Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 24. kapitola

18.06.2013 (17:15) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1116×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Než jsem já i Dean stihli nějak zareagovat, ti čtyři svalovci vešli do našeho pokoje, přičemž si nás střídavě přeměřovali nepropustnými podezíravými pohledy. Mezitím se mi na jazyku rýsovala prvotní udivená otázka, která doprovázela jejich vstup do pokoje. Šel z nich respekt, jak tam tak stáli proti nám s rozkročenýma nohama a někteří z nich se založenýma rukama na svých odhalených hrudnících. Výškově nás o docela dost převyšovali, a to i Deana, který měl určitě něco kolem 180 centimetrů. Všimla jsem si, že zvlášť mně věnovali vskutku nevlídné pohledy. To ty rudé oči… I když jako měniči stejně museli poznat, že se mnou něco není v pořádku. Co ale bylo vůbec nejdivnější, že si sem prostě nakráčeli. Co ta stěna, sakra? 

„Co jste zač?” ujal se slova statečně Dean, což se asi domníval pouze on, protože to ve skutečnosti znělo spíš drze. Rysy v jeho vyspělém obličeji měl kamenně ztvrdlé a oči naprosto neproniknutelné. Bradu nebojácně vystrčenou k nim, aby jasně viděli, že ho tím svým respekt vzbuzujícím nástupem nijak nerozhodili. Obdivovala jsem to, jak si byl tolik jistý sám sebou a taky jsem doufala, že má být takový oprávněně. Mně ale v hlavě vrtala stále ta jediná otázka. Jak se sakra dostali dovnitř? Kde je ta neprůchodná stěna, která by dovnitř neměla pustit žádné nadpřirozené bytosti? Dost pochybuju, že lidi, kteří se mění na vlky velké jako koně, nepatří do skupiny nadpřirozených. Je už snad pryč?

„Jak?” vypadlo ze mě nechápavě, načež mě samozřejmě napadla jistá lákavá myšlenka. Během půl vteřiny jsem ležela rozplácnutá na posteli, když mě ta neviditelná pružná zeď odmrštila ode dveří. Měniči se děsivě zamračili a zaujali postoje předcházející přeměně, anebo snad boji. Šel z nich až strach.

„Hele, hele, klid, jasný?” mírnil mnou rozbouřenou situaci Dean, přičemž dělil svůj podmračený pohled mezi ně a mě. Nezdálo se ale, že by to na kohokoliv zabralo, spíš naopak. Ten jeho hrubý hlas zaváněl rozkazem, a to se logicky téměř nikdy nikomu nelíbí. 

„Co to děláš?” ptal se mě tiše, spíš pouze artikuloval, kdyby třeba nevlastnili takový skvělý sluch jako můj druh. Nijak se na to netvářili, takže kdo ví. Nasadila jsem omluvný pohled a ještě jsem k tomu přidala nevinné pokrčení ramen. Asi mu ještě nedošlo, co jsem to skutečně chtěla udělat, protože by se jinak vztekal daleko víc.

„Tak kdo jste?” obrátil se opět na ně, už ne s tak poměrně trpělivým a klidným hlasem jako napoprvé.

„To není zrovna nejlepší přivítání, když od nás chcete pomoct,” reagoval ten nejvyšší a v čele, takže nejpravděpodobněji jejich alfa. Sice není alfa jako alfa, ale zrovna tohle byl zaručeně alfa téhle jejich smečky.

„Vy jste ti měniči,” docvaklo Deanovi, čemuž se jeden s širokými rameny a rovným, ostrým nosem výsměšně zasmál. Bezva, další vtipálek. Tohle bude super rozhovor...

„A ty jsi jeden z těch Winchesterů,” pokračoval alfa v ujasňování si kdo je kdo. Dean rázně přikývl a s opravdu nepěkným pohledem si měřil toho posměváčka. Hlavně aby si nechtěli dokázat, kdo z nich je víc vtipný, to bych nezvládla.

„Ona je upírka. Potkal jsem ji nedávno v lese na našem území,” hlásil o kapku menší indián s výrazně tvarovanými čelistmi, momentálně schovanýma čokoládovýma očima pod hustým černým obočím a plnými narůžovělými rty. Obratem mi došlo, že to musel být ten obří, hnědý vlk, který na mě tak dravě skočil a málem mi rozdrtil rameno. Stále živě jsem si to naše nemilé setkání pamatovala. O další takové teda vážně již nestojím. 

„Poloupírka, a patří do týmu,” předběhl mě Dean, čímž mi dokonale vyrazil dech. Povolila mi čelist, jak mě těmi pár slovy doslova šokoval. Taky mi nějakou dobu trvalo, než jsem si to přebrala a uvědomila si, že se mě vlastně zastal a sdělil mi, že se mnou počítá, takže i já můžu počítat s ním. A Samem, ovšemže. Tohle uvědomění bylo slastné, i když na druhou stranu smutné, protože se právě rozhodl pustit do něčeho, co bylo pro něj, a všechny ostatní, smrtelně nebezpečné. Nikdo neznal ty historky o volterrských bojovnících tak dobře jako zrovna já. No, ale snažila jsem se je varovat a vymluvit jim to, bezúspěšně. Tohle bylo jejich nejspíš definitivní rozhodnutí. Velmi špatné rozhodnutí... 

„Neměla by spíš patřit k tomu zbytku, který jste s bratrem nechali v lese?” tázal se jízlivě ten šťoural, který stál po levém boku alfy. Po jeho pravém boku stál ten, který mě napadl. Všichni, až na alfu, to byli vážně mladý kluci. Stejnak z nás všech vypadal nejstarší Dean, s tím jeho strništěm a únavou vepsanou v každém kousku tváře. Technicky jsem byla samozřejmě nejstarší já, ale zamrzla jsem v osmnácti, takže jsem to takhle nepočítala. Ten alfa se zdál být druhým nejstarším.

Po téhle jeho necitlivé poznámce jsem se zarazila a přešla mě veškerá chuť s nimi dál jakkoliv komunikovat. Jasně jsem cítila Deanovi zkoumavé oči na sobě, ale podařilo se mi je netečně ignorovat. Hlavně nedat najevo, jak mě tím ten chlupatý hulvát ranil. Stala bych se totiž středem jejich posměchu a pochybuju, že bych to zvládla strávit. Chápu, že jsme přirození nepřátelé, ale smutek a žal je stejný u všech bytostí, které cítí nějaké emoce. A v tom je asi problém. Oni automaticky počítají s tím, že náš druh je bez emocí. 

„Byla to moje rodina! A podle mě znamená rodina pořád to samý. Jak pro lidi, tak pro upíry a i pro vás,” vyprskala jsem ze sebe nakvašeně, když moje ponížené ukřivdění přešlo na vzpurný hněv. Neudržela jsem se a prostě to ze mě muselo ven. Aby si uvědomili, co to tu vlastně žvaní. A co si o sobě jako myslí?

„Takže chceš říct, že ji budeme mít po boku,” konstatoval alfa fascinovaně, přičemž mě absolutně ignoroval, ale neopomněl do hlasu přidat taky okázalý nesouhlas patřící Deanovu požadavku. Lovci upíry zabíjí a ne s nimi spolupracují, a měniči už kord ne.

„Může nám hodně pomoct,” ospravedlnil Dean svoje důvody. Bavili se tam o mně, jako bych tam ani nebyla. Hm, možná bude lepší, když v tom budou pokračovat, abych něco nepokazila. Každopádně měl pravdu, pomoct jsem jim mohla, ale nechtěla jsem to. Tohle nebyl jejich boj. Nikoho z nich, ale pouze můj. Jasně že bych nebojovala, neměla bych sebemenší šanci, pouze bych se jim vydala, aby se tohle jindy poklidné městečko zbavilo takové hrozby. Bohužel to Winchesterovi paličatě odmítli.

„A nás žádáte teda o co?” rýpal se v tom vůdce smečky.

„Sami na ně nestačíme a vy jste prej jako vlci hodně silný,” konverzoval s ním Dean ve vší slušnosti, protože moc dobře chápal, o co mu v tuhle chvíli předně šlo. Vlci se nám jednoduše hodili, takže jsme se podle toho museli zařídit. 

„O co jde?” vyslovil alfa tu stěžejní otázku, jejíž zodpovězení mělo tuhle situaci rozseknout. Bez nich by nějaký střet byl reálný, ale bez nich to byla jistá sebevražedná mise, což jsem dopustit nesměla. Tak daleko zajít, ani náhodou. Dean stočil hlavu na mě, jelikož očekával, že si slovo přeberu já. Krátce nato na mojí nenápadné osůbce přistály další čtvery páry zlověstných očí. Oni mi taky nevoněli. Zabodla jsem svoje karmínové oči s nepřátelským výjevem do Deana, že mě do tohohle navezl a už jsem se nadechovala, abych spustila řeč, kterou jsem ji hodlala nastínit nynější situaci.

„Ve městě jsou tři upíří bojovníci, kteří znamenají pro úplně každého velké nebezpečí. Nějak moc neřeší, když obyvatele zjistí, co jsou zač, protože… No, poradí si s tím po svém. Měli bychom se jich zbavit dřív, než se někomu dalšímu něco stane,” sdělila jsem jim s takovým odměřeným podtónem, ale zároveň jsem mluvila o něčem, co mě dost trápilo, takže to nakonec vyznělo docela podivně. Podle toho se oni taky tvářili. Šikovně se mi povedlo nezmínit důvod jejich návštěvy.

„Proč jsou vůbec tady?” zajímal se alfa, aby mu nic neuniklo. Přece jsem si fakt naivně nemyslela, že by mi tahle napjatá konverzace prošla bez toho, aniž by na světlo nevyšlo, že volterrští zdejší ohrožují hlavně kvůli mně. Nastalo hrobové ticho. Když jsem jejich obezřetné, tíživé zraky už nedokázala dál vstřebávat, uhnula jsem očima dolů. Víc vědět nepotřebovali.

„Takže máme pomoct jí?” žasl alfa pohoršený tou naší troufalostí. Jak jsme si jen dovolili žádat o pomoc úhlavní nepřátele? Tak jo, byl to můj nápad, ale v ten osvícenský moment jsem měla asi taky zároveň zatmění. Však mi to mohlo být jasný, jak to dopadne hnedka. Alespoň bychom si odpustili tohle směšné, psychicky náročné shromáždění.

„Pomůžem si navzájem. Teď to není o tom kdo s kým, ale proti komu. Kdybysme vaši pomoc nepotřebovali, tak o ni nežádáme. Váš úkol je jednoduchej a shodou okolností stejnej jako náš, tak proč nespojit síly, aby byl výsledek účinnější?” řečnil Dean rozumně, čímž mě svým způsobem ohromil. Mluvil zapáleně a odhodlaně. Prostě věřil, že dělal správnou věc, když požadoval, aby přiložili ruku k dílu.

„Když si prošli pro ni, tak ji jim prostě dejte, ne?” kladl si stejnou otázku alfa jako já. Zvedla jsem svůj zostuzený pohled vzhůru, vstříc Deanovi, který se chystal odpovědět. Tak tohle mě vážně hodně zajímalo.

„To samý navrhovala i sama Bella, ale s bratrem jsme se shodli, že to neuděláme.” Čekala jsem víc, když už se tak rozjel, ale zas od něj bylo mile ohleduplné, že zmínil, že jsem to samé navrhovala i já. Třeba bych tím mohla v jejich vlčích očích získat větší sympatie. Jenom aby si je tímhle zase Dean nesnížil, když si se Samem umanuli, že zachrání poloupírku, čímž by mohli měniče zaručeně odradit od veškerých chutí nám pomoct. 

„A to jako proč?” nerozuměl alfa jejich rozhodnutí. Ostatně to ani já sama. Proč se dobrovolně vrhali do smrtelné jámy lvové? Nebyla jsem nějak výjimečná, že bych stála za záchranu.

„Protože my na rozdíl od vás známe její příběh,” odbyl ho Dean, když už mu ty jeho všetečné otázky začali lézt na nervy. Tak když sem přišli, asi tu pomoc zvážili a přiklonili se k tomu, že naši prosbě vyhoví, takže proč se teď pídili po takových, no, nesmyslech ne, ale zdržovalo nás to od té nejhlavnější záležitosti.

„Napadlo vás, že lže?” posmíval se ten rýpavý protiva a pokřiveně se na mě šklebil. Nejraději bych mu jednu natankovala, ale tím bych naší věci bezpochyby nepomohla.

„Napadlo,” odsekla jsme s potlačeným vztekem, když jsem zírala do obličeje toho nesnesitelného indiána. Štval mě jednou tolik, co před časem Dean, a to jsem ho znala teprve pár minut. Něco na té pudové, vštípené, mezidruhové nenávisti nejspíš bude. Abych svůj krátký, rozhořčený komentář potvrdila, zvedla jsem pravou ruku před jejich oči, aby viděli ještě nezhojené řezné rány, které mi způsobil Dean, když zjišťoval, jestli lžu. Abych ještě přidala, druhou rukou jsem si stáhla lem velkého trička o něco níž, aby též viděli tu díru od šípu, která stále procházela fází hojení. Ačkoliv mi to zranění způsobili hned zezačátku, což oni nevěděli, takže mi to snadno prošlo.

„Fajn,” zamumlal alfa, kterému očividně názorné předvedení zcela stačilo. To zbytek členů poněkud vyvedlo z míry, ale ani jedním slůvkem to nedali znát. Slovo alfy, nic posvátnějšího pro ně neexistovalo. Přišlo mi to celkem hloupé tohle zaslepené následování kohosi. Hm, což přesně odpovídalo jejich mozkových kapacitám. 

„Takže s námi do toho půjdete?” ujišťoval se Dean v jejich konečném rozhodnutí.

„Nemáme na výběr, jaks řek, a jestli s váma máme o něco větší šanci, tak proč ne,” uvažoval vůdce smečky nahlas, ale když už se Deanův stažený, nevlídný obličej začal roztahovat do přívětivějšího obrazu, alfa se nadechl, aby dodal nějakou poznámku. Jasně, vždycky v tom je nějaký háček.

„Ale máme jednu podmínku,” poručil si alfa a nevypadal, že by o tom s námi mínil nějak diskutovat. Aspoň že je to akorát jedna podmínka. Jeho pejsánci se pouze spokojeně šklebili a nejspíš měli z té jeho výhrady náramnou radost. Nemohla jsem si pomoct, ale ti měniči mi připadali jako parta přiblblých výrostků, kteří si mysleli, že jsou něco víc. Měla jsem vážně nutkání jim ukázat, kdo má tady na vrch. Dobře, zrovna jsme nebyli v takové pozici, kdy jsme si mohli vyskakovat, tudíž jsem to bouřlivé rozčarování opět zklidnila a nastražila jsem uši.

„A to?” vybídl je Dean, aby se už konečně přestali tak pitomě culit a uchechtávat a vymáčkli se.

„Jakmile to vyřídíme, ty, tvůj bratr a tahle ta,” odmlčel se, aby tomu dodal ještě větší vážnosti a nezapomněl ke mně opovržlivě pohodit hlavou.

„Odejdete z města a už se tu neukážete, jinak to budeme muset vyřešit,“ vyslovil svoje požadavky s náznakem výhružky. Čekala jsem na Deanovu reakci, protože jsem neměla pocit, že bych na tohle měla reagovat jako první. Navíc dům Cullenových po útoku Winchesterů nedopadl dobře, ale i kdyby byl nedotčený, určitě bych tam dál setrvávat nesvedla. Po tom co se stalo. Kvůli mně… A Edward? Netuším, jaké to od teď bude, ale růžově to teda nevypadá.

„Platí,” souhlasil Dean bez dlouhého přemýšlení. Bylo to jednoduché, buď a nebo. Dean ještě obhlédnul, jak se na to tvářím a když zjistil, že nijak, tak se zase vrátil zrakem k nim. Tímhle nekompromisním rozhodnutím s tím mým dilematem zásadně zatočil. Rovnou s ním skončil. 

„No, tak platí,” zakončil alfa tuhle konverzaci, která pro město i pro mě vyšla nadějně. Ne, přímo záchraně.

„A máte nějakej plán, jak to s nima vyřešit?” doplňoval si zbylé informace, které dle mého byly ale ty nejpodstatnější. Po několika minutách bezduchého plkání se konečně přesunul k daleko významnějšímu tématu. Konečně...

„Zatím ne. Čekáme, co se bude dít,” přiznal současnou situaci Dean a z toho alfy okatého zaskočení si absolutně nic nedělal. 

„A nebylo by lepší něco vymyslet, než tu jen tak sedět?” navážel se do Deanových běžných pracovních postupů, což se Deanovi přirozeně ani trochu nezamlouvalo. Ale vzal to s lehkou hlavou a pouze se nad tím ušklíbl. Viditelně se nehodlal nechat vyvést z rovnováhy, což mě mírně překvapilo. Často vylítl a stačilo mu celkem málo, ale teďka se zatvrzele držel. Pravděpodobně měl stále na mysli, že je nutně potřebujeme, takže záleží i na maličkostech. A mít prchlivého spojence není zrovna žádná výhra. 

„Vymýšlíme za pochodu,” podotkl Dean s bezbarvým hlasem, když ho ty jeho otravné dotazy vůbec nebavily. Snad tohle znamenalo konec tomuhle nezvyklému spolčení, které už mi též lezlo na nervy. Především kvůli tomu vlezlému, štiplavému zápachu, který ty svalnatci vypouštěly ze svých obnažených těl. Fakticky nenápadný se takhle producírovat po venku, když ostatní nosí svetry.

„Dobrá,… Jacobe, ty tu zůstaň, než se něco začne dít.” Závěrečnou část věty pronesl s o něco hutnějším hlasem, aby zase poukázal na naši dobrovolnou nečinnost. Já jsem odsud nemohla, Dean nade mnou nejspíš držel dozor, ale Sam byl v terénu, takže jsme až tak nezaháleli. Jako by se oni nějak přetrhli, aby našli vrahy těch nevinných. 

„Proč zrovna já, Same?” zoufal si Jacob, ten, který mě v lese napadl, nad svými vyhlídkami, které zahrnovali moji a Deanovu společnost. Já jsem taky neskákala tři metry vysoko a to samé Dean. Cítila jsem z něj, že mu tihle polonazí chlapíci ani trošku nesedli. 

„Zůstaneš tu,” zopakoval Sam, aby si Jacob ty protesty odpustil, protože alfa prostě rozhodnul.

„K čemu?” nechápal i Dean, a tak to dával bez okolků znát.

„Potřebujeme mít nějakou spojku,” odtajnil příčinu jeho rozhodnutí, které se nelíbilo všem, kteří se ho měli zúčastnit. Zajímalo by mě, jestli by on tady zůstal, kdyby musel. To se mu to velí, když svoje úkoly nechává na ostatních. A takhle se to dělá... 

„Slyšeli ste někdy o mobilech? Jsou to takový malý, obdélníkový, chytrý krabičky a dokonce,…”

„Slyšel si někdy o tom, že by běhal po lese vlk s mobilem?” vrátil mu to Sam pohotově, čímž Deana obratně umlčel. Sledovala jsem jeho obličej, který se roztahoval do pobaveného úsměvu, jak nejspíš dumal nad tou představou vlka s mobilním telefonem, a který měl zároveň snahu se mračit. Vyšel z toho hodně zvláštní výraz, který jsem jaktěživ u nikoho neviděla. Nicméně by mě to pobavilo, kdyby mě neštvala ta myšlenka, že tu bude doslova smrdět jeden z nich. 

„Okay, ale bude nějaký problém a jde ven,” prorokoval Dean varovně, jelikož nestál o žádné šarvátky. To já taky ne, ale zrovna u něj jsem si nijak jistá nebyla. Určitě to Sam udělal naschvál, když se dozvěděl, že my dva už jsme se potkali.

„Když na mě ta pijavice nebude hladově koukat, tak problém nebude,” hájil se Jacob a drtil mě zlověstnýma očima. Alfa se nad tím jenom pousmál, když začal pomalu couvat, aby přeplněný pokoj zajisté s úlevou opustil. Zbytek ho samozřejmě následoval. Drzý Jacob sledoval jejich ústupné počínání poněkud nešťastně, a to mi dokázalo tuhle nevalnou náladu nepatrně zvednout. 

„Jestli je pejsek vycvičenej, tak problém určitě nebude,” nedala jsem se snadno trumfnout tím smrdutcem. Modlila jsem se, aby raději přišli volterrští, než abych čuchala tohle. No co, zvládla jsem už poměrně hodně, takže tohle by mi potíže dělat nemělo. Pakliže to zapáchající, nadměrné teplo vydávající stvoření nepromluví. Zdálo se, že ti naháči měli společného daleko víc, než jen schopnost se proměnit, třeba ten naprosto nevtipný, nýbrž iritující humor.

Zaklapnuli dveře a zůstali jsme v místnosti pouze my tři. Již předtím atmosféra nestála za moc, ale v tenhle moment to byl totální průšvih. Co s tímhle materiálem? Uvelebila jsem se tedy na svém typickém místě a úkosem jsem sledovala televizi, která jako jediná zaplňovala tichost místnosti. Vůbec mi tu nebylo příjemně. 

„Nevadí ti Hvězdná brána, že ne?” zjišťoval si Dean, jestli nikomu jeho program nebude vadit. Jacob se zastavil ve svém pohybu a vykulil na Deana oči, jak neměl nejspíš ponětí, o čem to mluví. Ani já jsem o žádný hvězdný bráně nevěděla. Nějak mi to v té televizi uniklo. Všechno jsem stíhat samozřejmě nemohla. Po nějaké chvíli sledování jsem přišla na to, že jsem absolutně o nic nepřišla. A taky jsem došla k mínění, že Deanův seriálový vkus je nadmíru zvláštní a svým způsobem i unikátní. 

Jacob se uvelebil kousek ode mě, když se usadil na provizorní lenošce, která stála kousek od mých nohou před postelí. To nešlo přejít bez poznámky. Možná před tím, než jsem potkala Deana a jeho neumlčitelnou pusu s neustálou zásobou nevtipných hlášek. Asi mě tím nakazil nebo co.

„A hele, přesně ví, kde je jeho místo,” narážela jsem na něj a jeho vlčí podobu s pojítkem na domácí mazlíčky. Strachovala jsem se, jestli má vůbec dostatek mozkových buněk na to, aby to pochopil. Když se na mě ale tolik nenávistně podíval, nejprve jsem se spokojeně ušklíbla, a poté jsem napodobila jeho odpudivý výraz, který jsem ale zesměšnila, aby názorně viděl, že tohle na mě fakticky neplatí.

Dean i při sledování seriálu vnímal dění v místnosti, takže po mně střelil výstražným pohledem, že žádné rozepře trpět nebude. Asi jsem pochytila od Deana i to vynucování si posledního slova. Jeho vliv na mě je až obdivuhodný, až na to, že jsem od něj pochytila samé nepěkné návyky.

Nemohla jsem si odpustit někam do povídky nevmáčknout Jacoba, navíc už byl na začátku, tak to šlo snadno. Snad nevadí, vím, že ho hodně lidí nemá rádo. Takže příště Bella versus Jake, a Dean. A taky se zase objeví Castiel.

Hrozně moc vám děkuju, že jste mi stále věrní, nebo spíš věrné, i přes ty mé otravné pauzy. Povídku určitě dokončím, to se bát nemusíte.  Děkuju!! Jste vážně neskutečná zlatíčka! x)) :3 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 24. kapitola: