Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovci - Nová generace - 3. kapitola


Lovci - Nová generace - 3. kapitolaKoho to asi Veronika potkala na střeše?

3. kapitola

V ruce jsem držela zbraň a byla jsem připravená ji vytáhnout a rovnou střílet. Prst na spoušti mě doslova svrběl od toho, abych to udělala, ale ta holka přede mnou… Nevypadala jako má obvyklá kořist a už vůbec nevypadala jako někdo z těch lidských zločinců.

„Prosím, vážně ti nechci ublížit,“ trvala na svém a napřáhla ruce před sebe. Současně s tím udělala jeden váhavý krok mým směrem, až jsem zaslechla další zakřupání štěrku pod jejíma nohama.

„Zeptám se tě ještě jednou – kdo jsi a proč mě sleduješ?“ zopakovala jsem svou otázku a dál si ji měřila z bezpečné vzdálenosti. Něco na ní bylo divné, ale nedokázala jsem říct, co přesně to je. Měla dlouhé nazrzlé vlasy, které se ji v divokých kudrnách stáčely pomalu až k pasu. Bezchybná pleť s pár pihami na nose a dokonalé oříškové oči. Nepatrný úsměv měl zřejmě vypovídat o jejich přátelských úmyslech.

Ze zkoumání jejího obličeje jsem postupně přešla k celkové její vizáži. Díky nákupům, které jsem podnikla před svou oslavou narozenin, jsem dokázala s jistotou říct, že má na sobě značkové Levisky s dírami na těch správných místech a bunda rozhodně nebyla imitací kůže, nýbrž byla pravá. I na tu dálku jsem postřehla ty ručně dělané stehy, kterými se podobně kvalitní věci vyznačují.

„Jmenuji se Renesmée a… A chtěla jsem tě poznat.“

 

Podivnější slova ta holka jako důvod svého špehování říct nemohla. Kdo by mě asi tak chtěl poznat? Co to asi měla za úchylku, když se v noci potulovala po ulicích a běhala za mnou po střechách?

Jenom myšlenka na to, že se víc jak půl hodiny dokázala držet v mé stopě, a to jsem se opravdu snažila jí zmiznout, byla lehce znepokojující. Její vzhled, oblečení a absence zbraní – to vše ukazovalo na to, že není lovec. Tlukoucí srdce a absence hnilobného zápachu zase vylučovaly to, že by byla upírka. Do úplňku rovněž zbývalo několik dnů a pochybovala jsem, že vlkodlak by mě takhle troufale sledoval. A vanilková být rovněž nemohla – opět jsme byli u toho tlukoucího srdce a přirozeně zbarvených duhovek.

Její vzezření mi vrtalo hlavou i v okamžiku, kdy jsem se dostala domů. Na střeše jsem pořád byla ve střehu, až Renesmée ustoupila a rozhodla se odejít s tím, že tohle nebylo úplně ideální setkání – prý si to plánovala trochu jinak. Dokonce se mi omluvila za to, že mě sledovala. Byla tak slušná, až mi z toho bylo špatně.

Dala jsem si rychlou sprchu s trochou té gymnastiky, se kterou jsem se musela v koupelně vypořádat a následně jsem s východem slunce ulehla do postele. Ještě předtím jsem však nezapomněla zatemnit okno, abych měla klid až do večera a nastavit si budík. V baru by se zřejmě nikomu nelíbilo, kdybych nepřišla. Jakkoliv jsme měli v týdnu otevřeno jenom do půlnoci, byly to stále vcelku rušné dny a jeden pár chybějících rukou a nohou byl rozhodně znát.

 

I během spánku jsem však na tu holku musela myslet. To jméno bylo divné a znělo tak nějak vymyšleně. Rozhodně však bylo anglické a i její hlas postrádal jakékoliv známky nějakého cizího dialektu.

Všechny mé úvahy o tom, proč by mě vlastně sledovala a chtěla mě poznat, mě dovedly až k tomu, že jsem okamžik po tom, co jsem se probudila a neochotně se vyškrábala z postele, zavolala Sarah.

„Můžeme se sejít v klubu? Mám něco, co s tebou nutně potřebuju probrat,“ prohodila jsem, sotva hovor přijala. Sarah nerada chodila do jakýchkoliv podniků, kde se konzumuje alkohol a kdykoliv mohla, na něco se vymluvila – nejčastěji na školu. Sarah studovala na Seattleské univerzitě. Jakkoliv byli lovci bez vyznání, nedělalo nám problémy se smířit s vírou ostatních. Proto taky nikomu nevadilo, že Sarah navštěvovala katolickou školu, kterou založili jezuité. Teď, během léta však nemohla použít svou obvyklou výmluvu, ale i tak jsem slyšela, jak zaváhala.

„Nepokoušíš se mě uvrtat do něčeho, o čem by měl vědět i táta, že ne?“ zeptala se opatrně.

„Jak tě to proboha napadlo?“ podivila jsem se, ale v ten samý okamžik se mi vybavily všechny ty možné eskapády, kterých byla Sarah mou vinnou účastna a které se jejímu otci zrovna dvakrát nezamlouvaly. A v tuhle chvíli nemluvím jenom o loveckých aktivitách. To já zasvětila Sarah do tajů alkoholu. A mě to zase naučil Kevin… Takže jsme si asi byli kvit, když vezmu v potaz kažení rodiny. „Fajn, vím, kam tím míříš, ale tentokrát jde o něco jiného. Potřebuju si s tebou promluvit jako s kamarádkou. Potkala jsem někoho fakt divného,“ prohodila jsem a doufala, že jsem nahodila tu správnou návnadu.

Dobrá, v sedm budu v baru,“ souhlasila Sarah, ale dala si dost záležet na tom, abych ten otrávený tón nemohla přeslechnout.

„Jsi zlato, díky,“ houkla jsem ještě do telefonu, než ho stihla položit a potom jsem se už musela začít chystat do práce. V tu samou chvíli se však ozval i můj hladovějící žaludek, takže místo do koupelny jsem zamířila do kuchyně, která na rozdíl od koupelny byla obrovská – tedy pokud za obrovskou místnost považujete takovou, kterou projdete třemi kroky na délku a třemi na šířku.

Lednička byla zásobená tak bídně, až to bylo k pláči. Polovina byla prázdná v té druhé se nacházela zpola vypitá láhev coly, balíček okoralých tortill, dvě krabičky s čínským jídlem z minulého týdne a bloček sýru.

Na nic z toho, co jsem tam viděla, jsem neměla chuť, ale můj žaludek se dožadoval přídělu potravy a tak mi nezbylo nic jiného, než vytáhnout všechny své zásoby z ledničky a udělat z toho provizorní hostinu. Do tortill jsem nacpala oschlé sezamové nudle a kuře ve sladkokyselé omáčce, zasypala to nadrobno nakrájeným sýrem a vyrobila tak ucházející a trochu bizarní fajitas.

Ve chvíli kdy jsem se do své snídaně zakusovala, jsem si slíbila, že k obědu si dám rozhodně něco zdravějšího. Předem jsem však věděla, že svůj slib snadno poruším, protože doba oběda pro mě znamenala někdy mezi půlnocí a jednou ráno, kdy se budu vracet z práce a mířit na pravidelnou obchůzku Seattleských ulic. V tu dobu byste v Seattlu těžko hledali nějaké nonstop zdravé občerstvení, takže se budu muset spokojit s McDonaldem nebo KFC. Krabice smažených křidýlek, hranolky a bezedná cola… Jaká ubohost.

Zřejmě bych si měla zítra trochu přivstat a nakoupit si nějaké potraviny. Jak jsem nad tím tak přemýšlela, docházely mi výhody bydlení u rodičů, v mém případě u Mooreových. Všechny ty výhody se projevily až ve chvíli, kdy jsem se odstěhovala. Stačilo se však u nich stavit a Mia mě nikdy nenechala odejít s prázdnou, což mi připomnělo, že kus mého narozeninového dortu je pořád u nich v lednici. Jaká škoda, kousek toho čokoládového zázraku by mi udělal větší radost, než tohle podivné fajitas.

 

Koktejlový bar bylo nadnesené označení mého zaměstnání. Šéf se pokoušel o takový ten velmi módní vzhled, ale nedokázal se s tím popasovat. Po celé jedné straně se táhlo zrcadlo, které celý prostor opticky zvětšovalo a dodávalo dojem nekončícího množství alkoholu – na polovině toho zrcadla, v místě kde byl barový pult, byly umístěny poličky a na nich byla výstava lahví s různobarevným obsahem. Kolem baru bylo několik vysokých stoliček a ve zbytku podniku se pak nacházely malé stolečky se třemi židličkami a úplně vzadu jste našli dostatek prostoru k vyjádření svého kreativního já – divili byste se, kolik lidí se po pár drincích odváže.

Od baru jsem se brodila s dvěma plnými tácy drinků. Dneska tu bylo opravdu narváno. Zhruba před týdnem jsem na netu četla velmi pochvalnou recenzi na tohle místo a od toho okamžiku jsme se s holkami mohly strhat. Ustát celý večer na lodičkách a ještě se příjemně usmívat bylo někdy moc i na mě. Zvlášť když si ti podnapilí dodali odvahu a sahali, kam neměli. Od kdy je krátká sukně sahající vám sotva pod zadek vhodná součást pracovního stejnokroje?

Nejednou jsem zvažovala, že bych s šéfem hodila řeč a pokusila se propracovat na místo barmana – ten něco podobného nosit nemusel. Stačilo tričko s logem podniku. Servírky však musely být lehce podbízivé.

„Tady jsou vaše drinky,“ usmála jsem se na skupinku žen v koktejlkách a jenom okamžik na to už mířila k dalšímu stolu.

Jediné, co na téhle práci skutečně stálo za to, byly ty dýška. A u mužského osazenstva se na jejich výši samozřejmě podepisovala i ta příšerně krátká sukně. Když jsem ji poprvé oblékla, věděla jsem, že Miu sem nikdy pozvat nemůžu, abych jí ukázala svou práci. Miu by z toho zřejmě kleplo, ale o takovou Sarah jsem si starosti nedělala.

A jen co jsem na ni tak pomyslela, zahlédla jsem ji, jak se prodírá davem lidí, kteří postávali u vchodu. Hned za ní jsem pak zaznamenala i Kevina, který jí dělal doprovod a řekla bych i bodyguard. Sarah nebyla oblečená nějak nápadně, spíš bych hádala, že se chystá do univerzitní knihovny než koktejlového baru, ale to nebránilo mužům v tom, dovolovat si.

Sarah s Kevinem se posadili u baru, kam jsem za nimi hned dorazila.

„Máte tu docela plno,“ podivil se Kevin, který už popíjel ze zakoupené lahve piva. Před Sarah přistála sklenička s pomerančovým džusem.

„Jedna pochvalná recenze a svět se může zbláznit,“ poznamenala jsem a houkla na barmana další objednávku.

„Proč jsi chtěla, abychom dorazili?“ zeptala se Sarah a upila ze skleničky.

„Předně jsem chtěla, abys dorazila jenom ty, ale nemůžu ti zazlívat, že si vzala i Kevina. Chtěla jsem s tebou o někom mluvit, ale byla jsem úplně grogy a nedostala jsem se z postele dost brzo na návštěvu u vás,“ odvětila jsem a musela přitom lehce zvýšit hlas. V celém baru to hučelo jako v úle.

„Nějaká známost na obzoru?“ přidal se k nám Kevin a v lascivním gestu pokýval obočím.

„Žádná známost a víš co? Běž si hledět svého, teď tu potřebuju jenom tvou sestru,“ odmávla jsem ho a nedělala jsem si s tím příliš starostí. V podniku bylo velké množství dívek mezi dvaceti a třiceti a pro Kevina to mohl být hotový ráj.

„Tak co ta holka, o které jsi mi říkala v telefonu?“ pobídla mě Sarah, když jsem si na tác chystala další koktejly.

„Vydrž okamžik, jen to roznesu a hned ti to povím,“ požádala jsem ji a vytratila se vyřídit objednávku. Cestou zpátky k baru jsem dostala dalších pět nových objednávek, ale barman Kyle měl tolik práce, že jsem si na okamžik mohla orazit a věnovat se Sarah. „Tu holku jsem potkala dneska nad ránem, když jsem se vracela z pravidelného běhu.“ Běh bylo krycí hovorové slovo pro lov – nikdy nevíte, kdy vás někdo poslouchá. „Sledovala mě a následně se mi představila jako Renesmée, s tím, že mě chtěla poznat,“ shrnula jsem do dvou vět události dnešního rána.

„Tak tě chtěla poznat, co je na tom divného?“ podivila se Sarah.

„Jde o to, že není jednou z nás. Zároveň nevypadala jako nepřirozená a ke všemu lítala po střechách ve značkovém oblečení, jako by se nechumelilo,“ namítla jsem.

„Uvědomuješ si, že sníh uprostřed července by byla velká blbost a to už nemluvím a té statistické nepravděpodobnosti,“ upozornila mě.

„Tady nejsi ve škole, takže s matikou a statistikou na mě nechoď. Spíš mi vysvětli, odkud má holka v pravé kožené bundě a v poslední kolekci Levisek, potřebu běhat takhle brzo ráno po městě?“ žádala jsem po ní vysvětlení.

„Nezeptala ses jí na to?“ podivila se Sarah a pobaveně se na mě usmála.

„Dej mi minut,“ požádala jsem ji znovu, když přede mě přistála pětice drinků a já se tak musela opět zapojit do pracovního procesu. Po očku jsem přitom zkontrolovala Kevina, jak se baví s nějakými dvěma slečnami a všichni mají úsměv od ucha k uchu. Kevin byl prostě sympaťák po otci a nedělalo mu problémy navazovat kontakty s ostatními.

Roznesla jsem plné skleničky, pobrala ze stolů ty prázdné, poznamenala si pár dalších objednávek a mohla jsem se vrátit za Sarah, která dál upíjela za svého džusu a snažila se působit neviditelně. Bohužel v modelu šprtky tu byla jako pěst na oko a tak spíš vyvolávala daleko víc pozornosti, než by se jí zamlouvalo.

„Stejně nechápu, jak tu můžeš pracovat,“ zavrtěla Sarah hlavou, když jsem k ní opět přisedla. Minisukně mi rázem vyjela o pár centimetrů výš díky svému upnutému střihu. Mou důstojnost tak kryla jenom zástěra, která nebyla o moc delší než právě zmíněná minisukně, ale bylo to místo, kam jsem si mohla odkládat dýška a bloček na objednávky. A tím, že byla o něco volnější, nekopírovala tak každý můj pohyb.

„Tohle nemá smysl vysvětlovat. Spíš se zaměřme na můj problém,“ vrátila jsem se zpět k původnímu tématu. Sarah se už několikrát pokoušela rozmluvit mi tuhle práci, jako bych snad dělala něco nezákonného, ale měla smůlu. Dýška tu byly pěkné a pracovní doba nebyla zase tak dlouhá. Navíc mi vyhovovaly tyhle moje noční směny, pěkně jsem je pak spojila s lovem a následně měla celý den volno a čas na flákání a vyřizování jiných potřebných věcí.

„Fajn,“ povzdechla si a pokračovala v mém nimravém popisu slečny ze střechy.

 

Někdy kolem jedenácté, když už se Sarah tvářila dost otráveně, že ji střídavě nechávám sedět u baru samotnou a ona musí odhánět podnapilé chlápky, jsem jí chtěla poslat domů. Stejně to vypadalo tak, že si bude muset na ulici chytit taxíka, protože Kevin se domů rozhodně nechystal.

„Jestli chceš, můžeš jít ke mně, je to blíž než k vám,“ navrhla jsem.

„V tom tvém krcálku spát nebudu. Je tam sotva místo pro tebe,“ namítla okamžitě.

„Já se přijdu po práci jenom převléct a pak tam budeš až do rána sama, takže nemusíš mít obavy, že bychom se nevlezly,“ bránila jsem svůj byteček. Sama jsem moc dobře znala jeho klady a zápory, ale nikdo další mi do toho nesměl mluvit.

„Vypadá to, že můj odvoz už mým odvozem není, tak fajn… Půjdu k tobě. Půjč mi klíče,“ natáhla ke mně ruku a já ji vyzvala, aby chvíli počkala. Musela jsem si pro klíče skočit do naší šatny. Když jsem se pak vracela a chtěla jí klíče pustit do natažené ruky, zarazila jsem se. V zorném poli jsem zaznamenala povědomě zbarvené vlasy.

Klíče jsem si podržela v ruce a Sarah se na mě překvapeně koukala, když jsem se pohledem vrátila přes půlku baru až k jeho vchodu. Od Sařina příchodu se to tam uvolnilo a tak jsem nemohla přehlédnout tu holku z rána, která tam jen tak stála a rozhlížela se.

„Koukni se nenápadně ke dveřím,“ sykla jsem směrem k Sarah a šeptem tak nabádala toho lovce ukrytého hluboko v ní k ostražitosti.

Mé nabádání však bylo k ničemu, když se Sarah normálně otočila. V tu samou chvíli si mě všimla i ona nazrzlá holka a na tváři se jí rozlil spokojený úsměv. Sebejistým krokem pak vyrazila rovnou k baru.

„To je ta holka, o které jsi mi říkala?“ zeptala se Sarah, když se otočila zpět ke mně.

„Jo,“ odsekla jsem naštvaně. „A když ti příště řeknu, aby ses podívala nenápadně, tak to prosím udělej nenápadně. Můžeš poprosit Kevina, aby ti význam toho slova vysvětlil,“ navrhla jsem podrážděně a vydala jsem se k té holce. Očividně totiž přišla za mnou.

„Co tady děláš? To mě teď budeš sledovat na každém kroku?“ vyjela jsem na ni trochu zostra.

„Ahoj,“ pozdravila mě a naprosto ignorovala mé rozpoložení a můj zamračený výraz… Na tváři měla spokojený úsměv a tak nějak zářila. Začínala jsem uvažovat, jestli nejede na nějakých drogách.

„Máš vůbec občanku, když si jen tak nakráčíš do baru?“ Vypadala moc mladě a ten její nevinný kukuč. Trochu jsem pochybovala, že jí bylo aspoň osmnáct. Takže bych ji nejraději vypoklonkovala ven z mé práce, ale to by mi nesměla před obličejem zamávat IDečkem. Bohužel tak rychle, že jsem si nestihla přečíst její jméno a nepostřehla jsem ani stát, ze kterého pochází.

„Jak vidíš, být tady můžu a… Omlouvám se, že ti připadá, jako bych tě pronásledovala, ale já… Vážně bych tě moc ráda poznala,“ zopakovala větu z rána a upírala na mě pohled svých hnědých očí. Byly tak obrovské a skoro až dětské.

„S cizími lidmi se nebavím,“ namítla jsem okamžitě.

„Ale já nejsem cizí,“ oponovala mi okamžitě. „Představila jsem se ti, jsem Renesmée a ty jsi Veronika.“

Zostražitěla jsem. Ano, neměla jsem žádnou tajnou identitu, kterou bych používala mezi lidmi, jako to dělala moje máma ještě za svobodna, ale to ještě neznamenalo, že se občas – hlavně neznámým a podezřelým lidem – nepředstavím trochu poupraveným jménem. A tahle holka byla o to podezřelejší, že znala mé jméno. S jistotou jsem mohla říct, že jsem ji nikdy neviděla a tím pádem jsem jí ani nemohla říct své jméno… Tak odkud ho znala?

„Odkud to jméno znáš?“ zeptala jsem se a podezřívavě jsem si ji měřila. Svůj ranní outfit trochu pozměnila, aby lépe zapadla do baru, ale i tak z ní prachy smrděly na velkou vzdálenost. Její rodina musí být vážně zazobaná.

„Slyšela jsem o tobě mluvit své rodiče, a proto jsem tě vyhledala. Byla jsem na tebe zvědavá,“ odvětila a já pořád tápala. Té holce – Renesmée – se dařilo vynechávat všechny potřebné informace. Jako například kdo je ona, kdo jsou její rodiče, odkud pochází a proč mě zatraceně chtěla poznat!

„Very?“ oslovil mě najednou známý hlas a na rameno mi dosedla Kevinova ruka. „Je tady nějaký problém?“ zeptal se.

„Všechno v pohodě, nedělej si starosti," odvětila jsem směrem ke Kevinovi a na Renesmée jsem se zamračila. „Myslím, že by bylo vhodné, abys teď odešla a znovu mě nesledovala, nemuselo by to dopadnou dobře," upozornila jsem ji a vůbec si nelámala hlavu s tou výhružkou, která z mých slov byla patrná.

Renesmée v ten okamžik posmutněla. Všechen elán v jejím mladém obličeji se vytratil.

„Co je tak strašného na tom, že tě chci poznat?" zeptala se plačtivě.

„Všechno," odsekla jsem. „Neznám tě, a to je jenom první věc na seznamu."

„Ale já chci, abys mě poznala. Jenom... je to trochu komplikované a nevím, jak bys vzala pravdu, kdybych ti to řekla... Nejspíš bys mi nevěřila – a to v tom lepším případě..." Renesmée se začala vykrucovat a na to jsem neměla jednak náladu a jednak jsem se musela vrátit ke své práci. Příliš mnoho skleniček bylo u našich hostů prázdných.

„Na nějaké vybavování nemám čas, musím se vrátit do práce,“ namítla jsem a skočila tak do jejich zmatených slov. Stále jsem nějak nechápala, proč bychom se zrovna my dvě měly nějak blíže poznávat.

„Já…“ Renesmée se pokusila o poslední vzdor, ale to už jsem se k ní otočila zády a chtěla se vrátit ke své práci, když mě zarazila slova, která přišla hned vzápětí. „Vím o lovcích,“ vyhrkla a v tu chvíli jsem se nezastavila jenom já, ale i Kevin, kterému ta slova samozřejmě neunikla i přes hluk který v celém baru panoval.

V ten okamžik si ta drobná holka získala naši plnou pozornost.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lovci - Nová generace - 3. kapitola:

 1
1. Natt
31.08.2018 [10:15]

Tak to jsem zvědavá jestli jak to bude dál Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!