Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Life with the taste of blood - 8. kapitola

Life with the taste of blood - 8. kapitolaZmateně se na mě podíval a okamžitě mu bylo jasné, co bude následovat. Pochopil, že to, co mi momentálně začalo proudit tělem, nebyl upíří jed, ale čirá touha po pomstě.

Příjemné čtení přeje Torenc a mmonik.

Následovala jsem jeho kroky, které byly čím dál naléhavější a rychlejší. Připadalo mi, jako by mi chtěl něco záměrně vyhnat z hlavy. Něco, čeho se nejspíš bál…

„Edwarde?“ oslovila jsem ho klidnějším hlasem. Marně. Nevnímal mě. Nebo mě možná nechtěl vnímat… Stále si jel tu svou, ale moji dlaň ze své nespouštěl.

„Zastav!“ zakřičela jsem a zapřela se vší silou, co to jen šlo.

Zmateně se na mě podíval a okamžitě mu bylo jasné, co bude následovat. Pochopil, že to, co mi momentálně začalo proudit tělem, nebyl upíří jed, ale čirá touha po pomstě. V mé tváři si mohl přečíst, že jsem neprahla po ničem jiném než po pomstě. Ta ve mně dřímala od začátku, ale až teď, když jsem si plně uvědomila, co všechno mi ten člověk vzal, tak jsem tomu nutkání podlehla úplně.

Podívala jsem se na své ruce, které zářily ve světle noční oblohy. Zatahovalo se a začalo to vypadat, že co nevidět začne pršet. S první kapkou, co mi padla na tvář, jsem byla zcela rozhodnutá, že najdu toho hajzla, co mi tohle provedl, a vyrvu z jeho těla všechny vnitřnosti, abych všem ukázala, že se mnou si zahrávat nikdo nebude.

„Zabiju ho!“ zašeptala jsem neslyšně. Vlastně spíše pro sebe. Edward položil ruce na mé tváře a donutil mě tak se na něj podívat. Chtěl, abych zopakovala to, co jsem právě řekla. „Musí zaplatit za to, co mi provedl! A tebe se zeptám jen jednou...“ pronesla jsem vyrovnaným hlasem. Podívala se mu zpříma do očí a částečně v nich hledala pochopení. „Pomůžeš mi ho najít? Pomůžeš mi dostat ho tam, kde chtěl, abych skončila já? Pokud nechceš, nevadí… Prostě se otoč a jdi. Najdu si ho sama…“ sykla jsem nenávistným tónem. Před očima se mi spustila rudá mlha, která signalizovala můj hněv a touhu vykonat to, co jsem chtěla.

„Tím, že ho zabiješ, nevyřešíš to, čím ses stala! Ani nenajdeš klid, který by sis zasloužila. Jak ti to teda pomůže?“ ptal se s bolestným výrazem. V ten moment jsem si nebyla jistá, jestli mi rozumí.

„No, tak jinak…“ Nabrala jsem do sebe vzduch, aniž bych ho potřebovala a začala se svým způsobem chovat zase jako člověk. Vlastně jsem napodobovala Edwardovy pohyby, které dělal. A začala jsem přemýšlet nad slovy, která by hned pochopil a já je tak nemusela znova opakovat. „To, že ho najdu, tak tím si buď jistý. A to, že až mi přijde pod ruce, tak z něj nezbude víc než jen mastný flek, tak na to si můžeš vsadit. Je jen na tobě, jestli mi pomůžeš najít moji spravedlnost. A věř v to, že já se spravedlnosti dovolám tak jako tak…“ řekla jsem už příkřejším hlasem a svoji ruku z té jeho vysmekla.

Nikam jsem neutekla. Nikam jsem nezmizela. Prostě a jednoduše jsem čekala na jeho rozhodnutí. Uvnitř sebe jsem doufala, že toho nebudu jednou litovat. Cítila jsem, že Edward je mi velmi blízký. A taky jsem si každou chvilkou víc uvědomovala, že ho nechci ztratit. Nikdy. Ale tohle byla věc, která prostoupila mé tvrdé tělo, a nedalo se s tím bojovat. Byla jsem přesvědčená, že až když pomstím tu nespravedlnost, která se mi stala, tak teprve potom budu schopná pohnout se dál. Zapomenout na svůj starý život a ponořit se do života, který je po boku mé nové rodiny.

Stál tam, uprostřed lesa a skrz hustý déšť, který nás obklopil, se mi díval do očí a sám se sebou bojoval. Viděla jsem mu to v očích. Byly tak průzračné jako dvě zlaté studánky, ve kterých jsem viděla až na dno. Chtěl mi pomoct. Já věděla, že chtěl.

„Tohle po mně nemůžeš chtít, Bello!“ přerušil to ticho, které mezi námi nastalo. Negativně zakroutil hlavou a pak si nervózně, možná bezradně, projel rukou vlasy.

„Celá staletí se snažíme žít proti naší vlastní podstatě, přestože to skoro fyzicky bolí. Celá staletí se snažíme potlačit v sobě to monstrum, které je lačné po zabíjení bez špetky soucitu. A ty teď po mně chceš, abych to všechno zahodil a dokonce tě podpořil v tom, abys zabila!“ ohradil se na mě. Až teď jsem pochopila, o co jsem ho to vlastně požádala. Byla jsem svázaná svou touhou a neohlížela se na jeho city. Na city všech ostatních.

„A co já?! Co já a můj život?! Moje svobodná vůle?! Mě se nikdo neptal, jestli chci být unesená a opakovaně týraná a znásilňovaná! Na mě se nikdo neohlížel, když jsem ležela v té špíně a krvácela tak, že to přilákalo krysy! Ty nemáš ponětí, co za monstrum mě tam dole drželo! Protože to, co jsem já prožila, by nevydržel kde kdo! Ale máš pravdu… Nemůžu to po tobě chtít, a přesto to po tobě chci. Protože tohle monstrum nemá právo žít! Nedovolím, aby tohle provedl ještě někomu. A pomstím Isabellu Swanovou, která umřela v tom zatraceném lese!“ cedila jsem skrz zuby a do tónu hlasu jsem dávala všechnu bolest, vztek a lítost.

Nakonec jsem nesnesla jeho pohled, který mě litoval a zároveň se omlouval. Tohle bylo poprvé, kdy jsem dovolila, aby ta slova mé rty řekly. Tohle neměl nikdo nikdy slyšet. A já věděla, že to už nikdy nikomu jinému neřeknu. Pod tíhou jeho soucitného pohledu jsem se otočila a rozeběhla se pryč.

„Počkej, Bello!“ zavolal, aby mě zastavil. Zpomalila jsem, až skoro zastavila. Doběhl mě a položil mi ruku na rameno. Otočil si mě čelem k sobě a já se znovu setkala s jeho očima.

„Myslím, že tohle je věc, která se týká celé rodiny. A ty jsi součást té rodiny. Měli bychom se jít s nimi poradit a pak se rozhodneme, co dál…“ Tak tímhle mě totálně dorazil – diplomat jeden!

„Ale já už rozhodnutá jsem,“ usadila jsem ho zpět na zem. Přesto můj hlas už postrádal svou ostrost.

„Ale já ne,“ řekl a tím naznačil, že přece jen je tu možnost, že bude stát při mně.

„Tohle je nesmysl! A já jsem absolutně proti!“ křikla rozčíleně Esmé, když jsme rodině vyložili můj plán.

„Počkej, mami...“ vstoupil jí do řeči Edward. Carlisle bedlivě pozoroval všechny v místnosti. Na sedačce seděli Rose s Emmettem a vedle nich Alice s Jasperem. Esmé stála na půl cesty mezi obývákem a jídelnou. Měřila si nás pohledem a nenacházela slova, která by skutečně chtěla vyslovit. Byla na ní vidět bolest, která pramenila z mé žádosti. A já s Edwardem jsme stáli uprostřed obýváku, zády k velkým masivním dveřím do lesa, které byly téměř v každé místnosti.

„Ty si neumíš představit, co tam Bella musela prožít. A já bych řekl, že –“

„Je to živá bytost, Edwarde! Chodí, dýchá a přemýšlí. Nebudu o tom diskutovat! Tím to pro mě končí!“ odsekla mu a přísně si ho změřila.

„Máma má pravdu, Edwarde. Všichni chápeme, že si Bella musela projít peklem. Ale tohle přece není řešení. Co kdybychom se dohodli, že bychom ho postavili před soud?“

„Jo, to by eventuálně přicházelo v úvahu,“ odsouhlasila Esmé a dál se rozvinula veřejná debata o tom, jak to udělat. Jak ho předat policii, tak aby nepadlo žádné podezření… Rozvinula se debata o něčem, o čem jsem okamžitě věděla, jak dopadne. Ale v téhle místnosti neměl nikdo z nich ani páru o tom, o co jde mně.

„Dost!“ křikla jsem hlasem, který proťal jejich diskuzi jako břitva. „Dost!“ zopakovala jsem, přestože se domem okamžitě rozhostilo ticho a všichni se na mě vyděšeně dívali. „Přestaňte,“ zašeptala jsem a schovala obličej do dlaní. Několikrát jsem si ho protřela, abych se vzpamatovala. Uklidnila. Neustále mi hlavou švitořily jejich líbezné hlasy řešící můj život. Moje největší trauma a úplně poslední lidský zážitek, který by nevymyslel ani Shakespeare.

„Vy se tady bavíte o tom, jak dát šanci na spravedlivý trest člověku, který ubližuje lidem tak, že by to normální člověk nepřežil? Že týral nevinného člověka hladem, znásilňováním, a to nemluvím o minimálním přísunu pitné vody. Že mě držel v podzemí bez oken, sebemenší známky denního světla a doušku čerstvého vzduchu. Ležela jsem tam na studené zemi, ve špíně, která pro mě po jeho zásahu byla až moc dobrá. Po nějakém čase jsem začala být chutná i krysám, které do mě hryzaly jako smyslů zbavené. A on neprojevil jediný zájem o to, jestli tam nezdechnu. A ty teď chceš, aby došel spravedlivého trestu, Esmé?“ otočila jsem se na ni. Viděla jsem hrůzu v jejích očích, kterou jsem jí tam vehnala. Ale sama jsem věděla, že je to jen zlomek toho, co jsem tam ve skutečnosti opravdu zažívala a prožívala.

„Jediný spravedlivý trest pro toho bastarda je, že budu držet jeho srdce, které potom sním. Jeho krev skončí uvnitř mého těla jako potrava pro vyšší moc, kterou na mne sám seslal,“ řekla jsem naštvaně, až jsem nepřiměřeně zavrčela a vycenila zuby. Edward stál jedním krokem vedle mě a položil mi ruku na rameno a jemně ho protřel. Zapomněla jsem, že jsem měla status novorozené. Což se rovnalo tomu, že jsem byla neustále v hledáčku a všichni byli ve střehu.

Otočila jsem se na něj a snažila se kontrolovat své tělo a uvolnit se. S pohledem do jeho tváře to šlo daleko snáz.

„Bello, já rozumím tomu, co jsi prožila a proč to chceš, ale –“

„Nerozumíš, Esmé,“ přerušila jsem ji a ukřivděně se na ni ušklíbla. Nevěděla jsem, co si myslí, že vědí, ale o mně a mých posledních dnech, ne-li měsících, nevěděli nic. Vůbec nic.

„Má pravdu,“ postavila se blondýna na mou stranu.

„Rose, ne… “ Emmett ji chytil, ale ona se nedala.

„Ne, Emmette,“ setřásla jeho ruku a udělala krok ke mně. „Má pravdu. To zvíře nemá nárok na nějaký soud a lidské zákony. A Bella si zaslouží svou spravedlnost. Svou pomstu,“ řekla a mírně se ke mně natočila. Sklopila jsem zrak a zadívala se na lenošku, která se rozkládala před konferenčním stolkem.

„Rose, já chápu, jak to cítíš, ale –“ zkusil doktor soucitný monolog.

„Ne, Carlisle. Já svou pomstu dostala a nikdy jsem toho nelitovala. Dalo by se říct, že ona to potřebuje také, aby mohla jít dál. Rozhodli jste se, že bude součást naší rodiny. A naši rodinu chráníme, no ne?“ zeptala se jich řečnicky. Nikdo neprotestoval, nikdo nehnul ani brvou.

„Emmett si svou pomstu užívá pokaždé, když jdeme lovit medvědy, a vyčítá mu to někdo?“ pokračovala a nevypadalo to, že by se chtěla zastavit. „A kdy je nejšťastnější? Rozhodně ne, když tu fňukám, že nikdy nebudeme mít dítě, že nikdy nezestárneme, že se nikdy nepohneme z místa. Ale právě v okamžiku, když se vracíme z takového lovu!“ Byla to výčitka, kterou jsem zaslechla v jejím hlase? Nebo jen smutek, který se jí tam vloudil, když jmenovala ty věci, které ji dělají šťastnou. Že i ona by si vybrala jiný osud než tento?

„Všichni jsme proměnou něco ztratili a na oplátku něco získali. Nenuť mě, mami, abych si musela vzpomenout, jak jsi ty vstoupila do nesmrtelného života,“ otočila se k ní. Esmé hlasitě vzlykla, jak ji slova její dcery zabolela. Tohle jsem nechtěla. Nechtěla jsem, aby se jejich rodina jakkoliv narušila. Neměla jsem v plánu rozpůlit jejich rodinu na dva tábory.

„To stačí!“ křikl Carlisle, když si stoupl mezi Esmé a Rose.

„Já už prostě nechci dalšího nešťastného upíra v baráku,“ řekla Rose na závěr a rozešla se pryč.

„Ty si jako myslíš, že jsi jediná, kdo to měl v životě těžké?!“ zakřičela na mě Alice a celé její tělo se naštvaně rozvibrovalo. Byla jsem překvapená, že i ona se na mě zlobila. Vždycky oplývala optimismem a zdálo se, že z každé situace si dokáže vzít jen to nejlepší.

„To jsem nikdy neřekla,“ bránila jsem se.

„Uvědomuješ si, co to s touhle rodinou způsobí?“ zeptala se mě zcela vážně a opravdu vyděšeně.

„Ne. Možná bys mi to mohla říct ty?“ štěkla jsem.

„To právě nevím, protože mě ten tvůj zasraný štít blokuje,“ prskla vztekle a značně rozhozeně.

„Tak by ses možná neměla na ten tvůj dar tolik zaměřovat a taky někdy mít svůj vlastní názor! Ne jen čekat, co ti řeknou tvé vize!“ zavrčela jsem a přistihla se, že jsem v pozici pro zaútočení. Stačil jeden pohyb. Její šok jsem mohla doslova cítit. Stála naproti mně a vyděšeně se mi dívala do tváře.

„To stačí!“ ukončil to rázně Edward. „Hej, no tak,“ řekl, když jsme ze sebe nespouštěly zrak. Chytil mě za ramena a natočil k sobě. Koncentrovala jsem se na jeho tvář a snažila se opět ovládnout své tělo a uvést se do normálu. Zdálo se, že i Alice se uklidnila a odešla za Esmé do kuchyně, kde se schovávala.

„Podívej se na mě,“ vyzval mě. Zvedla jsem pohled k jeho očím a zasekla se v nich. Tak jako poprvé, když jsem ty oči otevřela. Tak jako když jsem ho poprvé uviděla ve třídě. Tak jako když jsem si vedle něho poprvé sedla. A taky to bylo naposledy. Aspoň v tamtom životě. V tomhle to byly moje oči. Mohla jsem se do nich dívat kdykoliv. Byl tu. Se mnou. Pořád. Už navždy.

„Najdeme toho bastarda a bude jen na tobě, co se s ním stane,“ rozhodl a já věděla, že mám vyhráno. Tak proč jsem, k sakru, necítila žádnou úlevu? Spíš jsem se cítila provinile, že tím způsobím téhle rodině jen trable a potíže. Musel to ze mě vycítit. Protože jeho pohled nabral na intenzitě.

„Ať se stane cokoliv, naší rodině se nic nestane,“ řekl přísně a přitom se podíval ke dveřím do kuchyně, kde teď už stála Alice. Nevěděla jsem, jestli tahle slova mířil ke mně nebo k ní. Možná že k nám oběma, aby nás zklidnil naráz a mohl mít svůj vlastní klid.

„Ano?“ zeptal se. Opatrně jsem kývla na souhlas, načež se mi jeho ruce obmotaly kolem ramen a přitáhl si mě do náruče. Zapadla jsem do jeho objetí, jako by bylo stvořené pro mě. Položila jsem hlavu na jeho hruď, když si mě přitáhl ještě blíž. Držel mě pevně. Jako bych snad mohla upadnout.

„Tak jo,“ zašeptal a vtiskl mi malý polibek do vlasů. Zavřela jsem oči a nechala se dál objímat.

Stála jsem na okraji lesa u forkského hřbitova. Nikdy mě nenapadlo, že tady jednou budu, abych se dívala na svůj vlastní pohřeb. Stála jsem v bezpečné vzdálenosti, ale ani ta mi nepřekážela, abych všechno viděla jasně a v těch nejlepších detailech.

Edward tu byl se mnou. Měl strach, abych něco nevyvedla. A já, i když jsem to nikdy nepřiznala, jsem byla ráda, že tu byl. Nechtěla jsem tomu čelit sama.

Vidět bolestí ztrhaný obličej mého táty a mámu, která se sotva držela na nohou. To byl pohled, který nikdy z paměti nedostanu. Nedokázala jsem si představit jejich bolest nad ztrátou dítěte, ale zato jsem cítila tu svou. Bolest nad ztrátou svých rodičů, kteří přežili vlastní dítě. Samozřejmě jen teoreticky, ale stejně frustrující pocit z toho, že je nikdy neobejmu. Nikdy jim neřeknu, že je mám ráda. Nikdy jim neřeknu, že jsem živá, i když v jiném slova smyslu.

Teď bylo všechno jinak. Na jedné straně stáli rodiče, kteří přišli o své dítě. Na té druhé stálo dítě, které ztratilo rodiče. Všichni jsme měli něco a zároveň nic. I když bych tomu, co to způsobil, chtěla všechno odpustit, pro dobro své nové rodiny, při každém pohledu do tváře mých rodičů jsem věděla, že jejich bolest a ztrátu mu nikdy odpustit nemůžu. Nedokážu to. S každou ustaranou vráskou mého otce, s každou jejich slzou jsem byla plná vzteku a hněvu za to, co nám provedl. Nezničil jen jeden život, jen ten můj. Ale zničil celou mou rodinu. Byla to věc, kterou si vůbec uvědomoval? Nebo mu to bylo prostě jedno? Každopádně když spouštěli rakev do země, máma hlasitě naříkala. Pod naléhavým pláčem se jí podlomila kolena a ona padla na kolena. Stále sledovala rakev, jak si to putuje hluboko do země, aby už nikdy nespatřila denní světlo. Táta se ji snažil zadržet. Nakonec to vzdal a klekl si k ní. Držel ji za pas, když se rukou natahovala a naposledy se dotkla té proklaté rakve. Nakonec zabořil obličej do jejích zad, aby popustil uzdu svým emocím.

Jejich pláč a nářek mi zněl v uších jako nechtěná ozvěna. Zvuk, který jsem nikdy slyšet nechtěla. Chytila jsem se za uši a chtěla si je utrhnout, abych to už nikdy neslyšela. Vzlykala jsem a naříkala, ač potichu. Chtěla jsem tam jít a říct jim, že jsem v pořádku. Že budu dál žít, ať i oni dál žijí, že se zase jednoho dne setkáme. Nemohla jsem. V ten okamžik mě Edward chytil a uvěznil ve svém objetí. Bušila jsem mu do hrudi jako smyslů zbavená, no, on neucukl, ani nedával najevo bolest, kterou musel cítit. Byla jsem silnější než on. Ale v té chvíli jsem si tak dvakrát nepřipadala.

„Mají jeden druhého. Budou v pořádku,“ šeptal.

Slyšela jsem jeho slova, ale nevnímala jejich obsah. Jen jsem zaznamenávala tón jeho hlasu a to, jak zněl. Aby zmírnil mé nárazy a zamezil tak, abychom přelámali stromy, sesunul se se mnou na zem. Ležela jsem v jeho objetí a sledovala řídnoucí dav, který postupně odcházel, když začali se zahazováním mého hrobu hromadou hlíny. Ti nejbližší tam zůstali jako poslední. Neměla jsem to srdce odejít dřív než oni.

A tak když se otec zvednul s tím, že pomůže mamce vstát, vstala jsem spolu s nimi i já. Sledovala jsem, jak v pevném objetí došli k autu, do kterého potom nasedli a společně odjeli. Až teď mi došlo, co Edward myslel těmi slovy, která mi šeptal jako útěchu. Vážně je dokáže tragédie jako ta moje opět spojit? Nevěděla jsem, jestli se tohle někdy dozvím, ale doufala jsem, že tu cestu k sobě opět najdou.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Life with the taste of blood - 8. kapitola:

 1 2   Další »
12. kiki11
20.08.2013 [20:31]

kiki11Ten pohřeb mi vehnal slzy do očí. Krásně napsané. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. nicky
23.07.2013 [17:53]

Tak to je fajn.. doufám v happy end (no jo nooo, jsem na klasiku B+E šťasně až na věky Emoticon Emoticon ) .... jinak přeju ať je do konce těhu vše OK Emoticon sama mám doma 18ti měsíčního broučka Emoticon

15.07.2013 [22:03]

KairaTaynicky: Děkujeme za komentář... A bát se nemusíš určitě vydávání ani psaní povídky nestopneme... Kapitol bude jen 10, takže dopsán příběh určitě bude... Jenn díky mým povinnostem nestíháme psát... Mám před porodem 2 měsíce a já mám doma šílený kolotoč kolem příprav - nemluvím o 4 letým synovi... Emoticon

9. nicky
15.07.2013 [14:29]

Super Emoticon Emoticon Nemůžu se dočkat dalšího dílu!!! Snad to zase autorka neutne.. jako už se mi to stalo u spousty rozečtených povídek, to by byla sakra škodááá Emoticon .....Jen tak dáááál Emoticon

8. Jana
13.07.2013 [22:05]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.07.2013 [14:21]

mokasinakrásné a smutné ten konec Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.07.2013 [12:41]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Lucka
12.07.2013 [12:14]

já prostě nemám slov. Celou dobu jsem byla napnutá, kdy Rose vylítne s tím, že taky uskutečnila svoji pomstu a nikdo jí v ní nebránil. Vůbec jsem nemohla z toho jak to Bella natřela Alici s tou její budoucností, že nemá vůbec svůj názor. Tohle byla hodně emoční kapitola, vztek, nenávist, smutek. Celé skvěle popsané. Moc se těším na další díl Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.07.2013 [11:17]

KristenPattinsonTwilightJá to věděla! Já to říkala! Emoticon Ale kapitola jinak úžasná, zaměřená na emoce. Emoticon Emoticon Když byli u Cullenů doma, čekala jsem na okamžik, až se Rose postavý na Bellinu stranu. Esmé a Alice... No, já nejsem vůbec škodolibý člověk, ale jsem ráda, že jim to Bella takhle nandala. Ony si nezažily to, co ona, tak ať jsou raději zticha. Emoticon A Edward? No, byl úžasnej, skvělá opora a uklidňovadlo, líbí se mi na něm, že stojí při Belle, i když se mu to třeba nelíbí. Takovej by měl být každej chlap. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon A Bella? Nejraději bych ji objala, přestože je novorozená a jedním pohybem by mi s lehkostí utrhla hlavu. Vážně mi jí bylo strašně líto a naprosto sjem ji chápala. Emoticon Další super kapitola, jen tak dál, holky! Emoticon Emoticon Emoticon

3. bara
12.07.2013 [9:50]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!