Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovci - Nová generace - 6. kapitola

Lovci - Nová generace - 6. kapitolaPřesně jak tomu bylo v minulé sérii i v této se vyprávění ujme druhá osoba. Asi nikoho nepřekvapí, když to bude Renesmée. V této kapitole si trochu shrneme okamžik, kdy se Renesmée dozvídá o Veronice, cestuje do Seattlu, setkává se s Veronikou a následně s ní začíná trénovat.

6. kapitola

Renesmée

Bylo to vůbec poprvé, co jsem něco podnikla na vlastní pěst. Až do tohohle okamžiku jsem byla velmi opečovávané dítě, jelikož jsem byla tak trochu zázrak, nikoliv však moderní medicíny ale pouze obyčejné přírody. Kdo by řekl, že upíři mohou mít děti? No, až do mého narození asi nikdo anebo snad jen dva upíři na celém světě.

Když jsem se Veronice svěřila s tím, že jsem do Seattlu přicestovala právě z Havaje a že jsem hodně cestovala, byla to pravda. Už krátce potom, co má máma prošla proměnou na upíra, jsme se vydali na takovou menší cestu kolem světa. Rostla jsem jako z vody a tak se doma všichni obávali, že mi nebude souzen dlouhý život… No - ve zkratce - nemohli se plést víc. A potvrdil mi to další člověk, který byl jako já. Tedy trochu jako já. Jenom tak na půl nebo tři čtvrtiny… Těžko se to posuzuje, když vaše matka není tak úplně člověk a zároveň není ani upír.

Byla jsem tak nějak nesmrtelná a ve svých sedmi letech jsem vypadala na osmnáct. Strýček Jasper se postaral o to, abych měla platné doklady s aktuálním místem našeho pobytu a já toho jenom o pár měsíců později využila k tomu, abych sama odcestovala. Bez toho, abych někomu vůbec podala nějaké vysvětlení. Kdybych to totiž udělala, mohla jsem se spolehnout na to, že by se mi mou cestu snažili rozmluvit anebo by mi ji rovnou zakázali a následně sledovali každý můj krok, jestli něco neplánuju.

Obvykle na podobné kontrolování jednotlivých členů rodiny máme mého tátu a tetičku Alici. Jeden čte myšlenky a druhý vidí budoucnost. U mě však obě tyto schopnosti značně pokulhávají. Měla jsem za to, že s mámou to bylo podobně, když byla ještě člověk, ale po její proměně na upíra se to skoro srovnalo - teta Alice jí dokázala vidět ve svých vizích a táta dokonce číst myšlenky, ale pouze za předpokladu, že mu to máma dovolila.

Všechny tyhle anomálie údajně způsoboval její štít, který ji obklopoval už jako člověka a to tehdy tak strašně zaujalo tátu. A mě strašně zajímal ten jejich příběh. Jenže jsem se ho nikdy nedozvěděla celý, vždy jsem měla dojem, že mi něco zatajují a nakonec jsem nebyla zase tak daleko od pravdy.

Bylo to jeden červencový večer. Vlastně to bylo před třemi dny. Tehdy jsem trochu neúmyslně vyslechla část rozhovoru, který vedla máma s tátou. Přes pootevřené dveře jsem slyšela máminy vzlyky a tátovo šeptané konejšení. Chvíli jsem zvažovala, jestli jim o své přítomnosti dát vědět a zeptat se, co se děje, že máma vzlyká, ale potom mi to nedalo, když jsem zaslechla tu klíčovou informaci.

„Dneska má narozeniny. Je jí jednadvacet a oficiálně se stává samostatnou,“ zamumlala máma a opět vzlykla.

„Chtěla bys ji vidět?“ zajímal se táta a já byla jako na jehlách. Netušila jsem, o kom že to máma mluví.

Je to moje dcera, tak co myslíš?“ odvětila mu a zněla přitom lehce sarkasticky.

Hned na to jsem chtěla vstoupit do pokoje, ale najednou mi došlo, že nemluví o mě. Já rozhodně neměla jednadvacet. Pro okolní svět jsem se vydávala za osmnáctiletou, ale bylo mi sotva sedm. Mohlo tedy to všechno znamenat, že mám sestru?

Měla jsem dojem, že si potřebuju sednout, jinak takovouhle informaci neustojím. Já a sestra?

„Pokud vyrazíme rovnou, můžeme být v Seattlu za pár hodin,“ navrhl táta.

„A co bych jí asi tak řekla? Že jsem ji opustila proto, že jsem jí chtěla dopřát život, který jsem sama milovala? Že jsem chtěla, aby se stala lovcem a hrdě nesla jméno svého otce? Priceovi by mi to nedovolili,“ odvětila máma a to bylo tak akorát všechno, co jsem potřebovala vědět. V tu samou chvíli jsem totiž cítila, jak se mé rozklepané nohy vydaly dál po chodbě a potom rovnou po schodech do mého pokoje. Aniž bych si pořádně uvědomovala, co dělám, vytáhla jsem z pod postele cestovní tašku a hodila do ní pár kousků oblečení. Z nočního stolku jsem vyndala pas a z krabice na boty, kterou jsem měla v šatní skříni, vzala svazek bankovek.

Bez jediného dalšího slova jsem se vydala na letiště, kde jsem se částečně vzpamatovala až v okamžiku, kdy se mě slečna za přepážkou zeptala: „Kam to bude?“

„Seattle,“ zamumlala jsem rozklepaným hlasem a podala jsem jí jak pas, tak dostatečné množství peněž.

 

Ve chvíli, kdy letadlo přistálo v Seattlu na letišti, jsem si říkala, že dělám obrovskou hloupost. Rozhodla jsem se poznat svou sestru a přitom jsem o ní vůbec nic nevěděla. Máma mluvila o lovcích a o Priceových. A taky o tom, že má moje sestra jednadvacáté narozeniny. Bylo toho zatraceně málo, čeho bych se mohla chytit a snadněji ji tak najít. Navíc byla noc. Venku byla tma a ani světla na ulicích nevypadala nějak nadějně. Neměla jsem nejmenší šanci ji najít.

S taškou přehozenou přes rameno jsem si šla chytit taxík a požádala jsem řidiče, aby mě dovezl do centra k nějakému hotelu, kde bych se mohla ubytovat. Blížila se půlnoc a tak jsem doufala, že to ještě někde stihnu. Takhle pozdě už málo kdy někoho ubytovávají.

Měla jsem však štěstí a deset minut po půlnoci jsem za sebou zavírala dveře od pronajatého pokoje. Hotel nebyl žádná Plaza nebo Hilton, ale mě to kupodivu stačilo. Jen co jsem se však octla v setmělém pokoji a úplně sama, ucítila jsem opět ten vnitřní neklid z toho rozhodnutí, které jsem podvědomě udělala ještě na Havaji. Máma určitě měla dobrý důvod, proč svůj lidský život nechala za sebou a nezmiňovala se o něm. To, že mám nevlastní sestru, jsem se nejspíš vůbec neměla dozvědět.

´Bude se máma zlobit, když ji vyhledám?´ – blesklo mi hlavou a vybavila jsem si mámin obličej. Všechnu tu lásku a smutek, se kterým se na mě kdykoliv podívala. Nikdy jsem ten smutek nechápala, ale teď to najednou všechno dávalo smysl. Při pohledu na mě musela myslet i na svou druhou dceru.

´Vždyť pokud ji najdu, nemusím jí říkat, kdo vlastně jsem,´ – přesně takhle jsem se v mysli konejšila, ale ani to moc nepomáhalo. Najednou jsem měla pocit, jako bych svou mámu podrazila. Určitě jí velmi ublížím už jenom tím, že jsem tady. Pochodovala jsem po pokoji a nemohla jsem přestat myslet na to, že jsem zavrženíhodná dcera.

Čtyřicet minut po půlnoci jsem vyrazila z pokoje ven. V osvětlené hale za mnou hleděla mladá recepční, ale já si jí vůbec nevšímala. Mířila jsem k hlavním dveřím, které mi následně otevřel portýr. Jen co jsem se poté ocitla na ulici a obklopil mě hluk města, jakkoliv byl v tuhle dobu značně tlumený, měla jsem dojem, jako by se mi dýchalo o něco lépe. A protože jsem věděla, že stejně neusnu, vydala jsem se na malou prohlídku města.

Procházela jsem se po ulicích a rozhlížela jsem se kolem sebe. V Seattlu jsem ještě nikdy nebyla a už jsem taky věděla, proč sem rodina jet ani nikdy nechtěla, přestože tu bylo skoro ideální podnebí pro všechny členy. Mě osobně to bylo vcelku jedno. Zase tolik jsem se od lidí nelišila. Měla jsem přirozeně hnědé oči a pokožka mi na slunci nezářila.

 

Díky tomu, že jsem se neubytovala v úplném centru, nechala jsem si prohlídku Seattelské dominanty na jindy a zaměřila jsem se na nejbližší okolí. Procházela jsem se kolem domů, které patřily ke starší zástavbě z doby někdy kolem konce 19. století a počátku toho 20. (díky Esmé jsem měla skvělý přehled o historii architektury). Všechny domy byly v takřka totožné výškové úrovni – střídaly se čtyř a pěti patrové domy a sem tam i něco nižšího a novějšího. 

Kolem všech těch domů jsem systémem pravoúhlých ulic došla až k pláži a zálivu. Až tam jsem se dokázala skutečně volně nadechnout, přestože se mi do mysli neustále vkrádala myšlenka, že jsem svou rodinu zřejmě velmi vyděsila, když jsem bez jediného slova odjela.

´Možná bych se jim měla ozvat, že jsem v pořádku,´ - napadlo mě, ale tu myšlenku jsem  vzápětí zahnala s tím, že pokud chci svou sestru přece jenom poznat, nemůžu nikomu říct, kde jsem. Navíc pořád existovala možnost, že Jasper zasedne za počítač a během pár okamžiků odhalí, že jsem na svůj zfalšovaný pas letěla právě do Seattlu, a nakonec se sem všichni přiženou.

Chvíli jsem se tedy procházela po pláži, než jsem se dostatečně uklidnila a rozhodla se zamířit zpět do hotelu. Byla jsem tak v polovině své cesty, když se něco mihlo v mém zorném poli. Otočila jsem hlavu a zaznamenala už jenom zbytek něčího stínu, který vytvářely pouliční lampy. Ve městě stále panovala noc, přestože se měla co nevidět proměnit v den.

Zaposlouchala jsem se a přemýšlela, jestli jsem náhodou neviděla nějakého zloděje. Vyrovnaný dech, jasně dané tempo, jistý krok… Nic, co by napovídalo o zloději, který se snaží utéct z místa činu.

A to upoutalo mou pozornost. Bylo půl čtvrté ráno a někdo si tady jenom tak běhal po střechách. Přišlo mi to podivné. A zároveň i zajímavé a trochu vzrušující.

Aniž bych nad tím přemýšlela rozběhla jsem se směrem, kterým dotyčná osoba zmizela. Po požárním schodišti nejbližšího domu jsem se dostala na střechy a zahlédla pouze dlouhé blonďaté vlasy, které mizely za svou majitelkou za dalším vyšším domem.

Nadechla jsem se, abych si i z její osobní vůně udělala nějaký obrázek o majitelce, ale měla jsem smůlu. Ve vzduchu se nesl pouze pach města, který byl velmi intenzivní a donutil mě nelibě nakrčit nos. Když jsem před pár chvílemi chodila po ulicích, ani mě nenapadlo, že bych vzduch nějak analyzovala. Už ze své podstaty jsem zrovna moc vzduchu k životu nepotřebovala, stačilo mi dýchat mělce a jenom tak, abych nezkolabovala. Dech jsem pak dokázala zadržet i na půl hodiny. S jistotou jsem však mohla prohlásit, že kdybych tohle udělala ve společnosti lidí, tak by už po třech minutách šíleli a divili se, že nemodrám, a ještě ke všemu by se obávali o mou mozkovou činnost, která by tou absencí kyslíku musela být nějak poškozená.

Ale to jsou prostě obyčejní lidé, kteří toho ještě hodně nevědí a já jsem rozhodně nebyla ta, která by jim chtěla odhalit svět nadpřirozena. A kdybych to náhodou udělat chtěla, Volturiovi by se jistě postarali, abych toho brzy velmi litovala.

Rozběhla jsem se tedy za tou holkou, aby se mi nemohla ztratit z dohledu – bez pachu by se mi potom špatně stopovala – ale zachovávala jsem si dostatečný odstup, abych ji náhodou nevylekala. Když jsem však na ni měla dostatečný výhled, mohla jsem si všimnout, že je oblečená celá do černého a pouze její vlasy, sčesané do dvou culíků, tu černotu narušují. Při několika jejich pohybech, kdy se jí pohnula i lehká bunda, kterou měla na sobě, jsem si všimla pouzdra kolem jejího pasu, které bylo dále připevněno kolem jednoho jejího stehna. V pouzdře měla dvě pistole.

Opět jsem začala zvažovat svou teorii o lupiči, ale celou mi ji narušovalo to, že ta holka nic nenese. Možná se specializuje pouze na peněžní krádeže…

Pak mě však napadlo něco jiného. Vzpomněla jsem si na mámina slova. Mluvila o nějakých lovcích. Netušila jsem, co to může znamenat, ale očividně jí na tom hodně záleželo, když kvůli tomu opustila svou dceru. V tu chvíli by dokonce dávala smysl i absence jejího pachu. Táta jednou prohlásil, že jsem v tomhle naprosto po mámě, když byla ještě člověk… A pokud máma byla jedním z lovců, musela jsem právě teď nějakou lovkyni sledovat.

Jenom ta myšlenka posílila mé odhodlání ji následovat. Potřebovala jsem zjistit, kdo ti lovci jsou, co dělají a hlavně – najít mezi nimi svou sestru.

A pak jsem zaslechla hlas té lovkyně: „Ať už jsi kdokoliv, říkám ti po dobrém, aby ses ukázal, jinak budeš litovat!“ Křikla, ale jenom tak hlasitě, aby k sobě nepřivolávala nežádoucí pozornost. Byla obrácena mým směrem. Zřejmě musela nějak vycítit, že ji už nějakou chvíli sleduji, přestože jsem si dávala velmi dobrý pozor, aby se to nestalo.

Zvažovala jsem, co bych měla udělat, ale nakonec jsem vzdala jakoukoliv snahu se skrýt a vyšla zpoza budovy, za kterou jsem se schovávala. Cítila jsem, jak mi pod botami křupe štěrk a jak si mě lovkyně na druhé straně té střechy ostražitě prohlíží. Dokonce nahmatala jednu z těch zbraní, které jsem u ní zahlédla.

Ztěžka jsem polkla a natáhla před sebe ruce.

„Nechci ti ublížit, nemusíš se bát,“ ujišťovala jsem ji a prohlížela jsem si ji stejně důkladně jako ona mě. Jenže ona ve mně viděla protivníka a musela odhadovat, čeho budu schopna – asi by to však nikdy neuhádla. Já ji však sledovala spíš zvědavě. Měřila jsem si její drsný a odhodlaný postoj. Dlouhé blonďaté vlasy a oči v barvě čokolády. Když jsem k nim došlo, několikrát jsem zmateně zamrkala a zvažovala, jestli to, co vidím, nemůže být pouze optický klam způsobený vycházejícím sluncem. Ty oči…

Copak jsem našla svou sestru, aniž bych se o to vůbec pokoušela?

 

A takhle jsem se vlastně seznámila s Veronikou – mou sestrou. Ale to, že je to skutečně ona jsem si ověřila až následující večer, když jsem ji vyhledala v její práci. Původně jsem si ji chtěla jenom trochu oťuknout a zjistit, jestli se nepletu, ale v okamžiku, kdy jsem opět viděla její oči, které zdědila po naší mámě stejně jako já, jsem měla jistotu. A potom ještě to její jméno. Priceová. 

Měla jsem neuvěřitelné štěstí.

Avšak vyjít s Veronikou nebylo zrovna nejjednodušší. Dost mě podezírala a držela si odstup. Nejspíš za to mohlo to moje nadšení, ale já si prostě nemohla pomoct. Měla jsem sestru a to bylo něco úplně jiného, než zbytek mé rodiny, jakkoliv byli přibližně stejně staří právě jako Veronika. Alice, Jasper, Emmett a Rose – ti všichni pro mě byli strýčky a tetičkami, ale Veronika byla moje sestra, přestože to vůbec netušila. A já jí to říct nemohla – jak bych jí jenom tak vysvětlila, že mi je sedm a vypadám na osmnáct bez toho, abych jí řekla, kdo je mým otcem?

Všechny mé starosti se však měly jenom o pár dnů později vytratit. S Veronikou jsme společně vyrazily do ulic už podruhé. Poté, co jsem jí v tělocvičně předvedla, jak rychle se ve skutečnosti učím, kapitulovala a souhlasila s dalším společným výletem do Seattleských ulic. Ještě jsem tak úplně netušila, co přesně ty výlety a kontroly rajónů mají znamenat, ale jenom pár bloků od jejího domu jsem si všimla, jak zpozorněla. Změna jejího postoje byla jasně patrná a mě došlo, že se něco děje. Zaposlouchala jsem se do okolních zvuků, ale nic podezřelého jsem neslyšela. Několik lidí vracejících se z večírků nebo mířící na nějaký další. Samý smích a veselé rozhovory. Pár rychlých kroků a několik packavých. Veronika se však chovala ostražitě.

Následovala jsem ji, když se jedním z naučených pohybů, při kterých využívala jednotlivé nerovnosti na fasádách domů, dostala až na chodník. Sama bych jednoduše mohla z té střechy seskočit, předpokládala jsem, že skok ze čtvrtého patra by mi nemusel nijak ublížit, ale ještě jsem to nikdy neověřovala v praxi.

Veronika došla až na okraj uličky, do které jsme se dostaly a dívala se přes cestu do té naproti nám.

Zadívala jsem se tímtéž směrem a všimla jsem si pohybu. Někdo se skrýval ve stínech a to Veroniku donutilo sáhnout po pistoli, ukryté za pasem. Nejistě jsem vedle ní přešlápla, tahle situace se mi moc nezamlouvala, a přišlo mi, jako by si Veronika až teď uvědomila, že jsem tam s ní.

Otočila se ke mně a potom nahmatala v té své ukryté výzbroji dýku.

„Nebudeš ji potřebovat, ale tak… pro jistotu,“ prohodila šeptem a rovnou mi zbraň podala. Zmateně jsem na tu dýku, která se v pouličním světle lehce zaleskla, hleděla a nechala si ji ležet v natažené ruce.

Veronika se na mě zamračila.

„Řekni mi, že aspoň tušíš, jak se ta věc používá?“ zeptala se a já k ní vzhlédla. Bylo to poprvé, kdy jsem podobnou zbraň držela v ruce. Když nepočítám steakové nože, bylo to vlastně úplně poprvé, kdy jsem držela něco tak nebezpečného. O přípravu jídla se u nás starala převážně Esmé nebo máma. Esmé tu práci milovala a máma – ta se chtěla cítit užitečná a chtěla se o mě starat. Díky své unikátnosti jsem se tak nějak nechtěně vyčlenila z normálního života. Pro upíry jsem byla moc křehká.

„No nic, tak aspoň zůstaň tady,“ požádala mě, než jsem měla šanci jí odpovědět. Zřejmě si všimla toho mého zaváhání.

A než jsem stačila cokoliv namítnout, vyšla na hlavní ulici, kde se rychle rozhlédla vpravo a hned i vlevo a následně přeběhla cestu a zmizela v tmavé uličce, dostatečně hluboko, aby ji uliční světla nezachytila.

„Pusť ji,“ prohodila Veronika k někomu v té uličce. Cítila jsem, jak mi srdce splašeně uhání v hrudníku a měla jsem dojem, že se mi úplně poprvé v životě začínají potit ruce. Sevřela jsem dýku, kterou mi Veronika nechala v ruce a přemýšlela, že bych se za ní měla přece jenom vydat.

„A co uděláš, když ji nepustím?“ oponoval jí mužský hlas, který zněl velmi nevraživě.

´Musím za ní!´ - blesklo mi hlavou v tom samém okamžiku a chtěla jsem vykročit, když po hlavní ulici procházela partička kluků. Všichni měla značně naváto, ale dva z nich asi o něco méně, než jejich kolega, kterého museli podpírat.

Rychle jsem stáhla ruku s dýkou k tělu, aby si té zbraně nevšimli.  Nakonec – díky tomu stavu, ve kterém byli, si mě všiml jenom jeden, ale ten měl co dělat s tím, aby jeho kamarád neskončil na chodníku, takže se vůbec nezdržoval tím, že by mi něco říkal. Když tedy prošli kolem mě, nezdržovala jsem se a přeběhla silnici.

Ještě jsem neudělala ani jeden krok do té uličky, když jsem uslyšela tlumený výstřel.

Přestože jsem měla srdce až v krku a chtělo se mi utéct opačným směrem, zamířila jsem hloub do uličky. Oči, které jsem ze začátku měla ozářené pouliční lampou, si brzy přivykly na šero v dlouhé uličce a tak jsem si snadno všimla zápasící dvojice a spěšných kroků někoho, kdo od té dvojice prchal.

„Měl jsem dojem, že se mi chystáš ublížit, pokud ji nepustím, ale zatím to vypadá tak, že já ublížím tobě a ještě mi sem nakráčí další svačinka,“ zaslechla jsem toho muže a projela mnou hrůza. Nadechla jsem se. Mluvil o svačince a jediný, kdo do uličky vcházel, jsem byla já. Zněl jako lovící upír, ale nikde jsem necítila vanilku. Všude byl jenom odporný pach.

„Zapomněl jsi, s kým máš tu čest?“ zasyčela Veronika, ale její hlas zněl divně. Ve stínu jsem zaznamenala, jak ji ten muž drží pod krkem. Udělala jsem tedy další krok jejím směrem a narazila jsem na její zbraň, ze které vystřelila pouze jednou.

Než jsem došla až k nim, slyšela jsem další známky boje. Viděla jsem, jak ho Veronika kopla do rozkroku a využila jeho chvilkového zaváhání. Popadla ho za límec a trhla jím proti cihlové stěně, až se ten muž musel praštit do hlavy. Potom z pod bundy vytáhla jeden ze svých nožů. Jednou rukou držela muže za vlasy a zakláněla mu hlavu, která byla po úderu do hlavy povolná, a druhou se mu s nožem chystala podříznout krk.

Zalapala jsem po dechu, když jsem viděla, jak se mu špička nože zabořila do kůže na jedné straně hrdla. Z ranky se okamžitě vyvalila krev a měla jsem dojem, že pach v uličce značně zesílil.

„Chceš ho snad zabít sama?“ obrátila se ke mně Veronika, když si všimla mé reakce.

Zmatena její otázkou jsem zůstala jenom hledět s očima dokořán, jak naprosto jistě a bez jediného zaváhání dokončila tu popravu. Potom toho muže nechala padnout na zem mezi hromadu pytlů, které se válely u přeplněných kontejnerů, a sama si otřela nůž o rukáv bundy, než ho zastrčila na původní místo.

Potom šla ke mně. Ze země zvedla pistoli a zastrčila ji rovněž do pouzdra.

„Mám dojem, že sis právě rozmyslela své rozhodnutí stát se lovcem,“ prohodila, kysele se ušklíbla a vytrhla mi dýku z ruky. Bez jakéhokoliv dalšího slova se pak vrátila na druhou stranu ulice a znovu se vyšplhala na střechu domu, aby mohla pokračovat ve své obvyklé trase.

Já střídavě hleděla za ní a potom na mrtvé tělo toho muže. Zem kolem něj se proměnila v jednu velkou černou louži a on sám se začínal postupně měnit. Stárnul mi doslova před očima. Viděla jsem sice jenom polovinu jeho obličeje – tu která nebyla ponořena do jeho vlastní krve – ale z obličeje obyčejného třicátníka se během okamžiku stal aspoň osmdesátiletý stařík s kůží, která na pohled vypadala tence jako nějaký papír.

S rozbřeskem se potom vytratil úplně a zůstala po něm jenom hromádka zničeného oblečení.

Až do toho rozbřesku jsem zůstala v té uličce, přestože jsem věděla, že Veronika je už dávno doma a nejspíš i spí. Já jsem však nedokázala opustit místo činu. Byla jsem v šoku, s jakou jistotou dokázala Veronika někoho připravit o život. Věděla jsem, že je to lovkyně a zřejmě tedy musí i něco zabíjet, ale neměla jsem představu, že to něco bude spíše někdo.

V okamžiku, kdy se to mrtvé tělo vytratilo, jsem byla rozhodnuta podrobit Veroniku důkladnému výslechu. Zřejmě bylo na čase, abych se dozvěděla, kdo skutečně ti lovci jsou. Ten muž totiž nebyl obyčejný člověk a rozhodně to nebyl upír, potřebovala jsem tedy nutně vědět, proti komu to moje sestra stojí.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lovci - Nová generace - 6. kapitola:

 1
2. Petronela admin
10.10.2018 [12:15]

PetronelaAlice: jsem ráda, že máš radost. Jistě chápeš, že jsem ti to nemohla potvrdit hned na začátku, ale bylo to vlastně logické. Teď ti ještě můžu slíbit, že se nakonec dočkáš i Belly jako upírky, ale to plánuju tak kolem 16-17 kapitoly, takže na skutečné rodinné setkání si budeš muset ještě chvíli počkat. Emoticon

1. Alice
10.10.2018 [8:01]

Super kapitola a jsem ráda, že mé tušení se osvědčilo a její matka je také Bella :)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!