Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje budoucích dnů - 3. kapitola

28.09.2011 (09:30) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1281×

3. kapitola

Auto přibrzdilo na příjezdové cestě vedoucí k domu a všechny vystoupily. Mně ještě chvilku trvalo, než si moje oči zvykly na světlo, svítící z obýváku skrz obrovská okna.

Celou cestu z nákupního střediska jsem prospala na zadním sedadle za řidičem, natisknutá čelem na okénko. Možná jsem dokonce lehce chrápala, ale ani jedna ze spolucestujících nijak neprotestovala.

Alice totiž včera večer dostala tak geniální nápad, že ho dnes musela zrealizovat. S tím, že do toho uvrtala i Esmé, Rose a mě. Koho by napadlo, že tím nápadem jsou nákupy? Nedokázala jsem se tomu vyhnout, protože se, Rose společně s Alicí, shodly na změně prostředí. Abych si odpočinula od Edwarda.

Zašklebila jsem se a pomalu otevřela dveře od auta.

Trochu to začvachtalo, když se moje noha dotkla země. Léto pomalu přecházelo v podzim, takže pršelo víc, než obvykle. I když se to zdálo nemožné. Mlčky jsem vyšla schody na terasu a opatrně otevřela vchodové dveře. Nikdo v obýváku neseděl, takže jsem mohla pohodlně vejít dovnitř, aniž bych se stala terčem nějakých připomínek.

Bez nějak většího rozhlížení jsem se vydala po schodech do patra a následně zasebou zavřela dveře od pokoje. Potřebovala jsem sprchu. Hezky voňavá a převlečená do pyžama, jsem se vydala pro něco k večeři do kuchyně. Už na chodbě jsem slyšela zvuk televize, takže mě překvapilo, když u ní nikdo neseděl. Sloužila tady jen jako taková zvuková kulisa.

Jasper s Alicí seděli u stolku, před sebou rozložené šachy. Podle upřeného pohledu, který na sebe oba vrhali, si myslím, že toho moc nenahráli. Esmé seděla u svého stolku a něco kreslila do papírů. Carlisle tady nebyl, přestože jeho příruční taška ležela spokojeně na koženém křesle hned u vstupních dveří. Ani Rose, ani Edwarda, jsem tady neviděla.

Usmála jsem se a překonala vzdálenost do kuchyně. Na sporáku chladly špagety s nějakou omáčkou a masem. Skoro jsem si zavýskala, jak mě tohle jídlo nadchlo. Milovala jsem špagety. Zrovna někdo vešel do kuchyně, když jsem měla pusu nacpanou k prasknutí a nebyla schopná mluvit. Ani jsem se nedokázala otočit tváří ke dveřím. Narovnala jsem záda jako pravítko a čekala, kdo promluví.

„Ať se neudusíš, prosímtě,“ zamumlal pobaveně Carlisle. Shrbila jsem se, a když všechno spolykala, podívala se na něj.

„Neboj, mám to pod kontrolou.“ Zasmál se a posadil na židli naproti mně. Najednou se výraz jeho obličeje změnil – už se neusmíval, ale tvářil se vážně.

„Co se děje?“

Překvapeně jsem zvedla obočí a zamrkala. „Ehm, co by se mělo dít?“

„No, ty a Edward… Co se to mezi vámi děje?“

„Já… Myslím si, že se nic neděje.“ Nervózně jsem se zasmála. On namísto toho nakrčil obočí a upřel na mě svůj zlatý pohled. Rezignovaně si povzdechl.

„Dobře… Ale kdyby náhodou něco bylo, řekneš mi to, ano? Nebo někomu z rodiny…“ Jen jsem přikývla a sklonila pohled do talíře. Naštěstí pochopil, že mu toho už víc neřeknu, a tak se zvedl a odešel. A já opět zůstala sama v místnosti. Nechtěla jsem se zbaběle zavřít u sebe v pokoji, a tak jsem hrdě zvedla bradu a usadila se na sedačce v obýváku. Tvář jsem natočila k Esmé, protože sestra měla stále na práci něco jiného. „Kde je Rose?“

Esmé se na chvilku zarazila a otočila se obličejem na mě. „Já ani nevím. Říkala, že se jde proběhnout do lesa,“ ustaraně se podívala na hodiny nad svojí hlavou, „ale už dlouho se nevrací.“

Než jsem jí stačila říct, jestli se po ní nechce jít radši podívat, protože co kdyby se jí náhodou něco stalo, se zvedla a potichu mumlala něco o tom, že to radši omrkne. Zaměřila jsem tedy oči na děj v televizi. Zrovna se nějaký mafián pokoušel z dealera vymlátit všechny jeho zuby. Všude bylo přehnaně moc krve a z reproduktorů se ozývaly dost nevybíravé výrazy. Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych našla dálkové ovládání, a pustila si tam třeba nějakou animovanou pohádku, ale nestačila jsem ani natáhnout pořádně ruku.

Zase tam stál - u rohu sedačky, a divně se na mě díval. S lehkým úsměvem přejel dvojici u stěny a udělal krok ke mně. Snažila jsem se tvářit, že jsem nad věcí a nic si z něj nedělám, ale asi to nešlo.

Zvedl ruce na znamení, že mi nehodlá nic udělat, a sedl si na nejvzdálenější kousek sedačky. Pak odněkud vytáhl ovladač, který jsem hledala před chvílí já, a přepnul tu nesmyslnou podívanou na nějaký dokument. Snažila jsem se vnímat, co tam vlastně říkají, ale nešlo mi to. Cítila jsem ho blízko sebe, jako by narušoval můj osobní prostor – což nenarušoval. Záda jsem měla jako pravítko a těžko se mi dýchalo. Edward si hlasitě povzdechl a zapíchl do mě jeden ze svých pohledů.

„Hele, měla by ses uklidnit, protože jinak tvoje srdce každou chvíli zkolabuje. A nerad bych pak Esmé vysvětloval, proč ležíš v nemocnici s infarktem.“ Nešklebil se, netvářil se jako vrah. Přesto jsem v jeho slovech slyšela podivný podtón, který mě mátl.

„Nech mě být.“

„Hele, vy dva, začněte se k sobě chovat… hezky, jasné?“ ozval se nám za zády Carlisleův hlas. Otočila jsem se na něj a viděla, jak se mračí. Zřejmě jsme ho naštvali. Zakňučela jsem jako raněné zvíře, ale nic neřekla. V tomhle stavu jsem se neopovažovala mu nějak odporovat.

„Je někde v lese,“ podotkl Edward, aniž by odvrátil pohled od televize. Znovu přepnul program, zatímco Carlisle zmizel vchodovými dveřmi ven. S menším zpožděním mi došlo, že ta věta nepatřila mně. Obraz v televizi se změnil a místo pobíhajícího leoparda tam byl teď fotbalový zápas. Zvedla jsem obočí a podívala se na Edwarda, který se mezitím spokojeně rozvalil na sedačce a nevypadal, že by to chtěl přepnout.

„Děláš si srandu, že jo?“ Otočil se na mě.

„Nedělej, že nevíš, o čem mluvím. Já tady byla první, takže mám právo se dívat, na co chci!“ Málem jsem si u toho i dupla. Právě jsem se chovala jako ukázkově rozmazlené dítě. Edward se tomu jen zasmál, natočil oči na obrazovku a ignoroval mě.

Podivně jsem zavřískla a vystartovala po něm v úmyslu získat ovladač pro sebe. Nečekal, že něco udělám. Vlastně jsem si to neuvědomovala pořádně ani já.

Přes tvář se mu mihlo překvapení, zatímco já se natahovala přes něj pro tu malou krabičku. Moje srdce si z ničeho nic uvědomilo, kde přesně se nachází, a začalo mi do hrudi narážet rychleji. Nadechl se, jako by mi chtěl něco říct, a vtom se to stalo. Jeho oči zčernaly. Neuvěřitelně rychle. Hruď se mu rozechvěla vrčením. Zatajila jsem dech a čekala, co se stane. Ten okamžik, než se vedle Edwarda objevil Jasper a zlehka ho chytil za paži, mi přišel hrozně dlouhý. Alice se objevila vedle něj z druhé strany, oči vyděšeně zaseknuté na mé tváři. V ruce křečovitě svírala mobil. Konečně jsem vydechla. Edward zavrčel hlasitěji. Nebezpečněji. Odtáhla jsem se od něj, co nejrychleji to jen šlo, a přesunula se na druhou stranu sedačky. Zavřel oči a nedýchal. Vypadal soustředěně. Tentokrát už moje nohy něco dokázaly, a tak jsem se na ně zvedla, a utekla k sobě do pokoje.

Co na tom, že poslední dobou utíkám pořád. Před vším. Já to prostě jinak řešit nedokázala – vždy jsem byla srab a všechny hádky, které následovaly po diskuzi, jsem nesla špatně. Nikdy jsem nebyla konfliktní typ.

Sedla jsem si na postel do nejvzdálenějšího rohu ode dveří. Věděla jsem, že před jejich silou mě ani ty dveře neochrání, ale byl to takový lidský zvyk – dveře představovaly ochranu. Stejně jako stěny.

Zhluboka jsem dýchala, oči vytřeštěné do tmy pokoje a lehce jsem si kousala spodní ret.

Na chodbě byly slyšet hlasy, které následovaly dunivé kroky – někdo spěchal. A pak se rozrazily dveře od mého pokoje a já vyjekla.

Stál v nich Edward a vypadal jako bůh pomsty. Nebo čehokoli jiného.

Neohrabaně jsem vyskočila na nohy a přesunula se k oknu, zády se natiskla na parapet. Paže jsem nechala volně podél těla, dlaně zatnuté v pěst.

Okrajově jsem si všimla Carlislea a Jaspera, jak stojí za jeho zády, připraveni zasáhnout. Kdy se Carlisle stihl vrátit z lesa, sakra?

„Hele, Isabello, tohle si musíme vyjasnit jednou pro vždy. Protože jak tak pozoruju, ty mě neposloucháš!“ Ke konci už skoro křičel. Přikrčila jsem se a lehce přimhouřila oči. Udělal pár kroků ke mně, Carlisle s Jasperem ho následovaly jako stín. Pokojem se rozlilo měkké světlo z mého lustru.

„Můžete nás nechat o samotě, prosím?“ Nemluvil na mě, přestože svoje černé oči upíral do mých. „Slibuju, že se jí nic nestane.“ Na zájmeno dal zvláštní důraz.

„Prosím, ať ho neposlechnou!“ modlila jsem se v duchu. Jenže někdo tam nahoře byl zřejmě naštvaný, protože mě neposlouchal.

Carlisle trochu váhavě přikývl, ale odešel. Jasper na prahu ještě chvilku zaváhal, přejel nás oba očima a se starostlivým výrazem v obličeji pokoj opustil. Dveře naštěstí jen přivřel a mně bylo jasné, že bude stát u nich – připraven kdykoli zasáhnout.

Byla jsem mu vděčná, že k přesunu od dveří k nohám postele použil normální lidskou chůzi a ne tu jejich. Nejspíš díky tomu jsem mohla spatřit v jeho tváři to zatvrzelé odhodlání. Zajíkla jsem se, když se objevil ještě blíž. A pak ještě – až stál kousek ode mě. Srdce mi hlasitě tlouklo do žeber, tep mi zněl v uších. Prudce jsem vdechla vzduch a namáčkla se těsněji ke zdi.

„Já vím, že se bojíš, ale vážně není čeho, Bello. Musíš se uklidnit, já ti neublížím…,“ mluvil tichým vemlouvavým hlasem, který hladil jako samet, šeptal. Skousla jsem si ret.

„Mám to pod kontrolou, jako nikdy. Voníš mi, ale já ti nikdy neublížím. Nedokázal bych pak sám se sebou žít, víš. Ani bych se pak nemohl nikomu z rodiny podívat do tváře, protože bych viděl výčitky… A zhnusení nad sebou samým. Oni tě mají rádi… A já tvůj život neohrozím. Nikdy a nijak, rozumíš?“ Připadala jsem si, jako by mluvil s malým dítětem. Jako by se vážně potřeboval ujistit, že to chápu. Že mu věřím. Nejistě jsem přikývla, ale moje vytřeštěné oči zřejmě mluvily za vše.

Povzdechl si, stiskl víčka pevně k sobě a sklonil hlavu. „V domě je tolik upírů a nikoho se tak nebojíš… Nechoval jsem se v minulosti nejlíp,“ ušklíbl se, „ale to bylo jen pro to, že jsem… Nebyl připravený na vůni tvojí krve. Teď už ale jsem a nic ti neudělám!“ Poslední věta zněla, jako by ujišťoval hlavně sebe.

„Nechci tě ve své blízkosti,“ zašeptala jsem, abych přerušila jeho monolog. „Bojím se tě, kdykoli se pohneš rychleji, než čekám. Já nechci umřít!“ Konec věty byl spíše kňučením psa, než obyčejná lidská řeč.

„Ne-u-blí-žím-ti.“

Slzy mi zastřely zrak a já tiše vzlykla. „Potřebuju čas.“

Jen přikývl. Mrkla jsem a byl pryč. Místo něj tady byl Jasper, mlčky mě objímal a tišil nejen svojí mocí, ale hlavně uklidňujícím dotekem jeho dlaní na mých vlasech a zádech.

< ≡ >

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje budoucích dnů - 3. kapitola: