Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můžeš mě milovat? - 5. kapitola

29.01.2013 (19:30) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1795×

5. kapitola

Melanie

Jsme upíři… Jsme upíři… Jsme upíři…

Ta dvě slova mi stále zněla v hlavě jako ozvěna. Hlasitá, neutichající ozvěna. Cítila jsem, jak mě polévá horko. Hrdlo jsem měla stažené a srdce mi bušilo jako splašené. Hleděla jsem do Carlislových očí a věděla jsem, že to myslí naprosto vážně.

Jsme upíři… Jsme upíři… Jsme upíři…

V hlavě mi hučelo. Před očima se mi dělaly mžitky.

„Dýchej,“ slyšela jsem někoho, jak na mě mluví.

Nadechla jsem se. Mžitky zmizely.

Nechci tě ztratit… Nikdy bych ti neublížil… Nikdo z nás…

Cítila jsem, jak se celá třesu. Snažila jsem si to nějak srovnat v hlavě. Jedna moje část se chtěla sebrat a utéct s křikem co nejdále by to šlo. Ta druhá se chtěla zhluboka nadechnout, narovnat se, v klidu poděkovat za upřímnost a dozvědět se víc.

Chtěla jsem si rukou projet vlasy, ale zjistila jsem, že ji stále svírá Jasper. Ten chladný stisk mě přenesl zpět do reality.

Pohlédla jsem mu do očí. Ve tváři měl vepsaný strach a obavy. Obavy o mě.

Roztřeseně jsem se nadechla a potom jsem udělala něco, co by neudělal ani ten největší blázen. Vytrhla jsem mu ruku z dlaně a vrhla jsem se mu do náruče. Rukama jsem ho objala kolem krku, hlavu jsem mu zabořila do ramene a zhluboka jsem vdechla jeho omamnou vůni.

Cítila jsem, jak mi váhavě dává ruce na záda. Skoro jsem cítila jeho nervozitu. Tolik mě nechtěl vyděsit…

Z úst mi unikl lehce hysterický smích. Právě jsem se dozvěděla o existenci upírů. Jsem v jejich domě a jednoho z nich objímám, jako by měl skončit svět. Měla jsem chuť křičet a mlátit do věcí, ale ani jsem se nepohnula. Jen jsem sevřela Jaspera ještě pevněji.

Nevím, jak dlouho trvalo, než jsem ho byla schopná pustit. Ale potom jsem se naprosto podřídila své druhé části – zhluboka jsem se nadechla, narovnala jsem se, poděkovala jsem za upřímnost a vyslechla si všechny detaily.

Nakonec to nebylo tak hrozné – když jsem se dozvěděla o zvířecí krvi. Pomalu jsem se uklidňovala a nevyvedlo mě z míry ani to, když do místnosti začali proudit ostatní.

Stále jsem křečovitě svírala Jasperovu ruku a tiskla jsem se k němu, jak nejvíce to šlo. Měla jsem pocit, že mě jako jediný dokáže ochránit před úplně vším, co by se stalo.

Trvalo mi celý den, než jsem se s tím úplně srovnala. Až večer, když jsem s Jasperem seděla v autě před naším domem, jsem se dokázala normálně nadechnout.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se potichu.

„Jo, jsem,“ usmála jsem se na něj, teď už naprosto upřímně.

Chvíli si mě měřil pohledem a potom mi úsměv oplatil. „Dobře, to jsem rád. Víš, hrozně jsem se toho bál. Chtěl jsem ti to říct nějak šetrně, ale copak to jde?“

„To je dobrý, opravdu jsem v pohodě. Jsem ráda, žes mi to řekl. Byl jsi upřímný, toho si cením.“

Vpil se mi očima do těch mých a pohled mu zněžněl. „Miluju tě, na vždycky,“ řekl potichu a naklonil se ke mně. Rty se lehce otřel o ty mé.

Srdce mi bušilo jako splašené. Naklonila jsem se blíž a políbila jsem ho. Bylo to pořád stejné jako poprvé. V hrudi mi létala hejna motýlů a v hlavě jsem měla totálně vymeteno. Bylo to dokonalé. Jako vždy.

Ale pak už jsem se musela rozloučit a jít domů, aby rodiče nezačali šílet, kde jsem tak dlouho.

Následujících pár týdnů jsem se neustále dozvídala něco nového. Lépe jsem se se všemi poznala a myslím, že to upevnilo vztahy. I s Jasperem to bylo jiné, lepší. Už si nemusel hrát na člověka. Nemusel předstírat tolik zbytečností. Místo toho mě prostě miloval a svojí lásku mi dokazoval vždy a všude.

Jen díky němu jsem se ještě nezbláznila ze všech těch pomluv ve škole. Najednou bylo všechno dokonalé. Tedy – dokonalejší. Často mi vyprávěl o minulosti členů jeho rodiny. Ale o sobě nemluvil. Pokaždé, když se dostal ke své historii, v očích mu bylo vidět tak velké zoufalství, až mě z toho mrazilo. Tak jsem to nechala být.

„Myslím, že se z toho nikdy úplně nedostane,“ povzdechla si smutně Renesmé, když jsem se jí svěřila se svými pocity. Zrovna jsme seděly v lavici a poslouchaly jsme matematiku. No, spíš neposlouchaly…

„No to je pěkný, ale… ráda bych aspoň věděla, o co jde. Takhle se pořád bojím, abych mu to něčím nepřipomněla,“ pokrčila jsem rameny.

„Tak se ho zkus zeptat,“ navrhla váhavě. „Třeba to ze sebe rád dostane. Ještě nikdy o tom s nikým nemluvil.“

„Bojím se, že bych mu tím ublížila. Je tak zranitelný, když jde o tohle. Vidím mu to na očích.“

„Ubližuje si sám. Dusil to v sobě takových let… Myslela jsem, že když potkal tebe, vyléčila jsi ho. Ale asi to není tak jednoduché. Léčení je dlouhý proces. Měla bys mu aspoň naznačit, že stojíš o to, aby se ti svěřil.“

„Tak jo,“ přikývla jsem. Hlavou se mi míhaly různé obrazy. Nedovedla jsem si představit, co se mu stalo. Ale hodlala jsem to zjistit.

Zazvonilo. Vzaly jsme si věci a vyšly jsme na chodbu.

„Nevím, co bych bez tebe dělala,“ obrátila jsem se na Renesmé.

„Vedla bys obyčejný lidský život beze všech těch příšer,“ zasmála se.

„Ne, já to myslím vážně. Nevím, kde bych bez tebe byla. Chci tím říct, že…“ Zatočila se mi hlava a před očima se mi zatmělo. Ztratila jsem pevnou půdu pod nohama a veškerou orientaci. Poslední, co jsem vnímala, byl prudký náraz do boku. Potom už byla jenom tma…

Renesmé

Od té doby, co se o nás Melanie dozvěděla, bylo všechno mnohem jednodušší. Mohla se více stýkat s celou naší rodinou a povídat si o čemkoli. Jediné tabu byl Jasper. A ona to moc dobře věděla.

Nedokázala jsem pochopit, proč jí to Jasper ještě neřekl. Ano, Elizabeth miloval, ale teď měl přece Melanie. Beth byla minulost. Měl své štěstí, tak proč si ho kazil?

Ale nikdo o tom nemluvil. Nikdo mu neřekl, co si ve skutečnosti myslí – že by to Melanie měla vědět. Těžko jsem si dokázala představit, jak na to zareaguje.

„Měla bys mu aspoň naznačit, že stojíš o to, aby se ti svěřil,“ snažila jsem se ji přesvědčit ve škole. Po chvíli přemýšlení souhlasila.

Vyšly jsme na další, poslední hodinu. „Nevím, kde bych bez tebe byla,“ povzdechla si Melanie. „Chci tím říct, že…“ odmlčela se. Viditelně zbledla a zavrávorala.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se jí starostlivě.

Ticho. Žádná odpověď. Viděla jsem, jak má rozostřené zorničky. Na čele jí začal perlit pot a její kůže byla čím dál bledší. Udělala ještě jeden krok, ale nohy ji neunesly. Během dalších dvou vteřin se v mdlobách sesunula k zemi.

„Melanie!“ vykřikla jsem zděšeně a převrátila jsem ji na záda. Štípla jsem ji do tváře, ale nereagovala. Začala se mě zmocňovat panika. Co se jí stalo?!

Zatřásla jsem s ní, ale zase nic. Kolem se začali shlukovat ostatní studenti. Udělali kolem nás kruh a potichu si šeptali. Dostala jsem vztek. Proč mi někdo nepomůže? Kde je mamka s taťkou? Kde je Jacob?

Rukou jsem si projela vlasy a pak jsem si konečně vzpomněla na Carlisla. Co by dělal on? Žiju s ním dost dlouho na to, abych si něco zapamatovala. Jak se dělá první pomoc?

Dech, musím zjistit, jestli dýchá. Zaměřila jsem se na její hrudník, který se po chvíli nepatrně zdvihl a zase klesl. Potom se pár vteřin nic nedělo, ale pak se zase nadechla. Dobře, takže dýchá.

Její tep jsem slyšela. Byl lehce zpomalený, ale byl.

Zaklonila jsem jí hlavu, aby se jí lépe dýchalo a sáhla jsem pro telefon. Stiskla jsem tlačítko rychlé volby a telefon začal vyzvánět.

„Renesmé? Jsi v pořádku?“ ozval se v telefonu klidný Carlislův hlas.

„Carlisle? Potřebuju pomoc! Melanie omdlela a já absolutně netuším, co mám dělat!“ vychrlila jsem na něj jedním dechem.

„Počkej, zpomal. Je v bezvědomí? Dýchá?“

„Ano, dýchá, ale vůbec na nic nereaguje! Musíš jí pomoct! Panebože, Jasper bude bez sebe…“

„Uklidni se, Nessie. Pošlu tam záchranku a sám se o ni postarám, ano? Pošli někoho ven, ať dovede záchranáře přímo k vám, dobře?“

„Jo, dobře,“ přikývla jsem. Telefon ohluchl. Začala jsem se rozhlížet kolem. Konečně jsem viděla přicházet taťku, mamku a Jacoba. Jacob mi věnoval povzbudivý úsměv a vyšel ke dveřím, aby přivedl záchranáře. Rodiče se protlačili až ke mně a taťka mě pevně objal.

Stulila jsem se do jeho náručí a sledovala jsem, jak mamka kontroluje Melanie. Nemohla jsem se dívat, jak tam tak bezvládně leží. Otočila jsem hlavu a zabořila jsem ji do tátovy hrudi. Cítila jsem, jak mě hladí po vlasech a pomalu jsem se začala uklidňovat.

A pak už přijela sanitka, naložili Melanie na nosítka a odvezli ji pryč.

_________________________________________________________________

Děkuji za podporu vyjádřenou v komentářích.

Začínají mi docházet nápady, takže to asi brzy ukončím.

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můžeš mě milovat? - 5. kapitola: