Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 14. kapitola

22.03.2013 (13:15) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1409×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

WINCHESTEROVI

Impala hlučně zastavila kousek od odbočky na lesní cestu. Bratři byli na lov připraveni víc než dobře, i když ve skutečnosti jeli požádat o pomoc. Vždycky ale měli záložní plán. Potřeli se tou popelavou směsí, která upíry účinně odpuzovala a Sama napadlo k tomu ještě přidat tu otrávenou krev, aby to měli jistější. Za pas u kalhot si zastrčili zbraně s kulkami ve kterých byla zatavená krev mrtvého muže, aby se dostaly do těla a napáchaly co nejvíce škody. Upíři byli velice odolná stvoření, ale na chytrost lovců nestačili. Winchesterovi si svedli najít zbraň na jakékoliv nadpřirozené příšery, aby je zlikvidovali. Na upíry platila akorát hodně ostrá mačeta, krev mrtvého muže anebo oheň. Nejsnadněji bylo možné upíry zabít při krmení, jinak se boji moc dobře nešlo vyhnout.

Na jedno rameno si pověsili samostříly a na druhé rameno zbytek munice, která by se jim popřípadě hodila. Vystoupili z pomyslného bezpečí auta a vyšli vstříc možnému boji. Dean se nezapomněl rozloučit se svým baby a dokonce ho na rozloučenou pohladil po lesklé černé kapotě. Sam se mu jenom posměšně šklebil, ale přitom se obezřetně a nenápadně rozhlížel kolem. Kdo ví, co je mohlo potkat, když se nacházeli poblíž upířího doupěte. V maximální tichosti se plížili lesem podél cesty, až se přikradli k vile do které měli vynikající výhled, protože moderní stavba oplývala obrovskými skleněnými výlohami. Proto se posunky dohodli, že se pro výhodnější útočiště přesunou vzad a dění uvnitř domu budou pozorovat dalekohledem. Nejdřív se ale domluvili obhlídnout situaci a později přejít k nějakému civilizovanému jednání. Sice nepřijeli s tím, že by bojovali, ale připravenému štěstí přeje, no ne?

Zprvu se nikde nic nedělo, a tak bratři v pohodlí přírodního útočiště mlčky vyčkávali. Ale potom se daly věci až příliš rychle do pohybu. Doposud prázdný dům se zaplnil skupinou bledých lidí. První to zpozoroval vzorný Sam, který si na rozdíl od Deana neusmyslel, že si dá dvacet, než se začne něco dít. Opatrně strčil do Deana, aby se nevyděsil a neprozradil je tak. I v tom polospánku byl Dean nanejvýš opatrný. Zarytě mlčeli a pouze pídivě sledovali dění vevnitř. Mlčení v blízkosti upírů bylo v podstatě klíčové. Mluvení při lovu upírů si lovci kdysi dávno přísně zakázali. Jedno jediné slovo mohlo ohrozit celou akci.

Mezi pijavicemi se najednou objevili i o něco vybarvenější postavy. To bratry překvapilo a ne zrovna příjemně. Co by asi tak lidi mohli pohledávat ve společnosti upírů? Plnit úlohu občerstvení jedině. Po krátkém shlédnutí a přepočítání se bratři přesvědčili, že je v domě devět upírů a tři lidi. Tři lidi strachy bez sebe. Poté se skupina rozdělila na dvě menší skupinky. Tři upíři, kteří drželi ony tři osoby a na druhé straně šest upírů, kteří očividně s nastolenou situací nesouhlasili. Drželi se dál a tvářili se skutečně šokovaně. Z druhé strany místnosti se na ně culil černoch, zrzka a blonďák, kteří drželi živá rukojmí. Bylo těžké odhadovat jejich momentální postoj, jelikož neprojevovali žádné lidské reakce.

Sam se už chystal vykročit k zákroku, protože se mu vůbec nelíbilo, co se děje, ale Dean ho pohotově zastavil. Důrazně zakroutil hlavou, že zatím nevyrazí, a tak se Sam zase uklidnil a stáhnul zpátky. Zachoval se sice unáhleně, ale měl vážně starost o životy těch lidí. Situace mu nepřipadala zrovna ideální. Dean ale nadále čekal na svou správnou chvíli.

Zanedlouho se to všechno semlelo ráz na ráz, protože události probíhali v upíří rychlosti, což bratři přirozeně nestíhali. Živí zajatci nepatrně klesli v kolenou, přičemž na různých místech krváceli, jak je jejich upíří držitelé poranili, aby ti upíři naproti mohli nasát vůni jejich obětí. Několik z nich se na ně po pár vteřinách vrhlo. Vysoký strnulý blonďák a drobná černovlasá dívka. Zakrátko se k nim přidala dlouhovlasá zlatovláska, a pak i zbytek. Pili tak dlouho, dokud se oběti nesesunuli mrtví k zemi. Bratři se velice pozdě rozhodli konat. Neměli šanci tomu útoku zamezit, když se odehrál jejich běžnou rychlostí. Pro ně ale nastal ten nejvhodnější moment upíry změnit v popel, když se zrovna nakrmili. Zbraně postavili do pohotovosti a plni vzteku a zhnusení se připlížili blíž k vile. Odhodlání napravit to selhání je hnalo vpřed. Tímhle se situace změnila, to jim došlo hned, a to je taky pořádně nakoplo. Pomsta, ta se stala nejpřednější.

Snadno se vplížili k blízkosti domu a upírů, kteří stále vstřebávali svoje nejnovější zákusky. Nevypadali zrovna šťastně a spokojeně na to, že se právě zasytili. Spíše se tvářili zkroušeně a sklíčeně. Ale ani tohle bratry nezastavilo. Právě před jejich očima zemřeli tři nevinní pod tesáky šesti upírů a tří dalších tomu přihlížejících. Dostatečný důvod je odkrouhnout. Když se bratři dostali dostatečně blízko, zastavili se a namířili zbraně na nemrtvé cíle. Mrkli na sebe a s prvním výstřelem, který rozbil sklo, spustili dlouhou palbu. Do porcelánových těl se stihly zavrtat první projektily, než se obyvatelé proskleného domu rozhoupali k nějaké ofenzivní činnosti. A když se upíři snažili bránit protiútokem, spustila se na ně jednou taková hutná střelba, když sourozenci přidali další pistole. Upíři pod silou otrávených, bleskových kulek pomalu ustupovali, aby se vyhnuli další oslabující spršce krvavého jedu. Pálili do té doby, dokud upíři, kteří se snažili prchnout, nepadli pomalu k zemi a neujaly se jich částečné mrákoty. Poté pistole vyměnily za kuše, které jejich těla provrtaly a znehybnily je. Krev mrtvého muže na ně působila silněji a rychleji než na poloupíra. Běžné ticho lesa protínaly hřmotné výstřely a bolestné výkřiky a nářky pokaždé, když kulka či šíp našly svůj cíl. Ačkoliv se upíři snažili vyhnout o dost pomalejším kulkám než byli oni samotní, dvěma párům jednoruček se těžko ubránili.

„Pěkný,” ohodnotil Dean se spokojeným úšklebkem a chvíli čekal, až mu vychladne hlaveň zbraně, než se vrhne do útrob prosvětleného domu, aby dokončil práci. Sam dělal to samé, jenom s o něco vážnějším výrazem ve tváři zkroucené nechtěnými událostmi. Nikterak ho nepotěšilo, že rodina Cullenova nedostála Belliným slovům. Stejně jako Deana, který se vyloženě nemohl dočkat až na bratra vyrukuje s omílanou frázi - já ti to říkal. Mnohem víc se ale těšil na další setkání s jejich vězeňkyní. Naopak Sam se toho obával. Byl zklamaný v první řadě sám ze sebe, že Belle uvěřil a naletěl jí. Vlastně nechal sebe a bratra poslat na porážku, protože se nechal unést svými pocity a dojmy. Jasně věděl, že si to vyžere do posledního drobku.

„Skončíme to,” zamumlal Sam chladně a vydal se dovnitř. Dean ho následoval až do místnosti, kde se povalovali zvadlí upíři. Zastavili se nad nimi a jednoručky si zastrčili za pas, aby měli volné ruce pro zbraně, které tohle všechno měly ukončit. Dean se první osmělil a vykročil k dlouhovlasé brunetě, která se převalovala po zemi a slabě sténala, jak ji trávila krev zevnitř. Upřela na něj svoje rudé oči, které ho prosily o milost. Tušila, co ji čeká. Dean bez sebemenšího náznaku lidskosti vytasil z koženého pouzdra dlouhou, ostrou mačetu a provokativně si ji prohlídnul. Uměl si svoji práci náležitě vychutnat. 

„Pumy a medvědi? Aha,” zopakoval Dean teatrálně a brunetě se smál přímo do očí. Díval se na ni a věděl, že kdyby mohla, tak pláče. Ani to ho nedokázalo alespoň minimálně obměkčit. Sam stále postával mírně stranou a pozoroval situaci. Něco mu na tom nehrálo. Počet ležícím oproti počtu stojících než spustili střelbu neseděl. 

„Tři chybí,” upozornil Sam bratra důrazně. Ten se ležícím přestal ihned pošklebovat, když se snažil pochytit, co se mu to snaží Sam sdělit. 

„Co?” žádal přesné vysvětlení, když mu unikal význam bratrových slov. 

„Nejsou tu ty tři upíři, co drželi ty lidi,” ujasnil mu konsternovaně a točil hlavou kolem dokola, jestli ty chybějící přece jen neuvidí. Bohužel, prostě tu nebyli.

„Jako že stihli utýct, když jsme po nich pálili?” uvažoval Dean hlasitě, aby se utvrdil v tom, že to nahlas zní stejně divně jako v jeho hlavě. Napřímil se a zvažoval možnost pravdivosti Samových slov. Museli by to být upíří supermani, aby té husté palbě unikli.

„No asi jo,” stvrdil Sam nakonec, avšak decentně váhavě. Připadalo mu to značně podivné, ale jiné vysvětlení nenašel. Dean si to mezitím v hlavě urovnal velmi svižně. Nejdřív zneškodnit tyhle, potom se zaměřit na tamty. Snadno zvládnuli šest upírů, takže další tři neznamenali sebemenší problém. 

„Měli bychom se sebou hodit a vrátit se do motelu. Třeba tam mají namířeno ty další tři, aby tu pijavici osvobodili,” napadlo Deana a podíval se na Sama pohledem, kterým žádal souhlas. Sam mu to odkýval a též si do ruky připravil mačetu. Dean dál neotálel a s radostí se do toho hrnul na rozdíl od Sama, který k tomu měl spíš odpor. Tahle špinavá práce se mu nijak nezamlouvala.

„Ne,… prosím vás. Nedělejte to… Je to jinak… než si myslíte,” žadonila bruneta, která zatím byla celkem při smyslech, ostatní téměř ani nevnímali. Tvář měla staženou muky, které díky otrávené krvi prožívala a hlas se nesl v plačtivém nádechu. Zoufalost z ní naprosto sálala. 

„Jako vždycky, že jo?” zpochybnil Dean brunetinu výmluvu vnesenou do tklivé prosby. Jeho nemohlo rozhodit vůbec nic. 

„Museli jsme to… udělat… Ohrožují…”

„Sklapni, mrcho,” umlčel ji Dean prudkým seknutím mačety, která jí lehce setnula hlavu. Jako když nůž projede máslem. Krev mrtvého muže změnila jed v jejich těle, takže se s nimi snadno vypořádají. Sam se po něm zaraženě ohlédl, když se po podlaze dvakrát okulila hnědovlasá hlava. Hrozně se mu do toho nechtělo. Tyhle násilné momenty mu nedělali zrovna dvakrát dobře, i když věděl, že je to nezbytné. Když se Dean pootočil nepatrně od první bezhlavé, máchnul rukama znova. Blonďatá hlava s úhlednou načesanou pěšinkou se odkutálela kousek od těla.

Sam se zhluboka nadechl, když se rozhodl se překonat v té slabé chvilce. Krátce nato drobná roztomilá hnědovláska se střapatými vlasy přišla o hlavu a za ní hnedka kudrnatý blonďák, který ji pevně držel za ruce s propletenými prsty. Poté společně bratři postoupili k poslednímu páru upírů, kterým zatím na krku hlava nechyběla. Vtom jedna ohromná svalnatá bílá ruka vystřelila vstříc Samově kotníku. Prudce mu ji podtrhnula, až se svalil na pozůstatky předešlých upírů. Tlumeně přitom vykřikl, jak ho to vylekalo. Dean pohotově zakročil, načež hlava obrovského statného nemrtvého odskočila obloukem pryč a skončila obličejem k zemi. Dean automaticky napřáhl paži k bratrovi s očekáváním, že se chytne, a tak se Sam nechal vytáhnout na nohy.

„Žádnej upíří rambo mýho bráchu nedostane,” neodpustil si Dean průpovídku se sebejistým úsměvem a zadíval se na posledního upíra, kterého hodlal šlechetně přenechat mladšímu bráškovi. Sam ještě nějakou chvilku kulil oči, než se z toho šoku vzpamatoval, ale potom se obratně napřáhl a dodělal i tu zlatovlásku.

„Vzal si sirky, doufám, protože ten tvůj zapalovač je k ničemu,” vzpomněl si Sam a ohnal se po Deanovi podezíravýma očima.

„Můj zapalovač funguje dokonale,” ohradil se Dean dotčeně a napnul bojovně čelist. Nesnášel, když se někdo navážel do jeho osobních věcí ke kterým měl hlubší  citový vztah. Benzínový stříbrný zapalovač měl po otci a šlapal jako hodinky. Když chtěl.

„Fakt jo? Protože když jsme posledně lovili toho ducha, tak zrovna moc dokonale nefungoval. Málem mě uškrtil, jestli si zapomněl,” rýpnul si taky jednou Sam, když celý dny poslouchal ty trefné hlášky do svého sourozence.

„Nezapomněl, ale ty vůbec neumíš ocenit kouzlo správnýho načasování!” bránil se Dean vzdorovitě a blýskal škodolibě zelenavýma očima, jak se bránil tomu křivému nařčení. Sam se nad tím pouze pousmál, protože dosáhl svého, popíchnout bratra, tudíž se zase vrátil k rozdělané práci. 

„Chytni je, ať je dáme všechny na hromadu,” nakázal Sam a sám popadl dvě ruce, každou patřící někomu jinému. Těla dotáhl do pomyslného středu nepravidelného kruhu tvořeného bezhlavých nadpřirozených bytostí. Bratry čekal poslední krok, aby tady skončili. 

„No jo,” zabrblal Dean a připojil se k Samovi. Zanedlouho všechny mrtvoly ležely navršené na malé hromádce, aby je šlo lépe podpálit. K upírům přidali i ty tři vycucané osoby. Tři mladé, nevinné lidi, pravděpodobně studenty. 

Sam následně vytáhl z batohu kanystr s benzínem a otevřel jeho víčko. Mírně ohrnul nos nad tím prvotním štiplavým zásahem do nosu. Vzápětí začal rozlévat nažloutlou tekutinu po tělech a tvořil si postupně cestičku až ven, kde na něj již čekal Dean, který zatím se zaujetím zkoušel svůj zapalovač. S deseti pokusů chytil zippo po otci sedmkrát, což Dean považoval za stvrzení svého prohlášení.

„Tak co, uděláme si táboráček?” zavtipkoval si Dean, čemuž se zasmál akorát sám, protože nějaké podobné reakce od Sama už dávno neočekával. Smířil se s tím, že mají rozdílný smysl pro humor. A nejenom ten humor. Společně se postavili čelem k domu a chystali se založit požár, v lese. Deanův nadšený výraz poněkud ochabl bratrovou netečnou reakcí, ale ledabyle pokrčil rameny a sjel palcem po zapalovači. Chytl na poprvé, proto plamen přiložil k čerstvé vlhké cestičce a ihned zase odstoupil. Oheň se šířil bleskově a u konce jeho cesty se z něj stal nenasytný požár. Nějakou chvíli se kochali pohledem na hořící dům. Hasiče zavolali až později, aby pozůstatky měli šanci dobře prohořet a oni po sobě stihli zamést stopy. Winchesterovi hledali v nejednom státě, takže to nechtěli pokoušet i tady. V lese bylo zakládaní ohně sice rizikovější, ale les byl od věčného deště stále mokrý, takže sázeli na to, že se oheň moc rychle šířit nebude.

Bratři se s pocitem dobře odvedené práce vydali k autu. Sam se stejně víc trápil, protože doopravdy věřil, že se věci mají tak, jak jejich vězenkyně tvrdila. Šeredně se spletl a toho vážně pořádně žralo. Zato Dean byl ve svém živlu, protože konečně dostal to, na co čekal od počátku. A navíc ten fakt, že ten spor s bratrem nakonec vyhrál, že měl přeci jenom pravdu on, ho zaplavoval opojným pocitem.

„Tak dělej, řekni to,” vyzval ho Sam netrpělivě a jeho obočí se automaticky stáhlo k sobě, když očekával Deanův triumfální výrok. Dean se na něj za chůze zadíval a našpulil rty, když se zapřemýšlel, jestli to má říct nebo ne.

„Seš moc zklamanej na to, abych si to užil,” zavrhnul Dean rozhodně, ale na Sama to zapůsobilo stejně jako by to vyslovil.

„Co uděláme teď?” začal Sam nové téma, aby přestal přemýšlet nad Isabellou a její vypočítavostí. S Deanem se navíc nikdy nebavili o zrovna odpracovaném lovu. Něco jako tabu.

„Podáme si bílou paní,” informoval ho Dean rozjařeně, protože vyloženě toužil potom si to s pohlednou upírkou na férovku vyřídit, jenže samaritán Sam mu v tom dosud vytrvale bránil. Sam si bezradně povzdychl.

„No tak, Same. Viděls to sám. Lhala nám do očí a pravděpodobně nás poslala do pasti. Kdyby se zrovna nekrmili, tak jsme možná jejich večeře byli my. A nezapomínej, že další tři jsou ještě venku. Třeba jdou po nás, takže se seber a nebuď měkkej. Musíme z ní dostat, co za pitomou hru to s námi hraje! A hlavně musíme bejt pořád ve střehu!” rozkazoval Dean důrazně, ale do toho pevného tónu se mu stejně vkradly stopy obav.

„Mně to ale nedává smysl," namítl Sam a usilovně dumal nad tím vším, co se zde odehrálo. Deana tohle jeho prohlášení pobavilo.

„Dávalo snad někdy něco z tohohle smysl?" opáčil ironicky a sledoval Sama s pozvednutým obočím, aby mu naznačil, že řeší neřešitelné. Jenže ani to Sama nezastavilo. Hlavou mu běžela šerifova slova, Belly slova a i té sestřičky, kterou vyslýchal Dean v nemocnici. Jestli jim třeba něco neuniklo. K žádnému rozdílnému závěru ale nedospěl. 

„A jak mi vysvětlíš to s doktorem Cullenem? On bude pomáhat lidem, zatímco jeho rodina si je bude podávat k obědu?" nechtěl se s tím Sam smířit, a to, co viděl, mu k ujištění nestačilo.

„Co?... Hele, teď už to máš stejně jedno, ne?" odmítal se Dean zapojit do Samových myšlenkových pochodů. Dost možná se Sam nechtěl spokojit s tím, že měl Dean pravdu. Krom tedy toho, že mu to jednoduše nesedělo. 

„Vždyť my ani nevíme, kdo patřil ke Cullenovým. Kdo ví, koho jsme podpálili," pochyboval Sam a začínal z toho mít čím dál horší pocit. Ale Deana tohle bratrovo rýpání se v hotovém nezajímalo. Pro něj bylo hlavní, že se zbavili šesti nemrtvých šmejdů, kteří před jejich zraky vysáli život z nevinných.

„Cullen si měl svoje dětičky držet na vodítku. Já jsem udělal to, co jsem udělat měl, takže teď se mě tu nesnaž přesvědčit, že to bylo špatně. Vrátíme se do motelu a zjistíme, co má tohle všechno znamenat," plánoval Dean následující události a doufal, že s tím rozborem Sam skončil. Kdyby ne, tak by se o to musel postarat sám.

„Jen se brzdi,” varoval ho Sam ve vidině blízkého mučení rukojmí. Znal Deanův styl a docela se toho v tomhle případě obával. Měl na Bellu spadeno od začátku a teďka měla konečně přijít jeho chvíle. Sam i nadále viděl v Belle na půl člověka a taky křehkou zraněnou dívku, i když z něj nejspíš udělala naprostého hlupáka. Dean na jeho poznámku nijak nereagoval, protože už se mu na dohled ukazovala jeho Impala a on se s ní chtěl zase přivítat. Nasedli si do auta a bez dalších řečí uháněli do motelu.

BELLA

Ležela jsem na posteli a mučila jsem se myšlenkami na to, co se asi tak zrovna děje. Bylo ale takových možností a některé z nich na tolik hrůzostrašné, že jsem raději zabředla do polemizování o dobru a zlu. Ta návštěva anděla se mnou vskutku zamávala. Zahýbala mým vnímáním všeho, ale nepřestala jsem si myslet, že můj druh je něco... nehezkého. V průběhu toho trčení tady jsem se ani jednou nepokusila dostat se ven. Ne, že bych byla úplně přesvědčená, že by anděl vážně pokoj začaroval, ale pořád jsem se necítila zrovna dobře. Kupodivu mě dost unavil ten výstup s lany, do něhož se zapojila i má nalomená psychika. 

Když venku zastavilo auto s vrznutím a tím typickým bublavým motorem, srdce mi radostně poskočilo. Alespoň ti dva jsou v pořádku. Nebo… Ne. Tyhle nápady jsem si zakázala.

Pár dlouhých desítek vteřin nato se otevřely dveře. Výstižnější by byl výraz rozrazily, a rozrazil je samozřejmě Dean. Švihem jsem se posadila a fakt jsem netušila, kde jsem tu překypující energii nabrala. S jejich příchodem mě pohltilo hned několik pocitů, které z emočně čitelného Deana skoro až tryskaly. V první řadě ho ovládal hněv. Také si připadal zrazený a v neposlední řadě znechucený. Ve tváři měl natlačený tvrdý neproniknutelný výraz, který pouze maskoval to uvnitř. Sam byl jakýsi zdrženlivější. I tak jsem cítila to překypující rozčarování, které mu prozatím jednotlivé pocity neumožnilo vytříbit.

Dean zahodil veškeré zbraně, a tím vším čím byl ověšený, na zem a otočil se na mě. Vypadal skutečně hrozivě a nesmírně naštvaně. Sam věci odložil značně citlivěji a všechno dělal v takovém zpomalení. Jako by se nutil. To mě děsilo víc, než to Deanovo chování.

„Stalo se něco?” zajímala jsem se dychtivě a šoupavými pohyby jsem se přesunula na okraj postele. Dál od nich. Dean se hrdelně zasmál a přitom měl v očích ten samý tvrdý nepřístupný výjev, jako když jsme se prvně setkali. Ne, bylo to mnohem horší. Samovy rysy při mých slovech nezvykle ztvrdly. Dean se záhy rozpohyboval, a když držel v sevřené pěsti moje vlasy a smýkl se mnou o zem, nebylo pochyb, že jsou věci naprosto špatně.

„Mělo by tě spíš zajímat, co se stane!” tlačil slova z úst, která se usilovně snažila neotevřít se, aby se na mě hlasitě nerozkřičel. Syčela jsem bolestí, jak se mnou hrubě zacházel. Pochopila jsem, že se na jejich výpravě odehrálo něco, co nemělo. To jsem ale hodila za hlavu, protože jsem právě čelila rozzuřenému Deanovi. Lhala bych, kdybych se o sebe alespoň částečně nebála. 

„Co to děláš?” vyjekla jsem útrpně a pokoušela jsem se tvářit se statečně, ale když se mé oči zatoulaly k Samovi s otazníkem a prosíkem v nich, bylo jasné, že mám, sakra, nahnáno. Hledala jsem u něj pomoc, ale nenašla jsem ani jediný náznak ochoty. 

„Same? Krev,” poručil Dean a já němě a vystrašeně sledovala Samovo počínání. Poslušně ho poslechl a podal mu lahvičku rudé tekutiny, kterou mu před podáním otevřel. Její pach mě udeřil do čichových buněk. Náhle mi došlo jakou krev a k čemu ji Dean požadoval. Začala jsem se vzpouzet, jak jsem mohla, ale zdrcující fakt byl, že jsem popravdě spíš nemohla. Byla jsem ochromená jednak strachy, tak tím nedávným útokem, ale především tím šokem, který jsem s jejich vstupem do místnosti utržila.

„Proč to děláš? Co se?... Ne, přestaň s tím! Přestaň! Co se stalo?” hrnula jsem ze sebe otázky a přitom jsem se bránila jeho silnému sevření ve kterém mě pevně držel. Že to bylo za vlasy mě mělo trýznit o to víc. Přesto jsem pohazovala hlavou ze strany na stranu, abych se mu vykroutila. Marně. Ale když se ke mně přibližoval s hrdlem malé rudé lahvičky, začala jsem se s ním prát o dost vehementněji. Nato duchapřítomně přiskočil Sam a paralyzoval mě úplně, když mi přisednul zmítající se nohy a chytil mi ruce, kterými jsem kolem sebe šermovala.

„Nedělej to, prosím! Ne!! Prosím!” prosila jsem plačtivě, protože se mě naplno zmocnila hrůza z toho, co mě čekalo. Neměla jsem další energii na to se mu jakkoliv vyhýbat, a proto jsem tak ze setrvačnosti cukala trhavě hlavou ze strany na stranu, i když hodně pomalu, abych mu to co nejvíc znepříjemnila. Už jsem dál nemohla. Vzdala jsem to. Alespoň jsem semkla rty do úzké linky, jako poslední vzdor. Jenže ani ten mi nepomohl. Do úst mi stejně pronikla ta nejodpornější krev, jakou jsem kdy ochutnala. Bylo mi z ní na zvracení, jenže Dean mě ji donutil vypít. Vzpínala jsem se, co mi síly vzbouřené panikou a snahou přežít stačily, ale ti dva prostě měli na vrch. Rudý jed mě ihned po spolknutí začal spalovat zevnitř. Přesně jak pomalu stékal dolů, tak mě ochromoval. Otupeně jsem zaznamenala, že mě Dean pustil a já se svezla s dunivým zvukem na podlahu. Jasné vidění se mi rozmazávalo a všechny funkce vypovídaly. Usínala jsem, až jsem upadla do bezvědomí, i když jsem uvnitř hořela.

Já vím, já vím. Ale muselo to být pro vývoj příběhu, tak jsem vás tím snad moc nenaštvala, protože většina čtenářů a fanoušků rodinu Cullenových naprosto miluje. A hrozně moc vám děkuju! x)) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 14. kapitola: