Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 12. kapitola

Takle by to asi dopadlo kdyby se Edward ve Stmívání neovlád xDD


Lovec vs. Predátor - 12. kapitolaBella v tom nezůstane sama...

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Když jsem zůstala v motelovém pokoji sama, konečně jsem získala nějaký čas pro sebe. Asi jsem si ještě nestačila uvědomit co se to vlastně děje, protože jsem zachovávala pořád ten podivný klid. Žádná panika, strach, ani nic podobného. Přitom jsem trčela v držení dvou lovců, bratrů, kteří si viditelně procházeli jakousi krizí u níž jsem se stala nedobrovolným divákem. Jeden mě až příliš bránil, druhý se zase až příliš zasazoval o moje definitivní umlčení. Sam překypoval obviňováním a Deanovi ta vina přímo lezla ven i ušima. Mimo jiné, protože v něm se míchalo velice nesourodých pocitů z čehož vznikal velice nebezpečný a ničím neřízený výbušný koktejl. U těch jejich slovních přestřelek jsem jenom čekala až to v něm exploduje. K mému údivu se ovládal daleko líp než jsem se domnívala. Sice byl navenek hrubý a drsný, ale kdyby tomu v sobě povolil, asi by se Sam nestačil divit. Dost možná i já. Proto jsem se cítila daleko líp, když jsme v místnosti byli všichni tři. Dean mě poněkud děsil. Taky jsem se ho bála kvůli tomu jak se ke mně choval a tipovala bych, že by pro ránu nešel daleko, a to by nejspíš v mém stavu nemuselo dopadnout dvakrát nejlíp. Ta slabost mě ani po ošetření neopouštěla. Přesně tomu jsem přikládala tu svoji poklidnou otupělost. 

Přemítala jsem v tichosti nad tím, jestli je ta jeho nenávist čistě profesionální nebo to má nějaký zvláštní význam, ale hádala bych spíš druhou možnost. O to mi to připadalo horší. Taky mi přišla dost hrozná ta jejich bezvýchodná situace, která mě trápila, i když se mě vůbec netýkala. Viselo to nad nimi, ale stejně tak i nade mnou. Tenhle můj dar se leckdy daru moc nepodobal, když zrovna jako teď na sebe bral podobu prokletí. Někdy bylo hodně těžké cítit to, co ostatní a ještě s těmi vlastními pocity, které dávaly samy o sobě dost zabrat. 

Každopádně jsem trčela tady a nezmohla jsem se vůbec nic. Winchesteři se rozhodli navštívit Cullenovi, což budou fakticky rádi, když to přežijí bez úhony, protože jakmile se zmíní o tom, že mě drží jako rukojmí, nikdo z rodiny dlouho váhat nebude. Tím jsem si byla jistá. Patřila jsem do jejich rodiny, i když mi to přišlo stále tak neuvěřitelné. A co potom Edward? To mě oslabovalo ze všeho nejvíc. Nevědět, co s ním je. Navíc když jsme viděli naposledy, tak jak jsme se ani nerozloučili. Nestihli jsme to. Na druhou stranu to je asi dobře, protože kdyby ano, tak by mě napadaly... Ne, prostě ne. Nikomu se nic nestalo. Nikomu. I když jsou ve městě ještě další upíří - podle všeho a kdo ví, co chtějí. Cullenových je určitě víc a když půjde do tuhého nebude takový problém zlanařit denalijské. 

Tyhle únavné myšlenky společně s mým znaveným tělem mě úspěšně uspaly. Vzbudilo mě až hlasité prásknutí dveří, které měl samozřejmě na svědomí Dean, aby mě nějak nápadně nenápadně probudil. Zkažená krev se mi z těla během spánku zas o něco málo vytratila a smíchala se s mojí krví, která byla ještě smíchaná s upířím jedem. Já jsem měla jako poloupír od každého trochu. Rudou krev s jedem, který ji dával lehce blyštivý nádech. Taktéž tekla o něco pomaleji, když byla hustší než ta lidská. Poloupíři byli daleko zajímavější stvoření než upíři na kterých toho moc nezbylo. Jenomže to mi teďka stejně nepomohlo. 

Nijak jsem nereagovala na tu jeho okatou provokaci a zaměřila jsem se na jeho sympatičtějšího bratra. Jeho vyspělá tvář nenesla kdovíjak nadšený výraz. Docela jsem se pozastavovala nad těmi jejich obličeji, které odrážely jak jejich věk, tak jejich práci. Byly unavené a s vráskami. Ale taky měly barvu a možnost červenat se. To jste u upírů vidět nemohli. Jejich obličeje byly jednoduše bezchybné. Starším upírům se díky jedu vrásky vyhladily, tudíž dotyční vypadali na míň. A šedesátiletého upíra jsem nikdy neviděla. Proč by taky někdo proměňoval staroušky? I když... Po krátkém zadumaní jsem se probrala a zjistila jsem, že ani Dean se netváří nic moc. Nejspíš chlapci nepochodili.

„Takže?” dožadovala jsem se vysvětlení těch jejich nerudných obličejů. Žádná odpověď. To mě napínají naschvál? Nebo… Stalo se snad něco?

„Co se stalo?” panikařila jsem s ochraptělým hlasem, když mi v krku uvízl ten knedlík, který mě tam při té myšlence ihned naskočil, ale naštěstí mi dovolil vyslovit ta tři děsivá slova.

„Nic se nestalo. Nikdo tam nebyl,” uklidnil mě Sam záhy a doplnil to bezstarostným výrazem, který sice očividně vynutil, ale taky mohlo zůstat u toho obyčejného strohého sdělení. 

„Asi jsou ještě na lovu,” přemýšlela jsem nahlas, čímž jsem jim osvětlila ten neúspěch. V ten moment se na mě zadíval Dean, přičemž mu oči blýskaly zapálením. 

„Ha! Na lovu, a čeho?” rýpal do mě, když už mě nemohl jinak napadat. Zamračila jsem se a zatvrdila obličejové svaly, aby viděl, že mě tohle jeho chování přinejmenším obtěžuje. 

„Cullenovi preferují medvědy a pumy, i když u tebe by mohli udělat výjimku!” odsekla jsem nevrle a měřila jsem si ho zlostným pohledem. Kdybych měla volné ruce, tak ráda bych mu je obmotala kolem jeho krku a párkrát bych je nemilosrdně stiskla, abych mu konečně zavřela tu jeho otravnou pusu. Jenom bych ho trošičku přiškrtila, nic víc.

„A tobě vyhovuje cucat krev z pytlíku, který by možná někdy potřebovali zranění lidé?” nepřestával Dean s tím jizlivě syčivým tónem, kterým mi dával jasně na odiv, že jsem pro něj pouze krev sající zrůda. Nic nového. S tímhle jsem žila v Itálii tolik desetiletí. Tím mě nenaštve, ale ty jeho předpojaté a povýšené řeči mi pořádně brnkaly na nervy. Prostě ho něco žralo a zlost si vyléval především na mně. Na bezbranné, zraněné míšence. Jak hrdinské...

„Co kdybys mě raději nadopoval tou krví, abych nemusela poslouchat ty tvoje kecy?” nedala jsem se, až jsem se divila, kde se to ve mně bere. Moje nové já se mi ale ohromně zamlouvalo. No, nové já. Utlačovaná část mě, která byla drzá a prostomyslná. Cosi mi napovídalo, že kdyby se mi mělo něco stát, už by se to stalo. Dean se na mě akorát zašklebil a usadil se u stolu, kam se ještě dřív posadil Sam.

„S radostí,” sykl Dean a koukal na mě pohledem, skrze nějž si bezesporu představoval, jak mě zabíjí minimálně sto způsoby. Dělala jsem totéž, abych nebyla náhodou pozadu. Teď si vyskakoval, když jsem měla ruce doslova svázané, ale kdybych je neměla, poradila bych si s ním raz dva, což on beztak určitě věděl, proto si tohle svoje postavení náramně užíval. Blbec. Až mě pustí… Jestli mě pustí. To jsou teda vyhlídky.

„Přestaňte do sebe rejpat! Bolí mě z vás hlava,” nevydržel naše popichování Sam, a tak nám to dal důrazně najevo. Dokonce zněl opravdu rozčileně. Po mě i po Deanovi následně švihl podmračeným výrazem a když uznal, že to na naše zklidnění postačí, opět se pohroužil do svých myšlenek.

„Tak si vysvětli, tady Sněhurce, že by to pro ni mohlo bejt osudový, plýst si odvahu s drzostí,” vzkazoval Dean po Samovi, který ale usilovně neposlouchal jeho otravné stížnosti. Já jsem se spíš vztekala nad těmi Deanovými připitomělými přízvisky k mé osobě. Taky by mu to určitě nebylo milé, kdybych ho nazývala nějakými nesmyslnými synonymy. Z části mě to uráželo, takže i třeba proto jsem se tak čertila a byla jsem prostořeká. V podstatě mě celkově štval Dean. 

„Jestli si myslíš, že seš vtipnej, tak žiješ v obrovský lži!” vyvedla jsem ho z celoživotního omylu, decentně škodolibě a posměšně jsem se na něj ušklíbla. Dean si dotčeně odfuněl a dál mě provrtával intenzivníma přímýma očima. 

„Nechte toho! Na tyhle blbosti nemáme čas!” dožadoval se Sam svého klidu, který Dean nerespektoval a ani já, ale jenom proto, že se do mě jeho starší bratříček navážel. Přece si nenechám všechno líbit. Vyskakovat si do jisté míry můžu, ale opatrně, abych to taky neschytala. 

„Vždyť se nic neděje,” usoudil Dean bez zájmu, jak ho moc nevnímal, protože se až moc zapáleně soustředil na to, co mi zase chytrého a vtipného odpoví. Lhala bych, kdybych řekla, že mě tohle šťourání nebavilo. Trochu. S Edwardovým bratrem Emmetem jsme se taky mnohokrát špičkovali, ale to nemělo tenhle zvláštní nádech, který měla ta komunikace mezi mnou a Deanem. U Emmetta jsem na jistotu věděla, že by mi nikdy nic neudělal a že to povětšinou myslel ve srandě, ale Dean? Plival na mě jako sedmihlavá saň a já mu to mohla vracet. Vybít se na něm, z části alespoň. 

„Právě,” zamumlal Sam a netvářil se zrovna dvakrát přívětivě.

„A ty už konečně sklapni. Pořád seš tu rukojmí ty!” umlčel mě Dean a vrhl na mě zlostný pohled, při němž jsem na sucho polkla. Zněl autoritativně, o tom žádná. Pořád jsem měla tyhle ustrašené reakce. Vadilo mi to, ale nešlo s tím nic udělat. Tělo reagovalo naprosto úměrně. Když ode mě odklonil svůj příkrý kárný pohled, vyplázla jsem na něj jazyk. Nevím, co mě k tomu přinutilo. Viděla jsem to ve filmu, tak jsem si to taky chtěla někdy vyzkoušet, no, a zrovna k tomu byla taková skvělá příležitost. Stihla jsem to jen tak tak, protože se na mě skoro hned potom zase zadíval. Jako by mě chtěl zkontrolovat, jestli neprovádím nějaké nepatřičnosti. Asi pozdě, protože mi to prošlo bez jeho komentáře.

Nějakou tu minutu, která se pořádně táhla, se nic nedělo. Akorát v ponuré místnosti zavládlo tíživé ticho. Bratrům se mezi sebou komunikovat nechtělo a mě se přece nikdo neptal. Alespoň jsem tak nasbírala potřebné síly, které mi díky té otrávené krvi jaksi neustále scházely. Síly na další popichování nakrknutého lovce upírů. Ať si to užije, dokud jsem neškodná, protože já mu to zaručeně vrátím. Nemyslím to tak, že bych mu hnedka zakroutila krkem, i když mě často svrběly ruce, ale spíš jsem ho chtěla trochu postrašit. Nejsem přece vrah. Teď už ne.

„Co se mnou vůbec hodláte udělat?” prolomila jsem to nervy drásající mlčení a očima jsem vyhledala ty Samovy a přitom jsem okázale ignorovala jeho napěněného bratra. Od Deana žádnou odpověď vážně brát nebudu.

„Narvu ti do pusy roubík, jestli už nezmlkneš,” varoval mě Dean, což jsem s uchechtnutím přešla a stále jsem čekala na Samovu odpověď. Tvářil se jako neviňátko a k ničemu se neměl. To mému výhledu taky moc neprospělo. Ani jsem netušila, jaké jsou moje šance, pakliže nějaké mám.

„Zatím nic,” zamumlal Sam a já jsem se v ten moment zařekla, že už se na svou situaci prostě nezeptám. Určitě to bylo horší, než se nezeptat. Potom se Sam postavil, aby přešel do koupelny, kde si vzal hadr a přesunul se i s ním zase ke stolu. Začal utírat čepele zbraní od té odporné krve a asi si tím krátil dlouhou chvíli. To mi ani trochu nevyhovovalo. Ticho. Nesnesitelné trýznivé ticho. K mému údivu Dean dostal skvělý nápad a to ten, že zapnul televizi. Asi mu to cuchalo nervy stejně jako mně. V domě Cullenových se nestalo, že by nastalo ticho. Nikdy.

I mezi těmi zvuky, které vydávala stará miniaturní televize jsem v dálce zaslechla povědomý zvuk. Ten, který jsem poslouchala, když Edward běhal vedle mě. Zpozorněla jsem a napřímila jsem se. Asi hodně viditelně, protože to přilákalo oba dva bratry. Já jsem tiše, jako pěna, naslouchala těm zvukům, které se ohromnou rychlostí přibližovaly. Najednou ustaly. Periferně jsem si všimla, jak se po sobě sourozenci ohlédli.

Vtom se dveře rázně otevřeli a v nich stál samotný Edward. Oči jsem měla v tu ránu až na vrch hlavy a čelist až ke kotníkům. Nemohla jsem uvěřit tomu, že přišel. Jeho pohled byl ale ledový, nepropustný a… panický.

„Edwarde?” vyslovila jsem užasle jeho jméno. Záhy na to se pokusil vejít do místnosti, ale jakási neviditelná pružná stěna ho vrátila zpátky před práh. Zkusil to znovu a pak znovu a znovu, než to s hrdelním zavrčením vzdal. Obočí se mu stáhlo do podrážděné linie tvaru V. Na čele se mu vytvořila vážně hluboká vráska, která odrazovala jeho nynější stav. Nešťastný a nespokojený.

Úspěšně jsem odtrhla rudé duhovky od něj, abych zjistila, jak jsou na tom Winchesterovi. Ne, že by mě to nějak extra zajímalo, ale zvědavost mě přemohla. Jejich tváře se jevily klidné a nevzrušené. Kdyby tam ta stěna nebyla, tak by se tvářily zcela opačně. Zato já jsem nevěděla, které emoce bych projevila nejdřív.

„Ale, kdopak nás to nenavštívil. Rudý princ na bílým koni,” probral se Dean a zase zaperlil s jeho ostrovtipem. Ten ho ale rychle přešel, když na něj Edward vrhl obličej, kterým mu dal jasno najevo, že on je predátor a on pouhý člověk. I mě to vyděsilo, a to jsem viděla hodně. Edwardovi se stále z hrdla dralo těžko slyšitelné, pro ně, bezradné a přitom zlovolné vrčení. To pouze podtrhovalo tu děsivou podívanou na něj.

„Co jste jí to provedli?” tázal se Edward nekompromisně a provrtával ty dva ztemnělýma očima.

„Tomu se říká pracovní postup, nic osobního,” konverzoval Dean, nějak moc otrle. Sam se ještě nevzpamatoval z prvotního šoku, že se mu do osobního prostoru dobývá hodně naštvaný upír.

„Ona tu nemá být. Nic špatného neudělala. Pusťte ji,” nabádal je Edward, ani ne s prosbou nebo požadavkem, ale rovnou příkazem. Samozřejmě, že ti dva nespolupracovali s kýženým očekáváním. Beztak jsem z Edwarda cítila naléhavost a bezmocnost. Oči se mu zvláštně leskly. Něco tady nehrálo.

„Říká upíří Romeo. Vy dva byste byli skvělá dvojka,” odpovídal Dean bezhlavě, na což Edward okamžitě reagoval ohrnutím horního rtu, aby jim ukázal řadu ostrých špičatých jehel. Viditelně se mu taky ten Deanův humor nezamlouval. Anebo ten čas, který použil. Jako by se to už nikdy stát nemohlo. 

„Když ji nepustíte, uděláte obrovskou chybu,” prorokoval Edward a pokusil se o smířlivější výraz, ale ta jeho božská tvář se tak prapodivně zkroutila, že se nedalo přesně určit, co to vlastně chtěl vyjádřit. Dean se mu drze vysmál. A já tak mohla alespoň využít příležitosti, která se mi znenadání naskytla.

„Vyhrožuješ nám?” ozval se Sam, kterého mylná domněnka rychle probrala až mě stihl předběhnout. Edward se samolibě ušklíbl. Určitě uvažoval nad tím, jaký nejlepší přístup na ně zvolit. 

„Ne. Snažím se vám pomoct,” vyjasnil jim, velice přesvědčivě. Oni jakožto lidi by neměli pochybovat, protože použil svého upíří podstaty. I když těžko říct jak to mají lovci. Nejsou třeba imunní? Když můžou lovit, a úspěšně, tak v tom musí být něco víc. 

„Co se děje, Edwarde?” položila jsem mu tu nevyřčenou otázku, která mezi námi visela již od počátku, co se tady objevil. Přišel by i kdyby se nic nedělo, ale momentálně v tom zelo ještě něco jiného. Krom toho, že jsem to vycítila, to na něm bylo vidět. Poslední dobou se mu vůbec nedařilo skrývat svoje emoce. Možná si navykl z mojí společnosti. U upírů to bylo prostě něco divného. 

„Nemáme moc času, Bello. Jsou tu tři upíři, z Volterry, a jdou si pro tebe. Chci je svést z tvé stopy, proto potřebuju kus tvého oblečení a něco ještě pachově silnějšího. Třeba pramen tvých vlasů nebo tak,” mluvil jenom ke mně, kvapně a žádostivě, abych si uvědomila závažnost a naléhavost situace. Já to pochopila okamžitě, když jsem zaslechla slovo Volterra. Strnula jsem ve vidině blížící se smrti a obrovské bolesti. To bych raději strávila věčnost po boku Deana. Jestliže jsem měla do teďka obrovský problém, tak... tohle se nedá pojmenovat. 

„Co to mele?” nechápal Dean a těkal pohledem z Edwarda na mě, jak se dožadoval neprodleného osvětlení. Já jsem nebyla schopná pohnout se, natož potom promluvit. Tohle se totiž rovnalo nepředstavitelnému průšvihu. Mohlo by se to zvrtnout. Mohlo by se něco stát. Někomu... A nestalo se už? 

„Prosím vás, pospěšte si! Nemůžeme čekat!” naléhal Edward nervózně a podíval se na ně zpod obočí. Jenže ti dva se bez vysvětlení k ničemu neměli. Ale čas stále utíkal...

„Udělejte, co po vás chce. Je to moc nebezpečný na to, abysme marnili čas. Já vám to pak vysvětlím,” přitakala jsem Edwardovi a v hlavě mi stále rotovalo těch pár vět, které mě odsoudily k záhubě. I když měl Edward dobrý nápad, nešlo odvrátit to, co mě čekalo. Nikdo se jenom tak nemohl postavit gardě Volturiových.

„Jsme lovci, my si s tím dokážem poradit,” připomněl Dean s hrdostí a nepodloženou arogancí. Edwardovi se pozvedly koutky ve výsměšném gestu. Deanovi trochu zatrnulo. Samozřejmě se mohl pyšnit oprávněně, ale krom mého únosu tu nic dalšího nedokázali, takže těžko soudit. Nicméně ti tři byli úplně jiná meta. 

„Nemáte ani ponětí, proti komu stojíte,” děsil se Edward se záměrem urychlení pohybu věcí.

„Udělejte to!” vyzvala jsem je podruhé a o dost hlasitěji. Sam se v zamyšlení podmračil, ale zároveň vykročil mým směrem, jenomže ho Dean duchapřítomně zastavil. Bylo jasné, že tomu neuvěří. 

„Co když je to past?” uvažoval Dean nahlas, přičemž se snažil rozhodit Samovo správné rozhodnutí. Nešťastně jsem slabě zakňourala, jak jsem tomu marnému plýtvání času přihlížela. Kdyby jen věděl… Ale v jeho zájmu doufám, že nepozná. Nepřála bych to nikomu, ani tomu nejprotivnějšímu člověku, jakým byl on. Ten, který by mě na místě zabil.

„A co když ne?” namítl mu na to Sam a vytrhl se mu, aby se přesunul ke mně. Dean ho s neuvěřením nechal. Když se u mě zastavil, položil mi ruku na rameno, přičemž zahákl prsty u lemu výstřihu a trhnul. Potom doběhl pro nůž, jímž mi uťal pramen mahagonových silných vlasů. Na ostrost čepele však nestačily. Bez zaváhání přikvapil k prahu a přes tu průhlednou stěnu Edwardovi podal to, co potřeboval. Edward mu náznakem poděkoval. Dean to celou dobu sledoval s tím nejvíc naštvaným výrazem, jaký jsem u něj dosud viděla. Tohle bude mít zaručeně nějakou nepříjemnou dohru. Klidně, hlavně že tím oddálíme příchod těch třech.

„Bello, zvládneme to!” povzbudil mě Edward předtím, než zmizel jako pára nad hrncem. Ani jsem nestihla odpovědět. Rozloučit se. Zase... Všechno jsem pozorovala tak zpomaleně a kapku nepřítomně. Strávil mě ten fakt, že jsem v takovém ohrožení a především,  že jsou v ohrožení lidi na kterých mi tolik záleží. Při představě, že by se jim mohlo stát se moje zmražené vidění zalilo slanými slzami.

„No, nevypadá to, že tady má někdo strach?” pustil Dean tu svou, na což opravdu nebyla vhodná chvíle. Neodpovídala jsem. Nestálo mi to za to. Sklopila jsem hlavu dolů a stiskla jsem víčka pevně k sobě, aby se slzy nedostaly ven. To by mi tak scházelo se tady před nimi rozbrečet. Když ten příšerný strach mě celou ovládl s čímž se bojovalo velice těžko.

„Same, mně to docela smrdí,” pochyboval Dean a jeho hlas nabral vážného tónu.

„Hele, nikdo se sem nedostane, takže jsme v pohodě, ne?” připomněl Sam a i na něm jsem slyšela stopu pochybností a obav. Ale i tak mně a Edwardovi vyhověl, za což měl můj obdiv. Byla jsem mu nesmírně vděčná a doufala jsem, že to něčemu pomůže. 

„A co když je to fakt léčka? Co když si jim na to skočil?! Mohl by ses laskavě řídit zkušenostma a ne sympatiema?! Sakra doufej, že to je tak, jak říkali,” vrčel Dean a propaloval ho pohledem plným varování, jak ho Samův neuvážený krok rozhořčil.

„Budeme to řešit, až to přijde. Teď máme vlastní práci.” Zůstával mladší z bratrů v klidu. Přece jenom byl rozumnější a především ne zaujatý. Nedalo by se říct, že mi věřil, ale alespoň mi naslouchal.

„Napadlo tě vůbec, že to na nás tady Drusilla a Spike jenom nahráli?!” pokračoval Dean v jeho neutuchajícím podezírání. Neměla jsem chuť mu to vyvracet. Bylo mi jedno, co si o tom myslí, jenže toho nejspíš jenom popuzovalo, a proto s tím nepřestával, i když s ním nikdo úplně nekomunikoval.

„Co by se asi tak mohlo stát?! Stejně nás tu našli, takže to nemusíš tak hrotit. Přinejhorším máme Casse, ne?” mírnil ho Sam, když mu Deanovi monology začaly lézt na nervy. Kdybych zrovna nelitovala sebe, že mě kdy napadlo utéct z Volterry, tak bych litovala Sama, že tráví chvíle v Deanově společnosti. Já bych to rozhodně nevydržela, aniž by se jednomu z nás něco nestalo. Kdybych nebyla přivázaná... To je samé kdybych. A to nemá smysl.

„A kdybysme Casse neměli, tak to uděláš stejně! Proč dáváš přednost tejhle potvoře před svojí prací?!” nepřestával a mně v ten moment došla trpělivost. Zvedla jsem k němu bleskově hlavu a zaklesla se do něj divoce očima. Zarazil se.

„Už buď zticha, sakra! Sam udělal dobře, jasný?! Jsem v pořádným průseru, takže když mě nepustíte, budete i vy! To co si pro mě přišlo je dost hnusný. Je jim jedno, co přitom obětujou, ale hlavně když dostanou, co chtějí. Musíte mě pustit... Nechci, aby se někomu něco stalo. Stačí, když mě pustíte a..." selhal mi hlas, když jsem si vybavila, co mě čeká. Zavrtala jsem ho oči k zemi, aby neviděli, že brečím jako malá, ustrašená holka. To umlčelo oba dva a na docela dlouhou dobu. Ani mě nenapadlo, že svým útěkem způsobím něco takového. V nebezpečí bylo tolik nevinných. Proboha. Vždyť jsem chtěla normální život. Až na to, že ten je poloupírům odepřen.

„Bello, o co jde?” umoudřil se Dean, když konečně pochopil, že se něco skutečně děje. Odpustil si všechno jemu tolik blízké a nezastřeně se mě na rovinu zeptal. Poprvé ukázal, že se umí chovat jako snesitelný člověk a já jsem s úlevou pocítila, že si s ním můžu promluvit zcela normálně. Sam mezitím zaujal místo na židli a napjatě vyčkával. Dean se rozhodl postát. Jenomže já jsem se nejprve musela připravit na to, že jim mám vůbec něco takového říct.

 


Děkuju Vám!! x) <3



« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 12. kapitola:

 1
6. Mkv
18.01.2014 [1:21]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon tak k tmuhle neni co dodat ani vytknout

5. lola
05.03.2013 [23:22]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

04.03.2013 [20:53]

ada1987 Emoticon

3. BabčaS
04.03.2013 [20:41]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

04.03.2013 [20:27]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. marcela
04.03.2013 [20:00]

Úžasný. Dean nikdy nezklame.Moc se těším na její vysvětlování. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!