Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovci - Nová generace - 7. kapitola

honeymoon


Lovci - Nová generace - 7. kapitolaVeronika se domnívá, že Renesmée se vinnou posledních událostí zbavila svých ružových brýlí a přešla ji touha stát se lovcem. Ani netuší, jak moc se plete.

7. kapitola

Předpokládala jsem, že už tu malou holku neuvidím. Ten její překvapený a značně šokovaný výraz, když jsem kolem ní procházela ulicí, byl tak nějak všeříkající. Chtěla se stát lovkyní a očividně si úplně neuvědomovala, co přesně ten pojem znamená. Někdo holt nemá ten žaludek sledovat, jak někdo jiný podřezává své kořisti krk. Já však ten večer považovala za úspěšný. A nejspíš rovnou dvakrát, přestože jsem s tím druhým bodem trochu váhala.

Tím prvním bodem úspěchu, kterým jsem si byla stoprocentně jistá, byl ten mrtvý upír. Tím druhým bodem, kterým jsem si tak jistá nebyla, bylo zbavení se Ness. A to, že jsem si tím tak jistá nebyla, mě docela štvalo. Na jednu stranu jsem byla ráda, že se o ni nemusím starat a opět si můžu užívat života jako lovec bez toho, abych se na ni musela ohlížet. Na stranu druhou jsem však ve skrytu duše litovala, že jenom tak zírala a nepopasovala se s tím. Mohla být dobrá lovkyně – dokonce možná lepší než já.

Jenom ta myšlenka mě donutila se odporem otřást. Někdo lepší než já? Nesmysl!

 

O tom, jak moc se pletu, jsem se měla přesvědčit jenom o pár hodin později. Byly asi dvě hodiny odpoledne, když se mým malým bytem ozval zvonek.  Při jeho prvním zazvonění jsem si převalila na břicho a přehodila si přes hlavu polštář. Při tom druhém jsem nespokojeně kopla nohou do madračky, až jsem se nártem praštila o rám postele. A při tom třetím, které trvalo snad dobré dvě minuty, jak dotyčný zalehl zvonek, jsem ze sebe skopala přikrývku, odhodila polštář a naštvaně vyrazila ke dveřím.

„Co?!“ vyjela jsem na toho nezdvořáka, který se mě rozhodl probudit.

Až v momentě, kdy jsem uslyšela tiché uchechtnutí, jsem se pořádně zaměřila na mého hosta. Přímo na chodbě před mým bytem stala Renesmée – dokonalá jako vždy. Vlasy sčesané do vysokého culíku, nazelenalý top, džínové kraťasy a na nohách kanady.

„Vzbudila jsem tě?“ zeptala se nevinně a já přesunula pozornost z jejího zevnějšku na ten svůj.

To, že jsem se právě vyhrabala z postele, jasně dosvědčoval můj spací úbor, rozcuchané vlasy a bezpochyby oležená tvář. V tu chvíli jsme se nemohly víc lišit.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se podrážděně.

„Řekla bych, že mi dlužíš vysvětlení,“ odvětila a já se na ni zamračeně podívala. Vysvětlení? – blesklo mi přitom hlavou. Neměla jsem nejmenší zdání, co bych jí měla vysvětlovat. „Dnešní ráno,“ prohodila a já byla tím jejím údajným vysvětlením ještě zmatenější než před okamžikem. „Ta ulička a nůž na krku toho podivína.“

Renesmée se vážně snažila mi nějak napovědět, ale očividně jsem byla pořád mimo, a nějak jsem se nechytala.

Nakonec si však netrpělivě povzdechla. „To vážně chceš, abych mluvila o věcech lovců přímo na chodbě, kde nás může poslouchat kdokoliv z tvých sousedů?“ zeptala se a já vykoukla trochu víc ze dveří, abych se mohla rozhlédnout. Chodba zela prázdnotou a nikde jsem neslyšela žádný podezřelý hluk nebo spíš podezřelé ticho. Při špehování byli totiž lidé daleko nápadnější, než Renesmée – a to už bylo co říct.

Vrátila jsem se do bytu a rovnou zamířila do kuchyně. Věděla jsem, že se Renesmée jenom tak nezbavím, když jí zabouchnu dveře před nosem, a tak jsem ji nechala, aby mě následovala a o zavření dveří se postarala sama.

Díky včerejšímu nákupu jsem nemusela dneska lednici otevírat s obavou. Měla jsem ji krásně plnou a tak jsem rovnou sáhla po balení vajíček a hned za ním jsem z lednice vytáhla i rajčata, okurek a máslo. Až když jsem měla všechny potřebné suroviny vyskládané na lince, mohla jsem se pustit do přípravy zdravé a vydatné snídaně, jakou každý lovec potřebuje.

„O čem jsi chtěla mluvit?“ zeptala jsem se tak nějak přes rameno, když jsem do připraveného hrníčku vybouchávala vajíčka, ze kterých jsem hodlala připravit míchanici.

„O tom zabitém z rána,“ promluvila tiše a skoro jakoby nejistě. Já se dál věnovala přípravě své snídaně a postavila jsem si vodu na kafe. Ness mohla být ráda, že jsem se chovala ještě vcelku přátelsky a v mezích slušného chování za to její probuzení a s absencí kofeinu v mém krevním řečišti. Byl to pomalu nadlidský výkon.

„A co je s ním?“ zajímala jsem se, aniž bych se na ni podívala.

„Byla jsem v té uličce, až dokud nad ránem nezmizel…“

„Na tom není nic divného. Většina nepřirozených má se sluncem nebo prostě se dnem jako takovým problém. Jenom měniči jsou světlé výjimky tohohle podivného světa,“ skočila jsem jí do řeči v okamžiku, kdy její hlas zeslábl natolik, že jsem myslela, že nebude ani pokračovat.

„O jakých nepřirozených mluvíš? A co měly znamenat ty řeči o tom, že mu do uličky kráčí nová svačinka, když jsem tam vešla já?“ zeptala se a její otázka mě donutila pozastavit mou přípravu snídaně.

„To nevíš, co je úkolem lovců?“ obořila jsem se na ni, a aniž bych nějak uvažovala nad tím, že v ruce držím pěkně ostrý nůž, ukázala jsem na ni jeho špičkou. Přimhouřenýma očima jsem si ji prohlížela a dávala pozor, abych odhalila každou její lež – pokud se k nějaké chystala.

„Ne. Tak nějak jsem se neměla koho zeptat. Myslím tím, že kdybych to doma nadnesla, nikdo by se o tom se mnou nebavil. I to o lovcích jsem zaslechla jenom jakoby náhodou a v Seattlu jsem trochu na černo,“ přiznala a vyhrkla to ze sebe vážně rychle. Nebýt lovec, asi bych měla trochu problém postřehnout, o čem mluví. „A… hm, můžeš dát ten nůž jinam, trochu mě to znervózňuje, jak tím na mě míříš, a přitom se mi v mysli pořád objevuješ, jak podřezáváš hrdlo tomu chlápkovi…“

„Ten chlápek, když už o něm mluvíš, byl nepřirozený. Klasický příklad upíra, který se právě chystal k tomu, ukončit další nevinný lidský život a já mu v tom zabránila a zbavila tak svět další přítěže,“ odvětila jsem.

„Tím chceš říct, že se chystal toho dotyčného zakousnout? Přímo tam v té uličce?“ divila se a valila na mě oči tak dlouho, až mi zakručelo v žaludku a já se obrátila k lince, abych se vrátila k přípravě snídaně.

„Očividně máš trochu problém s tím, jaké nepřirozené druhy v našem světě žijí. Řeknu ti to pěkně ve zkratce, protože večer opět vyrážím na lov a pokud tě to, cos viděla, neodradilo od lovecké dráhy – jakože tvou přítomností zde soudím, že ne – tak bys měla vědět, proti komu stojíš,“ upozornila jsem ji a vzpomínala, jak mi o všech těch strašidlech a bubácích vyprávěl táta.

Milovala jsem jeho příběhy na dobrou noc. Parádně strašidelné a vždy pěkně napínavé. Belle se to moc nezamlouvalo, ale nikdy s tím nic nenadělala. Nejoblíbenější jsem měla asi příběh o prastarém upírovi, který se dokázal vyhnout i letícím kulkám, ale kterému nakonec máma s tátou nakopali prdel a postarali se o to, aby se rozpadl v prach a krev. A jakkoliv se mi ten příběh skutečně velmi líbil, považovala jsem ho trochu za fikci. Táta si občas rád něco přimyslel, a proto jsem nevěřila, že by nějaký nepřirozený měl takovou moc. Tedy až na vanilkové – ti by se letící kulce vyhnuli raz-dva.

„Známe čtyři druhy nepřirozených, které se svým způsobem dělí do dvou genetických řetězců. Jedním jsou upíři a druhým vlkodlaci. Navzájem si jsou nepřáteli, ale pokud se sami sobě vyhýbají a nepřekračují si teritoria, dokáží se akceptovat. Každý ten řetězec se pak dělí na dva specifické poddruhy. Upíři se dělí na ty, co se živí lidskou energií, která následně prodlužuje jejich život, a potom tu máme ty, kteří se živí lidskou krví. První zmíněný druh dokážeme zabít, jak jsi sama viděla. Ten druhý ne, a proto se jim raději vyhýbáme, když natrefíme na jejich pach – pro info, voní po vanilce,“ podotkla jsem a vylila připravená vajíčka na rozpálenou pánev.

„Co se týká řetězce vlkodlaků, rovněž se dělí na dva. První jsou klasičtí vlkodlaci, kteří ke své proměně potřebují úplněk. Mění se v takové osrstěné monstrum třikrát do měsíce. Den před úplňkem, v den úplňku a den po něm. Druzí jsou takzvaní měniči. Jsou to lidé, jejich přeměněna není nijak vázaná na nějaké přírodní úkazy a podobně. Mění se ve zvířata jenom z vlastní vůle. Moc takových lidí však už není a v Americe bys natrefila možná tak na tři kmeny – jedná se většinou o domorodce, kteří si zachovali nějakou tu vazbu ke svým kořenům a místu svého života. Indiáni. Nejblíž bys na podobné měniče natrefila kus odtud v La Push. Měniči nás však nijak nezajímají. Jedná se o vcelku mírumilovné stvoření, která zabíjejí jenom další nepřirozené, kteří ohrožují jejich lid. Vlkodlaci jsou však jiní a o ty se staráme my – lovci.“

Byla to vcelku dlouhá přednáška, během které se mi podařilo dodělat vajíčka i nakrájet zeleninu. Rychle jsem si všechno nandala na talíř, zalila hrnek s kávou horkou vodou a všechno jsem si to odnesla k malému stolku. Renesmée mě k němu následovala a po celou dobu ani nedutala. Když jsem na ni pohlédla, vypadala naprosto fascinovaná tím, co právě slyšela.

„Myslela jsem, že skuteční vlkodlaci jsou už dávno vyhynulí… A ti upíři živící se lidskou energií, to mi vysvětli trochu víc,“ požádala mě, zatímco já do sebe už cpala připravené jídlo.

„Všichni se v dnešní době snaží skrývat, ale když víš, jak dotyčného najít, není zase tak těžké narazit na vlkodlaka i tady v Seattlu. Co se pak týká těch upírů, vysají z tebe energii nebo čchi nebo jak jinak to nazýváš. Z oběti pak zůstane jenom seschlá mrtvola, kterou policie běžně považuje za nějakého bezdomovce a nijak se o ni nestará. V polovině případů to ti bezdomovci skutečně jsou, ale v té druhé… Divím se, že laxnost policie ještě nevyvolala větší vlnu pobouření,“ zavrtěla jsem hlavou a vložila si do úst další sousto.

 

Renesmée se mi podařilo zbavit až v okamžiku, kdy jsem se chystala do práce. Měla velké množství otázek o tom, jak co funguje. Jak poznám nepřeměněného vlkodlaka – což nepoznám, pokud není ta správně doba měsíčního cyklu…. A tak dál a podobně. Připomínala mi každého malého lovce, který se se skutečnou příšerou ještě nikdy nepotkal.

„Hele, jestli chceš pokračovat ve výcviku na lovce, tak přijď kolem druhé do baru a zase si dáme kolečko po rajónu,“ prohodila jsem, když jsem za sebou zamykala dveře bytu.

„Proč až ve dvě?“ podivila se.

„Je pátek, a to tam bude narváno. Během víkendu málokdy zavíráme dřív jak v ty dvě. Nejednou se mi směna protáhla i do páté ráno,“ poznamenala jsem a Ness opět vykulila oči. V tom byla moc dobrá. Divila jsem se, že jí ještě nevypadly.

„Dobře, tak ve dvě u baru,“ přitakala a od mého domu zamířila přesně opačným směrem. Vůbec jsem netušila, kam jde, ale začínala jsem přemýšlet nad tím, že bych si o ní měla něco víc zjistit. Domluvit se třeba s Teddem, aby mi zkusil zapátrat po jejích rodičích – pořád mi to totiž vrtalo hlavou. A samozřejmě v neposlední řadě bych si měla zjistit, kde vůbec bydlí.

 

Přesně jak jsem Renesmée informovala, byl páteční večer v baru postavený pěkně na hlavu. U stolků, které byly nejblíže tanečnímu parketu, probíhalo loučení se svobodou a ty holky byly vážně k nezadržení. Z jejich ječivých hlasů mě div nezačala bolet hlava. I tak jsem se však musela vesele usmívat a roznášet koktejly.

Někdy kolem deváté se v baru objevila i Sarah. Byla jsem velmi překvapená, že jsem ji tam viděla, ale Kevin, který šel jenom kousek za ní, mi byl jasným vysvětlením. Oba se postavili k baru a rovnou si objednali, zatímco čekali, až se k nim na pár chvil přidám.

„Tak co ta nová? Jsou to už dva dny a pořád od tebe nemám žádné hlášení,“ prohodil místo pozdravu Kevin a já se na něj ušklíbla.

„Překvapivě to zvládáme. Ta holka je nezmar,“ odvětila jsem.

„Takže si vychováváš novou nejlepší kamarádku, která je rovněž lovkyně?“ zeptala se Sarah a upila ze svého džusu. Nikdy si v tomhle baru neobjednala nic jiného i přesto, že náš barman Kyle míchal jedny z nejlepších koktejlů v celém Seattlu.

„Co to plácáš? Myslíš si, že si člověk nejlepší přátele vychovává?“ podivila jsem se a Sarah jenom pohodila rameny. „Pokud máš obavy o naše přátelství, tak tě můžu ujistit, že ty roky, co jsem strávila u vás doma se jenom tak někam nevytratí. Jsi jako moje sestra,“ ujistila jsem ji a Sarah mi má slova oplatila úsměvem. Bylo podivné, jak málo stačí, aby znejistěla.

„Trochu jsem se bála, že dáš té holce přednost, když se chce stát lovcem,“ vysvětlila.

„Nikdo nedostane přednost před mou sestřičkou,“ namítla jsem obratem a Sarah se ještě víc rozzářila. „Každopádně jsem se rozhodla, že ji vezmu k vám domů. Tedd by se na ni měl podívat a zkusit z ní dostat, kdo jsou její rodiče. Na úplného nováčka je moc dobrá. Buď tedy kecala a už výcvikem prošla nebo je ten nejtalentovanější lovec, co znám,“ prohodila jsem směrem ke Kevinovi.

„Přiveď ji zítra k nám a trochu víc si ji proklepneme,“ odvětil a já jenom přikývla a vrátila se k práci. Stejně jsem měla v plánu se u Tedda zastavit, takže by nemuselo být na škodu, kdybych Renesmée vzala sebou, aby se na ni podíval zkušenější lovec.

 

Kevin se Sarah se moc dlouho nezdrželi. Sarah si vypila svůj džus, Kevin prohodil pár slov s Kylem a ostatními holkami z baru a následně vyrazili domů. Tedy jenom Sarah, pro Kevina noc teprve začínala. Na rozdíl ode mě nechodil na lov tak pozdě. A to samozřejmě souviselo s tím, že jeho pracovní doba byla o něco odlišnější, než ta má. Pracoval normálně během dne, a proto nemohl vyspávat, tak jako já.

Je fakt, že práci si člověk vybere vcelku snadno, ale povolání lovce to sem tam komplikuje. A osobní preference jsou vždy mnohem horší než jenom lovecká kariéra. Má oblibá v běhaní po střechách, ze kterých jsem měla mnohem lepší výhled na to, co se děje v temných uličkách, by se jenom s velkými potížemi dala provozovat během dne. Lidé by na mě koukali jako na blázna, a to jsem neměla zapotřebí.

Vrátila jsem se tedy k obsluhování a v tom všeobecném shonu jsem nestíhala ani sledovat čas.

 

Jen co jsem v baru skončila, vyrazila jsem s Renesmée na obhlídku rajónu. Myslela jsem si, že to všechno půjde stejně lehce jako dva večery před tím, ale to jsem se pletla. Ta holka si vymyslela další kvantum otázek a ono se potom docela špatně soustředí na podstatné věci, a ještě odpovídá na blbosti. Připadala jsem si jako rodič od sedmiletého dítěte, které se pořád ptá na blbosti typu – proč je nebe modré a proč ten ptáček tak moc zpívá.

Moje odpovědi tedy dost odpovídaly mému aktuálnímu rozpoložení. Nebyla jsem dobře naložená kvůli tomu budíčku, který mi Ness poskytla, a tak se nemohla divit, že jsem jí sem tam odsekla, když byla otázka podle mého měřítka dost stupidní.

A Ness si toho všimla. Když jsme se pak blížily k mému bytu, mlčela.

„Pokud nemáš nic důležitého v plánu, doraz sem kolem druhé. Musím tě s někým seznámit, takže vyrazíme na menší společenskou návštěvu,“ prohodila jsem a pokusila se o přívětivější tón.

„S kým mě chceš seznámit?“ zeptala se a její nálada se o malinko zvedla, což mě pobavilo. Byla jako malé dítě, kterému právě někdo nabídl bonbón.

„Dalšímu lovci,“ odvětila jsem a zvažovala, jestli bude Tedd aspoň tušit, ke komu Renesmée patří. Dost by mi usnadnila hledání, kdyby mi řekla své příjmení, ale z nějakého důvodu si ho nechávala pro sebe a hrála si na slečnu tajemnou. A to mě udržovalo ve střehu i přesto, že mi byla nějakým zvláštním způsobem sympatická. Sarah možná měla pravdu – Ness si ke mně probourávala cestu tím, že se chtěla stát lovkyní, což se Sarah příčilo. Rozhodně jsem si však nedokázala představit, že by se ta malá, napůl zrzavá holka s velkýma hnědýma očima, měla stát mou nejlepší kamarádkou.

„Dobře. Budu se těšit,“ broukla a pak už se jenom rozloučila a vydala se pryč. Opět jsem chvíli postávala na místě, než zmizela za nejbližším rohem, než jsem se vydala k sobě do bytu, ale po prvním kroku jsem zaváhala a obrátila se k ulici, kterou šla Renesmée. Měla jsem teď skvělou příležitost zjistit, kde vlastně bydlí. Určitě nečeká, že ji budu sledovat a moje stopařské schopnosti byly jistě lepší, než ty její, takže….

Neměla jsem si co rozmýšlet, popoběhla jsem kousek po ulici a když jsem si byla jistá, že jsem se dostala z hledáčku nejbližších městských kamer, vyhoupla jsem se na nejbližší požární schodiště – tahle městská část jich byla opravdu plná – a mohla jsem Renesmée sledovat, aniž by o mě věděla.

 

Domů jsem se dostala o hodinu později. Renesmée mě dovedla až k malému hotelu v relativním sousedství. Nebydlela tedy nikde na opačné straně města, ale zároveň nebydlela někde, kde bych se o ní dozvěděla něco víc. Hotely byly tak anonymní, až to někdy bolelo. Na druhou stranu – určitě se musela pod nějakým jménem do hotelu přihlásit, takže když bych se tam stavila až nebude doma, mohla bych to zkusit u recepčního vypátrat.

S tím plánem jsem usínala mnohem spokojenější.

A o pár hodin později se mi ještě lépe vstávalo, i když to bylo poměrně dost brzy. Vidina, že se o té tajemné holce, která mě částečně znepokojuje a částečně udivuje, něco dozvím, byla dost povzbuzující.

Rychle jsem do sebe hodila snídani a před druhou odpolední jsem už postávala na ulici a čekala na Renesmée, abychom se mohly vypravit k Mooreovým. Byla jsem vážně dost zvědavá, jak na ni Tedd zareaguje. Neměl nic proti lovcům-ženám, ale že by nás nějak aktivně podporoval se vážně říct nedalo.

Trvalo jí to ještě deset dlouhých minut, kdy jsem jenom tak sledovala tu směsici spěchajících a telefonujících lidí, kteří se hnali za svým vlastním cílem. Ale bylo to fuk.

„Kam půjdeme?“ zeptala se poté, co dorazila a pozdravila mě. Místo odpovědi jsem ukázala na autobusovou zastávku. K Teddovi to nebylo daleko – pokud jsem to brala po střechách a všemi těmi zkratkami, které jsem znala jenom já. Během dne však bylo jednodušší vyrazit autobusem.

 

„Ahoj, Tedde,“ usmála jsem se na třiačtyřicetiletého muže, který mi přišel otevřít dveře krátce potom, co jsem na ně zaklepala. Tedd se na mě usmál a rovnou mě pozval dál. „Říkal ti Kevin, že ti sem vedu návštěvu?“ zeptala jsem se.

„Zmínil se o nějaké dívce, ale prý mi toho řekneš víc,“ přitakal.

„Dobře, tak mi tedy dovol, abych ti představila Renesmée – novou lovkyni,“ představila jsem svůj doprovod a ukázala na dívku, která se na Tedda zářivě usmála. „Tedy – začínající lovkyni, teprve podstupuje výcvik a zřejmě bude potřebovat tvou pomoc,“ dodala jsem vzápětí, když jsem si uvědomila, že Renesmée ještě není hodna toho, aby ji někdo tituloval jako lovce.

Tedd na ni trochu překvapeně hleděl. Zkoumala jsem změny ve výrazu jeho obličeje. Překvapení se měnilo ve zmatení a potom i nepatrné zamračení.

„Vítej, Renesmée. Jsem rád, že se další dívka rozhodla k tomu, bojovat po boku mužů. Avšak – promiň mi tu netaktnost, ale můžeš mi prozradit své příjmení?“ požádal ji a Renesmée při tom přešlápla z nohy na nohu. Byla z toho nesvá?

„Asi vám to stejně nic neřekne, můj otec nebyl lovec, ale pokud na tom trváte… Ehm, jsem Renesmée Masenová,“ představila se, ale u svého jména na malý okamžik zaváhala.

„V tom případě mi řekni jméno své matky,“ požádal ji Tedd a dál si ji dost důkladně prohlížel. Docela mě to zmátlo a zároveň znepokojilo. Tušil Tedd, co je na té holce špatně a proč tak úpěnlivě střeží informace o své rodině?

„Její příjmení neznám,“ namítla až moc rychle na to, aby to byla pravda.

„Dobrá,“ přitakal Tedd a rukou si prohrábl vlasy.

„Napadá tě, z jaké rodiny by mohla být?“ zeptala jsem se, když už jsem tu nevědomost nemohla snést. Tedd měl jisté podezření, jinak by se tolik nesnažil zjistit jména jejich rodičů.

„Ne, nic mě nenapadá,“ namítl, ale já bych klidně vsadila obě své pistole na to, že se mu toho hlavou v tuhle chvíli honilo víc než dost. „Ale na tom teď nezáleží. Spíš mi řekněte, proč jste vlastně dorazily,“ změnil místo toho téma, a tak jsem mu přednesla svůj návrh. Nemohla jsem se o Renesmée starat v jednom kuse, a proto jsem se rozhodla část povinností transportovat na Tedda – přece jenom se zasloužil o část mé lovecké průpravy poté, co jsem přišla o oba rodiče.

A Tedd souhlasil. Měla jsem však dojem, že za jeho ochotou se skrývá mnohem víc, než jenom dobrá vůle a snaha rozšířit mezi lovci ženskou populaci.

Na nějakou chvíli mi to však bylo jedno. Nemusela jsem za sebou tahat Renesmée každý den. A nemusela jsem odpovídat na všechny její dotazy ohledně lovců. Tedd už si něčím podobným prošel, když vychovával Kevina, takže určitě znal ty správné odpovědi na všechny možné otázky, které vám neznalý člověk může položit. A Renesmée byla neznalá, ačkoliv velmi talentovaná – na to jsem nesměla zapomínat.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lovci - Nová generace - 7. kapitola:

 1
1. Alice
14.10.2018 [13:08]

Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!