Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovci - Nová generace - 8. kapitola

Lovci - Nová generace - 8. kapitolaTo, čeho budete svědkem v této kapitole jsem na počátku 2. série vůbec neplánovala, ale vzhledem k událostem, které budou následovat, se to ukázalo jako nezbytné.
Užijte si tedy pohled Renesmée, její trénink s Teddem a nejen ten.

8. kapitola

Renesmée

Dny v Seattlu pomalu utíkaly. Než jsem se nadála, byla jsem tu druhý týden a divila jsem se, že mě ještě nekontaktoval nikdo z mé rodiny.

Právě jsem šla ulicí jen co noha nohu mine a musela přemýšlet nad tím, jak by Veronika vzala fakt, že jsem taky z části nepřirozená. Byl to takový malinkatý problém, který jsem si musela vnitřně vyřešit, než vyrukuju před vlastní sestrou s tím, že je mou sestrou. Dost mě zajímalo, co by snášela hůř – fakt, že má její máma další dítě nebo že má to dítě s vanilkovým? Sázela jsem na tu druhou možnost, a proto jsem dál mlčela. Nevysvětlila bych jí, že Bella nebyla jejímu otci nevěrná a zároveň že já mám už osmnáct.

Ze zamyšlení mě trhla až rána a tekutina rozlévající se mi po košili.

Zmateně jsem zírala na ten barevný flek, který se látkou šířil jako nějaká nákaza. Při pohledu na zničenou košili jsem si však nemohla nevzpomenout na Alici a to, jak by vyváděla. Byla jsem uprostřed ulice a do hotelu jsem to měla pěkný kus cesty. Peněz jsem už moc neměla a oddalovala jsem chvíli, kdy použiju kreditku a prozradím tak zbytku rodiny, kde se vlastně nacházím.

Až po několika dlouhých sekundách jsem zvedla hlavu od fleku na košili a podívala se na viníka toho neštěstí, který se mi už horentně omlouval a po kapsách něco hledal - snad kapesníky.

„Nemám u sebe dost peněz, ale pokud mi pošleš účet z čistírny, rád ti to zaplatím,“ prohodil, a nakonec z kapsy u kalhot vytáhl kousek papírku a propisku. „Tohle je moje číslo, tak…“

Podával mi papírek a v tu chvíli se na mě vlastně podíval úplně poprvé. Jeho hnědé oči vypadaly ustaraně, ale v okamžiku, kdy se na mě podíval, jsem měla dojem, jako by se něco zásadního událo. Ten pohled byl tak intenzivní až mě z něj zamrazilo. Nedokázala jsem se pohnout a na nějakou tu dobu jsem byla dokonce ráda, že nepotřebuju dýchat, protože mé plíce zapomněly, jak se dýchání provozuje. Nedokázala jsem se od něj odtrhnout.

„Ehm, já… Jsem Jacob,“ rozhoupal se najednou ten kluk a podával mi ruku, aby si se mnou mohl potřást. Jeho slova mě taky donutila k reakci, a tak jsem se zhluboka nadechla, než jsem se zmohla na odpověď.

„Renesmée,“ šeptla jsem a analyzoval vzduch, který se mi přes nos dostal do plic. Vnímala jsem ty hřejivé dřevité tóny. Dokonale ladily k jeho opálené pokožce a černým vlasům, které měl střižené pěkně na krátko.

„Rád tě poznávám, Renesmée. Jenom škoda, že za tak nepříznivých okolností. Nekoukal jsem na cestu – přiznávám. Jsem v Seattlu poprvé, hledá prodejnu s náhradními díly a na papírku, kde jsem měl poznačenou adresu…“

Jacob se mi snažil vysvětlit, co se vlastně stalo, ale já jsem ho po pár větách přestala vnímat. Koukala jsem na to, jak se mu lehce otírají rty o sebe, když během slov přivře ústa. Jak se mu nepatrně formují dolíčky ve tvářích, když se nervózně usměje. A jak na vysvětlení rozhazuje svalnatýma rukama, div že mi nevyrazí kelímek se zbytkem tekutiny z ruky.

„Renesmée?“ oslovil mě znovu a teď jakoby nejistě. Párkrát jsem zamrkala, abych se zbavila toho výrazu, který opanoval mou tvář – nebyla jsem si úplně jistá, jaký výraz to byl, ale vsadila bych se, že moc inteligentní nebyl.

„A-ano?“ zakoktala jsem se.

Já se zakoktala! Bylo to snad poprvé v mém životě. Ani jako malá poloupírka jsem nic takového neudělala. Už mé první slovo bylo dokonalé a jasné. Nikdo se nemusel namáhat a přemýšlet nad jeho domnělým výraz.

„Ptal jsem se, jestli tě nemůžu pozvat na kávu, abych ti vynahradil tu rozlitou,“ zopakoval mi svou otázku, kterou jsem vůbec nepostřehla, a na tváři mu pohrával uličnický úsměv.

„Já…,“ mrkla jsem na hodinky, „nemůžu,“ vydechla jsem zklamaně a všimla si, že i Jacobovi úsměv trochu povadl. „Za chvíli už musím někde být, ale… Pokud se v Seattlu trochu zdržíš, můžeme se potkat večer. Znám jeden fajn bar…“

Tohle jsem nikdy nedělala a cítila jsem, jak při tom rudnu až na zadku. To však Jacob neviděl a já doufala, že přehlédne i tu rudou ve tvářích. Mohl by si to třeba splést s odrazem od sluníčka nebo něco takového… Připadala jsem si fakt nemístně a měla jsem chuť se rozběhnout pryč. Zároveň jsem si ale nedokázala představit, že bych toho kluka už neměla vidět.

Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Něco podobného jsem nikdy nezažila.

A ještě podivnější byla reakce mého těla v okamžiku, kdy souhlasil a já mu diktovala adresu baru, ve kterém pracovala Veronika. Bylo to jediné místo, které jsem znala natolik dobře, abych se tam odvážila někoho pozvat, a kde jsem mohla být aspoň trochu v klidu, kdyby se z toho kluka vyklubal nějaký kretén. V duchu jsem se však modlila, aby se to nestalo.

 

Jen co jsme se s Jacobem během dvou minut domluvili na večerní schůzce – snažila jsem se to nenazývat randem, ale moje podvědomí si začínalo dělat to, co uznalo za své a já to tak nějak vnímala. Mělo to být mé první rande.

Celá jsem se chvěla nedočkavostí, když jsem přicházela k Mooreovým. Tedd s Miou, se kterou jsem se seznámila během své druhé návštěvy, mě přijali do lovecké rodiny. Nechovali se ke mně stejně jako k mé sestře a já jsem to ani nemohla očekávat, ale byli přívětiví. Tedd Moore si mě jenom nějak moc prohlížel, když jsem u nich byla poprvé, a to mě nutilo k zamyšlení, jestli náhodou nepoznal, že jsem dcera Isabelly Swanové. Vcelku brzy jsem se totiž dozvěděla, že Tedd Moore byl mámin nejlepší přítel tady v Seattlu. No, vlastně celkově nejlepší, protože jako mladá odešla z New Yorku před…

A to jsem se nedozvěděla, protože tehdy Veronika Tedda přerušila. Já se to však hodlala dozvědět. Potřebovala jsem poskládat dohromady všechny ty střípky o mámě, jejím životě před tátou, o lovcích a o tom, proč opustila Veroniku. A Tedd byl skvělým zdrojem informací, takže jsem ty společné lekce, které mi Veronika domluvila, vítala celkem s nadšením. 

S každou novou informací jsem si říkala, že až budu mít jasný obrázek toho, do čeho jsem to vpadla, rozhodnu se, jestli řeknu Veronice pravdu.

„Dobrý den, paní Mooreová,“ pozdravila jsem Miu, když mi přišla otevřít.

„Už posledně jsem ti říkala, abys mi říkala Mio. Nejsem zase tak stará a u nás doma si na nějaké formálnosti nepotrpíme,“ pokárala mě hned, co mě pustila domů.

„Jdu za vaším manželem… Mio. Máme domluvenou další lekci,“ informovala jsem ji a Mia tedy ukázala na jedny dveře vedoucí rovnou z chodby. Když jsem je otevřela, uviděla jsem příkré schodiště vedoucí do suterénu, kde jsem do té doby ještě nebyla. Většina společných hodin se zatím týkala jenom teorie.

Dole se svítilo a zaslechla jsem odtud vycházet dva mužské hlasy. Okamžitě jsem je přiřadila ke Kevinovi a jeho otci.

„Ještě jsem na to nepřišel,“ odpověděl Tedd na otázku, kterou jsem nezaslechla, když jsem scházela po schodech dolů. Každý krok dolů byl takovým malým testem dobré fyzičky. Schodiště se rozhodně nedalo považovat za pohodlné. Jeho sklon se pomalu blížil k žebříku.

„A máme ji tady!“ zaslechla jsem veselé přivítání od Kevina a vzhlédla od dřevěných desek schodišťových stupňů.

„Jo, jsem tady. A v celku,“ zasmála jsem se a ukázala významně na ono vražedné schodiště.

„Neřekl bych, že úplně v celku,“ namítl Kevin a ukázal si rukou na hrudník. Sama jsem pohlédla na ten svůj a spatřila zaschlou skvrnu od kafe.

„Malá nehoda,“ zamumlala jsem a vybavila si Jacoba. Na večer jsem se začínala skutečně těšit. Nevěděla jsem sice, co bych měla očekávat, ale i tak… Cítila jsem takové zvláštní chvění po celém těle, které nechtělo přestat.

„Měla by ses převléknout a nachystat se na trénink. Dneska vyzkoušíme, jak ti to půjde s noži. Kevin mi trochu pomůže, abych si udělal obrázek o tvých reakcích při boji,“ informoval mě Tedd a já přikývla. Nebyla jsem si sice jistá, že mi to dneska půjde zrovna skvěle, vzhledem k tomu, že jsem byla myšlenkami úplně jinde, ale nemohla jsem ho odmítnout.

Hodila jsem si tedy tašku s věcmi do rohu a rovnou jsem z ní vyhrabala obyčejné sportovní tričko a legíny – ani jeden ten kousek neměl stálé místo v mém šatníku a tak jsem byla nucena je přikoupit krátce potom, co jsem zjistila, že být lovcem znamená hodně se hýbat a taky hodně cvičit.

Tedd s Kevinem čekali, až se převléknu, ale jejich přítomnost mě lehce znervózňovala, což Tedd naštěstí vycítil a donutil svého syna se otočit zády k místu, kde jsem stála. Hned na to jsem se rychlostí blesku převlékla a na nohy nazula pohodlné botasky, ve kterých se v tomhle sklepě chodilo mnohem lépe. Tedd si tady vytvořil takovou malou tělocvičnu – na polovině podlahy byla položena žíněnka pro kontaktní zápasení a na polovině byla klasická betonová podlaha. U jedné stěny jsem zahlédla několik skřínek. Jedna byla prosklená a já si všimla mečů, dýk a jiných sečných zbraní. Druhá byla kovová a jistojistě zamčená. Předpokládala jsem, že tam bude mít Tedd pistole.

„Měla by ses trochu protáhnout, než začneme,“ pobídl mě Kevin, který byl očividně protažený dostatečně. Hrudník se mu zvedal v pravidelném klidném tempu, ale pokožka se mu leskla vrstvičkou potu.

 

Když jsem byla dostatečné protažená, mohli jsme se dát do tréninku. Tedd mi sice sliboval nože, ale musela jsem si je prve zasloužit. Sečné zbraně jsou údajně velmi nebezpečné, a pokud bych nedokázala dobře zkoordinovat své tělo spolu s nožem, nakonec bych poranila jenom sama sebe.

Nad tou poučkou jsem musela zakoulet očima. Bylo to, jako bych nevěděla, čeho jsou nože schopné. Jako bych snad nikdy nekoukala na televizi, nesledovala Esmé při vaření… Nebo neviděla Veroniku zabíjet upíra v temné uličce. Ten nůž se mu lehce zabořil do krku a následně za sebou nechal jenom tenkou stopu, ze které se řinula černá krev.

Postavila jsem se tedy do bojového postoje přímo naproti Kevinovi. Zvedla jsem ruce do úrovně obličeje a sevřela je v pěst. Trochu jsem napodobovala postoj, který mi ukázal Will před pár dny v boxerském ringu.

„Už jsi někdy boxovala?“ podivil se Tedd, když si mého postoje všiml.

„Jednou. Veronika mě vzala do nějaké tělocvičny v jihovýchodním Seattlu,“ odvětila jsem.

„Takže tě seznámila s Williamem,“ pokýval vědoucně hlavou Kevin a já se na něj zmateně podívala. „Zkoušel to na tebe, že? Ten jeho úsměv s dokonale zářivými zuby, který prosvětluje tmavost jeho obličeje.“

Kevin zněl, jako by někoho parodoval. Samozřejmě jenom slovně, ale…

„Tohle o něm říkala Veronika?“ zeptala jsem se opatrně.

„Jasně, že Veronika. Já do té tělocvičny nikdy nepáchl. Bylo to Veroničino útočiště v době, kdy ji opustila matka,“ odvětil Kevin a zněl při tom trochu zatrpkle.

„Proč ji opustila?“ zeptala jsem se a doufala, že se mi ho podaří nějak rozmluvit. Veronika jakoukoliv rozmluvu o Belle utnula vždy v zárodku, a tak jsem si mohla udělat celkem jasnou představu o tom, že má na svou mámu vztek. Potřebovala jsem však zjistit, odkud ten vztek pramení.

„To nikdo neví, bylo to však krátce potom, co zemřel Veroničin otec. O to hůř to Veronika nesla. Její rodiče pro ni byli vzor… Myslím, že se neustále tak moc snaží jenom proto, že nechce udělat ostudu rodinnému jménu. Priceovi jsou mezi lovci docela pojem,“ prohodil a já se zamyslela. Jednou se Veronika přece zmínila o hierarchii, měla bych se tedy informovat o tom, co přesně to znamená.

„Řekneš mi něco víc o těch rodinách? Veronika na to nemá trpělivost,“ požádala jsem ho.

„Je celkem devět rodin, které jsou tak nějak v čele lovců. Díky výhodným svazkům v minulosti a velmi tvrdé práci v přítomnosti se propracovali a jsou velmi schopní lovci. Priceovi patři mezi těch devět rodin… Vlastně už skoro jenom sedm, když vezmu v potaz, že z té deváté zbyl jenom Charlie Swan a z osmé holka, co s lovci nechce mít nic společného,“ odvětil Kevin a já si hned na to všimla, jak se Tedd zamračil.

Kevin si toho samozřejmě všiml taky, a proto se dal do útoku. Vymrštil se do vzduchu a vykopl tak, že kdybych pohotově neuhnula o krok dozadu, zřejmě by mě kopnul rovnou do hlavy. Při dopadu využil setrvačnosti, klesl k zemi a nohou, kterou předtím vykopával, se mi teď snažil podrazit nohy. Vyskočila jsem, a tak se mi podařilo zůstat na nohou. Kevin se však dostal do ráže a než jsem se vzpamatovala, stál opět na nohách a znovu vykopnul – tentokrát bez výskoku a trefil mě do břicha.

„Uh,“ vypadlo ze mě a já se předklonila a chytla se za břicho. Náraz nebyl tak bolestivý jako spíš nečekaný. Trénovaní lovci byli velmi zdatní v bojových uměních, a tak mě nemělo vůbec překvapovat, že se jim daří srovnat síly i s polovičním upírem.

„Musíš se uvolnit, ale zároveň zůstávat ve střehu. Když já útočím, stáhni se. Když já se stáhnu, zaútoč,“ instruoval mě, ale potom už na nic nečekal, ani na mé přikývnutí. Rovnou vyrazil z rukou sevřenou v pěst dopředu a já se pouze rychle sklonila, aby mi nevybil zuby. Rychle jsem vyhodnotila nastalou situaci a rozhodla se využít jeho odkrytého hrudníku a rovnou jsem vypálila ruku k jeho pasu. Kevin zkřížil své ruce na hrudníku a rovnou mou ránu odrazil. Já však postupovala směrem vzhůru a střídala pravou a levou ruku, dokud jsem se po čtvrté ráně trochu nezarazila. Kevin bojovně vykřikl a než jsem se nadála, už opět vykopával nohu. Rychle jsem se sklonila a následně i vyskočila, když zopakoval ten svůj podrazácký kop blízko při zemi. Když se srovnal, máchla jsem rukou, abych ho udeřila, ale Kevin toho využil a podařilo se mu se mnou hodit o žíněnky na zemi. Hned na to si na mě tak trochu sedl, aby mi znemožnil pohyb.

„Dost,“ zvolal Tedd. „Vidím, že reflexy máš vcelku dobré, jenom to chce trochu zapracovat na technice,“ prohlásil a sám došel až k prosklené skříni, odkud vytáhl meč schovaný v pouzdře.

„Myslíte si, že mě nepřirození vyzvou na souboj mečem?“ zeptala jsem se a ta představa mě vcelku pobavila.

„Pěstní souboj je moc bezpečný. Boj s mečem učí důvěře a důrazu,“ odvětil a rovnou mi ten meč hodil. Sám pak z dalšího pouzdra vytáhl druhý meč a rovnou s ním na mě zamířil. „Musíš se naučit bojovat jako lovec, Renesmée. Trénink musí mít přednost přede vším.“ S každou větou udělal krok blíž ke mně a já jenom sledovala ostří meče. Ta špička mířící na mou maličkost nebyla zrovna upokojující.

A Tedd si to zřejmě dobře uvědomoval, když s ním máchl a já se jenom tak tak sklonila a zůstala v podřepu, když se ostří prohnalo nad mou hlavou. Příkře jsem se na Tedda podívala – podobné zacházení jsem opravdu nečekala, i když jsem si měla z Veroničina chování udělat jasný obrázek. Tedd stáhl meč a já si pomalu stoupa. Jednou rukou jsem svírala pouzdro s mečem a do druhé jsem už uchopila jeho jílec, abych ho mohla vyjmout a zaútočit.

 

Od Mooreových jsem odcházela dost pozdě a neměla jsem ani polovinu informací, které jsem toužila získat. Tedd se soustředil na trénink a Kevin se mu neodvážil protivit. Přece jenom to byl jeho otec a daleko zkušenější lovec.

V hotelu jsem se pak stačila jenom opláchnout od toho lepkavého potu, který na mě při tréninku ulpěl. Obvykle se mi nic takového nestávalo, dokonce ani při tom běhu po střechách spolu s Veronikou, ale tenhle trénink… No, řekněme, že Tedd Moore si otestoval hlavně moje nervy.

Pohlédla jsem na sebe v hotelovém zrcadle a zkontrolovala si vlasy. Měla jsem je v neposedných vlnách rozpuštěné po zádech a na sobě jednoduché šaty po kolena v áčkovém střihu. Alice by jistě protestovala, kdyby viděla, co si chci vzít na první rande, ale já neměla na nákupy čas, a navíc jsem si myslela, že bych Jacoba nějakou róbou vůbec neohromila.

Do baru jsem pak dorazila krátce po půl osmé. S Jacobem jsme byli domluvení na osm, takže jsem měla čas si vydechnout.

„Jsi tady nějak brzo, končím až ve dvě nebo tak nějak,“ prohodila Veronika, když mě uviděla.

„To si dobře pamatuju. Nejsem tu však kvůli tobě, mám se tu s někým sejít,“ odvětila jsem a až teď si mě Veronika pořádně prohlédla.

„Rande?“ zeptala se, když se pohledem vrátila k mému obličeji.

„Něco takového – myslím. Ani jeden z nás neřekl, že by se mělo jednat o rande… Vlastně jsme měli jít původně na kávu, kterou na mě vylil, ale pospíchala jsem k Mooreovým… Takže jsem mu navrhla tuhle schůzku a on souhlasil… A já nevím, co mám dělat.“ Zhroutila jsem se na barovou stoličku a Veronika si přisedla na vedlejší. Byla sobota a v baru bylo zatím lidí jenom velmi poskromnu, takže mi mohla věnovat pár minut.

„Neříkej mi, že jdeš na rande poprvé v životě,“ dobírala si mě a já k ní sklíčeně vzhlédla. „Vážně?“ podivila se, když si správně vyložila výraz v mé tváři.

„Předtím – doma – jsem neměla příležitost chodit na rande a tenhle kluk… Nevím, když jsem si ho na té ulici pořádně prohlídla, měla jsem takový zvláštní pocit… Těžko se to popisuje – doslova se mi sevřel žaludek a nedokázala jsem si vzpomenout, jak se dýchá…“

„Počkej,“ zarazila mě Veronika, „detaily slyšet nepotřebuju, ale asi to bude pěkný kus, když tě takhle rozhodil. Určitě si za svůj pobyt v Seattlu musela potkat hodně kluků a pokud jsi na žádného podobně nereagovala… Hmm, začínám být zvědavá,“ prohodila a na tváři ji pohrával úsměv. Divila jsem se, že se se mnou vůbec takhle baví. Za všech okolností si zatím držela odstup, ale teď se něco změnilo. Možná se konečně smířila s tím, že ze mě bude lovec a přijala mě do své lovecké rodiny.

Cítila jsem, že bychom se možná jednou mohly dopracovat ke skutečnému sesterskému vztahu.

 

Jacob dorazil pět minut před osmou a jen co si mě všiml sedět u baru, na tváři se mu objevil ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy v životě viděla.

Seskočila jsem z židličky a šla jsem mu naproti. Potom už jsme se společně odebrali k jednomu z těch malých stolků, které se postupně začínaly obklopovat dalšími žíznivými hosty baru. Veronika si vzala náš stůl na starosti, a tak jsme před sebou během pár chvil měli džusy. Zamračeně jsem se na Veroniku podívala a ta se jenom nezbedně uculila. Jasně – v mojí ID je psáno, že je mi osmnáct, takže nárok na alkoholový koktej ještě nemám – došlo mi vzápětí.

Jacob to naštěstí neřešil a dal se se mnou do řeči. Byl skvělý společník. Smála jsem se s ním skoro tak moc jako s Emmettem, když se rozhodl vyvádět ty jeho všemožné kousky. Všechna ta nervozita, která mi na začátku svírala útroby se někam rozplynula a já jsem měla dojem, jako bych byla ve společnosti člověka, kterého znám už věky.

 

Někdy kolem desáté jsem se Jacobovi omluvila s tím, že si musím odskočit. Cestou z toalet mě však zastavila Veronika, která postávala u baru a čekala, až jí Kyle nachystá další objednávku.

„Vypadá to, že se dobře bavíš, jenom… Pro příště bys měla zvážit, jestli jsou podobné známosti v tvůj prospěch,“ prohodila Veronika mým směrem a dávala si dobrý pozor na to, aby jenom šeptala – i přes všechen ten hluk v baru. Trochu mě to mátlo. Nikdo v okolí nám nevěnoval pozornost.

„Proč?“ podivila jsem se a následovala její pohled k Jacobovi. Postával u stolku, který jsme si zabrali hned po jeho příchodu.

„Doufala jsem, že ti smysly napoví, ale když ne… Až u něj budeš, prokaž mi laskavost a pořádně se nadechni,“ požádala mě a potom sebrala z baru černý kulatý tác a několika koktejly a zamířila mezi stoly. Já se vrátila k Jacobovi.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se, když viděl, jak nerozhodně se k němu přibližuju.

„Jo, jasně,“ zamumlala jsem a pokusila se o úsměv. Veronika mě trochu vyděsila, když řekla, že se mám pořádně nadechnout. Kdyby byl Jacob normální kluk, asi by mi něco podobného neříkala. A já se bála, že v něm odhalím nějaké dalšího upíra, co vysává lidskou energii nebo třeba vlkodlaka.

I tak jsem to však udělala. Nadechla jsem se.

Do plic se mi dostal zápach zpocených těl, alkoholu, tabákového dýmu a dřeva. Všechno to nějak odpovídalo místu, kde jsem se nacházela, ale něco přitom bylo trochu jiné. Přistoupila jsem k Jakeovi o půl kroku blíž a znovu jsem se nadechla – samozřejmě tak nenápadně, jak jenom to šlo, aby neměl pocit, že ho tu očichávám jako nějaký pes.

„Ty jsi měnič?“ vyhrkla jsem z ničeho nic, když jsem si následně spojila vůni dřeva s tím vším, o čem mi povídala Veronika před pár dny u ní doma. Zmiňovala se o tom, jak rozeznat jednotlivé nepřirozené podle jejich osobního pachu.

Má otázka Jacoba zřejmě velmi překvapila, protože na mě dost vykuleně pohlédl a nepatrně pootevřel ústa.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lovci - Nová generace - 8. kapitola:

 1
1. Alice
23.10.2018 [15:24]

Na to, jak mě tato povídka na začátku moc nezaujala, tak se to rozjelo dobře. Moc se těším na další kapitolu. :)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!