Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 7. kapitola

06.02.2013 (12:30) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1498×

BELLA

Očima jsem sledovala svižně ubíhající mraky, skrz které sem tam proniklo pár slunečních paprsků, které mě nemile oslepily. Moji rozpolcenou mysl uklidňovala všudypřítomná vůně stovek drobných fialovobílých kvítků. Okem jsem pošilhávala po Edwardovi s vědomím, že tiše a trpělivě čeká, až mu všechno vyklopím. Věděla jsem, že to pro mě bude částečně úleva, ale zároveň jsem se obávala úplného odhalení. To, co jsem tak úspěšně tutlala, mělo vyjít najednou na světlo. Ovšemže společně s tou záležitostí s požitou krví, kterou utajit ani nešlo. Cítila jsem se skrz naskrz provinile a asi bych to nejspíš práskla, i kdyby to bylo možné zatajit. Ve Volteře nás k tomu tak nějak naučili. Nutili nás zveličovat jakoukoliv, i malichernou vinu do obřích rozměrů a pak za ni o to víc pykat. Taková jejich zvrhlá sadistická hra. Celá Volterra hýřila zkažeností. 

Podstatné ale bylo, že jsem to ze sebe chtěla dostat, aby to ze mě konečně všechno spadlo. Začít s čistým štítem, ale nejprve odhalit tu špínu, kterou jsem si tam musela projít. Edward by to měl vědět. S tím, jak se ke mně pěkně choval, si nezasloužil, abych mu cokoliv tajila, i kdybych o tom netoužila mluvit sebevíc.

Nakonec jsem se pevně rozhodla, a tak jsem to už nehodlala natahovat, abych si to náhodou ještě nerozmyslela. Zhluboka jsem se nadechla, čímž jsem na sebe jednak upozornila a jednak si dodala potřebné odvahy. Přestala jsem civět na mraky a hlavu jsem natočila k němu. On do té doby dělal to samé a nepřestal, ani když jsem se na něj upřeně podívala. V očích se mu skvělo zřetelné napětí, ale jinak jeho tvář strnula v nečitelném výrazu.

Choval se ke mně vážně neskutečně, tak ohleduplně, mile a tolerantně. Již od prvního dne. Imponovalo mi to čím dál víc. Jeho přítomnost se pro mě stávala potřebnější, nutnější. Když jsem jeho překrásný obličej dlouho neviděla, tak mi až podivně hodně scházel. Zbožňovala jsem jeho sametový hlas, který dokázal pár slůvky pohladit moje rozedrané nitro. A jeho hřejivý úsměv, kterým mě rozesmával. Moje nálady většinou kopírovaly ty jeho. Jako bychom byli na stejné vlně. Všechny tyhle náznaky mě značně… znepokojovaly. Znamenalo to totiž city, které bych si nikdy neměla dovolit, alespoň podle Volterry, která to ve mně velmi hluboce zakořenila. Něčeho takového nebyli podle nich poloupíři hodni. Jenže mně se to líbilo, hrozně moc, a odmítala jsem si to odpírat. Nevěděla jsem úplně jistě, jestli jsem do Edwarda doopravdy zamilovaná, ale dělalo mě to šťastnější, a tak jsem se toho nechtěla dobrovolně vzdát. Takhle jsem se ještě necítila a ještě jsem se toho dosyta nenabažila. Jestli to bylo vůbec možné.

„Já… já ani nevím, kde začít. Je toho tolik,” hlesla jsem bezradně a povzdychla jsem si hlasitěji, než bylo nutné. Možná až trochu dramaticky. Pod jeho ztuhlou maskou se objevil náznak pochopení, ale bylo vidět, že se bezpochyby obával toho, co ode mě uslyší. Tím mi tedy zrovna nepomáhal.

„Víš… tam, v nemocnici,” začala jsem tím bezesporu méně náročným.

„Udělala jsem něco, na co nejsem moc pyšná.” Jeho zlatavé oči se nepatrně vytřeštily, ačkoliv se tomu snažil usilovně ubránit, abych neviděla, že ho napadlo něco očividně nepěkného. Okamžitě jsem ho vyvedla z omylu. „Neublížila jsem nikomu, jak jsem řekla. Tou návštěvou nemocnice se mi... totiž naskytla možnost, no… utišit žízeň. Vážně mě mrzí, že jsem tomu nedokázala odolat. Stačilo prostě jen jít a dostat se do místnosti s mrazáky a…” rozpovídala jsem se horečně, jak se má vina promíchala se studem. Takhle nahlas to znělo hůř než v mé mysli.

„Vzít si jednotky krve,” dořekl za mě, což už určitě tušil předtím, když jsem se vrátila ze své tajné mise. Bylo mi doopravdy líto, že jsem svoji chuť neovládla a že jsem své závislosti tak snadno podlehla. Od své poslední dávky od Carlislea jsem se celkem držela, no, a já to potom takhle zvořu. Zklamala jsem. Jak sebe, tak zajisté i Cullenovy, a to mě užíralo asi nejvíc.

„Je mi to líto, vážně. Já vím, že jsem zklamala tebe, tvoji rodinu… sebe. Udělala jsem chybu a…” docházela mi slova, protože jsem ve skutečnosti neměla ani ponětí, co vlastně říct. To jeho zarputilé mlčení a tiché sledování mě poněkud znervózňovalo. Především jsem se k tomu mínila přiznat a omluvit se za to, což jsem zrovna udělala. Chápala jsem, že je to pravděpodobně málo, ale víc jsem ze sebe dostat nesvedla. V krku se mi usadil velký knedlík, přes který se špatně mluvilo.

„Ne, to nebyla žádná chyba. Dělala jsi, co jsi mu musela. Můžu za to já.” Teď jsem na něj valila oči já, protože jsem jeho myšlenkové pochody absolutně nechápala.

„Já se ti omlouvám. Nějak jsem to podcenil. Mylně jsem si myslel, že to zvládáš, jako bych zapomněl, jak bylo těžké pro mě samotného přejít z lidské krve na tu zvířecí. Ale my to zvládneme, rozumíš? Bude to v pořádku,” slíbil mi horlivě, přičemž se na povzbuzenou lehce dotkl hřbetem ruky té mé. Zachvěla jsem se při dotyku jeho chladné, sametové kůže, která byla tvrdá jako kámen. Nejvíc mě dostalo to, že použil množné číslo. Ne já, ale my. Oněměle jsem mu na to poslušně přikývla a nehodlala cokoliv namítat. Věřila jsem mu. Bezmezně. Neměla jsem totiž proč o jeho slovech pochybovat. Vždycky, když mi něco slíbil, tak to dodržel.

„Potřebuju pomoct, Edwarde. Já taková být nechci,” šeptala jsem zničeně, přičemž jsem se zajíkala. Díky jeho dojímavé řeči mě začal pokoušet nefalšovaný, kajícný pláč. Myslela jsem to naprosto vážně. Nikdy se mi to nezamlouvalo. Být taková, jakou mě vyžadovali ve Volteře, jenomže tam to byla otázka přežití. Být taková, jakou mě chtějí, nebo nebýt vůbec. Moje existence sice nestála za nic, ale nikdy jsem nepomyslela na to, že bych ji ukončila. Ve Volteře beztak neproveditelná věc.

„Já vím. Já vím,” konejšil mě něžně tím podmanivým hlasem, který na mě bez prodlení působil a zabránil mému hysterickému lkaní. Ale když mě chytil neochvějně za ruku, dokonale mě tím rozhodil. Zkrátil se mi z toho dokonce dech, takže jsem rychle zvedla hlavu k nebi, abych mohla svoji nekontrolovatelnou reakci nenápadně zkrotit. Přitom jsem mu ale stiskla ruku trochu pevněji, aby si to nevyložil nějak špatně, jelikož jeho podpůrný stisk jsem brala nadmíru pozitivně. Bez Edwardova přímého pohledu jsem se dokázala zklidnit a pokračovat dál. 

„Budu se snažit to změnit, opravdu. Už nikdy nic takovýho neudělám, slibuju, já to takhle nechci,” naříkala jsem dál, protože mi připadalo, že to ještě pořád nestačilo.

„O tom nepochybuju a víš proč?” vyžádal si můj pohled. Nenápadně jsem se nadechla a opět vydechla, než jsem se na něj zadívala a vyslechla ho. Srdce mi při tom opětovném očním spojení zvláštně klopýtlo. Když jsem se na něj podívala, klid jeho topazových tůní se na mě velice lehce přenesl. Strašně moc mě zajímalo, co mi toužil tak neodkladně sdělit.

„Budu pořád s tebou a nedovolím ti znovu podlehnout. Ani na chvíli tě nepustím z očí. Ohlídám tě dnem i nocí,” sliboval mi odhodlaně a stvrdil to svérázným pohledem, který by jakékoliv mé pochyby nezvratně smazal. Já jsem ale nepochybovala.

„To zní dobře,” usoudila jsem šeptem a s titěrným úsměvem, jak moc mě to potěšilo. Ta představa se mi až šíleně hodně líbila. 

„Taky si myslím,” souhlasil se mnou, což můj úsměv jen rozšířilo. Vrátil mi ho bez zaváhání tím svým oslňujícím způsobem, ze kterého jsem byla vždycky tak vedle. Že se stále ještě držíme za ruce, jsem si uvědomila, až když mě začal hladit palcem v laskavém gestu. Nepřipadalo mi to divné ani v nejmenším. Chápala jsem to správně jako dobromyslnou podporu, ale viděla jsem v tom i něco víc. Nemohla jsem si pomoct. Ten jemný pohled jeho očí, kterým mě právě obdarovával, mluvil za vše.

„Ehm, no… víš… ve Volteře…” začala jsem po menší odmlce další téma, to podstatně těžší. Jakmile jsem vyslovila název onoho města, neplánovaně mi cukly ruce. Ta pravá i s tou Edwardovou. Moje poznamenané podvědomí na to reagovalo po svém a zrovna takhle. Zato Edward na tohle přiznání reagoval ochromeným udivením. Nikdo z nich netušil, odkud jsem a vzhledem k tomu, že zrovna z Volterry, bylo tohle překvapení na místě.

„Ty pocházíš z Volterry?" zopakoval po mně konsternovaně a pokoušel se to udivení tlumit, aby tím možná nezničil moje odhodlání vyjít s pravdou ven. Věděl, že mi stačilo málo, ale tentokrát mě nemohlo zastavit nic. Tohle rozhodnutí bylo neústupné a hlavně započaté.

„Ne přímo z Volterry, s rodiči jsem vyrůstala poblíž Padovy, než mě volterští vyslanci odvedli do sídla. Od té doby jsem neopustila hradby Volterry," upřesnila jsem svůj původ. Mnohokrát mi na mysl přišla otázka, proč mí rodiče bydleli v teplém Toskánsku, když přes den skoro vždy svítilo slunce a oni tak nesměli ven. Dobře jsem si pamatovala matčinu odpověď, že svoji rodnou zem nikdy neopustí, v čemž jí otec ochotně vyhověl. Jí by vyhověl ve všem…

„Vyrostla jsem se svými rodiči. Taťka se do maminky zamiloval a ona zase do něj. Sice byla člověk, ale po přeměně z toho vznikla ta vaše věčná láska. Zůstali spolu až do konce," odmlčela jsem se, protože tohle byl první zádrhel v mém svěření se. Ještě stále to bylo příliš citlivé. Nikdy nezapomenu na tu děsivou scénu, která se odehrála před mýma očima, když si pro mě přišli. Maminčin bolestný nářek, když sledovala, jak mě odvádí pryč. Tatínkovy naléhavé prosby, že udělá cokoliv, jen ať mě u nich nechají. A pak jsem musela přihlížet tomu, jak jim oddělují končetiny a zapalují je. Nemůže být nic horšího než vidět smrt svých rodičů jako malé dítě, poloupír, to je fuk.

„Jednoho dne k nám vtrhla královská garda, rodiče zavraždili a mě odtáhli do sídla Tří. Stačilo mi pár dní a pochopila jsem, že tam nevydržím. Drželi mě tam přes sto třicet pět let, než se mi konečně povedlo odtamtud utéct. Ani pořádně nevím, jak se to semlelo, ale bylo to to nejlepší, co se mi stalo,” vyprávěla jsem nepříliš detailně, ale nic jsem alespoň nevynechala. Kupodivu to nešlo tak ztěžka, jak jsem si prvně myslela. Edwardova blízkost a jeho sametová dlaň svírající tu mou mě dělala silnější. Soucit v jeho očích mě utvrdil v tom, jak strašlivý zážitek to byl.

„Pro vládce Volterry my neznamenáme nic. Poloupíři jsou pro ně spíš něco jako odpad. Mají právo si s námi dělat, co se jim jen zlíbí, jak to mají napsaný ve svých ujetých zákonech. Podle nich existujeme jen proto, abychom jim sloužili. Většinou pro jejich pobavení. Když neuposlechneš, následuje pokaždé trest... Všichni jsou tam zvrhlí a hladoví. Nejde to vydržet, stejnak tomu vždycky podlehneš. Oni tě donutí..." pokračovala jsem a pomalu se prokousávala k závěru. Přemítala jsem nad tím, jestli mám zmínit i to, co jsem tam všechno musela podstupovat, protože to byly skutečně příšerné věci.

„Chvíli jsem vzdorovala, ale nakonec jsem to vzdala. Ke všemu, čemu jsem se tolik bránila, mě stejně přinutili. Krmit se na lidech, zabíjet vlastní druh, mučit nevinné lidi. Byly takové chvíle, kdy jsem si přála to skončit, jen abych nemusela ubližovat ostatním a ostatní zase mně.” Hlas se mi nečekaně zlomil a já se znovu zalykala brekem. Edward tiše trpěl se mnou, ale raději to nekomentoval. Ono k tomu stejně nebylo co říct. Stačilo mi se na něj podívat a poznala jsem, co se v něm odehrávalo.

„Trvalo to hrozně dlouho. Víš... Občas nemůžu uvěřit tomu, že jsem odtamtud fakt utekla. Využila jsem jejich chvilkové nepozornosti a pak jsem prostě jen utíkala, jak rychle jsem jenom dokázala. Hlavně mezi lidi. Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsem se dostala sem,” zakončila jsem svůj životní a pořádně žalostný příběh, přičemž jsem na Edwardovi viděla, že se marně snaží netvářit se zděšeně.

„Poprvé v životě mám pocit, že někam doopravdy patřím. Že mám někoho, na koho se můžu spolehnout, a že se někdo může spoléhat na mě. A já pak udělám takovou pitomost…” zoufala jsem si beznadějně a stihla jsem to doříct jen tak tak, než se mi z hrdla začaly drát neutišitelné vzlyky. Nikdy jsem se necítila víc vinná, a to ani v té Volteře, kde jsem jistě věděla, že mě stihne ošklivý trest. Zdaleka to nebylo tak opravdové jako právě teď.

Krátce nato se ke mně Edward o něco přiblížil, aby mě mohl začít utěšovat. A já jsem tak poprvé ochutnala ten uspokojivý pocit, když je mi někdo oporou v náročných chvílích, kdy je to opravdu potřeba. Automaticky jsem se k němu těsněji přivinula a hlavu jsem mu opřela o kamennou hruď, která poskytovala to nejlepší útočiště. Edward mi něžně šeptal do vlasů chlácholivá slůvka, která mě tak jako všechno, co mě mělo uklidňovat, úžasně tišilo. Za chvíli jsem už jen popotahovala a vnímala jsem věci kolem sebe. Třeba to, že mě stále držel za ruku a že druhou mi přejížděl po zádech. Ten dotek mi způsoboval lehkou husinu. A jeho chladná kůže, která i vypadala ledově, mě kdoví proč příjemně zahřívala. Taktéž jsem vnímala každý jeho i nejnepatrnější dotek rtů v mých vlasech a pokaždé se mi přitom cosi uvnitř zachvělo.

Pomalu a neochotně jsem se od něj odtáhla, ale když jsem znovu pohlédla do jeho topazových duhovek, které sršely pochopením a slitováním, měla jsem nutkání se na něm zase uložit. Hodlala jsem zahnat myšlenky alespoň tím, že se ho zeptám na pár věcí, které naopak zajímaly mě. On už věděl vše. Smutné na tom bylo to, že toho bylo tak zoufale málo a navíc nic moc veselého. Nejvíc mě ovšem zajímalo, jak se stal upírem.

„Jak to, že mě tvoje kůže hřeje, přestože je taková chladná?” zamumlala jsem zmámeně šeptem něco, co jsem si měla nechat pro sebe. Pozdě. Jemu to zajisté neuniklo, což bych přirovnala k menšímu trapasu, proto jsem mu skloněním hlavy upřela výhled na můj vyplašený obličej. Vnímala jsem, jak mi začínají hořet tváře, jak se do nich hrnula krev. Edward mě totiž pořád mučil svým dlouhým intenzivním pohledem, dokud jsem se přece jen nepřekonala a znovu ho nenavázala. A udělala jsem dobře, protože jsem v něm spatřila něco kouzelného. Nezapomenutelného. Nedalo se to vůbec nijak popsat. Chvilku nato se na mě zlehka pousmál, když jsem na něj unešeně zírala, přičemž mu v očích živě zajiskřilo.

„Řekneš mi něco?” ptala jsem se ho s nově nabytou energií kvůli tomu jednomu jedinému zahledění se do té andělské tváře.

„Co jen budeš chtít,” nezaváhal s odpovědí, čímž si zasloužil můj napůl spokojený a napůl vděčný úsměv.

„Nezlob se na mě,” varovala jsem ho předem a hlubokým nádechem jsem naplnila plíce čerstvým vzduchem, přičemž jsem se neplánovaně bojácně zachvěla navzdory tomu, že jsem se nacházela v jeho náručí, a to mě naplňovalo dojmem, že jsem v podstatě nedotknutelná.

„Copak jsem se na tebe někdy zlobil?” opáčil s veselejším podtónem a tím svým pokřiveným úsměvem, který mě zpočátku pěkně štval. Teď jsem ho zbožňovala. Edward se pohnul a sundal svou ruku z mých zad, aby se na mohl zvednout. Asi aby se mu na mě lépe koukalo. 

„Jak ses stal… upírem?” To slovo mi nikdy nešlo dobře přes ústa. Měla jsem vůči němu oprávněnou zášť, ale Edwardova rodina byla úplně odlišná, a tak mě to mé skálopevné přesvědčení skoro již opustilo. Vyvrátili mi všechno, kvůli čemu jsem jejich druh nenáviděla. Byli to nejlepší, co mě kdy potkalo. 

Edward se při té otázce značně napjal a v jeho očích jsem zachytila bolestný záblesk, který mě obratem oprostil od touhy poznat a vědět. Tohohle jsem se nejvíc obávala. Že mu svojí otázkou ublížím. Nehodlala jsem to tak nechat.

„Nemusíš mi na to odpovídat, jestli je to… moc těžké,” vyjasnila jsem kvapně a smířlivě jsem zavrtěla hlavou, ale on se na mě pouze shovívavě usmál. Následně se očima zatoulal někam k našim stále spojeným rukám. Třeba tohle dodávalo odvahu jemu. 

„Nemůže to být těžší než to, co jsi mi právě řekla,” porovnával objektivně, což jsem já nemohla, když jsem od něj zatím nic neslyšela. Jeho oči se zase zaměřily na mě a já v ten moment úplně na všechno ostatní zapomněla. Existoval pouze ten pár vzácných, vřelých okýnek do jeho duše. Edward mě neustále přesvědčoval, že žádnou duši nemá, ale to jsem nebrala. On ji měl. Ryzí, čistou.

„Mám jen jednu podmínku,” navrhl s potlačovaným zjitřením, přičemž se to tekuté zlato kousek ode mě oslnivě zablýsklo. Nezaznamenala jsem žádné vnitřní nutkání se po tom pídit. Neměla jsem důvod se strachovat. Pozvedla jsem jedno obočí v náznaku, aby pokračoval.

„Chtěl bych něco vyzkoušet a.... rád bych, abys do toho nezasahovala,” stanovil si neoblomně, čímž ve mně náhle vzbudil neskonalou zvědavost. Moje fantazie naneštěstí nebyla dostatečně rozvinutá, aby došla k možnostem, které se zde nesporně nabízely. Opatrně jsem mu na to přikývla, ale jeho potěšený úsměv moje mírné rozbouření zase zchladil. Ta dychtivost po jeho vyprávění zastínila lačnou zvídavost, kterou jsem tolik let nepoznala, proto byla teď až moc živá. 

„Dobrá,” řekl a snažil se ze své tváře setřepat ten úsměv, který mi dělal nesmírnou radost. Stiskla jsem mu ruku na povzbuzenou, protože mě decentně škodolibě natahoval a já jsem zrovna trpělivostí neoplývala. Teď už ne.

„Je to už spoustu let a já si na svůj život před proměnou moc nepamatuju, ale vždycky když se na to snažím rozpomenout, pohltí mě takový blažený pocit. Akorát nevím, jestli je to tím, že jsem vlastně byl kdysi člověk, nebo že můj život předtím nebyl tak špatný. Proměnil mě Carlisle, když jsem v roce 1918 umíral na španělskou chřipku, na kterou zemřeli i oba moji rodiče. Carlisle už dlouho přemýšlel nad tím, že si k sobě stvoří někoho dalšího, protože se cítil osamělý. Spousta upírů ho v té době odsuzovala kvůli tomu, že se živil jinak, ale on to měnit nehodlal a svoje děti chtěl vést stejnou cestou. Prozradil mi, že moje matka byla velice bystrá žena, která mu těsně před smrtí vnukla myšlenku, aby mě proměnil. Chtěla mě zachránit za jakoukoli cenu. Nezažil jsem nic horšího než proměnu. Tři dny tvé tělo hoří a ty s tím nemůžeš vůbec nic udělat. První věc, kterou mi Carlisle po proměně řekl, bylo to, že je nesmírná škoda, že už nemám ty zelené oči po své matce,” vzpomínal ztěžka Edward s pohledem namířeným kamsi dolů. Když skončil, teprve jsem si povšimla, co celou dobu dělal. Pohrával si s našima propletenýma rukama, jak se mu jenom zlíbilo. A moje ruka bez mého vědomí bezostyšně spolupracovala. Nevšimla jsem si toho proto, že jsem se výhradně soustředila na jeho vyprávění, což zahrnovalo střídavé civění na jeho rty a na jeho oči, které mi občas kontakt oplácely.

„Měl jsi zelené oči? To si nějak nedokážu představit,” žasla jsem nad tím zjištěním, které mě nadchlo. Určitě měl ten nejhezčí odstín zelené, který existoval.

„Jaké jsi měla oči ty, než...” otočil na mě s otázkou, kterou nechal vyplynout do prázdna. Kapku mě to zarazilo, protože jsem se nad tím musela nejprve zamyslet. Už to bylo hodně dlouho, co jsem nad tím přemítala. Pamatovala jsem si toho asi tolik jako Edward. Upíří i poloupíří paměť je sice na rozdíl od té lidské bezchybná, ale po těch desítkách let ty nejstarší vzpomínky jaksi vyblednou.

„Myslím, že hnědé,” tipovala jsem nejistě, jak jsem si to nedokázala přesně vybavit.

„A co bude s tou podmínkou?” vyptávala jsem se nedočkavě, když mě moje zvědavost přemohla. Rty se mu opět zvlnily do toho odzbrojujícího úsměvu, načež jsem úplně zapomněla používat své plíce. A když se ke mně obličejem pomaličku přiblížil až na pár titěrných centimetrů, moje dýchací soustava zkolabovala. Proto jsem nepatrně chrčivě zalapala po dechu, což ho vylekalo, a tak se ode mě rychle zase odklonil.

„Co to?” divila jsem se zaskočeně, těkala jsem očima sem a tam, přičemž jsem zběsile nabírala vzduch do plic. Poloupíři k životu nezbytně potřebují vzduch, což je od upírů podstatně odlišuje. Edward se rozpačitě stáhl a své cherubínské rysy protáhl v omluvném výrazu, jenže na ten jsem již nějak nedbala, jelikož jsem usilovně dumala nad tím, co se to právě odehrálo.

Hrozně moc Vám děkuju!!! Je úžasné, jak stále držíte a čtete. Příště bude kapitola taky z Bellina pohledu, takže se s Edwardem posune trochu dál. Akorát nevím, za jak dlouho další kapitola přibude, protože má korektorka se nějakou dobu nehlásí, tak uvidíme, jestli to risknu bez ní. Ještě jednou – děkuju! x))

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 7. kapitola: