Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 21. kapitola

Lovec vs. Predátor - 21. kapitolaDean se opět ukáže v tom lepším světle a Bella zase ukáže, že jim v té prekérní situaci může hodně pomoct...

Edit: Článek neprošel korekcí.

Čím déle mi hleděl do mé zkroušené tváře, které se jímal smutek a žal, začalo mu docházet, co se asi tak mohlo stát. Jeho abnormální mozková kapacita pracovala vskutku bleskovou rychlostí. Když mu rozpačitý výraz s podmračeným obočím sklouzl do výjevu plného bolestného uvědomění, zármutku ze ztráty a náhlého hněvu, už jsem slzy nedokázala držet v sobě. Vnímala jsem tu děsivou vlnu, která ho postupně zaplavila a uvědomila ho, co se stalo. Jak ztuhl v kus kamene a jeho oči znepřítomněly. Kdyby mohly slzet, tak jsou jeho slzné kanálky vrchovaté. Jako ty moje, které produkovaly slzy dál a dál. Něco takového jsem ještě u nikoho neviděla, a tak to se mnou pořádně zacloumalo. Natož to potom vidět u něj. Uvnitř se mi všechno úzkostlivě stáhlo, dech se stal mělčím a hrdlo se mi zadrhlo, jak mi tam vyskočil ten palčivý protivný knedlík. Sledovat Edwardův plačtivý, zlomený obličej už jsem víc nemohla. Sklopila jsem uslzené oči dolů a v duchu jsem přemítala nad tím, jak mu to vysvětlím. Když ono to ani vysvětlit nešlo…

„Co se stalo?“ dožadoval se znovu vysvětlení, které se mi zaseklo v krku, když mi v tom bránil ten knedlík. Z jeho hlasu přímo sršela beznaděj a zoufalost. Zároveň se do toho vtěsnil hněv a obvinění. Na jeho otázku jsem byla schopná pouze zalapat po dechu, tím to skončilo. Ani jsem mu nedokázala pohlédnout znovu do očí. Zmocnilo se mě to obří provinění, kterého jsem se tolik obávala. Ta vina, která mě celou ochromila a zajisté se dostala až na povrch. Prosakovala každým kouskem mého těla. To kvůli mně se to stalo. Já je tam poslala. Nedošlo mi to nebezpečí, které na mě křičelo ze všech stran. Lovci a garda… Jak jsem mohla být tak lehkomyslná? Ztratila jsem se v náhlé a mylné vidině možného osvobození, že jsem nemyslela na následky. Nikdo jiný, pouze já.

„Edwarde…“ oslovila jsem ho s třesoucím se hlasem, jak jsem se připravovala na své odhalení. Alespoň kdyby ze mě spadl ten nesnesitelný tíživý balvan. Krátce jsem vzhlédla k jeho tváři, ale když se v ní zaskvěl ten samý obraz, vzdala jsem to.

„Je to… Je to moje…“ koktala jsem roztržitě a krom hlasu se mi rozklepaly i ruce. Víc už jsem snad nemusela říkat. Vždyť to bylo naprosto očividné.

„To my,“ skočil do toho najednou Dean rozhodným a tvrdým hlasem. Prudce jsem stočila hlavu jeho směrem a s nechápavostí jsem se dívala do jeho odhodlané tváře. Vůbec jsem netušila, co to mělo znamenat. A tak jsem pouze tupě zírala na jeho ztvrdlý vypnutý výraz, s nímž se bez ostychu díval do Edwardovi zmatené tváře. Proč to řekl? Vždyť… Sakra proč?!

„Našli jsme je a skončili jsme to s nima,“ rozvedl Dean svoji vsuvku, kterou vpadl do našeho hektického a emočního rozhovoru. Nerozuměla jsem tomu, proč se do toho vůbec míchal. A taky proč mě v tom nenechal vymáchat. Místo toho, aby se na téhle situaci bavil, jak to ostatně běžně dělával, nechal všechen Edwardův hněv spočinout na sebe. Vtom se Edwardova hruď divoce rozvibrovala, načež z jeho úst začalo vycházet hrubé zvířecí vrčení. Nato se rozhýbal a rozběhl se naším směrem. Když se ale střetl s neviditelnou neprostupnou kouzelnou stěnou, jako by se do ní vnořil, ale ta plastická stěna ho následně vrátila o několik metrů zpátky. Po tomhle bezcenném pokusu zhluboka dýchal a zatínal ruce v pěst, když se snažil zkrotit svůj hněv.

„Bylo to nedorozumění. Něco se tam stalo… Byla u toho garda. Dean se Samem dělali jenom svoji práci,“ zastala jsem se jich, protože jsem věřila jejich tvrzení, při němž mi vylíčili, co se v domě Cullenových odehrálo. Poslala jsem je pro pomoc, ale muselo se něco zvrtnout, když… se stalo to, co se stalo. Vzápětí mě Dean pozoroval s tím samým výrazem, s jakým před momentem já sledovala jeho. Posmutněle jsem se na něj ušklíbla a vrátila jsem se zase ke zděšenému Edwardovi. Nevypadal, že by mým slovům věřil. Zrovna se zmítal někde mezi šokem a strašlivou pravdou. Nesvedla bych si představit, co v tuhle zásadní chvíli asi tak cítil, kdyby mi to jeho rozvířené nitro neservírovalo přímo pod nos. Byla to hrůzostrašná smršť velmi bolestivých a intenzivních pocitů, které ničily i mě.

„Nenechám to jen tak,“ zašeptal Edward ledově s krutým příslibem, z něhož rozhodně nehodlal slevit. Ryzí pomsta, která ovládla jeho mysl a která se v ní jako jed usadila, aby mu zabránila jasně uvažovat. Ani se na mě nepodíval a zmizel svou upíří rychlostí pryč.

Zkoprněle jsem se otočila ode dveří vzad a pokoušela jsem se vstřebat předešlou náročnou scénu. Horší už to být nemohlo. Dean pouze zavřel vstupní dveře a nevzrušeně odkráčel zpátky k televizi. Pomalu jsem přešla k posteli, na kterou jsem se zhroutila jak hromádka neštěstí.

„Tvůj přítelíček má problémy se sebeovládáním,“ poznamenal Dean jen tak, ale udělal by líp, kdyby mlčel. Rozdmýchal moje negativní niterné pocity, které se teď draly ven. Tyhle jeho rádoby vtipné poznámky prostě nebyly ani trochu vtipné. A mě zaručeně pokaždé naštvaly.

„Přišel o celou svou rodinu! A tvojí rukou!“ upozornila jsem ho rozhořčeně, abych poukázala na to, že se zrovna nehodí atmosféru jakkoliv zlehčovat. Obzvlášť tím jeho nevtipným způsobem.

„Občas se to zkomplikuje,“ pronesl Dean zběžně, jako by se mu to stávalo normálně. Tenhle jeho typický přístup mě v tuhle chvilku fakt hodně točil, protože to od něj bylo absolutně… Deanovské. Právě teď jsem to ale nehodlala nechat prostě bez komentáře, jak bych to udělala někdy jindy.

„Tak si to představ! Že bys najednou o všechny přišel?!“ běsnila jsem, když se opět oháněl tím svým postojem, jímž všem tak okázale dokazoval, že jeho nic nerozruší a že mu je všechno jedno.

„Já o všechny přišel! Akorát ne najednou, což bych bral stokrát raději než po těch dávkách. Zbyli jsme akorát my dva. Spokojená?” rozohnil se Dean, když jsem narazila na jeho citlivé místo, o jehož existenci jsem neměla sebemenší ponětí. Jeho výraz se sice napnul a ztvrdl, když se pokoušel nedat znát svoje dotčení, ale zato jeho oči značně posmutněly. A když mi to došlo, což na mně nejspíš bylo vidět, stočil ode mě hlavu zase pryč.

„To… mě mrzí… Nechtěla jsem.“ Ovládl mě soucit, jež jsem nesvedla zkrotit. Nejraději bych si nafackovala, že zrovna u něj jsem projevila takovou nefalšovanou a výraznou lítost, jelikož zrovna teďka si ji nezasloužil.

„Proč by mělo?” zaskočil mě svojí otázkou, kterou zřetelně vyjádřil svoje nepochopení.

„Je to… no… smutné, když přijdeš o ty, které máš rád,“ vyslovila jsem ten svůj důvod, po kterém se tolik pídil. Vhrnul na mě zachmuřenou tvář, která ukazovala ještě větší neporozumění než před malou chvíli.

„Copak oni taky nebyli tvoje rodina?“ ptal se mě podezíravě, přičemž mhouřil oči, jak mě rentgenoval, aby mu neunikl žádný můj výraz, který by mu mohl leccos napovědět. Až na to, že jsem neměla co skrývat. To už by si taky mohl konečně uvědomit. Jestli se to jednou stane, tak klidně zhřeším a zvolám haleluja.

„Krátce, ale… jo,“ netušila jsem, kam tím mířil, takže jsem byla nanejvýš opatrná.

„Tak proč mě lituješ?“ nedávalo mu smysl, což najednou ani mně, když mi to řekl a teprve jsem si to uvědomila. S tím do mě opět vjela ta zásadní vlna uvědomění, kdy mi opět došlo, že ti všichni, má nová rodina, jsou navždycky pryč. Přepadlo mě to hutně a nezvratně, až jsem zcela zapomněla na svoje okolí. Mylně jsem se domnívala, že když to Edwardovi řeknu, že se mi uleví, ale spočívala na mně vina ze smrti šesti srdečných, dobromyslných upírů, a to se i přiznáním ulehčit nedalo. Sice to moje doznání nebylo jednoznačné, ale Edwardovy schopnosti byly abnormální i oproti normálním upírům. Z mého chování musel poznat to, co jsem se mu marně pokoušela sdělit. Vnímala jsem, jak na mé hrudi seděl asi tak tunový kámen. To opětovné pochopení, že díky mně jsou všichni mrtví, to bylo něco nesnesitelného. A tolik to bolelo. Zvlášť když jsem na vlastní oči viděla, co to udělalo s Edwardem. Jak jsem i jemu ublížila. Začala jsem silně pochybovat, že můj život byl katastrofa, to já jsem byla úkaz samotného neštěstí.

„Bello?“ navrátil mě do přítomnosti mužný, hluboký hlas s náznakem obav. Párkrát jsem zamrkala, aby se mi zrak sjednotil a uzřela jsem Deana, jak na mě pátravě hledí. Tak to on se mě ptal.

„Promiň, nejsem zvyklá, abys mě oslovoval mým jménem,“ využila jsem situace, abych si do něj decentně rýpla. Kysele se na mě zašklebil a pak nade mnou jenom zavrtěl hlavou. Potom nechal pravou ruku zvednout vzhůru s mobilem v dlani, což mi ale beztak moc neříkalo.

„Co?“ ptala jsem se, jak jsem toužila po jasné odpovědi. Zvedl spokojeně koutek rtů výš a poté mlasknul, aby mi afektovaně ukázal, že mi hodlá něco říct a že mi to řekne, až bude chtít on sám. Já ho teda prosit nebudu. To on mě oslovil, takže mi očividně něco neodkladného toužil sdělit, takže co bych se dožadovala? Jo, jeho se určitě budu prosit, tůdle.

„Zatímco si byla mimo, tak mi volal Sam,“ načal nové téma, které se mi jevilo přijatelněji než to předchozí, kdy jsem mu tak nezřízeně ukázala, že s ním i dokonce soucítím. Kdybych si tak alespoň zasloužila jeho slušné chování vůči mně. Víc bych nepotřebovala.

„Musím tě vybízet, anebo mi to řekneš sám?“ mručela jsem otráveně, protože jsem se viděla v nepatřičném postavení, ale v tom jsem byla vlastně od počátku, takže žádná změna.

„Ti tři se prej dali zase někam na cestu. Směrem sem, takže možná stopujou tu vlasatou nádheru. Asi bychom se měli připravit na návštěvu,“ zkrátil Dean jejich rozhovor, který mi ale zrovna žíly netrhal, protože to znamenalo pouze to, že tu budeme jenom dál trčet.

„Mám udělat popcorn já nebo ho uděláš ty?“ reagovala jsem na jeho větu tím jeho typickým nehumorným způsobem, což bych raději vzala ihned zpátky, jelikož mě napadlo, že jak s ním začínám trávit čas, že chytám jeho návyky. Fakt jsem nestála o to, abych pochytila něco z jeho nesnesitelnosti. A už vůbec ne ten jeho plytký humor.

„Hele, sama si říkala, že sou velká hrozba,“ připomněl mi příkře a mračil se na mě. Bohužel měl opět pravdu.

„Jo, ale sám si před chvílí viděl, že se sem žádnej upír nedostane,“ upozornila jsem na oplátku zase jeho, jenže jeho rysy ještě o něco víc ztvrdly, přičemž oči se mu leskly uspokojením, jak mi zřejmě měl zase co povědět nazpátek. Kdyby ne, tak bych se hodně divila.

„Asi by ses divila, ale váš druh je docela vynalézavej,“ vychutnal si vítězství slovní přestřelky a slastně se uculil, než se uchýlil k vážnému dramatickému výrazu. Ten byl poněkud na místě, když se svěřil s tím, co mě dosud nenapadlo. To, že jsme trčeli zrovna tady, byl asi daleko větší průšvih, než kdybychom se směli jakkoliv pohybovat. Byli jsme jako lovná zvěř, ale zavřená v kleci. Bohužel jsem netušila, v jakém stavu mě chce Volterra dostat zpátky. Jestli živou, rozhodně by to bylo klíčové plus pro Deana, protože jestli ne, tak šlo o život i jemu.

„Měl bys zavolat toho andělíčka v kabátku,“ poradila jsem mu dobromyslně a snažila jsem se na ten katastrofální scénář nemyslet, protože už toho všeho bylo až příliš. Už jsem toho víc snad unést ani nemohla. Pohodlně jsem se usadila na posteli a znovu jsem se poddala svým myšlenkám. Jestli z tohohle vyváznu bez psychické újmy, bude to čirý zázrak.

„Volali jsme ho, což určitě slyšel, ale nejspíš nemá čas. Mají tam nahoře jakýsi kázeňský problémy, ale až bude moct, určitě hnedka přijde. Jako vždycky,“ vysvětlil mi jejich vztah, který mi mnohé vysvětlil.

„Tak to bysme měli asi vymyslet nějakej záložní plán,“ napadlo mě automaticky, když naše životy visely pouze na bedrech zpomaleného třicátníka v baloňáku. Záložní plány jsem odkoukala z televize, tam si je akční hrdinové dělali zběžně pod názvy B, C, atd. No, mělo to něco do sebe a v naší situaci to bylo rozhodně na místě. Jenže tím mým nápadem to skončilo, protože jsem nevěděla, jak si počínat dál. Proto jsem věnovala pohled Deanovi, který se nad mým návrhem očividně usilovně zapřemýšlel.

„Dobrej nápad. To bych do tebe neřek, Sněhurko,“ nenechal si pro sebe svůj trefný postřeh, ale obdařil mě uznalým výrazem, takže jsem tu lehkou jízlivost opomněla. A taky mi řekl Sněhurko, což se zrovna nadávce rovnat nemohlo, obzvlášť když to vyslovil v podstatě obdivně.

„Potřebujeme pomoct,“ přešla jsem rovnou k tomu zásadnímu konstatování. Nechat si pomoct, přesně to se mi zdálo jako jediná přijatelná možnost. My dva jsme sami určitě žádné zázraky nesvedli, už vůbec není řeč o tom, že by někdo z nás neuměl taky čarovat, takže nám toho moc nezbývalo. Vlastně nám vůbec nic jiného nezbývalo.

„Asi neumíš žádný mojo, který by nám pomohlo, co?“ zjišťoval naše reálné šance.

„Mo-co?“ nerozuměla jsem tomu výrazu, který jsem slyšela úplně prvně.

„To je fuk. A kdo by nám asi mohl pomoct? Ani se Samem toho moc nesvedeme, jestli je ta královská garda tak nebezpečná,“ nedával mému plánu moc velké šance. Dost možná měl pravdu, ale já se nehodlala tak snadno vzdát. Šlo mi, a nejenom mně, o krk, takže jsem se vskutku plánovala hodně snažit.

„Kdybyste… však víš, měli bychom šest párů rukou navíc,“ narazila jsem na citlivé místo, protože to přitom s Deanem viditelně cuklo. Ztuhnul a jeho oči se zatáhly. Nejspíš si uvědomoval svoje provinění daleko víc než já sama. Beztak jsem tímhle nekončila. Muselo být daleko víc východisek z tohohle černého tunelu.

„Ten tvůj vlasatec by asi…“ zkoušel to, ale odpověď znal předem stejně jako já.

„Jmenuje se Edward,“ podotkla jsem bezbarvě, jak jsem se znovu zaobírala tím, že jsem mu tolik ublížila. Narážky na něj jsem prostě nepřekousla.

„Jasně,” vzal mě v potaz decentně provinile a ostýchavě, když si to znovu přebral. Zlikvidoval mu celou rodinu a ještě si z něj dělat srandu, to nebylo zrovna vhodné.

„Vím, kdo by nám mohl pomoct,” upoutala jsem jeho pozornost, a když jsem nějakou dobu nic neříkala, přímo z něj sršela ta nedočkavost. Ten náhlý nápad mě absolutně pohltil. Moc brzy mě zaplavil ten úžasný pocit spásy a už jsem se viděla, že to zase takový průšvih nebude. Ale vše to stejnak znamenalo coby kdyby.

„V městě žije kmen měničů. Jednou jsem se s nima setkala a s jejich pomocí by to mohlo vyjít. Mají za úkol chránit zdejší obyvatele, takže když tam Sam sjede a vyjasní jim, co se tu děje, třeba se přikloní na naši stranu. Ty mrtvoly má jednoznačně na svědomí garda, takže to bude i v jejich zájmu se s nimi vypořádat. Navíc ohrožují všechny obyvatele, takže je velká šance, že budou souhlasit,“ nastínila jsem mu šance, což ho okamžitě nadchlo a rozjasnilo mu tu beznaděj, kterou doposud pociťoval.

„Co o nich ještě víš?“ dožadoval se Dean více informaci, kterých jsem již navíc moc neměla.

„Vůdce smečky je Sam Uley, ale ten většinu času tráví v kožichu. Otec jednoho z měničů je zasvěcený, takže asi nejspíš za ním. Billy Black se jmenuje,“ dostala jsem ze sebe zbytek veškerých informací, které jsem měla o zdejších měničích. Vše o nich mi onehdy svěřil Edward, když mě tenkrát v lese sejmul jeden z nich.

„Zavolám Samovi,“ neváhal Dean, protože si, stejně jako já, uvědomoval, že nás pořádně tlačí čas. Garda se tu mohla objevit kdykoliv. Zase jsem se uvelebila na posteli a čekala jsem, až Dean se vším vyrozumí Sama. Sam vzal hovor téměř ihned a nechal si přetlumočit celý náš rozhovor s Deanem, přičemž on sám žádné nové zprávy neměl. Hovor skončil tím, že Sam s jediným možným plánem souhlasil a rozhodl se hnedka navštívit Blackovi. Adresu že si prý zjistí ve městě, jelikož já jsem ji neznala. Nikdo mi ji totiž neřekl.

„Takže Sam míří k Blackům, aby je přesvědčil, aby nám pomohli,“ referoval výsledek jejich rozhovoru, který jsem dávno věděla. Slyšela jsem každičké slovo.

„Já vím,“ odvětila jsem nevzrušeně, přičemž jsem potlačovala vyskytlou naději, aby ji Dean neviděl, jak silně a mocně mě ovládala. Nechtěla jsem zemřít rukou Volturiových, to určitě nevěstilo nic dobrého. Tedy rychlého a co nejméně bolestného.

Dean se na mě nechápavě zadíval, protože mu stále nějak unikalo, že mám vylepšené smysly. Pořád mi vnucoval, že jsem upír, ale nepamatoval na to, jakými výhodami upíři oplývali. U mě to bylo sice tak poloviční, ale přesto bylo. Nasměrovala jsem ukazovák ke svému uchu, na nějž jsem pak několikrát poklepala, abych mu naznačila, co jsem měla na mysli. Lehce zvrátil hlavu a pootevřel ústa, jak mi to konečně docvaklo.

„Jenom by asi neměl Sam zmiňovat, že do party patřím i já,” vypadlo ze mě polohlasem, když se mi vracely myšlenky na to setkání s jedním z nich. Dean ale můj komentář neregistroval a navrátil se ke sledování televizní obrazovky, což byla jedna z mála věcí, které jsme tu mohli dělat. No a já jsem se zas placatila na posteli, abych nemusela vydat ani částičku své krátce nabyté energie. Plánovala jsem ji totiž využít k tomu, co nás snad čekalo. Bitva. Ta byla bezchybně nevyhnutelná, protože když už si pro mě přišli, tak lehce se mě nevzdají.

 


Snažím se vyhovět vašim přáním a přidávám kapitolu dřív. Pokusím se přidávat opět dvakrát týdně, tak snad to půjde. x) Příště se vydá Sam vyjednávat a Bella se bude vzdělávat v lovení - snad ke konci týdne. ;)

Hrozně moc Vám děkuju! x))* 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 21. kapitola:

 1
8. Mkv
20.01.2014 [2:00]

Chudak edward Emoticon prej vlasatec to dean zase zabil Emoticon ale jinak samozrejme uzo Emoticon Emoticon

14.05.2013 [20:53]

Sabiennamarcela: Nemám žádnou skulinu, opravdu ne Emoticon Emoticon Tady Cullenovi prostě skončili Emoticon To spíš já jsem hrozná, že jsem tohle udělala, ale... prostě se mi nehodili do krámu a potřebovala jsem to pro vývoj děje, ba dokonce pro druhou řadu, jestli bude... jestli budete chtít Emoticon Emoticon

6. UV
14.05.2013 [20:38]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. marcela
14.05.2013 [20:18]

Ach jo.Je mi Edwarda opravdu líto.Nemáš tam nějakou skulinu??Víš,jako že nezemřeli a jsou někde schovaní.Jo,já vím,jsem hrozná.
Emoticon Emoticon
Krásná kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon

4. Seb
14.05.2013 [19:45]

Je to čím dál napínavější, rychle další kapitolu. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14.05.2013 [19:09]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. BabčaS
14.05.2013 [18:53]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. jjjjjjjj
14.05.2013 [17:02]

Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!