Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 31. kapitola

08.08.2013 (20:00) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1453×

Oněmělá šokem jsem nad ním postávala a tupě jsem na něj zírala. Pokoušela jsem se totiž vstřebat to, co mi právě s takovým nenávistným podbarvením sdělil, abych na to mohla nějak reagovat. Přemýšlela jsem již dopředu, abych něco náhodou neřekla špatně a Edwarda tím nějak nevyburcovala. V tuhle chvíli mi přišel poněkud… nestabilní. I když to asi bylo hodně slabé slovo. Jestli jsem to dobře pochopila, jeho nekonečnou myslí se vířily takové neobvyklé věci, které neděsily jenom mě, ale zaručeně i jeho. 

„Nejdřív bys měl vědět, jak to všechno bylo,“ namítla jsem na jeho ledovou větu, ze které ale jasně sálala touha po pomstě. Jemu to tak možná ani nepřipadalo, ale rozhodně se v tomhle umínění unáhlil. Odsoudil je dřív, než se stačil o všem informovat. A tohle byla moje jediná šance. Podat mu to takovým způsobem, aby si to ještě rozmyslel. Samozřejmě musím počítat s tím, že to třeba nevyjde, jelikož to Edwardovo momentální odhodlání bylo až obdivuhodné. Pochybovala jsem, jestli s tím vůbec něco svedu udělat. Každopádně za opatrný pokus nic nedám. Jenomže co budu dělat, když ho nepřesvědčím? Co to pro mě znamená? Pro nás? Každopádně pro Winchestery to znamená nemalý problém. 

Edward zničehonic hbitě vyskočil na nohy, takže ustal přímo naproti mně. Vztyčil se nade mě a hleděl na mě zpod zachmuřeného obočí, čímž mi jednoznačně napovídal, že nic z toho, co mu říkám, ho nezajímá. Avšak ani to mě neodradilo.

„Nebyla to jenom jejich vina,“ bránila jsem Winchesterovi tím stylem, abych nijak neodhalila svoje sympatie k nim. Edward by mě určitě též ihned odsoudil a ti dva by to měli už tuplem spočítaný. I za mě, protože i tohle by jim připsal na již tak dlouhý seznam. 

„Je mi jedno, jak to všechno bylo, Bello. Rozumíš tomu?! Je mi to prostě jedno. Já chci jen zničit ty, kteří můžou za smrt mé rodiny,“ odpověděl mi přesně podle mého očekávání. Přesto mě to mírně zaskočilo a ani trochu mi to neusnadnilo pokračovat v téhle konverzaci dál, která mi vypalovala přímo díru do hrudníku. Bylo to hrozně nepříjemné a hlavně bolavé. Konečně to všechno skončilo, dopadlo to v podstatě dobře, proto nesmím dovolit, aby se teď něco podělalo. Moc dobře jsem ale chápala, že Edward chce někoho, komu může zakroutit krkem. Potřeboval někoho, komu to spočítá, aby si nějak ulevil od té jinak neutišitelné bolesti. Bohužel z opravdových viníků zbyl pouze popel.

„Neublížíš přece nevinným,“ zkoušela jsem to na něj všemi možnými cestičkami, abych dosáhla svého. Nejprve jsem plánovala uhodit na jeho citlivou stránku, protože pro něj byli lidé téměř až posvátní. Soucítil s nimi, obdivoval je, sžíval se s nimi a toužil patřit mezi ně. Beztak jsem se obávala, že i tohle na něj platit nebude. I lidství je na tohle proklatě málo. 

„Oni nevinným ublížit mohli?!“ opáčil v řečnické otázce, ale já jsem si na ni stejně dokázala najít nějakou odpověď. Nejhorší by bylo mlčet a ukázat mu, že má pravdu. Já jsem se hodlala za bratry rvát, sice jen slovně, ale to bylo mnohdy účinnější než klasickým způsobem. 

„Bylo to nedorozumění,“ podněcovala jsem v něm alespoň minimální zájem, ale dle jeho nepřítomného výrazu v kamenné tváři bezúspěšně. Šel z něj až strach, když se takhle tvářil. Navíc když k tomu přidal ten mrazivý hlas, působilo to vskutku… upírsky. Ve spojitosti s tím mě logicky napadla Volterra a ti tři vyslanci, kteří se už domů nevrátí. To mi připomíná, že jsem mu ještě nepoděkovala za tu jeho pomoc. A to mě zase přivedlo k tomu, že kdyby mu alespoň na něčem minimálně nezáleželo, tak se toho neúčastní. Tohle mohla být další cestička k mému cíli. 

„Nebude to poprvé, co někdo zemře mojí rukou,“ uklidňoval sám sebe, že to, co hodlá provést, není zas až tolik hrozné, což jsem mu prostě musela stůj co stůj vyvrátit. Na jistotu jsem věděla, že by toho později litoval. Nejenže jsem nechtěla přijít o Winchesterovi, ale taktéž jsem nechtěla, aby se později trápil ještě nesrovnatelně víc, když by udělal to, po čem právě bezmezně touží. Svůj nesouhlas s tímhle šíleným plánem jsem mu dala na odiv urputným vrtěním hlavy. A navíc, zatím jsem pouze uvažovala nad tím, že by k úhoně přišli Winchesterovi, ale co když by to bylo obráceně? Poznala jsem, že měli na to, aby Edwardovi pořádně zavařili. Ovšemže jsem nechtěla, aby se komukoliv cokoliv stalo, ale šance nebyly až tak nevyrovnané, a to mně celkem nahánělo strach. Nemohla jsem přijít ani o jednoho z nich, i když takový Dean... Jasně, že ne. 

„Když to uděláš, budeš toho litovat, Edwarde,“ připravovala jsem ho na blízkou budoucnost, která pro upíry moc blízká nebyla. Než vystřídá ten pocit ukojení z toho krvavého zločinu pocit provinění, bude to asi několik desítek let trvat, ale zaručeně přijde. Moc ráda bych ho tohohle vyvarovala. Nechtěla jsem, aby dál trpěl, stačilo tohle. Ale jak mu to, sakra, vysvětlit? On mě zjevně vůbec neposlouchá...

„Ne, nebudu,“ odporoval mi zatvrzele, aby si nepřiznal, že mám pravdu. Kdyby to udělal, tohle odhodlání by ho zajisté zanedlouho přešlo. Někde v koutku uvnitř musel vědět, že je to špatná věc, ale pro teď si to jednoduše nepřipouštěl. 

„Edwarde, já vím, že chceš,“

„Proč mi to vůbec rozmlouváš? Neměla bys chtít to samé? To přece tebe drželi a mučili, tak proč je bráníš?!“ vyrukoval na mě s opravdu silným argumentem, který mě na krátko umlčel. Muselo to vypadat, že moje odpověď je spontánní a plynoucí z nějakých mých myšlenkových pochodů. Ne nic připraveného či dokonce nacvičeného. 

„Nebráním je… a nezapomeň, že mi nakonec pomohli. Je to složitější, než to vypadá, tak si to nech, prosím, všechno vysvětlit,“ žádala jsem ho s nadějí i nadále, aby mě konečně začal poslouchat, aniž by neustále myslet na tu spalující pomstu.

„Odpověz mi na něco. Stačí mi ano, ne,“ nadhodil neoblomně a já nemínila neodpovědět, akorát záleželo, jaká bude má odpověď. Přikývla jsem, aby klidně pokračoval.

„Ti dva, co tě unesli… zavraždili moje rodiče a sourozence?“ podal svůj dotaz tak, aby ode mě slyšel to, co slyšet chtěl. Proto jsem semkla rty a sklopila hlavu, protože v tomhle jsem mu vyhovět nemohla. Pouze by ho to utvrdilo v jeho přesvědčení, že si to bratři zaslouží. Nikdy jsem ho neviděla takhle přesvědčeného a zatvrzelého. Začínala jsem pociťovat bezmoc a zoufalost, když jsem přihlížela tomu, že je v tenhle moment dočista ztracený. 

„Tohle by přece Carlisle nechtěl,“ zkoušela jsem to na něj ještě o něco drsněji, přes city k jeho rodině, o kterou tu šlo především. Když nezabraly lidské životy, možná vyjde jeho rodina. Poslední šance, protože už nic jiného ho znejistit nemohlo. Až možná na… ale to by ode mě nebylo fér, to mu udělat nemůžu.

„Jak to můžeš říct? Ani jsi ho skoro neznala. Neznala jsi vlastně téměř nikoho z mé rodiny. Bylas cizinec, nic víc!“ vpálil mi tvrdě do očí, aniž by si nejspíš uvědomil, jaký to na mě bude mít drtivý dopad. Zasáhlo mě to stejně silně jako onen šíp, kterým mě Winchesterovi zpacifikovali. Jenom to daleko víc pálilo a štípalo. Dřív než jsem se k němu otočila zády, stihl spatřit mé uslzené oči. V tomhle rozhovoru jsem dál pokračovat nemohla. Prostě to nešlo.

„Já ti nedovolím jim ublížit. To dopustit nemůžu. I kvůli tobě, to nedopustím... Dávej si pozor na měniče, už tady s námi nepočítají. Sbohem, Edwarde,“ rozloučila jsem se s ním se závazným slibem, který z mého podivně klidného hlasu naprosto sršel. Aniž bych mu věnovala poslední pohled, rozběhla jsem se z mýtiny co nejrychleji pryč za Winchestery. Nejhorší na tom všem bylo, že mě jednoduše nechal jít. Nic neřekl a prostě mě nechal jít. Dostalo mě to. Zlomilo mě to. Jenomže na nějaké emocionální výlevy nebyl čas. Nesměla jsem nic podcenit a zrovna teďka jsem musela být nanejvýš ve střehu. Ubrečené oči jsem si utřela do rukávu a namířila jsem si to do motelu, kde byli bratři ubytování a kde mě dlouhou dobu drželi. Pevně jsem doufala, že je tam najdu.

Skočila jsem do silnice jako divoká srna na zběsilém úprku, až na to, že já jsem se ostře zastavila v jednom z pruhů. Černé, nablýskané auto, které dosud poklidně bublalo a pádilo rovnou silnicí stále vpřed, začalo najednou pronikavě kvílet, když pneumatiky klouzaly po tmavé vozovce. Auto se lehce rozvlnilo pod tím prudkým náporem na brzdové destičky, které se po tomhle rozhodně musely o pár milimetrů zmenšit. Nakonec ale Impala zastavila přímo přede mnou. Těsně přede mnou. Z auta na mě zírali dva zaskočené a vyděšené obličeje, o kterých jsem si myslela, že už je nikdy neuvidím. Omyl. Je to překvapilo stejně jako mě, ale to prozatím nevěděli, proč tu jsem. Hned nato vyskákali z auta, pořád s těmi vyjevenými výrazy, a několika rychlými kroky postoupili od auta blíž ke mně. 

„Máme problém,“ shrnula jsem to dvěma slovy, nic výstižnějšího jsem říct již vážně nemohla.

„Vysvětlím vám to v autě,“ dodala jsem vzápětí a přehnala jsem se svojí rychlostí do auta na zadní sedačku. Bratrům chvilku trvalo se rozkoukat a vzpamatovat, ale poslušně udělali, co jsem jim poradila. Za pár sekund se přesunuli zpět do auta a o několik dalších sekund jsme společně pokračovali v cestě. Nebo spíš v útěku. 

„Co se děje, Bello?“ ozval se jako první Sam, který se na mě na sedačce otočil. Dean na mě sem tam koukl přes zpětné zrcátko, aby měl přehled, ale neuteklo mu nic na silnici. Povzdechla jsem si, než jsem se pustila do vyprávění, abych tím zřetelně demonstrovala beznadějnost naší situace, jejich situace, to je jedno: „Edward vám jde po krku. Chce pomstít svoji rodinu. Snažila jsem se mu vysvětlit, že za to v podstatě ani nemůžete, ale nechtěl absolutně nic slyšet. Je pevně odhodlaný a ani já ho nedokážu přesvědčit. Musíte odsud co nejrychleji zmizet, než si vás najde,“ vecpala jsem všechno důležité do pár vět, aby rychle pochopili, co se tu děje. Na místo toho ale oba dva nasadili lehkomyslně poklidné obličeje. 

„Jen ať si přijde, bude to mít rychle za sebou,“ nedělal si s tím Dean těžkou hlavu, což jsem v podstatě očekávala, což jsem mu musela bezpodmínečně vymluvit. Snad budu úspěšnější než u Edwarda. Hm, větší pravděpodobnost tu je, a dokonce i lepší okolnosti a prostředky. 

„Nikdo nebude mít nic za sebou. Proto jsem tady. Edward potřebuje jen vychladnout, aby mohl začít myslet s čistou hlavou. On moc dobře ví, že kdyby to udělal, že je to pro něj proti všemu. A navíc... nehodlám riskovat, že se zbavíte i posledního člena mé rodiny,“ domlouvala jsem jim se zarputilým rozhodnutím, které ani jeden z nich neměl šanci změnit. Nebudu si lhát do kapsy, pravda je taková, že jsem fakt ráda, že je mám opět na blízku. I za tu malou chvíli mi začali totiž chybět. Pořád mi nedávalo ale smysl, kde se to zvrtlo, že mi ti dva přirostli k srdci. Největší záhada v mém životě, na kterou asi jaktěživ nepřijdu. 

„A když ti slíbíme, že…“

„Ani pak se mě nezbavíte,“ nenechala jsem ho domluvit, aby to nestačil raději ani doříct. Ujeli jsme sotva pár desítek metrů, když Dean kvůli takové zbytečnosti zase dupal hrubě na brzdy, až pneumatiky nepříjemně zahvízdaly a síla gravitace zapůsobila. Vzápětí se na mě otočil, jakmile auto zastavilo, a zděšeně se na mě díval, jak nejspíš pochopil, co jsem tím myslela.

„Cože?“ děsil se Dean té mé poznámky. 

„Jak to myslíš?“ nepobíral taky Sam, který se na mě vykuleně díval stejně jako jeho bratr. Docela se mě dotklo, že mě hnedka, co jsme se rozloučili, pustili z hlavy a s mojí další účastí již nepočítali. Zamračila jsem se na ně a každému jsem takhle věnovala pár sekund, aby si uvědomili, že to od nich nebylo zrovna nejmilejší.

„Tohle to si nebudu brát osobně,“ zahučela jsem lehce uraženě a pohodila jsem hlavou od jednoho k druhému, přičemž jsem ještě prstem ukázala na každého z nich s úmyslem, aby se navzájem podívali jeden na druhého a viděli ty svoje vyjevené obličeje. Netuším, proč jsem si myslela, že by jim to došlo, takže na mě zírali nechápavě jednou tolik.

„A jak si to jako představuješ?“ tázal se Dean takovým stylem, jako by to, co jsem si usmyslela, byla naprostá šílenost. Něco nemožného až fantaskního. To jsem si taktéž brala lehce osobně, jelikož jsem v tom teda žádný problém neviděla.

„Bello, já myslim, že jsi to pořádně nepromyslela,“ kladl mi na srdce dobromyslně Sam, který to nemyslel nijak rýpavě či sarkasticky, ale že mi chtěl opatrně naznačit, že to je nesmysl. Začala jsem odmítavě vrtět hlavou, že jsem se nijak neunáhlila a že sakra dobře vím, co dělám. A ani jejich zjevný skepticismus mi to nesvedl nijak pokazit. 

„Není možný, abych se svojí mozkovou kapacitou něco nepromyslela,“ ujasnila jsem jim věcně, jelikož na to očividně opět zapomněli. Jenomže tohle to důrazné oživení fakt na ně zapůsobilo ne moc nadšeným dojmem. Nezdvořilejší už být fakticky nemohli. A to jsme spolu bojovali bok po boku. Možná jsem si je v hlavě trochu přilepšila oproti skutečnosti, čemuž bych se ani nedivila. 

„A jak si to jako představuješ?“ zopakoval Dean s nepřeslechnutelnou ironií v hlase, když jsem jim napoprvé jasně neodpověděla. 

„Asi daleko jednodušeji než vy,“ odsekla jsem lehce dotčeně, když mi stále dokazovali, že moje společnost není vítaná. Tohle jim teda nedaruju... Snad budu mít tu příležitost. 

„Jsme lovci, Bello! Jak by to asi vypadalo, kdyby nám společnost dělala upírka?!“ pokoušel se mi Dean nastínit, v čem on vidí ten nepřekonatelný zádrhel. Já jsem viděla zádrhel spíš v tom, že mě definoval jako upírku, což se mi momentálně nanejvýš nelíbilo. Zase jednou...

„Jsem poloupírka, což znamená, že když se budu fakt snažit, tak nikdo ani nepozná, co jsem vlastně zač. Navíc, když mi v tom pomůžete, bude to o to rychleji. A na oplátku můžu pomoct já vám. Docela nám to spolu šlo, ne?“ předložila jsem jim pádné důvody, které by je mohli přinejmenším nahlodat. Neřekla jsem nic, co by nebyla pravda, anebo co by se nemohlo stát pravdou.

„A jak bychom ti my mohli pomoct?“ zajímal se Sam, který již dost možná uvažoval nad mým návrhem a v hlavě si ho procházel a představoval. Zdál se mi značně zadumaný, takže jiskřička naděje tu přece jenom byla. Kdybych přesvědčila Sama, Dean by se s tím potom musel nějak srovnat sám. Jenomže... jaképak přesvědčování? Já rozhodně nemusím přesvědčovat s tím, co jsem. 

„Budu potřebovat hlídat, protože ten přechod z lidské krve na normální stravu bude asi hodně náročnej, ale určitě se to dá. Pak na mně nikdo nepozná, že mám v sobě něco z upíra. A moje schopnosti se vám v terénu určitě budou hodit,“ přesvědčovala jsem je, přičemž jsem spíš komunikovala se Samem, jelikož se tvářil, že by si dal říct. Dean si ponechával ten svůj typicky nesmlouvavě odmítavý výraz, který mě deptal pořád stejně silně.

„Ty s náma chceš lovit?“ divil se Dean a vážně se mu nechtělo věřit tomu, co právě slyšel. 

„Děláte správnou věc… Lidi potřebujou ochránit před tím, co na ně někde ve tmě číhá. A vy konkrétně zas potřebujete ochránit před jedním pomstou pohlceným upírem, který nemyslí na nic jinýho než na vaši smrt, pro kterou udělá cokoliv. Já vám prostě budu krejt záda a občas vám můžu pomoct s případem. A stejně… já s váma nediskutuju, prostě to tak je,“ ukončila jsem svoji řeč nesporně umanutě, aby jim došlo, že beztak na výběr nemají.

„My nepotřebujem krejt záda, na to si vystačíme sami,“ namítnul mi na to Dean, který se mě snažil odradit všelijakými způsoby. Hodně bych se divila, kdyby s tím neměl žádný problém. To by nebyl Dean, že? 

„I když spíte si kryjete záda? Upír žádný takový potřeby nemá, takže má spoustu skvělých šancí k tomu, aby vás ulovil,“ umlčela jsem ho obratem, takže pouze zaklapl čelisti k sobě, až to hlasitě cvaklo, a zmoženě zafuněl, jako že je s veškerými námitkami v koncích. Ani on nemůže odmlouvat věčně, obzvlášť když tu věčnost nemá. 

„Hele Deane, já myslim, že za pokus to stojí. Po tom všem, co se stalo, nám chce Bella ještě pomoct a my ji budeme odmítat? To není moc fér…“ promlouval mu do duše Sam, čímž mě jak jinak než nesmírně potěšil. Čím dál víc mám takový nezlomný pocit, že Sam je výhradně na mojí straně. I bez toho dojmu jsem ho měla raději a raději.  

„Ty aby ses jí nezastal,“ zabručel Dean nespokojeně, že to opět skončilo dva na jednoho. Měla jsem radost, že jsem v jeho bratrovi měla takové zastání. Na dlouhou dobu mě to naplňovalo uspokojeným pocitem.

„Anebo spíš tvůj brácha uvažuje logicky a ne podle sympatií,“ oživila jsem mu náš vzájemný konflikt, který pramenil z naprosto banálního důvodu. Samozřejmě to bylo cílené k tomu, aby Dean povolil. Cítila jsem, že k tomu nemá daleko, ale já jsem chtěla slyšet jasné ano. Po tom všem jsem si to nemohla odpustit. 

„Když řeknu, že jo, přestaneš mi to furt předhazovat?“ vyjednával s přijatelnými podmínkami, které jsem mohla klidně odsouhlasit. Uleví se tím nejenom mně, ale zajisté i jemu. 

„Jako bonus Sam přestane s Amy,“ dodala jsem, protože jsem věděla, že kvůli tomu u něj dostanu plusové body. Sam se na to mírně zamračil, když jsem ho využila k uzavření menší dohody. To jsem neviděla moc ráda, a tak jsem ihned dodala: „Ale nejdřív byste to měli mezi sebou uzavřít,“ poradila jsem jim v dobré víře, aby se mezi nimi vyčistil vzduch a soužití s nimi pro mě bylo tak příjemnější. Samozřejmě i mezi nimi.

„Bez hraní si na psychologa to bude lepší,“ okomentoval kousavě můj pokus o dobrou radu Dean, což zároveň myslel i jako jistou výtku až varování. Mile jsem se na něj do zrcátka usmála a mrkla na něj. Udělal to samé a pak se věnoval opět řízení. Všechno v škodolibém duchu, ale se surovým jádrem příslibu. Jestli to bude takhle pořád, tak to bude asi hodně veselý…

„Bez toho vašeho věčného rejpání to bude ještě lepší,“ přisadil si Sam, když přihlížel tomu našemu hravému pošťuchování. Já jsem do toho nezapojovala žádné negativní emoce a cítila jsem, že ani Dean ne, ale prostě jsme to takhle měli. Přesně takhle totiž mezi námi fungovala komunikace. Ale chápala jsem Sama, že se mu to moc nezamlouvalo, když stále slýchal ty slovní přestřelky, které nebraly konce, dokud je sám neukončil. Ještě, že tu byl…

„A kam jedete teď?“ změnila jsem téma, aby v autě nevládlo to podivné ticho, které mi napínalo nervy jako na skřipci. Stejně jsem měla takové tušení, že i kdybych v autě nebyla, to ticho by tam panovalo stejně. Na druhou stranu, oddych potřebuje přece každý.

„Garth nás poslal do Texasu, že to tam vypadá na něco pro nás,“ svěřil se mi Sam a otočil se na sedačce zase dopředu, kde se pohodlně usadil. Já jsem ale měla pořád dost otázek v zásobě. Nechtěla jsem tu trčet v tom nepřehlédnutelném a tísnivém dusnu, které nevzniklo jenom z tohohle spojení. Ti dva měli větší než velký problém. 

„O co tam jde?“ zajímala jsem se ne kvůli tichu, ale že mě to prostě zajímalo. V tom vedle mě hlasitě zašustila ptačí křídla a najednou vedle mě seděl samotný Castiel. Naklonila jsem se v úleku od něj a s očima až na vrch hlavy jsem se dívala na jeho profil. Bratři reagovali ještě jednou tolik vyděšeně, přičemž Dean trhl docela nebezpečně volantem. Naštěstí to ihned zase vyrovnal.

„Sakra, Cassi! Copak jsme o tomhle už několikrát nemluvili?!“ prskal Dean nasupeně, když ho ten jejich andělíček nemile překvapil. Deana obzvlášť, jelikož mu srdce zrovna bilo jako na poplach.

„Jak mám dát vědět, že se objevím?“ nechápal Castiel Deanův požadavek a zmateně na něj upíral svůj uvědoměle laděný pohled. Působil na mě, jako že ví o všem všechno. No, předpoklady na to měl. 

„Přes mobil, vidění, nebo já nevim co… Tohle ale už fakt přestaň dělat,“ stěžoval si Dean a téměř vrzal zuby, jak ho ten andělův příchod rozhodil. Sam se otočil zpátky k nám a já jsem se šoupla na stranu, abych udělala Castielovi i sobě víc místa. Navíc jsem se necítila dvakrát dobře, když jsem seděla hnedle vedle něj. Boží a ďáblovo stvoření na jedné sedačce, unikátní okamžik.

„Omlouvám se,“ hlesl anděl vskutku omluvným tónem hlasu, ale přitom si ponechával netečnou tvář.

„Děje se něco?“ napadlo Deana, když se tu jejich kamarád náhle objevil.

„Volali jste mě, jestli se nemýlím,“ osvěžil nám všem paměť, čemuž se Dean se Samem oba dva usmáli. Já s nimi, protože vševidoucí andělíček jde s křížkem po funuse. 

„No, to je od tebe pěkný, že ses stavil, ale máš trochu zpoždění,“ nebral si ani s ním Dean servítky. Docela mi to udělalo radost, že nejsem jediný střed jeho ostrovtipu. Jenže Castiel si z toho na rozdíl ode mě nic nedělal. Anebo to nechápal, těžko říct, když vypadal pořád stejně. 

„Je mi líto, Deane, ale dřív to nešlo,“ pronesl automaticky, což jim nejspíš říkal dost často.

„My víme, Castieli,“ uznal jeho omluvu Sam, když se na to Dean nijak zvlášť netvářil.

„Co jste potřebovali? A proč je tu s vámi ona?“ narazil na mě vskutku nenápadným způsobem. Slyšela jsem tu jistou nevoli a nepochopení. No jo, unikaly mu spojitosti. Stalo se toho mezitím hodně, ale kdyby chtěl, tak to určitě mohl ze shora sledovat. Spíš to takhle řekl proto, že jsem to právě já...

„Teď už nic nepotřebujem, protože když se řekne, že potřebuješ něco akutně, tak je to hned teď,“ odpověděl Dean na první část Castielovi řeči, a ne zrovna vlídným projevem. 

„Nová posila do týmu.“ Druhé odpovědi se ujal Sam, mnohem vstřícněji. 

„Jak to, že ona může být v týmu a já ne?“ nechápal Castiel, což jsem nechápala ani já. Anděla si jako posilu nevezmou, přitom musí být nesrovnatelně mocnější než já, ale mě, pekelné monstrum, ano. Nad tím vážně zůstává rozum stát. Že by mě měli radši? To sotva... Asi mám lepší přemlouvací taktiky. 

„Ty se neumíš přetvařovat ani lhát,“ osvětlil mu Dean nevzrušeně, když se anděl tolik divil tomuhle zvláštnímu spolčení. Definitivně jsem uznala, že stát se může vážně cokoliv. Nepatrně jsem se pozastavila nad tou přetvářkou a lhaním, ale jinak měl úplnou pravdu. Tohle pro mě nebyla nějaká nepřekonatelná překážka.

„Vždyť je z druhé strany,“ hledal si Castiel pravý důvod, protože mu Dean ten jeho dotaz dostatečně nezodpověděl.

„Teď je na naší straně,“ upravil Sam můj momentální postoj mezi dobrem a zlem. Donutilo mě to zamyslet se nad tím, jak to se mnou bylo předtím. Byla jsem na straně zla? Jisté je to, že jsem byla tlačena do toho, abych patřila na stranu zla, ale sama o sobě jsem zlá nebyla. Takhle bych to definovala. Ano, dělala jsem opravdu otřesně věci, ale z vlastní vůle bych si to nikdy nedovolila. Ačkoliv jsem mohla říct rezolutní ne, pak by ale následovalo něco, co bych pravděpodobně ani neustála, a taková silná osobnost zase nejsem, abych se sama obětovala. 

„Něco mě napadlo,“ vypálila jsem ze sebe poněkud rozjařeně, když mě ten nenadálý nápad zcela nadchnul. Kdyby to vyšlo, vskutku by mi to můj úkol hodně usnadnilo.

„Teďka ne, Bello,“ zchladil mě Dean s tím, že se pletu do něčeho, do čeho mi nic není. Jenomže to nešlo odkládat. Dokud tu byl anděl, muselo se toho patřičně využít.

„Právě, že teďka jo! Tady váš kamarád se svatozáří nad hlavou by vám mohl pomoct s tím problémem s Edwardem,“ nenechala jsem se odbýt, protože to moje neočekávané vnuknutí bylo fakticky geniální. Stálo to alespoň za pokus. Když jsem zmínila tu svatozář, tak se andělovy modré oči tázavě nasměrovaly nahoru, jestli tam tu svatozář opravdu má nebo ne. No, kdyby ji tam měl, tak by to asi nebylo vůbec nápadný, když si tu mezi námi chodí, jak se mu zlíbí...

„Jak?“ zaujalo okamžitě Sama a i Deana dle jeho povytáhlého obočí. Všichni mně tiše a pozorně naslouchali, přičemž mě nedočkavě sledovaly dva páry očí.

„Kdyby existovalo nějaký kouzlo, který by vás skrylo před upíry, aby vás nemohli najít. Třeba…“ podělila jsem se s nimi o svoje úžasné osvícení, u kterého jsem doufala, že půjde zrealizovat. Usnadnilo by nám to hodně.

„Jde to, Cassi?“ chytl se toho Sam vzápětí, i když se před malou chvílí pořádně dušovali, že se nic významného neděje, když po nich jde rozzuřený upír, který touží po jediném, zabít je. 

„Ale ovšem,“ odsouhlasil Castiel a kýval do toho hlavou, že to jednoduše půjde.

„Proč nás to nenapadlo dřív?“ ptal se sám sebe Dean lehce rozmrzele, když zrovna něco takhle zásadního vzniklo zrovna z mé hlavy. Těžko jsem se bránila širokému úsměvu. Zaručeně jsem získala další body navíc. Zároveň ale přijdu... Ne, to taky nějak vymyslím. 

„Zařídím to, ale už musím zpátky. Je tam pořád příšerný rozruch,“ loučil se Castiel a srovnal si límec od svého béžového kabátu, než se vrátí zpátky nahoru. 

„Jasně, díky, Cassi,“ poděkoval Sam za oba dva, že jim to zneviditelnění Castiel zařídí.

„Jo, a nezapomeň, že když se řekne akutně, tak to znamená, že to dost spěchá a většinou jde o kejhák,“ neodpustil si Dean poslední zabrblání na rozloučenou.

„Dělám, co můžu,“ nedal se Castiel a s tímhle za doprovodu zamávání ptačích křídel zmizel. Ihned se mi ulevilo, protože jsem si oproti němu připadala jako absolutní vyvrhel. Ani ten můj skvostný plán mi od toho nepomohl. 

„Dobrej nápad, Bello,“ pochválil mě Sam a ještě jsem si za to vysloužila od něj jeden uznalý pohled. Chtě nechtěně jsem se zase usmívala, protože tím krásně polechtal moje ego, které se jinak projevit nemohlo. Dean nato několikrát zabručel, že se Samem souhlasí. To je protiva... Chudák Sam, jestli tohle musí snášet, kdo ví jak dlouho. 

„To jo, ale v tom případě nepotřebujem tvůj dohled,“ využil toho ihned Dean, aby se mě zbavil a nemusel si nechat mnou otravovat život. Ani mě to nezarazilo, ani nezamrzelo, protože to nebylo vůbec nic nečekaného. Beztak to nepřipadalo v úvahu. Netušila jsem, co bych měla dělat, a tohle se mi jako jediné zdálo přijatelné. Chtěla jsem s nimi lovit. Chtěla jsem být s nimi.

„Ale já potřebuju vaši pomoc,“ přiznala jsem barvu, trochu nedobrovolně a ostýchavě, ale tak to prostě bylo. Bez něčí pomoci ze sebe tu upíří část nemám šanci setřást. 

„Ať ti pomůže někdo jinej,“ debatoval Dean s takovým zápalem, když to vypadalo, že by se mě mohl konečně zbavit. Tak jo, už mě to začínalo docela štvát. Já myslela, že jsme v pohodě, ale viditelně jsem se šeredně spletla. Co ho pořád žere?

„Já nikoho dalšího nemám, a kvůli vám. Dlužíte mi to!“ přestala jsem je přemlouvat, přičemž jsem vsadila na větší kalibr. Sam proti tomu, abych se k nim přidala, nic neměl. Zato Dean byl zase až moc proti, jak jinak.

„A co Edward?“ nepřestával s tím, což mě začínalo točit víc a víc.

„Slíbila jsem mu, že ho nenechám vám ublížit, ale ještě chvíli se ke mně takhle chovej a Edward nebude mít koho zabíjet,“ ztratila jsem nervy a dala jsem mu to celkem drastickým způsobem znát. Vystrčil bojovně bradu a zaťal pevně čelisti, když si vyslechnul moje varování. Použila jsem dost ostrý hlas, aby nepochyboval, že jsem to myslela vážně. Na chvíli. Hned nato jsem se na něj totiž začala zeširoka šklebit. Udělal na mě hodně rozezlený obličej, že si z něj dělám srandu, ale raději to nijak nekomentoval.

„Deane, vždyť se nic hroznýho nestane, když ji přibereme, ne? S Jo nám to taky šlo, a to neměla žádný super schopnosti,“ nahlodával ho i Sam, když tahle nesmyslná konverzace stejně nikam nevedla. Rozhodnuto ale bylo již dávno. Nesmírně mě zaujala ta zmínka o té Jo. Kdo je to? Krátce nato jsem se zadívala na Deana, kterého se ta poznámka zjevně úzce dotkla. Vycítila jsem to. Bolest a neskonalou ztrátu. Navenek ale propustil ven pouze nerudný nesouhlas. Moje zvědavost v ten moment neznala hranic. Musím zjistit, kdo ta Joe je...

„Jo do toho netahej, s ní to bylo něco naprosto jinýho," nelíbilo se Deanovi, když ho s ledovým hlasem odbyl a hutně se podmračil, což bylo zajisté varování, ať toho Sam nechá. 

„Ty víš, jak jsem to myslel," pronesl Sam smířlivě a povytáhl jedno obočí, jak čekal na Deanovu reakci.

„Tak hlavně, aby nám byla nějak prospěšná, když ji do týmu tolik chceš,“ ohnal se po bratrovi podrážděně, když definitivně kapituloval. Se Samem jsme se na sebe opatrně vítězně usmáli a oba dva jsme se v pokoji opřeli do sedadla. Dean vztáhnul ruku k rádiu a hrající hudbu o něco zesílil. Jasné znamení, že chce mít v autě odteď klid. Pro mě jasné znamení, že mám zelenou k pošťuchování. Dvakrát jsem nedumala nad tím o čem mluvit. Aktuální téma bylo nasnadě, cesta do Texasu.

„A co je teda v tom Texasu?“ navázala jsem na předešlý rozhovor, který narušil okřídlený návštěvník. Z Deanovi strany jsem zaslechla dopálené zasyčení, že jsem pravděpodobně porušila jeho přednostní právo na určování si podmínek v autě. To jo, jenže se mnou to takhle nepůjde. Sam se znovu natočil směrem ke mně, abychom spolu lépe komunikovali. 

„Podle všeho tam řádí podvrženci. Rodiče si stěžují, že se s jejich dětmi něco divnýho děje. Pár matek už dokonce zemřelo,“ povídal si se mnou samozřejmě Sam. I to mi stačilo, především když se dozvím, co se děje tam, kam máme právě namířeno. Jenže jsem se z tohohle nic nedozvěděla. Termín podvrženci mi absolutně nic neříkal, ale zjevně to ubližovalo nevinným dětem a jejich matkám. 

„Podvrženci?“ opakovala jsem po něm nechápavě, ale nadmíru zaujatě.

„Skřetí mimina. Vlastně jakýkoliv děti,“ vložil se do toho i Dean s takovým netrpělivým zabarvením hlasu, že se ptám na takové poddružnosti. Ignorovala jsem ho, ale jeden kyselý úsměšek jsem si speciálně pro něj neodpustila.

„Vydávají se za děti, aby mohli vysávat matkám synoviální tekutinu,“ vysvětloval mi ochotně Sam, kterého asi i těšilo, že mě mohl zasvětit do jejich živobytí. Naslouchala jsem mu a každé slovo jsem si ukládala hluboko do mysli. Jednou se jim možná budu hodit jako nekonečná studnice informací…

„A co ty opravdové děti?“ děsila jsem se, když mě napadlo, co by to mohlo pro ta neviňátka představovat.

„Kradou je a schovávají do podzemí. Jednou už jsme se s podvrženci setkali, takže víme, co s nima,“ uklidnil Sam milostivě moje naprosté zděšení, když jsem si představovala, co by se těm dětem mohlo přihodit.

„Takže co s nima?“ tázala jsem se po tom nedůležitějším. Jak to zlo zlikvidovat…

„Spálit na prach,“ odvětil mi na to Dean s nenávistným zabarvením hlasu. Asi k nim měl podobný přístup jako já. Jenže jakmile se jedná o oheň, Bella musí být nanejvýš obezřetná. S tou možností o sebevzplanutí jsem koketovala hodně nedávno, tudíž se mi to nechce podstupovat zase. Jenže ty děti…

Na pár minut autem zavládlo opět ticho, které narušoval pouze zvuk motoru a jakási hudba, ze které mě parádně bolely uši. Vadil mi ten styl, který mi neúprosně drásal nervy. Proto jsem se do toho hodlala zas vložit, abych se soustředila na něco jiného, jinak bych mu to autorádio musela vyrvat ven a zahodit pryč.

„No, takže,…“ hlesla jsem, abych na sebe upozornila, že mám co říct. Sam mě nezklamal.

„Co prvního jste kdy ulovili?“

„Si ze mě děláš srandu?!“

 Tak jo, tohle je konec. Jsem strašně moc ráda, ne, jsem vyloženě poctěná, že se našlo pár odvážlivců a tuhle povídku si přečetlo až do konce. Nesmírně si toho vážím a mám neskutečnou radost, že moji snahu a čas někdo ocenil. Bude mě to hřát u srdíčka ještě moc dlouho, to si pište. DĚKUJU VÁM!!

Mám ještě pár věcí, o které bych se s vámi ráda podělila. Mám námět na druhou řadu téhle povídky a ráda bych věděla, kdo by o ni měl zájem, jestli má nějaký smysl pokračovat a plácat si na ni čas, když mám rozepsaných dalšího půl tuctu jiných povídek. :) Jinak info o ní najdete v mém shrnutí, kde je tak zhruba nastíněno, o čem by to bylo. Ale na rovinu přiznávám, že to nebude hned. Čeká mě tu nejdřív ještě jedna povídka, kterou bych chtěla dokončit, mezitím bych si rozepsala tuhle. Takže, kdo z vás by to četl? :)

A hrozně moc bych ráda věděla, kdo tuhle povídku ještě četl krom těch, kteří mi zanechávali pravidelně komentáře, kterým jsem za ně neskutečně vděčná!

Ještě jednou hrozně moc děkuju! Byli jste úžasní!!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 31. kapitola: