Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovci - Nová generace - 2. kapitola

27.09.2018 (12:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 861×

2. kapitola

4 roky později

Z června byl červenec a horko léta přitvrdilo. Z nepříjemného se stávalo nesnesitelné a celé město se koupalo ve slabém, zato všudypřítomném pachu nemytých těl, zkaženého jídla a voňavek, které se ho snažily přerazit. Tyhle pachy byly nejsilnější v úrovni ulice a nemizely ani v průběhu noci. Proto jsem se ráda pohybovala po střechách a současně jsem doufala, že co nevidět zaprší. Bez deště byl Seattle pouze pochmurným místem, i když teploty dosahovaly třicítek a někdy i více.

Při mé výchově v lovce se samozřejmě počítalo i s výukou uměním neupoutat na sebe pozornost a tak jsem si nemohla citlivý čich chránit plynovou maskou. Ta bych, i přes veškeré výstřednosti obyvatel Seattlu, budila velkou pozornost.

Právě bylo pozdní odpoledne a já jsem si vychutnávala volnost dnešního dne. V práci jsem si na dnešek vyžádala volno a večer jsem se ani nechystala na lov. Tedd s Miou pro mě připravili na večer malou oslavu. Dneska jsem měla oslavit své jednadvacáté narozeniny a stát se oficiálně samostatným lovcem.

Cítila jsem, jak se uvnitř mě něco dme pýchou a přestože zrovna pýcha patří mezi sedm smrtelných hříchů, nehodlala jsem ji potlačit. Byla jsem pyšná na to, co jsem dokázala i přesto, že jsem přišla o oba své rodiče a poslední tři roky žila sama. S Teddem a jeho rodinou jsem samo sebou byla stále v kontaktu, ale měsíc po svých osmnáctých narozeninách se mi podařilo sehnat dostatečně placenou práci na to, abych si pořídila byt a mohla se odstěhovat.

Najít slušný byt v Seattlu za plat číšnice v koktejlovém baru nebylo vůbec snadné. Proto jsem se taky musela smířit s pár metry čtverečními a tak malou koupelnou, ve které zvládne hygienu provést jenom někdo, kdo podstoupil léta tvrdého výcviku. Při utírání jsem navíc musela stát jednou nohou stále ve vaně a modlit se, abych neuklouzla. Každopádně – nedokázala jsem si vůbec představit, jak mohl někdo normální takovou špeluňku kdy obývat. V současnosti jsem však byla ráda za její soukromí. Můj pokoj u Mooreových mladších nebyl špatný, i když jsem ho přes společnou koupelnu sdílela se Sarah a to mé soukromí nijak extra nenarušovala, ale Tedd s Miou – to bylo něco jiného.

Zamířila jsem k Space Needle a odtud do ulice, která byla i v tuhle chvíli přeplněna předzahrádkami, kde se tísnili obyvatelé snad poloviny Seattlu. S taškou pohupující se mi na rameni a ukrývající nové šaty, jsem vešla do prvního podniku a nechala si sebou namíchat jeden z freshů, které v současnosti sklízely obrovský úspěch. Potom už jsem s plastovým kelímkem ze kterého trčelo barevné brčko, vyrazila do obchodu se sportovními potřebami.

„Zdravím, Steve,“ prohodila jsem, když jsem vešla dovnitř a zamířila zrovna k pultu, za kterým seděl Steve. Od chvíle, kdy mě sem táta vzal poprvé, se Steve nijak moc nezměnil. Samozřejmě zestárl, ale vkus na oblečení měl pořád stejně špatný. Nechápala jsem, jak někdo může neustále chodit pouze ve sportovním.

„Mladá Priceová, no podívejme se na ni,“ odvětil a přívětivě se na mě usmál. Vždycky mě nazýval Mladou Priceovou, protože Priceová pro něj byla máma a bylo jedno, že mi už bylo jednadvacet a máma ze Seattlu odešla před osmi lety.

Každopádně mě tohle oslovení už neiritovalo tolik, jako když jsem sem začala chodit sama. Za tři roky si člověk zvykne na všechno. Proto jsem se taky před Stevem protočila kolem své osy.

„Úplně stejná jako před měsícem, když jsem tu byla naposledy,“ podotkla jsem.

„Ale, to bych netvrdil,“ namítl a já se trochu nechápavě zamračila a usrkla ze svého pití. „Pokud se nemýlím, dneska slavíš narozeniny a docela se to na tobě odráží,“ dodal na vysvětlenou.

„Tím chceš říct, že vypadám stará?“ dobírala jsem si ho.

„Ale kdepak. Jakápak stará? Jsi v tom nejlepším věku. Měl jsem tím spíš na mysli, že je ti jedna dvacet a je z tebe kompletní lovec. Tedd musí mít radost.“ Steve bral Tedda a Miu jako mé rodiče. Z očividných důvodů se moc nezmiňoval o mých pravých rodičích. Bavit se o tátovi by mi nevadilo, ale řeči spojené s mou mámou? Která matka nechá své třináctileté dítě jenom tak u přátel a zmizí? Navíc jenom krátce po smrti otce toho dítěte?

„Máš pravdu. Mia uspořádala malou oslavu mých narozenin… Ale jak ji znám, určitě se moc nedržela stranou. Miluje oslavy. Od narození Sarah se z ní stal narozeninový maniak,“ podotkla jsem.

„Mia je moc hodná ženská,“ namítl Steve.

„Však já proti ní nic nemám. Prakticky mě vychovala. Ale teď zpět k tomu, proč jsem sem přišla,“ zavedla jsem řeč zpět k podstatnějším věcem. Steve měl krátce před zavíračkou prázdný obchod, takže můj příchod zřejmě uvítal a chtěl ho prodloužit, jak jenom to šlo, ale já moc času neměla. Chtěla jsem se ještě stavit domů, dát si sprchu a převléknout se do nových šatů. Měla jsem to jenom tak-tak a to jsem musela ještě doufat, že nezůstanu stát někde v koloně, až se budu přepravovat k Mooreovým.

Dům Mooreových praskal ve švech už v okamžiku, kdy jsem k němu přicházela. Všude se svítilo a já viděla za záclonami stíny jednotlivých hostů. Na maličký okamžik mě vyděsilo, kolik lidí Mia musela pozvat, ale potom jsem si dodala odvahy a vešla dovnitř.

Můj vstup okamžitě vyvolal rozruch a to už se ke mně hrnula i Sarah.

„Páni, tobě to tedy sluší,“ prohodila, když si prohlédla můj outfit. Měla jsem na sobě nové šaty, které byly tvořeny černým vrškem s dlouhým rukávem a bílou sukní s černým lemováním, která mi sahala těsně nad kolena. Na nohou jsem pak měla boty na osmicentimetrovém jehlovém podpatku.

„Když už si tvoje máma dala práci s uspořádáním oslavy, nemohla jsem přijít v loveckém,“ namítla jsem a shodila ze sebe koženou bundičku a rovnou ji šoupla do skříně, kterou k tomu účelu měli Mooreovi na chodbě. V podšívce jsem přitom jasně cítila tíhu pistole, kterou jsem tam měla ukrytou. Pro okolí můžu působit jako křehotinka v těch botách na podpatku a kratičkou sukýnkou, ale to neznamená, že jí skutečně jsem. Kdyby ty šaty neměly dekolt srovnaný pěkně do roviny a neodkrývaly tak ramena, určitě bych si na záda dokázala schovat i meč – za předpokladu, že bych si rozpustila vlasy.

„To je fakt,“ souhlasila Sarah a už mě táhla za ruku do obývacího pokoje. „Pojď se podívat, kdo všechno dorazil.“ Sarah byla netrpělivá a to mě popohnalo ke kroku. Nedokázala jsem si představit přítomnost nikoho, kdo by ji tak vyváděl z míry.

Při vstupu do místnosti jsem napočítala bezmála patnáct osob. Z protějšího roku na mě kývl Kevin, který už držel skleničku s nějakou nazlátlou tekutinou. Divila jsem se, že Mia podává alkohol. Z kuchyně jsem pak zaslechla Miu, jak komanduje Tedda, který se uvolil jí během dnešního večera pomáhat. Co však upoutalo mou pozornost víc, než nervní tetička a pošklebujícíse bratr mé nejlepší kamarádky, byla skupina čtyř lovců, kteří se po mém příchodu obrátili ke mně. Byla to jedna žena a tři muži.

„Babi a dědové,“ zamumlala jsem překvapeně. O jejich příjezdu z New Yorku jsem vůbec netušila.

Sarah mě pustila a já jsem se vydala rovnou za nimi.

„Mia mi neřekla, že dorazíte,“ vítala jsem se s nimi a měla slzy na krajíčku. Už to byla pěkná chvíle, kdy jsem je viděla naposledy.

„Přece bychom si nenechali ujít vstup naší vnučky mezi řádné lovce. Navíc slavíš narozeniny,“ prohodila babička, když jsem se s ní objala. Frances Priceová byla žena v nejlepších letech, řekla bych. Nebyla lovkyní v pravém slova smyslu, ale všechny výhody lovců nějakým způsobem ovlivnily její vzhledem v jejich šedesáti. Na sobě měla elegantní pouzdrové šaty, boty na podpatku skoro vyšším, než byl ten můj a blonďaté vlasy, které postupně stříbrněly, měla sčesané do úhledného drdolu.

„Jsem ráda, že jste přijeli. Udělali jste mi všichni velkou radost,“ prohodila jsem a objala se i s dědečkem Nigelem a Charliem. Jako poslední potom přišel na řadu můj bratranec Phil a mě hned bylo jasné, proč byla Sarah tak živá a nadšená.

„Všechno nejlepší k narozeninám, sestřenko,“ pronesl a objal mě.

„Díky, Phile,“ zamumlala jsem a odtáhla se od něj, jelikož mi zbývalo pozdravit se i s ostatními. Kromě mé vlastní rodiny a Mooreových tu byli ještě další členové lovecké komunity. Vzhledem k mému postavení asi nebylo zase až s takovým podivem, že dorazili zástupci rodiny Mazharových i se svým potomkem, kterému bylo maximálně deset – vůbec se do společnosti dospělých lovců nehodil, ale ze zjevných důvodů jsem ho nemohla vyhodit.

Nakonec jsem zahlédla ještě několik mladých lovců, které jsem sem tam potkala na svých nočních lovech. Mia neměla zvláštní důvod, proč by je na mou oslavu měla pozvat, ale tušila jsem, co za tím je. Bylo mi jednadvacet a stále jsem neměla snoubence a nerýsoval se ani nějaký obyčejný vztah. A Mia se zřejmě rozhodla, že se do toho zapojí a někoho mi dohodí.

Tak ti pěkně děkuji, tetičko – pomyslela jsem si hořce a upila ze skleničky, která se mi ocitla v rukou.

K mému velkému překvapení proběhl večer poměrně klidně a bez nějakých extempore. Bavila jsem se se všemi, ale nejvíc jsem se uchylovala k Sarah a Philovi, u kterých jsem hledala intelektuální a psychickou záchranu. Ani několik skleniček šampaňského nebylo dost, abych snesla ty namlouvací rozhovory.

Kolem půlnoci se pak všichni rozhodli tuhle oslavu ukončit. Mia každému zabalila kus dortu sebou – pořídila tak obrovský, že se nám nepodařila sníst ani polovina – a já se se všemi náležitě rozloučila. Jen co se pak za posledním z nich zavřely dveře, skopla jsem z nohou boty a protáhla si prsty.

„Snad tě nebolí nohy, drahoušku?“ přitočila se ke mně babička. I s oběma dědečky tu měli zůstat přes noc a zítra odpoledne vyrazit na letiště. Měla jsem tak ještě pár hodin zítra dopoledne na to, abych s nimi strávila nějaký ten čas, než se zase na hodně dlouhou dobu vytratí z mého života. Když jsem tak nad tím uvažovala, bylo to možná i naposledy, co jsem je mohla vidět. Charlie s Nigelem se stále věnovali lovům, ale už to zřejmě nebylo to co dřív – oběma bylo už přes šedesát a tak měli jisté problémy. Čekala jsem, kdy přijde správa, že své řemeslo pověsili na hřebík.

„Není to zrovna nejpohodlnější obuv, ale zvládám to,“ namítla jsem. Nejen během Miiných oslav jsem musela nosit podobné boty. I v práci jsem to byla nucena strpět. Naštěstí měl šéf dostatek rozumu, aby nám pořídil menší podpatek. Po noci strávené pinglováním na podpatcích bylo někdy s podivem, že jsem ještě zvládla oběhnout svůj rajón, porvat se s upírem nebo zabít vlkodlaka, když jsem měla během úplňku štěstí, a následně neprospat aspoň dva dny.

„Doufám, že se ti ta oslava líbila, holčičko,“ přišla k nám Mia, která se navzdory tomu, jak unaveně vypadala, nepřestávala usmívat.

„To víš, že líbila. Děkuju ti za ní,“ ujistila jsem ji a vděčně ji objala.

„Řekla ti babička už ty novinky?“ zeptala se najednou a já se nepatrně zamračila a obrátila se na Frances.

„Ještě nebyla vhodná příležitost, Mio,“ pokárala ji babička a Mia nepatrně zrudla. Babička se snažila za všech okolností působit jako pravá dáma a dávala mnohdy až okatě najevo tu propast mezi Priceovými a ostatními lovci.

„Jaké novinky má teta Mia namysli?“ zeptala jsem se a pokusila se odvrátit babiččin naštvaný výraz od tety, která vypadala, jako by se nejraději na místě propadla aspoň sto sáhů pod zem.

„Nechtěla jsem s tím začínat dneska, ale když už to Mia nakousla… Napadlo mě, jestli bys nechtěla letět zítra s námi. Máme zabookovanou jednu letenku navíc. Mohla by ses do New Yorku vrátit napořád a navázat tak na tradici Priceových na Manhattanu,“ prohlásila a já na místě ztuhla.

„Chceš, abych se přestěhovala do New Yorku?“ podivila jsem se a nestačila na babičku zírat.

„Bylo by to vhodné… Tak? Co říkáš?“ zeptala se a já stále vstřebávala ten šok. Když mi zemřel táta a máma nakonec zmizla, nechali mě v Seattlu s odůvodněním, že to tady přece jenom znám a mám zde přátele – mysleli tím Sarah a Kevina – a nesnažili se mě proto do New Yorku dostat. A teď najednou by mě tam chtěli?

„Ne-nevím, co na to říct, babi. Překvapila jsi mě,“ odvětila jsem popravdě.

„Tak si to nechej projít hlavou. Letadlo letí zítra v pět odpoledne ze SeaTac,“ instruovala mě a potom odešla za dědečkem. Hleděla jsem za jejími vzdalujícími se zády a nechápala, co se to tu vlastně stalo.

Noc jsem trávila v pokoji u Sarah. Můj bývalý pokoj Tedd s Miou upravili tak, aby se v něm mohli vyspat babi s dědou a Charliemu ustlali v obývacím pokoji. Phila pak umístili ke Kevinovi.

„Uvažuješ nad tím, že odletíš do New Yorku?“ zeptala se šeptem Sarah, když jsem už aspoň půl hodiny bez hnutí ležela ve své provizorní posteli a zvažovala, co bych měla dělat.

„Já nevím. Kdybys byla na mém místě, letěla bys?“ zeptala jsem se na oplátku já a doufala, že mi Sarah poradí. Seattle a lidé v něm byli můj domov. Prarodiče Priceovi a Charlieho jsem měla opravdu ráda, ale nebyla jsem si jistá, jestli mám na to, abych pokračovala v jejich lovecké tradici na Manhattanu. Jasně – byla jsem nejlepší lovkyní, měla jsem v genech být tou nejlepší a slavně a hrdě nést jméno Priceová, když se setkám s někým z lovecké komunity v New Yorku, ale…

A to je právě to, to jedno malé ale, které se tam vloudilo, způsobovalo pochybnosti o mém odchodu ze Seattlu.

„New York je docela velká příležitost,“ poznamenala Sarah a v tom jsem s ní musela souhlasit. New York se nedal se Seattlem srovnávat ani v nejmenším. Vysoké mrakodrapy vrhající dostatek stínu i během slunečných dní – to bylo přímo rájem pro nepřirozené, kterým slunce jednoduše nedělá dobře. Navíc to velké množství anonymně vyhlížejících lidí… Jeden se vždy snadno ztratí a nikdo po něm nepátrá. Vražda tam pokaždé prošla snadněji než třeba v Seattlu.

„To vím, ale – odstěhovala by ses tam?“ zopakovala jsem svou otázku a přetočila jsem se na břicho, podepřela jsem se rukama a ocitla se hlavou v úrovni Sařina polštáře.

„Asi bych na to byla moc velký strašpytel,“ prohlásila a já se svalila zpět na svůj polštář. Zvažovala jsem, jestli Sarah mluvila pouze o sobě nebo se vžila do mě a to já byla podle ní ten strašpytel. Bála jsem se přestěhovat do New Yorku a začít tam nový život?

V pět odpoledne dalšího dne jsem byla na letišti SeaTac. Stála jsem u prosklené stěny a pozorovala letadla, jak rolují po runway a následně najíždějí k tubusům, přes které se do nich nastupuje.

„Let číslo 2755 směr New York je připraven k odletu,“ ozvalo se z letištních tlampačů a já dál sledovala, jak letištní personál uzavírá vchod do tubusu a následně se uzavřely i dveře do letadla. Jenom o pár minut později pilot nahodil motory a letadlo se začalo posunovat po dráze k volnému prostoru, aby se mohlo rozjet adekvátně rychle ke vzletu.

Sarah měla pravdu. Byla jsem strašpytel a nenašla jsem dost odvahy k tomu, abych opustila svůj domov v Seattlu. Prarodiče i Phila jsem doprovodila na letiště a rozloučila se s nimi, jak se na hodnou vnučku sluší a patří a jen co letadlo vzlétlo, šla jsem si chytit taxík zpět do centra. V sedm jsem měla být už v práci a měla jsem to tedy tak akorát.

Když jsem o půlnoci odcházela z baru – během týdne jsme zavírali brzo – pořád jsem se cítila trochu nesvá z rozhodnutí zůstat v Seattlu, doufala jsem však, že běh a trocha toho adrenalinu, která se mi přitom vyplaví do těla, ten podivný pocit zažene.

V bytě jsem se tedy moc dlouho nezdržela. Oblékla jsem se do tmavého oblečení, zpevnila si kotníky i kolena, obula si vysoké pevné boty a přečesala si dva culíky. Hned na to jsem mohla z okna své ložnice vylézt na požární schodiště, které vedlo do dvora. Už během prvního týdne v tomhle domě jsem se naučila, jak nejrychleji se dostat z bytu, kdyby se cokoliv dělo. Okolí jsem znala dokonale a dostat se k hlavní ulici ať už po střeše nebo po cestě jsem zvládla i poslepu. Od té hlavní ulice to bylo trochu komplikovanější. Zkuste si poslepu projít přes křižovatku, když nejste skutečný slepec.

Od obou svých rodičů jsem už jako malá holka dostávala lekce toho, jak se chovat ve tmě. Většina našich protivníků má skvělý zrak a snadno tak v noci získávají výhodu, kterou my musíme nahradit něčím jiným. Pohybovat se po tmě tedy byla další z mnoha lekcí, které jsem během svého uplynulého života musela podstoupit.

Požární schodiště jsem následně nehodlala sbíhat jako každý druhý člověk. Protáhla jsem se mezi mřížemi na jeho vnější část a potom už dobrých osm metrů letěla volným pádem, než jsem se těsně nad zemí chytila kovové tyče, která zbrzdila můj pár. Kovová konstrukce schodiště sice trochu zanaříkala, ale nebylo jí to nic platné. Obtočila jsem se kolem její spodní části a posledního půldruhého metru už skočila jenom zlehka.

Tohle noční prchání z vlastního bytu jsem podnikala hlavně kvůli sousedům. Nikomu by nemělo být nic do toho, co dělám, kdy chodím domů anebo kdy z domu odcházím, ale poručte obyčejné lidské zvědavosti. Zvlášť potom, když je vaše sousedka opravdu atraktivní blondýnka s čokoládovýma očima. Taková klasická holka odvedle – pokud tedy vaše sousedka ovládá sedmnáct způsobů, jak zabít člověka. Sedmnáctka však byla jenom takový průměr. Věděla jsem třeba o jednom lovci, který se chvástal, že těch způsobů ovládá aspoň šestadvacet.

Rozběhla jsem se po ulici, která v jednu ráno zela skoro prázdnotou, a u hlavní třídy jsem následně zpomalila do obyčejného kroku. Spousta kamer, do kterých město investovalo peníze, trochu komplikovalo naši práci a my se museli o to víc snažit nebudit pozornost, ale i tak se to dalo. Bylo potřeba jenom trochu chtít.

Když jsem obešla tu lidsky nejfrekventovanější část mého rajónu, mohla jsem zapadnout do přilehlé uličky a naučeným způsobem se dostat na střechu nejbližšího domu. Ty temné uličky, které se tak často stávaly dějištěm násilných činů a přepadení, jsem tak měla jako na dlani. Stačilo se jenom pozorně dívat, a když bylo potřeba, tak i zasáhnout a někomu tak zachránit život.

Dneska byl však všude klid. Začínala jsem uvažovat, jestli to horko, které ve města panovalo, náhodou neovlivnilo i aktivitu nepřirozených. Byla to blbost - protože když se lidé potí, produkují daleko intenzivnější pach krve a všech možných hormonů, což nepřirození milují - ale mnohé by to vysvětlovalo.

Kolem čtvrté ráno, když už jsem se chystala vrátit se domů s nepořízenou, jsem však měla nepříjemný pocit, jako by mě sledoval. Chvíli jsem pokračovala ve své obvyklé trase a sledovala nebe, které postupně získávalo světlejší a jasnější barvy, ale nakonec mi to nedalo a já se rychle obrátila.

Ten pohyb byl tak rychlý, že ať by mě sledoval kdokoliv, neměl by šanci se někam skrýt, ale i tak jsem nikoho nezahlédla. Bylo to divné.

Pokračovala jsem tedy ve své cestě, ale rozhodla se to vzít trochu oklikou – ať už mě sleduje kdokoliv, nepřivedu si ho přece domů, no ne?

Ani o půl hodiny později jsem se toho pocitu pronásledování nezbavila a měla jsem toho tak akorát dost. Byla jsem unavená a toužila jsem pouze po své posteli, kde jsem hodlala strávit přinejmenším celý den. A s unaveností šla ruku v ruce i rozmrzelost.

Zastavila jsem se uprostřed střechy jednoho z domů tak tři bloky od mého bytu a otočila jsem se kolem vlastní osy.

„Ať už jsi kdokoliv, říkám ti po dobrém, aby ses ukázal, jinak budeš litovat!“ zvolala jsem tak hlasitě, jak jenom jsem si to v půl páté ráno mohla dovolit a nevzbudit tak moc pozornosti.

Potom už jsem jenom čekala, dokud se na druhé straně střechy neozvalo zakřupání štěrku pod něčími boty.

Otočila jsem se tím směrem a nahmatala pistoli, kterou jsem měla v pouzdře u svého boku.

„Nechci ti ublížit, nemusíš se bát,“ promluvila ta osoba a já zjistila, že proti mně stojí holka. V brzkém ranním slunci, které se hodlalo dneska Seattlu ukázat, jí vlasy nazrzle zářily a já brzy zjistila, že je to ještě nějaká puberťačka.

„Kdo zatraceně jsi?“ procedila jsem skrz zuby a nehodlala brát její slova o neubližování vážně. Jsem lovec a všechny instinkty jsem tedy měla v pohotovosti.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovci - Nová generace - 2. kapitola: