Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lepší zítřky - 11. kapitola

03.12.2012 (20:00) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 4464×

11. kapitola

„Teta Alice dorazila, teta Alice dorazila!“

Když se tohle o dvě hodiny později rozlehlo celým domem, nepřikládala jsem tomu žádný velký význam. Prostě jsem si myslela, že si pouze pracháčova sestra vybrala špatný čas na návštěvu svého bratra, jenže když se o pár minut později objevila na prahu mého pokoje s podezřelým úsměvem na rtech, velkým kufříkem v jedné ruce a nějakým pytlem v druhé, už jsem si svým předchozím tvrzením nebyla tak zcela jistá.

Nestačila jsem říct ani popel a už mě vyháněla do koupelny, kde jsem se podle jejích instrukcí měla vydrhnout od hlavy k patě. Mé námitky, že je to zbytečné a nemám na to čas, neboť za chvíli kamsi všichni odjíždíme, přešla mávnutím paže a nad mým vybraným oblečením, skládajícího se z tmavých riflí a volného trička, znechuceně nakrčila nos, přičemž mi oznámila, že pokud bych chtěla jít ven v tomhle, musela bych ji zastřelit. V ten moment jsem se opravdu začala shánět po zbrani. V té vaně jsem nakonec skončila tak či tak, neboť mě tak ona za pomoci Emily doslova dostrkala.

Poté jsem následovala do křesla před veliké zrcadlo, kde jsem musela přetrpět důkladnou úpravu vlasů a obličeje. Žádná dosavadní hodina v mém životě nebyla tak dlouhá jako tato. Když se na mě Alice vytasila s kulmou v ruce, myslela jsem, že uteču a zamknu se na záchodě, neustále jsem pak dokola opakovala, zde je tahle procedura nutná.

Odpověď byla vždy stejná – ano.

Nespokojeně jsem se vrtěla na židli, když mi Alice matlala různý sračky na obličej. Doposud jsem nic takovýho nedělala a rozhodně jsem neměla v plánu s tím teď začínat. Byla jsem zastáncem přirozenosti. Vždycky jsem byla přirozená, nepřetvařovala se a řekla to, co jsem měla na srdci a na jazyku, možná to ve většině případě nebylo dobře, ale taková jsem prostě byla, nechtěla jsem se měnit jen proto, abych zapadla. Alice ale byla tornádo, před kterým nebylo úniku, dokonce bych řekla, že na to, jak byla malá, měla sílu jako dospělý chlap. Lepší jí bylo neodporovat, přesto jsem si sem tam nahlas postěžovala.

Jestli jsem si myslela, že nic horšího, než kartáč na vlasy a make-up není, šeredně jsem se spletla. Málem to se mnou seklo o zem, když přišlo na řadu oblékání. Později jsem totiž zjistila, že ten vak, co s sebou přinesla, skrýval šaty právě na dnešní večer. Nejprve jsem se vztekala nad zjištěním, že i Alice byla do pracháčova překvapení zatažená a i přes mé vtíravé vyzvídání mi nechtěla nic prozradit, pak jsem uviděla ten kus oblečení určený pro mě a to už byl oheň na střeše.

Ony to vážně byly šaty jako šaty.

Pacháčova sestra se musela zbláznit, jinak jsem si to neuměla vysvětlit, pouze fakt, že mě skoro vůbec neznala, ji mohl ospravedlnit. V životě jsem na sobě žádné šaty neměla, a pokud ano, tak jsem si ten den nepamatovala. Už tehdy v obchodě jsem jí říkala, že to není moje oblíbené oblečení. I tak jsem ale musela uznat, že byly moc krásné – šaty na ramínka s délkou nad kolena, béžové barvy pokryté černou krajkou, pod prsy pak svázané černou stuhou. Líbily se mi, ale sebe jsem si v nich neuměla představit, ovšem jen do chvíle, kdy mi je Alice vnutila do ruky. Přely jsme se asi pět minut, přehazovaly si je z ruky do ruky, než jsem se konečně uráčila je na sebe obléknout.

Málem jsem se v zrcadle ani nepoznala. Několikrát jsem zamrkala, abych se ujistila, že ta elegantně vypadající žena v odraze jsem já. Byla jsem překvapená, jakou mocí Alice vládla. Moc jsem se bála, co za strašidlo na mě vykoukne, ale nic takového tam nebylo. Obličej jsem měla jen decentně namalovaný a vlasy mi po zádech spadaly v loknách. Stále jsem to byla já, jen trochu vylepšená. Otázka ale byla stejná – proč tohle všechno? Ať jsem se ptala, jak jsem se ptala, nechtěla mi nic říct.

Další rána na sebe nenechala dlouho čekat a to, když jsem se dozvěděla jednu velice nemilou věc.

„Počkat, cože?“ zpozorněla jsem, jakmile se ke mně donesla ta příšerná zpráva, „Emily s námi nikam nejde?“ Rychlostí blesku jsem odtrhla zrak od svého odrazu a následně jím pátravě přejela celý pokoj ve snaze najít tu malou osůbku. Nebyla tam, pravděpodobně se stále pokoušela vytáhnout štěně zpod své postele, kde se schovávalo od doby příjezdu Alice.

„Edward ti to neřekl?“ optala se Alice na můj vkus až moc nervózně.

„Tvářila bych se snad takhle,“ nasměrovala jsem ukazováček ke svému obličeji, jistě poznamenanému náhlým šokem, „kdybych to věděla?“ Nevěřícně jsem si odfrkla a zavrtěla dokonale upravenou hlavou. „Samozřejmě, že mi ten idiot nic neřekl,“ vřískla jsem nahlas, možná jsem doufala, že se to k němu donese.

„Možná zapomněl –“ Chystala se ho sestra bránit, ale nenechala jsem ji.

Hystericky jsem se zasmála. „Kulový, udělal to schválně,“ rozčilovala jsem se. „Nikam nejdu.“ Uzavřela jsem to nakonec rázně a ihned se na zádech snažila rukou nahmatat zip od šatů, abych je ze sebe co nejrychleji dostala.

Byla jsem rudá vzteky a funěla jako rozzuřený býk, ve skutečnosti jsem jím v tuhle chvíli toužila být. Nic by mě teď nedokázalo potěšit tolik, jako pracháč nabodnutý na ty zahnuté rohy.

„Bello, dost, přestaň,“ krotila mě Alice, ale na mě byla krátká. Ignorovala jsem její žadonění a dál se prala se zipem, který měl nade mnou značnou převahu. „Nemůžeš to teď odvolat, rozumíš?“ Pracháčova sestra byla ve vteřině u mě a pevně držela mé zápětí, čímž mi znemožnila pokračovat ve svlékání.

Přestala jsem se vzpírat a bezradně se jí zahleděla do tváře. „Proč?“

„Protože je všechno zařízené a Edward už na tebe čeká dole v hale,“ usmála se na mě prosebně a pohladila mě po tváři ledovou dlaní. Zoufale jsem přivřela oči, neboť mi její dotek připomněl pracháčův, což mě na jednu stranu velice deptalo.

„Tak ať čeká, je mi to u prdele, nemůžu tady nechat Emily samotnou,“ sdělila jsem jí chladně a odstoupila od ní. Už jsem se ale nesnažila vyvléknout z šatů, pouze jsem se jen posadila na postel. Dlaní jsem si přejela po břiše, neboť jsem si byla až moc dobře vědoma toho divného pocitu kolem žaludku, který se tam objevil pokaždé, když jsem si představila, že bych měla celý dnešní večer strávit jen s ním.

„Emily tu nebude sama, ale se mnou. Edward mě požádal, abych ji pohlídala, zatímco vy budete pryč. Bello, věř mi, nemáš sebemenší důvod se o ni bát. Všechno bude v pořádku a ty si klidně můžeš užít večer s mým bratrem.“ Vytřeštila jsem na ni oči, zda to myslí opravdu vážně. „On vážně není tak špatný, jak se na první pohled může zdát.“

„To si myslíš ty,“ zahučela jsem a tvrdohlavě si založila ruce na prsou. Alice na to zareagovala letmým pokrčením ramen, u kterého jsem se mohla jen dohadovat, co asi mělo znamenat. „Alice,“ fňukla jsem a svalila se do peřin, „nenuť mě s ním nikam jít. Nemám ho ráda a on nemá rád mě, tohle nemůže dopadnout dobře. Jestli tohle má bejt trest za všechno, co jsem kdy posrala, tak ti tady slibuju, že už nikdy nic špatnýho neudělám, přísahám.“ Byla jsem rozhodnutá udělat cokoliv a slíbit cokoliv, jen abych se tomu vyhnula.

„Tohle bys neměla říkat mně, ale Edwardovi, jistě by ho to potěšilo,“ zasmála se Alice a ode mě si vysloužila jeden nepěkný pohled následující letící polštář. „Když s ním půjdeš, uděláš radost nejen jemu, ale především Emily. Přece jen to byl její nápad, že?“ uculila se pyšně, ale jakmile spatřila můj totálně nechápavý výraz, zarazila se. „Ty o tom nevíš?“

„Kurva, copak v tomhle domě nemá nikdo potřebu mi něco říkat?“ vztekala jsem se a rázem jsem byla opět na nohou. Jistě, že jsem nevěděla, že v tom měla prsty Emily, nejspíš to nikomu nepřišlo důležitý se mi o tom zmínit, ale v konečném důsledku mě to už ani moc nepřekvapovalo. Musela jsem si začít zvykat na fakt, že to mrně se pravděpodobně spřáhlo s pracháčem proti mně. Nezamlouvalo se mi to. Tohle nebylo vůbec fér.

„Emily si myslela, že když vy dva strávíte nějaký čas jen spolu, váš vztah se změní,“ vysvětlovala Alice opatrně, jako by se bála, že co nevidět bouchnu jako časovaná bomba. „Já vím, že ty na to máš jiný názor, ale kvůli Emily bys to zkusit mohla. Co říkáš, Bello?“

Neměla jsem ponětí, jak se to Alice podařilo, ale o deset minut později jsem stála u schodů a připravovala se sejít dolů. Stále jsem si ale musela připomínat, že to dělám kvůli Emily, nikoliv Alice či pracháčovi -  na toho jsem k tomu všemu myslela jen minimálně, jinak by hrozilo, že poslechnu nutkání uvnitř sebe a na všechno se vybodnu. Vážně jsem netušila, o čem bych si s ním měla povídat… Vlastně, musela jsem si s ním vůbec povídat? Těžko jsem si na tohle otázku mohla odpovědět, když jsem pořád netušila, kam se to chystáme jít. S myšlenkou, že tohle je nejhorší den mého už tak posraného života, jsem konečně vyšla zpoza rohu a stoupla na první schod.

Vzhlédla jsem a v tu chvíli spatřila pracháče stojícího na samotném konci schodiště. Automaticky jsem zastavila na místě a důkladně si ho prohlédla. Tiše jsem si povzdechla, když jsem uviděla, jak dokonale opět vypadá. Na sobě měl jeden ze svých drahých obleků černé barvy a bílou koši doplněnou béžovou kravatou. Bylo zbytečné se namáhat s hledáním jediné chybičky. Neměl ji. Proto jsem raději hlavu zase sklopila na své boty bez podpatku, které jsem si u Alice vyhádala a krok za krokem sestupovala dolů.

Pouhé dva schody od něj jsem zastavila a zdlouhavě k němu začala zvedat zrak.

„Vypadáš nádherně,“ vypadlo z něj ohromeně, zatímco jeho zlaté oči bloumaly po mém těle. Nespokojeně jsem se zavrtěla na místě, neboť jsem si náhle připadala jako nahá. S nesrozumitelným mumláním jsem se protáhla kolem něho - přesto mě jeho poznámka o mém vzhledu malinko potěšila. Ještě nikdo se na mě nedíval jako on a ještě nikdo mi nikdy neřekl, že vypadám hezky. „Jsi připravená? Můžeme jít?“ zeptal se pracháč, když procházel kolem mě. Z věšáku sundal dva kabáty a ruku s jedním z nich natáhl mým směrem.

Nejprve jsem se pátravě rozhlédla kolem sebe a až teprve poté váhavě přijala.

„Kde je Emily?“ vyzvídala jsem a netrpělivě se opět rozhlédla kolem sebe. Kromě mě a pracháče tu ale nikdo nebyl. Celý dům byl podivně tichý. „Myslela jsem, že se přijde rozloučit.“

„Emily šla ven s Alice,“ upřesnil pracháč a otevřel dveře, „vyvenčit Edwellu,“ dodal po chvilce s pobaveným uchechtnutím. Chápavě jsem přikývla, ačkoliv bych byla raději, kdyby tu byla. Možná bych tak o pár minut zdržela náš odchod, který se kvapem blížil.

Pracháč se ležérně opíral o futra dveří a s hlavou mírně nakloněnou na stranu pozoroval, jak si pomalu, knoflíček po knoflíčku zapínám kabát. Celý proces jsem se snažila co nejvíce prodloužit a když jsem konečně dopnula poslední, zalitovala jsem, že jich není víc. S povzdechem jsem spustila ruce podél těla a neochotně se pohnula kupředu. Dávala jsem si na čas.

„Jestli půjdeš ještě pomaleji, tak to nestihneme,“ povzdechl si pracháč a zkontroloval své hodinky na zápěstí. Zlomyslně jsem se ušklíbla a na protest ještě více zpomalila. Pracháč obrátil oči v sloup.

„Možná, že kdybych věděla, kam jdeme, šla bych rychleji,“ odsekla jsem, když jsem zastavila vedle něj přímo na prahu a založila si nepřístupně ruce na hrudníku. Ne, nemyslela jsem si, že by nechal toho tajnůstkaření a všechno mi řekl.

„Dobrý pokus,“ zamumlal a jemně mě popostrčil dopředu. Sám pak pokračoval za mnou ven a rychle zabouchl dveře od domu, čímž mi znemožnil se tam vrátit. Zatímco on se rozešel směrem k autu, já se odmítala pohnout místa. Se zatnutými zuby jsem si podupávala nohou a čekala, kdy si všimne, že ho následuju.

„Nemůžeš mě nutit,“ křikla jsem za ním a už se viděla jako vítěze, když se zastavil a zvědavě se ohlédl přes rameno.

„Máš pravdu,“ zavolal zpátky a rozhodil rukama do strany, ty poté zastrčil do kapes u kalhot. Rozvážným krokem se vydal zpátky za mnou. Bojovně jsem vystrčila bradu a nespouštěla z něho zrak. „Nemůžu tě nutit, ale Emily to budeš vysvětlovat sama, proč jsi odmítla jít. S mojí pomocí tentokrát nepočítej,“ upozornil mě suše a s výrazem totální lhostejnosti se mi nepřestával dívat do očí. Párkrát jsem naprázdno otevřela pusu, ale vzápětí ji znova zavřela. „Tak co bude, Bello?“

Nepřemýšlela jsem moc dlouho, nebylo o čem.

„Nenávidím tě,“ zasyčela jsem a nastoupila do auta.

***

„Jsme tady,“ oznámil tiše pracháč a vypnul motor. Nezaujatě jsem pokrčila rameny, abych mu ukázala, co si o tom všem myslím, ale přesto jsem vyhlédla z okénka do tmy. Mlčky jsem jen tak bloudila očima po venku a čím dál víc se nemohla zbavit dojmu, že je mi to místo něčím povědomé. Když jsem pak spatřila dlouhé osvětlené schody, uvědomila jsem si, kde to právě jsme.

„Divadlo?“ vydechla jsem udiveně a obličejem se div nenatiskla na sklo. Na okamžik jsem zavřela oči a zase je hned otevřela, abych se ujistila, že se mi to jen nezdá. Nezdálo. Nadšeně jsem ohlédla po pracháčovi, kterému se na rtech usadil potěšený a především úlevný úsměv.

„Správně, divadlo,“ potvrdil mi a já se znovu obrátila k okénku, jako bych se bála, že pokud to co nejdřív neudělám, celá ta úchvatná budova zmizí. „Dlouho jsem přemýšlel, co bych ti mohl dát, aniž bys mi to omlátila o hlavu, proto jsem požádal o radu Emily. To ona všechno vymyslela. Celý dnešní den byl jen a jen její nápad.“ To všechno jsem už sice věděla od Alice, ale stejně jsem se neubránila dojatému pousmání.

Tohle bylo jedno z mých nejoblíbenějších míst v Seattlu. Častokrát jsme s Emily ve večerních hodinách sedávaly v malém parku naproti a pozorovaly všechny ty pány a nastrojené dámy v krásných šatech, jak stoupají po schodech a mizejí za dveřmi právě tohoto divadla. Já sama jsem pak nahlas snila o tom, jak ráda bych jednou byla jednou z nich. Zajímalo mě, jak to asi uvnitř vypadá. Tehdy jsem si ale ani na vteřinu nemyslela, že by se to někdy opravdu mohlo stát skutečností. Chtě nechtě jsem musela uznat, že od doby, co nám do cesty vstoupil pracháč, se hodně věcí změnilo.

„Vždycky jsem se tam chtěla podívat,“ přiznala jsem po chvilce ticha s pohledem upřeným na své ruce, kde jsem úspěšně žmoulala pásek od kabátu. Letmo jsem ještě vyhlédla z okénka, než jsem se rozhodla pozornost upřít na pracháče, který mi pozorně naslouchal. „Emily to věděla,“ pousmála jsem posmutněle. Rázem se mi po ni zastesklo, chtěla jsem ji mít u sebe a donekonečna ji děkovat. 

„Chtěla ti udělat radost,“ vyrušil mě z přemýšlení nad malou pracháč a přes sedadlo se naklonil blíž ke mně. Znejistilo mě to, přesto jsem se ani o milimetr nepohnula. Něco uvnitř mi bránilo to udělat. „Emily tě má moc ráda, Bello.“

Tohle jsem taky věděla. „Taky ji mám ráda.“ Měla jsem nutkání mu to sdělit. Musel vědět, že ať se děje, co se děje, ať udělám, co udělám, záleží mi na ní. Možná to z mého chování v posledních dnech nebylo dostatečně jasné.

„Já vím,“ nepochyboval o mně pracháč. Na tváři se mi usadil nervózní úsměv, který později přešel v jakýsi úšklebek. Obočí se mi zamyšleně stáhlo k sobě, když jsem zachytila pracháčův ustaraný pohled. Mohla jsem se jen domnívat, zda ta kupa starostí zračících se v jeho očích, měla nějakou souvislost se mnou. Než jsem stačila něco poznamenat, pracháč opět promluvil: „Měli bychom jít, pokud nechceme přijít pozdě.“ Nemusela jsem uhýbat pohledem, udělal to sám, ale než se ode mě odtáhl, trvalo však dalších pár vteřin.

Lhostejně jsem pokrčila rameny, ale to už pracháč vystupoval. V rychlosti jsem si ještě prsty prohrábla vlasy a s naprosto vyrovnanou maskou šáhla po klice. Prudce jsem otevřela dveře, ale ty s hlasitým třísknutím o něco zastavily. Později jsem zjistila, že to něco byl pracháč, který pro mě z nepochopitelného důvodu postával u mé strany.

„Co děláš?“ zamračila jsem se nechápavě. Jeho natažené paže jsem si všimla dřív, než ji stihl stáhnout zpátky. Vystoupila jsem, zabouchla za sebou a znovu se zadívala na pracháče, abych dostala odpověď na stále nezodpovězenou otázku.

„Chtěl jsem jen otevřít dveře a pomoct ti vystoupit,“ odvětil trochu rozhozeně.

„Proč?“ Zřejmě mi tu něco unikalo. „Jak vidíš, umím vystoupit sama,“ řekla jsem kousavě a zakroutila nad jeho chováním hlavou. Zase tak neschopná jsem nebyla, abych nevěděla, jak vystoupit z auta a nepodělat to. Ten chlap byl vážně někdy divnej.

„Samozřejmě,“ usmál se trpce pracháč a já po něm šlehla chladným pohledem. Chtěla jsem něco nepěkného říct, ale abych odolala tomu dráždění, raději jsem se bez jediného pohledu na něj rozešla směrem k divadlu. Slyšela jsem ještě, jak si pro sebe ještě něco nesrozumitelně mumlá. „Připravená?“ zeptal se mě, když mě došel a našel, jak obdivně hledím na schody.

Nebyla jsem připravená ani trochu, jak jsem záhy zjistila. Schody jsem skoro celé vyběhla, jak jsem byla nedočkavostí bez sebe a když jsem se konečně ocitla uvnitř, huba se mi údivem otevřela dokořán. Donedávna jsem byla přesvědčená, že nic honosnějšího a luxusnějšího než pracháčův dům neexistuje, ale hluboce jsem se spletla. Tohle bylo milionkrát lepší. Nevěděla jsem, kam se dívat dřív. Zda na mramorové sloupy, křišťálový lustr či malovaný strop samotné budovy. Bylo to jako v pohádce. Doslova jsem si připadala jako Alenka v říši divů.

Neustále jsem se rozhlížela, až mi oči div nelezly z důlků. Kdy jsem do toho všeho zapojila svůj ukazováček a začala na každou maličkost ukazovat, jsem netušila. Každopádně se nic z toho ale neobešlo bez slov plných ohromení, která ve většině případů nebyla zrovna nejslušnější, ale zatímco já si to uvědomovala minimálně, někteří lidé v mé blízkosti své pohoršení dávali značně najevo. Čekala jsem, kdy mě pracháč začne mírnit a poučovat o slušném chování na veřejnosti, ale nic z toho se nestalo. S širokým úsměvem na rtech mě pouze pozoroval a nechal se mnou tahat z jednoho místa na druhé, za celou dobu neřekl křivého slova na mou osobu. Měl štěstí.

Když jsem pak našla zalíbení v obrovské soše, dostal záchvat smíchu. Možná mě to mělo urazit, ale tohle bylo poprvé, co jsem pracháčův smích přivítala s otevřenou náručí. Stejně jako jeho výklad jak o samotné soše, tak celé budově. Zaujatě jsem ho poslouchala a musela uznat, že ten chlap toho opravdu hodně věděl. Jistě bych ho poslouchala dál, určitě se k tomuto místo stahovala spousta zajímavých věcí, jenže čas byl neúprosný.  

Lóže. Tam byla naše místa. Ztuhla jsem, jakmile jsem uviděla, že jsou tam pouze dvě sedadla. Pro mě a pro něj. To už jsem nebyla tolik nadšená jako před malou chvíli. Ano, tušila jsem, že budu muset sedět vedle něho, ale naivně jsem se domnívala, že kolem nás bude víc lidí, asi jako dole v hale. Takhle jsem musela strávit několik hodin o samotě s pracháčem. Usuzovala jsem, že to je ten hlavní důvod, proč mi srdce neovladatelně naráželo do hrudi. Ani trochu jsem však na sobě nedala znát rozpaky a zaplula do jednoho ze sedadel. Předstírat, že vedle mě není, nebylo tak těžké, jak jsem si zprvu myslela. Užasle jsem si prohlížela hlediště a jeviště a už se nemohla dočkat, až všechno budu vyprávět Emily.

Po čas celého divadelního vystoupení jsem nedokázala odtrhnout zrak od herců na jevišti. Byla jsem si vědoma, že na mě párkrát pracháč promluvil, ale z mé strany se dočkal pouhého neurčitého zabručení, kterým jsem se mu snažila naznačit, aby mě nerušil. Nechtěla jsem promarnit ani jednu jedinou vteřinu, chtěla jsem si to celé maximálně užít. Pochybovala jsem, že v životě ještě dostanu šanci se sem podívat. Pro člověka, jako jsem byla já, bylo něco nepředstavitelného tady sedět - být tady -, ale to mohl těžko pochopit někdo, kdo nikdy neměl nouzi o peníze. Zakázala jsem si na to dneska myslet, stačilo, že ve snech mě roky strávené na ulici provázely nepřetržitě.   

Představení skončilo nezvykle brzy. Měla jsem pocit, jako by to sotva začalo, už byl konec. Neubránila jsem se smutnému povzdechu, nechtělo se mi odsud. Nevstala jsem jako všichni ostatní pod námi, aby byli co nejdříve venku. Zůstala jsem sedět a pracháč nic nenamítal. Nejspíš musel poznat, co se mi honilo hlavou, už jen z toho důvodu jsem se odmítala na něj podívat. Zrakem jsem pátrala kolem sebe a pokoušela se všechno si zapamatovat. Chtěla jsem si to uchovat v sobě pro horší chvíle, o kterých jsem věděla, že dřív nebo později přijdou. Potřebovala jsem mít v záloze něco, co by mi připomnělo, že v mém životě byly i hezké okamžiky a dnešek byl jedním z nich.

S pracháčem jsme zůstali jako úplně poslední, i tak jsem se ale odchodu nevyhnula. Chtě nechtě jsem se musela postavit a odejít. Než jsme ale zcela opustili lóži, udělal pracháč něco nečekaného. 

„Nejsi tu naposledy, Bells, slibuji,“ pronesl mi šeptem do ucha a zpečetil to něžným úsměvem.

V ten moment se něco změnilo.

Uvěřila jsem mu.

Dostat se k východu byl nadlidský úkol. Skoro jako by si všichni v Seattlu řekli, že dnes večer půjdou do divadla. Dobrovolně jsem se tiskla pracháčovi k boku a držela se ho za rukáv u saka. Bála jsem se, že by nás mohli rozdělit. On na tom byl nejspíš stejně, neboť se po mě chvíli co chvíli kontrolně ohlížel a pokaždé se na mě nezapomněl konejšivě pousmát. Opakované poskočení srdce jsem už brala jako úplnou samozřejmost.

„Bello?“ doneslo se ke mně znění mého jména a překvapivě to nebylo nijak daleko. Nepřítomně jsem za tím zvukem natočila tvář a vtom se střetla se zlatým pohledem mého společníka. Poznala jsem, že má nejspíš něco na srdci. Nepatrně jsem zaklepala hlavou, abych se přiměla vnímat. „Už se mě můžeš pustit, jsme venku,“ oznámil mi šetrně, ale nijak naléhavě. Bylo to jako vyber si, ale netrvám na tom.

Vzpamatovala jsem se rychle. Zmateně jsem zamrkala a téměř ihned od něho uskočila o půl metru do strany, kdy jsem při svém náhlém výpadu málem srazila ze schodů postarší pár. Zamumlala jsem něco jako omluvu a hodila vyčítavým pohledem po pracháčovi, který se snažil nesmát. Odfrkla jsem si a přidala do kroku, abych byla co nejrychleji dole, k autu jsem se však už tolik nehnala.

Zastavila jsem kousek od něho a obrátila se čelem k divadlu. Bylo zvláštní, že ještě skoro před dvaceti minutami jsme seděli v křesle a sledovali představení a já měla pocit, jako by od té doby uběhl celý měsíc. Vzpomínky nebyly ostré, nýbrž zamlžené. Dnešní večer byl definitivně u konce. To, po čem jsem tolik ještě před odjezdem sem toužila, jsem chtěla zničehonic oddálit. Představa, že bych teď měla nasednout do pracháčova auta a nechat se odvést domů, se mi z nevysvětlitelného důvodu nezamlouvala.

Aniž bych si to uvědomovala, nesledovala jsem velkou budovu, ale pracháče samotného, který se právě chystal otevřít dveře u auta. Zpanikařila jsem.

„Ne,“ vyhrkla jsem náhle a upoutala tak jeho plnou pozornost. Přešlápla jsem z nohy na nohu a horlivě při tom vrtěla hlavou ze strany na stranu. „Nechci jet ještě domů.“ Těžko se dalo odhadnout, zda můj hlas zněl víc prosebně či zoufale. Děsila jsem sama sebe. Musela jsem se zbláznit, když jsem tohle řekla nahlas. Na to vzít to zpátky bylo pozdě, to už pracháč stál přede mnou a starostlivě si mě prohlížel.

„Bello,“ začal opatrně, „vím, co jsem slíbil, ale dneska už nic nehrají. Mrzí mě to. Možná bychom mohli –“

„Ale ne,“ umlčela jsem ho a protočila očima nad jeho zabedněností. Nepochopil mě. Sice by se mi líbilo jít znovu dovnitř, ale tentokrát jsem měla na mysli něco jinýho. „Ne, tak jsem to vůbec nemyslela. Napadlo mě, že bychom mohli jít třeba někam jinam.“ Ke konci jsem už spíš mumlala tak, že mi nejspíš nemohl ani rozumět. Když jsem se nad tím víc zamyslela, možná to bylo dobře.

Takové štěstí mě ale nepotkalo. Pracháčův nevěřícný výraz jasně prozrazoval, že mě slyšel víc než dobře a evidentně tomu nemohl uvěřit. Zalitovala jsem, že jsem vůbec něco řekla, měla jsem mlčet. Tohle jsem nebyla já a nehorázně mě to štvalo. Zatnula jsem zuby a nasraně zírala na mašli u bot.  „Víš co? Zapomeň na to a odvez mě za Emily,“ obrátila jsem najednou a chystala se ho obejít, abych se mohla zavřít v autě. Plíce mi sevřel svěrák nejistoty.

Slabý stisk na mé paži mě donutil zastavit. Zaváhala jsem, než jsem se odhodlala zvednout zrak k jeho obličeji.

„Řekni mi, Bello… Kam bys chtěla?“ Stále mě držel, jako by se bál, abych náhodou přece jen neutekla. V mysli mi jako zaseknutá gramofonová deska zněla jeho otázka, ale dobrat se k odpovědi nebylo lehký. Těžce se mi přemýšlelo, když mi do tváře doslova vypaloval díru. Věděla jsem, že bych mohla říct cokoliv a on by mě tam vzápětí zavezl, ale v mysli mi vyskočilo jedno jediné místo, které jsem mu chtěla ukázat. Mé nejoblíbenější. Podvědomě jsem tušila, že tam se mu to bude zamlouvat.

„Bojí se pracháči výšek?“ uculila jsem se na něj potutelně.

„Myslím, že ne.“

„V tom případě jdeme,“ zavelela jsem a vyrazila kupředu. „Ser na auto, nepotřebujeme ho.“ Zabrzdila jsem pracháče, když jsem si všimla, jak nadšeně vykročil ke svému autu. Jak jsem řekla, nepotřebovali jsme ho.

Nebylo to nijak daleko, ale jít pěšky – to byla prostě Bella. Bella, co žila na ulici, nikdy nejezdila autem. A přesně o to mi šlo, chtěla jsem prachatýmu ukázat něco ze sebe. Nemyslela jsem si, že bych to někdy přiznala, ale toulat se jen tak ulicemi mi občas chybělo. Nebyly tu žádné vyměřené hranice, které by mi říkaly, co smím a co nesmím dělat. Tady jsem byla svým pánem. Byla jsem volná.

Čapla jsem pracháče za ruku a vedla ho naučenou cestou. Kdyby se mě někdo zeptal, proč to dělám, těžko bych hledala odpověď. Možná jsem prostě měla dojem, že jsem mu to dlužila. Neprotestoval, když jsme svižnou chůzí překonali silnici, abychom se dostali do parku, poslušně mě následoval. Ač jsem se snažila plně soustředit na cestu, kterou jsem i tak znala jako své boty, neodolala jsem a sem tam se podívala za sebe. Sama sebe jsem se ptala, proč to dělám, ale až na místě jsem konečně pochopila. Pohled na zmateného pracháče byl k nezaplacení.

„Nechceš mi říct, že –“

„Jo, chci,“ zachechtala jsem se, když prstem ukázal nahoru. „Tak nezdržuj a pojď za mnou,“ mávla jsem na něj, aby šel za mnou.

Srdce mi uhánělo jako splašené, když jsem stoupla na první schod, který mě dělil od celého Seattlu. Vyběhnout je mi už pak nedělalo žádný problém. Brala jsem na vědomí, že pracháč za mnou něco říká, ale nad významem jsem v tuhle chvíli nepřemýšlela. Nedočkavostí jsem doslova málem pukla, když jsem ramenem zatlačila do těžkých dveří, ty se s hlasitým zavrzáním následně otevřely. Slastně jsem se usmála, když mě do tváře uhodil studený vítr a rozfoukal mi vlasy do všech stran.

Byla jsem doma.

Mohla jsem vzít pracháče kamkoliv, ale žádné z těch míst neposkytovalo jedinečný výhled na noční Seattle jako právě tahle střecha jedné z nejvyšších budov ve městě. Marně bych pátrala v paměti, kolikrát jsem tu seděla a pozorovala lidi pode mnou. Bavilo mě sledovat ty mravence pohybující se po chodníku a užívat si pocitu, že pro jednou jsem vyšší než oni. Tady jsem byla v bezpečí, nikdo na mě nemohl.

Zhluboka jsem se nadechla a pomalu se přibližovala k samotnému okraji. Pousmála jsem se, když jsem zaznamenala, jak se pracháč za mnou prudce nadechl a automaticky vyrazil kupředu, jakmile jsem vyskočila na římsu. Nahlas ale neřekl jediné slovo. Možná měl pocit, že potřebuju trochu soukromí. Upřeně jsem hleděla před sebe, ale duchem jsem byla zcela jinde. Nedokázala jsem se na nic soustředit, věděla jsem, že je za mnou. Cítila jsem jeho pohled v zádech. Znervózňovalo mě to.

Rezignovaně jsem si povzdechla a uskočila dozadu.

„Vítej v mém světě, pracháči,“ zvolala jsem teatrálně a roztáhla ruce do strany. Počkala jsem, dokud se nepostavil vedle mě, teprve pak jsem se odhodlala na něj pohlédnout. Měla jsem strach, že bych v jeho očích mohla nalézt něco jako opovržení, ten ale zůstal nenaplněný. Upřímný úsměv na jeho rtech mě uklidnil. Jakási tíha mi spadla ze srdce. Z nějakého důvodu jsem chtěla, aby se mu tady líbilo.

„Chodíš sem často?“ zajímal se pracháč a zrakem bloumal po rozsvěceném Seattlu.

„Jo, chodila jsem se často, dokud jsem tě ještě neměla za zadkem, ale od tý doby, co mám na ruce tohle,“ zašilhala jsem směrem k sádře, „jsem tu nebyla. Hádej proč?“ prohodila jsem řečnicky a bez zaváhání se posadila na okraj. Pracháčovo nesouhlasné mlasknutí jsem okatě ignorovala. „Víš, když žiješ na ulici, máš spoustu volnýho času, jenže jeho využití je trochu omezený, když nemáš peníze. Lidi tě nepustí jen tak někam, když vypadáš…“ povzdechla jsem si, „tak jak vypadáš.“ Uchechtla jsem se. „Tím chci říct, že tohle je jedno z mála míst, kde si s tímhle nemusím dělat starosti. Taky je tu klid, samota – žádný znechucený pohledy a tak. Nemám moc ráda lidi, ale to už sis asi stačil všimnout,“ ušklíbla jsem se a lehce se nahnula před sebe. V ten samý moment mi na rameni přistála velká dlaň, která mě přiměla se opět narovnat.

Překvapeně jsem se podívala na místo, kde se mě dotýkal. Srdce na to zareagovalo po svém. 

„Nenakláněj se, prosím,“ požádal mě šeptem úpěnlivě. Na těle mi naskočila husí kůže, jejíž význam jsem přikládala k chladnému počasí. Marně jsem si ale přitahovala kabát k tělu.

„Máš snad o mě strach, nebo co?“ zažertovala jsem si, abych se trochu uvolnila. Neklidně jsem se zavrtěla na místě, což si pracháč vysvětlil po svém a ruku z mého ramene okamžitě stáhl zpátky. Těžko říct, zda jsem byla ráda nebo naopak. Uvnitř mě se míchala spousta pocitů, ale ani jeden nepřevažoval.

„Jistě, že mám o tebe strach,“ odpověděl s nepředstíranou vážností pracháč, „nechci, aby se ti něco stalo.“ Doufala jsem, že nepostřehl, jak jsem s jeho přiznáním zkameněla. Měl o mě strach? Nechtěl, aby se mi něco stalo? Ale proč, proboha? Chtěl se mi svou starostlivostí snad zavděčit?  

„Můžeš si dát pohov, nic se mi nestane,“ ubezpečila jsem ho přepadle. „Nepotřebuju, abys mě pořád hlídal, umím se o sebe postarat sama,“ utrhla jsem se na něj neprávem. Rychle jsem se postavila, jako bych si myslela, že tak před tou vlnou provinilosti uteču. Možná jsem chtěla zdrhnout i před něčím jiným, horším.

„Ano, vím, že umíš a velice tě za to obdivuju.“ Zastavila jsem, jako by přede mnou zničehonic vyrostla kamenná zeď, která mě bránila pokračovat v cestě, ale především mě donutila se otočit a podívat se na osobu za mnou.

„Obdivuješ mě?“ zopakovala jsem nevěřícně. Pracháč už stál a já se dvěma rychlými kroky vrátila k němu. „Proč?“ Skoro jsem se mu přitiskla na hrudník jen proto, abych mu v té tmě co nejlépe viděla do tváře.

Netušila jsem, kolik času mohlo uběhnout, mezitím co jsme tam stáli a mlčky si vzájemně hleděli do očí. Minuta, deset, možná hodina. Pracháčovy oči se zaklesly do těch mých a já se nechala omotávat zlatými provazy. Když jsem s ním měla promluvit, dělalo mi to obrovské potíže, tak proč to tak zatraceně nebylo s hleděním do jeho očí? Proč jsem měla pocit, že bych se tam mohla dívat hodiny a hodiny a neomrzelo by mě to? Proč jsem měla pocit, že v tuhle chvíli na světě nebylo nic krásnějšího než to roztavené zlato, které k sobě lákalo čím dál tím víc?

„Bello…“ Cukla jsem sebou, když vyslovil mé jméno. Probrala jsem se z hlubokého transu, uvědomila jsem si, že jsem se ho vlastně na něco ptala. „Žila jsi na ulici několik dlouhých let, a přestože jsi sama nic neměla, ses rozhodla postarat o neznámou holčičku. To je něco, co –“

„Hlavně mě nelituj, jasný?“ umlčela jsem ho dřív, než to stačil vyslovit nahlas a já věděla, že by to dřív nebo později tak dopadlo. Moc dobře jsem v jeho obdivném pohledu viděla i pohled lítostivý. Nestála jsem o jeho lítost, jako jsem nestála o lítost někoho jiného. „Hele, možná jsem se Emily ujala, nemohla jsem přece dovolit, aby skončila sama jako já, ne-li hůř, ale to je tak všechno.“ Otočila jsem se k pracháčovi zády. „Nevidím nic obdivuhodnýho na tom, že s sebou vláčím malý dítě, kterýmu nedokážu zajistit normální život. Já se o ni nedokážu postarat jako… ty,“ zamumlala jsem zahanbeně. „Proto jsem tehdy večer utekla. Věděla jsem, že ty se o ni postaráš líp.“  

„Bello…“ Nešťastně jsem přivřela oči, když s přehnanou hebkostí vyslovil mé jméno. „Podívej se na mě, prosím,“ požádal mě naléhavě a já bez váhání poslušně udělala, co po mně chtěl. Pracháč se na mě povzbudivě usmál. „Já možná mám peníze a dokážu ji zajistit, ale tebe jí nahradit nemůžu. Tím, že ses jí kdysi ujala, jsi jí poskytla něco důležitějšího, než jsou peníze.“ Zmateně jsem zamrkala a naklonila hlavu na stranu. „Domov. Emily tě bere jako svou rodinu, miluje tě a to je něco, co si nemůžeš koupit ani za všechny peníze světa.“ Smutně si povzdechl. „Na co ti je bohatství, když se o něj nemáš s kým podělit.“

Něco mi říkalo, že se za tím skrývalo víc, než se na první pohled mohlo zdát. Musela jsem uznat, že na jeho slovech něco bylo. Nebyla jsem sice bohatá, neměla jsem se o co dělit, přesto jsem si život bez Emily neuměla představit. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co by se mnou bylo, kdyby mi osud do cesty nepřinesl Emily. Ale za posledních několik uplynulých dní jsem si častěji uvědomovala, že ona už nebyla ten jediný důvod, za který jsem byla vděčná. Bylo tu i něco jiného, někdo jiný, kdo mi nečekaně vtrhl do života a za nehorázně krátkou dobu po všech pečlivě vybudovaných hrázích zanechal jen pouhé třísky.

„Nemyslela jsem si, že to někdy řeknu nahlas, ale už ani tolik nelituju, že jsem tě tehdy v parku chtěla okrást,“ připustila jsem s předstíraným znuděním.

„A já nelituju toho, že ti má čelist zlomila ruku,“ vrátil mi to pracháč a srdečně se u toho zasmál. Dotčeně jsem si založila ruce na prsou. Sadista. „Znamená to, že ode dneška jsme přátelé?“ ptal se nadějně pracháč, čímž mě akorát pobavil. Jestli si myslel, že si teď budeme svěřovat svá nejtajnější přání a tajemství, tak se šeredně spletl.

„Přátelé? My dva? Na to zapomeň, chlape. Já se zásadně s pacháči nekamarádíčkuju,“ zvedla jsem výhružně ukazováček a zašermovala jím před jeho obličejem. Pracháč přikývl na znamení, že přesně tuhle reakci ode mě očekával. Pousmála jsem se. Cítila jsem se podivně klidná a šťastná. „Co je to?“ Zvědavě jsem pozvedla obočí, když pracháč z vnitřní kapsy u svého saka vyndal podlouhlou krabičku a se zamyšleným výrazem ve tváři ji otáčel v prstech.

„Dárek pro tebe,“ řekl bez otálení a paži i s tím tajemným předmětem natáhl ke mně. Zavrtěla jsem hlavou a automaticky o krok ustoupila. Žaludek se mi scvrkl do velikosti pingpongového míčku. Vyděšeně jsem se dívala na pracháče, kterého má reakce podle všeho nijak nepřekvapila, a dál setrvával na místě s napřaženou rukou. Nechápala jsem, co má tohle znamenat a tajně vyčkávala na chvíli, kdy řekne, že to je vtip.

„Nějak nechápu, proč mi chceš něco dávat. Přece jsem ti teď řekla, že přátelé nejsme a nebudeme,“ blekotala jsem rozhozeně a sotva popadala dech, zrakem jsem ale neustále utíkala k nabízené věci. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě nezajímalo, co se ukrývalo uvnitř.

„Máš přece narozeniny,“ nenechal se odradit pracháč a přistoupil blíž. Srdce s blížícími se kroky postupně zrychlovalo svou tepovou frekvenci. Z toho nepřetržitého vrtění hlavou mě začínalo bolet za krkem.

„Byli jsme v divadle, myslela jsem, že to byl dárek k mým narozeninám,“ zmatkovala jsem. Moje přesvědčení s každou uplynulou vteřinou sláblo a sláblo. Na sucho jsem polkla. Přinutila jsem se odtrhnout zrak od té věci a přesunout ho k pracháčovi. Naivně jsem doufala, že se třeba ten jistý předmět v nestřeženém okamžiku vypaří a… Nechtěla jsem od něj žádná dárek, kurva!

„To ano, ale tohle je ode mě, jenom ode mě.“ Zajíkla jsem se, když mě pracháč vmžiku oka chytil za zdravou ruku a krabičku mi tam doslova vecpal násilím. Opět jsem od něj chtěla uskočit, ale obratně mi v tom zabránil. Tiše jsem zaskučela.  

„Odpoledne jsem jasně říkala, že od tebe nic nechci a to pořád platí,“ pokoušela jsem se z toho stále vykroutit, ale i tak jsem věděla, že tohle je už předem prohraný boj. Jeho nekompromisní pohled mě v tom akorát utvrzoval.

„Tak se aspoň podívej dovnitř, prosím, Bello.“

Přemoženě jsem svěsila ramena a rozhodla se to otevřít. Plánovala jsem se jen mrknout, co je uvnitř a zase mu to poté vrátit zpátky. Ať už se tam skrývalo cokoliv, nechat jsem si to nemohla. Než jsem samotnou modrou krabičku otevřela, rozpačitě jsem letmo zašilhala k pracháčovi, který vypadal značně nervózně. Prsty se mi z neznámého důvody klepaly a ani srdce se svým zběsilým tempem nezůstávalo nijak pozadu.

Dech společně se slovy se mi zadrhl v krku a sametové pouzdro samým překvapení skoro vypadlo z dlaně, když jsem konečně nahlédla dovnitř. Podvědomě jsem tušila, co se v takových krabičkách skrývá, přesto jsem doufala, že se pletu. Nepletla. Rozechvěle jsem zrakem jezdila po té jemné lesklé věci a nemohla uvěřit, že je opravdu určená pro mě. Úzký stříbrný náramek posetý drobnými kamínky mi vehnal slzy do očí. Rychle jsem zamrkala, abych je rozehnala, a abych zabránila jejich opětovnému znovunavrácení, zaklapla víčko. Prsty jsem přejížděla po hladkém povrchu a mlčela. Nenacházela jsem slova, kterými bych vyjádřila to, co se právě odehrávalo uvnitř mě.

Bála jsem se pohlédnout na pracháče, ačkoliv jsem věděla, že právě na tohle čeká. Jistě pro něj muselo být mé zaryté mlčení ubíjející. Poznala jsem, jak se neklidně ošil.

„Jestli se ti nelíbí, tak ho můžeme vyměnit za jiný,“ nevydržel a začal zjišťovat co je špatně, jenže se spletl – špatně nebylo vůbec, ale vůbec nic.

Stále v tichosti jsem nepatrně zatřásla hlavou. „Je to to nejkrásnější, co jsem kdy viděla,“ špitla jsem a zvedla k němu oči, „ale nemůžu si to vzít.“ Chtěla jsem mu krabičku se šperkem vrátit, ale nedovolil mi to. Obě paže si strčil za zády a couvl dozadu.

„Nechápu, Bello, právě jsi řekla, že se ti líbí.“

„Je od tebe vážně hezký, pracháči, že mi chceš dát něco takovýho, ale já si to opravdu nechat nemůžu, takže na…“ Vykonala jsem další pokus o vrácení, který opět skončil fiaskem. „Přestaň a vezmi si to zpátky,“ zavrčela jsem podrážděně, „určitě to muselo stát spoustu peněz.“

„Nevezmu,“ ukončil debatu pracháč a zastrčil si ruce do kapes. „Dal jsem ti to, ty sis to vzala, takže je to tvoje, Bello, dělej si s tím, co chceš, klidně to hoď ze střechy dolů.“ Nezaujatě pokrčil rameny. Nevěřila jsem vlastním uším, on vážně chtěl, abych něco takového zahodila? Naštvaně jsem si založila ruku v bok, moc dobře jsem si byla vědoma, odkud vítr fouká. Pohledem jsem střílela od něj ke krabičce a rozhodovala se, co s ním udělat.

„Už jsem ti někdy řekla, že jsi ten největší idiot na světě?“ povzdychla jsem si zoufale. Pracháč se nadšeně usmál.

„Znamená to snad, že si to necháš?“

„Ano, nechám,“ zabručela jsem, „ale jen proto, že je mi líto to zahodit, aby bylo jasno,“ dodala jsem vzápětí. Trochu neochotně jsem si ho nechala pracháčem připnout na ruku, ale musela jsem uznat, že mi opravdu slušel.  

„Je perfektní,“ zhodnotil pracháč a já si nervózně odkašlala.

Co se v takových chvílích dělalo? Měla jsem mu poděkovat? Co pak? Pusa na rty, pusa na tvář či snad objetí? Neohrabaný úsměv z mé strany mu musel stačit. „Asi bychom měli jít. Celá se třeseš.“ Jako bych si až s jeho sdělením uvědomila, že má pravdu. Určitě se od doby, co jsme sem nahoru přišli, výrazně ochladilo, ale ten třes s tím neměl co dělat, to jsem věděla jistě. Neodporovala jsem a to ani tehdy, když se mi na ramenou objevilo jeho velké sako.

Naposledy jsem se kolem sebe rozhlédla a pomalu se vydala k východu. Mrzelo mě, že už byl konec. V tichosti, ponoření do vlastních myšlenek jsme se dostali ke dveřím. Pracháč je ochotně otevřel a naznačil mi, že mám jít první. Než jsem tak ale učinila, musela jsem mu ještě něco důležitého říct. Něco, co mě už dlouho dobu svrbělo na jazyku.

„Děkuju, děkuju za všechno… Edwarde.“

»Shrnutí«

To, na co jste všechy od samého začátku povídky čekaly, je tady! Užívejte si to dokud jde, protože od příště přitvrdíme a líbit se vám to nebude. 

Děkuju za komenty u předchozí kapitoly a zároveň se ještě omlouvám za to čekání, ale vážně mi to v poslední době moc nejde. Vážím si ale vaší trpělivosti, jste úžasné!

Speciální poděkování pak patří těm hodným dušičkám, co pro mě a Lepší zítřky hlasovaly v anketě o nejlepší povídku měsíce. A právě vaší zásluhou se moje povídka dostala na skvělé 4. místo! Je to neuvěřitelný - děkovat je málo, ale i tak - děkuju!!!

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lepší zítřky - 11. kapitola: