Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 8. kapitola

Lovec vs. Predátor - 8. kapitolaTentokrát kápne božskou zase Edward a Bella si kvůli tomu ujasní svoje pocity...

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Zaskočeně jsem si prohlížela Edwarda, který mi úspěšně odpíral své jedinečné oči v ostýchavém gestu. Zarytě jsem přemítala nad tím, jak bych měla to jeho těsné přiblížení správně pochopit. Chtě nechtě se mi vybavily všelijaké scény z filmů, což mě dovedlo k jedinému závěru. Jak se to jen jmenovalo - jo, virbl. Určitě to byl virbl, přesně jak jsem to viděla v HIMYM. Sice jsem netušila, co to doslova znamená, ale muselo to být ono. Takže on mě chtěl políbit? On mě chtěl vážně políbit?! 

Tohle nejisté odhadování mi absolutně zpřeházelo všechno co jsem si doposud v hlavě nějak rozumně uspořádala. Samozřejmě jsem si všimla toho, co se mnou Edward prováděl kdykoliv jsem s ním přišla do kontaktu. To ani nešlo přehlídnout. Taktéž jsem chápala co pro mě Edward znamenal, a to mělo z mého pohledu největší váhu, ale i přesto jsem došla k názoru, že něco takového si dovolit nemůžu. Pro mě to bylo příliš... hezké. Ne že by mi snad Volterra vnutila svůj pošetilý názor o tom, že toho nejsem hodna, ale spíš šlo o to, že něco tak krásného by se někomu jako mně dít nemělo. Jenomže teď věci jaksi nasvědčovaly, že Edward možná prožívá podobné pocity jako já. Proč by mě chtěl jinak políbit? Jestli vůbec chtěl... Jestli jsem si to nevyložila úplně špatně. I to by se mohlo stát. Ale… nezdálo se, že bych se spletla. Vždyť už jsem to viděla v televizi tolikrát.

Hleděla jsem do Edwardova konsternovaného obličeje, který očividně moji reakci ani v nejmenším nečekal. Alespoň vypadal jako by ho to hodně překvapilo. V očích se mu zračilo jisté zklamání, které tím nečekaným šokem převtěleným do mého odmítnutí hnedka potlačit nedokázal. Uměl své pocity bravurně skrýt, ale tentokrát se mu to nedařilo. Povolené rty po chvilce v tichosti zavřel a sklopil hlavu s podivně staženým výrazem, čímž mi ukázal další z té na upíra podivuhodně široké škály svých emocí. Viděla jsem na něm utrpení, a tomu se vůbec dobře nepřihlíželo. Tím svým úhybným manévrem jsem ho očividně ranila, protože v jeho obličeji hrál takový zvláštní výraz. Mnou zatím nepoznaný. Bolelo mě to, když jsem ho takhle viděla. O to víc, když jsem za to mohla já samotná.

Dlouhé minuty se vlekly v napjatém tichu, které ani jeden z nás ne a ne utnout. Přitom to nebylo příjemné jak mně, tak určitě i jemu. Zachytila jsem jeho snahu se vyvlíknout z nekonečného sevření našich rukou, ale to jsem mu pohotově nedovolila, když jsem jeho hebkou, ledovou dlaň ještě víc stiskla. Kdybych ho nechala, tak by si to zajisté vyložil nějak špatně. Mně nic z toho co udělal rozhodně nevadilo, ba naopak. Naplňovalo mě to neuvěřitelným dojmem, který mě kdesi uvnitř krásně hřál, proto jsem odsunula svůj údiv do pozadí a nechala jsem prostor svému polaskanému nitru. Jeho jindy dokonalé rysy, právě ztrápené a zmožené, nepatrně zjihly. Asi ho mátlo, že jsem ho nenechala se ke mně přiblížit, ale dotyky mi nevadili. V tom přátelském duchu a my byli přátelé. V tenhle moment určitě. Navíc jsem jich měla stále málo, jak jsem ve Volteře trpěla jejich nedostatkem. Tedy těch bezbolestných a jemných doteků…

„Asi jsem porušila podmínku, že?” donutila jsem se k prvnímu kroku, abychom se dál nemučili. Usoudila jsem, že bych měla začít já, protože tyhle vyvolané rozpaky jsem zavinila tou svou reakcí. Šlehl ke mně ustaranýma očima, ale moc dlouho to nevydržel. Vehnala jsem si do tváře lehký úsměv a doufala jsem, že ho mezi těmi jeho kradmými rychlými pohledy zachytí. Nezlobila jsem se na něj, ovšem že ne, a mrzelo mě, že jsem ho dohnala k tomu, že se kvůli mně právě cítil tolik nepatřičně. Nebylo pro mě nic důležitějšího než aby se cítil spokojeně. Přímo se mi příčila představa, že bych mu to kazila právě já. A taky jsem byla dost zvědavá. 

„Omlouvám jsem, j-já nevím, co mě to napadlo. Unáhlil jsem se,” sdělil mi v nesmělé omluvě a neodpustil si jeden kajícný pohled. Kdo ví proč mě to přišlo komické, ale vzápětí se o mě začal pokoušet smích, který se pomaličku dral ven. To asi ta jeho věta společně s tím pohledem. Dělala jsem co jsem svedla, ale neudržela jsem se. Zmateně se na mě podíval a podmračeně přihlížel mému nezvladatelnému smíchu. Zároveň bezpochyby dumal nad tím čemu se tak hlasitě směju. Když párkrát roztomile a nejapně zamrkal, začala jsem se chystat k odpovědi, ale nejprve jsem potřebovala umírnit ten svůj srdečný, hlasitý smích. Tím smíchem se mé tíživé myšlenky kamsi rozutekly, a proto jsem se poddala náhlé rozjařenosti.

„Nemohl ses dočkat, až mě políbíš?… Je to tak, ne? Chtěl jsi mě políbit?” ujišťovala jsem se, přičemž jsem snažila zklidnit svůj nezvladatelný smích, ale moc mi to nešlo. Celá jsem kvůli tomu nadskakovala. Bylo to neskutečné. Nikdy předtím jsem se tolik nenasmála, i když mi uvnitř hlavy hlodalo, že tohle zrovna není nejvhodnější vzhledem k nynější situaci a jeho bádavému, podmračeném výrazu. I tak jsem si nemohla pomoct. 

„Je to k smíchu?” nerozuměl mi a bezpochybně pořád hledal vysvětlení ve svých úvahách. Po tomhle tápavém dotazu se mu na čele objevilo pár přemýšlivých vrásek. Oči mu přitom žhnuly nekontrolovatelnou touhou zjistit víc. Navzdory tomu zůstávaly křehké s tím, co a koho sledovaly.

„Promiň, já... Ale ty jsi hrozně vážný,” poznamenala jsem, když jsem v rychlosti zhodnotila jeho chování. Konečně se mi podařilo ten smích utlumit. Nerada bych ho tím ještě víc rozhodila. Reagoval na moje konstatování lehkým pozvednutím koutku do toho mého zbožňovaného úsměvu, který ale zakrátko zmizel a vystřídal ho další posmutnělý výraz díky němuž mě ta dobrá nálada opět honem přešla.

„Je to vážné," přiznal nedobrovolně, protože jeho hlas nesl stopy vynucení. Z těch tří slovíček, zabarvení jeho hlasu a výrazu v jeho obličeji mi úplně zatrnulo.

„Proč?” ptala jsem se ho s patrnou nechápavostí, která mi teď starosti nedělala. Zajímala mě akorát jeho odpověď. Odhadovala jsem, že se rysy v mém obličeji přetransformovaly na tentýž závažný výjev, který měl i on. 

„Nevšimla sis?” divil se mé nevšímavosti, která pravděpodobně souvisela s tou mojí zahleděností do mě samé. Zaměřovala jsem se hlavně na to co prožívám já, než abych vnímala i to ostatní. Nicméně jsem úplně nevěděla, co má konkrétně na mysli, a proto jsem mu vrtěním hlavy potvrdila že ne. Zlehka si povzdychl, ale poté mi věnoval shovívavý, něžný úsměv. 

„Konečně jsem tě našel,” konstatoval na první pohled v hádance, ale já jsem naprosto rozuměla jeho slovům. Vyvalila jsem na něj oči. Kdyby mé uši nevynikaly takovou dokonalou neomylností, řekla bych, že jsem špatně slyšela, jenomže neslyšela. 

„Jako… našla Alice Jaspera, Rosalie Emmetta a Carlisle Esmé?” vyjmenovala jsem všechny případy rovnou v jejich početné rodině. Další věc, která jejich rodinu dělala tolik výjimečnou. Takových upírů neexistovalo mnoho. I když na Aljašce, v Denali, žil další jim podobný klan. Znali se s Cullenovými hodně dlouho a vládl mezi nimi přátelský duch. Dalo by se říct, že byli něco jako příbuzní. Zejména díky složení stravy.  

Tohle zjištění mi na chvíli způsobilo totální zásek. Znělo to prostě tak… neuvěřitelně. A hlavně to znamenalo něco neuvěřitelného. A nejenže to bylo neuvěřitelné, ale pro Edwarda především definitivní. 

„Nechci, aby sis myslela, že to pro tebe znamená nějakou změnu. Nerad bych, aby se mezi námi něco tímhle pokazilo, ale… Já jen že... měla bys to vědět.” Rysy se mu zkroutily do bezmocné grimasy. Tvářil se jako že je bitva předem prohraná. Nemohla jsem nechat ho trápit se. Všechno ve mně se to vzdorovitě kroutilo, abych s tím něco udělala a ne jen přihlížela. Ani jsem nesnesla se na něj koukat, takže jsem oči ukotvila u lemu jeho temně modrého trička a zkoumala jsem jeho strukturu, přičemž jsem uvažovala nad tím, co mu na to mám odpovědět. Neměla jsem nejmenší ponětí. Bála jsem se, že když řeknu něco špatně, pokazím to. Netušila jsem, co by ode mě asi tak chtěl slyšet.

„Taky bych nechtěla, aby se to pokazilo. Líbí se mi to tak,” souhlasila jsem s ním, avšak jsem záměrně vynechala reakci na tu upíří záležitost, a dlouze jsem se na něj podívala. Pořád mě nenapadalo, co bych mu na tu upíří věc měla odpovědět. Ihned navázal oční kontakt, který by klidně mohl trvat věčně, a mně by to stejnak nestačilo.

„Musel jsem...,” obhajoval svůj počin stále nejistě, který nás dva nejprve nehezky rozladil, ale který nás dovedl až do tohohle zásadního bodu.

„Jsem ráda, že jsi to zkusil,” nenechala jsem si pro sebe, načež se jeho oči nekontrolovatelně rozzářily. Hned je ale přimhouřil, kdyby se náhodou přece jen těšil předčasně. Takhle se mi ale líbil o dost víc. 

„Ale ještě jsi to nedotáhl do konce,” upozornila jsem ho polohlasem a s takovým podtónem, kterým jsem ho decentně vybízela a škádlila. Oči se mu rozjařeně zablyštěly a objevila se v nich ta samá naděje, kterou jsem prvně smetla pryč. Oba dva jsme pojednou ustali v klidném vzájemném očním kontaktu, kdy všechno kolem ztichlo a zastavilo se. Včetně mého srdce a všetečných myšlenek. 

Trvalo to trýznivě dlouho než se ke mně jeho obličej s tím nejsladším dechem, který mě úžasně omamoval, přiblížil. Nenasytně jsem vdechovala ten nasládlý vzduch, který moji nedočkavost účinně otupoval a napětím jsem šponovala celé tělo. Zavřela jsem oči, jak to dělali ve filmech. Popravdě mi to takhle přišlo přirozené.

Jeho rty se těch mých měkce, skoro až nepatrně, dotkly. Se vší opatrností a zvědavostí z prvotního poznání. Vydechla jsem mu unešeně do úst, protože i ten letmý dotyk mě přivedl do nebeských výšin. Veškeré napětí ze mě rázem opadlo, protože to najednou bylo tak samozřejmé a jednoduché, proto jsem se dalšího kroku ujala já. Zlehka jsem se o jeho rty otřela a mírně jsem je stiskla k sobě, přičemž jsem uvěznila jeho rty mezi těmi svými. Uvnitř mě to přímo vřelo a hlava se mi zběsile točila. Následně se ode mě neochotně odtáhl, avšak jen na několik bezvýznamných centimetrů, ale ještě dlouho nechával oči zavřené. Tvářil se unešeně a nadšeně. Něco úžasného to vidět. Srdce mi dál tlouklo jako poplašené a nutně jsem potřebovala velký přísun kyslíku, když se mi ho nějakou dobu skoro vůbec nedostávalo. Moje zbrklé nádechy Edwarda donutily k otevření očí a když uviděl ten zaručeně samý výraz, slabě se pousmál. 

„Páni. Tak to bylo,… Heh, by...” Edward mé scestné, omámené blábolení zarazil svým ukazovákem na mých zmatených ústech, která potom ještě jemně pohladil. Spokojeně se usmíval a já úplně sršela štěstím. Byl to vyloženě euforický zážitek. Naplnilo mě to jedinečným pocitem, který jsem nikdy nezažila. Nesrovnatelně lepším než když jsem zjistila, že se mi podařilo uniknout z Volterry, a to už bylo něco.

„Bláznivý den,” zhodnotila jsem výstižně dnešní události a pořád dokola jsem si v hlavě přehrávala ten nezapomenutelný moment.  Přitom se mi úspěšně podařilo z myšlenek vytěsnit veškeré dnešní nepříjemnosti, takže jsem si to mohla plně vychutnat. Pořád jsem cítila jeho rty na svých. Alespoň mě ovíval ten sladký, studený dech, který mě z části vynahrazoval tu touhu ho znovu políbit. Chtěla jsem víc, ale zároveň jsem nechtěla nic uspěchat. Naprosto opojné. Jeho rty příjemně chladily a měly takovou neobvyklou strukturu. Přesto bych je přirovnala k sametu.

„Celý je to bláznivý a… těžko uvěřitelný,” nadchla jsem se tím se zábleskem teskné minulosti, ale o to víc jsem se dmula současnou blažeností, která mnou prostupovala kousek po kousku. Poznala jsem na něm, že mi k tomu chce něco říct, a tak jsem mu pozorně naslouchala s mírným úsměvem na rtech. 

„Nejbláznivější na tom je, že po téhle planetě běhá tolik lidí, upírů a poloupírů a já mezi nimi přece jen našel tebe. Uvědomuješ si jaká je to nicotná šance? Má existence mi připadala zbytečná, ale pak se tu zničehonic objevíš ty a všechno je jinak,” radoval se nepokrytě se svojí nepopiratelnou kouzelností, která z něj každou vteřinou vycházela jasněji a jasněji. 

„V romantických filmech často mluví o Osudu,” vzpomněla jsem si znenadání a záměrně jsem to okořenila o špetku pochybností a ironie. Esmé mě již několikrát poučovala o tom, že filmům se nedá vždy ve všem věřit, a tak jsem to měla stále na paměti. Asi jsem se jimi řídila víc, než bych sama chtěla. Jeho to rozesmálo upřímným, veselým smíchem, který na mě působil jako půvabná zvonkohra, která pohladila jak na povrchu, tak i zevnitř.

„Tobě to přijde romantické?” divil se vyjeveně jako by to mělo být snad něco špatného, čemuž jsem tedy ani v nejmenším nerozuměla. A taky že jsem mu to dala okatě znát, když jsem se stáhla a se svraštělým čelem jsem pozorovala jeho zadumanou tvář.

„Tobě ne?” otočila jsem to, abych se dopídila k vyjasnění.

„Jsme nejnebezpečnější tvorové, kteří chodí po téhle zemi, ale i tak můžeme cítit něco takového jako je láska. Víš, podle mě je to… Je to trochu zvrácené,” vyjádřil se poněkud cynicky. Ani teďka jsem to nechápala. Jak by něco takového mohlo být zvrácené? Edward mě při mých myšlenkových pochodech pozorně sledoval a když viděl můj zmatený pohled, snažil se to odlehčit drobným úsměvem. Nebylo to to samé jako když jsem nad tím uvažovala já. Já to brala subjektivně na rozdíl od něj. A když něco takového vyšlo z těch jeho hedvábných rtů, tak to mělo na mě skutečně silný dopad. Zhrozila jsem se a hodlala jsem odporovat. 

„Jak může být…” Nechtělo se mi použít ten jeho výraz, ale  zrovna jsem nemohla přijít na nějaký jiný. “…zvrácené mít někoho rád?” ptala jsem se s neskrývaným nepochopením a odporem. Sice jsem měla ještě v normálním světě s normálními vztahy a city docela mezery, ale mnoho věcem jsem již rozuměla, anebo jsem se tak aspoň domnívala. Čím jsem si ale byla jistá, že jeho rodina mě měla svým způsobem ráda a já zase je. Zato bych strčila i ruku do ohně - za předpokladu, že by mi nechytla, ale jako kříženci s upírem by bohužel vzplála, ale tak se to prostě říkává. Tohle skálopevné vědomí ve mně zanechávalo naplňující pocit, který jsem do té doby neznala. Předtím mě totiž nikdo neměl rád. Krom mých rodičů než je zavraždili, jenže to bylo před tolika lety, že jsem nakonec zapomněla jaké to vlastně je, když pro někoho něco znamenáte. Edward pro mě znamenal ještě daleko víc. Bylo to silnější a intenzivnější. Jo, musela jsem se do něj zamilovat. 

„Řekl bych, že záleží na úhlu pohledu,” znejistěl, přičemž jsem v jeho bezelstných očích zahlédla náznak paniky. To jsem znala moc dobře. Něco takového jsem viděla nesčetněkrát. Ale tentokrát jsem si nesvedla vysvětlit proč, tudíž jsem se rozhodla to raději nechat být. Nebudu přilévat olej do ohně, který naštěstí ještě nestihl vzplát. Já jsem zatím jenom doutnala…

„Takže… to tímhle končí?” položila jsem mu zásadní otázku, na jejíž odpověď jsem dychtivě čekala a každá promlčená sekunda mi bolestně drásala nervy. Teď byl pro změnu Edward zmatený. Několikrát zamrkal, jak jsem ho tou otázkou zaskočila, přičemž jeho oči občas střelily někam jinam, aby si ulevily od mého přímého, tázavého pohledu. 

„Nechceš, aby to tímhle skončilo?” ujišťoval se vyjeveně, ale oči mu přitom potěšeně svítily. Odpověď jsem věděla dávno dopředu. 

„A-ano, ale jestli ty…” zakoktala jsem se, protože mě ta druhá možnost docela vyděsila. Teď když jsem si to sama sobě přiznala, všechno jsem si vyjasnila a pochopila, tak jsem nechtěla, aby to přišlo vniveč.

„Ty víš, že ano,” vyvrátil mi milosrdně moje obavy. Doufala jsem, že jsem úspěšně skryla svoji úlevu, taktéž přiblblý úsměv a nutkání ho políbit. Na všechno jsem úplně zapomněla, když jsme vzájemně na sebe hleděli a užívali jsme si blízkosti, která podle mého pořád nebyla dost blízká. Toužila jsem se k němu natěsno přitisknout a na krátký moment okusit jeho rty. 

„Chtěl bych ti něco ukázat, protože jsi zatím neměla šanci to vidět,” rozpovídal se znenadání a upřel na mě svůj rozvážný pohled. Krapet mě tím vystrašil, ale na druhou stranu to nemohlo být něco hrozného, protože to jsem od opuštění Volterry již nezažila. Uklidnil mě vlídným pousmátím, abych nepomýšlela nad ničím špatným. Ve spojení s Edwardem nemohlo být ani nic zlého.

„Slyšela jsi o upíří kůži?” vyptával se mě s rezervovaným přístupem, jak se sám se sebou pořád nevyrovnal. Jeho existence ho trápila, ale s mým příchodem se to změnilo, takže aspoň něco v mém mizerném životě dávalo smysl - i v tom jeho. Zavrtěla jsem hlavou a nedočkavě jsem vyčkávala s pohledem přikovaným na jeho obličeji, který ode mě záhy odvrátil vzhůru k oblakům, když se zrovna sluníčko klubalo zpod hustých mraků. 

„Naše soužití s lidmi je omezené více faktory. Jsme noční predátoři nejenom kvůli lovu, ale tma je pro nás klíčová. Sice mnoho z nás chodí ve dne po ulicích, ale je to nebezpečné, protože slunce naši kůži změní,” poučil mě a já jsem pouze nevědomě kulila oči, protože o tomhle jsem jaktěživ neslyšela. Automaticky jsem se podívala k nebi s očekáváním, že se to sluníčko konečně objeví a já to tak uvidím. Naštěstí dnešní den nebyl ten typický Forkský - zatažený a deštivý - ale jednou po dlouhé ta obří žhavá koule vylezla a obdařila nás svojí příjemnou teplotou. Zanedlouho jsem spatřila to nejúžasnější, co jsem kdy viděla. Jeho tvář se pojednou začala zlehka třpytit miliony drobných diamantů, které můj citlivý zrak oslňovaly. Čím sluneční záření sílilo, tím se jeho ušlechtilá kůže rozblyštěla víc. Když se do něj Slunce opřelo na plno, začaly mě moje oslněné oči nemožně tlačit. Byla jsem hodně blízko. Musela jsem si ulevit, a tak jsem se na malý moment odklonila a víčky jsem několikrát zamrkala. Co nejrychleji jsem se vrátila opět k jeho dokonalé pokožce, i když mě z toho oči nemile pálily. 

„Ty záříš,"  vydechla jsem v okouzleném konstatování, jak jsem stále sledovala jeho překrásnou kůži. Tak tohle u poloupírů neplatilo. Naše kůže sice byla světlejší, ale určitě se na slunci netřpytila, proto bytí mezi lidmi nebylo tak složité jako u upírů. Každopádně tohle byla neskutečná podívaná, které jsem se nemínila vzdát, i když mě z toho začaly podrážděné oči slzet. Byl tak nádherný...

 


Další kapitola za námi. Vím, byla trochu... Ani nevím, jak bych to výstižně nazvala. Blížíme se k první desítce, která bude v podstatě zlomová. Od příště zas budou Winchesterovi.

Děkuju vám! Pořád mě svou přízní hrozně moc těšíte! x)) 

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 8. kapitola:

 1
12.02.2013 [16:49]

FireElfHezká kapitola. Těším se na další, co se zase všechno stane. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.02.2013 [12:58]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. marcela
12.02.2013 [9:33]

Konečně!!Konečně se políbili. Emoticon Krásná kapitola.Moc se ti povedla. Emoticon Emoticon Emoticon

2. BabčaS
11.02.2013 [22:06]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Seb
11.02.2013 [21:53]

Krása, moc. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!