Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můžeš mě milovat? - 4. kapitola

Můžeš mě milovat? - 4. kapitolaSeznámení s Cullenovými, pár nakousnutých nezodpovězených poznámek, jedno velké tajemství, Emmettovy narážky a nakonec velké odhalení.

4. kapitola - Tajemství


Melanie

Když jsem se ráno vzbudila, cítila jsem se jako praštěná palicí. Celou noc jsem nemohla spát. Proč? Nevím. Nešlo to. Nakonec jsem usnula, ale moc jsem si neodpočinula.

Do školy jsem se připravila v polospánku, a když jsem konečně měla vyjít do školy, chtěla jsem padnout zpět do postele. Ale nakonec jsem sebrala veškerou svou energii a vyšla jsem ven.

Chladný vzduch mě trochu probral, takže bych nemusela usnout ve škole na lavici. Zamkla jsem za sebou a vydala jsem se ke škole. Ještě chvilku jsem se snažila probrat, a pak jsem to vzdala.

Zvedla jsem hlavu a pohlédla jsem před sebe. A v tu chvíli jsem byla tolik vzhůru, jak to jenom šlo. Ústa se mi automaticky roztáhla do širokého úsměvu, když jsem ho spatřila. Byl několik metrů ode mě, usmíval se a vypadal jako bůh.

Stál naprosto nehybně a upíral na mě své úžasné oči. Čeká na mě!, znělo mi v hlavě radostně.

Co nejrychleji jsem k němu došla a zastavila jsem kousek před ním.

„Dobré ráno,“ pozdravil nádherným hlasem.

„Dobré,“ zazubila jsem se na něj. „Co tady děláš? Myslela jsem, že chodíš ven jen v noci.“

„Přišel jsem ti naproti. Nebo se za mě stydíš? Klidně zase půjdu,“ zasmál se potichu.

„Ne!“ ruce mi vystřelily dopředu, abych ho zastavila, kdyby chtěl opravdu odejít.

„Neboj, nikam nepůjdu. Dokud mě neodeženeš, budu tu pro tebe,“ hleděl mi do očí.

„Já tě neodeženu. Nedokážu si představit dost špatnou situaci, abych to udělala,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Neukvapuj se,“ položil mi prst na ústa. Byla jsem schopná jen němě přikývnout. Jeho oči se vpíjely do mých. Byla jsem jako zhypnotizovaná, než mi došel jeden fakt. Neměl ještě nedávno zlaté oči? Teď ne. Teď byly skoro černé a trochu mě děsily.

Sklopila jsem pohled. „Musím jít,“ mávla jsem směrem ke škole.

Jasper přikývl a automaticky se postavil vedle mě. Bok po boku jsme vyšli dopředu.

„Kdy spíš?“ nedalo mi to.

„Co?“ pohlédl na mě obezřetně. Nebo se mi to jen zdálo?

„No… chci říct – v noci běháš po městě, což musí být mimochodem dost náročný. A ráno mi jdeš naproti, abys mě doprovodil do školy?“

Zamračil se. „Chvíli jsem spal,“ vyhrkl rychle a pokrčil rameny. Pak se na mě otočil a sladce se usmál. „Ty taky nevypadáš zrovna odpočinutě.“

Pokrčila jsem rameny a dál jsem to nerozebírala. Na mysl mi přišla jiná otázka. „Odkud vlastně jsi? Nikdy jsem tě tu neviděla.“

„Před tím jsem bydlel v San Franciscu. Přijel jsem za bratrancem a jeho rodinou,“ řekl s úsměvem.

„Za bratrancem? Znám ho?“

„To nevím. Carlisle Cullen, doktor.“

Překvapeně jsem se zastavila. „Doktor Cullen? Jeho děti chodí se mnou na školu. Jedna z nich dokonce se mnou do třídy,“ řekla jsem a pokusila jsem si vzpomenout na její jméno. Bylo takové divné, nikdy jsem ho neslyšela. Rennisa? Ralismé? Renesmé! Ano, Renesmé.

„Jo, já vím,“ přikývl Jasper. „A měl bych tě před nimi varovat. Chtějí se s tebou seznámit,“ pohlédl na mě s jiskřičkami v očích.

„Co?“ Seznámit se? Ti tajemní a samotářští Cullenovi?

„Jo. Dej si na ně bacha. Budou tě vyslýchat, jak jsme se seznámili a jak to s námi je,“ zasmál se.

„No, a oni ví, co děláš v noci?“

Přikývl. „Vytáhli to ze mě, když jsem se podruhé vrátil. Jsou neskutečně zvědaví.“

„Všimla jsem si, že hodně drží při sobě,“ podotkla jsem a vzpomněla jsem si na to, jak se baví jen mezi sebou.

„Jo. Jsou dost obezřetní, co se týče ostatních lidí,“ pokrčil rameny.

„Aha,“ řekla jsem. Na nic jiného jsem nepřišla. Tedy – na nic chytrého. Mlčky jsme došli ke škole. Když se na nás stočily všechny pohledy na parkovišti, měla jsem sto chutí se otočit a utéct. Do konce první hodiny bude celá škola vědět, že mě doprovázel krásný neznámý kluk.

Potichu jsem zasténala, když se všichni začali sdružovat do hloučků a špitat si mezi sebou.

„Tak se měj hezky,“ usmál se na mě Jasper pobaveně, sklonil se ke mně a lehce mě políbil. Jeho vůně mě naprosto omámila. Připadalo mi to jako chvilka, než se odtáhl. Ani jsem se nestihla rozkoukat a už byl pryč.

Nervózně jsem si skousla ret a přešlápla jsem, když jsem viděla, jak na mě všichni zírají. Dokonce i Cullenovi mě probodávali pohledem. Ale jako jediní se netvářili nepřátelsky nebo pohrdavě. Někteří se dokonce usmívali.

Zhluboka jsem se nadechla, zvedla jsem hlavu a rázně jsem vyšla přes parkoviště ke škole. Snažila jsem si nevšímat všech těch pohledů, ale držely se mě skrze celé vyučování. Na poslední hodinu už jsem šla se sklopenou hlavou, vyčerpaná. Ale zatím se mě nikdo na nic neptal, naštěstí.

„Ahoj,“ uslyšela jsem před sebou energický hlas.

Vzhlédla jsem a pohled mi padl na hubenou zrzavou dívku s širokým úsměvem na rtech. Renesmé.

„Ehm… Ahoj,“ oplatila jsem jí úsměv.

Oči jí zazářily, když se jí úsměv ještě rozšířil. „Moc ráda tě poznávám. Je dobré vidět někoho, kdo Jaspera konečně probudil.“

„Jo, taky tě ráda vidím,“ odpověděla jsem trošku váhavě. „Jak jsi to myslela?“

Zarazila se. „Takže ti to ještě neřekl,“ zamumlala si pro sebe. „Ale nic,“ zavrtěla hlavou a obrátila pohled jinam.

„Ne, počkej, co jsi tím myslela? Co mi neřekl?“ chytila jsem ji za paži.

Obrátila ke mně prosebný pohled. „O něco tě teď poprosím. Neříkej mu, že jsem tohle nakousla. Vůbec se nezmiňuj, že jsme o tom mluvily. Ono… by mu to moc ublížilo, víš? Kdysi prožil něco opravdu ošklivého a ještě do nedávna na tom nebyl moc dobře. Vlastně jsi ho z toho dostala ty. On ti to časem poví, jen… na něj netlač, ano?“

„No, dobře,“ přikývla jsem nejistě. „Ale ještě pořád nevím, o čem to mluvíš…“

„On ti to poví,“ zopakovala, teď už s úsměvem. „A teď pojď, ať nepropásneme hodinu,“ chytla mě energicky za ruku a téměř vyběhla ke třídě. Její zapálení jsem obdivovala. Jak někdo může být takhle hyperaktivní?

Ve třídě okamžitě přesunula mé místo vedle ní. Nikoho se na nic neptala, natož mě. Prostě jsem najednou seděla vedle ní a poslouchala jsem historky z jejich rodiny. Bavila jsem se, jako nikdy.

„A Emmett,“ pokračovala v líčení své rodiny, „to je ten nejlepší str… strašně praštěnej brácha,“ opravila se uprostřed slova. „Je báječnej. Vždycky něco vyvede a neustále si ze všech utahuje,“ vyprávěla hned dál.

Celý zbytek hodiny jsem poslouchala její historky. Ani jsem nezaznamenala, kdy přišel učitel a zazvonění mě skoro vylekalo. S koncem hodiny Renesmé utichla a rychle si sbalila věci.

„Tak pojď,“ popoháněla mě netrpělivě. „Někdo by řekl, že tu chceš zůstat i po vyučování!“

„Tak běž, jestli chvátáš, nemusíš se se mnou zdržovat.“

„Ne ne, jen pojď, ostatní tě chtějí poznat,“ zatahala mě za ruku.

„No dobře, už jdu,“ smála jsem se.

Bok po boku jsme vyrazily před školu, kde už v hloučku stáli ostatní Cullenovi. Žaludek se mi zhoupl, když jsem viděla všechny ty dokonalé tváře, jak na mě zírají. Tu krásu musí mít v rodině, jinak si to nedovedu vysvětlit… Taky bych chtěla takhle vypadat.

Ale bylo tam něco divného, něco zvláštního. Prohlížela jsem si je, abych přišla na to, z čeho ten pocit pramení. A pak mi to došlo. Všichni na mě zírali stejně zlatýma očima, jako měl Jasper ještě včera večer.

Zavrtěla jsem nad tím hlavou a raději jsem se soustředila na seznamování. Všichni se na mě usmívali a viseli na mě pohledem. Byla jsem z toho dost nervózní.

Ale pak se jeden z nich, Edward, myslím, ohlédl za sebe. Sledovala jsem jeho pohled a v tu chvíli ze mě jakákoli nervozita opadla. Pár metrů od nás stál Jasper a sledoval nás s lehkým úsměvem na rtech a se šťastným pohledem v očích.

Jakmile jsem na něj pohlédla, rozešel se k nám. Měla jsem sto chutí ho obejmout a už nikdy ho nepustit, ale bránila mi v tom přítomnost jeho rodiny a také studentů, stále postávajících kolem.

Ale on přišel těsně ke mně a omotal kolem mě ruce. Přitulila jsem se k němu, jak nejvíce to šlo. Byla jsem tak moc šťastná… Až mě to překvapilo. Co všechno dokáže jedno prosté objetí.

Po pár minutách jsme se oddělili od ostatních a Jasper mě doprovázel domů. V tuhle chvíli byl můj život absolutně dokonalý. A vydrželo to tak několik měsíců, během kterých jsem se seznámila i s doktorem Cullenem a jeho ženou. Také jsem Jaspera představila svým rodičům. Mamce se sice zdál pro mě moc starý, ale nakonec rezignovala. Prý je to můj život.

Během těch pár měsíců jsme se s Jasperem sblížili tolik, že mi přišlo, jako bychom se znali celý život. Ale měla jsem pocit, že mi stále něco neříká. Nemyslím to, o čem tehdy mluvila Renesmé. Bylo tady něco jiného, něco, co absolutně nesouviselo s jeho ošklivým prožitkem. Něco, co se týkalo celé rodiny.

Byly to drobnosti, kterých by si normální člověk snad ani nevšiml. Třeba jejich oči. Jejich zlatá barva den za dnem tmavla až skoro k černé a pak ze dne na den zase zezlátla. Nebo kůže, která byla za každých okolností studenější, než kůže normálního člověka. Jejich divné chování, Emmettovi věčné narážky, které jsem nechápala… Byla jsem pevně rozhodnutá na to přijít.

Dnes byla sobota a já měla jít na návštěvu ke Cullenovým. Těšila jsem se, hlavně na Jaspera. Hrozně mi chyběl, a to jsme se neviděli sotva pár hodin.

Konečně jsem uslyšela zaklepání na dveře. V několika vteřinách jsem byla u dveří a otevírala jsem.

„Ahoj,“ usmál se na mě tím božským úsměvem.

„Ahoj,“ skočila jsem mu kolem krku.

Se smíchem mě objal a políbil mě do vlasů. „Taky tě rád vidím. Můžeme jet?“

„Jasně,“ přikývla jsem, zavolala jsem pozdrav rodičům a přešla jsem k autu. Jasper mi přidržel dveře a já s lehkým ruměncem na tváři nasedla. Stále jsem si nezvykla na jeho gentlemanské projevy.

Sedl si za volant a beze slova vyjel. V autě vládlo ticho. Až příliš velké na můj vkus. Dnes nic nekomentoval, o ničem nežertoval. Jen křečovitě svíral volant a pohled upíral přímo před sebe.

„Tak co je nového u vás doma?“ odvážila jsem se prolomit ticho po pár vteřinách.

„Všechno při starém,“ pokrčil rameny, ale pohledem stále rentgenoval cestu před námi. Nepodíval se na mě svým hřejivým zlatým pohledem, neusmál se na mě.

„To je fajn… Carlisle je v nemocnici?“

„Ne, je doma.“ Tečka. Konec rozhovoru.

Žaludek se mi stáhl. Něco se děje. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla.

Uklidni se, třeba má jen špatnou náladu, uklidňovala jsem se v duchu.

Nevypadal, že má špatnou náladu, když přijel, nahlodával mě můj vnitřní hlas.

Zhluboka jsem se nadechla a potlačovala jsem špatný pocit. Vyhlédla jsem z okýnka a sledovala jsem cestu. To ticho mě dusilo, ale neodvažovala jsem se znovu promluvit. Děsila jsem se, že bych to ještě zhoršila.

Auto konečně zastavilo a já co nejrychleji vystoupila, abych unikla té těžké atmosféře. Ale nepovedlo se mi to. Držela se mě jako klíště.

Chytla jsem Jaspera za ruku, abych našla aspoň trochu jistoty v jeho chladné dlani. Trošku se mi ulevilo, když mi stisk oplatil.

Vešli jsme do domu. Do skoro prázdného domu. Byl tam jen Carlisle, Edward a Renesmé. Ostatní jsem nikde neviděla. Ale všichni tři se tvářili vážně.

Polkla jsem, ale knedlíku v krku jsem se nezbavila. Stiskla jsem Jasperovu ruku pevněji a doufala jsem, že někdo promluví.

„Vítej, Melanie,“ usmál se na mě formálně Carlisle a Edward s Renesmé mi také kývli na pozdrav.

„Ahoj,“ zkusila jsem se usmát. Něco je špatně. Něco je moc, moc špatně.

„Posaď se,“ pokynul mi Jasper a já se svezla do toho úžasně pohodlného gauče. Sedl si vedle mě.

„Co se děje?“ odvážila jsem se konečně zeptat.

Všichni si sedli kolem a dívali se na mě. Už jsem chtěla svůj dotaz zopakovat, když Jasper konečně promluvil.

„Víš, Melanie,“ začal jakoby váhavě a odmlčel se. „Nikomu z nás neušlo, jak moc chceš zjistit naše tajemství,“ pokračoval tichým melodickým hlasem. „A já ti nechci lhát. Myslím, že přišel čas na to, aby ses to dozvěděla,“ pohlédl mi do očí.

Znovu jsem polkla. Takže jsem si to nepředstavovala, opravdu tady něco bylo. Přikývla jsem, aby pokračoval.

„Nechci tě vyděsit a rozhodně tě nechci ztratit. Ze všeho nejdřív bys měla vědět, jak moc tě miluju,“ hleděl mi do očí a já ani na okamžik nepochybovala o tom, že to myslí vážně. Vždycky, když to říkal, měl v očích pohled, který mi nedovolil to zpochybnit.

„Taky tě miluju,“ pokusila jsem se na něj usmát.

„Nikdy bych ti neublížil. Nikdo z nás.“

„Já vím,“ přikývla jsem.

Jasper prudce vydechl, prsty si promnul kořen nosu a něco zamumlal. Pak se zhluboka nadechl a znovu na mě upřel svůj pohled. „Nejsme lidé,“ vyrazil ze sebe tak, že jsem mu skoro nerozuměla.

„Co?“ vykulila jsem na něj oči.

„Nejsme lidé,“ zopakoval srozumitelněji.

Dívala jsem se do jeho tmavě hnědých očí a… Moment! Před chvílí měl ještě zlaté.

Zamračila jsem se. „Změnily se ti oči,“ poukázala jsem na to. „Rychleji, než obvykle,“ dodala jsem pro sebe.

Teď vypadal překvapeně on. „Rychleji než obvykle?“ zopakoval se zdvihnutým obočím.

„Ehm… no… jo,“ pokrčila jsem rameny a pohledem jsem skenovala koberec.

„Měl jsi pravdu,“ slyšela jsem v jeho hlase úsměv. Mluvil k Edwardovi. „Je jako Bella…“

Edward s láskyplným výrazem přikývl.

„Tak poví mi někdo, o co tu jde?“ ozvala jsem se. Hlas mi zakolísal. Neměla jsem daleko k tomu ztratit nervy.

Jasper se ke mně znovu obrátil, sevřel mi dlaň a očima se vpil do mých. „Jak jsem říkal – nejsme lidé. My jsme… Jsme totiž… Ne, já to nedám,“ zavrtěl hlavou a rukou si promnul oči.

„Jsme velmi podobni lidské rase, ale je tady pár podstatných rozdílů,“ promluvil Carlisle. „Například ke svému životu nepotřebujeme jídlo, ale… krev. Jsme upíři.“

 

_________________________________________________________________

Děkuji všem moc za podporu a za komentáře, kterými mě "nutíte" psát další dílky :)

Na závěr bych chtěla osvětlit pár věcí. Hodně z vás se ptá na Beth. S lítostí vám musím sdělit, že Beth v této povídce už nebude. Ve své lidské podobě zemřela a její "duše" se vrátila zpět v podobě Melanie. Takže v podstatě Beth je Melanie, akorát v jiné podobě ;)

A odpověď na další dotaz ohledně délky povídky - ještě přesně nevím, jak bude povídka dlouhá. Mám v hlavě zhruba, jak bude příběh vypadat, ale přesnou podobu nemám. Ale odhaduji to tak na sedm nebo osm kapitol, možná víc.



« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Můžeš mě milovat? - 4. kapitola:

 1
7. katka
27.01.2013 [17:01]

kedy bude dalsia?

6. Iloveyou
25.01.2013 [19:49]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22.01.2013 [20:34]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. ema
22.01.2013 [19:58]

vážně úžasný !!! Emoticon Emoticon

3. GabrielaCullen
22.01.2013 [19:10]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Arlin
22.01.2013 [14:43]

Úžasná kapča... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Jana
21.01.2013 [21:27]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!