Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lepší zítřky - 24. kapitola

Lepší zítřky - 24. kapitola

Být či nebýt.

Každý udělá občas něco, aby ochránil ty, co miluje.


Pamatuji si věci, co jsi mi řekl,
a jak slzy bežely z mých očí.
Nespadly, protože jsi mi ublížil.
Nesnáším, když tě vidím plakat.
Někdy si přeji abychom byli cizinci,
tak bych neznala tvou bolest.
Ale kdybych se od nebezpečí držela zpět,
ta prázdnota by bolela stejně.

Nejsem anděl.
Nikdy jsem nebyla.
Ale nikdy jsem ti neublížila,
není to moje vina.
Vidíš ty vaječné skořápky, jsou rozbité.
Milion kusů, rozházených po zemi.


24. kapitola

Zrovna jsem scházela schodiště, když se ozval domovní zvonek. Byla jsem odhodlaná ho ignorovat, ale když zaprotestoval už potřetí, rezignovala jsem a neochotně se přiloudala k hlavním dveřím, abych toho dotyčného mohla otráveně poslat do háje.

„Cože, ty?“ podivila jsem se, když jsem na prahu spatřila nejméně očekávanou osobu. Jacob Black byl opravdu ten poslední člověk, kterého bych tady čekala. A už vůbec byl ten úplně poslední, se kterým bych zrovna teď chtěla mluvit. Byla jsem připravená se ho rychle zbavit.

„Bello…“ Taky se zdál mou přítomností překvapený, ale na rozdíl ode mě se jeho ohromení záhy změnilo na čiré potěšení. Široce se na mě usmál. „Ahoj.“ Narovnal se a upravil si oblečení. Skoro jsem protočila oči v sloup.

„Edward tu není,“ oznámila jsem stroze, „zkus to jindy.“ Jasně, stručně, výstižně, nač se obtěžovat s nějakým přetvařováním.

Black si z mé ale bezprostřední povahy vůbec nic nedělal, naopak se jeho úsměv ještě prohloubil.

„Vlastně…“ protáhl uličnicky a naklonil se ke mně, „jsem přišel za tebou.“

Napjala jsem se. „Za mnou?“ S nepřístupně založenýma rukama jsem se na něj podezíravě zamračila. „A to jako proč?“ Nenapadal mě jediný důvod, který by ho mohl za mnou zavést.  

„Nepozveš mě dál?“ zeptal se místo odpovědi.

„Soráč, ale mám zakázáno pouštět dovnitř cizí lidi,“ výmluvně jsem pokrčila rameny a chystala se mu teatrálně zabouchnout před nosem. Black však dveře rychlým pohybem ruky zastavil.

„Tak to mám štěstí, že nejsem cizí,“ mrknul na mě hravě a drze se protáhl kolem mě dovnitř.

Ovládla jsem se a ani jedno z neslušných slov deroucích se mi na jazyk na svět nevypustila. Tak nějak jsem tušila, že by mi to stejně k ničemu nebylo. Zdálo se, že nikdo a nic nedokáže Blacka odradit.

„Tak už to vybal, Blacku. Co tu chceš?“ povzdechla jsem si netrpělivě, aniž bych se aspoň pokusila se tvářit, že mě příčina jeho návštěvy zajímá. „Ne, počkej, nech mě hádat. Ty ses mi určitě přišel omluvit za to, jak jsi mě tehdy sprostě napráskal Edwardovi, nemám pravdu?“ uhodila jsem na něj, když jsem si uvědomila, za jakých okolností jsme se viděli naposledy.

Blackovi ztuhnul úsměv na rtech a tváří se mu prohnalo pochopení.

„Tušil jsem, že o tom začneš.“ Bezradně si promnul kořen nosu, bylo zřejmé, že o tomhle se mu zrovna dvakrát mluvit nechce. „Víc jsem ale spoléhal na slova poděkování, než na… tohle,“ ukázal na mě. Asi myslel můj vražedný výraz, který jsem včera odkoukala z jednoho filmu.  

„A za co?“ nevěřila jsem vlastním uším. „Sprostě jsi mě podrazil,“ vyčetla jsem mu. „ Domluvili jsme se, že mu o mně nepovíš. Slíbil jsi to, jenže ty zřejmě asi vůbec netušíš, co to slovo znamená.“

„Nedala jsi mi jinou možnost,“ pustil se do souboje. „Beze slova jsi najednou zmizela, co jsem podle tebe měl asi jinýho dělat?“ hájil se.

„Nic,“ řekla jsem důrazně, „neměl jsi dělat nic.“

Navenek jsem na sobě nedala znát, jak mě vzpomínka na ten zapadlý pajzl rozhodila, uvnitř mě však sžírala jako kyselina a vyvolávala ve mně stejné pocity jako tehdy tu noc. Musela jsem hodně polykat, abych se zbavila toho nutkání spatřit svou snídani podruhé.

Black na mě významně pohlédl. „Bello, potkal jsem tě ve striptýzovém klubu, já jsem to musel udělat.“ Soucitný tón jeho hlasu ho prozradil. Věděl, proč jsem tam tehdy večer přišla. Chytila jsem se do vlastní pasti. Ze samotného odporu k sobě samotné se mi silně sevřelo hrdlo. „Já chápu, že se na mě zlobíš, a asi na to máš i právo, ale měla bys vědět, že jsem to neudělal schválně. Ať už je mezi tebou a Cullenem cokoliv, tak z nějakého nevysvětlitelného důvodu je to jediná osoba, se kterou dokážeš vycházet. Věříš mu… Proto jsem ho zavolal, jenom on tě mohl najít a přivézt zpátky.“ Slabě se usmál. „A to se mu povedlo.“

Tolikrát jsem si přehrávala, jak takový rozhovor s Blackem budem vypadat, dokonce jsem si byla jistá, že i vím, co bude říkat on, ale najednou se ukázalo, jak hluboce jsem se zmýlila. Ve všem co se Jacoba Blacka týkalo.  Najednou jsem se cítila příšerně trapně.

„Není jediný,“ opáčila jsem, zaskočená jeho prohlášením. To bylo totiž to hlavní, co mi z něho uvízlo v hlavě.

Black se nad mou poslední poznámkou nedůvěřivě ušklíbl, víc to ale naštěstí nekomentoval. Jen pokrčil rameny. „Pouze jsem chtěl tobě a tvé malé kamarádce pomoct,“ prohodil smířlivě. „To přátelé občas dělají,“ dodal.

„My dva ale nejsme přátelé.“ Žádný výsměch nebo hněv.  Prostě jsem jen konstatovala jeden nevyvratitelný fakt.

Blackovi se dychtivě zajiskřilo v očích.

„Tak to změňme,“ vyhrkl nečekaně a rozhodně ke mně vykročil. Povytáhla jsem obočí. „„Oba víme, že jsme spolu nezačali zrovna nejlíp, tak proč to nezkusit napravit? Dej mi ještě šanci, Bello. Dovol mi s tebou strávit nějaký čas. Dovol mi tě poznat o něco blíž.“ Z jeho slov se dalo lehce rozpoznat, že to všechno myslí vážně. Záleželo mu na tom. „Prosím. Pro začátek spolu můžeme jít třeba na večeři.“  

„Ty mě zveš na rande?“ zděsila jsem se. Jako bych náhle měla místo vnitřností kameny. Zmocnila se mě známá úzkost, která se nezastavitelně měnila v paniku.

Zpotily se mi dlaně, Black překročil únosnou hranici.

Nebyla jsem zvyklá, aby se mnou takhle někdo mluvil, aby se o mě zajímal, chtěl mě poznat. Většina lidí se na mě dívala opovržlivě, byla jsem pro ně jen krysa z ulice… Nebyla jsem nic. Možná proto mě teď všechno vyslovené tak děsilo. Možná proto jsem měla ten neodbytný pocit, že musím Blacka nějak odradit, nebo se o to aspoň pokusit. Nechtěla jsem další člověka tahat do svého světa.

„Já ale na rande nechodím, Jacobe Blacku,“ zamumlala jsem a znělo to, jako bych se mu za to i omlouvala.

„Ani se mnou?“ Koutek rtů se mu vyhoupl v prosebně pokřiveném úsměvu.   

Objala jsem si ramena a vyhýbavě se podívala jinam. „S nikým.“

Rozhostilo se tíživé ticho, které pouze narušovalo mé srdce zběsile volající o pomoc.   

Pocítila jsem neklid, když Black posléze došel k rozhodnutí, že vzdálenost mezi námi je příliš veliká. Jediným krokem ji vymazal úplně. Zrychlil se mi dech.

„Kvůli němu?“ zeptal se. Poznala jsem, na koho svou otázkou směřuje, jen ten význam mi jaksi zatím nedocházel. A protože jsem se nechtěla pouštět to žádných složitějších debat na tohle téma, na což jistě právě Black čekal, tak jsem prostě řekla pravdu.

„Kvůli mně.“

Chtěla jsem odejít, ale Black mě zadržel. Zrychlil se mi tep, když jeho prsty obratně, přesto velmi jemně uchopily mé zápěstí. Držel mě opatrně, jako by se bál, že když mě stiskne víc, ublíží mi. Jeho ohleduplnost mě zaskočila nepřipravenou. Přesto jsem v tom jediném dotyku něco postrádala.

Nejistě jsem zrak upřela do jeho tváře, odkud na mě shlížely hnědé, upřímností přetékající oči. Ten pohled nemohl být intenzivnější.

Nedokázala jsem se pohnout. Možná strachem. A možná v tom bylo něco víc.

Black otevřel pusu, jak se nejspíš chystal něco povědět, když vtom se jeho pozornost zaměřila na něco za mnou.

Vnímala jsem, jak se napřímil v ramenou.

„Máme společnost,“ oznámil příkře a stáhl ruku. Čelist se mu napjala nepřehlédnutelným nepřátelstvím, které z něho vyřazovalo na všechny strany. Zvědavá, co zapříčinilo tuhle náhlou změnu, jsem se s nepříjemným tušením spěšně ohlédla přes rameno. „My o vlku a vlk…“

Srdce se mi vyškrábalo vysoko do krku, když jsem uviděla známé nablýskané auto, jak vjíždí na pozemek. Žaludek se mi okamžitě zhoupl v návalu nekontrolovatelné nevolnosti. Když pak Edward vystoupil a zahleděl se naším směrem, zachvátila mě panika. Z neznámého důvodu jsem nechtěla, aby nás s Blackem takhle viděl. Tak blízko a spolu. Jen matně jsem si uvědomovala, že se od něho snažím dostat co nejdál. Zasáhl mě pocit provinilosti, jako bych provedla něco neodpustitelného. A ten se ještě prohloubil, když se Edward vydal k domu. Ráznými kroky mířil k nám a nepůsobil ani trochu přívětivě.

Teprve až když nás dělily necelé dva metry, přinutila jsem své ztuhlé nohy ke spolupráci a s bezděčně nataženou rukou se pohnula kupředu. Nemohla jsem se zbavit neodbytného dojmu, že musím něco udělat. Že mu dlužím vysvětlení.

„Edwarde –“

„Odejdi,“ ucedil skrz zaťaté zuby k Blackovi. Mě si nevšímal, bezohledně prošel kolem, jako bych tu ani nebyla. „Hned.“

„Přinuť mě,“ opáčil nazpátek Black stejně zlověstným hlasem.

„S radostí,“ odvětil Edward pohotově a vykročil směrem k němu.

Zareagovala jsem okamžitě. Briskně jsem mu skočila do cesty a dlaní se mu zapřela do hrudi. Cítila jsem, jak celý strnul. A nebyl sám. Překvapeně se zadíval na místo, kde jsem se ho dotýkala, poté svou plnou pozornost přesunul na mě. S nepřirozeně rozšířenými zornicemi mi do tváře vypaloval díru, jako by si snad teprve teď všiml mé přítomnosti, jako by mě viděl úplně poprvé. Oči mu žhnuly jako doběla roztavené železo. Způsob jeho pohledu mě ochromil. Kousek po kousku mě zevnitř spaloval na uhel.

Obratně jsem ruku stáhla zpátky a automaticky couvla dozadu. Zády jsem narazila do Blacka, zlehka se dotkl mého nadloktí. Nepatrně jsem sebou cukla, ale ne dostatečně na to, aby mě to přinutilo ukončit to spojení pohledů, které mezi mnou a Edwardem nadále přetrvávalo. Pouto nesláblo, sílilo. Skoro se dalo nahmatat.    

„Asi bys měl jít, Jaku,“ doporučila jsem tiše. Edwardovy oči se při vyslovení Blackova křestního jména zaleskly nekontrolovatelným vztekem. „Já a Edward si musíme promluvit.“ Prostor zaplnilo napětí, štípalo mě na kůži.

„Souhlasím,“ odvětil jmenovaný drsně. Zamrazilo mě v zádech.

„Víš to určitě, Bello?“ nedal se Black. „Nechceš, abych –“

„Nechce,“ ozval se za mě hrubě Edward, aniž by ho nechal dokončit větu.

Slyšela jsem, jak Black za mými zády hlasitě zafuněl. Ve vzduchu se vznášela bojechtivost obou mužů. 

„Co kdybys laskavě přestal odpovídat za ni?!“ utrhl se na něj Black, čímž si vysloužil temné hrdelní zavrčení z Edwardovy strany, které však bylo pouhou předzvěstí toho, co mělo vzápětí následovat.  

Sotva jsem postřehla, kdy mě Edward odstrčil stranou. Pak mu nic nebránilo vrhnout se na Blacka.

Edward nabral do hrsti koženou bundu na Jacobově hrudi a jedním prudkým pohybem ho smýkl směrem k otevřeným dveřím, jako by nevážil ani gram. Black se vzpouzel, pokoušel se Edwardovi vykroutit, udeřit ho, ale neměl proti němu žádnou šanci.

„Edwarde!“ vykřikla jsem zděšeně ve snaze ho zastavit, ale jako by mě vůbec neslyšel. „Přestaň!“ nevzdávala jsem to, ale to už Black letěl vzduchem. Zalapala jsem po dechu, když ošklivě dopadl na tvrdý beton.

Z úst mu vyšel bolestivý sten.

Rozeběhla jsem se za ním, abych se ujistila, že je v pořádku, ale Edward mi dovedně zabouchl před nosem a zastoupil cestu.

Šokovaně jsem vzhlédla.

Muž, který přede mnou stál, byl vyšší, hrozivější. A úplně cizí.

Slova mi uvízla v krku. Naskočila mi husí kůže.

Vzpamatovala jsem se, až když se obrátil k odchodu. Zpanikařila jsem, neboť v poslední době nedělal nic jiného, jen přede mnou neustále utíkal. Tentokrát jsem mu to však nedovolila.

Dohonila jsem ho a chytila ho za rameno.

„Co to do tebe, kurva, vjelo?!“

Otočil se.

Zamrazilo mě v zádech, když jsem si všimla jeho očí – tak jasné a tak tvrdé, jako by to zlato uvnitř znenadání zamrzlo.

„Nic.“

„Nic?“ zopakovala jsem nevěřícně. „Tohle že bylo nic?“ Rozrušeně jsem mávla rukou ke dveřím, kterými před chvíli proletěl bezbranný Black. „Zbláznil ses? Vždyť jsi mu mohl ublížit. Uvědomuješ si to vůbec, sakra?“ Uvědomoval, něco v jeho tváři totiž jasně totiž naznačovalo, že právě tohle bylo jeho hlavní záměrem. Musela jsem několikrát polknout, abych se zbavila knedlíku, který se mi natlačil do krku.

Edward vyslal jeden bezvýznamný pohled ke dveřím, se kterými právě neurvale lomcoval Black. Takže se mu nic vážného nestalo. Oddychla jsem si – možná trochu hlasitěji, neboť Edward po mně střelil podmračeným pohledem, zaujatě naklonil hlavu k rameni.

„Odkdy ti na něm tak záleží?“ utrhl se na mě. Přikrčila jsem se, když nenávistně přimhouřil oči. „Netušil jsem, že vy dva se znáte nějak blíž. Nebo mi snad něco uniklo?“

Zaskočeně jsem zamrkala. Nějak mi nedocházel důvod jeho pichlavého tónu.

„Zatraceně, o co ti jde?“ rozčilovala jsem se. „Jenom jsme si povídali.“

Edward sevřel čelist. „Jo, to určitě.“

„Proč se tak vztekáš?“ nechápala jsem.

„Je to idiot.“

„Jedinej, kdo se tady chová jako naprostej idiot, jsi ty,“ prskla jsem.

„Jsem rád, že to vím,“ odseknul.

Ztrápeně jsem si promnula oči. Všechno bylo špatně. Tak dlouho jsem čekala na chvíli, kdy spolu zase budeme sami a budeme si moct konečně o všem promluvit, a teď když k tomu konečně došlo, bylo všechno vzhůru nohama. Místo klidné a rozumné diskuze jsme na sebe štěkali jako nějací dva psi. A ještě kvůli takové pitomosti, jako byl Jacob Black.

Sesunula jsem se na schod a sklopila hlavu. Pomalu jsem začínala všeho litovat.

Leknutím jsem nadskočila, když se pokojem roznesla hlasitá rána – znělo to, jako když se láme dřevo.  

Vzhlédla jsem akorát v čas, abych stačila zahlédnout, jak Edward vytahuje svou pěst z díry ve futrech, která tam ještě před malou chvíli zaručeně nebyla.

„Do prdele, Bello,“ zavrčel hlasitě a dvěma dlouhými kroky překonal celý pokoj, „chlapi jako Jacob Black si nikdy nechodí jen popovídat.“ Jeho velké dlaně majetnicky sevřely moje ramena. Strnule jsem si prohlédla hřbet jeho pravé ruky. Ani jedna oděrka. Ani jedna kapka krve. Ani jeden následek toho, že ještě před pár vteřinami měla jeho pěst co dočinění s kusem dřeva. „Vždy je za tím něco víc.“ Zlobil se. „Krucinál, copak jsi nepochopila, že se ti chce dostat jen do kalhotek?“

Vytřeštila jsem oči.

Zamlela jsem sebou a vymanila se z jeho sevření.

„Do háje, posloucháš se vůbec, co mi to tu vykládáš za nesmysly?!“ Zrudla jsem hněvem. „Nejdřív se sem zničehonic přiřítíš, tomu chudákovi div nezlámeš všechny kosti v těle a teď ještě tohle… Jsi vážně pitomec, Edwarde!“   

„Znám ho líp než ty, vím, o čem mluvím.“

Zafuněla jsem. „I kdyby to byla pravda, tak zrovna ty se o moje kalhotky vážně zajímat nemusíš!“ vřískla jsem. Edwardovi zaškubalo v tváři. „Zvládnu se o ně postarat i bez tebe, díky!“ Nemohla jsem uvěřit, že tu právě rozebíráme mé spodní prádlo.

„To udělej, on totiž na nic jiného ani nemyslí!“ zasyčel nepříčetně, zaťaté pěsti.

„Aha, jasně, pán umí číst myšlenky,“ ušklíbla jsem jízlivě.

„Na tohle nemusím umět číst myšlenky, stačí se na něj jen podívat,“ prohlásil popuzeně Edward. „Nebo to snad bylo jinak?“ Divoce rozhodil rukama. „Nepřišel sem za tebou a nesnažil se tě přesvědčit, abys s ním někam šla? Nezval tě na večeři? Nechtěl, abyste se líp poznali?“ Nadechla jsem se, abych mu odporovala, jenže jsem nemohla. Měl pravdu. Dokonce použil jeho slova. Žaludek se mi nepříjemně zkroutil. Edward mi odpověď vyčetl z tváře. „Samozřejmě,“ odfrknul si znechuceně. „Vidíš, a takový on přesně je. Je to lovec, který nepřestane, dokud nedostane to, co chce. A teď jsi to ty, Bello. Vybral si tě. A já se rozhodně nebudu tiše přihlížet tomu, jak ti postupně motá hlavu. K jeho smůle není jediný, který vždy dosáhne svého,“ zavrčel hrdelně. Asi jsem musela vydat nějaký zvuk, neboť se Edward zničehonic zarazil. Napřímil se a ústa semkl do úzké linky, jako by si právě uvědomil, že právě řekl něco špatného. S jediným odkašláním, byl ten protivný odstup v jeho očích zpátky. „Prostě… si… na něj dávej pozor, vyhneš se tak případnému… zklamání,“ zabručel nesrozumitelně.  

To byla poslední kapka. Zuřivost, kterou jsem v sobě doposud úspěšně dusila, se začala dobývat na povrch. Bouchlo to ve mně.

„To se mi snad zdá, takže najednou už tě zajímám?!“ Třásla jsem se vzteky.  

Edward se znepokojeně zamračil. „O čem to mluvíš?“ Poprvé jsem u něj zahlédla náznak zájmu.

 

 

„Vyhýbáš se mi.“ Tolik jsem si přála, aby to vyznělo pevně, rozzlobeně, ale místo toho ze mě vyšel jen nějaký ublížený nářek.  

„To není pravda,“ opáčil úsečně s odvráceným pohledem.

S nešťastným úsměvem jsem potřásla hlavou. „Ale ano,“ odporovala jsem neochvějně, „a teď to děláš zase.“ Odvážila jsem se udělat jeden slepičí krůček k němu. „Kdykoliv jsme spolu v jedné místnosti, snažíš se odtamtud co nejrychleji zmizet. Nedíváš se na mě, nemluvíš se mnou, neposloucháš. Prostě mě ignoruješ. Jako bych byla jen vzduch. Jako bych vůbec neexistovala.“ Mluvila jsem tiše a nevzrušeně, snad i trochu smířeně. „A to všechno od té doby, co…“ Nedořekla jsem to, neboť ve stejný čas se Edward zaklesl pohledem do toho mého. Ten jeho jsem bezpečně poznala. Pochopil.

Na sucho jsem polkla, když se jeho zrak bezděčně přesunul k mým chvějícím se rtům.

„A já nevím proč,“ pokračovala jsem slabým hlasem. „Nerozumím tomu. Nerozumím tobě, Edwarde.“ Bolestně se mi stáhlo hrdlo, když se ke mně prchlivě otočil zády. Ztrápeně jsem zasténala. „Prosím, Edwarde, mluv se mnou.“

Prosila jsem. Žadonila. Naříkala.

Několik vteřin se nepohnul vůbec.

O to víc jsem sebou zaskočeně trhla, když si nečekaně zoufale rukama zajel do vlasů a zaklonil hlavu. Nemluvil a možná ani nedýchal. Jako by předpokládal, že se mu tuhle chvíli podaří protáhnout navždy. Že se mu podaří oddálit nevyhnutelné. Znervózňovalo mě to. Cítila jsem nutkavou potřebu něco říct, ale zkamenělý jazyk mi tu úlevu nedopřál.

Pak se Edward konečně otočil.

Sevřely se mi útroby, když se do mě zabodly dva mrazivě zlaté terče bez jakýchkoliv známek života.

Pocítila jsem záchvěv nevolnosti.

„To, co se mezi námi stalo…“ začal Edward odtažitě s nejistým zaváháním, skoro jako kdyby hledal vhodná slova, kterými by vyjádřil naši situaci a kterými by mi nejméně ublížil. Pak konečně vyslovil tu krutou pravdu. „Bylo špatné. Byla to velká chyba.“ Znehybněla jsem. „Mrzí mě, jestli sis to špatně vyložila, ale jednalo se jen o obyčejnou pusu, Bello. Nic to pro mě neznamenalo,“ odříkával monotónně, jako byl naprogramovaný, jako by snad ani nebyl člověk. Působil na mě jako kus kamene. Chladný a úplně bez citu. „Ale je možné, že to v tobě mohlo vyvolat dojem, že k tobě snad cítím něco víc, proto bych to teď rád uvedl na pravou míru…“ Lehce zavrtěl hlavou. „Necítím.“ Jeho krutá upřímnost mě hluboce zasáhla. Bolelo to, dokonce víc než ta zlomená ruka. „A poslední co bych si opravdu přál je, aby sis dělala plané naděje o nás dvou.“ Zasmál se. Povýšeně a ledově. Udělalo se mi špatně. „Musíš pochopit, že…  Zion je moje budoucnost. Miluju ji, patříme k sobě,“ vysvětloval, ačkoliv to spíš znělo, jako když se o svých slovech pokouší přesvědčit sám sebe. „Brzy se budeme brát a stane se z nás rodina,“ pokračoval. Srdce se mi stáhlo v bolestivé křeči, když jsem zachytila Edwardův lhostejný pohled. „A ty do ní nepatříš, Bello.“ Nějaká neviditelná síla se mi pokoušela rozdrtit plíce. Bála jsem se, že už se snad nikdy nebudu moct nadechnout. „Je načase se pohnout dál, proto by asi bylo správné, kdybys z tohoto domu odešla. Už tu pro tebe není místo.“ Edwardův hluboký a drsný hlas mi vysával vzduch z plic. Zavrtával se mi hlouběji pod kůži, do mozku. Do srdce.

„To nemyslíš vážně,“ hlesla jsem chraplavě a jen vzdáleně si uvědomovala, že couvám. Zastavila jsem se až nárazem do stěny. Musela jsem se opřít, abych se udržela na nohou. Lapala jsem po vzduchu, zatímco se mi miliony ostrých jehliček zabodávaly do každého centimetru mého těla.

„Bude to tak lepší,“ oponoval bezvýrazně.

„Pro koho?“ zašeptala jsem.      

Neodpověděl, jeho koutky rtů vytažené v tom opovržlivě lhostejném úšklebku to bravurně zvládly za něj.

Zavřela jsem oči, bylo toho na mě příliš. Silně jsem si třela čelo ve snaze umlčet ten zasraný hlas uvnitř mé hlavy, co mi s výsměchem sděloval, že si za všechno můžu sama, že to já jsem přece trvala na tom, aby se mnou Edward komunikoval. Dostala jsem, co jsem chtěla. Dostala jsem, co jsem si zasloužila.

Posbírala jsem pozůstatky něčeho, co dřív představovalo můj hlas. „Dobře, jestli to tak opravdu chceš…“

„Ano.“

Chvějivě jsem se nadechla. Nevydržela jsem to. Dřepla jsem si a rukama si objala hrudník, snad jsem se domnívala, že mi tohle hloupé gesto pomůže rozehřát tu ledovou kru, co mi obepínala hrudník.

Připadala jsem si odporně bezcenná.

Začaly mě pálit oči.

„Co to s tebou jenom provedla…“ zaúpěla jsem stále stočená v prenatální poloze. „Všechno bylo normální, dokud se neobjevila ona. Ty jsi byl normální.“ Neochotně jsem vyhledala jeho pohled. „Copak to nevidíš? Copak nevidíš, jak s tebou manipuluje? Tohle nejsi ty, Edwarde. Tohle je… ona.“

„Nic nechápeš,“ pronesl ledově.

„Tak mi to, doprdele, vysvětli!“ křikla jsem na něj. Neohrabaně jsem se vytáhla zpátky na nohy. „Proč se chováš, jako kdyby ti někdo vymyl mozek z hlavy?“ Ale Edward si ale nejspíš usmyslel, že mluvení pro dnešek už bylo dost. „Mlčíš,“ smutně jsem pokývala hlavou. „Jasně, to ti jde nejlíp.“ Bez dalšího protahování jsem se obrátila na patě a vešla do šatny. Začala jsem se oblékat.

„Co to děláš? Kam jdeš?“ Při zvuku jeho hlasu jsem upustila bundu.

„Pryč,“ prohlásila jsem pevně. „Končím. S tebou, s ní… se vším tady.“ Skloněná k botám jsem se pokoušela veškerou pozornost soustředit na své roztřesené prsty, které se praly s tkaničkami. „To jsi přece chtěl, ne?“

„Vím, co si o mně teď myslíš, Bello -“

„Jdi do hajzlu, Edwarde!“ Už jsem zase křičela. „A tyhle svoje stupidní kecy společně s tímhle tvým rádoby dokonalým světem si vezmi s sebou! Ty nemáš ani zdání, co já si myslím, tak drž laskavě hubu. Ty totiž nevíš vůbec nic.“ Zaskřípala jsem zuby. Měla jsem odejít a nechat ho tam, ale něco mi bránilo. Obrátila jsem se k němu čelem. „Ale fajn, chceš vědět, co si o tobě myslím? Chceš vědět, jak mi je a co cítím?“ S těžkým povzdechem se odmlčela. Když jsem znovu promluvila, zněl můj hlas o něco slaběji. „Opravdu se toužíš dozvědět, co k tobě cítím právě teď?“ Pomalu a pečlivě jsem odříkávala jednotlivá slova, aniž bych čekala na nějakou jeho reakci. Už dávno jsem s ní nepočítala. „Tak já ti to teda povím…“ Přistoupila jsem těsně k němu. Dělily nás jen centimetry. Stačilo, aby se jeden z nás jen více nadechnul a naše těla by se setkala v zakázaném dotyku.

Zaklonila jsem hlavu a spojila naše pohledy. Dobrovolně jsem ho nechala nahlédnout pod trosky, pod kterými se kdesi hluboko ve tmě krčily zbytky mého sebevědomí. On mi však nic takového nedovolil. Jen marně jsem se s usilovným snažením pokoušela probojovat skrz ten silný zlatý led, který zakrýval jeho kdysi vřelé oči. Nemohla jsem se zbavit neodbytného dojmu, že si ho tam vybudoval záměrně, jako by on sám nechtěl, abych spatřila, co se skrývá tam někde uvnitř. Jako by snad chránil nějaké velké tajemství. Ale možná jsem se pletla. Možná tam ta stěna z ledu byla už od samého začátku. Možná Edward prostě už takový byl, lhostejný a proklatě falešný. Člověk, který přiměl ostatní, aby se mu svěřovali, důvěřovali mu. Snad i jeho údajná pomoc chudákům z ulice byla jen pouhou přetvářkou. Možná se prostě rád vyžíval v utrpeních druhých. Rád si zahrával s jejich city.

Zničehonic se něco ve mně zlomilo.

Bolest odezněla, tlak v prsou ustoupil. Už jsem se netřásla. Dokonce i srdce se ztišilo a vyrovnaně odvádělo svou práci. Dech se ustálil. Nic jsem necítila. Bylo po všem. Skončilo to. Připadala jsem si nezvykle klidná. A nekonečně prázdná. 

„Nenávidím tě.“ Jen dvě slůvka, tišší než samotný šepot. „Spletla jsem se v tobě,“ přiznala jsem bez špetky citu a odstoupila od něho. Tváří stále natočená k němu jsem kousek po kousku couvala ke dveřím. Pryč od něho, pryč od té důvěrně neznámé tváře. „Tolik jsem doufala, že bys mohl bejt jinej, lepší. Ale jsi jen sebestřednej parchant, kterýmu na nikom a ničem nezáleží.“ Ledově jsem se uchechtla. „Jsi stejnej jako ona. Zasloužíte si jeden druhýho.“

Edwardovi spadla maska, odhalila záblesk zdrcujícího žalu.   

Příliš málo. A příliš pozdě.

„Bello –“

„Naser si.“ Obratně jsem se vyhnula jeho natažené paži stejně jako naléhavému tónu jeho hlasu. Kdyby mi před pár minutami neřekl všechny ty věci, myslela bych si, že je mu to snad i líto. Že má duši.

Musela jsem odsud okamžitě vypadnout, v jeho blízkosti už jsem nechtěla být ani vteřinu.

Několika rychlými kroky jsem se ocitla u dveří.

Mlčel.

Ani se mě nesnažil zastavit.

Nestála jsem mu za to.

První slza mi z oka unikla ještě předtím, než jsem se stačila dotknout kliky, když jsem pak ocitla na čerstvém vzduchu, měla jsem tvář už celou zmáčenou. Trhavě jsem se nadechla. Studený vzduch mě zaštípal v plicích. Zachvěla jsem se. Byla zima, mrzlo. Avšak chlad venku byl jen nepatrný zlomek toho, co mi koloval v žilách.

Ani jsem se neohlédla, když jsem opouštěla jeho pozemek.

Zrychlovala jsem.

Krok přešel v běh.

Závodila jsem s myšlenkami, se vzpomínkami, s pocity. Jak jsem ale mohla vyhrát nad něčím, co jsem měla zaryto hluboko pod kůží? Jak jsem se mohla zbavit něčeho, co jsem měla už jednou provždy ukryté v srdci?

Utíkala jsem dál. Nestačilo to. Potřebovala jsem víc. Vyčerpat se. Upadnout do bezvědomí.

Nevěděla jsem, jak dlouho tenhle můj pokus o sebezničení trval. Možná se jednalo o krátké vteřiny, možná to bylo v rozmezí dlouhých hodin. Všechno mi splývalo do sebe. Celý svět byl jen jedna velká rozmazaná čmouha. Jediné, co si zachovalo svůj stálý tvar, byl Edwardova kamenná tvář, co se mi neustále vznášela před očima. Ani mechanické vrtění hlavou ji odtamtud nebylo schopno dostat. Ani nová vlna slz ji odtamtud nedokázala odplavit. 

Zpomalila jsem, až když mi začaly docházet síly.

Zůstala jsem stát.

Všechno se se mnou točilo.

Plíce mě pálily, v boku píchalo. V uších mi dokonce hučelo tak silně, že to skoro přehlušilo onen nepříjemný přerušovaný zvuk, který se s každou další vteřinou stával neodbytnějším, intenzivnějším. Vzápětí se k němu přidal další, tentokrát jednotný a vysoký. Pak se oba slily do jednoho, který rychle nabýval na ohlušující hlasitosti - jako kdyby se snad přibližoval. Jako kdyby snad na něco upozorňoval.

Bezduše jsem se tím směrem ohlédla.

Jediná sekunda postačila mému mozku, aby se rozhodl zahájit znovuobnovení své činnosti. Čím rychleji mé tělo zaplavoval adrenalin, tím více jsem se dokázala soustředit na jednotlivé obrazce, zvuky i barvy. Ty postupně začaly dostávat i svá pojmenování.

Teď už jsem jasně rozeznávala troubení klaksonu, skřípění pneumatik a v neposlední řadě i červený sedan, který se nezadržitelně řítil přímo na mě.

 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lepší zítřky - 24. kapitola:

 1 2 3 4   Další »
40. BellsSwanCullen
27.08.2017 [15:11]

Ahoj Kim, dlouho jsi nenapsala pokračování... Bude nějaké? Tuto povídku čtu už asi potřetí a zamilovala jsem si ji. Čekám jak to dopadne.. četla jsem ji jedním dechem. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

39. janicka
13.06.2015 [18:42]

víš o tom že to je už pomalu 2 a půl roku co jsi nenapsala další kapitolu? -.-. Prosím a nevymlouvej se na můzu!!!

38. Andy
23.02.2015 [6:07]

Prosím, další kapitolu. Alespoń krátkou Emoticon Emoticon

37. MyLS
30.08.2014 [15:21]

MyLSmoc pěkné...

36. MKV
18.08.2014 [12:03]

PLOSÍM PLOSÍM SMUTNĚ KOUKÁM POKRAČUJ Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

35. mishel :)
03.08.2014 [12:06]

Hej prosííím nenechavej nás tak dlouho čekat Emoticon Emoticon Jinak povídka je luxusnííí!!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

09.07.2014 [10:38]

Pavla777Ale Kim, no tak. Jak to dopadne? Kapitolka nemusí být kdo ví jak dlouhá, ale aspoň kousek. Musela jsem si celé LZ přečíst od začátku do konce, jak jsem se nudila a chci pokračoání Emoticon Emoticon

33.
Smazat | Upravit | 04.06.2014 [15:04]

Už chci další kapitolu Emoticon Emoticon

27.04.2014 [10:15]

DopeStarsOch, wow, páni!!! Emoticon Emoticon Emoticon Nemám slov!
Prečítala som si túto poviedku jedným hltom, išla som rad za radom každý kapitolku, preto pridávam komentár až k tejto poslednej Emoticon (ospravedlňujem sa Emoticon ) Ale aspoň si to môžem zosumarizovať
Emoticon

Začiatok ma úplne dostal - Bella, ktorá chce okradnúť Edwarda? Emoticon Emoticon To som sa smiala a potom tie ich hašterky... Emoticon Jedným slovom proste dokonalosť! A neviem prečo, ale čakala som, že Edward bude v tejto poviedke taký trošku iný, nie taký dokonalý ako je všade, ale prekvapil ma a hlavne vtedy, ak Bellu a Emily vyhľadal a ako sa k tej malej správal! Emoticon Emoticon To som mala už nie takú chuť na toho chlapa skočiť! Emoticon A Bella je proste super! Ona sa proste len tak nedá. Najviac sa mi páči, ako ma vždy k "pracháčovi" svoje názory a pripomienky! Emoticon Emoticon
Ale potom, keď odišla z toho domu, tak ma riadne naštvala! Emoticon Vždy iba premýšľa nad dobrom iných a nakoniec to ublíži viacerým! Čistý Edward Emoticon Najdôležitejšie však je, že ju Edward našiel a hoci bol naštvaný všetko dobre dopadlo!
Emoticon Emoticon
Divadlo a oslava Belliných narodenín s Edwardom bola proste dokonalosť! Emily je strašne zlatá a úžasná, že to takto vymyslela, aby tých dvoch zblížla Emoticon Emoticon Za to jej veľmi fandím! Emoticon
... a potom došla Zion a bolo všetko v prdeli Emoticon ... a táto kapitola?! Emoticon to už fakt ničomu nechápem, trošku som očakávala, že Edward bude taký zdržanlivý, ale to, čo urobil ma riadne dorazilo! Som na neho riadne nasraná, ale jedna maličká časť mojej dušičky dúfa, že to urobil pre Bellinu ochranu a nie preto, lebo je to taký debil... to by dokazovala jeho žiarlivosť na Blacka! Emoticon Emoticon
A na ten koniec už ani neviem ako reagovať Emoticon Emoticon Emoticon Predstavy mi idú na plno, ale ako je u mňa zvykom, nikdy som nebola dobrá v predpovedaní pokračovanie príbehov! Emoticon Preto si počkám na pokračovanie! Už teraz som riadne netrpezlivá! Dúfam Kim, že sa ti podarí nájsť si trošku času, aby si nám dodala ďalšiu dávku tejto dokonalosti! Emoticon Emoticon Píšeš naozaj úžasne a ja si vždy veľmi rada od teba niečo prečítam. Skladám poklonu pred tvojím talentom! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

31. kika76
06.03.2014 [14:11]

Pises úžasné :) ale trváto už strašne dlho co si nepridala pokracko :) oplatí sa este cakar? Budes este pokračovať ?

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!