Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovci - Nová generace - 4. kapitola

Lovci - Nová generace - 4. kapitolaRenesmée ví o lovcích a je tedy na čase, aby ji Veronika s Kevinem trochu vyzpovídali. Co se od ní nakonec dozvědí?

4. kapitola

Měla jsem obrovskou chuť popadnout tu holku za tričko, přirazit jí ke stěně a doslova z ní vytlouct, jak o lovcích ví. Nikdo o nás nevěděl a my to rozhodně nikde nevykřikovali. Navíc – ona nebyla lovec, takže to bylo o to podezřelejší.

Místo toho jsem se však na ni nepatrně usmála a snažila se tvářit nechápavě.

„O jakých lovcích?“ zeptala jsem se mile a doufala, že se Kevin netváří moc ustaraně. Ta holka před námi mohla klidně blafovat a střílet naslepo. Třeba jenom čekala, že se chytíme, a nakonec prozradíme něco, co bychom neměli. Jasně jsem si uvědomovala, že mě viděla pouze při ranním běhu po městě, ale parkourem se zabývá mnoho mladých lidí, takže na tom nic podezřelého nebylo. Neviděla mě zabít jediného nepřirozeného a pochybovala jsem, že mě sleduje nějakou delší dobu – s její nenápadnost to bylo opravdu špatné.

„Vím o vás, a to by ti snad mělo stačit. Pochybuju, že se tu mezi ostatními lidmi chceš vybavovat o tom, co znamená být tím, čím jste.“

Heleďme, ta holka si umí i vyskakovat. Zvažovala jsem, o co jí tedy asi tak může jít, když v tom se ke mně sklonil Kevin.

„Možná bychom si s ní měli promluvit, ale rozhodně ne teď a tady,“ podotkl a já jsem naštvaně zavrčela, protože měl pravdu. Sama bych to té holce asi navrhla, ale nechtělo se mi do toho. Byla nějaká divná a něco mě na ní nutilo být stále v ostražitosti.

„Fajn, sedni si k baru, za hodinu zavíráme, potom si promluvíme,“ instruovala jsem Renesmée a ta se spokojeně usmála, když očividně získala, co chtěla.

 

Shrábla jsem zpropitné, posbírala prázdné skleničky a vrátila se k baru. V celém podniku zůstali už jenom zaměstnanci a Kevin s tou podivnou holkou. Za celou tu hodinu, co seděla usazená u baru, se s Kevinem nebavili. Jí to však nevadilo. Přes zrcadlo za barmanem jsem viděla, že oplývá až nebývale dobrou náladou, zatímco můj lovecký kolega si ji měřil podmračeně a soustředěně. Zřejmě mu na ní taky něco nesedělo, jinak by to nedělal.

Krátce po půlnoci jsme měly s ostatními servírkami pouklízené všechny stoly a Kyle umýval poslední skleničky, takže jsem se mohla v šatně v klidu převléknout a s předstíraným veselým úsměvem vypadnout o něco dřív než kolegyně, které Kyleovi slíbili pomoc se zbytkem úklidu. Vzhledem k čekajícímu Kevinovi a té holce se mě nikdo nepokoušel zastavit.

„Můžeme jít,“ prohodila jsem k mým společníkům a společně jsme vyšli hlavním vstupem, který za námi Kyle opět zamknul.

„A kam půjdeme?“ zeptala se Renesmée a úsměv z tváře jí ne a ne zmizet.

„Půjdeme se postarat o to, abys o nás nemohla nikomu říct,“ ujistila jsem ji ledovým tónem, který jí trochu zarazil. Má slova zněla jako od nějakého gangstera a mě se to kupodivu zamlouvalo.

„Nemusíš mít strach, nehodláme ti ublížit, pokud nám odpovíš na naše otázky," začal ji chlácholit Kevin a já jsem jenom zavrtěla hlavou nad tím, jaký to je měkkota. Líbilo se mi, že má ze mě ta holka nahnáno, protože mě tím svým všudypřítomným úsměvem docela vytáčela. Když jsem se však na ni dívala bez toho úsměvu, vypadala jako taková běžná holka, která se snaží prosadit třeba fotomodelingem. Byla moc pěkná. Navíc - a to byl asi jeden z dalších důvodů, proč jsem se k ní chovala tak nepřátelsky - její pach pro mě byl záhadou. Neměla totiž žádný. V tomhle byla stejná jako lovci a mě to hodně mátlo. Mohla patřit k našemu společenství? Pokud jo, určitě by si jenom tak nevytipovala a nesledovala jednoho z nás. Při příchodu do města by kontaktovala některou ze silných rodin a následně se domluvila co a jak. Všichni lovci o sobě museli navzájem vědět. Jakkoliv máme dobrý zrak, představte si, jak jste v noci na lovu, naprosto soustředění na nepřirozené a potom se vám někdo mihne za zády… Určitě už tušíte, jak by to mohlo dopadnout.

„Řeknu vám všechno, co budu moct. Ráno už jsem Veronice říkala, že vám nechci ublížit, takže se k sobě můžeme chovat přinejmenším zdvořile,“ prohodila a snažila se na to jít aspoň trochu diplomaticky. Mě však na podobné řeči obvykle moc neužilo.

„Kam s ní půjdeme?“ zeptala jsem se Kevina. Poslední půlhodinu své směny jsem nad tím přemýšlela, ale nenapadlo mě žádné vhodné místo. A teď, když jsem o sobě přemýšlela jako o gangsterovi, mě napadala jenom samá šílená místa jako třeba lunapark. Jakkoliv je to místo, kam se obvykle děti chodí bavit, v noci je to naopak skvělé místo ke strašení.

„K tobě. Je to blízko a tátovi bych o ní zatím nerad říkal, dokud se nedozvíme něco bližšího,“ odvětil okamžitě Kevin.

„Zbláznil ses? Chceš ji vzít ke mě domů?“ podivila jsem se a nevěřila, že vůbec něco podobného navrhl.

„Říkala jsi, že tě stejně sledovala, takže si myslím, že už dávno ví, kde bydlíš. Navíc je to blízko a… Podívej se na ni, není ani ozbrojená,“ uklidňoval mě, zatímco Renesmée tak vyslechla většinu našeho rozhovoru.

„Má pravdu, jsem neozbrojená,“ přitakala vzápětí.

„Na to se spolehnout nedá. Můj kamarád totiž zapomíná na fakt, že k tomu, aby se někdo zranil, není potřeba zbraní. Co takový krav maga nebo teakwondo - viděl jsi někdy ty soupeřící lidi používat zbraně?“ namítla jsem.

„V tom máš pravdu, ale copak zapomínáš, kdo jsi ty?“ ušklíbl se Kevin a já se okamžitě trochu uvolnila. V tom měl pravdu. Já byla dcera Isabelly Swanové a Dominica Pricea, jedněch z nejlepších lovců své doby a sama jsem byla rovněž velmi dobrá. Kevin sice znal více způsobů, jak někoho zbavit života, ale já byla v jejich provedení daleko úspěšnější.

„Fajn, jdeme tedy ke mě,“ souhlasila jsem a pobídla oba k autu. Zatímco Renesmée čekala v baru, až mi skončí směna, Kevin odvezl Sarah domů - ani jeden jsme se na ni jako lovkyni spoléhat nemohli a zaplést ji do nějakých problémů jsme rovněž nechtěli, takže to bylo vhodné řešení a my teď mohli v trojici vyrazit k mému bytu.

 

Kevin řídit a já si sedla za tou holkou dozadu, abych ji měla pořád na očích. Ke mně do bytu to bylo stěží pět minut a auto se zastavilo jenom okamžik poté, co jsme se vlastně rozjeli. Společně jsme potom vystoupali do čtvrtého patra. Já šla první, ta divná holka za mnou a hned za ní Kevin. Po odemčení a otevření dveří jsem zamířila rovnou do malého obýváku a rovnou jsem si sedla na židli u stolu s počítačem. Stál v rohu a bylo to ideální strategické místo. Během toho manévru mi však neušlo, jak se Renesmée rozhlíží.

„Vypadá to, že tady ještě nebyla,“ prohodil Kevin a zašklebil se u toho.

„Tady vážně bydlíš?“ podivila se naše nová známá a oči přitom měla pomalu navrch hlavy. Nemohla jsem říct, že je můj byt něco extra, co se týká velikosti, ale vždy se mi ho dařilo udržovat v pořádku. Alespoň tom relativním, jelikož jsem nebyla tak posedlá jako Sarah. Ona se svou matematickou povahou, kdy všechny rovnice musí mít výsledek a každé číslo své místo, byla na nepořádek dost háklivá.

„Každý nemůže bydlet v Downtowne nebo Seattle Centre,“ odvětila jsem kysele. Nelíbilo se mi, když někdo pomlouval můj byt. Nedovolila jsem to Sarah a téhle holce už vůbec ne.

„Já tam taky nebydlím. Do Seattlu jsem přijela až včera v noci,“ odpověděla a nepřestávala se rozhlížet, ačkoliv na těch pár metrech čtvrtečních opravdu nebylo co vidět. A dveře do ložnice, kde jsem měla ještě rozházenou postel, jsem měla zavřené.

„Přijela odkud?“ pustil se do vyzvídání Kevin.

„Z Kauai,“ vyhrkla a potom si sedla na mou dvoumístnou sedačku, která v případě nouze sloužila i jako místo na spaní. To však bylo vedlejší, podstatné bylo, že jsem vůbec nevěděla, odkud že to vlastně přijela. Zamračila jsem se a pohlédla na Kevina. Ten jenom zavrtěl hlavou. „Je to ostrov patřící k Havaji,“ vysvětlila ta holka, když si všimla našich zmatených pohledů.

„Nevypadáš, že bys byla z Havaje,“ namítla jsem. Ta světlá pokožka a nazrzlé vlasy rozhodně nemohly patřit ostrovance.

„Já odtud taky nejsem, jenom jsem tam nějakou dobu žila. Jako malá jsem se dost stěhovala,“ upřesnila nám svou předcházející odpověď.

„Takže, Renesmée, vysvětli mi, odkud víš o lovcích. Myslím, že tohle je ta nejpodstatnější otázka, u které je potřeba, aby byla zodpovězena, a kvůli které jsme tady.“ Slova se opět ujal Kevin a rázoval si to po pokoji. Ani na okamžik se však nepřestal na tu cizí holku dívat.

„Klidně mi říkejte Ness, je to tak pohodlnější než Renesmée. Na celém jménu vždy trvala jenom máma.“

„Odpovíš na otázku, na kterou se tě můj kamarád ptal?“ zeptala jsem se trochu netrpělivě, když začala vysvětlovat tu svou zkratku jména. Ono už to celé jméno znělo dost divně, takže jsem se nedivila, že nabízí nějakou zkratku, ale proč zrovna Ness?

„Jasně… Ehm, o lovcích vím proto, že… Hmm, jeden z mých rodičům… Ehm… Jeden můj rodič byl taky lovcem.“

Dlouho váhala, než to z ní vypadlo, ale kupodivu to bylo jediné smysluplné vysvětlení toho všeho. Absence jejího pachu, fakt že se mnou udržela tempo i když jsem běhala po střechách… Ačkoliv – zrovna tenhle fakt byl dost podezřelý. Byla jsem opravdu dobrá v boji a vytrvalostí běh mi taky nedělal problémy, byla jsem hodně dobrá i na dlouhé tratě. Kevin za mnou mnohdy zaostával už po pár kilometrech, když jsme společně trénovali.

Znovu jsem si Ness důkladně prohlédla a snažila se v jejím vzhledu najít nějaké stopy po významných loveckých rodinách. Na světě jich bylo pouze osm, aspoň teď, když už Swanovi počítat nemůžu – Charlie je posledním Swanem, který stojí za řeč. Mámu za lovce považovat nemůžu. Byla něco jako dezertér.

Na Mazharovi byla moc drobná a světlá.

Na Newmarkovi zase moc přátelská a zrzavá – jakkoliv jsem ve škole neexcelovala, věděla jsem, že v Anglii jsou do teď lehce nepřátelské vztahy mezi Iry a Brity, no a Ness vypadala spíš na Ira, takže k Newmarkovým rozhodně nezapadala – ti byli až do morku kostí čistokrevní Angličané.

Potom tu byli Linwoodovi, po nichž máma získala tu parádní dýku, kterou jsem vlastnila já. Ti však byli blonďatí a tak trochu árijci. A rozhodně bych neměla zapomínat na fakt, že z jejich rodiny přežila jenom jedna holka, která se odmítala sttát lovcem. Dokonce prodala tu jejich rodinnou dýku, kterou jsem nyní vlastnila já.

Pro rodinu Yoonových měla moc velké a kulaté oči…

Postupně jsem takhle vyloučila všech osm rodin, až jsem se dostala k té své. Ale pokud by patřila k Priceovým, tak bych o tom snad něco věděla – ne?

„Z jaké rodiny pocházíš?“ zeptala jsem se, když už mi došly možnosti.

„Není to jedno? Jsem jenom z poloviny lovec a navíc jsou oba mí rodiče už tak nějak mrtví,“ odvětila a nepatrně se přitom zavrtěla na pohovce a sklopila pohled. Jasné znamení, že mi lže.

„Jedno to není, ale neboj se, já si pravdu zjistím,“ ujistila jsem ji a Ness ke mně vzhlédla tak rychle, že jsme si chvíli nehnutě hleděly do očí. Jedny čokoládové do druhých čokoládových.

„Až přijde vhodný čas, tak ti o rodinné historii řeknu… Tedy aspoň to, co vím, protože toho není zrovna moc,“ odvětila a opět sklopila pohled k zemi.

„Proč ses mě rozhodla vyhledat? Neznáme se.“

Bylo potřeba výslech dokončit a hodiny postupně plynuly. Už bylo skoro půl druhé ráno a já ještě nevyrazila na svou pravidelnou obchůzku. Už teď jsem věděla, že klasickou trasu nemůžu normálně stihnout, takže to budu muset vzít zkratkou. Nerada jsem lovila během dne a nepřirození si dávali setsakra pozor, aby nelovili během pěkných dnů. A pěknými dny teď Seattle doslova hýřil.

„Jednou jsem naše slyšela mluvit o rodině, která vychovává lovce – dívku. Chtěla jsem tě poznat, jsi pro mě inspirací,“ odpověděla a už na mě opět koukala.

„Mám takový dojem, že se z tebe, Very, stala opravdová celebrita mezi lovci. Navíc jsi úplně první, která má svého vlastního stalkera,“ uchechtl se Kevin, který to všechno už bral jenom jako dobrý vtip. Já to tak, na rozdíl od něj, neviděla, ale nemohla jsem mu to zazlívat.

„Nechtěla jsem být stalker, ale ono je trochu těžké Veroniku zastihnout mimo lov nebo práci,“ hájila se Ness zkormouceně.

„Každopádně to jako stalking vážně vypadalo,“ ujistila jsem ji, ale trochu jsem se uvolnila. Patřila přece k lovcům – aspoň na půl.

„V tom případě se ti musím omluvit. Moje chování zřejmě působilo velmi nepatřičně,“ omlouvala se a já jenom přikývla. Neměla jsem, co víc bych jí měla říct.

„Teď bys už měla jít, musím ještě na obhlídku a Kevin má jistě taky práci,“ prohodila jsem vzápětí a postavila jsem se.

„Počkej,“ zarazila mě Ness.

„Co ještě?“ zavrčela jsem nevrle.

„Já…“ Opět ten pohled zatoulaného štěněte. „Chtěla jsem tě poprosit, jestli… Nemohla bys mě učit? Ráda bych se taky stala lovcem,“ vyslovila žádost, která mě lehce vyvedla z míry.

„Chceš se stát lovcem?“ podivila jsem se a Ness začala vehementně přikyvovat hlavou, až se jí uvolnilo několik pramenů z účesu, který měla vytvořený na hlavě. „Ty nevíš, o co tady žádáš. Lovcem se nemůžeš stát jenom tak ze dne na den. Je to velmi náročná příprava. Sama jsem se sebeobraně věnovala už od svých sedmi let…“

„V tom případě je to teď úplně nejideálnější doba, abych s tím začala,“ skočila mi do řeči a na tváři se jí objevil úsměv, jehož význam jsem úplně nechápala.

„Ness, opravdu si nemyslím, že víš, do čeho se chystáš,“ vložil se do toho i Kevin.

„Naopak, jsem si víc než jistá. Samozřejmě budu potřebovat nějaké lekce od vás, zkušenějších, ale určitě brzy zjistíte, že jsem v mnoha ohledech velmi talentovaná a rychle se učím,“ ujišťovala nás.

„Ta holka se mi vážně jenom zdá,“ zabrblala jsem nespokojeně a překřížila jsem si ruce na hrudi.

„Myslím, že by to zkusit mohla. Říkala jsi, že se za tebou udržela dobrou půl hodinu, když jsi hlídkovala. A pokud je jeden z jejich rodičů lovec, něco v ní možná bude,“ zastal se jí Kevin a já se ještě víc zamračila.

„Kolik ti vůbec je?“ obrátila jsem se k Ness.

„Osmnáct,“ odvětila, ale já si znovu důkladně prohlídla. Možná to bylo tím, že žila celý život v dostatku a nemusela podstoupit tvrdý lovecký výcvik, ale rozhodně na ten věk vůbec nevypadala. I ten její pohled byl jako pohled nevinného dítěte a nikoliv ostříleného lovce. Pochybovala jsem, že něco takového, jako je trénink na lovce vůbec zvládne. Natož aby měla dostatek kuráže k tomu, aby někoho zabila.

„Je plnoletá a je to jenom její rozhodnutí, jestli chce výcvik podstoupit,“ prohodil Kevin.

„A kdo myslíš, že si ji asi tak vezme na starosti? Každý má tak akorát dost práce sám se svými hlídkami, natož aby si vzal na krk takovou přítěž,“ namítla jsem. Renesmée se tak akorát mohla začlenit k dětským lovcům… Možná k Mazharovým, ten jejich kluk už má sice pár let tréninku za sebou, ale pokud Ness tvrdí, že je tak talentovaná, třeba ho dožene… Jenom nad tou myšlenkou jsem se musela uchechtnout. Nováček, aby byl tak nadaný, aby dohnal někoho z Mazharových?

„Já bych řekl, že ta holka si svého mistra vybrala,“ ušklíbl se místo mě Kevin a já se podivila, dokud jsem si nevšimla jeho intenzivního pohledu. Odpověď na mou nevyřčenou otázku byla očividná.

„To nemyslíš vážně!“ okřikla jsem ho.

„Naopak, myslím to naprosto vážně,“ ujistil mě. „Kdo by měl Ness učit jiný, než nejlepší holka v oboru?“

„To by bylo fajn,“ zamumlala Ness a já po ní střelila naštvaným pohledem.

„Tebe se nikdo na názor neptal,“ zarazila jsem ji. Copak já se musela starat o někoho, jako je ona? „Co kdybychom o ní řekli tvému tátovi, a on nám pomůže s rozhodnutím. Já se sotva stala samostatným lovcem, nemám na to, abych někoho učila,“ pokusila jsem se Ness zbavit a přemluvit Kevina k nějakému milosrdnějšímu řešení.

„Měl jsem za to, že Priceovi zvládnou úplně všechno, co si zamanou,“ oponoval mi Kevin.

„To víš, že dokážou opravdu všechno, ale pokud se nám do něčeho nechce, nikdo nás k tomu dotlačit nemůže. Zapomněl jsi na to, že tvrdohlavost je rovněž dědičná vlastnost Priceových?“

„A nemyslíš, že je naopak dědičná po linii Swanových?“ rýpl si a já měla chuť mu pořádně nabančit. Místo toho jsem jenom cítila, jak jsem sklapla čelist a drtila stoličky jednu o druhou, abych nakonec neřekla něco, co bych vzápětí olitovala. Tohle kolo Kevin vyhrál.

„I kdyby byla sebetalentovanější, na mě mít nebude a do dvou dnů bude u vás,“ ujistila jsem ho.

„To nebudu… Všechno co mi řekneš, zvládnu,“ ujišťovala mě Ness a vrtěla přitom hlavou.

„Vážně?“ zeptala jsem se a nazvedla přitom jedno obočí.

„Co máš na mysli, Vero?“ zajímal se Kevin, který si musel všimnout toho, jak nebezpečně mi zablýsklo v očích, jen co mě napadl geniální plán, který mě téhle nanicovaté holky zbaví jednou pro vždy. Kevinovi jsem o něm však nehodlala nic říkat – ještě by se mi to pokusil rozmluvit.

„Neměj obavy,“ usmála jsem se na něj přeslazeně a Kevin jenom zavrtěl hlavou. Byl jako můj bratr, takže moc dobře věděl co mnoho mých gest a výrazů znamená. Nemusela jsem mu všechno pracně vysvětlovat. Mnohdy stačil jeden pohled a následně jsme spolupracovali, jako bychom si dokázali číst myšlenky. Jakkoliv byl Kevin pouze z rodiny Mooreových, stal se mým oblíbeným partnerem na lov, když jsem to potřebovala. „Už bys měl jít. Je docela pozdě a nikdo si tvůj rajón na starosti nevezme,“ nadhodila jsem a Kevin přikývl.

Před svým odchodem se však trochu lítostivě koukl na Ness, která stále seděla na mém gauči.

„Hodně štěstí,“ zamumlal a myslel to hlavně směrem k té cizince víc než ke mně. Já to štěstí potřebovat nebudu. Předpokládala jsem, že to bude brnkačka.

Počkala jsem, až za Kevinem zapadnou venkovní dveře a následně zaslechnu jeho auto – v tichosti noci toho bylo slyšet hodně i když jsem neměla okna směřující k hlavní ulici.

„Tak si vyzkoušíme, jak jsi na tom,“ prohodila jsem, došla k sobě do pokoje, kde jsem popadla jedny z černých kalhot a obyčejných triček, které jsem hodila do obýváku a Ness je pohotově chytila. „Obleč se, za pět minut vyrážíme,“ poznamenala jsem na vysvětlení, když na oblečení ve svých rukách jenom zmateně koukala. Já za sebou přivřela dveře a dala se do převlékání.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lovci - Nová generace - 4. kapitola:

 1
1. Alice
06.10.2018 [10:19]

Zajímavě se to vyvíjí, uvidíme jak to bude pokračovat. :) Stále mám ale pocit, že ty dvě budou sestry.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!