Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 23. kapitola

Bella


Lovec vs. Predátor - 23. kapitolaBella si střihne roli doktorky, Dean se podělí o svoji verzi historky o Amy a nakonec přijde nečekaná návštěva...

Dean se nepříjemně ošíval, když ho můj excelentně, ale zbytečně utažený obvaz táhl a přes který mu ještě ke všemu prosakovala krev. Ani mě nenapadlo při pohledu na tu tržnou ránu, že by ji chtělo sešít. Vlastně, ani jsem o tom nic nevěděla, tak mě to ani nemohlo napadnout. Pořád jsem si ale nějak neuměla představit ten pojem - sešít ránu. V televizi jsem to již párkrát slyšela, ale ještě neviděla. Možná jsem se měla zaměřit spíš na seriály s doktorskou tématikou. Teďka by se mi to fakticky hodilo. 

„Takže druhej pokus,” poznamenala jsem, když jsem znova stála nad Deanem a po ruce jsem měla lékárničku, kterou jsem si zase tou svojí upíří rychlostí přinesla. Dean ke mně podezřívavě vzhlédnul a pak jenom odmítavě zakroutil hlavou.

„Tohle stačit nebude,” prohodil zaraženě a rentgenoval mě zelenými duhovkami, kterým snad nikdy nic neuniklo. Zatvářila jsem se poněkud přistiženě, protože tímhle svým krokem jsem zrovna důvěryhodnosti mé osobě moc nepřidala. Když se díval na můj lehce omluvný pohled, povytáhl obočí a našpulil vzdorovitě rty. Nezdálo se mu to úplně stejně jako mně. 

„Ty mě chceš zabít, že jo?” odhadoval moje záměry naoko útočně, ale posměšně se na mě u toho šklebil. Ne že bych k tomu neměla skvělou šanci. Jenže těch už jsem měla nespočet...

„Nevím, co to znamená,” přiznala jsem neochotně, protože mi připadalo, že to bylo něco, co bych měla bezpodmínečně znát a umět. Alespoň jeho výraz v obličeji mi tomu napovídal. Civěl na mě jako na neschopného tupce, a přesně takhle jsem se zrovna i cítila. 

„Co nevíš?” nechápal moje zostuzené doznání. Teprve pozná, že jsem neschopný tupec. 

„No… Jak tu ránu zašít,” rozvedla jsem to nuceně, protože jsem si vážně myslela, že je to můj obrovský nedostatek. Taková běžná věc a já jí neumí ba hůř, já ji ani neznám.

„Ty nevíš?” divil se hodně nechápavě a valil na mě ty velké oči, což vypadalo trochu nebezpečně. To překvapení nabralo takového rázu, až jsem musela sklopit oči dolů, protože jsem se regulérně začala stydět. Zavrtěla jsem slabě hlavou a snažila jsem se sebrat, abych zas nevypadala jak padavka. Tak neumíš šít rány, no a co. Zajímalo by mě, kolik lidí, krom doktorů, to asi umí. K čemu by to lidem vůbec bylo? Určitě mají každý den nějakou příležitost zašít někomu ránu, to jo. A od toho jsou tu právě ti doktoři, jako... Jo, doktoři. 

„Tak to potřebuješ rychlokurz,” napadlo Deana shovívavě, když na mě viděl, že to přiznání mě uvedlo do viditelných takových rozpaků. Dokonce mi z toho až zčervenaly uši. Poslušně jsem mu na to přikývla a začala jsem mu pozorně naslouchat. Našla jsem si zase jeho oči, abych s nimi navázala kontakt, protože tak se to prostě slušelo.

„Sežeň si jehlu, nit, zapalovač, náplast a láhev whisky,” začal s výkladem u nějž mi všechno dávalo smysl, jen ten alkohol mě trochu zarazil.

„Whisky?” přeptala jsem se pochybně.

„Třičtvrtě pro mě a čtvrt na dezinfekci,” vysvětlil mi s potutelným úsměvem, jak se nejspíš těšil až si zlije hrdlo. Nemohla jsem se neusmát, když jsem viděla, jak se mu ta představa líbila, jelikož mu pořádně jiskřily oči. Obratem mi došlo, že jsem zatím alkohol nikdy neochutnala, a docela mě to zajímalo. Taková populací oblíbená neřest, kterou nezkusil jen málokdo, a snadno k mání. 

„Naši lékárničku máme v bágle pod postelí,” nasměroval mě pro ty zmíněné věci. Jen to zasvištělo a opět jsem stála u něj. Už ho to alespoň přestávalo děsit.

„Jehlou provlékneš nit, špičku opálíš zapalovačem, aby se z toho dostaly bakterie a pak mi tu ránu sešiješ k sobě, aby rychleji srostla,” sdělil mi zbytek mého úkolu, který vlastně vůbec nebyl nijak složitý. Až jsem se divila, že je to všechno. Následně jsem ve své rychlosti vykonala jednotlivé úkony, když jsem se jehlou zarazila kousek nad ním.

„Sundej si to tričko, asi,” uvažovala jsem, jestli to bude lepší nebo ne.

„Předtím to šlo i s tričkem,” odporoval Dean a nějak divně se na mě podíval, že jsem si v ten moment připadala jaksi nepatřičně.

„Jak chceš, ale jestli ti jde jenom o to, tak už jsem tě bez trička viděla,” poznamenala jsem se zřetelnou provokací proloženou pořádným rýpnutím. Dean na mě švihl prudce vylekaným pohledem, ale pak se lhostejně ušklíbl a vrátil rysy zpátky do normální polohy, abych si nemyslela, že s tím má jakýkoliv problém.

„Viděl jsem, jak na mě civíš,” vrátil mi to stejnou mincí, akorát ji ještě jednou stihl otočit. Naštěstí jsem mu na to měla co říct, protože on mi teda v tomhle směru neměl vůbec co vyčítat.

„Že ty máš zrovna co říkat,” vypálila jsem bleskově, jelikož jsem tu šanci nechtěla ani za nic promarnit. Pro jednou jsem nějakou slovní přestřelku vyhrála. Ale jak jsem ho zatím poznala, tak i na tohle mi měl určitě co namítnout. 

„Tak se podívám, když můžu,” převzal si zase slovo on, jak to běžně dělával. No, jako bych to neříkala. Zas jsem se musela nad jeho komentářem pousmát. To byl prostě celý on, úplně to na něj sedělo. Dean měl hodně vlastností, které dokázaly docela člověka namíchnout, ale měl taky svoje klady a ty se zase cenily. Teda, já jsem na ty klady ještě úplně nepřišla, ale něco tam určitě bylo. Pomohl mi, když mi bylo nejhůř, a to už něco znamenalo. Taktéž jsem si začínala zvykat, že takhle to teďka bude. Stále jsem pociťovala takovou nedůvěřivost a rezervovanost vůči němu, ale na druhou stranu se mi to ohromně zamlouvalo. 

„No, tak vidíš,” vztáhla jsem jeho obhajobu i na sebe, poněvadž to u mě též platilo. Chtěla jsem se přece taky jenom podívat.

„Fajn,” zafuněl pokořeně, když se mi konečně podařilo mít poslední slovo. Potom se rozhodl si svléknout to tričko, proto se chytl za spodní lem trička a přetáhl si ho přes hlavu. Měla jsem co dělat, abych ovládla svoje oči a nezačala ho jimi mapovat jako minule. Zároveň jsem se ale ujišťovala, že na tom nic špatného není. Nejenom, že mi to přišlo přirozené, ale viděla jsem to nesčetněkrát v televizi. Jo, budu muset to sledování televize fakt omezit. Jenže nikdy předtím jsem to nežila a moc mě to bavilo. Trávila jsem u ní hodně času a pořád stejně mě to bralo. Jestli ale tohle přežiju, tak už se žádná televize konat nebude! Žádné filmy a seriály, prostě ne. 

„Asi bych s tím neměla pospíchat, že jo?” přeptala jsem se kontrolně, jelikož jsem uvažovala nad tím, jaké by to pro něj bylo, když bych mu to sešila rychle, no, anebo pomalu. Ta představa byla trýznivá, i pro mě jakožto pro ošetřujícího. Ne kvůli krvi, přes to jsem se kupodivu dostala, i když mě krk neuvěřitelně protivně pálil, ale šlo o ten proces, který se mi jevil poněkud nechutně.

„Nech si záležet,” stanovil si jednu podmínku, kterou bych se pokusila splnit tak či tak. Hrozně se mi do toho nechtělo, ale když už jsem hrot dlouhé jehly přiložila k té ráně, nemohla jsem couvnout. Určitě by se mi jinak vysmál. Nechala jsem špičku projet silnou kůží, což nešlo nijak zvlášť dobře, jak jsem se domnívala. Navíc jsem zaslechla tiché, tlumené vyražení vzduchu z nosu, jelikož se Dean skutečně usilovně snažil nedat cokoliv najevo. Když jsem se pokoušela prorazit protější stranu rány, nešlo to podle mých plánů, takže jsem musela přiložit ruku k ráně a vypomoct si. Taky jsem se nato začala urputně snažit nedat nic najevo, protože mi z toho začalo být zle. Z rány ještě navíc stále vytékala krev, což zrovna nebylo ideální pracovní prostředí. Vzápětí jsem se rozhodla, že tohle už nikdy dělat nebudu. Nakonec jsem tu ránu stáhla k sobě a s dobrým pocitem jsem od něj ustoupila.

„Ještě tohle,” vrazil mi pod nos poloviční láhev whisky a už se naštěstí netvářil zaraženě. Netušila jsem, jestli za to mohl ten alkohol nebo to, že jsem ho již přestala mučit. A i kdyby, v tomhle měl takový náskok, že tohle srovnání bylo naprosto směšné. Převzala jsem flašku a polila jsem zlatavou tekutinou onu ránu, která po mém zákroku vypadala ještě o něco hůř. To Dean pro změnu zasyčel, když ten alkohol v ráně bolestivě reagoval.

„Na poprvý to bylo dobrý,” ocenil mou práci, kterou potvrdil spokojeným úšklebkem. Potom si ode mě vzal opět tu láhev a nahrnul do sebe dalších pár loků.

„Chceš? Klidně si cvakni, za ten výkon si to zasloužíš,” zadíval se na mě, když jsem se pořád zmítala mezi znechucením a potěšením. Trochu nejistě jsem se zaměřila na tu láhev, kterou mi znovu podával. Zatím jsem neměla tu možnost ochutnat a vážně mě to lákalo. A když mi ji Dean prostě nacpal do ruky, protože vstával a kráčel k zrcadlu, aby se podíval, jak jsem to zvládla, měla jsem ji doslova pod nosem. A tak jsem si lokla, jenže jakmile se tekutina dostala k vylepšeným chuťovým pohárkům, okamžitě jsem to vyprskla ven. Ta ostrá chuť mi absolutně nesedla.

„Hele! Tím se neplejtvá!” stěžoval si Dean, když sledoval, jak kolem sebe prskám ten tekutý hnus. Další věc, kterou už určitě jaktěživ neudělám. Ale ta odporná chuť úplně zazdila můj hořící krk. To by se dalo považovat za jediné plus. Vlastně by se to dalo považovat za celkem přínosný objev. Máš chuť? Dej si panáčka tvrdýho... 

„No, jen si to nech. Tohohle už se nikdy nedotknu,” zabrblala jsem nespokojeně a věnovala jsem jeden zamračený pohled na tu zrádnou láhev. Dean si v popíjení očividně liboval, protože ke mně zase přišel a láhev si majetnicky vzal. 

„Ještě mi to obvázej,” poručil si Dean, když se s mým šitím spokojil.

„Jo, jasně,” broukla jsem polohlasně pořád s tím nakvašeným podtónem, že jsem se nechala zviklat a ochutnala jsem tudíž něco, co by mě normálně ochutnat nenapadlo. Ne, to ne, napadlo, ale co by se normálně do styku se mnou nedostalo. To tou jeho pohoršující přítomností. Dean tedy zdvihl ruce o něco výš, abych měla lepší přístup. S tímhle jsem se nijak víc nezdržovala. Za moment jsem to měla.

Poté jsem se ostentativně postavila, abych pochopil, že čekám na to zásadní slůvko, jímž by vyjádřil svůj vděk za to, že jsem mu pomohla. Chvíli na mě jaksi nejapně zíral, přičemž jsem se skrytým pobavením sledovala, jak mu to pomalu dochází.

„Děkuju,” prohlásil nadmíru teatrálně, abych jasně pochopila, že to decentně přeháním. Mile jsem se na něj usmála, když jsem dosáhla svého a odporoučela jsem se na své obvyklé místo. Na postel.

„Obvykle se říká nemáš zač,” narážel na mě brblavě, což mě akorát těšilo. Po tom všem to byla příjemná změna rolí. Vždycky si mě dobíral on. Měl ty svoje chytré průpovídky a taky poslední slovo. Musím si to nanejvýš užít, protože je velká šance, že už se to třeba ani nebude opakovat. 

„Jenže ty máš, takže proč to říkat nahlas,” dala jsem mu s trumfem za pravdu a stěží jsem se bránila vítěznému úsměvu. Dean se jen kysele ušklíbl, ale pak se přece přece nefalšovaně usmál. V tom mě napadla ta nevysvětlená záležitost s jejich kamarádkou na kterou jsem se taky hodlala v tu pravou chvíli zeptat. A ta nejspíš nastala, no, taky aby tu nevládlo to podivné ticho.

„Poslyš, Deane, jak to bylo s tou vaší kamarádkou o které jste se tu se Samem pořád dohadovali?” načala jsem nové téma o kterém jsem se rozhodně chtěla dozvědět mnohem víc. Dean se na mě dlouze podíval s nečitelným výrazem, ale já jsem pocítila tu náhlou obrovskou nevoli, kterou mu moje otázka způsobila. Nechtěl o tom mluvit, no, to měl blbý, protože já jsem to fakt chtěla slyšet.

„Není to nijak zajímavá historka,” odrazoval mě důmyslně, ale marně, protože to pro mě bylo naprosto zajímavé, když se mě to týkalo, ačkoliv pouze okrajově, a i protože se tu kvůli tomu několikrát nehezky pohádali. Dostanu to z něj i kdyby sebevíc nechtěl. 

„Pro mě jo,” namítla jsem mu na to neoblomně, přičemž jsem na něj zaujatě koukala, jak se na to bude tvářit. Ovšemže žádné nadšení.

„Proč se nezeptáš Sama? Ten ti to určitě moc rád poví,” usoudil lehce štiplavě, že si vůbec dovolím ho s tím vůbec obtěžovat. 

„Tak to asi nejde, když tu není.” Na blbou otázku blbá odpověď. Nato se znovu Dean pouze zašklebil a udivoval se nad mou otravnou vytrvalostí. U něj jsem neměla sebemenší problém ho otravovat, taková maličkost oproti… Nemusela bych to furt omílat.

„Rychle a stručně,” nahlásil mi předem, abych nepočítala s nějakými obsáhlými příběhy. Nepočítala, jelikož jsem ho nejdřív tak pěkně vycukala. Nezáleželo mi na tom, jak mi to řekne, hlavně když budu vědět to, co vědět chci. A on to byl přesně ten typ člověka od kterého nějaké sáhodlouhé báchorky prostě nikdo neuslyší.

„Jak si asi pochopila, ta jeho kamarádka nebyla úplně normální,” narážel na tu svoji ošklivou poznámku na svého bratra, čímž ho vystrnadil z pokoje. Řekl mu, že je jeho problém, že se neumí najít normální holku, a to se nelíbilo ani mně, natož potom samotnému Samovi. Pomalu jsem mu na to přikývla, jelikož jsem nedočkavě očekávala pokračování. Nemínila jsem mu do toho bezsmyslně vstupovat, pro jednou. 

„Když řeknu Kicune, to asi nebudeš vědět, že jo?” podíval se na mě nepřesvědčeně a počkal si na další mé pokývání hlavy, tentokrát ze strany na stranu, protože tenhle pojem jsem jaktěživ neslyšela, a to že jsem tu již poměrně hodně dlouho.

„Stačí, že se živí hypofýzou?” nakousl něco málo o další jejich lovecké kořisti. Znovu jsem kývala hlavou zleva doprava, protože jsem též jaktěživ výraz hypofýza neslyšela. Ačkoliv jsem na půl upír a mám o něco větší mozkovou kapacitu, ani na tohle mi bohužel nestačila.

„Částí mozku,” vybral vhodnější slova, abych pochopila, čím se ta či ten Kicune živí.

„Přestaň, nic víc říkat nemusíš,” zastavila jsem ho, než by začal vyjmenovávat další nechutné věci. Teďka už mi pití krve tolik odporné nepřišlo.

„Dobře. Jmenovala se Amy a byla to něco jako jeho první holka, až na to, že se nedostal na třetí metu, ale to je fuk…” mluvil, přičemž jsem velice matně tušila, co mi to vlastně říká.

„Zachránila ho před tou samou potvorou, vlastní matkou, kterou kvůli Samovi zabila. Nedávno se znovu potkali, když se Sam sám pustil do vyšetřování. Vzal ji na milost, protože se jí ho podařilo obměkčit. Asi dávné sympatie či co,” uvažoval Dean nahlas, kdy jsem raději ty jeho nevkusné vsuvky nevnímala. 

„Zabila několik lidí, tak jsem zařídil, aby se nic podobného už nestalo. Sam to ještě nějak nezkousnul, to je všechno,” dovyprávěl ten stěžejní příběh, kterým mi je o něco přiblížil. Pouze jsem se nepatrně pozastavila nad tím, proč by Sam takhle vyšiloval, když Dean akorát zajistil bezpečí ostatních. Vždyť o to jim přece šlo, ne? I když očividně pro Sama znamenala daleko víc, než si Dean vůbec uráčil všimnout. Stejně se zeptám Sama, jeho příběh bude znít zaručeně jinak, když kvůli tomu měli mezi sebou takový rozkol.

„Když se zeptám Sama, určitě mi to řekne jinak,” rýpla jsem si nahlas, načež on pro jistotu nijak nereagoval. Spíš se zatvrdil a dál nevypadal, že by se mu chtělo dvakrát komunikovat. Ale já jsem měla k jeho smůle pořád co říct.

„Zkusil ses na to někdy podívat z jeho pohledu? Nebo že by tobě někdo zabil kamarádku?… Nebo někoho ke komu si měl nějaký zvláštní, bližší vztah?” kladla jsem mu na srdce, protože mě napadlo, že by takovouhle možnost vlastně využít nemusel. Jeho to totiž určitě ani nenapadlo.

„Máš nějakou specializaci na psycho terapii nebo co?” odsekl značně nabroušeně, čímž mi jasně ukázal své nesympatie k mým hloubavým narážkám. Zase jsem nevěděla o čem to mluví, jelikož se za takovou krátkou dobu u Cullenů ten obrovský letitý deficit dohnat nedal, ale jeho břitký tón hlasu mluvil jednoznačně.

„A co kdybys prostě přiznal, žes udělal chybu?” napadlo mě náhle, provokativně a jízlivě, protože jsem s tím samozřejmě měla taktéž zkušenost. Deanovou odpovědí bylo výsměšné uchechnutí, které mě samozřejmě popudilo, abych v tom pokračovala. Uhodila jsem hřebíček na hlavičku, cítila jsem to. Vnitřně se vzepjal a vzbouřil, a proto jsem to chtěla dotáhnout do konce. To dusno mezi nimi nebylo nepříjemné jenom jim, tudíž by všem neuvěřitelně prospělo, kdyby to ustalo. 

„Co kdybys s tím přestala?” nelíbilo se mu, takže se na mě totálně odpudivě mračil. Hnípala jsem se v jeho citlivém místečku, což mě konkrétně dělalo docela dobře. Neustále jsem měla nutkání mu to nějak vrátit. Ať už mi dal krev, anebo ne.

„Já vím, že to pro tebe není nic snadnýho. Mě si nejdřív musel skoro zabít, abys přiznal, žes přestřelil,” využila jsem své příležitosti se do něj opět bezostyšně opřít. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem si to neužívala. Zvlášť když jsem názorně viděla výsledek mých rýpavých poznámek. Ovšem tenhle výraz, ten mluvil sám za sebe. Dostala jsem ho tím, akorát jsem zatím netušila jakým směrem to dál povede.

„Vy jste se s bratrem fakt hledali. Jeden větší machr ve výčitkách než druhej,” brblal dotčeně a měřil si mě příkrým pohledem. Alespoň se nijak nevztekal, čehož jsem se vcelku obávala. 

„No promiň, ale přesně takhle to je,” ohradila jsem se, když na mě přišel s takovým obrovským ublížením. Už zase se na mě nabručeně šklebil. Moc jsem ho touhle konverzací netěšila, což překvapivě těšilo mě.

„Tak hele, u tebe vím, že jsem udělal chybu, ale u Amy ne. Sam ji potkal dvakrát v životě, přičemž jednou z toho viděl, jak zabila vlastní matku a podruhý, když ji stopoval, aniž by věděl o koho jde, protože v té době měla na svědomí tři oběti a kdybych ji nezastavil bylo by jich zaručeně víc,” stál si pevně za svým názorem, což bych mu snadno spolkla, kdybych z něj necítila něco, co mi to jaksi vyvracelo. Hrubý osten viny, který měl za příčinu ty jeho vnitřní pochyby a nejistotu. Stalo se něco, co mi neřekl. 

Už-už jsem se nadechovala, že mu na to něco namítnu, když vtom se pokojem rozneslo halasné, hutné a rázné klepání na dveře. Oba dva nás to rázem umlčelo a veškerou pozornost jsme zaměřili ke dveřím, které se krátce po druhém zaklepání otevřely. K našim očím se dostalo pošmourné denní světlo, jenž narušovaly čtyři vysoké, statné, snědé postavy. Indiáni z rezervace.

 


Konečně je tu další kapitola, vím, že jste na ni čekali dlouho, a omlouvám se. Moje korektorka má nějaký zásek a já už to nechci protahovat, když do konce zbývá osm kapitol. Pokusím se na tu češtinu vrhnout, abych nepřidávala moc práce adminkám, ale ráda bych to uzavřela.

Děkuju mockrát za trpělivost a přízeň, a ještě jednou se omlouvám. Snad mi to prominete.

Příště proběhne rozhovor s měničema z rezervace, kde padne pár zajímavých stanovisek. Bude se pomaličku schylovat k bitvě. x))

 

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 23. kapitola:

 1
4. Mkv
20.01.2014 [2:47]

Pises bombasticky a uplne jsi je vystihla pristup grimasy hlaskx uplne to vidim Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17.06.2013 [22:24]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17.06.2013 [20:03]

Annabell Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. marcela
17.06.2013 [19:51]

Emoticon Emoticon Já si ráda počkám!!
Bože,je to skvělá povídka a ty píšeš úžasně. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!