Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje budoucích dnů - 4. kapitola

22.10.2011 (08:30) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1198×

4. kapitola

Pozorovala jsem déšť za oknem a mlčky poslouchala výklad učitele. Střední škola se naneštěstí nevyhnula ani mně, a tak jsem teď seděla ve třídě a sledovala několik znuděných tváří.

Jasper měl zrovna hodinu společně s Alicí, Rose do školy nechodila. Edward se, jako nejchytřejší sourozenec, rozhodl studovat v Evropě, ale teď se už vrátil a v průběhu příštího týdne nastoupí ke studiu. To byla oficiální verze pro lidi ve městečku.

Zbývalo už několik málo minut do zvonění na přestávku. Pak mě čekal už jen oběd, protože dnešní odpolední vyučování odpadlo. Nemohla jsem se dočkat, až zapadnu za dveřmi svého pokoje a nevylezu z něj do večeře.

Naštěstí měla Alice dneska nějakou romantickou náladu, takže si něco tiše šeptala s Jasperem. Ten ji zlehka tisknul k sobě a já tak měla od jejich narážek na moji nespolečenskost klid.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a uviděla hlouček kluků sedících kousek od našeho stolu. Měli nenápadně hlavy u sebe a o něčem živě diskutovali. Pár z nich střelilo pohledem na mě a zasmáli se. Jednoho z nich poplácali po ramenou, aby mu snad dodali odvahu či co, a znovu se zasmáli. Jeden z nich na mě pak zamrkal.

Zvedla jsem obočí, abych jim jasně ukázala, co si o nich myslím, a protočila oči. Odvrátila jsem od nich pohled a vzala do rukou tác od jídla. Bez pohledu na sourozence, nebo na ty exoty, jsem se vydala na parkoviště.

„Hej, počkej!“ ozvalo se za mnou. Neotočila jsem se, ani kdyby to volání bylo na mě. Nikdo, kdo se neumí alespoň trošku chovat, mi nestojí o moji pozornost. „Ale no tak!“

Na rameno mi dopadla cizí dlaň a natočila si mě zlehka k sobě. Aniž bych se podívala, čí ta ruka vlastně je, odstoupila jsem do dostatečné vzdálenosti. „Nešahej na mě,“ zasyčela jsem a přivřela zlostně oči.

Zvedl dlaně na znamení míru a neodolatelně se usmál. „Říkal jsem si, jestli bys se mnou nechtěla někam zajít. Kino, večeře a tak… Však to znáš.“ Další úsměv.

Udiveně jsem se zašklebila a založila si paže na prsou. „Jako s tebou, jo?“ Přikývl. „S tebou bych nešla, ani kdybys byl poslední chlap na planetě.“ Zamrkala jsem, otočila se k němu zády a pokračovala v cestě pryč od něj.

Stála jsem opřená o naše auto a znovu zkontrolovala čas na hodinkách. Kde tak dlouho jsou, proboha? Podívala jsem se ke dveřím jídelny a uviděla ty frajírky, jak vycházejí ven. Protočila jsem oči a sklonila hlavu mezi ramena, abych nebyla tak nápadná.

Spod řas jsem zkontrolovala situaci. Smáli se, že museli být slyšet až v Port Angeles. Jeden z nich mého nápadníka popostrčil kupředu a pak ukázal na mě.

Zaúpěla jsem a hlavu zvedla, protože o mně očividně věděli.

Dotyčný nasadil svůj arogantní úsměv a jistým krokem se dostal až ke mně. Až moc těsně. Položil dlaně vedle mého těla a uvěznil mě tak mezi ním a dveřmi.

Natáhla jsem paže, a zkusila ho od sebe odtáhnout, ale ani to s ním nehnulo.

Zatímco on přiblížil svůj obličej ke mně, já ten svůj oddálila. „Mně nikdo nebude říkat ne, rozumíš? Nebudeš mě takhle ztrapňovat před kámošema a na to rande se mnou prostě půjdeš, nebo uvidíš, čeho všeho jsem schopnej.“

Nechtěla jsem před ním ukazovat slabost, ale prostě jsem se musela instinktivně přikrčit a přimhouřit oči. Potřebuju zázrak!

„Rozumělas?“

„Já ne, zopakoval bys mi to?“ ozvalo se z boku hlasitě a autoritativně. Podívala jsem se za rameno toho idiota, co tady upevňoval svoje ego, a vydechla. V očích mě zaštípaly slzy.

Edward stál vedle nás s dlaní položenou na mladíkově ramenu. Nedivila jsem se, že je tady - i když by tady vlastně vůbec neměl být. A bylo mi jedno, že se ho bojím, a že jsem mu zakázala být v mé přítomnosti. Teď jsem ho viděla hrozně moc ráda.

Skousla jsem si ret, abych potlačila vzlyk.

„Pusť ji, nebo ti ukážu, čeho jsem schopnej já.“ Nepotřeboval křičet, aby dal důraz na svoje slova. Výraz jeho tváře byl dostatečný.

Kluk překvapeně zamrkal a pustil mě. Edward sesunul svoji ruku a udělal mu prostor, aby mohl odejít. Ten vypadal, že se snad rozbrečí. Kdybych nebyla ještě pořád tak vyklepaná, snad bych se i zasmála.

Edward mě čapnul za paži a vlekl od auta dál. Zaškobrtla jsem o vlastní nohu, než jsem srovnala svůj krok s tím jeho.

„Kam mě to táhneš?“ zeptala jsem se zmateně a rozhlédla se kolem. Jeho auto stálo před námi a blokovalo auta několika studentům. Neodpověděl mi, jen otevřel dveře a následně je za mnou zavřel. Sledovala jsem ho, dokud si nesedl za volant a plynule se nerozjel.

„Alice mi psala, abych pro tebe přijel, protože mají s Jasperem odpoledne něco v plánu.“ Nepatrně jsem přikývla a stočila pohled na krajinu za oknem. Minuli jsme ceduli s názvem města a pokračovali po silnici k odbočce k našemu domu.

Skousla jsem si ret pevněji, abych ani teď nevzlykla. Nechtěla jsem mu ukázat, jak moc jsem se ho bála. Choval se jako zvíře, a to mě děsilo. Co by se bývalo bylo stalo, kdyby se tam Edward neukázal?

Odkašlal si, aby upoutal moji pozornost. „Jsi… v pořádku?“

„Děkuju,“ odmlčela jsem a stiskla víčka těsně k sobě, „že ses tam objevil. Nevím, co bych dělala, kdyby…“ Zbytek věty mi zmizel někam do ztracena.

„Není za co.“

Zbytek cesty jsme mlčeli, dokud nezaparkoval před naším domem. Vystoupila jsem a se svěšenými rameny vešla do domu.

Všude bylo ticho a klid, jako by tady ani nikdo nebyl.

Edward za sebou zavřel hlasitě vstupní dveře a udělala pár kroků. Natočila jsem se na něj a zamračila se.

„Esmé jela za Carlislem do nemocnice a Rose nejspíš někde běhá… Poslední dobou nic jiného nedělá.“ Taky se zamračil a já si uvědomila, že jsem ji skutečně poslední dobou moc nevídala.

„Je… Je s ní všechno v pořádku?“ Nechápavě zvedl obočí pod formulací mojí otázky. Nervózně jsem se ošila a radši od něj odvrátila zrak. „Však víš,“ významně jsem si poklepala na spánek, „jestli se netrápí, nebo tak…“

Pokrčil rameny. „Zdá se, že je v pořádku. Jen… Cítí se sama.“ Ušklíbl se a přesunul se na sedačku. „Když vidí Alici a Jaspera, nebo Esmé a Carlislea, je z toho smutná.“

Otevřela jsem pusu, ale než jsem se stačila zeptat, opravil se.

„Ona jim to přeje! Vážně, jen… Chtěla by taky někoho mít.“ Chápavě jsem přikývla. Tomuhle jsem náhodou docela rozuměla, ale vážně jsem neměla náladu mu to vysvětlovat.

Aby přerušil to trapné ticho, zapnul televizi na nějaký sportovní přenos.

Připadala jsem si dneska nějaká jiná. Nedokázala jsem vklidu sedět na jednom místě, zabývat se delší dobu stejnorodou činností. Ke všemu mi děsně lezlo na nervy to ticho všude kolem. Ne, že by tady normálně byl cirkus, ale tohle… Tohle bylo zvláštní.

V koupelně jsem si opláchla obličej a zašklebila se na sebe v zrcadle. Pod očima se mi pomalu rýsovaly tmavé kruhy. To ty noci, kdy jsem dlouho zírala kolem sebe a snažila se přinutit ke spánku. A když ani tohle nezabíralo, zkoušela jsem to se sluchátky a mp3 přehrávačem. Jenže poslední dobou skutečně nic nepomáhalo.

S povzdechem jsem vyšla z pokoje a chodbou pokračovala až ke dveřím ven z domu. Z věšáku jsem popadla svoji bundu a zapnula si ji až ke krku.

„Jdu se projít!“ křikla jsem, aby mi zase nenadali, že ani neřeknu, kam zmizím, a vydala se na procházku do lesa.

Dostala jsem se do míst, kde jsem byla jen jednou. Ty stromy mi byly povědomé. Jen okrajově.

A pak se to ozvalo. Ty zvuky.

Trochu mě děsily. Podivné rány a zmatený křik.

Rozběhla jsem se k tomu místu, odkud to bylo všechno slyšet. Rozum mi sice říkal, že bych měla radši utéct domů a tam o tom někomu říct, ale nohy mě neposlouchaly. Co když někdo potřebuje pomoct?

Nohy se mi zaryly do země, jakmile se přede mnou objevila ta scéna.

Medvěd stál na zadních a mohutnou tlapou udeřil do prsou mladého černovlasého muže. Jeho puška odletěla od něj na několik metrů.

Medvěd rozzuřeně zařval a padl na všechny čtyři. Krok k muži a znovu ho udeřil tlapou. Muž otočil obličej mým směrem a podivně zachrčel.

Nedokázal mluvit.

A já nedokázala zabránit tichému výkřiku. Medvěd ho ale slyšel. Bez sebemenšího problému.

Pak bylo všechno jako film. Každý okamžik měl své okýnko.

Otočil se na mě a znovu zařval.

Za ním se mihl někdo z našich.

Medvěd se rozběhl ke mně.

Udělala jsem krok zpátky, čímž jsem ho naštvala. Oči se mi rozšířily zděšením, když mi došlo, kam tohle vede.

Rose se objevila vedle muže. Klekla si k němu a pak rychle pohnula hlavou. Její oči se upíraly do mých. Byla vyděšená.

Periferně jsem uviděla postavu, jak letí vzduchem kolem mě.

Narazila do medvěda a oba padli k zemi. Medvěd zakňučel a bylo po něm.

Edward se podíval na mě a pak na Rose a umírajícího muže.

Něco křikl a pak mě strašně rychle vzal do náruče.

Někam se se mnou rozběhl, ale to bylo poslední, co moje mysl dokázala vnímat.

< ≡ >

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje budoucích dnů - 4. kapitola: