Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Life with the taste of blood - 6. kapitola

Life with the taste of blood - 6. kapitolaBella uteče, ale netuší, že jí do života zasáhne osud. Její probuzení se stane novým osudem, kde se dozví, že má před sebou život, který by si asi dobrovolně nevybrala...

 

 

 

 Nerozplácla jsem se, naopak, dopadla jsem do dřepu. Byla jsem přece holka z Forks. Na nás by se dalo dříví štípat.

Nevěděla jsem, jakým směrem se vydat. A bylo mi to jedno, protože všude byly stejně jen stromy, křoví a šílené ticho, které se roznášelo všude kolem mě.

Naposledy jsem se rozhlédla a s čistou hlavou si uvědomovala, že už musím něco podniknout. Utíkat nebo se vrátit zpátky, což za žádných okolností nepřicházelo v úvahu. Aniž bych byla plně rozhodnutá, kterým směrem se mám vydat, nohy mě nesly jako o život. Žádný určitý směr, žádný vytyčený cíl, který bych měla na dosah. Vlastně jsem ani nevěděla, kde jsem, takže to bylo i jedno.

Zrychlený dech, pot, který jsem měla po celém těle, mi signalizovaly, že bych si měla odpočinout. Ne na dlouho, jen na krátkou a nezbytně nutnou dobu. Ale můj šestý smysl, který se probudil tam dole v tom pekle, mi našeptával, abych utíkala ještě rychleji než doposud. Ovšem moje nohy už opravdu stávkovaly, skoro jsem je necítila. Celá udýchaná jsem se opřela o kmen stromu a snažila se pobrat dech. Zadrhával, protože jsem měla v ústech jak na Sahaře.
 
Zbrkle jsem se rozhlížela kolem sebe, ale marně. Padla hluboká tma a les a všechno okolo mě vypadalo daleko děsivěji, jako v nějakém špatném filmu. Zaposlouchala jsem se do zvuků lesa. Jediné, co jsem slyšela, byl vítr v korunách stromů, jak si pohrával s listy. Silně se do nich opíral a některé shazoval k zemi. Mé uši ale byly jen lidské a tím mé možnosti omezené. Jinak hluboké ticho, které tahalo za uši, bylo stresující a já nevěděla, co si myslet, co dělat nebo jak se chovat.

Můj dech se víceméně ustálil, takže jsem se rozhodla pro další část své nekonečné cesty. Vykročila jsem pravou nohou v domnění, že to bude všechno nakonec v pořádku. V jednu chvíli bylo, ale sotva jsem udělala prvních pár kroků, už jsem ležela na zemi. Větve od stromů mi dávaly hodně zabrat a já sotva viděla před sebe, natož pod nohy.

Naprosto vysílená a bez špetky odvahy jsem se vyškrábala pomocí kmenu stromu znovu na nohy. Byla jsem grogy a vyčerpaná. Smysly mě šálily. Klamaly mé oči, uši a hmat ještě víc.

Nedaleko sebe jsem zahlédla nějakou siluetu. Obrys postavy, která mě sledovala, což bylo v podstatě nemožné. Nikdo nevěděl, že jsem utekla.  Laynie, blesklo mi hlavou. Dostala jsem šílený strach jako snad nikdy před tím. Byla jsem si jistá, že dotyčný se vrátil a vysvobodil tu malou, kterou jsem tak ohavně zabarikádovala v pokoji. Jak by ale mohl vědět, jakým směrem jsem se vydala? Neměla jsem v plánu to dvakrát rozebírat, musela jsem odsud okamžitě zmizet. Odhrnula jsem si vlasy z čela tak, abych aspoň trochu viděla na cestu a rozeběhla se jiným směrem.

Nestačila jsem doběhnout ani k první stromu a tupá bolest na zátylku mi zatemnila mysl, zrak a já padla znovu na zem. K mé smůle jsem se probrala v ten moment, kdy údery do oblasti břicha přišly zpříma a zcela nečekaně. V momentě, kdy se jeho noha a mé břicho setkaly, jsem se prohnula jako luk a se syknutím mi vytryskly slzy. Další kopnutí na sebe nenechalo dlouho čekat a nebál se použít i jinou oblast mého těla.

Úder do obličeje mi znemožnil víceméně vidět, protože se trefil přímo do kořene nosu a já začala brečet jako smyslů zbavená. Chtěla jsem to mít za sebou, ale on ne. Připadalo mi, že přesně ví, kam míří – nebo dokonce jaký má se mnou plán. Ubít mě k smrti.

„Tak už dělej… proč mě takhle mučíš, když víš, jak tohle skončí?“ řvala jsem na plné plíce a doufala, že mě někdo uslyší. Bolest, která se šířila po celém těle, nebrala konce. Připadala jsem si jako v tom nejhorším pekle, kde mne nečeká vůbec nic dobrého. Přála jsem si umřít… Rychle…

Rozlepila jsem oči a stačil mi jeden pohled před sebe. Jediné, co jsem viděla, byla rozmazaná noha, která se ke mně blížila obrovskou rychlostí. Věděla jsem, že tohle je poslední úder do mé osoby. Že tohle zaručeně nepřežiju. Hluboko v sobě jsem se začala modlit, aby moji přátelé a rodina moc netruchlili. Jak dlouho jsem tam čekala na tu ránu, tak dlouho jsem se modlila, aby to byla ta poslední. Když přišla, byla víc než vítaná. Skoro jsem si o ni řekla. Tělo na ni samovolně reagovalo. Začala jsem se dusit vlastní krví, která mi proudila z úst ven. Zběsile jsem se dávila a svíjela se v bolestech. Lapala jsem po vzduchu, který se mi nedostával. Nechtěla jsem, ale tělu jsem poručit nedokázala.

Po chvíli všechno ustalo. Cítila jsem, že se má poslední minuta blížila mílovými kroky. Cítila jsem svůj vlastní konec. Počítala jsem údery vlastního srdce, které nekompromisně ustávaly. Nemohla jsem se hýbat, nemohla jsem dýchat. Vlastně mi nezbývalo nic jiného než jen poslouchat své skomírající srdce.

Zem, na které jsem ležela, byla chladná a vítr, jenž ovíval mou tvář a značně bičoval mokrý obličej. Obličej, který byl smáčený slzami i krví. Začala jsem pociťovat své tuhnoucí tělo.  Chlad a studená zem mi daly nečekanou naději – konečně opustit tenhle nechutnej svět a mé utrpení… Neskutečně rychle jsem ucítila, jak se propadám do té sladké nicoty. Byla jsem smířená se vším, co právě následovalo.

Něco se mnou škublo a já sykla bolestí. Byla jsem v jádru přesvědčená, že si pro mne přišla divoká zvěř a já to budu mít rychle za sebou, jenže jsem nebyla schopná přimět se rozlepit víčka. Bála jsem se, že je zase tady nebo že si dokonce přivedl čtyřnohou pomoc. Zkrátka a jednoduše se vrátil, aby definitivně dokončil to, co tak neúspěšně začal. Byla jsem rozhodnutá tentokrát se nebránit. Byla jsem připravená zemřít.

„Šššt. Ticho. Všechno bude zase v pořádku,“ slyšela jsem zřetelně sladký mužský hlas. Byla jsem si jistá, že tenhle medový hlásek nemůže patřit mému vězniteli. Byla jsem si jistá, že tohle bude někdo, kdo dokončí jeho hrůzný čin… Byla jsem stejně napůl mrtvá, tak co.

Nakonec jsem se přinutila rozlepit víčka a snažila se alespoň zahlédnout toho, kdo ke mně promlouval. Jenže vidění bylo rozostřené a nebyla jsem ani schopna ho na dotyčném udržet, a zaschlá krev v obličeji mi k tomu taky moc nepomáhala.

Po několika minutách, kdy se moje vědomí začalo ztrácet, jsem bolestivě vykřikla. Štiplavá bolest, která vycházela z mého zápěstí. Byla jsem si jistá, že mi ho zlomil. Podřízl žiletkou nebo já nevím čím, ale takovou bolest jsem v životě necítila.
Nereagoval na mé výkřiky, na mou bolest. Začala jsem se propadat do hluboké propasti, která byla jiná než ta, co mě vždycky obklopovala. Šel z ní skutečný strach, který mi říkal, že tentokrát je to ten skutečný konec… Oddechla jsem si. Konečně najdu svůj klid a už neucítím ten bolestivý pocit, že jsem něco míň než ta odporná štěnice, co lezla všude, kam jsem se jen podívala.

„Hej!“ slyšela jsem z dálky a pak jen následovalo ohlušující ticho a nicota. Plameny, které musely šlehat okolo mě, si mě braly, jako bych jim patřila. Koupala jsem se v pekelné lázni a nechápala proč. Bolest to byla nevyslovitelná, no, já si ji téměř užívala. Protože hluboko uvnitř jsem stále věděla, že snad ještě žiju. Že je tu šance na mé vysvobození, i když jsem tomu dávala pramalou šanci. A na druhou stranu jsem brala v potaz, že jestli se ke mně dostanou plameny, které kolem mě srší do několika metrů, už nebude nic. Absolutní ticho a já se budu moc rozloučit s Charliem a popřát mu krásný dlouhý život.

Když jsem si uvědomila, že můj život konečně zhasíná svoji poslední plápolající svíčku, v mých žilách se probudil neskutečný požár, který začal spalovat mé vnitřnosti. Hlava byla v plamenech, poté se hned přesunula po mých končetinách přímo k samotnému středu. K srdci. Chtěla jsem křičet, řvát, plakat nebo se i jen lidsky vztekat. Marně. Plameny, které se mi šířily po celém těle, mi zabraňovaly jakkoliv komunikovat. Nevydala jsem ani hlásku, která by dala komukoliv vědět, že jsem stále naživu…


O tři dny později


Kolem mě bylo tolik čistého vzduchu, že jsem se ho nemohla nabažit. Zhluboka jsem se nadechla a užívala si každičkou molekulu vzduchu. Připadala jsem si opravdu jak ve snu. Skutečně jsem byla někde, kde mi nemohl nikdo ublížit? Pak mi to došlo. Neexistuje druhý život, natož nějaký posmrtný. Tak jak bylo možné, že dýchám…? Prudce jsem se nadechla.
Otevřela oči a podívala se před sebe. Jasný a ostrý zrak padnul na strop nade mnou. Prohlédla jsem si každý jeho milimetr a pozastavila se nad tím, jak to, že vidím každý jeho nedostatek. Bleskově jsem zvedla ruku a zadívala se na čistou, mramorově bílou ruku, která ale nemohla patřit mně.

Aniž bych si to uvědomila, seděla jsem vzpřímeně. Můj mozek vysílal signály do mého těla rychleji, než si je můj mozek stačil sám uvědomit. Jednala jsem jako voják, který plní pouhé rozkazy bez jakýchkoliv námitek a zbytečných připomínek. Rozhlédla jsem se po místnosti a zjistila, že sedím na čisté a velké posteli. Přejela jsem rukou povrch peřiny a cítila každičké vlákno, které prošlo po povrchu mé ruky. Zvuky, které dolehly k mým uším, mě vyděsily. V momentě jsem byla na nohou a pohledem zkoumala, co to jen může být.

Střihla jsem pohledem k oknu a v koruně stromů uviděla hnízdo ptáčků. Cvrlikali tak vehementně, že jsem to mohla slyšet i přes zavřené okno. Sledovala jsem je bystrým pohledem a uvědomovala si, že dokážu oddělit každé pírko, které jim roste na jejich už tak maličkém tělíčku.

„Bello?“ vyslovil někdo klidně. Otočila jsem k němu pohled a změřila si ho od hlavy až k patě. Přistihla jsem se, jak se mi hrdlem dere vrčení. Vyděšeně jsem se podívala na dotyčného a jeho laskavý, až bolestivý pohled. Zkontrolovala jsem své tělo, které se celé otřásalo v základech. Nechápala jsem svou reakci. Nechápala jsem, proč všechno tolik vnímám. Nechápala jsem, proč na mě mluví. Nechápala jsem vlastně vůbec nic. Už jsem ani nevěděla, kdo vlastně jsem.

„Klid. Neublížím ti. Nikdo ti neublíží. Všechno ti vysvětlím,“ pokračoval a obranně zvedl ruce. Snažila jsem se o zklidnění se. Místo toho jsem ale zaťala ruce v pěst.

„Staly se moc ošklivé věci a tohle je důsledek té poslední,“ vedl monolog. Snažila jsem se ho vnímat, ale mou pozornost značně odváděla bolest, která mi vypukla v hrdle. Instinktivně jsem se za něj chytila.

„A je to tady,“ řekl mohutný chlap s černými, nakrátko střiženými vlasy. Automaticky jsem se přikrčila a hlasitě zavrčela. Ani jeden mi ale nevěnoval pozornost. Dívali se jeden na druhého.  

„Co-co je tady?“ zaslechla jsem hlas, který mi vyšel z úst. Nechápala jsem, kde se mi tam vzal. Zněl jako motýlí píseň laděná jemnými tóny noční melodie. Až to upoutalo jejich pozornost a oba se na mě udiveně podívali.

„Kde to jsem a proč mi říkáš Bello?“ pokračovala jsem a přistihla se, jak jsem udělal dva rychlé kroky k nim. „Tak budeš mluvit!“ štěkla jsem na černovlasého hromotluka. Nejspíš jsem si myslela, že on něco ví. Ani jsem to nepostřehla, ale držela jsem jeho zápěstí a značně ho drtila.

„Pusť!“ sykl mezi zuby. Podívala jsem se na mou ruku, která svírala tu jeho. Praskala a ten zvuk mi připomínal kov, který vrzal pod náporem tlaku. A byl nesnesitelný. Nechtěně jsem stiskla ještě víc, když zavrčel. Nemohla jsem se ovládat. Nechápala jsem, kde se to všechno ve mně bere. Síla. Vztek. Vztek nahromaděný na celé měsíce musí jednou ven.

„Bello, pusť ho!“ zavrčel zrzavý kluk vedle mě. Podívala jsem se na něj a okamžitě uvolnila sevření. Nedokázala jsem uvěřit, že stačil jediný rozkaz a já ucukla jako malé dítě. Cítila jsem se jinak. Zvláštně. Cítila jsem uvnitř nový smysl života. Novou šanci.

„Tak je to dobře,“ pochválil mě a já se vyděšeně dívala na své ruce. Napětí v jeho těle opadalo a já cítila, že se uvolňuji i já.

„Jmenuješ se Isabella Swanová a –“

„Edwarde, ne…“ skočil mu do toho ten velký kluk.

„Musíme jí to říct co nejdřív. Chci, aby si vzpomněla,“ bránil mě ten zrzavý. Kmitala jsem pohledem mezi nimi a čekala, až se pozornost vrátí ke mně.

„Jmenuješ se Isabella Swanová a jsou to tři dny, co jsi umřela,“ řekl a jeho výraz byl hodný politování. Nerozuměla jsem tomu, co mi tu říkal, jen jsem si v té chvíli uvědomila, že necítím bít své srdce. Prudce jsem vystřelila ruce k hlavě a schovala ji do nich. Nával vzpomínek zaplavil mou mysl tak vehementně, až mě to srazilo na kolena.


Omlouváme se za delší vydání dalšího dílu, ale ne každý má čas, jak potřebuje. Tímto děkujeme Myfate za úpravu článku. Vážíme si tě! Naše čtenáře prosíme o další krásné komentáře, které nám tu necháváte. A také doufáme, že si počkáte na další díl naší společné povídky...

Torenc and mmonik :)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Life with the taste of blood - 6. kapitola:

 1
20.08.2013 [19:34]

kiki11Naprosto úžasná kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26.06.2013 [22:43]

KristenPattinsonTwilightKapitola úžasná :-) Bella je prostě skvělá a zajímalo by mě jak Edward zná její jméno? Hm... úžasná kapitola Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. Lucka
24.06.2013 [22:02]

naprosto perfektní Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Jen by mě zajímalo, kdo Bellu našel a proměnil ji v upírku.Moc se těším na další díl Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24.06.2013 [20:11]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Jana
24.06.2013 [20:03]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24.06.2013 [19:01]

mokasinakrásný moc krásný šup další díl Emoticon Emoticon Emoticon

3. bara
24.06.2013 [18:43]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24.06.2013 [18:05]

VictoriaCullenToto som teda nečakala... No, možno čakala, ale rozhodne nie tak skoro. Bola to krásna kapitola a ja sa už neviem dočkať, čo ste si pre nás pripravili ďalej... Pevne verím, že to bude ešte zaujímavé a dúfam, že ďalší dielik bude čo najskôr. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Seb
24.06.2013 [18:04]

Hezký dílek a jsem zvědavá, jak se s tíBella vyrovná. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!