokoje. Tam si sedla naštvaně na postel.

„Vždyť říkali, že nás vezmou do L.A.“

„Mě to taky štve. Ale v Itálii jsou mnohem hezčí a lepší kluci než tady v Americe.“

„Tak jo, jedeme tam kvůli klukům,“ řekla Erika vážným hlasem.

„No, ty tam jedeš kvůli klukům, já si to tam jedu užít.“ Do pokoje vešla máma.

„Tak, holčičky, začněte si balit, dnes večer nám letí letadlo.“

„Dnes večer?“ vyjekly jsme obě dvě naráz.

„Ano, dnes večer.“ Zkřížila jsem naštvaně ruce a šla si sbalit. Jelikož je v Itálii horko, vezmu si jen jedny kalhoty, pár triček a jedny tenisky. Jinak si beru boty na podpatku a šaty. A nesmím zapomenout na plavky! Všechno jsem se snažila narvat do jedné tašky, ale musela jsem pár šatů vyndat. Ale jen ty, které bych klidně i zašpinila. Do mého pokoje vešla moje sestra a nasadila překvapený pohled.

„Co se díváš tak překvapeně?“

„No, protože máš sbalenou jen jednu tašku.“

„A kolik jich teda máš ty?“

„Tři.“

„Tři? To tam jako hodláš zůstat?“

„Jasně že ne.“

„Tak proč tolik tašek?“

„To musíš mít tolik otázek?“

„Jo.“ Docela mě štve, že si sestra bere tolik tašek. Vlastně, ani nevíme na jak dlouho tam jedeme, jak to ale vypadalo, že to ona ví. Vyšla jsem z pokoje a seběhla dolů po schodech do obýváku.

„Mami, na jak dlouho tam jedeme?“

„Na dva měsíce.“ Otevřela jsem pusu do kořán a koukala na mámu jako na zjevení. Tak to si jdu zabalit víc spodního prádla. Otráveně jsem se otočila a šla si sbalit více prádla.

V šest hodin jsme vyráželi na cestu.

„Tak to by mě zajímalo, do jaké díry to zase jedeme.“ Řekla jsem otráveně.

„Mio, do žádné díry nejedeme. Jedeme do krásného města jménem Volterra…“

„Tam byla minulý rok moje kamarádka. Říkala, že je to pěkná díra,“ prohlásila moje sestra. Máma se na nás podívala výhružným pohledem. V osm hodin jsme byli na letišti.

„Vůbec se mi nechce do Itálie.“

„Ale Mio, určitě to tam bude dobré. A bude tam spousta skvělých kluků,“ zařehtala se máma. Zrudla jsem.

Polovinu cesty letadlem jsem prospala. Vzbudila mě sestra.

„Už jsme tu!“ Všichni čtyři jsme vystoupili z letadla, šli si pro zavazadla a šli k autobusu pro turisty. U něj stála hnědovlasá žena a dva muži. Ten hnědovlasý – měl udělané vlasy jak to dnes kluci nosí –s modrýma očima, vypadal tak na patnáct, byl fakt hezký. Ten druhý měl také hnědé vlasy a hnědé oči, tipovala bych ho tak na pětadvacet.

„Mami, my jedeme tím autobusem?“

„Ano, ale nejdeme na exkurzi. Jen se svezeme.“ To je celá máma.

„Super,“ zašeptala Erika.

„Proč?“

„Protože mně se líbí ten s hnědýma očima.“ Tak tomu jsem se musela zasmát. Protože mi to přijde roztomilé.

Po pět minutách:

„Prosím, nastupte do autobusu,“ vyzvala nás ta hnědovlasá žena. Nastoupili jsme do autobusu. Nad sedadly bylo místo pro zavazadla. Chtěla jsem sedět sama, tak jsem si zabrala místo na druhém sedadle. První zavazadlo jsem si dala nahoru, ale když jsem to druhé dávala nahoru, tak jsem to tam nějak nemohla narvat. Po pár pokusech jsem to začala vzdávat, když se ale ozval ten nejsladší hlas na světě:

„Můžu ti s tím zavazadlem nějak pomoct?“ Otočila jsem hlavu jeho směrem. Vedle mě stál ten hnědovlasý kluk, který se na mě díval pohledem, kterým se na mě ještě nikdo nepodíval.

„Ehm… Nechci vás tím obtěžovat.“

„Neobtěžuješ.“ Tyká mi. Tak ok, když se mi nabídl.

„Dobře, jak chcete.“ Usmál se a s tím zavazadlem mi pomohl.

„Děkuji vám.“

„Není zač.“ Stydlivě jsem se na něj usmála a sedla si.

„Ehm… mohu si přisednout?“ zeptal se nejistým hlasem.

„Dobře.“ Celý šťastný si vedle mě sedl. Pootočila jsem hlavu na moji sestru, která seděla úplně vzadu. Vedle ní seděl ten muž, co se jí líbil. Usmála jsem se na ni, ona mi usměv oplatila. Tak aspoň se nebude nudit. Hlavu jsem zpět pootočila na toho kluka.

„Ještě jednou bych vám chtěla poděkovat za -“

„Už mi neděkuj. Jmenuji se Alec a tykej mi, prosím.“

„Dobře. Takže, Alecu, kolik ti je?“

„Osmnáct.“ Osmnáct? On vůbec nevypadá na osmnáct.

„A kolik tobě?“

„Šestnáct. Musím tě pochválit za tvoji dobrou angličtinu.“ Alec se usmál. Páni, to je ten nejkrásnější úsměv který jsem kdy viděla. Sakra, já se do něj zamilovala. Ale takhle skvělý a hezký kluk už určitě holku má.

„Smím se otázat, jestli už někoho máš? Samozřejmě že mi to říkat nemusíš.“

„Nikoho nemám.“ Teď bych měla vybuchnout radostí, ale ne, taková já nejsem. „Všechny holky, které znám – nebo jsem aspoň poznal –, byly hrozné nány.“ Zamračila jsem se.

„Copak, řekl jsem něco?“

„Ne.“

„Samozřejmě že si o tobě nemyslím. Jsi fajn!“ Vážně? Známe se jen pár minut a on řekne, že jsem fajn. Tohle je opravdu suprovej kluk.

„Holka, která tě získá, bude opravdu šťastná,“ řekla jsem smutně a pootočila se zpět na svou sestru. Ta se měla alespoň líp než já, ten kluk jí totiž něco zašeptal do ucha a… Kurňa! Jak to, že ona hned dostala polibek?! Je to moc podle mě urychlený. He! Až bude konec prázdnin a my budeme odjíždět, tak bude brečet, že se jí od něj nechce a takový. A on řekne „zavolám ti“ a pěkný prd! Na své tváři jsem ucítila něco hrozně ledového, řekla bych, že to byly prsty. Byly to Alecovy prsty. Pootočil si moji tvář na sebe a díval se na mě těma svýma modrýma očima.

„Ty máš tak ledové ruce!“

„Já vím.“ Dal svoji ruku pryč z mé tváře.

Jelikož tenhle prolog jsem psala vždycky v noci, tak to nebylo asi nic moc. Ale i tak doufám, že se vám to aspoň trošku líbilo.

Autor: ElizabetVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje - Prolog: