Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 15. kapitola

06.04.2013 (17:15) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1589×

BELLA

Mátožně jsem otevřela slepená víčka, až na několikátý pokus, od těch panických slz, které mi zaplnily oči těsně před tím, než mi ten tyran nalil do krku tu nejodpornější krev, kterou jsem kdy požila. Jenže tentokrát v tak vysoké koncentraci a přímo do úst, takže mě to totálně zneschopnilo. Ani zvednout hlavu jsem nemohla. Všimla jsem si, že tentokrát mě provizorně svázali provazem kolem pasu k té samé židli jako předtím. Očividně počítali s tím, že se na nic nezmůžu. Velice slabě jsem cítila svoje tělo. Jako by ani nebylo moje. Cítila jsem akorát to uvnitř mě, jak všechno pořád pulsovalo tím žhavým žárem. Hlavou mi běželo několik otázek pořád dokola v nějaké šílené smyčce. Proč? Co se stalo? Co jsem udělala? Co je s Cullenovými? Proč? Co se stalo? Co jsem udělala? Co je s Cullenovými? Kdyby toho bylo málo, tak mi ještě ke všemu nepříjemně hlučelo v hlavě a na spáncích bolestivě tepalo. Nikdy jsem se tolik hrozně necítila.

Otevřela jsem ústa ve snaze se je na to zeptat, protože jsem slyšela, že jsou v jedné místnosti se mnou, i když jakoby za silnou skleněnou stěnou. Z úst mi ale vyšel pouze tichý skřek a navíc mě přitom v hrdle ostře zařezalo. Nepatrně jsem sebou škubla, a tak jsem mohla doufat, že to postřehli, aby věděli, že jsem vzhůru. Sice to asi znamenalo velký průšvih, ale pořád jsem víc chtěla vědět, co se podělalo. 

„Nesnaž se, mrcho. Vyřadili jsme tě z provozu na docela dlouhou dobu,” odbyl mě Dean tvrdě a se škodolibým podbarvením slov. Jak to uměl jedině on. Vše se vrátilo zase do starých kolejí. Ne, teďka to bylo mnohem horší. Hodně slabounce jsem zasténala a nechala se přemoct únavou, která se o mě stále usilovně pokoušela. Třeba až se probudím, bude mi daleko líp. Snad. Takhle mizerně se cítit znova fakt nechci.

Tentokrát se mi probouzelo o něco lépe. Přirovnala bych to k probuzení po zásahu toho otráveného šípu, takže jsem se z toho přece jenom naštěstí trochu vyspala. Nicméně jsem byla stále hodně slabá, ale alespoň jsem mohla hýbat končetinami, ačkoliv velice opatrně. Měla jsem je totiž podivně těžké a citlivé. Pitomá krev mrtvého muže a pitomí lovci! Když jsem přestala zkoumat svůj stav, zjistila jsem, že ti dva pořád sedí v jedné místnosti se mnou. Nejspíš na mě čekali, proto jsem je dál nechtěla napínat. Ani sebe. Se vším odhodláním jsem zvedla ztěžklou hlavu nahoru a dávala jsem si pozor, aby mi nespadla zase dolů nebo se nezaklonila, jelikož k tomu měla jisté tendence. Pokaždé když mi nečekaně zklimbla, tak se mi zároveň zamotala. Hodně nepříjemné.

Věděli, že jsem vzhůru, ale sami se k ničemu neměli. Sam měl ve tváři pořád ten odmítavý výraz a vyloženě dělal, že tam ani nejsem. Dean mě provrtával soudnýma očima skrz naskrz. Něco jsem podle něj udělala a on se mi za to hodlal pomstít. To jsem z něj alespoň vyčetla. Sam se toho asi nechtěl zúčastnit, proto se tvářil takhle nepřítomně.

Zhluboka jsem se nadechla, abych mohla vychrlit tu stěžejní otázku naráz. „Co se, sakra, stalo?” Znělo to spíš jako prosba, která se nápadně prolínala s nářkem. Fakt mi bylo mizerně, ale i přesto mě víc tížila nynější situace, která se mi neustále jevila záhadně, protože mi ji bratři ne a ne odtajnit. Netušila jsem, jestli se víc bojím toho, že mi to neřeknou anebo že mi to neřeknou.

„Hubu drž, tady se budu ptát já!” zahřměl Dean, až jsem se zachvěla pod tím násilným tlakem jeho hrubého hlasu. Přirozená obrana těla, ale beztak jsem si neodpustila ironické ušklíbnutí. Jsme přesně na začátku. Nedalo se říct, že bych si předtím u něj vybudovala nějakou důvěru, ale aspoň se to o něco málo zlepšilo. No, teďka to bylo zase pryč.

„To už… tady bylo,” připomněla jsem mu hořce, protože mě jeho přístup spíš víc popuzoval, než zastrašoval. Dean na to reagoval okamžitým samolibým úsměvem, kterým mi zároveň sdělil, že to mám u něj spočítaný. Ne, jinak bych si toho vážně nevšimla. Víc mě ale zajímal Sam, který se držel poněkud stranou. Předtím mi byl alespoň jakousi oporou, ale to se očividně taky změnilo. Proto bych měla být asi opatrnější. Vždyť chci jenom vědět, co se stalo, což není zas tak moc. I když pro Deana je příliš, i když se nadechnu.

„Jenže to se měly věci jinak,” odsekl mi a šlehl po mně vítězným pohledem, že je konečně po jeho. Mě tohle kroužení kolem ale přestávalo bavit.

„Jak… se mají teď?” ptala jsem se netrpělivě, ale přitom absolutně zmoženě a bezmocně. Z hlasu mi to nešlo nijak vytěsnit, protože tyhle dva pocity napadaly každou částečku mého těla. Dean se pouze mé otázce radostně tiše zasmál a pak mě zase drtil kamennými zelenými duhovkami. Aha, tudy cesta nevede.

„Same?” oslovila jsem ho naléhavě a s ním to viditelně trhlo. Krátce se na mě podíval, i když se tomu chtěl zřejmě vyhnout, protože se zatvářil značně žalostně. Vzápětí ode mě odtrhnul oči a stočil hlavu na stranu, čímž se vlastně jasně vyjádřil. Netušila jsem, že v téhle chvilce můžu klesnout ještě níž, ale stalo se.

„Sam ti na ty tvoje pohádky už neskočí,” zatrhl mi Dean další kontakt s jeho bratrem. Neměla jsem ponětí, o čem to mluví, což se mi nezamlouvalo o to víc.

„O čem… to… mluvíš?” snažila jsem se komunikovat dál, i přestože mně to hodně protivně drhlo v krku.

„O tom, že seš v pěkným průseru,” vychutnával si mě Dean a vskutku si to až nestydatě užíval. Naprosto to z jeho slov vyplývalo, taktéž i z jeho postoje. Zoufalost a panika se mě zmocňovala silněji a silněji.

„Ale proč?” vyprskla jsem zdeptaně a zamračila jsem se na něj. Pouhým pohledem plným výhrůžky a autority mě usadil zase hezky do podoby pokorné Belly.

„Začneme znova,” ujal se slova Sam najednou, načež jsem pohotově zbystřila. Nevěděla jsem, čím to bylo, ale on se mi zdál něčím jako záchranným bodem. Jenže něco na jeho odtažitém výrazu mě mrazilo. Stejně jsem mu na to bezhlavě přikývla. Doufala jsem, že on s tím trochu pohne.

„Ne, Same, nezačneme znova. Další pitomý žvásty od ní poslouchat nebudu,” vmísil se do toho Dean a Samův nadějný nápad tak nekompromisně zničil. Sam se tomu nebránil. Kdo ví proč se mu teďka lehce podřizoval, když předtím byl tvrdohlavý jak mezek. 

„Podělalas to, když jsi nás poslala do tý směšný pasti. Nejsme žádný pitomý začátečníci. Zlikvidovali jsme daleko větší hnízda než to vaše,” rozpovídal se Dean horlivě a já dost těžko pochytávala význam jeho slov, protože pořád mluvil nejasně. Tudíž jsem pouze mlčky pozorně poslouchala, jestli z něj nakonec nevypadne něco, čemu porozumím. Oči se mi přitom nemálo klížily, ale úspěšně jsem se překonávala. Šlo o hodně na to, abych prostě usnula.

„Kdyby si zrovna tvoje roztomilá rodinka nedávala k svačině tři studenty, měli bychom to zaručeně těžší, ale takhle to byla hračka. Bylo po nich dřív, než si uvědomili, že se vůbec něco děje,” horoval Dean a mně pomaloučku docházelo, co mi tu to tu tolik nadšeně líčí. Zalapala jsem šokovaně po dechu a žaludek mi přitom udělal pořádný kotoul. To není možný... Tohle je nějaký hodně špatný sen! Musí být!

„Cože…? Cože jste…? Ne, to byste… To jste neudělali! Neudělali, že ne?” nevěřila jsem jeho hrdým slovům a unikal mi veškerý smysl celé téhle absurdní situace. Jak?! Když se Dean potěšeně a pyšně zašklebil, nepotřebovala jsem slyšet víc. Tahle rozházená skládačka v mé hlavě se složila dohromady. Najednou šlo veškeré dění kolem mě stranou. Jako bych zamrzla. Akorát mému mozku otřesně pomalu docházelo, co ti dva provedli. Trýznivě pomalu. Oni zav... zničili Cullenovy. Moji rodinu. Edwardovu rodinu. Rozostřený pohled, jak jsem přestala vnímat, se mi zalil bolestnými slzami. Vnitřnosti se mi úzkostně stáhly do jednoho útrpného uzlu, který se nezastavitelně točil. A pak se zatočilo všechno. Přitom se moje zmuchlané vnitřnosti rozhodly prodrat se nahoru, jako by chtěly ven. Pálilo mě to nesnesitelně v krku. Záhy jsem sledovala, jak kolem mě stříká rudě zbarvená tekutina. Chvíli to trvalo, než mi došlo, že to vychází z mých úst, a že vlastně zvracím. Matně jsem vnímala následující události. Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem ležela i se židlí na zemi a dávila jsem se tou krví, která se ve mně nestihla vstřebat. Něco podobného se mi stávalo ve Volteře, když mě nechali vyhladovět tak moc, až jsem potom nemohla přestat pít ze svojí oběti. Naplnila jsem se krví a ta všechna se nemohla dostat do oběhu mého těla, proto musela ven. Tohle bylo ale o něco horší, protože šla ze mě i má vlastní krev, kterou jsem do sebe nahrnula v té nemocnici.

Dál jsem zastřeně vnímala dva páry rukou, které se mi snaží pomoct. Krev byla všude kolem, ale jim to vůbec nevadilo. Jeden mi držel hlavu a druhý mě zbavoval lan, které mě tísnily. Dávivý reflex se postupně klidnil, ale to už mě nesli na postel, kde mě položili na bok a jeden z nich přinesl nějaký kýbl. Stejně jsem nejspíš již všechnu krev vyzvrátila, takže to nemělo smysl. Kdybych se jejich péči mohla bránit, udělala bych to, ale nějak mi na to síly nestačily. To vědomí, že na mě sahali těmi svými vražednými prackami, mi rozhodně nepřidávalo. Tolik se mi to příčilo, ale nic jsem tím nesvedla. Ne příčilo, vyloženě se mi to hnusilo. Těma rukama zabili ty, které jsem měla ráda. A oni měli rádi zase mě. Zabili ty, kteří se o mě postarali a ujali se mě. Ti, kteří mi ukázali, že existuje taky něco jiného než bolest a muka. Naučili mě spoustu věcí. Ukázali mi to, co jsem dosud nikdy neviděla. Nechali mě volně žít.

„Upíři můžou zvracet?” zaslechla jsem Deanův udivený hlas kousek nade mnou.

„A brečet,” doplnil ho Sam, ale ne v otázce, nýbrž v konstatování. Oboje jsem jim dokázala předvést najednou. Každopádně ty slzy určitě nepocházely z nevolnosti, ale z té obrovské ztráty. Pro tentokrát mě nařčení upír nijak nepohoršilo. Bylo mi to fuk. I kdybych mohla, tak bych jim to nevyvracela. Zbytečné plýtvání slovy. Za pár chvil se mi přestalo navalovat a krev se mi přestala z krku svévolně hrnout. Přicházela jsem zase k sobě a zároveň s tím mě zamořovala stravující nenávist, kterou jsem k nim kvůli jejich činu začala pociťovat. Když jsem ze sebe dostala to nadměrné množství krve, ulevilo se mi. Otrávené krve jsem v sobě neměla tolik, takže už to bylo lepší. Na druhou stranu jsem přišla i o tu další těžce nastřádanou krev, takže jsem opět trpěla kritickým nedostatkem životní energie. Vykašlala jsem několik dalších slin smíchaných s krví, abych měla v puse čisto a mohla bych pokračovat.

„A my, že jsme zrůdy?” vypálila jsem ze sebe s hysterickým podtónem a začala jsem se pochechtávat. Bylo to tak kruté, že kdybych se nesmála, rozkřičela bych se. Slzy se mi dál řinuly z očí a z vnitřností jsem měla nadále zamotaný smotek. Raději jsem se jim nedívala do tváří, ačkoliv bych je spatřila rozmazaně, protože bych vybuchla. Přetékala jsem přímo hněvem a nenávistí. Ze všech stran na mě doléhaly jejich emoce. Byli zmatení, a to absolutně. To asi proto, že přihlíželi poloupířímu emociálnímu zhroucení.

„To jsem toho chtěla tolik? Žít normálně? Bez utlačování a mučení?” hrnulo se ze mě horečně a přitom jsem zatínala prsty do povlečení, které jsem zatnutými pěstmi pevně mačkala. Oba dva mě zaraženě poslouchali a ani nedutali.

„Co jsem udělala tak hroznýho? A co udělali oni? Nikdy jsem nepotkala nikoho tak hodnýho, obětavýho a soucitnýho! Pomohli mi, zachránili mě a teď jsou kvůli mně mrtví!” vzlykala jsem hlasitě a neutišitelně, protože ten smutek byl neúnosný. Nedalo se to zvládnout. Takhle jsem si v životě nezoufala. Hůř mi jaktěživ nebylo. Dean se už už nadechoval, aby mi na to něco duchaplného namítnul. Nechtěla jsem od něj cokoliv slyšet, proto jsem zakročila. Na to podle mě vlastně ani neměl co říct.

„Vy jste je zavraždili! Chladně a bezcitně jste je zavraždili! Jak jste jenom mohli? Měli jste tam jet požádat o jejich pomoc, tak proč? Jak jste to mohli udělat?! Neptali jste se, rovnou jste zabíjeli!” obviňovala jsem je s nezvratitelným přesvědčením, že ti dva Cullenovým osudově ukřivdili. Bratři Winchesterovi na mě zaskočeně civěli a nejspíš přemítali, jestli jsem se nezbláznila, což by asi přece jenom sedělo.

„Co když je to upíří blázen?” napadlo Deana a uznale si přikyvoval, protože si dával za pravdu.

„Cože?” přeptal se Sam nechápavě, když se nad Deanovým výrokem zamyslel.

„Co by ne? Třeba si vytvořila nějaký falešný svět, ve kterém žije, a který se míjí s realitou, ale vystupují v něm ti samí, jen jinak,” vysvětloval Dean zapáleně, protože tím tak trochu popisoval jeden film, který nedávno viděl. Sam se na něj zamračil, jelikož mu ten nápad přišel ujetý i na jeho poměry.

„Řekl bych, že ji rozrušilo to, co jsme jí řekli,” uvažoval Sam nad mojí reakcí, ale to připadalo zas ujetý Deanovi. Dean totiž nevěřil, že by upíři mohli něco tolik emociálně prožívat. Podle něj jsme akorát mrtvé kameny bez jakýchkoliv citů a pouze s jedním základním instinktem – zabíjet. Třeba proto mě hned odsoudil, protože jsem se chovala poněkud netypicky. Vždyť jsem napůl člověk, takže se to ve mně musí nějak odrážet. No, i tak se mu to nelíbilo.

„Já si myslim, že je to fakt dobrá herečka,” utrousil Dean zatvrzele a tápavě mě sledoval pídivýma ostrýma očima. Sam si povzdychnul a vztáhnul ke mně svoji obrovskou medvědí tlapu s pevným stiskem. Instinktivně jsem mu ucuknula, ale stejně to nemělo sebemenší význam. Krátce poté jsem zjistila, že se mi chtěl pouze podívat na ošetřenou ránu od šípu.

„Má to docela zanícený a skoro vůbec se jí to nehojí,” pronesl Sam věcně, ale stejně mu proklouzla stopa starosti. Nedokázala jsem si vysvětlit, proč ke mně měl takový relativně dobrý přístup. Zato můj přístup se zásadně změnil. Kdybych mohla...

„Aspoň nebude nebezpečná,” bral to Dean z té lepší stránky. Na tu jeho poznámku jsem si odfrkla, protože na nic dalšího jsem se jednoduše nezmohla.

„Jestli se z toho vůbec dostane. Přece jenom je to napůl člověk,” strachoval se Sam a já si teprve uvědomila, že jsem nad tímhle dosud nepřemýšlela. Proč taky, když jsem si nikdy něčím podobným neprošla. Nevěděla jsem, jak na mě ta otrávená krev působí, protože mi nikdy tělem nekolovala. Nebylo to nijak ideální, ale dostala se mi z těla, takže bych se měla zotavovat. Jenomže s tou krví mrtvého muže jsem přišla o tu krev z nemocnice, takže můj stav se rovná holé bídnosti.

„Ale to tě vůbec zajímat nemusí,” podotkl Dean nevraživě ke svému bratrovi a měřil si ho zlostným pohledem, jak ho Sam svým neprofesionálním přístupem rozčiloval. Tenhle Samův nevhodný pacifismus k něčemu, čemu by měl ihned automaticky prohnat hlavou kulku, ho provokoval. A proto byl tak v jenom kuse vůči němu podrážděný.

„Deane,” nasadil Sam káravý tón, ale dál se nedostal, protože ho přerušil Dean:

„Co, Same? Proč se, do hajzlu, staráš o tu potvoru, která ti od začátku lhala, a kterej šlo akorát o to, abys s tímhle případem skončil?” řečnil Dean urputně a rázně, aby Sam jeho slova nebral na lehkou váhu. Tomu jsem se musela začít smát. Kašlavě a sípavě. Získala jsem si tím alespoň jejich pozornost, čehož jsem mínila využít dle svého.

„To si myslíš ty,” smála jsem se jeho skálopevnému názoru, který na mě měl již od počátku. Jedna nebo dvě slabé chvilky se nepočítají. Začínala jsem věřit, že to jeho přesvědčení nemohl nikdo a nic zlomit. Můžu se snažit sebevíc, ale on mi beztak při první příležitosti setne hlavu. „Je vážně tak… těžký uvěřit tomu, že… ne všichni upíři jsou špatní?” položila jsem mu spíš řečnickou otázku, protože to byl ignorant. Jak jsem poznamenala. On měl svoji pravdu a nic jiného nebyl ochotný uznat anebo snad dokonce zvážit.

„Jako ty a Cullenovi?” zesměšňoval mě bez špetky respektu. Teď mu je do smíchu, jenomže až se tu objeví garda, tak ho to rychle přejde. Já se budu smát potom.

„Říkala jsem pravdu… Akorát ty seš omezenej… když to… nedokážeš pochopit,” nedala jsem se a víceméně jsem si to v rámci možností užívala. Deanovi se vzpurně našpulily rty a rysy v obličeji mu uraženě ztvrdly. Sam se tomu škodolibě ušklíbl, ale tak, aby to jeho sourozenec neviděl, aby si to nějak špatně nevyložil. Třeba že je na mé straně? Hm, naivity z mé strany bylo přespříliš. 

„Viděl jsem na vlastní oči, když se ti tvoji lidumilové zakousli do nevinných!” vzkřikl popuzeně a metal blesky kolem sebe těma jeho rozlícenýma očima. Nemálo jsem ho tím svým komentářem naštvala. No co, pořád měl přede mnou náskok.

„Tak se něco… Něco se muselo stát! Něco, co je k tomu přinutilo,” hledala jsem nějaké možné vysvětlení. Jinak to být nemohlo. To prostě bylo vyloučeno. Oni by nikdy nikomu neublížili, ne dobrovolně. A protože by pro svoji rodinu udělali všechno, tak... Kdo ví, co se stalo. Ale je to v podstatě jedno, protože je zpátky nic nevrátí. Deana jsem tím samozřejmě nenahlodala, ale Sama viditelně ano. Obezřetně poslouchal každé mé slovo a sledoval každičkou reakci, aby mohl uznat, zdali mluvím pravdu.

„Že by hlad?” rýpl si do mě Dean, aby definitivně smetl moji šanci na spravedlivé jednání.

„Byli to vegetariáni!” definovala jsem Cullenovy přesně tak, jak se nazývali oni sami. Dean se na mě pouze posměšně šklebil a vrtěl nade mnou hlavou. Ta nedůvěra mu vycházela z každé buňky jeho statného těla. 

„Vegetariáni byli nanejvýš ty, který vycucli!” pral se za svou pravdu a začínal mě mít plné zuby, jak jsem sledovala jeho postupně brunátnějící obličej. I tak jsem se nehodlala vzdát, protože tu byl ještě Sam a ten mi naslouchal. Sice jsem na to neměla ani chuť, ani energii, ale musela jsem. Nesměla jsem to nechat takhle.

„Už sklapni, začíná mě z tebe bolet hlava!” utišil mě Dean dřív, než jsem stačila něco namítnout. Dopáleně jsem na něj zasyčela, když mě takhle nemístně umlčel. 

„Jak říkám, blázen,” natočil se na Sama s pohledem, který vyžadoval jeho pozornost, a rozešel se ke stolu, kam se s krátkým volným pádem usadil. Sam mě chvíli podlomeně sledoval, ale pak se vydal za bratrem. Srdce mi přitom zběsile poskočilo, jelikož jsem neměla ponětí, co to má znamenat.

„Je úplně přesvědčená tím, co nám tu vypráví,” žasnul nade mnou, ale toho jsem si raději nevšímala. Sázela jsem na to, že jsem do vnímavějšího Sama zasadila aspoň zrnko pochyb.

„Co když to ale je pravda?” Je to tu.

„Same… Zbavili jsme se šesti upírů, který by se, kdykoliv by chtěli, mohli krmit na lidech. Docela službička tomuhle městu, ne?” nenechal se zviklat Dean, ale Sam si opět bezděčně povzdechl. Cítila jsem z něj to divoké zmatení, kterým si právě procházel. Já jsem dumala nad číslovkou šest. Doufala jsem, modlila jsem se, že je Edward někde daleko odsud a že se ještě nevrátí, protože to mají jinak tihle dva spočítaný.

Snad vám to nepřijde moc přehnaný, což mě teda zpětně docela přijde, ale když jsem to psala, tak mi to připadalo docela dobrý. :D Příště bude menší bratrská hádka a Dean si vezme Bellu do parády. 

Děkuju Vám hrozně moc!!! x))* 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 15. kapitola: