Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovci - Nová generace - 13. kapitola

14.01.2019 (12:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 954×

13. kapitola

Jacob

Ten týden byl zatraceně dlouhý. Obvykle mě práce v autoservise bavila. Rád jsem se vrtal v součástkách aut nebo motorek. Často jsem to dělal i ve svém volném čase a dával si tak do kupy auto, které jsem sehnal za pár stovek dolarů na vrakáči, takže když jsem mohl to samé dělat i za peníze, mohl jsem být spokojený. A to jsem taky byl, ale jenom do poloviny července, než jsem musel vyrazit do Seattlu pro některé součástky, které nám nemohli poslat poštou. Přišlo mi to jako pouhá neochota toho obchodníka, ale nakonec jsem přece jenom sedl do firemního auta a vyrazil do města.

A tehdy jsem potkal ji. Renesmée obrátila celý můj dosavadní život vzhůru nohama. Uvědomil jsem si to okamžitě, když se mi poprvé podívala do očí. Byla neskutečná a já konečně pochopil, co je to ten otisk. Od toho okamžiku jsem si nedokázal představit život bez ní a obával jsem se toho, že by nemusela mé city opětovat. Jenže opak byl pravdou a očividně jsem byl ten nejšťastnější vlk na světě, když se mi Ness ozvala i potom, co se dozvěděla o mém původu a faktu, že nejsem obyčejný kluk.

Ta vlčí věc mohla každou normální holku odradit, ale Ness tím byla fascinována, přestože zprvu lehce zaskočená. Nikdy jsem si nemohl přát nic víc, než to, aby mě má přítelkyně brala takového, jaký jsem. Teď jenom zbývalo najít vhodnou příležitost k tomu, abych jí řekl o otisku. Doufal jsem, že tahle vlčí věc ji nevyděsí. Někdo nemusel představu takhle poutající lásky snášet úplně jednoduše. Aspoň v dnešní době ne, ale věřil jsem, že u Ness nenarazím.

„Dneska vyrážíš zase do Seattlu?“ zajímal se Paul, který se mnou brigádničil v autoservise, který patřil jeho otci. Společně jsme v září měli nastoupit do posledního ročníku a odmaturovat. Rovněž jsme patřili do jedné smečky a to už přibližně rok, kdy se po našem území proháněli studení, což byli upíři živící se lidskou krví. Naše vlčí já bylo památkou na první příchod studených do vesnice. Naši vlci nás chránili a byli dost schopní někoho s kamennou pokožkou porazit.

„Jo, za hodinu vyrážím,“ přitakal jsem a začal si pucovat ruce od oleje do hadry, která měla své nejlepší časy za sebou.

„Ta holka tě vážně dostala,“ uchechtl se a zavrtěl hlavou. Sám ještě kouzlo otisku nepoznal, takže prožíval pouze zprostředkované city mě a taky Sama, který se do své partnerky Emily otiskl ještě předtím, než jsem se přidal ke smečce. Sam byl vlastně první vlkem po pár generacích klidu, kdy se legendy o vlcích pouze vyprávěly bez toho, aby jim někdo věnoval větší pozornost. Pouze starší našeho kmene věděli, že příběhy jsou pravdivé. A my se to dozvěděli, až už bylo pozdě – vlastně přesně v okamžiku, kdy se v nás ten gen probudil.

„Drž klapačku, až se taky otiskneš, budeš se tvářit jinak,“ ujistil jsem ho a mrskl po něm hadru.

„Budeš ji muset brzo přivést do rezervace, abychom ji mohli poznat i my ostatní,“ podotkl a já jenom zavrtěl hlavou. Rozhodně jsem neměl v plánu děsit Ness tím, že bych jí představil zbytek smečky.

„To se ještě načekáš, než ji sem dobrovolně dovezu,“ prohodil jsem s úšklebkem a chystal se zajít si do sprchy. Olej z motoru jsem měl bezmála až za ušima a před Renesmée jsem se tak ukázat nemohl.

„Děláš, jako by to měla být nějaká věda. Stejně ji už všichni trochu známe jakkoliv se na ni snažíš nemyslet, když je z tebe vlk,“ pokrčil Paul rameny a snažil se o pohodářský tón. Byla pravda, že jsem se snažil na Ness moc nemyslet, když jsem byl na hlídkách. Poslední dobou se v okolí objevovalo velké množství studených a já netušil, co se děje. Naposledy jsme měli takhle zvýšenou aktivitu před víc jak dvaceti lety, pokud jsem si dobře pamatoval z vyprávění. Něco v tom jejich ledovém a kamenném světě nebylo úplně v pořádku. A protože se tu tak rojili, museli jsme být neustále ve střehu. Střídal jsem tedy práci v autodílně s nočními hlídkami v lese. Během týdne jsem toho tedy moc nenaspal a obvykle jsem to doháněl o víkendech, ale teď jsem měl nový doping, který mě udržoval čilého. Nedokázal jsem si představit, že bych měl prospat půl dne místo toho, abych se viděl s Ness – i když to mělo znamenat cestu dlouhou bezmála pět hodin. Seattle byl trochu z ruky a to jediné mě štvalo. Nemohl jsem se s Ness vídat tak často, jak jsem si přál.

Když jsem o hodinu později nasedal do půjčeného auta, Paul se na mě ještě šklebil. Opravdu nechápal, co otisk znamená, a já se těšil, až mu tohle pošťuchování vrátím v okamžiku, kdy se sám otiskne.

Na sedadle spolujezdce jsem zkontroloval, jestli mám všechno, co na víkend potřebuju. Ráno jsem se trochu ve spěchu nabalil, jelikož jsem zaspal a mířil do autoservisu pozdě. Taška s náhradním oblečením si hověla na sedadle spolujezdce a přes ni jsem měl přehozenou i bundu, kterou jsem posledně půjčoval Renesmée, když se venku ukázalo chladněji. I přesto, že na víkend bylo hlášeno opět parádní počasí, bral jsem bundu jako takové preventivní opatření.

Nocleh jsem měl zajištěný u Rachel, mé starší sestry, která v Seattlu studovala vysokou a měla tam pronajatý malý byt. Díky stipendiu se musela škole věnovat opravdu naplno, takže jsme ji doma neviděli už pěknou chvíli. Dokonce ani během léta se v rezervaci neukázala kvůli brigádě, která ji na bydlení vydělávala.

Rach však nebyla má jediná sestra. Vlastně jsem byl nejmladším ze tří dětí. Měl jsem ještě jednu sestru a ta byla rovněž dvojčetem Rachel. Stejně jako Rachel jsem ani Rebeccu moc často nevídal. Provdala se za nějakého profesionálního surfaře, kterého poznala na Havaji, kam utekla jen, co jí bylo osmnáct. Pobyt v La Push nezvládala moc dobře od okamžiku, kdy naše máma zemřela. Dusila se v rezervaci a chtěla pryč – a to se jí splnilo.

Ani jedna z mých sester však nevěděla nic o nadpřirozenu. Všichni jsme sice pocházeli z významné linie vlků, ale toto dědictví se přenášelo pouze po mužské linii. Ti co nepatřili do smečky, považovali kmenové legendy za pouhé povídačky, a ti co se proměnili, jim to nevymlouvali. Bylo jednodušší, když si všichni okolo mysleli, že je to jenom příběh, než aby se museli bát.

K Rachel do bytu jsem se dostal jenom necelou hodinu před tím, než jsme se měli setkat s Renesmée. Už jsem se nemohl dočkat, až uvidím její obličej, které se jisto-jistě zbarví dočervena jen co mě uvidí, a až ucítím její dokonalou vůní. Potřeboval jsem se jí pořádně nadechnout a následně ji políbit. Přitisknout ji k sobě, jako bych ji už nikdy neměl pustit.

Pohodil jsem tašku s oblečením do chodby prázdného bytu – Rach byla ještě v práci – a už jsem za sebou zabouchl dveře, abych mohl vyrazit na schůzku. Neměl jsem zatím nic konkrétního v plánu, ale říkal jsem si, že bych Ness vzal někam na večeři a potom bychom si klidně mohli zajít někam zatancovat. Nebyl jsem v tanci zrovna profík, ale předpokládal jsem, že holka jako je Renesmée určitě ráda tančí. Navíc to znamenalo, že bych se jí občas mohl dotknout a přitisknout ji k sobě.

Jenom myšlenka na to, že už to nebude ani šedesát minut a uvidím se s ní, mi na tváři vyvolávala úsměv. A ani v nejmenším jsem si nepřipadal bláznivě. Nechápal jsem, jak jsem mohl těch pět dní bez ní vydržet.

Už jsem se blížil k místu setkání a odpočítal minuty, kdy ji opět uvidím, když jsem si periferním pohledem všiml nějakého podivného pohybu v boční uličce. Na malý okamžik jsem zvažoval, že to budu ignorovat jako všichni ostatní kolemjdoucí, ale měl jsem ještě trochu času, než Ness dorazí, takže jsem se rozhodl zjistit, jestli ten dotyčný nemá nějaký problém, jelikož se ten muž opíral jednou rukou o stěnu budovy a stál v předklonu, jako by ho trápil kašel.

„Jste v pořádku?“ zeptal jsem se a obezřetně si ho prohlížel. Stál ke mně zády a já neviděl na jeho druhou ruku, ve které mohl klidně držet nějakou zbraň.

„Teď už jsem v pořádku… vlčku,“ zamumlal a narovnal se. Oslovení, které použil, mě donutilo zpozornět. V tomhle městě nějak moc lidí vědělo o existenci vlků a to se mi nezamlouvalo.

Muž, který se ke mně obrátil, byl nezvykle bledý a poměrně malý. Díky vlčím genům jsem se za poslední rok sice dost vytáhl, ale i tak jsem vnímal, že ten muž nemá víc jak metr šedesát. K tomu všemu vypadal trochu unaveně a pod očima se mu rýsovaly kruhy. Byl oblečený jako by party, ale sako mu vůbec nepadlo.

„C-co jste to řekl?“ zajímal jsem se a dál si ho důkladně přeměřoval. Žádnou zbraň jsem neviděl a s jistotou jsem mohl prohlásit, že přede mnou nestojí žádný studený. Tlukot srdce byl jasně zřetelný, přestože byl o něco pomalejší, než jsem byl zvyklý u lidí vnímat.

„Dneska mám opravdu štěstí a až se potkám s tvou slečnu, určitě jí poděkuji,“ prohlásil a na tváři se mu objevil spokojený úsměv, který tak nepasoval do té unavené tváře. Muž ke mně udělal krok a já o jeden couvl. Nebál jsem se ho, ale znepokojovala mě slova, která říkal. Mluvil o Ness. Věděl, že se s ní mám setkat. Chystá se jí něco udělat?

Cítil jsem, jak se začínám chvět po celém těle a jak se mi hrdlem dere ven varovné vrčení. Renesmée se nesmělo nic stát a vlk uvnitř mě reagoval na tu jasnou výhružku. Ness patřila mě a mému vlkovi a co je naše, to si společnými silami ochráníme.

Tohle bylo vůbec poprvé, kdy se u mě projevily podobně majetnické sklony, ale neměl jsem čas nějak se nad tím zamýšlet. V tuhle chvíli jsem měl co dělat, abych se uprostřed sedmi set tisícového města neproměnil v obrovského vlka, který by tu byl určitě nápadný.

„Nic jí neuděláš,“ zavrčel jsem na něj a zatnul ruce v pěst. Byl jsem připravený s ním bojovat, pokud mě vyprovokuje. 

„Pokud nebudu mít důvod, tak ne,“ odvětil a uchechtl se. Potom udělal další krok ke mně a já zůstal stát. Musel jsem se s ním vypořádat, přestože představa, že na rande s Ness dorazím pozdě a ještě poté, co se budu prát, se mi vůbec nezamlouvala. Nemohl jsem však dopustit, aby ten týpek něco udělal Renesmée.

Muž došel až ke mně. Zastavil se na vzdálenost jednoho kroku a ruce měl spuštěné podél těle. Vůbec se nesnažil najít nějakou zbraň, což mi bylo divné. Člověk proti mně neměl žádnou šanci a už vůbec ne takový skrček, jako je ten přede mnou. Výhružně jsem na něj zavrčel a muž zvedl jednu svou ruku. Zlehka ji položil na mé rameno a následně stiskl. Chtěl jsem mu jednu vrazit, aby si opět začal udržovat určitou vzdálenost, ale ten stisk mě nějakým způsobem ochromil. Muž se pak přisunul o kousek blíž ke mně a já se zmohl jenom na další zavrčení. Třas nabíral na intenzitě, ale neměl jsem dojem, že by se měl co nevidět objevit vlk.

Něco bylo špatně.

Upřeně jsem sledoval muže přede mnou. Stisk jeho ruky zesílil a mě se podlomila kolena. Najednou jsem byl ve stejné výšce jako on. Dívali jsme se do oči a jeho výraz se změnil. Bylo v něm něco divokého a silného. Černé zorničky mě pozorovaly a potom v nich něco problesklo. Znovu jsem zavrčel a v tom jsem měl dojem, jako by mi někdo praštil do hrudníku a vyrazil mi dech. Něco mi doslova tlačilo na hrudník a znemožňovalo mi to dýchat. Navíc ten tlak sílil a mě docházel dech. Měl jsem za to, že musím co nevidět ztratit vědomí. Bylo to, jako bych skákal ze srázu kousek od rezervace a dostal se pod vodu v době, kde se blížila bouře a vlny byly velmi silné. Jako by mě voda stahovala do sebe, naplňovala mi plíce a zabraňovala tak dýchání.

Panikařil jsem.

Pohled černých zorniček najednou zmizel. Vlastně… Zmizelo úplně všechno.

A když myslím všechno, tak opravdu všechno. Nebyl přede mnou ten muž, dokonce jsem nestál ani v té boční uličce. Rozhlédl jsem se kolem sebe a s jistotou jsem mohl prohlásit, že už nejsem v Seattlu. Nechápal jsem, jak je to možné, ale stál jsem uprostřed pláně a na míle daleko jsem neviděl nic jiného než volné prostranství a na západě nepatrně se zvedající kopce.

Hrdlem mi rezonovalo vzteklé vrčení. V bundy jsem vytáhl telefon, abych se pokusil zavolat někomu o pomoc, ale neměl jsem signál. Kde na světě není v dnešní době signál? Naštvaně jsem schoval mobil zpět do kapsy a zvažoval, kterým směrem bych se měl vydat, abych se co nejdříve dostal do civilizace. Blížil se večer a já tohle místo neznal. Pláň byla rozsáhlá a lidskou chůzí by mi to zabralo celou věčnost to projít.

V tuhle chvíli by se mi vážně hodily vlčí smysly – napadlo mě a hned jsem měl jasný plán. Shodil jsem ze sebe bundu, skopl boty a za nimi následovaly i kalhoty a tričko. Všechno jsem to sbalil do co nejpečlivěji do bundy a tu si rukávy a páskem přivázal k noze. Nemohl jsem tu své věci jenom tak nechat a až se opět proměním, budu oblečení potřebovat. S kluky ze smečky jsme měli pár kousků oblečení strategicky umístěno v několika místech v lesích v okolí rezervace pro případ, že bychom se museli proměnit na lidi. To, co jsem dělal teď, byla hotová improvizace, ale když jsem byl hotový, mohl jsem se proměnit ve vlka.

Najednou byla ta proměna vcelku snadná.

Nechápal jsem, co se to ještě před pár okamžiky dělo se mnou a mým vlkem. Od mé první proměny, která byla úplně náhodná, jsem svého vlka vždy ovládal. Samozřejmě nemůžu tvrdit, že by to bylo něco jednoduchého, ale pokud jsem chtěl žít aspoň z části normální život, musel jsem se snažit. Vlk byl totiž už od přírody divoké zvíře, které nejde jenom tak zkrotit. Má prostě svou hlavu, a proto bylo potřeba najít způsob, jak s ním komunikovat tak, aby nás vzájemná spolupráce činila silnějšími a nijak nás neomezovala.

Nasál jsem do čenichu okolní vůně, které byly najednou mnohem intenzivnější.

Zaposlouchal jsem se a zvažoval směr mé další cesty.

Celé to bylo divné. Vzduch byl čistý a hluk žádný. Nic nenapovídalo, že bych se nacházel v nějaké blízkosti lidského sídla, takže nakonec bylo jedno, kterým směrem se vydám. Rozběhl jsem se tedy na jih a zároveň jsem přemýšlel nad tím, co se vlastně stalo v té zatracené uličce.

Cesta mi ubíhala plynně, ale stále mě nepřestávalo udivovat, že nikde nenacházím náznak jakékoliv civilizace. Už jsem se nějak smířil s tím, že mě ten podivný člověk někam přemístil, ačkoliv jsem neměl zdání kam, ale štval mě fakt, že nestihnu schůzku s Renesmée. Tak moc jsem se na ni celý týden těšil a teď to všechno promeškám.

Na krajinu už začínala dopadat tma, když o můj čenich zavadil nepatrný náznak kouře. Nezaváhal jsem ani na okamžik a přidal jsem na tempu. Všude naoko bylo zatím nezvyklé ticho i pro mě – kluka z rezervace.

Když jsem potom dorazil až na doslech lidských hlasů, rozhodl jsem se proměnit zpět na člověka, abych nikoho zbytečně neděsil. Očividně jsem byl u nějaké vesnice, a to ještě hodně malé vzhledem k tomu, že tu neměl nikdo auto ani televizi. Žádný z těch typických hluků jsem totiž neslyšel. Místo toho jsem však zaznamenal smích, nadávky, něčí pokus o hudební číslo a v neposledním místě i nějaká ustájená zvířata.

Oblékl jsem si kalhoty i tričko a vyrazil jsem blíž k vesnici. Míjel jsem chlévy a zvířata v nich na mě jaksepatří reagovala. Vlk pro ně byl nepřítelem a náš pach v nich probouzel instinkt běžet a hledat bezpečný úkryt.

Kolem těch nahrubo stlučených dřevěných staveb a pár jiných bíle omítaných budov, jsem se dostal do středu vesnice. Aspoň jsem to předpokládal, podle toho, jak byly domy kolem něj situovány do lehce nepravidelného kruhového tvaru. Onen smích a nadávky se ozývaly z jednoho z těch domů. Z oken už zářilo osvětlení a sem tam jsem zahlédl stín nějaké postavy. Doléhal ke mně i zvuk kytary, která nutně potřebovala naladit.

Vstup do hospody pro mě však byl velkým šokem. Zůstal jsem stát přímo ve dveřích a hleděl na to, co se dělo přímo přede mnou. Měl jsem dojem, jako bych se v tu chvíli octl uprostřed nějakého divadelního představení. Interiér – budiž, prominul bych tu jeho „historičnost“ jelikož i spousta moderních hospod se ladila do středověkého ražení – ale co ti lidé?

Chvíli trvalo, než si mě začali všímat, ale když se tak stalo, utichl hluk v celé hospodě. Všichni se na mě dívali stejně zmateně jako já na ně. I těch pár okamžiků, kdy jsem je pozoroval, mi došlo, že nemluví anglicky. Byl jsem v nějakém cizím kraji a bylo mi tedy jasné, že se s nikým jenom tak nedomluvím.

Muž, odhadoval jsem, že hostinský, vykročil mým směrem a něco mi říkal. Zmateně jsem ho pozoroval, dokud nedošel až ke mně. Byl skoro o dvě hlavy menší a musel ke mně tedy vzhlížet.

„Předpokládám, že nemluvíte Anglicky, že?“ zeptal jsem se, ale hostinský mi neodpověděl. Dokonce se nezvedl ani nikdo jiný z celé hospody. Tak trochu jsem doufal, že by se tu mohl najít aspoň jeden člověk, který by angličtinu ovládal. „Potřeboval bych zjistit, kde to jsem. Můžete mi říct, co je tohle za místo?“ zajímal jsem se a pokoušel se u toho naznačit i gesty, na co se to vlastně ptám.

Slova ani gesta však nenašla úrodnou půdu. Z kapsy bundy jsem tedy vyndal telefon a doufal, že by se tu mohl nacházet nějaký signál. Jen co se však ta malá krabička v mé ruce rozsvítila, zaslechl jsem zalapání po dechu od toho hostinského a dokonce i od několika hostů, kteří si všimli, co dělám. Jejich chování mi přišlo podivné a ještě divnější mi přišlo, že by v téhle době měla existovat ještě nějaká vesnice, kde někdo nezná mobilní telefon.

Ukázal jsem telefon hostinskému a pokusil se zjistit, kdy bych našel signál, abych si mohl zavolat. Hostinský však ustoupil o dva kroky dál a vypadal vyděšeně.

S lehce nevrlým zavrčením příjemného zbytku večera jsem nakonec z hospody odešel. Telefon jsem zastrčil do kapsy od bundy a vydal jsem se na malý průzkum vesnice. Bohužel jsem vcelku rychle přišel na to, že se ani v jedné domácnosti nevyskytuje jediný náznak moderní domácnosti. Nikdo neměl televizi, auto ani mobil. Připadal jsem si, jako bych se octl v době aspoň dvě století nazpět…

V tu chvíli jsem ještě netušil jak moc a zároveň jak málo se pletu. Měl jsem na to však přijít až mnohem později, když jsem snahu o nalezení signálu vzdal stejně tak, jako to vzdala baterie v mém telefonu. Nikde nebylo pokrytí a já několik dnů bloudil po rozlehlých krajinách. Dokonce jsem musel pustit ke slovu svého vlka a dát se do lovu, protože jsem neviděl jinou možnost, jak si obstarat jídlo. Převážnou část toho času jsem tedy strávil v kožichu, do okamžiku, než jsem se přiblížil k něčemu, co se aspoň vzdáleně podobalo městu.

Už z dálky jsem cítil moře, pach vylovených ryb, hlasy lidí a… splašky. Nebyl jsem nijak zhýčkaný, ale ten pronikavý zápach prostě nešlo ignorovat. Ani jako člověk jsem si moc neulevil, každopádně jsem věděl, že musím do města, abych zjistil, kde se to vůbec nacházím.

Procházel jsem kolem domů podobných jako v té první vesnici. Pod nohami mi míjela nahrubo ušlapaná hlína s kameny a kolem mě se pohybovali velmi nuzně oblečení lidé. Někteří za sebou táhli dřevěné povozy s různými věcmi, jiní při sobě měli zvířata a já postupně zjišťoval, že se nacházím na nějakém tržišti. Všechno to bylo nějakým způsobem přijatelné do okamžiku, než se budovy přede mnou rozestoupili a já zahlédl moře a také dlouhé dřevěné molo. Po jeho boku byly uvázány dvě dlouhé dřevěné lodě, na kterých vlála vlajka s velkou orlicí, a po palubě chodili římští vojáci… Římští vojáci!

Můj mozek to na mě doslova zakřičel v okamžiku, kdy mu pomalu došel význam původních slov.

Zastavil jsem se na místě a znovu jsem se rozhlédl kolem dokola. Neměl jsem dojem, že bych se nacházel uprostřed nějakého natáčení. Dokonce ani uprostřed nějaké hry. Všechno to vypadalo naprosto autenticky a ke mně se pomalu a jistě probojovávala skutečnost, že jsem se vážně propadnul časem. A jelikož jsem viděl římské vojáky, dovoloval jsem si to odhadnout aspoň na dva tisíce let do minulosti.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovci - Nová generace - 13. kapitola: