Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Life with the taste of blood - 7. kapitola

Life with the taste of blood - 7. kapitolaBella se probudila do nového života, o kterém neměla ani tušení. Co ji čeká dále, a jak se s tím vlastně popasuje? Vzpomínka na milovanou osobu jí to nijak neulehčí, ba dokonce velmi zkomplikuje. Více v dnešní kapitole. Hezké čtení přeje mmonik a TorencCullen.

Nedokázala jsem vstřebat tolik informací najednou. Byla jsem jiná osobnost. Byla jsem jiné stvoření, které by nemělo ani existovat. „Bello?“ oslovil mě Edward a tím mě vytrhl z mého přemýšlení. Teď jsem si až moc dobře uvědomovala, kdo to je. Jeho tvář a zlaté oči snad ani zapomenout nejdou. Přestože netvořil velkou část mého života, ani dlouhou část, zůstal tam. Někde hluboko vzadu, ale přece. Znala jsem ho přesně jeden den. Jeden den toho krátkého lidského života.

Potom, co jsem si vzpomněla a dala si všechno dohromady, jsem hodiny a hodiny proseděla schoulená v koutě u velkých prosklených dveří. Edwardova rodina mi dala dostatek prostoru pro srovnání se s vlastní minulostí. Já si ale nedokázala představit, že budu schopná se s tím někdy popasovat. Edward mě sice uklidňoval tím, že časem se to všechno rozplyne. Že lidské vzpomínky časem neuvidím jako upír tak jasně. Ne-li že zapomeneme úplně. Já věděla, ne, byla jsem si stoprocentně jistá, že tohle nikdy nezapomenu. Všechno jsem to cítila, znovu a znovu.  Prožívala to celé od začátku. Slyšela jsem jeho hlas, jeho kroky. Cítila jsem jeho dotyky. Jeho nepříjemný dech, když na mne chrlil nadávky nebo své nechutné vzdechy. Pod náporem těch vzpomínek mi vstávala husí kůže, i když jen symbolicky a spíše řečnicky.

„Bello, musíš jíst.“ Líně jsem k němu zvedla pohled a zadívala se do té trvale bolestí zkřivené tváře. Bolest v hrdle zesilovala každou minutou. Byla tak velká, že jsem nemohla ani promluvit. Ale já nikam jít nechtěla. Proč taky, vždyť jsem byla mrtvá. V tenhle moment jsem neměla nikoho, na koho bych se měla obrátit. Promluvit si. Říct svůj názor. Svůj postřeh. Svoje pocity. Místo toho jsem v sobě cítila, jak se ze mě stává to největší a nejhorší stvoření, co tahle země doposud poznala. Proč mám oči otevřené, když bych neměla ani existovat?! Na druhou stranu jsem si ale byla vědoma toho, že ten, kdo mi tohle udělal, zaplatí za mé trápení a za veškerou bolest, kterou jsem musela cítit tak dlouho. A to bez ohledu na to kdo nebo co to bylo.

„Hej,“ špitl, když si ke mně sedl na bobek a jemně mi položil ruku na koleno. „Takhle by to ale nešlo. Musíš mít šílené bolesti, nehledě na to, že tvůj organismus teď potřebuje potravu,“ pokračoval ve svém monologu. Odvrátila jsem od něj pohled a opět se zadívala do toho hustého lesa.

„Máme tu jednoho velmi frustrovaného upíra,“ pronesl tmavovlasý hromotluk ode dveří. Bez sebemenšího zaváhání se pokojem rozeznělo mé vrčení.

„No tak! Na mě vrčet nebudeš!“ varoval mě a tentokrát v jeho tváři nebyla ani špetka humoru. Ale co mi mohl udělat? Zabít mě? Zlomit mi vaz?

„Emmette!“ okřikl ho Edward rázně.

„Žádný Emmette!“ ohradil se na něj. „Hej, Bello! Brácha tě zve na večeři! Takže koukej zvednout tu svoji prdel a jít se najíst!“ zavrčel na mě. V té chvíli jsem věděla jedno. Že nemám ráda, když mi někdo něco přikazuje. A už vůbec ne takovýmhle způsobem, to zaprvé. A za druhé, že tahle rodina za mé trápení nemůže.

Během několika sekund jsem byla na nohou, připravená zaútočit. Tak nějak jsem se nechala strhnout vlastními instinkty. Ačkoliv mi docházelo, že bych neměla, můj úsudek "novorozené" mi zcela zatemňoval mysl.

„V klidu. Uklidni se,“ tišil mě Edward, když mě chytil za obě ruce a zkroutil mi je za záda. Jenže tomu vysokému, arogantnímu upírovi jsem měla sto chutí zakroutit krkem! Štval mě od samotného začátku. Ale Edwardovi jsem se nebránila. Ať jsem chtěla nebo ne, pomohli mi.

Pokud se mi Emmett bude vyhýbat a nepoleze mi do cesty, tak se mu nic nestane.

Svůj temperament jsem zkusila hodit do klidu a Edward mě konečně pustil. Místo toho, abych se vrhla po té jeho hubě nevymáchané, sáhla jsem radši na kliku obrovských dveří a jedním tahem otevřela obě křídla, která se hned rozlétla každá svými směry. Vypadaly těžce a mohutně, přesto jsem je otevřela jako by to byla jen dvě peříčka.

Zadívala jsem se na své ruce a teprve teď pochopila, jakou mám sílu. Otočila jsem se na Edwarda, který mě nedůvěřivě sledoval. Otočila jsem se čelem k lesu a prostě udělala krok do prázdna. Nohama jsem dopadla tak hladce, že jsem ani nezaznamenala, že už jsem dole.

Netrvalo moc dlouho a vedle mě se zjevil Edward. Podívala jsem se mu do očí a on se na mě usmál. Jako první se rozeběhl do lesa a já znuděně následovala jeho kroky.

„Zastav,“ promluvil klidně a už mě chytal do náruče, aby mi pomohl zastavit. Letěla jsem s větrem o závod a úplně se při tom zapomněla. „Zavři oči a řekni mi, co cítíš?“ zeptal se a otočil mě k sobě zády.

Pozorovala jsem, jak se celé mé tělo napjalo. Jako by každá buňka v mém těle vyslala svou průzkumnou četu do okolí a přinášela mi jasné zprávy. Dokonce jsem zaslechla mravence, jak si razí cestu. Listy, praskání větviček, šumění lesa a vítr, co si pohrává s listy v korunách stromů. Cítila jsem přesně tu nezaměnitelnou vůni hlíny po dešti. Slyšela jsem kapky, které se kutálely po stromech, listech. Vnímala jsem dokonce i ptáčky, kteří si zpívali a vábili své protějšky. Slyšela jsem…

„Nechci nikomu ublížit, Edwarde,“ řekla jsem do tichého lesa. Otočila jsem se k němu, abych mu u toho viděla do tváře. „Nezáleží na tom, kdo jsem nebo co jsem. Nebudu nikomu ubližovat,“ zopakovala jsem, rozhodnutá dodržet to, co jsem si vzala do hlavy. Možná jsem si v tu chvíli neuvědomovala následky, ale tohle bylo mé rozhodnutí.

„Vždyť to ani nemusíš, Bello. Já a moje rodina žijeme na zvířecí krvi. I díky tomu jsme stále rodina,“ vysvětlil a nepatrně se u toho pousmál. Byl snad potěšený mým rozhodnutím?

„Ale jak -“

„Zaposlouchej se znovu,“ přerušil mě a opět mě natočil zády k sobě. Zavřela jsem oči a tentokrát se snažila nesoustředit se na tak malé detaily.

A pak jsem to ucítila. Sladká vůně, která volala mé jméno. Nebylo nic, co by nás od sebe mohlo v tu chvíli oddělit. Na nic jsem nečekala a překonala tu zbývající vzdálenost mezi námi. Zpozad stromu jsem sledovala stádo losů. Cítila jsem Edwardovu přítomnost, no, byla jsem přespříliš fascinovaná tím chtíčem a pudem, který mě začínal celou ovládat.

Rozeběhla jsem se přímo do středu toho stáda a jednou rukou si přidržela onoho vyvoleného losa za krk. Druhým pohybem jsem ho přirazila k zemi a zakousla se do něj. Tu chuť, která se mi vytvořila v ústech, jsem nedokázala k ničemu přirovnat. Bylo to fantastické. Tak… osvobozující… uklidňující.

Po chvíli to všechno přešlo. Do hrdla mě opět udeřila ta nepříjemná bolest. Ale tentokrát nebyla tak silná. Oči opět začínaly nabírat na odstínech a červená mlha se začala pomalu rozplývat. Tělo se postupně, sval od svalu, uvolňovalo a já sklonila hlavu nad mrtvým zvířetem.

„Dobrá práce, Bello. Ani kapka nazmar. To je dobrý začátek,“ řekl Edward, který se ležérně opíral o kmen nedalekého stromu.

„Co teď?“ zeptala jsem se a cítila se trochu trapně. Jedl on vůbec? Nebo mě jen sledoval?

„Teď tělo támhle zahrab. My po sobě uklízíme,“ řekl a já se podívala na místo, kam ukazoval. Vzala jsem zdechlinu a odtáhla ho tam. Holýma rukama vyhrabala jámu a hodila tělo dovnitř. Když bylo po všem, společně jsme se vrátili k domu.

„Jak šel první lov, Bello?“ zapískala Edwardova sestra. Ta mladší? Aspoň jsem myslela, že je to mladší, když byla menší…

„Myslím, že dobře,“ řekl za mě Edward a nechal se políbit od své matky, která ho při tom s láskou pohladila po vlasech. V té chvíli jsem si uvědomila, že mi něco chybí…

„Charlie!“ vyjekla jsem polekaně. Edward se na mě podíval a negativně zakroutil hlavou.

„Musím ho vidět! Musím mu říct, že jsem v pořádku! Musím mu říct, co vím, aby ho našel!“ jančila jsem a razila si cestu ke dveřím. Zastoupil mi je blonďák, co byl Edwardův otec. Vážně to byl otec? Zdál se mi stejně starý…

„To nejde, Bello,“ řekl a postavil se mi do cesty.

„Proč by to nešlo? Musí toho hajzla dostat!“ řekla jsem rozhodně a rozhlédla se po všech členech jeho rodiny. Chtěla jsem, aby se mně někdo zastal. Aby aspoň pochopili…

„S největší pravděpodobností by ses neovládla a zabila ho,“ řekl tu krutou pravdu a já se na něj vyděšeně podívala.

„Je to můj otec! Nikdy bych mu neublížila!“

„Vzpomeň si, jak se tvé tělo zachovalo, když jsi ucítila toho losa. Když jsi ho viděla. S lidskou bytostí, které bije srdce a v žilách jí koluje čerstvá krev, to bude milionkrát horší,“ varoval mě Edward. Hlavou mi proběhla živá vzpomínka na tu tekutinu a hrdlo mi obmotal žhavý kus železa.

„Ale tys chodil mezi lidi,“ řekla jsem na svou obranu.

„To jsou léta tréninku. Není to tak snadný, jak si myslíš,“ vstoupil do toho blonďák.

„Zaslouží si vědět, co se mi stalo! Musí zjistit, kdo to byl a potrestat ho!“ štěkla jsem a přelítla všechny pohledem. Všichni nehybně stáli jako sochy a soucitně přihlíželi mému bolu. A v té chvíli mi došlo, že oni to nikdy nepochopí. Nezažili to, co jsem zažila já. Nevěděli, co jsem prožila a dokázala vydržet. Nevěděli o mně vůbec nic.

S hlasitým vyjádřením nesouhlasu jsem si odfrkla a přes naléhání všech vyšla z mohutných dveří. Než jsem zmizela v lese, na ruce se mi objevila velká bílá ruka, která mě chtěla zastavit. Druhou rukou jsem dotyčného chytila za zápěstí a jedním trhnutím ho otočila jednou kolem své osy ve vzduchu a tím ho srazila na zem. Pak jsem nabrala neuvěřitelnou rychlost, jak jsem se ztratila v lese.

Byla jsem jako samotný kompas. Nezáleželo na tom, kde jsem se nacházela, prostě jsem věděla, kam chci jít a tam taky šla. Stála jsem na mýtině za naším domem a naslouchala tomu tichu, které se v něm rozléhalo.

„Co tu chceš?“ zeptala jsem se nezvaného hosta, který se vynořil z koruny stromu.

„Pojď domů, Bello,“ zaprosil Edward.

„Já přece jsem doma,“ řekla jsem klidným hlasem.

„Já vím, že svého otce miluješ. Právě proto tě prosím, pojď se mnou domů. Musíme vymyslet, jak to uděláme s tělem -“

„Jakým tělem?“ zeptala jsem se nechápavě.

„S tvým tělem.“ Zmateně jsem se na něj podívala.

„Co je s ním?“ ptala jsem se a očima projížděla svou postavu. Zdála se mi stejná jako před chvílí. Žádná patrná změna, která by unikla mému dokonalému zraku.

„Bello, on potřebuje truchlit,“ vysvětlil a já se zděsila.

„Ty chceš fingovat mou smrt?!“ křikla jsem pohoršeně. Nic absurdnějšího jsem v životě neslyšela.

„Uklidni se, Bello,“ řekl, když mé tělo začalo opět vibrovat pod náporem vzteku, který ve mně kumuloval.

„Tvůj případ se uzavře, najdou tělo a nikdo nebude dál pátrat. Charlie dostane svou šanci oplakat dceru. A ty budeš v bezpečí. S námi,“ vysvětloval růžovou budoucnost, jako by nebylo nic lepšího, než tenhle konec.

„A to je všechno? Prostě mě pohřbíte a případ se uzavře?“ zeptala jsem se s úžasem. Opět jsem se podívala na dům a poprvé zatoužila mít svůj život zpátky. Moci sedět se svým tátou na pohovce a jíst pizzu. Bavit se o tom, co budeme dělat o víkendu. Zavolat mámě a zeptat se, co je nového. Najednou mi chyběla taková maličkost, jako byla teplá večeře na stole, když jsem sešla dolů ke stolu. Jak se mohlo stát, že tohle všechno z ničeho nic zmizelo? Jak to, že vedle mě sedí osoba, která mi říká, jak musí můj život vypadat. A pak mi to došlo… byla jsem mrtvá. Mrtvá pro lidi, které jsem znala a milovala. Můj život už neexistoval. Já jsem neexistovala… Stačilo jedno mrknutí oka a můj život se proměnil v peklo na zemi.

„Pořád jsi to ty,“ řekl Edward do ticha, které se na několik okamžiků mezi námi vytvořilo.

„Právě mě celou dobu přesvědčuješ, že ze mě nezbylo už vůbec nic,“ řekla jsem hořce.

„Jen říkám, že začneš žít nový život, který možná nebude jako ten starý, ale je to šance na nový začátek -“

„Ale já si tohle nevybrala. Tohle bych si nevybrala,“ řekla jsem pravdu a zadívala se do jeho hlubokých očí, které mě okamžitě obklopily. Byl mi tak blízko a zároveň tak daleko.

„To nikdo z nás, Bello,“ zašeptal. Sklonila jsem hlavu, abych aspoň na chvíli unikla jeho naléhavému pohledu.

„Proč se mi to muselo stát?“ pípla jsem nakřáple. Edward na nic nečekal a nastavil mi svou hruď, do které jsem zaplula. Objal mě a to bylo to, co jsem v tom okamžiku potřebovala nejvíc. Rukou jsem si sáhla na tvář, abych osušila slzy. Až pozdě jsem pochopila, co s sebou život v dokonalosti obnáší.

„Všechno bude zase v pořádku. Jsem tu. Všichni tu s tebou jsme a počítáme s tebou,“ šeptal slova útěchy a v ten okamžik to opravdu zabíralo. S přijíždějícím autem jsem se od něj odtáhla. Ten tlukot srdce mi byl najednou až moc povědomý.

„Musíme tě odsud dostat pryč,“ řekl Edward spěšně a chytil mě za ruku. Podívala jsem se na přijíždějící policejní auto a cítila neuvěřitelnou bolest tam, kde bylo mé srdce. Nezáleželo, jestli je spálené na popel, nebo už navždy zkamenělé. Při pohledu do obličeje osoby, kterou jsem v životě milovala nejvíc, mi znovu zabušilo a bolelo to víc, než bych kdy dokázala vyjádřit. Vložila jsem svou ruku do té Edwardovy a společně jsme se pak propadli do temného lesa, kde už navždy zůstane mé tajemství.


Tak, moji nejoblíbenější kapitolu máte za sebou. :-) A co vy? Jaká kapitola se Vám prozatím líbila nejvíce? :-)

V příští kapitole dojde Bella k zásadnímu rozhodnutí. Nejspíš uhádnete, ke kterému. Ale co myslíte? Postaví se Bellina nová rodina na její stranu tak, jak Edward pořád omýlá? Nebo se s jejím posledním přáním neztotožní? :-)

Více v dalším díle. :-)

Děkujeme za podporu a těšíme se na vaše dojmy. :-)

Váš mmonik a TorencCullen


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Life with the taste of blood - 7. kapitola:

3. bara
01.07.2013 [18:57]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.07.2013 [16:06]

VictoriaCullenAko vždy super kapitola a už sa nemôžem dočkať pokračovania. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. BabčaS
01.07.2013 [15:01]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!