Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovci - Nová generace - 14. kapitola

Lovci - Nová generace - 14. kapitolaA s Jacobem jsme ještě neskončili. Dneska bude pokračovat v tom, co se s ním dělo po setkání s upírem.
Kapitola se může mnohým zdát trochu zdlouhavá a ještě ke všemu dlouhá, ale jde mi o to, abyste pochopili co se s Jacobem stalo. Navíc trochu nahlédneme do vzdálené minulosti kmene Quileitů a jejich vesnice.

14. kapitola

Jacob

Musel jsem myslet na Renesmée jinak bych se z toho všeho, co se kolem mě dělo, nejspíš co nevidět zbláznil. Nic mi nedávalo smysl, ale po pár dnech jsem si musel přiznat, že jsem se neoctl uprostřed nějaké podivné hry, ale že jsem se skutečně přesunul v čase a že ti římští vojáci jsou skuteční stejně tak jako fakt, že jsem v Anglii. Těžce jsem vzpomínal na hodiny historie, abych si trochu poskládat nějaká fakta a mohl se jim přizpůsobit. Navíc… Renesmée se ještě nenarodila.

Jenom ta jedna myšlenka pro mě znamenala velké utrpení a pro mého vlka rovněž.  Vlk míval tendenci vzdát se života v okamžiku, kdy přijde o životní partnerku. Proto jsme taky ve smečce měli pravidlo, které stálo nad všemi zákony - partnerce vlka se nesmělo za žádných okolností nic stát. Jenže - jak bych se měl chovat teď, když vím, že má vyvolená se ještě ani nenarodila a bude to trvat bezmála dva tisíce let? Věděl jsem, že svým způsobem dokážou být vlci i nesmrtelní když čekají na svou lásku, ale zvládnu já se svým vlkem přežít tak dlouhou dobu?

 

Vcelku rychle jsem si uvědomil, že mezi těmi lidmi nebudu moct žít jenom tak. Potřeboval jsem si obstarat nějaké oblečení a žaludek, který se mi v křečích obracel skoro naruby, dával jasně najevo, že bych si měl zajistit i nějaký ten žvanec. Měl jsem neskutečný hlad. Do tohohle dne jsem se vždy smál tomu přísloví Hladový jako vlk, přestože jsem to už sem-tam fakt zažil. S tím, jaký jsem měl ale hlad teď, to nemělo nic společného.

Oblečení jsem ukradl a jídlo si následně ulovil v místních lesích, které byly ještě hojně zásobeny. I tak jsem si však uvědomoval, že se tak jako tak budu muset do místní společnosti nějak zapojit, abych nežil na jejím okraji jako poslední z posledních a tedy jako žebrák. Bude potřeba, abych se nastalé situaci nějak přizpůsobil a přežil dlouhých dva tisíce let, než se znovu uvidím se svou kráskou. Jenom myšlenka na ten dlouhý čas, donutila mého vnitřního vlka k bolestnému zavytí.

 

Toulkami tou vesnicí jsem strávil pár dní. Kochal jsem se výhledem na moře, které tady bylo tak podobné tomu v La Push, ale zároveň tak jiné. Vysoké skalnaté pobřeží s mnoha výčnělky, mi připomínalo zábavu, kterou jsme v La Push provozovali s kluky ze smečky – pro ostatní lidské kluky z vesnice by to bylo velké riziko, ale my byli nezranitelní vlci, co se jenom potřebují vybouřit, takže bylo vcelku jedno, když jsme se navzájem shazovali z několik desítek metrů vysokých skalních říms. Byl jsem v pokušení to vyzkoušet i tady, ale fakt, že jsem sám, mi to donutil si rozmyslet. Neužil bych si dostatečné množství zábavy.

I tak jsem však byl po týdnu nocování po prázdných stájích, nucen vesnici opustit. Římští vojáci za mým zadkem mi nebyli zrovna dvakrát příjemní. Neustále se na mě dívali, přeměřovali si mě a něco si šeptali. S mou přirozeně snědou kůží se zřejmě domnívali, že patřím k italské invazi, ale nedokázali přijít na to, proč nemám vojenskou uniformu. Když mě pak skupina vojáků, pochodujících po prašné cestě zastavila a na něco se mě zeptala, pouze jsem pokrčil rameny. Vojáky to naštvalo. Brali mé mlčení jako urážku? Ten, co jim zřejmě velel, neměl daleko k násilí, takže už vytahoval meč z pochvy. Couvnul jsem a dal před sebe ruce. Vojáci za velitelem se začali pochechtávat. Velitel na mě něco zakřičel a já opět nerozuměl. Po mém dalším zavrtění hlavou se v slunečném počasí zaleskla kovová čepel velitelova meče a já se dal na ústup. Jasně – v boji by na mě zřejmě neměl, ale já potřeboval přežít několik dlouhých staletí, nemohl jsem proto vpadnout hned do první šarvátky, která se naskytla. Jakkoliv bych si tím jistě aspoň částečně vybil zlost na toho podivného chlapíka z uličky.

Vyrazil jsem tedy na sever, kde bylo lesů ještě víc, než tady a daleko méně římských vojáků.

 

Bylo to několik dlouhých měsíců, které jsem strávil pouze ve společnosti svého vlka. Dny a týdny jsem dávno přestal počítat a soustředil se pouze na sebe a své vnitřní zvíře. Lovil jsem a toulal se místní krajinou, která byla tak nezvykle čistá a voňavá. Plná zvířat a… Čím severněji jsem se nacházel a počasí se kazilo tak, že slunce bylo vidět jenom zřídkakdy, objevovaly se v blízkosti lidských vesnic i upíři. V okamžiku, kdy jsem opět zavětřil ten nasládlý vanilkový zápach, naježila se mi srst na hřbetě a aniž bych si to nějak víc promýšlel, vyrazil jsem po stopě, abych se mohl o jednoho z mých přirozených nepřátel postarat dřív, než se mu podaří někoho zabít.

Ve chvíli, kdy jsem tomu překvapenému upířímu zmetkovi odtrhával hlavu od zbytku těla, mi došlo, co bude mým posláním po následujících dva tisíce let. Budu chránit lidi přesně tak, jak jsem to dělal doma. Budu dělat to, pro co jsem byl předurčen. A jenom ve skrytu duše jsem se obával toho, že to budu dělat tak dlouho, dokud se mé štěstí nevymkne kontrole a já nakonec Renesmée neuvidím.

 

(Písnička)

Na Skotské vysočině jsem zažil několik zim. Toulkami krajinou i okolím lidských sídel jsem poznával jejich jazyk a tak jsem se mohl na nějakou dobu dokonce zapojit do jejich světa coby člověk. Našel jsem si dočasnou práci a snažil se chovat jako člověk, abych nakonec úplně nepropadl všem vlčím pudům. I tak jsem však věděl, že Skotsko mým domovem nikdy nebude. Musel jsem se tedy přesunout. Musel jsem se dostat nazpět do Ameriky. Problémem však bylo, jak to v téhle době udělat, když nikdo neměl tendenci vyjíždět na moře dál, než to bylo nutné z hlediska obživy vesnice.

Postával jsem na hraně mezi pevninou a vodou. Pode mnou se skvěla přibližně dvacetimetrová propast, o jejíž dno se tříštily vlny. Studený a slaný vítr se mi opíral do těla a odnášel mi vlasy z obličeje. Za tu dobu, co jsem byl v minulosti, už porostly a tím se protáhla i vlkova srst. Už jsem byl člověkem moc dlouho.

S povzdechem jsem se obrátil od toho nekonečného horizontu a ještě okamžik sledoval stádo patnácti ovcí, které jsem měl na starosti. Sem tam mě napadlo, jaká je to ironie, svěřit ovce do péče vlka, ale postupně jsme si na to zvykli všichni – i ty ovce, které mou vlčí podstatu dokázaly vycítit. Byl jsem pro ně jasným nebezpečím. Ty malé koule porostlé vlnou se právě pásly na trsech trávy a vůbec nevnímaly nic kolem sebe.

Cítil jsem, jak se mi nitro naplňuje steskem po mém vlastním domově. Po malé vesničce na okraji Tichého oceánu. Po autodílně, ve které jsem pracoval. Po vesnických slavnostech, při kterých jsme stále následovali předky. Pravidlo prvního lososa jsme se snažili dodržovat neustále, jelikož na tom naši stařešinové trvali. Každý rok jsme museli s prvním uloveným lososem projít vesnicí, podělit se o jeho maso a vrátit hlavu a kosti řece. To celé mělo zajistit, že Velká ryba bude i nadále plnit naše vody a nechá se námi chytit.

Nejvíc se mi však stýskalo po Renesmée, jejím nesmělém úsměvem. Po jejích rudnoucích tvářích. Po její vůni. A teď, na pobřeží Atlantského oceánu a jenom pár let po roce 0, jsem byl své lásce nejblíže, jak jsem mohl být. Má cesta mě měla zavést mnohem dál, a pokud jsem se do Ameriky chtěl dostat dřív jak s Kolumbem, musel jsem to vzít opačnou stranou přes Evropu a Asii na Aljašku a odtud konečně domů.

 

Cestoval jsem jako vlk. Bylo to tak nejjednodušší a já se nesměl přestat měnit. Ze Skotska jsem se na malé loďce dostal mezi všemi těmi ostrovy až na pevninu do země Vikingů. Nemohl jsem si vzpomenout, která z těch tří severských zemí to je, ale bylo mi to jedno, podstatné bylo to, čí země to byla v tuhle chvíli. O Vikinzích a jejich bojové udatnosti se vyprávěly příběhy. Jejich krvelačnost a síla… Byla to zvláštní sorta drsných lidí, ve kterých se pouze odrážel ráz okolní krajiny. Zimy tak dalece na severu byly chladné a já byl rád za vlastní kožich. Brodil jsem se závějemi sněhu a lovil zvěř v lesích, skrytý před zraky místních lidí. I tak jsem však měl dojem, že mě někdo musel sem tam zahlédnout, protože kdykoliv jsem se pak pohyboval v okolí jejich vesnic, slyšel jsem ženy vyprávět svým dětem příběhy a příšeře, která se pohybuje v lesích a čeká ne neposedné děti. Ty nejmenší z dětí se příšery bály, ale ty větší se ji pravidelně vyrážely hledat. Své lovecké výpravy však ukončovaly s nepořízenou.

V tak pusté krajině s malým množstvím lidí se rovněž nevyskytoval žádný upír, kterého by bylo potřeba se zbavit, takže jsem se po dalších pár letech přesunul trochu jižněji.

Brzy jsem se pak dostal až ke Keltům. Ti se mým indiánským předkům podobali zatím nejvíce, ze všech ostatních kmenů, které jsem měl možnost poznat. Jejich domy, styl léčení a uctívání zvířat. Na malý okamžik jsem se cítil jako doma a trochu jsem doufal v to, že by se zde mohl vyskytovat podobný kmen s měniči, jako byl ten můj vlastní. Toužil jsem po společnosti někoho, kdo by mi rozuměl. Stačilo by, aby někdo věděl o upírech něco víc, než jenom hloupé zkazky, které se mezi lidmi vyprávějí.

V keltské vesnici jsem se pak zdržel dlouho. Teprve tam jsem začal poznávat skutečný význam duchovních zvířat. Po boku místního druida jsem se postupně naučil jejich jazyku a naslouchal jejich příběhům. Nikde po vesnici jsem neviděl žádný totem nebo něco podobného, ale při pohledu na druida a toho havrana, který mu byl často na blízku, jsem měl dojem, že je to jenom trochu jiná forma duchovního spojení. 

Mnohdy jsem měl dojem, jako by se druid díval očima svého havrana. Nepřítomný pohled jeho lidských očí a fakt že se havran vznášel vysoko nad vesnicí, můj dojem jenom utvrzoval. Proto jsem se také odhodlal a jednou jsem starému druidovi povyprávěl příběh svého duchovního zvířete. Vysvětlil mu, že já si své zvíře nosím uvnitř sebe a také se před ním proměnil.

Jenom den na to jsem byl požádán, abych opustil jejich vesnici.

Nechápal jsem to, ale podřídil se a vydal se znovu na cestu. Dny se pomalu měnily v roky a ty v jejich desítky a následně stovky. Lovil jsem. Místy zabil nějakého upíra a zachránil tak nesčetně lidských životů a přitom se toulal sám jako skutečný vlk samotář. Tedy až do okamžiku, kdy jsem se dostal na dvorec někde v Rusku. Opět jsem se proměnil v člověka a rozhodl se na chvíli zapadnout.

„Hledám práci,“ prohodil jsem směrem k muži, který postával u dřevěné brány dvorce. Ten si jenom poměřil můj ošoupaný oděv – nosit oblečení přivázané na zadní tlapě jsem už vzdal. Byly to i dlouhé roky, kdy jsem žil jako zvíře a nemělo tudíž smysl se s oblečením zabývat. Takže jsem se v tomhle ohledu stal opět zlodějem.

„Běž dovnitř. Statkáře najde v prvním domě napravo,“ pronesl a pustil mě dovnitř.

Vešel jsem dovnitř a kolem mě se rozprostřel čilý ruch zemědělského stavení. Bylo to jako malá vesnice. Po udusané hliněné zemi kolem mě proběhlo hejno hus a z dálky jsem ze stájí zaslechl ržání koní. Někde o kus dál jsem slyšel kováře a všude to žilo. Chtěl jsem tedy zamířit k statkáři, abych se do toho ruchu mohl na nějakou dobu zapojit, když v tom jsem ji uviděl. Byl to jenom okamžik a mohly mě při tom šálit vlastní smysl, ale ty nazrzlé vlasy, přes které měla přehozený čepec… Cítil jsem, jak se mi sevřelo srdce. Nebylo to poprvé, co jsem za tu dobu viděl zrzavou dívku, ba naopak, bylo jich nepřeberně, ale tahle byla jiná, na kratičký okamžik jsem v jí doslova spatřil Renesmée. Ona na mě však sotva pohlédla, nepatrně se usmála a mizela za hejnem hus.

 

Po pár týdnech života v onom ruském dvorci mi přišlo zdejší soužití trochu zvláštní. Někteří lidé byli podivní, ale nedokázal jsem přijít na důvod proč mi tak připadají. Chovali se normálně, ale drželi si odstup. Byla to pětičlenná rodina – manželský pár, dva synové a dcera, ona rusovlasá dívka, kterou jsem spatřil v den svého příchodu sem. Všichni pracovali na statku, ale nejednou jsem si všiml, jak se v noci vykrádají za bránu i s meči a někdy se dokonce vracejí s ošklivými ranami.

Tehdy jsem se o ně začal zajímat mnohem blíže, přestože jednodušší pro všechny by bylo, kdybych se držel tak daleko, jak jen bych to zvládl. Když jsem je tak pozoroval, zjistil jsem, že nedokážu zachytit jejich pach, což bylo podivné. Všichni lidé měli nějaký pach, všichni si sebou nesli svou typickou vůni, všichni… V tu chvíli jsem se zarazil, protože mi došlo, že u Renesmée to tak nebylo, její vůně, na kterou jsem tak často vzpomínal, byla jenom obyčejný parfém, nic přímo jejího, žádné osobní vůně. Dokonce ani ta její sestra, viděl jsem ji jen krátce, ale neměl jsem dojem, že bych ji podle vůně dokázal někdy rozpoznat v davu.

Trvalo to víc než rok a bylo zapotřebí, aby se v oblasti ukázala jedna krvelačná upírka a napůl zdecimovala sousední vesnici, abych se dozvěděl, že ona rodina ví o mém tajemství. Poznali to v okamžiku, kdy se se mnou setkali, a proto se ode mě drželi stranou. Chtěl jsem od nich vysvětlení. Kromě Renesmée se ještě nenašel nikdo, kdo by to tak rychle poznal a ještě ke všemu nevyváděl – druid byl jasným příkladem toho, že lidé podobné abnormality nesnášejí zrovna snadno.

A proto jsem začal pátrat. Ta rodina mi nic neřekla, ale o to víc jsem se chtěl dozvědět, odkud znají měniče. Nepatřily do skupiny lidí s pověrami o lidech, jako jsem byl já a od Keltů jsem byl hodně vzdálen. Dokonce jsem nemohl říct ani to, jestli Keltové jako takoví ještě existovali. Roky pro mě totiž ztratily jakýkoliv význam. Prostě jsem jenom plul časem a sem tam se pozastavil. Nebýt svého vnitřního vlka, zřejmě bych těmi lety už dávno přišel o klidnou mysl.

„Nemůžu ti nic říct,“ trvala na svém Alexandra a nepřestávala se ohlížet za rameno.

„Proč ne?“ trval jsem si na svém.

„Prostě to nejde. Je to tajemství a nemůžu ti nic říct, i když, ty bys to možná vědět mohl,“ šeptala s obavou a to vzbudilo ještě větší zvědavost.

„Před časem jsem ztratil přítelkyni. Byla jako ty a myslím si, že její tajemství může za to, že s ní teď nejsem,“ zamumlal jsem a rozhodl se do rozhovoru zatáhnout i Renesmée, jakkoliv jsem byl hodně na pochybách, že by zrovna Ness v jednadvacátém století měla něco společného s ruskou rodinou ze sotva desátého století.

Alexandra při té informaci vykulila oči a ze rtů jí splynula němá otázka – Jak?

„Neměla žádný pach stejně jako ty a tvá rodina. Párkrát jsem dokonce zahlédl její modřiny…“

„Modřiny nic nedokazují,“ začala se okamžitě bránit. „Mohla někde upadnout nebo, nebo… nebo třeba nebyla poslušná a dostala nařezáno,“ vymýšlela v rychlosti možné alternativy Alexandra, ale sama jim nevěřila.

„Tam, odkud pocházím, tak tam ženy nebijeme,“ namítl jsem a doslova cítil, jak se mi napíná čelist jenom při myšlence na možnost, že by někdo měl na Renesmée vztáhnout ruku. I tak jsem však věděl, že lžu. I v jednadvacátém století se našlo mnoho tyranů, kteří si na ženách vybíjeli svou frustraci – kreténi!

Ještě chvíli jsem se snažil Alexandru přesvědčit, ale marně. Neřekla mi nic o sobě, své rodině ani o tom, co dělávají po nocích s těmi zbraněmi, které během dne pečlivě ukrývají, aby je nikdo z dvorce nenašel. A tak jsem to tedy vzdal a vydal jsem se zase dál. I tak jsem se zde zdržel déle, než jsem původně plánoval. Čekala mě stále dost dlouhá cesta. Před sebou jsem měl ještě víc jak polovinu Ruska, Aljašku a půlku Kanady.

 

Přes mnohé další zastávky, které si vynutily mou lidskou pozornost, jsem se dostal konečně do Ameriky. Byla úplně jiná, než jsem si ji pamatoval. Ačkoliv – co za posledních patnáct století bylo vůbec podobné tomu, co jsem si pamatoval z minulosti, nebo možná budoucnosti? Tohle motání se v čase bylo příšerné. Má paměť nebyla dokonalá jako ta upíří, takže se mi s každým dalším stoletím rozmazával dokonce obličej mé milované Renesmée, který jsem měl vtisknutý do svého srdce. Za ty dlouhé roky jsem se setkal s nesčetným množstvím lidí. Nejednou se musel spolehnout na léčitelství nějakého šamana, když jsem se vážně zranil při souboji s upíry, které jsem prostě nedokázal přehlížet. Má přirozenost mi to jednoduše nedovolovala, přestože jsem věděl, že se doba, kdy se konečně setkám s mou láskou, krátí a já se jí co nevidět skutečně dočkám.

Při jednom zvlášť komplikovaném zranění jsem se dostal k jedné čínské rodině. Byla to prostá rodina pana Yoona, který byl, stejně jako jeho žena, léčitelem. V bylinkách se vyznal přímo mistrovsky, stejně jako v tom, jak by měl pomoci někomu, jako jsem byl já sám. Nepřekvapilo ho, jak rychle jsem se hojil. Dokonce neměl žádné otázky. A v okamžiku, kdy jsem trochu víc začal vnímat okolí, ve kterém se nacházím, zjistil jsem, že kromě oněch bylinek a hojivých mastí, necítím žádnou jinou vůni. Opět jsem natrefil na rodinu, která byla naprosto bez jakéhokoli osobního pachu.

Tehdy jsem se rozhodl nevzdat a zjistit víc o lidech, které měniči neděsí, a po dlouhém pátrání jsem se dozvěděl o světě lovců, kteří se starají o bezpečnost lidí. Yoonovi byli jednou z mnoha rodin na celém světě, kteří věděli o nadpřirozeném světě a rozhodli se s tím něco dělat. Musel jsem je obdivovat, jelikož se rozhodli postavit daleko silnějším a smrtelnějším nepřátelům, než by si kdejaký jiný člověk troufl. Ale jejich usilovný trénink očividně přinášel své ovoce. Od nich jsem se rovněž dozvěděl, že jsem byl velmi blízko jedné skupině měničů, která se pohybovala po mongolských stepích. Ta si však dávala hodně záležet na tom, aby ji nikdo neobjevil, jelikož si její členy vanilkoví pletli s vlkodlaky, které se rozhodli vyhubit.

A pak jsem se dostal sem. Stál jsem na území svých předků a doslova cítil, jak mnou proniká pocit domova.

Ještě jsem to měl do vesnice daleko, ale… V tom jsem zaslechl melodii a několik hlasů odříkávajících starobylou modlitbu. Hlasy se blížily mým směrem a já se rozhlédl, abych zvážil, kam se schovat. Kolem mě byly jenom stromy a… kánoe?

Najednou mi to došlo. Staré legendy o James Island. O našich předcích, kteří zde našli klid pro svůj poslední odpočinek. O kánoích, které byly zavěšeny do vrcholků stromů… Nacházel jsem se na starověkém pohřebišti svého kmene a právě probíhal další pohřeb. Rychle jsem se snažil rozhodnout, jestli bych tu měl zůstávat a sledovat, co se bude dít, nebo se raději vzdálit. Pro místní jsem byl cizincem, přestože jsem měl kůži stejně barevnou jako oni sami a vlasy jsem si naposledy stříhal před dlouhou dobou, takže jsem skutečně vypadal jako oni. Opět jsem se mohl stát indiánem. Ale tím pravým, ne tím z rezervace, tedy tím indiánem, kterého z nás udělali běloši.

Opět jsem cítil, jak se mi začíná v hrudníku srdce rozpínat poznáním skutečného domova a touhou. Věděl jsem, že zde chci zůstat a stát se součástí hrdé historie, o které můj otec u kmenových ohňů tak rád vyprávěl. Jenže jsem rovněž věděl, že bych se neměl všem ukazovat zrovna zde, když se chystali uctít památku jednoho z členů kmene.

 

Když jsem byl konečně doma, vcelku rychle se ozval hlas mého vnitřního vlka, který měl tendenci skoncovat s tímhle putováním. Za ta staletí se cítil unavený a klidný způsob života mého kmene a to známé pobřeží Tichého oceánu se mu zalíbil. Cítil jsem uvnitř sebe tu smířenost s osudem, když jsem tak postával na srázu, odkud jsem s kluky vždy skákal do rozbouřených oceánských vln.

Nejednou jsem pak u ohně poslouchal příběh o Taha Akim a jeho třetí ženě, jakkoliv se trochu lišil od způsobu, jakým ho vždy vyprávěl můj otec. V mysli jsem slýchal Billiho hlas, jakkoliv jeho obličej byl rozmazaný. Příběh o prvním duchovním válečníkovi přinesl mnoho vzpomínek. Příběh Velkého vlka byl v mnoha ohledech inspirující a já ho opět potřeboval slyšet. Jeho síla vytrvat i přes nepřízeň osudu, kdy přišel o dvě své ženy a nakonec se musel dívat na to, jak umírá i jeho třetí, donutila mého vlka zvednout hlavu, kterou měl uloženou na předních tlapách a začít znovu bojovat o svůj otisk. Já ještě o svou ženu nepřišel a neměl bych se tudíž vzdávat, přestože je má cesta mnohem krkolomnější, než ta Taha Akiho.

Vesnice A-Ka-Lat byla něco úplně jiného, než jsem znal. Jakkoliv nám starší vždy kladli na srdce a mysl, z jak starobylého kmene pocházíme, nikdy jsem si nedokázal představit nic z toho. Červené cedrové kánoe, které měřily i přes padesát metrů schopné přepravit i tři tuny. Dlouhou chýši, kde se při dešti scházela celá vesnice a kde se udržoval velký oheň, na kterém se připravovalo jídlo, jež bylo převážně tvořeno mořskými plody a nejednou jsem tak mohl ochutnat i velrybí maso.

Byl jsem u toho, když vesničané obchodovali se sousedními kmeny Makah ze západního pobřeží kanadského Vancouveru nebo s S´Klallam ze severovýchodní úžiny Juan de Fuca a Quinaulty, kteří pocházeli jižně od Taholahu. V relativně blízkém okolí od naší vesnice se nacházelo tolik indiánských kmenů s tak rozsáhnou mytologií, s tolika jazykovými mutacemi našeho vlastního jazyka, s šikovnými řemeslníky a lovci…

A rovněž jsem byl u toho, když se po několika dlouhých generacích objevili studení a mí nový bratři se začali měnit. Zmatení nad tím, co ta nečekaná síla uvnitř nich je, ale plni odhodlání postavit se nepříteli a chránit svou vesnici. Opět jsem tak získal smečku a po dlouhých, opravdu hodně dlouhých letech jsem nebyl ve své mysli sám a to znamenalo jediné – musel jsem si dávat pozor na své myšlenky. Členové smečky se mohli dozvědět, že jsem hodně starý, to ano, ale nemohl jsem je znepokojovat tím, že jsem z budoucnosti. I pro mě to bylo stále jedno velké kouzlo, přestože jsem věděl o tom, že kromě studených se po zemi pohybují i jiná monstra.

 

Život ve vesnici byl opravdu jiný, než na co jsem byl za poslední staletí zvyklý, ale rozhodně jsem si nemohl ztěžovat. V okamžiku, kdy jsem opět patřil do smečky, si mě začali všímat starší z kmene, jelikož se od těch mladších dozvěděli o mých schopnostech a o tom, že má tvář sice působí mladě, ale duchovně jsem hodně starý. Vstoupil jsem tak do úzkého kruhu starších a podílel se na chodu vesnice, alespoň tak dlouho, jak jsem mohl.

Konkrétně to bylo do doby, kdy k nám doputovali francouzští obchodníci na konci devatenáctého století. Tehdy naše vesnice získala jméno, pod kterým je známá až do současnosti a tedy – La Push, z původních francouzských slov la bouche, kterými nazývali ústí (ústa) řeky.  Tehdy jsem musel s nelibostí uznat, že nadešel čas, abych z vesnice odešel. Blížila se totiž doba mého dědečka a následně i mého otce a já nemohl dopustit, abych byl u toho přítomen. I tak jsem hodně riskoval svým pobytem zde, že něco ovlivním a nic nebude stejné, a proto jsem nechtěl dovolit, aby se něco změnilo v následujících letech. Dědeček i otec se museli narodit. Dědeček se musel stát vlkem a já nemohl ohrozit ten fakt tím, že ve vesnici budu žít. Přítomnost jednoho vlka by mohla ovlivnit novou generaci smečky a tím vlastně úplně všechno. Takže jsem odešel a doufal, že těch posledních sto třicet let nějak zvládnu.


 

S kapitolou jsme sice dobově neskončili až v současnosti, ale myslím, že to podstatné bylo řečeno (napsáno). Jake ví o lovcích i o jejich nepřátelích. Poznal historii svého kmene a nemůže se dočkat, až se znovu setká v přítomnosti s Renesmée, jakkoliv jeho vzpomínky na ni jsou vybledlé a pokryté velkým množstvím prachu.

Snad jsem Vás tedy kapitolou neuspala a v té následující se opět vrhneme do přítomnosti a aktuálních problémů.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lovci - Nová generace - 14. kapitola:

 1
1. Klea
11.05.2019 [2:47]

Uf. To teda bolo vyčerpávajúce. Chudák Jake. Koľko toho musel prežiť aby sa znova stretol so svojou láskou. Ale veľmi pekne napísané Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon pokračovanie Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!