Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 20. kapitola

11.05.2013 (20:30) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1394×

Vlezla jsem si pod sprchu, protože jsem ze sebe chtěla všechnu tu odpornou krev smýt. Ukazovala mi, co jsem ve skutečnosti zač, což jsem věděla už i tak dost jasně. Všechno kolem mě mi to dávalo tolik najevo. Jenže jsem s tím momentálně nemohla vůbec nic udělat, sebevíc bych chtěla, takže mi toho moc nezbývalo. Akorát přestat fňukat, zvednout hlavu vzhůru a dělat, co se dělat dá. Měla jsem šanci potlačit svou upírskou stránku. Po ničem jiném jsem ani netoužila. Kéž by to šlo hned teď, ale bohužel nešlo. Čekala mě dlouhá cesta, ale já jsem se rozhodla ji podstoupit. Dál jsem nehodlala poslouchat, že z někoho vysávám život a že jsem zrůda. Záleželo to pouze na mně a mé vůli a já jsem ji hodlala pokořit. Pokořit samu sebe. 

Nedivila jsem se, že jsem opět přemýšlela nad takovými věcmi, když jsem si před chvilkou prošla takovým vyčerpávajícím a šokujícím rozhovorem s Deanem. Nechtěla jsem nad tím zbytečně dumat, protože to stejně nemělo žádný smysl. Dean mi ublížil. Nejenom fyzicky, ale hlavně psychicky. Musela jsem uznat, že jsem na poloupíra byla poněkud přecitlivělá. Asi jsem měla víc ze své matky, která byla nejspíš dost emočně založený člověk. Tohle uvědomění mě ale nepochybně potěšilo. Zase tu byl nějaký důkaz, že jsem v sobě měla něco z člověka. Pomáhalo mi to. Dodávalo mi to sílu, kterou jsem právě skutečně potřebovala.

Dostatečně jsem se omyla a potom jsem se zabalila do ručníku, v němž jsem se postavila před zrcadlo. Teď jsem vypadala jako normální člověk. Normální lidská žena. Krásná lidská žena. No dobře, ty oči moc lidské nebyly, ale v televizi jsem viděla, že kontaktní čočky nosili i obyčejní lidé, takže to nejspíš nebylo nic neobvyklého. Kdybych se zvládla dostat na normální stravu, oči by se mi taktéž změnily. Měla bych nějakou barvu z té lidské barevné škály, pravděpodobně onu hnědou.

Nechtěla jsem si na sebe znovu navlékat to poskvrněné oblečení. To jsem mínila vzít a někde ho zahodit, anebo spíš spálit na popel. Připomínalo mi to ty hrozné chvíle, které jsem tady zažívala. Za tím jsem mínila udělat tlustou čáru. Za tím, co se tu všechno dělo. Něco podobného jsem neplánovala nikomu dovolit, a už vůbec ne Deanovi. Jemu rozhodně ne. Ačkoliv jsem to, co jsem, zasloužím si nějaké důstojné zacházení, ne? Navíc když jsem nic špatného neprovedla. Všechno to, co se tu odehrálo, jsem brala za dostatečnou satisfakci za to, co jsem prováděla ve Volteře. Jenomže jsem měla na bedrech daleko těžší vinu a tu nikdy ničím nenapravím. 

Navlékla jsem na sebe alespoň spodní prádlo, a pak jsem hodlala požádat Sama, jestli by mi nepůjčil nějaké jeho tričko. Kalhoty jsem tolik zašpiněné neměla, ale i tak jsem se rozhodla je alespoň provizorně vyčistit. Pustila jsem si vodu a mýdlem jsem začala čistit jakákoliv špinavá místa.

V ten moment vtrhl do koupelny Dean, a jakmile uviděl, co dělám, zarazil se. Tohle byla vážně směšná situace. Směšná a trapná zároveň. Já ho takhle viděla před chvilkou a on mě takhle viděl teďka. Proč tu nemají v zámku klíč, kruci?

Sledovala jsem ho v odrazu, jak si mě pomalu měří pohledem a zastavuje nestydatě dlouho u určitých partií. Když mu vyjelo jedno obočí nahoru, už i na mě to bylo moc. S nahotou jsem problém sice neměla, což bezesporu souviselo s mou upírskou stránkou osobnosti, ale očumovat jsem se taky nemínila nechat. Ještě jsem si stačila všimnout, že má v odraze křivý nos, než jsem se na něj otočila s riflemi před sebou a zle jsem se na něj podívala.

„Co chceš?” ptala jsem se protivně, když z něj za celou tu dlouhou dobu nic nevypadlo a dál se tvářil tolik zaskočeně. 

„Máme problém,” pronesl varovně a vůbec se neostýchal pokračovat v tom okatém prohlížení si mě. Po tom všem mi to přišlo sprosté. Já jsem se dívala alespoň nenápadně!

 „Hm,” zamručela jsem bez zájmu a provrtávala jsem ho opravdu nepřívětivým pohledem, aby mu konečně došlo, že tohle civění se mi ani trochu nelíbí.

„Právě mi volal Sam,” zvedl mi na oči svůj mobilní telefon a zatřepal s ním v dlani. Tohle už mě ovšem zaujalo. Samozřejmě, že mě hnedka napadly všelijaké šílenosti, navíc když to přesně tak Dean podal.

„Je v pořádku?” starala jsem se vyděšeně, protože jsem se nemohla zbavit dojmu, že se mu něco stalo. Bylo by to dost možné vzhledem k jejich povolání a přítomnosti volterských. Dean protočil panenky a kysele se na mě zašklebil. Přešlápla jsem nervózně na místě a bleskurychle jsem shlédla, co je přes ty rifle vidět. Záhy jsem nad sebou zavrtěla hlavou, protože jsem zrovna řešila naprostou pitomost. Zařekla jsem se, že se vzchopím a ne že budu řešit nějaké podobné malichernosti, které by mě zbytečně rozrušovaly. Sesunula jsem ruce i s riflemi dolů, abych si je na sebe mohla navlíknout. Zabralo mi to pár sekund, aby tomu Dean neměl šanci přihlížet. Chvilku mu potom trvalo se z toho vzpamatovat a setřást ze sebe to přirozené ztuhnutí. 

„Roztomilé. Nezabouchla ses do něj?” dobíral si mě opět, jako to dělával ve většině případů. Byla to reakce buďto na ten můj pohyb, anebo tu starostlivou otázku. U něj jeden nikdy neví…

„Kdyby ses ke mně nechoval tak hnusně, projevila bych starost i u tebe,” nadhodila jsem mu na to rýpavě, ale on si to samozřejmě nijak osobně nevzal. Omluvil se mi, čímž to u něj zhaslo. Bylo fajn, že jsem se k němu zase mohla chovat jako předtím. Na to bych si teda rozhodně nevsadila. Očividně to ale úplně s přehledem fungovalo, takže jsem si pogratulovala. Nestála jsem o to, aby na mně viděl, jak mě tím zlomil.

„Bello,…” chystal se k nějakému dalšímu proslovu, který jsem ho pohotově zarazila:

„Co je se Samem?” přerušila jsem ho, protože mě nic jiného od něj nezajímalo. Však i kvůli tomu přišel, tak proč se zabývat něčím jiným, navíc v podstatě nedůležitým? Považovala jsem to za uzavřenou věc. Probrali jsme to, takže nač to dál pitvat? 

„Viděl venku ty tři upíry, který jsme u Cullenových nedostali. Že prej je viděl na druhý straně města, kde teď zrovna Sam je. Že se tam kolem motaj, jako by něco hledali,” referoval Dean Samova slova, ale já jsem se zasekla už hned zezačátku. Byla to garda, nepochybně. Přišli na to, kde jsem. Ale co Edward? Jak to že je nesvedl na falešnou stopu? Jen ať je v pořádku, prosím.

„Posloucháš mě?” upozorňoval mě na sebe Dean panovačně, ale já jsem ho i tak odmítala poslouchat.

„A co s tím mám jako dělat?” ukázala jsem mu přímo na příkladu, jaký k tomu zaujímám postoj. Dean na mě vyjeveně zíral a asi si říkal, že jsem padlá na hlavu. Kdybych měla tu možnost, udělám to podle svého, ale tu možnost jsem bohužel neměla. Oni mi ji nedobrovolně vzali. 

„Kdyby nebyla ve dveřích ta pitomá stěna, jdu a vydám se jim. No, ale to kvůli tomu vašemu andělíčkovi nemůžu,” povídala jsem bezbarvě a nezáživně, abych ho dostatečně vytrestala za to jeho dosavadní chování vůči mně. Alespoň si příště rozmyslí, jak se k ostatním chovat. Hm, no, to by to ale nebyl Dean, kdyby se z něčeho poučil. Očekávala jsem od něj nemožné, moje blbost.

„Nevím, jestli si to nepostřehla, ale tvůj únos se proměnil v záchranu, takže se žádný vydávání konat nebude. I kdyby to šlo,” uvedl na pravou míru stávající situaci, i když mě to skutečně potěšilo, najevo jsem to dát nemohla a stejně to neměnilo nic na tom, že před námi stál obrovský problém. Hůř pro ně, protože se do toho nevědomky zapletli.

„Kde má Sam věci?” přeskočila jsem k jinému tématu, protože tohle bylo přinejmenším bezpředmětné. Královská garda pokaždé dostane to, co chce a nemůžou jim v tom zabránit ani dva lovci, kteří sice vypadají jako velice schopní, ale především lidští. Ona zmíněná záchrana stejně nic nezmění. Skončím ve Volteře, přesně podle plánu. 

„Co?” nechápal Dean a zaraženě sledoval moje počínání. Proklouzla jsem kolem něj a prošla jsem do vedlejší místnosti, abych našla nějaké to triko, protože jsem se před ním velice nerada producírovala bez něj. Zastavila jsem se u postele, odkud byl nejlepší výhled na místnost.

„Hledám nějaký tričko. Nechci být v tom krvavým hadru,” osvětlila jsem mu otráveně, abych mu ukázala, že nic špatného nedělám a aby se mě už hloupě nevyptával. Dean se vzápětí rozešel ke mně, sehnul se pod postel, zpod níž vytáhl další ruksak. Byl opět nezvykle blízko. Jasně jsem cítila jeho silnou vůni, která působila vážně neskutečně mužně. Upíři voněli jinak. Sladce a lahodně. Ale lidští muži měli svoje vůně, které se absolutně lišily. Byly mnohem lákavější.

„Na,” podal mi jakési šedivé velké triko, ale ovšemže se přitom neopomněl podívat na můj dekolt. Zamumlala jsem mu tiché díky a už jsem si ho na sebe natahovala. Vypadala jsem v něm jako strašák, ale alespoň nepáchlo tou zvrácenou krví. Zato voněla po Samovi. Měla jsem jeho charakteristickou vůni přímo pod nosem. Svým způsobem mě to uklidňovalo, ale na druhou stranu i rozrušovalo. Ta vůně byla prostě... příliš voňavá. 

Krátce potom se Dean raději usadil u televize a já jsem zabrala místo na posteli. Nepříjemné dejá vu. Strachovala jsem se, aby to nebyl nějaký Deanův drsný žert, ale on si tam jaksi pokojně seděl a tvářil se bezstarostně, možná až spokojeně. Především ne škodolibě, což se každopádně rovnalo pokroku. Přikládala jsem to tomu jeho přiznání. Už se přede mnou nemusel přetvařovat, a tak nevypadal jako ten typický bručoun Dean.

„Myslels to fakt vážně?” ujišťovala jsem se opatrně, když mi stále vytrhalo hlavou to, co všechno mi předtím pověděl. Tak jo, žádný uzavřený téma. Zatím nebylo řečeno vše, co bych slyšet chtěla. 

„Co?” otočil se na mě lehce podmračeně, když jsem ho vyrušila ze sledování nějakého seriálu. Postřehla jsem nějaký seriál pro ženské osazenstvo publika. Asi byl větší citlivka, než by mě kdy napadlo. Anebo si tím vyrovnával nadmíru násilí, kterým si častokrát procházel. Udělala jsem na něj zmožený obličej, jako že je otřesně nechápavý, načež na mě zakoulel očima.

„Jo tohle. No… myslel,” nezdržoval se s nějakou rozumnou odpovědí. To mi ale nestačilo, proto jsem mu to názorně naznačila přiměřeným vrtěním hlavy.

„Já vim. Choval jsem se jako vůl, no, a mrzí mě to. Nevim, co bych ti k tomu měl říct dál. Zas to nemusíš tak dramatizovat,” zopakoval mi Dean, protentokrát s alespoň nějakým projevem lítosti, takže jsem neměla potřebu mu znovu něco vyčíst. Krom té jeho poslední poznámky.

„Já to nedramatizuju, jenom… Ve Volteře se ke mně takhle chovali proto, protože tam to přesně takhle platí. Tam se žije s předsvědčením, že my jsme něco míň, ale ty ses ke mně tak choval jen proto, že tvůj bratr měl jiný názor. Už chápeš?” uvedla jsem to klíčové porovnání, které zapříčiňovalo to mé podrážděné chování. Dean se během mé řeči řádně zamyslel a ještě chvíli mu trvalo, než se z toho vzpamatoval. Vzápětí nasadil nešťastný výraz, když si uvědomil, co to pro něj znamená.

„Takže mi to asi nepřestaneš vyčítat, co?” zazoufal si Dean, aby odvedl pozornost někam jinam. Nepotřebovala jsem svůj zvláštní dar, abych rozpoznala, že to nechce rozebírat. 

„Ty to zas nezlehčuj!” prskla jsem nabroušeně, protože mě ten Deanův přístup deptal, což tedy nebylo nic nového, ale ani po tom jeho doznání jsem bohužel neměla klid. S tím jsem taky mohla počítat.

 „Nezlehčuju, jen prostě nevim, jak bych měl jinak vyjádřit, že mě to mrzí. Hele, já na tyhle ty omluvy nejsem. Ani na žádný proslovy, takže nečekej, že ze mě něco takovýho dostaneš. Ani další promiň, protože to už jsem řekl třikrát,” hudroval Dean a upíral na mě vzdorovitě oči, když musel poslouchat moje stížnosti na jeho nedostatečnou omluvu. 

„Čtyřikrát,” opravila jsem ho, a když stáhl nechápavě obočí k sobě, musela jsem se spokojeně pousmát. Přišlo mi to trochu i roztomilé, ale stále mě to z větší části hodně štvalo. 

„Teď jsi to řekl po čtvrtý,” rozvedla jsem předešlý komentář a smetla jsem z tváře ten relativně milý úsměv, aby ho neviděl, protože on na půl sledoval mě a na půl ten seriál. Jenže mi to nevyšlo, protože se na mě značně táhle zadíval a nakonec nechal koutek rtů povytáhnout výš, čímž mi úsměv oplatil. To mě vyvedlo z míry, takže jsem rychle oči sklopila a hlavu jsem stáhla níž. Zvlášť když mi začaly červenat tváře. Dost zvláštní a zajímavý okamžik. 

Vtom se místností ozvalo prudké, hlasité a nedočkavé klepání na dveře. Oba dva jsme okamžitě zvedli hlavy a natočili je ke vchodu. Ještě jsme se po sobě nejistě ohlédli, když Dean vstal a přešel přes místnosti až ke dveřím, které krátce nato pomalu otevřel. S denním světlem, které dovnitř vstoupilo, když otevřel, jelikož tu bylo celou dobu potemnělo, protože zatáhli žaluzie i závěsy, aby nebylo vidět dovnitř, co se tu děje, vstoupila i vysoká, hubená postava, oproti Deanovi, jehož o hodně centimetrů převyšoval. Někdo s divokým bronzovým rozcuchem na hlavě.

„Edwarde!” vykřikla jsem zmítaná překvapením, zděšením a radostí. Okamžitě jsem vylítla z postele a těsně před prahem jsem se zastavila, protože jsem si zřetelně uvědomovala přítomnost té nepropustné, neviditelné stěny. Ten ale zíral do tváře Deanovi a tvářil se přitom značně rozzuřeně.

„Co to děláš?” zavrčel na Deana, přičemž mi ucházel smysl jeho slov a Deanovi taky, protože ten se na něj zas mračil s tím, že taky neví, o čem to mluví. To určitě ta Edwardova schopnost číst myšlenky.

„Edwarde?” upozorňovala jsem ho na sebe, přičemž jsem použila nadmíru naléhavý podtón. Nevydržel to a přestal Deana drtit pohledem, aby se mohl podívat na mě. Drsná, zlostná tvář se mu okamžitě zjemnila. Jeho zlatavé oči nabyly láskyplného výjevu a jeho skvostné rty se mu zvlnily do jeho typického pokřiveného úsměvu, který jsem tolik zbožňovala.

„Nepovedlo se mi je svést z tvé stopy. Už jsem byl docela daleko, ale přišli na to a vrátili se. Musíme pryč, Bello,” informoval mě Edward s potlačovanou panikou, abych si nemyslela, že je ta situace až tak špatná. Moc dobře jsem si uvědomovala, jak to bylo špatné.

„Tak to asi nepůjde, krasavče,” vložil se do toho Dean s tím jeho nevtipným humorem, který neocenil ani Edward. Znovu se do něj zavrtal tím nenávistným pohledem a ještě ke všemu se mu rozvibrovala hruď, když temně, hrdelně zavrčel.

„Nevím, co jsi zač, ale nelíbíš se mi, a ani tvoje myšlenky,” cedil ze sebe slova, aniž by povolil zatnuté čelisti. Dean si při tom nejistě přešlápl, protože ho jeho slova zmátla.

„Myšlenky?” dožadoval se odpovědi obratem.

„Edward má dar. Čte myšlenky,” ujasnila jsem mu v rychlosti, abychom to zbytečně neprotahovali. Dean se zarazil, stáhl a celkem podivně se zatvářil, jako by si připadal něčím provinilý. To on zajisté byl, ale netušila jsem proč by se to mělo dotknout zrovna Edwarda.

„Aha. Tak myšlenky,” zrekapituloval a snažil se znít vyrovnaně.

„Musíme zmizet, Bello. Tady je to moc nebezpečné,” upozornil Edward nekompromisně, ale s nešťastným podbarvením. Pokoušel se být statečný a klidný, ale nedařilo se mu zakrýt tu tíseň, která se na něj i na mě valila ze všech stran.

„Já nemůžu. Z tohohle pokoje se nedostanu, dokud nezmizí to kouzlo,” připomněla jsem mu to, co jsme věděli oba dva. On se o tom přesvědčil na vlastní kůži, já jsem to viděla na vlastní oči.

„Tak ať ho zruší! I jim hrozí nebezpečí!” zoufal si sklesle a smutně na mě upíral své laskavé oči.

„Náš anděl strážnej je nedostupnej,” vpadl do toho zase Dean, aby tam nestál pro nic za nic. Tím opět upoutal Edwardovy horečné oči, které se společně s objektem změnily znova na ty zvířecí. Edward se zdál nemálo rozhořčený, a to pouze na Deana, což jsem pořád netušila proč. Jestli kvůli tomu, že mě tu držel, anebo že si četl v Deanových myšlenkách, které obsahovaly něco, co Edwarda neobyčejně rozrušovalo. Při pohledu na ně jsem viděla dva býky, kteří by se do sebe nejraději pustili, kdyby jim v tom nic nebránilo.

„Anděl?” nedávala Deanova slova Edwardovi smysl. Taky dosud o existenci andělů nejspíš neslyšel.

„To je vedlejší. Prostě odsud nemůžu, dokud se to kouzlo nezruší. Musíš pryč, Edwarde. Tady zůstat sám nemůžeš,” žádala jsem ho, aby mě tu nechal a utekl, na což jsem odpověď tušila dopředu. Jeho povaha a city mu něco takového dovolit nemohly.

„Nenechám tě tady. Bez tebe neodejdu,” odmítal tvrdohlavě a vrtěl neústupně hlavou, abych na něj nic podobného už nezkoušela. Dean vedle mě se posměšně uchechtl. Vrhla jsem na něj nepříčetný pohled. „Sklapni, Deane,” odbyla jsem ho bez špetky taktu a zase jsem se otočila na Edwarda, který pro mě byl zrovna ten nejdůležitější. Byl živý, zdravý a měl ještě spoustu energie k útěku.

„Já tě najdu,” slíbila jsem mu a taky jsem to hodlala splnit.

„Bello,” zasténal nesouhlasně se zkormouceným podtónem, jelikož se mu můj záměr ani trošku nezamlouval.

„S nima se mi nic nestane,” uklidňovala jsem ho, ale on se akorát dosti pochybně zatvářil a kysele se ušklíbl, přičemž ještě věnoval jeden trpký pohled Deanovi.

„Uteč, co nejdál můžeš. Já se k tobě pak dostanu,” složila jsem mu další prosebný slib a očima jsem ho úpěnlivě žádala o to, aby to udělal. Obočí se mu podlomeně zkroutilo a oči mu přímo křičely nevolí. Nemínila jsem z toho jakkoliv slevit. O splnění toho slibu jsem v hlavě pro jistotu nepromítala, protože by to Edward snadno rozpoznal i bez čtení.

„Musím domů. Varovat je,” napadlo Edwarda panicky a ucukl hlavou, jak měl nutkání se podívat směrem, kterým byl jejich dům. Touhle nevinnou poznámkou ve mně rozdmýchal potlačené pocity, které ihned vyhnaly veškeré emoce na povrch. Ztuhla jsem a oči se mi zaplnily slzami. To Edwardovi samozřejmě neušlo. Zarazil se a zkroušeně mě sledoval.

„Co se stalo, Bello?” položil mi tu otázku, kterou jedinou jsem slyšet nechtěla. Na kterou jsem hlavně nechtěla odpovídat.

Věci se tímhle dají zase do pohybu. x)) Povídka je oficiálně dopsaná, má třicet jedna kapitol, přičemž ta poslední má nějakých pět stránek. Budu se snažit přidávat častěji, ale nic neslibuju. =))

Děkuju Vám!!! x))* 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 20. kapitola: