Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovci - Nová generace - 12. kapitola

Lovci - Nová generace - 12. kapitolaNa malý okamžik se s příběhem vrátíme k Veronice, než ji pro následující asi tři kapitoly opustíme a dáme prostor ve vyprávění jiným postavám - ano, správně, nebude to jenom Ness. Ale to bych přeskakovala.
Pro dnešek tedy opět Veronika, Ness, jeden vcelku úspěšný lov a další ztracený lovec.

12. kapitola

Renesmée byla dost často duchem nepřítomna a navíc roztěkaná. Když se mi o tom Tedd zmínil poprvé, napadlo mě, že to má něco společného s tím měničem a pustila jsem to z hlavy. Když s tím ale přišel znovu hned po dalším tréninku, říkala jsme si, že bych se do toho měla vložit.

Ano, tvrdila jsem, že kdo s kým chodí, je čistě jeho osobní záležitost, ale pokud máte být dobrým lovcem, musíte se vždy plně soustředit. A já jsem chtěla, aby Ness byla dobrým lovcem. Nemohla jsem dopustit, aby dělala ženskému pohlaví mezi lovci špatnou reklamu. Byla neskutečně talentovaná a i bolest snášela poměrně dobře, vzhledem k tomu, že jsme teď narážely na velmi vytrvalé a dost neurvalé upíry. Nechápala jsem, odkud se berou. Nejdřív byl ve městě až podezřelý klid a potom tohle.

„Měly bychom si promluvit, posaď se,“ pobídla jsem Renesmée ve středu v noci. Do zavíračky klubu chyběla ještě asi hodina, ale byl vcelku klid, takže jsem mohla pomáhat za barem mýt sklo a přitom se bavit právě s Ness, kterou jsem si kvůli rozhovoru pozvala dřív.

„O čem chceš mluvit?“ zeptala se nejistě.

„Co se s tebou děje?“ zeptala jsem se přímo - na nějaké vytáčky mě neužilo a pochybovala jsem, že by mi Ness uměla zalhat natolik dobře, abych to nepoznala.

„Co máš na mysli?“ zajímala se zmateně.

Hmm, tak tohle bude ještě o kapánek těžší, než jsem si představovala. Do ruky jsem vzala utěrku, do druhé sklenici a dala se do leštění. Šéf si hodně potrpěl na naleštěných skleničkách.

„Všechno. Co ty a ten měnič?“ navrhla jsem konkrétní téma a měla jsem dojem, na základě její reakce, že jsem se trefila přímo do černého. Pobavilo mě, že mám tak dobrou mušku i v tomhle. Byla jsem holt nejlepší - a to se očividně odráželo ve všem.

Renesmée v okamžiku, kdy jsem se zeptala na Black zčervenala a já si toho všimla i v tom umělém světle, kterého v baru stejně nebylo dostatek.

„Předpokládám, že jste se o víkendu viděli. Nebo se pletu?“ Očividně jsem musela tenhle rozhovor zastat sama. Renesmée se neměla k tomu, aby mi prozradila nějaké šťavnatější detaily… A když jsem se tak na ni dívala, měla jsem dojem, že k ničemu víc než puse na tvář ani nedošlo. Ta holka byla absolutně mimo, když šlo o kluky. Chudák malá. Ti co ji vychovávali, ji museli držet pěkně zkrátka. Nedokázala jsem si představit, že bych měla protrpět podobnou výchovu. Jakkoliv se na začátku Renesmée zdála jako někdo sebevědomý, teď jsem z ní takový pocit neměla.

Každopádně na mou otázku přikývla a já uložila vyleštěnou sklenici na polici za zády. Hned nato jsem se do další ještě nevyleštěné nalila džus a pošoupla ho k Ness, která ho s povděkem přijala.

„Udělal ti něco?“ zeptala jsem se tentokrát už podezřívavě. Nepředpokládala jsem kladnou odpověď a taky jsem ji ani nedostala.

Ness zavrtěla hlavou. „Ne, ale… všiml si té modřiny na paži a zajímal se…“

„Neřekla jsi mu o lovcích, že ne?“

„Ne!“ vykřikla Ness a opět vehementně vrtěla hlavou. Její nazrzlé vlasy se jí v divokých loknách mírně pohupovaly kolem hlavy a já se opět nachytala při tom, jak si ji lehce obdivně prohlížím. Divila jsem se, že její vzhled ještě nepřilákal velké množství kluků - ta nevinnost a ohnivost z ní přímo čišely.

„Tak mi řekni, co se stalo. Posledních pár dnů jsi úplně myšlenkami jinde a Tedd tě již neshledává tak nadanou studentkou jako předtím,“ upozornila jsem ji.

„Je mi líto, že jsem Tedda zklamala. Budu se víc snažit, slibuju, jenom… Poslední dobou se mi toho v hlavě honí víc, než by mělo. Je to těžké.  Znám Jakeovo tajemství a musím to svádět na mou oblibu fantasy literatury místo toho, abych mu o sobě řekla pravdu… Sama víš, že mi lhaní moc nejde a já si tedy nedokážu představit, jak bych s ním mohla vést vyrovnaný vztah bez toho, abych mu o nás řekla. Připadám si jako podvodník, když mu to zamlčuju. Je mi s Jakem fajn, směju se s ním, v břiše cítím to nejlepší šimrání, jaké jsem kdy zažila. Nechci se s ním rozejít jenom kvůli tomu, že mu nemůžu říct o sobě úplně všechno.“

U Ness se v tom okamžiku prolomila pomyslná stavidla a já se tak octla přímo uprostřed obsáhlého monologu, kdy najednou zpochybňovala všechno, co se vlastně za posledních pár týdnů naučila.

Možná to bylo divné, ale já ji chápala.

Už v době, kdy jsem chodila na klasickou základní a střední školu s obyčejnými lidmi to bylo dost komplikované. Na základce nebyli děcka tak škatulkoidní a mohli jsme se přátelit, ačkoliv jsem měla velké množství koníčků, o kterých jsem se s nimi nemohla bavit. Na střední se to pak dost vyostřilo a já byla takový samotář, který se přátelí pouze se Sarou a Kevinem. Do naší školy totiž nikdo další z lovců nechodil - tolik k velikosti Seattlu a množství středních škol v okolí.

Každopádně nikdy jsem se s nikým nemohla bavit upřímně. Vždy jsem musela dost přemýšlet nad tím, co řeknu místo toho, abych byla uvolněná a komunikativní. Po určité chvíli jsem zjistila, že mnohem jednodušší je s nikým se nebavit a hledět si svého. A když jsem to začala praktikovat, po pár týdnech to všichni vzali na vědomí a přehlíželi mě. Já se tak mohla věnovat jenom škole a koníčkům, které mě zlepšovaly v tom, co mě bavilo. A tam jsem taky našla tu správnou sortu přátel.

„Mluvila jsi s ním o otisku?“ zeptala jsem se, když potom Ness už jenom seděla, zamyšleně kroužila brčkem ve skleničce a roztáčela v ní většinu džusu.

„Ne, neměla jsem k tomu odvahu. Proč?“ zajímala se.

„Asi by to dost věcí ulehčilo,“ pohodila jsem rameny. Sama jsem si však nebyla úplně jistá, co jsem tím chtěla říct. Bylo mi Ness líto, ale abych jí dala zelenou a dovolila jí svěřit Jacobovi naše tajemství, kdyby do ní byl otištěný?

„Zeptám se ho v pátek. Má přijet, jakmile mu skončí brigáda,“ informovala mě.

„Byla bys schopná to s ním ukončit, kdyby ti řekl, že to není otisk?“ vyzvídala jsem a Ness opět ztuhla. „Chápu… Kvůli tomu jsi neměla odvahu se ho na otisk zeptat,“ přikývla jsem. I to, že mi neřekla jediné slovo, byla vlastně odpověď.

 

Zbývající čas, který jsem v baru strávila jsem nechala Renesmée jejím úvahám a občasným proslovům, které jsem však vnímala pouze napůl. Z větší části jsem se věnovala své práci a když měl zrovna barman trochu volněji, ukazoval mi, jak namíchat nějaký ten drink – pořád jsem si totiž pohrávala s myšlenkou, že bych mohla tak trochu povýšit a ze servírky se propracovat až k baristce.

Aspoň pro tuhle chvíli jsem musela vypnout. Od mého setkání s Warkaiem, kdy jsme se navzájem málem sežrali, se ztratil další lovec. Vzhledem k tomu, že si náš útočník vybírá lovce z méně významných rodin, obvykle chvíli trvalo, než jsme se o tom zmizení dozvěděli. A je úplně jedno, že je vyhlášen jistý druh poplachu napříč celým loveckým světem.

„Měla bys jí domů a trochu se prospat. Dneska mi v tomhle stavu stejně k ničemu nebudeš,“ prohodila jsem k Renesmée, když jsme o půl jedné v noci opouštěly bar.

„Honí se mi toho v hlavě tolik, že bych stejně neusnula. A ten rytmus při pravidelném běhání se mi docela zamlouvá,“ namítla okamžitě. „Slibuju, že se dám do kupy.“

„Jak myslíš,“ přitakala jsem a zamířila si to k sobě domů, abych se převlékla z té kratičké minisukně a obula si trochu pohodlnější boty, než jsou lodičky.

„Vero? Chci ti poděkovat, že jsi mě dneska vyslechla,“ prohodila ke mně, když jsem za napůl přivřenými dveřmi své ložnice dolaďovala svou výstroj. Kolem pasu jsem si připnula pouzdra na zbraně, kolem nohy připevnila sadu vrhacích nožů a do pouzdra na zádech schovala středně dlouhý meč.

„Není za co,“ zamumlala jsem, protože vážně nebylo – nevěnovala jsem ji plnou pozornost, ale toho si Ness zřejmě nevšimla.

Jsem ráda, že jsem ti mohla svěřit své myšlenky. Tady ve městě není nikdo, s kým bych si jenom tak mohla promluvit a o to víc si cením dneška. Vím, že proti mně máš nějaké výhrady, ale já se to pokusím všechno napravit. Jsi pro mě jako sestra, kterou jsem nikdy neměla,“ prohlásila a já trhnutím otevřela dveře. Ness seděla na mé dvoumístné pohovce, koukala na mě s očima dokořán a na prst si natáčela pramen svých vlasů.

„Já už jednu sestru mám, tak…“ Nevěděla jsem, jak bych tu započatou větu měla ukončit. Pro mě byla Sarah sestrou už v době, kdy jsem žila se svými skutečnými rodiči. A poté, co jsem se nastěhovala k Moorovým se náš vztah jenom prohloubil. Byly jsme jako skutečné sestry.

„Promiň. Nechtěla jsem, aby ses kvůli mně cítila jako že tvůj vztah se Sarah…“

„To je dobrý,“ skočila jsem jí do řeči, než to stačila doříct. Byla pravda, že jsem se Sarah poslední dobou nevídala zase tak často, jak jsem byla zvyklá, a to bylo divné. Bylo léto, Sarah měla prázdniny, a i přesto jsem ji naposledy viděla před víc jak třemi dny. Docela mě zajímalo, jaká opatření musel Tedd učinit, aby ochránil svou ženu a dceru. O Kevina jsem se tak nebála i přesto, že se náš podivný pachatel zaměřoval zřejmě převážně na lovce, a nikoliv jejich příbuzné. I tak měl Kevin s Teddem daleko větší šanci se z potíží dostat, než Mia a Sarah.

V tu chvíli mě docela zamrazilo, když jsem si jenom na okamžik představila, že bych o někoho z těch čtyř měla přijít.

Setřásla jsem ze sebe tu hroznou představu a přešla přes obývací pokoj, stačilo k tomu pouze pět kroků, k oknu, které jsem vysunula nahoru a protáhla se na požární schodiště. Nic nepomáhá na špatné myšlenky tak dobře jako pravidelnost, rytmus a moře adrenalinu a endorfinu v žilách.

 

Když jsme zkontrolovaly několik ulic a bočních uliček, kolem té, která byla střežena bezpečnostními kamerami, přesunuly jsem se s Ness opět na střechy. Byla to ta nejrychlejší cesta přes město, a ještě jsme tak měly dobrý přehled o tom, co se kde šustne. Nikdy tudíž nepodceňujte ptačí perspektivu – ani když nemáte zrak jako orel. Jeho bezchybná identifikace kořisti i na vzdálenost jeden a půl kilometru, a to ještě za letu bylo něco úchvatného.

Seskočila jsem z rezavého ocelového žebříku, který vedl z jedné střechy na druhou. Pod botami mi zapraskal štěrk. Ustoupila jsem od budovy a nechala jsem Ness, aby rovněž seskočila. Pomalu jsme se dostávaly víc do středu města, kde bary a různé kluby nezavíraly tak brzy jako třeba v sídlištních částech. Udělala jsem dalších pár kroků a poté zvedla hlavu. Už chvíli jsem si uvědomovala to jasno v ulicích, které nám umožňovalo lépe vnímat všechny ty pohyblivé stíny kolem nás, ale až na střeše budov bylo jasné, že to světlo není jenom umělé z pouličních lamp, ale že se trochu víc rozestoupily těžké mraky, které dneska ukrývaly slunce, a nad hlavami tak máme pěkně kulatý měsíc.

Jenom při pohledu na něj se mi na tváři objevil poloviční spokojený úsměv. Úplně jsem zapomněla sledovat kalendář. A přes mraky jsem si toho taky nebyla vědoma.

„Pokud budeme mít štěstí, poznáš dneska dalšího nepřirozeného,“ prohodila jsem směrem k Ness a dala se opět do běhu. Táta mi nejednou vyprávěl o tom, jak se stopují vlkodlaci, ale já zatím neměla tolik štěstí. V celém městě bylo několik podniků, které byli vlkodlaky docela oblíbené, ale nikdy se mi v období kolem úplňku nepodařilo na nějakého natrefit. Se změnou, která se městem před nedávnem prohnala a učinila z upírů velmi násilné tvory, jsem předpokládala, že bychom dneska však štěstí mít mohly. A to, že jsem upíry pokládala za násilné tvory až v posledních dnech, bylo způsobeno hlavně tím, že jsem z našich šarvátek odcházela s modřinami, které jsem dřív nemívala.

„Koho máš namysli?“ zajímala se Ness a já jenom významně pokývala hlavou k nebi, než jsem se odrazila od atiky jednoho z domů a pouze setrvačností se přenesla přes dvoumetrovou uličku mezi ním a dalším domem. Neomylně jsem mířila k jednomu konkrétnímu baru.

 

Podnik se nacházel na okraji průmyslové zóny jenom přes řeku od Harbor Island. Byl to jeden z těch moderních a zároveň uměle starých podniků. Všechno to tam mělo budit dojmem nějakého vidláckého baru, kde chyběly už jenom slupky od arašídů na zemi. Všude na okolo dřevěná podlaha, zdi bez nějaké úpravy jenom místy nabílené, staré prosklení členěné do čtverečků, světla zavěšená od stropů jenom na černých drátech. Hudba odtud však zněla slušná. Každou středu a pátek si tam zvali nějakou málo známou kapelu s alternativní tvorbou. Dneska jsem zevnitř zaslechla dokonce saxofon, což mě na okamžik upoutalo, jelikož se jednalo o dost neobvyklý hudební nástroj pro moderní tvorbu.

Najednou se hudbu ozvala hlasitěji, jak se otevřely dveře a z nich vyšel muž s lehce přiopilou dívkou pod rukou. Dívka se něčemu hihňala a očividně nebyla tak úplným pánem svých noh. Na těch vysokých jehlách jsem se ani nedivila.

„Kam to jdeme?“ zajímala se svého společníka a nepřestávala se hihňat.

„Trochu si užijeme,“ odvětil jí muž a dívka se opět zasmála. Vůbec si neuvědomovala, co se kolem ní děje. Možná byla i něčím nadopovaná, ale spíš jsem sázela pouze na přemíru alkoholu.

Popošla jsem po střeše o pár kroků dál od baru. Kromě světla, které pronikalo ven z budovy bylo okolí dost tmavé. Ani pouliční lampy se nijak extra nesnažili. V dálce jedna poblikávala ale nikomu to zřejmě nedělalo vážné starosti.

„Auu… Co to děláš?“ zaslechla jsem dívčin hlas o chvíli později, jen co se svým společníkem opustila jasné prostory před barem a zapadla i s mužem do jedné z postranních uliček, které byly v tuhle noční dobu už dávno prázdné. Skladištní prostory si obvykle koledovaly o to, aby se staly svědky podobných událostí.

Stála jsem spolu s Renesmée na okraji střechy a jenom letmým pohledem dolů jsem zaznamenala, že dívka reagovala na to, jak se mužova ruka mění na tlapu s drápy.

„Jak jsem řekl – užijeme si,“ zopakoval svá předchozí slova, ale jeho hlas byl teď prodchnut vrčením. Na nic jsem nečekala. Muž byl jenom okamžik od toho, aby se proměnil na vlkodlaka a vytrhl té dívce srdce přímo z hrudi. Nechápala jsem, proč jsou vlkodlaci natolik zatíženi právě na srdce, ale nějak jsem to odmítala řešit. Bylo to podobné jako ptát se sériového vraha na to, proč zabíjí určitým způsobem. Nikdy byste z něho nedostali logickou odpověď. Na vraždění vlastně nebylo logického nic.

„Krev,“ zamumlala Ness vedle mě a já se zhluboka nadechla. Náš vlkodlak si se svou obětí pohrával a svými drápy jí sem tam lehce a sem tam trochu drsněji přejížděl po krku, hrudi, zádech… Bylo to, jako by se s ní opravdu muchloval, ale některá jeho pohlazení za sebou nechávala krvavé stopy.

„Jdeme,“ kývla jsem na Ness a už jsem povolila zapínání na pouzdru se zbraní. S vlkodlaky se nedalo dost dobře prát. Jejich ostré drápy byly velkým nepřítelem číslo jedna, takže jsem ani nezaváhala nad tím, jestli vzít pistoli nebo se namáhat s nožem.

V okamžiku, kdy se pak mé boty dotkly země, si nás všiml i vlkodlak a tentokrát už výhružně zavrčel. Obě ruce měl už zdeformovány přeměnou a místo prstů s nehty měl pařáty s drápy. Lícní kosti měl pokryté chlupy a tvář se mu začínala protahovat. Dívka si však zatím ničeho nevšimla – omámena alkoholem a částečně i slastí měla přivřené oči. Když však muž zavrčel, dívka otevřela oči a… Začala křičet.

„Vypadni!“ obořila jsem se na ni příkře, ale nebylo mi to nic platného. Ta holka se začala třepat jako rosol a odmítala se pohnout. Vlkodlak však vyrazil proti mně. „Dostaň ji odsuď, než se stane něco horšího,“ mrkla jsem na Ness a sama jsem už vytáhla zbraň z pouzdra a rovnou vystřelila.

Ozvalo se zakňučení, jak si zlatostříbrná zbraň našla svůj cíl. Vlkodlak sebou škubl, ale následně opět zavrčel a tentokrát následně vydal i mocné zavytí. Cítila jsem, jak z něj odkapává krev, ale neměla jsem vhodnou pozici k tomu, abych mohla znovu vystřelit. Riskovala jsem, že bych se trefila do Ness nebo té dívky, kdybych minula. A to jsem nechtěla.

Pohnula jsem se, abych získala lepší pozici, ale to se po mě už vlkodlak znovu vrhnul a já už neměla čas přemýšlet nad výhodnou pozicí. Začala jsem jednoduše střílet a doufala, že si kulky najdou své místo v kožichu té potvory.

Najednou jsem narazila do stěny protější budovy a pod botami mi zapraskalo rozbité sklo. Byl to jenom okamžik, kdy jsem to kontrolovala, když na mě dopadlo to obrovské, chlupaté a smradlavé tělo.

První zbraň už měla vystřílený zásobník a k druhé jsem se přes mého nepřítele nemohla dostat.

Sevřenou pěstí jsem vlkodlaka praštila do čenichu a jeho zuby mi hned na to poškrábaly ruku. Ucítila jsem velmi nepříjemnou bolest, ale neměla jsem prostor nad tím nějak přemýšlet. Nezraněnou rukou jsem nahmatala vrhací nože, které jsem měla umístěny v pouzdře kolem stehna. Jeden z nich jsem vyndala a rovnou jsem se jím ohnala po vlkovi. Cítila jsem, jak se ostrý hrot zabořil do jeho paže, ze které nepřestávala téct krev po střelném zranění.

Vlkodlak se po mě vzápětí ohnal a vyrazil mi dýku z ruky. Snažila jsem se nahmatat druhou, jelikož jsem neměla dostatek prostoru k tomu, abych vytáhla meč na mých zádech, který doslova žadonil o to, abych ho použila. Můj nepřítel znovu napřáhl tlapu a já v měsíčním světle zahlédla ostré drápy, ze kterých odkapávala jeho krev. Už se chystal mě těmi drápy rozsápat, když na místě ztuhnul. Zmateně jsem na něj hleděla a očekávala dokončení jeho útoku. Nic se však nekonalo. Vlkodlak místo toho jenom heknul a tlapa mu spadla podél těla. Trochu jsem se nahnula a spatřila, jak za jeho zády stojí Renesmée a v ruce drží dýku, jejíž ostří bylo zabodnuto přímo do vlkodlakových zad v místě, kde měl srdce.

„Skvělá práce,“ pochválila jsem Ness a trochu se ušklíbla. Potom už jsem jenom proklouzla kolem vlkodlaka, který se postupně měnil zpět na člověka. Společně jsme toho chlápka odtáhly ještě o kousek dál od hlavní ulice a ujistily se, že ho jenom tak nikdo nenajde, dokud se o něj nepostará denní světlo, které se vždy dokázalo postarat o všechny příšery – ať už ty smyšlené nebo skutečné.

 

Renesmée byla ze skutečnosti, že se jí podařilo zabít jejího prvního nepřirozeného docela vyklepaná, ale když jsme se kolem čtvrté ráno loučily, vypadala, že to nakonec přece jenom zvládne. A já na ni začínala být pyšná. První setkání s vlkodlakem a rovnou úspěšné. Od teď jsem ji mohla začít považovat za lovkyni. Nebo aspoň někoho, kdo k tomu má velmi dobře našlápnuto.

Po rychlé sprše, ve které jsem se musela zbavit pachu toho vlkodlaka, jsem zalezla do postele a nechala se unášet do říše snů, kde se naštěstí žádné další příšery nevyskytovaly. Ani tak to však nebyl úplně klidný spánek a já se už po deváté ráno probudila do zšeřelého pokoje. Srdce mi v hrudi tlouklo, tričko jsem na sobě měla potem přilepené a deku skopanou až u nohou postele. Zmateně jsem několikrát zamrkala, abych se probrala a zbavila se toho svíravého pocitu ve své hrudi, který tam nechala noční můra.

Věděla jsem, že spát už nepůjdu a tak jsem si zašla dát další sprchu. Po ní jsem na sebe natáhla šortky, tričko a kecky, do kapsy jsem si schovala dvacku a mohla jsem vyrazit. Potřebovala jsem si promluvit s Kevinem, a pokud jsem si dobře pamatovala, dneska měl mít volno. Trochu jsem nechápala, jak může zvládat lov a ještě k tomu směnování v práci. Byla jsem tak vděčná za to, že se mi podařilo najít práci, která byla ideálně uzpůsobena mému nočnímu životu.

Cestou k nim domů jsem se ještě stavila ve Starbucku pro frappuccino a něco k zakousnutí – s přípravou snídaně jsem se dneska vůbec neobtěžovala, jelikož lednice opět začínala chátrat a mě bylo dost zatěžko zajít si nakoupit. Ta moje lenost však měla svou výhodu – kromě sportu se díky ní udržovalo tělo pěkně štíhlé. Jenom myšlenka na tenhle druh hubnoucí procedury u mě vyvolalo další ušklíbnutí. Nebylo to nic, co bych někomu doporučovala. Jíst se prostě má a já byla jenom hrozný lenoch.

Než jsem pak došla k Mooreovým, měla jsem sendvič snězený a v plastovém kelímku už jenom čtvrtinu studeného nápoje. Zaklepala jsem na zeleně natřené vstupní dveře a čekala. Trvalo to několik minut, než mi Kevin přišel otevřít.

„Vzbudila jsem tě?“ podivila jsem se a koukla na mobil, který mi říkal, že už je skoro jedenáct.

„Tak trochu. Usnul jsem při práci,“ odvětil a protáhl se, zatímco já kolem něj prošla do domu a pak rovnou do kuchyně, kde se na jídelním stole válelo množství papírů a hrnků od kávy. Na jednom z papírů jsem dokonce zahlédla kolečko od jednoho z použitých hrnků.

„Co to děláš?“ zajímala jsem se a zvedla jeden z papírů, abych ho zkontrolovala.

„Výzkum,“ zamumlal a podrbal se ve vlasech, které tak rozježil ještě víc. „Dáš si kafe?“ nabídl mi, ale já poukázala na svůj kelímek s frappuccinem. Kevin kolem mě prošel ke kuchyňské lince a začal do překapávače chystat novou várku kávy. Já mezitím zkoumala papíry, které jsem znala z těch několika setkání u Mooreových, které jsem tu za poslední dobu absolvovala. Dneska však okraje papírů pokrývaly různé poznámky a většina jich byla psána Kevinovou rukou.

„Co to je?“ obrátila jsem Kevinovu pozornost k papírům.

„Našel se úmrtní list toho posledně zmizelého lovce… Co je však divnější než to všechno kolem je fakt, že ho našli až v Brazílii,“ podotkl a opřel se o linku. Já si sedla na jednu z židlí u stolu a dala se do studia těch Kevinových poznámek. Očividně jsme měli co dělat se skutečně šikovným a mocným nepřítelem.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lovci - Nová generace - 12. kapitola:

 1
3. betuška
17.11.2018 [19:15]

pekne...ness je šikovná,zjavne po mame Emoticon
moje otázky položila kless , takže odpovede mám Emoticon vlastne aj veronika je šikovná po mame Emoticon uvítala by som aj pohlad spať ako to bolo vlastne s bellou a dominikom...aj ked čosi si jeden domyslel Emoticon Emoticon Emoticon

2. Petronela admin
15.11.2018 [11:39]

PetronelaKlea - vývoj vztahu Ness a Jacoba bude řešen řekneme v nejbližších kapitolách. A co se týká Cullenových - i těch se dočkách, odhaduju to tak na 4 kapitoly a objeví se tam. Emoticon

1. Klea
15.11.2018 [6:32]

Ness sa pekne vypracovals. A dúfam,že to bude otisk a že to Jackobovi povie a on to zoberie v pohode. A ešte by ma zaujímalo čo sa deje u Cullenovcov.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!