Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 30. kapitola

30.07.2013 (13:00) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1027×

Vrátila jsem se dolů z mýtiny na místo, kde jsme se měli opět všichni sejít. Já s takovým hořkosladkým pocitem vítězství, protože to setkání s Edwardem mi nemohlo nevrtat hlavou. Bylo to tak zvláštní. Hlavně to, jak se okamžitě vypařil, když jsem nakousla ono bolavé téma. Dumala jsem nad tím, proč to nechtěl slyšet. Jestli právě kvůli tomu, že to bylo čerstvé, anebo že o to nestál. Neměla jsem sebemenší tušení, co momentálně prožíval, a to mě nanejvýš znepokojovalo. Edward byl na svoji podstatu příliš citlivý, takže jsem se právem obávala, co s ním tyhle nešťastné události provedly. Potřebovala jsem s ním mluvit, a to hodně nutně. Nejen kvůli tomu, co všechno se stalo, ale taky proto, že podmínkou pomoci měničů bylo onen klíčový slib, že hned, co to skončí, tak odsud vypadneme. Já, Winchesterovi i Edward. Obávala jsem se, že to bude pro Edwarda poslední kapka. Nejenže kvůli mně přišel o svoji milovanou rodinu, ale teď ještě i o domov. Všechno mojí vinou. Tohle už fungovat nebude... Na druhou stranu by bylo značně nebezpečné tu po tomhle zůstávat. Co kdyby se Volterra rozhodla s tím něco udělat. Tak či onak, víc horší už to být prostě nemohlo. Bylo mi jasné, že tímhle se to mezi námi změnilo, spíš vyloženě zničilo, ale smířit se s tím bylo vážně hodně těžké. Edward se stal v mém životě tou nejdůležitější osobou, a teď jsem o něj zase přišla. Kvůli své podělané minulosti. Sice jsem se tomu nejprve bránila, ale stejně jsem Edwardově kouzlu podlehla. Zamilovala jsem se do něj, což jsem si přestala docela rychle popírat. Jenže já jsem na rozdíl od něj nepropadla té upírské lásce, kterou už nic na světě změnit nedokázalo. Ale nepropadla jsem tomu jen proto, že jsme to prostě neměli ve výbavě. I o tomhle jsem s ním chtěla mluvit, protože jestliže tu byla nějaká šance… Ale ne, nebudu opět naivní.

Doběhla jsem ke smečce a Winchesterům, kteří se během našeho pátrání bavili hraním si se zbraněmi, které se pokoušeli tasit jako kdysi na divokém západě revolvery. Jakmile mě zaregistrovali, zbystřili, zklidnili se a nedočkavě vyčkávali na moje zprávy. Smečka se stáhla spíš do pozadí až na alfu, který nejspíš očekával ukončení tohohle prapodivného sloučení. Jo, i já jsem se toho nemohla dočkat. Konečně je po všem... A dopadlo to maximálně dobře. Nevěřím tomu, takový štěstí já mít teda určitě nemůžu...

„Z Victorie zbyly brikety, takže je po všem,“ konstatovala jsem velice stručně nynější stav věcí a úlevně jsem si oddechla. Spadla ze mě veškerá tíha zapříčiněná mým sebedestrukčním úkolem a strachem o všechny životy zúčastněných. Jenom ta malá skvrnka na jinak ryzím a čistém vítězství. Jakápak malá, spíš pořádný flek. To na tom bylo to nejhorší. Winchesterovým se též viditelně ulevilo, stejně jako mně, a ve smečce zavládlo nadšení, které vyústilo v lehké a veselé popichování. Alfa vydal jakýsi oslavný zvuk, kterým se připojil k všeobecnému veselí z vyhrané bitvy s těmi údajně neporazitelnými. Ještě než se měniči spakovali a zmizeli v lese, se na mě jejich vůdce otočil a s nepopiratelně varovným výjevem v hnědých korálcích se na mě zpříma zadíval. Kdyby mi náhodou nedošlo, že už se tady se mnou a s mými kamarády nepočítá, značně ostře zavrčel, což považoval jistě za druhé varování. Naprosto vážně jsem poslušně přikývla a nehodlala to nesplnit. Jen co si promluvím s Edwardem, tak odsud padám a už mě tady nikdo nikdy neuvidí. Beztak bych odešla, protože po tom všem bych tady stejně nemohla zůstat. 

„Nikdy jsem nezažil divnější bitku,“ zhodnotil Dean předešlé události a udiveně povytáhl obočí. Asi moc často nebojují po boku svých nepřátel. Ani já jsem nikdy nebojovala po boku lidí, proto mně zase přišlo zvláštní, že jsem takhle snadno vložila svůj život do jejich rukou. A ještě navíc jsem jim ty jejich zachránila. Musím uznat, že jsem nikdy nezažila víc opojný pocit, než když jsem se vrhla do nebezpečí kvůli záchraně těch dvou. A potom když jsem zničila toho bastarda, přičemž jsem věděla, že už nikdy nikomu víc neublíží, to byla absolutní extáze. Stále jsem pociťovala takovou euforii, kterou mi ale nevědomky narušil Edward. Hnedka bych si to zopakovala. Klidně i to riziko a ten příšerný strach. Stejnak to za to stojí. Stojí se vystavit nebezpečí, když tím můžete někoho zachránit. Proto jsem ty dva nesmírně obdivovala. Jejich práci a poslání. A… fakticky bych se svedla vidět na jejich místě.

„Vedla sis ale fakt dobře,“ vysekl mi Dean pochvalu za můj statečný výkon, což mi na pár sekund vyrazilo dech. Jeho slovo pro mě mělo jistou váhu, ale přímo chvála? Musela jsem si dávat pozor, abych příliš nápadně neukázala, jakou ohromnou radost mi tím udělal.

„Skrytý talent asi,“ reagovala jsem s potlačovaným nadšením, ale potěšenému úsměvu jsem se neubránila. Ten jsem jeho očím ale obratně upřela, když jsem hlavu krátce stočila na jinou stranu, než jsem ten úsměv setřepala. „A co vy teď?“ ptala jsem se zaujatě mezi řečí, když se atmosféra konečně uvolnila. Narušoval ji pouze Sam, který vůbec nic nechápal. Pouze jsem čekala, kdy se na to už zeptá.

„Tak moment.“ A je to tu. Stočila jsem k němu pohled prodchnutý zájmem, ačkoliv jsem přesně věděla, na co se zeptá. Dean se taky nenápadně culil, jelikož myslel úplně na to samé. Nemusel být génius, aby na bratrovi poznal, že mu nějak unikají souvislosti. „Co se stalo, že… jste se vzájemně nepozabíjeli?“ zformuloval svoji otázku s nepatrnými problémy, když nevěděl, jak výstižně vyjádřit náš aktuální vztah. Původně mě Dean měl předat volterrským a vyměnit mě za Sama, což by Dean podle posledních Samových informací udělal milerád, ale k tomu nakonec vůbec nedošlo. Výměna proběhla pouze na oko a pak se strhla mela proti gardě se mnou po jejich boku. To určitě jednoho zmate. I já pořád nechápu, jak jsme se dostali až sem, ale měla jsem z toho, lehce řečeno, dobrý pocit. 

„Nějak jsme…“ načal Dean vysvětlování, ale nevěděl, jak pokračovat. „Našli společnou řeč,“ doplnila jsem za něj větu a celkem i trefně. Dean mi to odsouhlasil kýváním hlavy, ale nezdálo se, že by tohle velice stručné osvětlení Samovi stačilo.

„Z ničeho nic?“ nevěřil nám Sam, že bychom tu vzájemnou nenávist a odpor takhle snadno překonali. Teprve s ním jsem si toho taktéž všimla. Ale mohla za to ta zlomová chvíle, která zbourala veškeré dosavadní nesympatie a otevřela nám oběma oči dokořán.

„Ne z nič…“

„Jo, vlast…“

Promluvili jsme s Deanem najednou a zcela protichůdně. Proto jsme se na sebe rozpačitě zadívali s očividnou nechápavostí, že ten druhý řekl pravý opak. No jo, každý jsme to prostě cítil jinak.

„Kdybys u toho byl, tak to pochopíš,“ houknul Dean lehce podrážděně, když se na něj z jedné strany chmuřil Sam a z druhé strany zase já. Tímhle výkladem si to ale rychle vylepšil, takže jsem se jen spokojeně ušklíbla, přičemž mi v hlavě krátce proběhly obrázky z toho našeho společného zlomového bodu. Sam se pro změnu počal tvářit přehnaně chápavě s posláním, že nám to stejně nežere. Ani jeden z nás neměl potřebu mu to vyvracet, takže jsme to nechali být. 

„A co budeš vůbec dělat ty?“ ozval se Sam, když jsme nějakou dobu pouze kolem sebe tupě civěli a zaraženě mlčeli. Nikdo nevěděl, co říct. Alespoň jsem zažila, jaké je to trapné ticho, které jsem v televizi vídala celkem často. Všichni jsme si dost jasně uvědomovali, že se blíží konec. Svoji odpověď jsem si nijak dvakrát nemusela promýšlet. „Až to vyřídím s Edwardem, tak odsud co nejrychlejc zmizím,“ zrekapitulovala jsem si svoje dva stěžejní úkoly. Počítala jsem s tím, že ten první bude asi kapitální oříšek, protože najít Edwarda nebude taková sranda. A dřív z města prostě nemůžu odjet.

„Co chceš vyřizovat?“ vyptával se Sam docela zvědavě, ale v tom přátelském duchu, takže mi to nijak nevadilo. Znělo to vcelku divně, ale vážně jsem Sama považovala za svého kamaráda, i po takové krátké době a přes ty všechny trable. Samovi jsem pouze posunky naznačila, co mám na mysli, protože se mi o tom moc nechtělo mluvit, pakliže to nebylo vyloženě nutné. Sam byl ale velice bystrý a chápavý, takže se v tom dál nešťoural.

„My to zase musíme vyřídit s místním šerifem, který nás do tohohle zatáh. Že už tu má naprosto čisto,“ rozpovídal se Sam, když jsme hodně volným krokem postupovali k jejich autu, které stálo pod lesem u silnice. Ten můj opojný pocit se honem rychle vytrácel, když jsem věděla, že nás čeká něco jako loučení. Ne proto, že bych nevěděla, jak na to – měla jsem to odkoukaný, ale děsila jsem se toho momentu, kdy mi ti dva definitivně zmizí ze života. Ačkoliv bych se na to měla těšit, ta představa se mi prostě nelíbila. Přiznám se bez mučení, že mi ti dva přirostli k srdci a za takovou neuvěřitelně krátkou dobu. Asi by bylo přesnější, že mi připarazitovali k srdci, ale já jsem je vážně měla ráda. Dokonce i Deana, přestože byl ve většině našeho společného času na zabití. Dokázal to během chvilky napravit a dohnat. Jakmile se mi ukázal v tom lepším světle, zjistila jsem, že to je vážně bezva chlap. A Sam? Bude mi strašně moc chybět ten nekonečný optimismus v jeho očích.

„On o tom ví šerif?“ divila jsem se naprosto vyjeveně, protože to byla vážně třešinka na dortu. Takže šerif tohle všechno spískal. Tedy, postaral se o účast Winchesterů, kteří se zas postarali o můj únos a… o tamto. Tohle všechno byla vážně jen neskutečná souhra doopravdy hodně nemilých náhod.

„Zavolal nám, že potřebuje pomoct. Měl už s upíry nějaký zkušenosti,“ zodpověděl mi tu nejpodivnější otázku, kterou jsem ještě ani nestihla položit. Určitě po světě nepobíhá moc lidí, kteří vědí, co tu s nimi žije za tvory a všelijaké nadpřirozené bytosti. To by si totiž jinak nemysleli, že jim všechno patří, že si můžou všechno dovolit a že jsou na vrcholu všeho. Obzvlášť, kdyby měli povědomí o nejnebezpečnějších a nejdokonalejších predátorech, co obývají tuhle planetu. 

„Tím to tady balíme,“ stvrdil to Dean s klidem, který se ho zmocňoval, když se čím dál víc blížil konec tohohle všeho. Asi už toho měl taky plný zuby. Jenže jeho nejspíš čekalo s dalším případem to samé, zatímco já se někde zašiju a budu si pokojně žít. Snad...

„Hned půjdete na další případ?“ vyzvídala jsem ne příliš okatě, i když mě to hrozně zajímalo. Jaktěživ jsem se nesetkala s jiným druhem krom upírů. Vlastně ještě místní měniče, ale ty nepočítám, jelikož je jejich účelem lidi ochraňovat na místo těch ostatních potvor, které v drtivé většině spíše lidem ubližují. A o té většině jsem zatím nikdy neslyšela, natož abych je pak viděla. Nebo snad dokonce s nimi bojovala. Hmm, lákavá představa...

„Původně jsme měli jet do Missouri kvůli strize, ale sem jsme to měli blíž, takže jsme tam poslali jinýho lovce, což mi připomíná, že musíme zavolat Garthovi, jestli je v pohodě a jestli pro nás nemá další prácičku,“ rozpovídal se Sam, přičemž se natočil na Deana, aby tím zdůraznil tu část věty o tom, že musí zavolat jakémusi Garthovi. Dean mu to krátkým přikývnutím potvrdil, když se jeho mírně podmračený obličej vyjasnil, jelikož se na dohled objevilo jeho auto. Svrbělo mě na jazyku se optat, co to ta striga je, ale nakonec jsem se ovládla. Nechtěla jsem se zas nějak otravně vyptávat, ale zas možná lepší než to protivné ticho, které opět po doznění Samových slov zavládlo. Navíc bych musela dumat nad blízkým loučením, a to mě nemálo znervózňovalo.

„No… mohla bych se podívat po zemi, když už jsem tady.“ Sam mi svou zmínkou o jiném státě vnukl myšlenku, že bych se mohla rozhlédnout po Americe. Znělo to vážně dobře. A pak bych se mohla přesunout na další kontinent, který bych taktéž mohla prozkoumat. Jo, to fakticky zní jako velice dobrý plán. Ještě předtím mě ale čeká detox od lidské krve a to bude další, pěkně tvrdý oříšek. 

„Jestli chceš někam svízt, stačí říct,“ nabízel se ochotně Sam v přátelském duchu, zato Deanovi se nečekaně vyvalily oči. Trochu se mě to dotklo, nešlo si to ani nebrat neosobně, ale i já jsem cítila, že to jediné, co potřebujeme, je dát si od sebe pohov. Na Samovu nabídku jsem reagovala výrazem, kterým jsem mu naznačila, že jsem tu prozatím neskončila. „Jasně, Edward,“ zahuhlal decentně zostuzeně, když jsme se o tom samém před chvilkou bavili a on to i přesto zapomněl. Přikládala jsem to tomu šoku z toho, že s jeho bratrem spolu najednou vycházíme. Takový malý zázrak, to jednoho jaksi vyvede z míry. 

Zbývalo posledních pár metrů a byli jsme u auta. Opět zavládlo to tíživé ticho, které pouze předvídalo nadcházejícím událostem. Sice jsem viděla v televizi spoustu scén s loučením, ale i tak jsem absolutně netušila, co mám dělat a říkat. Nic z toho, co jsem slyšela a viděla, se do naší situace nehodilo. A tak jsme stáli kousek od sebe a střídavě se letmo pozorovali, přičemž každý čekal, kdo začne. Jestli vůbec. Příšerně nepříjemný moment. Už jsem to chtěla mít za sebou.

„No, tak… se opatrujte,“ napadla mě jediná smysluplná věta, která by to z mé strany mohla uzavřít. Samozřejmě bych toho měla daleko víc co říct, jenže mi to úplně všechno připadalo málo nebo naopak moc. Hlavně jsem neměla ponětí, jak si u nich stojím, takže jsem se raději krotila. „Jo, a díky, že…“ zarazila jsem se, protože jsem se zapřemýšlela, za co všechno jim chci poděkovat. Jenomže když vezmu v potaz, co tady všechno napáchali, to by si nějaké vděčné díky moc nezasloužilo. „Prostě díky,“ nechala jsem to ve všeobecné formě, i když mi to poněkud hořklo na jazyku, když se mi vybavili Cullenovi. Nicméně to nebyla zcela jejich chyba, takže je za to vinit nemůžu. Dean mezitím odemkl auto a otevřel dveře, o které se vzápětí opřel, když nejspíš očekával další řečičky na rozloučenou. Odhadl to dobře, jelikož jsem přece jenom měla takové neodbytné nutkání věnovat se více Samovi, který si to dle mého i zasloužil.

„A děkuju hlavně tobě, Same... žes ve mně věřil,“ nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem mu poděkovat zvlášť. Vysloužila jsem si za to potutelný úsměv a potěšený lesk v jeho upřímných očích. Než jsem se stačila nadát, tak mě mačkal ve svém medvědím náručí. Jakmile jsem se vzpamatovala, pořádně jsem si to teplé objetí vychutnala a hlavně mu ho znatelně vrátila. Bylo to něco naprosto jedinečného a výjimečného. Lidské objetí… To se ani nedá slovy popsat. Hřejivé a křehké, přesto silné a bezpečné. Krásná tečka za tímhle vším.

„Taky se opatruj,“ zopakoval po mně Sam, když se ode mě odtahoval. Chvilku si mě nechal na délku paží, přičemž na mě mírně smutně koukal, a pak mě pustil. Obešel auto a zalezl dovnitř, zatímco Dean stál dál v otevřených dveřích jeho auta a tvářil se, jako by chtěl něco závratného pronést. Nasadila jsem lehký úšklebek, když jsem očekávala zas nějakou jeho perličku.

„Dávej si bacha na našince, nemuseli by být takoví chápaví a tolerantní jako my,“ nasadil tomu všemu korunku a doladil to širokým, provokativním úsměvem s mrknutím. To by nebyl on, kdyby si do mě naposled pořádně nerýpnul. No a nebyla bych to já, kdybych si to nechala líbit.

„A ty si nepřej, abysme se ještě někdy potkali, protože máš u mě jedno obrovský mínus,“ varovala jsem ho naprosto vážně, ale hned nato jsem se slabě rozesmála, protože on mi to snad i uvěřil. Zatvářil se totiž tolik zaskočeně, že to tak vypadalo. Mrknula jsem na něj nazpět, abych mu jasně napověděla, že jsem to myslela v žertu. I kdyyyž…

„Jasně,“ hlesnul s jasným zlehčením mého nevážného varování. Záhy nasedl do auta a na první pokus ho nastartoval. Ten bublavý zvuk si budu dlouho pamatovat. Vlastně navždy. Ustoupila jsem kapku stranou a s posledním pokynutím na rozloučenou jsem je nechala vyjet od krajnice. Dívala jsem se na zadní světlomety auta tak dlouho, dokud nezmizely z obzoru. Nato jsem si jenom hlasitě povzdechla. Bylo to za mnou. Vím, že bych měla cítit maximální úlevu, anebo radost či štěstí, ale nebylo tomu tak. Zároveň mě to totiž nebývale rozesmutnilo. Jak jsem řekla, budou mi chybět. Oba dva.

Ale není čas na nějaké rozjímání, protože musím neprodleně najít Edwarda. Co nejrychleji, aby místní měniči nezjistili, že tu stále jsme. Nerada bych se s nimi dostala do nějaké potyčky, když jsem dneska zřetelně viděla, že to jsou velice zdatní bojovníci. Urputně jsem přemítala nad tím, kde by teď Edward mohl být. Napadla mě pouze dvě místa, na kterých bych ho mohla najít. Vilu Cullenových jsem vyloučila ihned, protože snad nebyl takový tyran, že by se tam ještě kdy vracel. Druhé místo, které mi ukázal, byla mýtinka s tím krásným lučním kvítím, takže tam jsem si to plánovala namířit rovnou. O nějakých jeho dalších tajných místech jsem nevěděla.

Nijak dvakrát jsem neotálela a rozběhla jsem se na mýtinu, co nejrychleji mi to nohy dovolily. Cesta se mi několikrát zkřížila s cestou měničů, protože ten jejich zvířecí pach se vážně nedal nepostřehnout. O to víc jsem kmitala nožičkama, abych náhodou jednoho z nich nepotkala.

Přiběhla jsem na louku a strnula jsem na jejím okraji překvapením, když jsem tam Edwarda opravdu našla. Seděl téměř uprostřed toho celkem pravidelného kruhu a zíral před sebe. Nic nenapovídalo tomu, že by to byla živá bytost, spíš mi připomínal sochu. Sama jsem tam nehybně dlouhou dobu stála, abych zjistila, co to vyvádí. Během toho se ale můj veškerý zápal k tomu si s ním promluvit nezvratně vypařil. Navíc mě opět pohltila vlna provinění, která se prolínala s neskutečnou lítostí. Vyschlo mi v krku, ve kterém se usadil nevítaný obří knedlík. Kdyby si mě Edward dosud nevšiml, což bylo velice nepravděpodobné, tak mě právě muselo zaručeně prozradit moje divoce tlukoucí srdce. Tohle pro mě byla totálně vyčerpávající situace, a to jsem mu ani nepohlédla do tváře, nebo mu snad cokoliv řekla. Již v tenhle moment jsem byla zralá na to se otočit a zbaběle utéct, protože jsem se tolik bála toho, co jsem musela udělat. Jenomže se tomu bohužel nešlo vyhnout.

Lidským krokem jsem k němu pomalu došla a zastavila jsem se necelé dva metry od něj. Na několik dalších dlouhých vteřin jsem tam opět zamrzla, přičemž jsem usilovně přemýšlela nad tím, jak začít a co vůbec říct. Nespočetněkrát jsem se nadechla a zase vydechla, jelikož jsem prostě nenašla dost odvahy začít. Nejhorší na tom bylo to, že Edward absolutně nijak nereagoval. Pouze mlčky seděl a zíral před sebe, aniž by s ním má přítomnost cokoliv provedla. Naprostý nezájem.

„Edwarde,“ oslovila jsem ho stylem polohlasného zasténání, když mě přímo mučil ten pohled na něj. Měla jsem co dělat, abych se nezhroutila vedle něj. Zamáčkla jsem slzy dovnitř a zhluboka jsem se nadechla, abych konečně prolomila ledy a hnula s tím.

„Edwarde, mluv se mnou, prosím,“ požádala jsem ho s hlasem protkaným prosbou, protože já jsem nemohla mluvit na kamennou sochu. Proto mě hrozně překvapilo, když ke mně zvednul hlavu a podíval se na mě takovým způsobem, že jsem okamžitě pochopila, co se mu zrovna honí hlavou. Nejenže to bylo vidět, ale já jsem měla tu možnosti to dokonce vycítit.

„A co mám říct? Že nemyslím na nic jiného, než na pomstu? To určitě není to, co chceš ode mě slyšet,“ podělil se se mnou o svoje šokující myšlenky, které mě na pár sekund zcela umlčely.

„Na pomstu?“ zopakovala jsem to nejšílenější, co jsem od něj kdy slyšela. On a pomsta? To jsem si nesvedla dát dohromady. O to víc to bylo děsivější.

„Řekl jsem, že to nenechám jen tak,“ zopakoval mi svá slova, se kterými odcházel od motelového pokoje. Když jsem viděla, že se mu v očích zableskla nezkrotná pomstychtivost a mrazivá netečnost, přestala jsem pochybovat, že by svá slova nedodržel. To mě umlčelo na mnohem déle, než několik nepatrných sekund. Okamžitě mi hlavou proběhlo, že to ho nesmím nechat udělat. Nedopustím, aby Winchesterům ublížil, prostě ne.

 Příště již poslední kapitola, která definitivně rozhodne o dalším Belly osudu.

Děkuju Vám hrozně a hrozně moc!! *-* 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 30. kapitola: