Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje budoucích dnů - 2. kapitola

31.08.2011 (14:00) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1422×

2. kapitola

Zůstala jsem na místě, stejně jako Alice. Ani za zlatý prase by mě nikdo nedonutil jít k němu blíž. Vždyť on je nebezpečný! Ostatním ale nedělalo problém se objímat, poplácávat se po ramenou a nadšeně se usmívat. Esmé mumlala něco o tom, že jí musí říct všechno. Co dělal, co zažil, kde byl. Zachvěla jsem se. Všichni byli v pohodě - až na Jaspera. On tady tehdy nebyl, když se to stalo. Když mě a Alici dovezli do toho domu a uvedli do obrovské vstupní haly propojené s obývacím pokojem. Jasper se do rodiny dostal až o šest let později, kdy ho Carlisle společně s Rose potkali v lese. Byl nomádem, toulal se po světě a hledal smysl života...

Edward, v objetí Esmé, se na Jazze zaměřil, a po pár vteřinách lehce vytřeštil oči. Říkali, že jsou vidět jeho jizvy po boji s jinými upíry. Můj lidský zrak na tohle nestačil.

„Nazdar," kývl hlavou na Edwarda a zamračil se. Věděl všechno o jeho odchodu a nejspíš z jeho návratu domů byl stejně nadšený jako já. Edward podivně zvedl jeden koutek a udělal dva kroky vpřed. Alici i mě zatím zdárně ignoroval.

„Ahoj... My se asi neznáme, že? Jsem Edward. Těší mě, Jaspere."

„Jak -?"

Edward se zasmál. „Jak vím, jak se jmenuješ?" Poklepal si na pravý spánek. „Já čtu myšlenky." Jasper jen přikývl, nic neodpověděl. Vzduch v pokoji najednou zhoustl. Uvědomovala jsem si, že bych měla dýchat co nejtišeji, když už je to nutné, ale já si nedokázala pomoct být ticho. Zničeně jsem zafuněla. Dřevěněly mně nohy, ale odmítala jsem se jakkoliv pohnout v jeho blízkosti. Věděla jsem, jak jsou upíři rychlí a nebezpeční. Pamatovala jsem si jeho hladový pohled, kterým si mě měřil. Jako bych byla kus srnky. Edwardovy oči se zaměřily na mě a Alici. Jasper se bleskově přesunul na místo vedle mě, kde předtím stála Esmé...

„Ahoj, Edwarde," oslovila ho Alice a udělala k němu dva kroky. Nebála se ho – to moje sestra prostě neměla v povaze. Jenže stále mě držela za ruku, a tak jsem se nechtěně přesunula společně s ní.

„Ahoj, Alice."

Na jednu malou vteřinu bylo vidět, jak se Edward nadechuje skrz zuby, jak se u toho soustředěně tváří. Přikrčila jsem se a ruku z Alicina sevření vytrhla. Tolik mi to připomnělo ten večer. Klopýtavě jsem udělala dva kroky zpátky, ale moje rovnováha prostě dnes vzala za své. Než jsem se nadála, seděla jsem na zemi se slzami v očích. Edward stál na stejném místě a tvářil se lehce vyděšeně. Pravou ruku ve vzduchu, jako by mě chtěl zachytit. Odvrátila jsem oči od něj a podívala se na Jaspera. Tvářil se... zvláštně. A naprosto jasně pochopil, co právě teď chci ze všeho nejvíc. Zavřela jsem oči a nechala se opatrně vzít do náruče. Vyběhl se mnou schody a zastavil se až v mém pokoji. Položil mě na postel a při odchodu mi povzbudivě stiskl rameno. Když zavřel dveře, bylo podivně ticho. A klid. Až moc velký, na tenhle dům. Po čtyřech jsem přelezla doprostřed té ohromně velké postele a zahrabala se pod deku. Po chvilce se otevřely dveře a přes tenký proužek světla jsem uviděla Alicinu hlavu. Beze slova vlezla dovnitř, zavřela dveře a vlezla si ke mně do postele. Pod jednu deku, hlavu položenou kousek od té mé. Stiskla moji ruku ve své a pousmála se. Až teprve v tu chvíli jsem dokázala tiše vzlyknout a nechat pár slz přeskočit okraje víček a vpít se do polštáře. Podpora rodiny, někoho, kdo mi rozumí ze všech lidí na světě nejvíc, mi pomohla zavřít oči a tenhle hrozný den zaspat. Vzbudila jsem se naprosto zmatená a dezorientovaná. V puse jsem měla podivnou chuť a žaludek se dožadoval snídaně. Posadila jsem se a rozhlédla kolem sebe. Alice už tady nebyla. Opatrně jsem se postavila na svoje nohy a zamířila do koupelny. Už umytá a převlečená jsem vystrčila hlavu z pokoje. Nikdo na chodbě nebyl, a tak jsem se pokusila to risknout. Bylo zbytečné potichu našlapovat, když to stejně všichni v domě slyšeli, a tak jsme s dupáním seběhla schody. Až na posledním se zarazila. V obývacím pokoji hrála televize, na sedačce u ní seděl Jazz a Edward. Oba zvedli hlavu a podívali se na mě, jako bych je vyrušila od něčeho zásadního.

„Dobré ráno, ospalče," ušklíbl se Jasper a hodil po mně polštář. Chytila jsem ho a hodila ho po něm zpátky.

„Nazdárek, obludko." Zašklebil se, ale víc to nekomentoval. Edward se na mě díval celou dobu, ale nic neřekl. Sklonila jsem hlavu a skousla si ret. Hlavně nenápadně, Bello! okřikla jsem se v duchu a rychlým krokem přešla kolem nich až do kuchyně. Bylo to, jako bych se pohybovala ve válečné zóně. Esmé tady nebyla. Ani nikdo z ženského osazenstva domu, a tak jsem otevřela lednici a vytáhla jogurt. Do sklenice si nalila džus a sedla si s tím ke stolu. Nikdo jiný ho kromě mě a Alice nepoužíval – tedy alespoň myslím. Chtěla jsem zůstat v kuchyni, nebo někde jinde zavřená, ale bála jsem se, že by mě tady našel. V hlavě mi totiž pořád dokola blikala myšlenka, jestli by byl schopný mi ublížit, když je tady Jasper. On by mě sice mohl bránit, ale měl oproti Edwardovi šanci? Vstala jsem tak tiše, jak mi to jen šlo. Židli jsem vrátila na místo a udělala dva nejisté kroky ke dveřím. Nakoukla jsem do místnosti, ale on tam nebyl. Vydechla jsem si a místo, abych zamířila k sobě do pokoje, jsem se vydala za Jasperem. Sedla jsem si na sedačku vedle něj, nohy si přitáhla nahoru. Nepodívala jsem se na něj, protože mi dělalo starosti, co bych tam viděla. Povzdechl si a přisunul se těsně ke mně. Jakmile mě objal paží kolem ramen, položila jsem si hlavu na jeho rameno. Cítila jsem v očích slzy, ale odmítla kvůli němu znovu brečet. Ztratila jsem rodinu, domov – to bylo jasné. I přesto, že netušil, co svým příchodem způsobí. Co když budu muset odejít, protože Esmé už nebude chtít být bez svého syna? Jasper svůj stisk zesílil, jakmile jsem tiše vzlykla. Ne, nebudu brečet!

„Co se děje?" zeptal se měkce. Jen jsem zavrtěla hlavou. „Proč mi to nechceš říct? Tímhle mlčením a držením to v sobě nikomu nepomůžeš. Už vůbec ne sobě..." Jen jsem znovu zakroutila hlavou a opřela se o něj víc. Přehodil přes mě deku a mlčky jsme se dívali na televizi. Zrovna dávali nějaký fotbalový zápas... Asi jsem usnula, protože ty divné rány mi pomohly nabýt vědomí. Zmateně - a trochu dezorientovaně - jsem se posadila a rukou si uhladila vlasy. A pak byla donucena několikrát zamrkat, abych se přesvědčila, že se mi to nezdá. Ve vchodových dveřích byla napasovaná nová sedačka. Po chvíli jsem uviděla i jedny bledé ruce, jak ji pevně drží. Následně byla vidět i hlava mojí adoptivní matky, jak se nadšeně usmívá. Když ji dostala dovnitř, vběhla do domu Alice a nadšeně skákala kolem nich. Esmé, z jedné strany a Jasper z té druhé, se jí snažil pomoci dostat sedačku ke schodům. Alice je navigovala. Do domu vešel i Edward a nesl několik velkých krabic. Vykuleně jsem je pozorovala a snažila se donutit mozek, aby mi dal nějaký smysluplný závěr, k čemu to všechno. Sestra si mě všimla a rychle přeběhla ke mně.

„Byli jsme Edwardovi koupit nějaký nábytek do pokoje, víš. A teď mu to pomůžeme namontovat a všechno udělat... Dopoledne jsme malovali!" prohlásila hrdě. Pak mě zlehka pohladila po ruce a odběhla za ostatníma, aby je navigovala na schodišti. Tušila jsem, že já bych jim tam maximálně tak zavazela, a tak jsem se ani nezvedala. Jen jsem se pořádně zamotala do deky a vydala se do kuchyně pro něco k jídlu a pití. Hrály jsme s Alicí šachy, protože i ji – k její velké nelibosti – vykázali z pokoje. Posunula jsem věž a sebrala Alici koně. Nedalo mi to, abych se nenápadně nepodívala na Edwarda. Seděl na malé stoličce u piána a soustředěně zíral na klávesy. Nehrál, a ani se piána nijak nedotýkal. Jen se díval. Svraštila jsem obočí a znovu se zaměřila na šachovnici. Je to podivín – nic jiného na něj tak dokonale neplatilo. Za celý zbytek odpoledne seděl dál od ostatních, nemluvil. Byl samotář, došlo mi pak. Ale i tak to nic moc nevysvětlovalo. Esmé s Rose zařizovaly Edwardův pokoj a nechtěly, aby jim u toho překážel. Nechápala jsem tady tuhle úchylku obyvatelek tohohle domu, ale nijak ji nekomentovala. Proč taky, že.

„Dobrý večer," pozdravil nás Carlisle, jakmile vešel do dveří. Zmateně zvedl obočí a mně to nedalo, abych se neuchechtla. Vypadal tak legračně.

„Co se tady děje?" zeptal se.

„Tvoje žena, společně s Rosalií, zařizují pokoj pro Edwarda!" napráskala je Alice důležitým hlasem. „A my jsme všichni vyhnaní, abychom tam prý nezavazeli," dodala uraženě. Zasmála jsem se – někdy se opravdu chovala jako malé dítě. Carlisle se taky zasmál a s prohlášením, že se na ně musí jít podívat a zkontrolovat je, se vydal po schodech do patra.

„Půjdu s tebou," zamrkala Alice horlivě a následovala ho. Skousla jsem si ret a zakroutila hlavou. Je nepoučitelná! A pak mi to došlo. Zůstala jsem s ním v jedné místnosti. Sama. Přeběhl mi mráz po zádech. Nenápadně jsem se na něj skrz řasy podívala – vždycky je přeci dobré vědět, co dělá váš nepřítel, ne? Díval se na mě. Upřeně, ani nemrkal. Odkašlala jsem si a postavila se na nejisté nohy. Nedokázala jsem s ním být v jedné místnosti. Beze slova jsem se vydala ke schodům, jenže on byl rychlejší. Tím neuvěřitelně rychlým upířím pohybem se přemístil přede mě a znemožnil mi útěk. Byl vysoký, takže moje oči viděly jen jeho hrudník, který se nenápadně zvedal. Měl široká ramena a vypadal... děsivě. Zatajila jsem dech.

„Já ti neublížím, Bello," zamumlal. Udělala jsem krok od něj. A pak druhý, aby bylo mezi námi alespoň trochu prostoru. Nepodívala jsem se mu do tváře, na to jsem byla až moc velký srab. Místo toho jsem se rozhlédla kolem sebe, kam bych se mohla schovat. Nespokojeně mlaskl a já se znovu otřásla. Je možné, že se tady najednou tak ochladilo?

„Vím, že se bojíš... A chápu to, vážně. Ale... Myslím si, že...," odmlčel se, a to mě tak nějak donutilo k němu zvednout oči. Vypadal, že hledá vhodné slovo. „Mám to už pod kontrolou, víš. Chápu, že mi prostě nevěříš... Byl bych na tom stejně, ale... Mám to pod kontrolou," ujistil mě znovu a pousmál se. Jenže tím mě tak nějak dožral. Jak se opovažuje mi říkat, jak se asi cítím? On to neví! Neví nic! Nadechla jsem se, abych mu pěkně od plic něco řekla, ale on mě zase přerušil.

„Nechci tě o nic připravit. Ani tebe, ani tvoji sestru. Patříte sem a já... Nechci tuhle rodinu nijak kouskovat nebo připravovat o její členy, jasný?" Edward se znovu pousmál, a než jsem stačila mrknout, zase seděl na té židli u piána a díval se na klávesy. Tentokrát ale s mírným, spokojeným úsměvem.

Vaše komentáře jsou skvělou hnací silou kupředu. :)
Snad jako poděkování postačí tahle kapitola.

< ≡ >

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje budoucích dnů - 2. kapitola: