Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 22. kapitola

27.05.2013 (16:15) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1253×

SAM WINCHESTER

Polní cestou jsem se dostal až před malý červený domek s větší stodolou a menším vrakovištěm před ní. Byl jsem rád, že jsem jel sám, protože kdyby v autě seděl Dean, tak jsme už před pár minutami stavěli a šli sem pěšky. Podvozek dostával docela zabrat, takže jsem jenom doufal, že se Impala nerozpadne, a že se s ní opět dostanu zpátky do bodu A. Sice se o ni Dean staral velice pečlivě, ale přece jen to auto mělo dost naježděno a taky hodně za sebou. Zvlášť několik velkých kolizí, kdy bych ho raději strčil do šrotu, než se s ním zase spravoval. Ale bylo to auto našeho otce, které mimochodem vybral sám Dean, když ho jednou Castiel vrátil do minulosti, takže rodinná cennost. Dean si Impaly cenil jako ničeho. Já svým způsobem taky, akorát jsem mu neříkal baby a až nezdravě jsem na něm nelpěl.

Zastavil jsem s tím typickým skřípavým vrznutím a vystoupil jsem z auta. Bydlet bych tady sice nechtěl, ale jinak se mi to místo líbilo. Rozešel jsem se k domu, přičemž jsem se nezapomněl obezřetně a nenápadně rozhlížet kolem sebe, kdyby se náhodou objevilo nějaké nebezpečí. I zbraň jsem si zastrčil za pas. Co kdyby. Je lepší být připravený než zaskočený a mrtvý.

Zaťukal jsem na starší dřevěné dveře, ze kterých se sloupávala barva. Zevnitř se nic neozývalo, ale to mě nijak nepřekvapovalo, proto jsem zaťukal znovu a hlasitěji. Třetím krokem bylo oslovení obyvatel domu. Navíc si nynější situace vyžadovala neodbytné chování. I tak to byl běžný postup.

„Je tu někdo? Pane Blacku? Jsem Sam Winchester a jsem tu kvůli naléhavé prosbě o pomoc. Jsem přítel Charlieho Swana,“ snažil jsem se nahlas, protože i když zevnitř nevycházela ani hláska, přesto tam někdo mohl být. Po mé zmínce o šerifovi jsem zaslechl jakési zavrzání, jak se vevnitř cosi pohnulo, a pak ten samý zvuk zesílil, když si to někdo mířil mým směrem. Poté se otevřely dveře a v nich se objevil postarší snědý černovlasý muž na invalidním vozíku. Podezřívavě si mě měřil a i na tom vozíku z něj vyzařovala obrovská autorita.

„Zdravím. Vy jste Billy Black, že?“ nasadil jsem vstřícný tón, protože to já jsem něco potřeboval a zrovna to nebyla ledajaká záležitost. Muž mi na to opatrně přikývl.

„Co chcete, mladý muži?” promluvil ke mně hlubším, zastřeným hlasem a pořád mě svými hlubokými moudrými duhovkami rentgenoval. Na jazyku jsem si sumíroval větu, jak bych ho požádal o pomoc od zdejší smečky, se kterou byl pevně svázán.

„Jsme tu s bratrem kvůli té záležitosti s nalezenými mrtvolami,“ načal jsem téma, které ho okamžitě zaujalo. Narovnal se a zkameněl. Když se rozhodl, že si mě vyslechne, pokynutím hlavy mě pozval dovnitř. S tichým díky jsem se protáhl dovnitř a postavil jsem se na stranu za něj, aby mě zavedl dál. Zajel do kuchyně, kde mě gestem usadil a i s vozíkem ustál kousek ode mě.

„Vy jste ti dva lovci, že jo?“ ujišťoval se Billy Black, který o nás očividně věděl.

„S Charliem se docela dobře známe,“ vysvětlil mi obratem, když jsem se asi tvářil zaskočeně. O naší návštěvě mělo vždycky vědět co nejméně lidí. Bylo to velké plus pro všechny ostatní.

„To vy jste to skončili s Cullenovými?“ ptal se, aby si všechno vyjasnil. Přikývl jsem mu, jelikož jsem netušil, co bych mu na to měl vůbec říct. Zrovna o tomhle zbytek města asi věděl, protože založit takový obrovský požár uprostřed města, to nejde prostě ututlat.

„Doktor Cullen byl správnej chlap,“ pronesl uznale a povzdychl si. Mírně mě touhle poznámkou překvapil, protože bych spíš čekal, že bude rád, že jsme město od nich vyčistili. Asi vnímal všechno víc objektivně, než jsem se domníval. Taky mě to donutilo se znovu zamyslet nad tím, že jsme něco parádně zvrtali. Jenže bylo stejně pozdě…

„Zvrtlo se to. Původně jsme je chtěli požádat o pomoc. Ve městě jsou ještě další tři upíři, kteří jsou velice nebezpeční. Ohrožují všechny obyvatele a my se s nimi sami nevypořádáme. Existuje tu smečka měničů, prý početná, a s nimi bychom měli o dost větší šanci,“ žádal jsem ho s nadějí a naléhavostí, protože nás tlačil čas. Black mně soustředěně naslouchal a poté zadumaně mlčel, jak si to nechával projít hlavou.

„A co jsou ti upíři zač?“ zjišťoval si dostupné informace, které, jak jsem doufal, později předá dál. Vždyť to bylo i v jeho zájmu zajistit bezpečí města. Od toho tu přece byli.

„Nějací bojovníci z Evropy,“ specifikoval jsem jejich původ, ale zas abych neprozradil něco, co by nám třeba nepomohlo.

„Jste si jistí, že za ty zločiny můžou oni?“ nedůvěřoval mi, což taky moc nepomáhalo.

„Ano,“ potvrdil jsem mu to rozhodně a nekompromisně, aby to na mě už nezkoušel. A sám jsem tomu věřil. Říkala to Bella a já jejím slovům věřil.

„A co ta ukradená krev z nemocnice?“ napadlo ho zničehonic, a tak si mě prohlížel s přimhouřenýma očima, aby mu neušel žádný z mých výrazů. Dával jsem si nanejvýš pozor, ale tyhle jeho téměř až útočné otázky mě prostě vyváděly z míry.

„O to jsme se taky postarali,“ ujasnil jsem mu a přál jsem si jeho otázkám konec.

„Dobře,“ zamručel a zase nasadil ten přemýšlivý výraz. Pak se domem rozneslo ticho, když Black přemítal nad mou prosbou a já uctivě vyčkával na jeho srozumění. Tak nějak jsem se přikláněl k té šanci, že nám přece jenom pomůžou.

„Víte, tlačí nás docela čas, protože ti tři jsou už zase ve městě… Chceme se s nimi rozloučit co nejdřív. Jsou vážně nevypočitatelní a pro všechny velká hrozba. Ať už další lidi neumírají,“ použil jsem další argumenty, aby Black dál neváhal.

„Vyřídím to Samovi a dám ti vědět. Nemůžu za ně rozhodovat, ale myslím si, že vám pomůžou. Zemřelo mnoho lidí. Oni nedovolí, aby o život přišli další,“ přislíbil mi nadějně a stvrdil to vlídným pohledem. Přikývnul jsem mu na to a vytáhl jsem připravenou vizitku, na níž byla adresa pokoje motelu, kde teď byli jen Dean a Bella. Doufal jsem, že to tam oba dva přežijí bez úhony.

„Děkuju,“ poděkoval jsem vděčně a rozhodl jsem se opustit dům, protože jsem víc udělat nemohl. Jeho poslední slova mě uklidnila, protože zněla slibně a pevně. Přesně jako slib rozumného, dospělého chlapa, který ví, co říká. Nasedl jsem zase do auta a odjel jsem pryč. Nevěděl jsem jistě, jestli mám jet do motelu, protože to mohlo být riskantní. Nepřímo jsem se s těmi z Itálie setkal u marketu, takže nejspíš zachytili i můj pach. Na druhou stranu u domu Cullenových neměli šanci nic ucítit, takže bych to mohl zkusit.

BELLA

Seděla jsem na posteli a poslouchala jsem zvuk, který vycházel z té drobné kvádrové televize, a který nebyl tak čistý jako ten doma u Cullenů. Při té vzpomínce se to ve mně úzkostně sevřelo, až to zabolelo. Nedobrovolně jsem si opět vybavila ten hurikán v podobě Edwardových pocitů a fakt jsem měla problém to unést. Potřebovala jsem to něčím zahnat. Něčím jiným zaměstnat hlavu. Naštěstí, či naneštěstí, jsem místnost obývala společně s Deanem, který očima tu obrazovku televize přímo hltal. Díval se na nějaký pošahaný, afektovaný, lékařský seriál, kde byl nejlepší doktor se jménem Sexy. To mluvilo za vše.

„Deane?“ narušila jsem jeho sledování zvídavým hlasem, protože jsem přesně věděla, na co se zeptat a co mě zajímá. Vrtalo mi to hlavou již dlouhou dobu a teď byl konečně čas na to vypustit to ven. Beztak jsme neměli nic dalšího na práci.

„Co?“ houkl lehce podrážděně, jelikož jsem ho vyrušila. Podle mě líp, protože ten seriál prostě působil nadmíru infantilně. Že Doktor Sexy? No to ne. Čekala jsem, až odtrhne oči od televize, poněvadž takhle jsem to momentálně vyžadovala. Plnou pozornost. Asi jsem si chtěla skutečně povídat. A s Deanem, zázrak.

„Jak si předtím vyjmenovával ty příšery… Vážně je všechny lovíte? A jak vůbec? A jak dlouho to vlastně se Samem děláte?” vychrlila jsem na něj pouze část otázek, které jsem na něj měla přichystané. Mírně se při těch mých dotazech zamračil, ale vypadal, že ho to vážně zaujalo a že mi dokonce i odpoví. Proto jsem mu pohled neostýchavě oplácela a ještě jsem si ho nepokrytě prohlížela. Najednou mi to nedělalo absolutně žádné potíže. Fakticky se něco změnilo…

„Víš, že zvědavost zabíjí?“ pronesl posměšně a culil se jako pitomeček. Zas si ze mě dělal dobrý den, což se samozřejmě dalo očekávat.

„To ale nevědomost taky,“ namítla jsem mu na to s tím samým obličejem jako on. Sarkasticky se tomu zašklebil a začal se tvářit normálně. Potom se nadechl, což vypadalo, že se vážně pustí do vyprávění. Nemohla jsem se dočkat, až jsem si na to poposedla.

„Dá se říct, že jsme lovili už od dětství. Když jsme vyrůstali, otec nás učil, jak se ochránit, zatímco on jezdil lovit. Většinou jsme s bratrem bydleli po motelech a sami. Furt jsme se stěhovali, měnili školy. My jsme vlastně ani dětství neměli a tohle je jediný, co umíme,“ rozpovídal se s nepřítomným pohledem, když vzpomínal na věci dávné. Zněl při tom smutně a zklamaně. No, já jsem alespoň nějaké dětství měla, krátké, ale měla.

„To musí bejt vyčerpávající,“ zhodnotila jsem jejich život lovců, protože nic jiného jsem si pod tím nedokázala představit. Jen samý shon a stres. Neustálé nebezpečí a ohrožení vlastního života.

„To je. Jsem unavenej a chtěl bych s tím skončit, jenže to nejde. Je nás málo a těch šmejdů je tam venku snad pořád víc a víc,“ stěžoval si dopáleně, protože kvůli tomu ho možná ten celý svět tak deptal. Ale potom si to určitě řádně vybíjel na těch všelijakých příšerách, takže se to alespoň trochu muselo vstřebat. A nejspíš ho tyhle přiblblé seriály taktéž uklidňovaly.

„A co jsou ty… strigy?“ doplňovala jsem si mezery hnedka, jakmile mi na jazyk přišel první název něčeho, co jsem jaktěživ neslyšela. Když existovali upíři, poloupíři, měniči, tak proč by nemohly existovat i jiné příšery? Hodně mě zajímalo, jaká další tajemná stvoření tu pobývají s lidmi. Dean se přitom uvědoměle ušklíbl a natočil se mírně směrem ke mně, aby se mu se mnou lépe povídalo.

„Že se ptáš zrovna na tohle. Strigy jsou vlastně jenom jiná varianta upírů. Nevysávaj krev, ale život. A většinou z dětí. Nesnáším ty mrchy, který ubližujou dětem. Co je na nich tolik láká?“ položil si otázku sám sobě, na níž jsem odůvodnění už párkrát ve Volteře slyšela. Když tam měli jeden z těch svých speciálních večírků, děti tam překvapivě nechyběly. Bylo příšerné slyšet ten dětský pláč, nářek i to, jak jim z těla unikal život.

„Jsou mladé a nezkažené,“ dala jsem mu odpověď, ale raději jsem měla pomlčet. Vrhl na mě neprostupný pohled, přičemž ho jistě napadlo to samé co mě. Vyvalila jsem na něj zaskočeně oči a fakt jsem se bála, co si z toho vyvodí za důsledky.

„Ve Volteře to nebylo tajemství,“ ujasnila jsem mu obratem, aby nedošlo k nějakému nedorozumění.

„A co ti měňavci?“ zamluvila jsem to rychle, když se mu o tom tak snadno povídalo. Docela se mi zamlouvalo, jak jsme si spolu nezištně a nezávazně rozmlouvali. Ještě se na mě nějakou dobu pichlavě díval, aby na mně zpozoroval, že jsem mu řekla pravdu a že nic dalšího neskrývám. Vracela jsem mu upřený pohled, aby neměl pochyby.

„Měňavci? To jsou něco jako dvojníci. Když se tě dotknou, tak můžou vypadat jako ty. Ale nejdřív se musej svlíknout ze své původní kůže, což je teda naprosto odporný,“ nechal se zase připoutat ke své práci. Dost možná mu dělalo radost, když se o to s někým mohl podělit. Každopádně to tak alespoň vypadalo. Ta představa, jak se člověk svléká z kůže, byla vskutku ohromně nechutná. Viděla jsem teda dost, ale tohle mě pořádně znechutilo.

„A existují ještě nějaký příšery, o kterých mají normálně lidi povědomí?“ přemýšlela jsem nahlas, protože tahle věc mě zajímala ze všeho nejvíc. Lidi upíry znali, ale jen málokdo opravdu věděl, že jsou skuteční. Takových monster ale muselo být určitě mnohem víc. Já jsem je sice neznala, protože při mém vyrůstání chyběly ty typické strašidelné pohádky, povídačky a pověsti, ale bezpochyby jich bylo víc. Dean mi na to zabručel, že můj dotaz bral na vědomí a zamyslel se nad tím, aby mi poskytl co nejpřesnější odpověď.

„Jasně… Vlkodlaci, potom ti měniči, kteří se mění na různý zvířata podle kmenů. Existují džinové, čarodějnice, víly, draci, Sedm hříchů, Bloody Mary, Bludný Holanďan, pak andělé, démoni, bohové, nebeští jezdci, sirény, amazonky, krakeni, smrtky, zombie, wendigové,… a… no…. Už mě nic zrovna nenapadá,” vyjmenoval mi jejich kořist, jenže z nich jsem znala sotva třetinu. I tak jsem na něj kulila oči, jak mě konsternovalo, že existuje tolik a tolik zla. A zaručeně to nebylo všechno. Jen ty, o kterých lidé alespoň věděli, a z těch možná ještě ne všichni.

„Páni,“ vypadlo ze mě zděšeně, protože to znamenalo tolik rizik pro lidi. Alespoň jsem silně pochybovala o tom, že by se s lidmi kamarádili a chodili na zahradní párty. Všechny tyhle příšery, včetně nás, byly stvořeny, aby ničily a zabíjely v drtivé většině pouze lidské životy.

„A to všechno jde prostě zabít?“ tázala jsem se dál, když jsem se z toho zakrátko oklepala.

„Všechno jde nějak zabít. Něco je jednoduchý a něco zase horší, ale máloco u nás projde,“ podotkl hrdě, že to jsou vážně dobří lovci. Když se vrátili od Cullenových, tak mi to samotné došlo. Ale lidi je potřebovali. Vtom z Deanových úst vyšlo tiché zasyčení, když si něčeho všiml. Trhnul sebou a hlavu směřoval k boku, kde měl tu tržnou ránu z naší menší potyčky. Zároveň se vzduch lehce naplnil železitou, vlhkou vůní jeho krve.

„Jsi zraněný,“ konstatovala jsem decentně zmámeně, protože ten lahodný závan ve mně vyvolal nedávné vzpomínky. Kupodivu jsem ale nedostala žízeň, což jsem si nedokázala nijak vysvětlit. Krev to ve mně automaticky vyvolávala, tak proč ne u něj? Navíc mi nikdo jiný víc nechutnal. To je fakticky podivné… ale úžasné zároveň.

„Tys mě zranila,“ opravil můj komentář nepatrně kousavě, čímž akorát docílil nutkání mu pomoct, ale to jsem mohla. Pomoct mu tu ránu ošetřit. Svojí poloupíří rychlostí jsem našla lékárničku, která se tu už jednou použila, zastavila jsem se u něj, abych přistoupila rovnou k ošetření. Dean na mě ale kulil vyjeveně oči, jak ho nejspíš zarazila ta moje extrémní rychlost, kdy slyšel pouze svištění zvuku. Těm ostatním, nezasvěceným divákům, se to muselo jevit poněkud děsivě. Alespoň mě by se to vůbec nezdálo. No co, jen ať si zvyká, bude se mu to hodit.

„Tak to napravím,“ rozhodla jsem se, přičemž jsem použila pevný a neoblomný tón, aby si nestavěl hlavu. Stejně neměl na výběr, protože sám si to ošetřit nemohl. Maximálně ovázat obvazem, což taky udělal, jenže ten prosákl krví, která se ještě zatím nezastavila.

„Raději ne,“ nesouhlasil Dean, jež se v tu chvíli tvářil schválně velice odmítavě afektovaně, jelikož chtěl poukázat na náš očividný rozdíl. Ušklíbla jsem se nad tím.

„Bude to rychlý. Hodně rychlý,“ uklidňovala jsem ho, aby si nedělal zbytečné obavy. Nijak nereagoval, a tak jsem to neprotahovala. Vytáhla jsem mu triko, očistila jsem ránu, vydezinfikovala jsem ji, zalepila a ovázala kolem dokola jeho trup. Nezabralo mi to ani minutu a on mezitím nestačil fňukat nad tím, že jsem neohleduplná.

„Hotovo. Nemáš zač,“ ukončila jsem ten kraťoučký ozdravný proces. Srovnala jsem lékárničku, vrátila jsem ji na původní místo a zase jsem skončila na posteli. Opět vše v mé upíří rychlosti.

„No, tak… díky,“ zahučel poděkování, až když jsem se usadila, po pár vteřinkách. Úspěch byl jenom to, že mi alespoň poděkoval. Každopádně jsem měla pocit, že se to mezi námi nějak začalo spravovat. Po tom velkém konfliktu, kdy se to napětí vybičovalo na maximum, se to úplně otočilo. Nijak jsem si nestěžovala, bylo to fajn, až na ty jeho nevtipné vtípky, které se teďka naštěstí daly snadněji skousnout. Už jsme se spolu mohli bavit normálně, nic víc jsem od něj chtít nemohla. Takhle mi to vlastně i vyhovovalo.

„Míň jsem udělat nemohla, když jsem ti natrhla zadek,“ utahovala jsem si z něj, když to na mě prostě tak přišlo. On toho měl ale daleko víc na kontě. Dean do mě naoko nabroušeně zabodl pohled, ale stejnak se u toho ušklíbal, jak nejspíš vzpomínal na tu naši bitvu.

„No, já si vzpomínám, žes měla dost na mále,“ musel si okamžitě prosadit tu svou, což asi zapříčinilo to neodvolatelné právo alfa samce. On jím byl všemi couly, ale teď si dělal alespoň srandu.

„To ty taky,“ vrátila jsem mu to, aby si nemyslel, že mu u mě všechno projde. Přeci jen jsem měla jaksi navrch, protože on se provinil stokrát hůř. Nehodlala jsem mu to už ale jakkoliv vyčítat, to bylo již za námi. Dean se začal nějak ošívat, když ho dost možná táhl ten obvaz, který jsem mu asi moc utáhla.

„Nemáš to moc stažený?“ starala jsem se automaticky, aniž bych nejprve zkrotila tu obavu v hlase. Na chvíli se pozastavil nad mým strachováním, než se zase vrátil zpět ke zkoumání svého nepohodlí.

„Spíš bych řek, že to bude na šití,“ uvažoval nad svým problémem. Nad tím jsem se zas pozastavila já. Trochu jsem se toho obávala, protože to znamenalo tolik blízko k té jeho chutné krvi. Ale taky to znamenalo výzvu, s níž jsem mohla zase přikročit k vytouženému lidství. To už byl hodně dobrý důvod pro to se ovládnout. Co bylo ale vůbec nejhorší, že jsem nikdy nikomu nic nezašívala, natož potom kůži.

Já vím, já vím, minule jsem slibovala, že se budu snažit přidávat alespoň dvě kapitoly týdně, ale odvíjí se to od časových možností mé korektorky a taky adminek. x)) Nemůžu říct, kdy bude další kapitola, ale jakmile bude opravená, hned půjde ke zveřejnění. Příště to bude opět spíš oddechovější kapitola, Dean a Bella v hlavní roli, ale přijde i jeden důležitý zásah do děje. x))

Hrozně moc Vám děkuju, že jste tak skvělé, úžasné a že mě stále a stále těšíte svým zájmem. Děkuju!! x))*

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 22. kapitola: