Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lepší zítřky - 12. kapitola

The Hillywood Show


Lepší zítřky - 12. kapitolaMiláček. Sbližování Belly s Edwardem nadále pokračuje, ale na obzoru se objevují první bouřkové mraky a vidina lepších zítřků mizí kdesi v dáli.

 12. kapitola

„Fuj, táhni do prdele,“ zamručela jsem rozespale, když jsem zaznamenala cosi mokrého na své tváři. Automaticky jsem si na to vlhké místo zašátrala rukou. Cosi lepkavého mi ulpělo na prstech a to mě dostatečně probralo. Ještě než jsem ale úplně rozlepila oči, rozmáchla jsem, přičemž jsem narazila na něco chlupatého vedle mé hlavy. „Okamžitě mazej pryč, psisko,“ zahudrala jsem, když mi došlo co to je a poslepu jsem sundala tu kuličku z postele na zem. Dvakrát na mě štěkla, aby mi ukázala, co si o mně myslí.

Užuž jsem se chtěla otočit na druhou stranu a pokračovat ve spánku, když vtom se mi pod něčí váhou prohnula matrace pod nohami. Nahlas jsem zavrčela a bouchla pěstí do polštáře. Neohrabaně jsem se posadila, abych mohla tomu zvířeti ukázat, kde je jeho místo, ale to, co mi okupovalo postel, nebylo zvíře, ale moje Emily. Růžové pyžamo a vlasy rozházené na všechny strany naznačovaly, že před chvílí teprve vstala. Zatímco já se ale cítila, jako by mě přejel parní válec, její tvářička vypadala svěže.

„Bože, proč ještě nespíš?“ Znovu jsem plácla sebou do peřin a přetáhla přes sebe přikrývku. Marně jsem se pokoušela rozpomenout, v kolik jsme s pracháčem dorazili, ale jistě už muselo být několik hodin po půlnoci. To by vysvětlovalo tu neustálou potřebu spánku.

„Těšila jsem se na tebe,“ řekla Emily a já v jejím hlase zaslechla náznak úsměvu. Odkryla jsem se a pokynula hlavou, aby šla ke mně. Přitáhla jsem si ji těsně k sobě a přes nás obě pak přehodila deku. Pohladila jsem ji po vláskách a následně do nich vtiskla letmý polibek.

„Taky jsem se na tebe těšila, broučku,“ zašeptala jsem jí do ouška.

„Edward tady spal s tebou, Bello?“ položila mi zničehonic Emily naprosto nesmyslnou otázku, až to ve mně hrklo. Vůbec jsem nechápala, jak ji mohlo zrovna tohle napadnout. Odtáhla jsem se od ní, abych se jí mohla podívat do tváře. V jejím pohledu jsem nezahlédla nic jiného než obyčejnou zvědavost.

„Proč… Jak… Kde jsi k tomu přišla, prosím tě?“ koktala jsem a snaha o naprostou lhostejnost vyšla v niveč. Už jen ta představa, že já a on mi způsobovala srdeční kolaps. Emily si ale naštěstí ničeho nevšimla.

„No přece podle jeho bundy,“ vysvětlila mi důstojně a já byla ještě zmatenější než před chvílí. Po ránu mi to vůbec, ale vůbec nemyslelo – neměla jsem ponětí, o čem to mluví tentokrát. Jaká bunda? „Asi si ji tady zapomněl,“ přemýšlela Emily nahlas a drobný prstík namířila na křeslo před oknem. Zrakem jsem následovala směr, jakým ukazovala a vzápětí jsem se pobaveně zasmála.

„Ach tak,“ usmála jsem se shovívavě, „to je sako, které jsem měla včera na sobě, když jsem se vrátila, víš?“

„Ale vždyť je Edwardovo,“ zamračila se přemýšlivě Emily. Pravděpodobně ji nešlo do hlavy, proč ho tu mám, když není mé. Pochybovala jsem, že pochopí, když jí to začnu vysvětlovat, ale přesto jsem se rozhodla to aspoň zkusit. 

„Ano, to je,“přikývla jsem zlehka, „ale on mi ho půjčil.“ Aniž bych si to uvědomovala, usadil se mi na tváři blažený úsměv. Zděsila jsem se. Rychle jsem zatřepala hlavou a odtrhla pohled od toho drahého kusu oblečení, který za všechno mohl. Dokonce jsem stále cítila jeho omamný parfém, který mě do posledního kousíčku rozechvíval. Krátce na to jsem ale zjistila, že zdrojem oné vůně jsem já sama. Nenápadně jsem si přičichla k vlasům, které jí byly doslova přesyceny. Už teď jsem věděla, že mé první kroky, až opustím útočiště postele, povedou do koupelny rovnou pod sprchu.

„A proč ti ho půjčil?“ Přestala jsem se očichávat a raději se soustředila na Emily, která se mi snažila ukázat, jak hodně zvědavá někdy umí být.

„Protože mi byla zima.“

„Proč? Ty jsi neměla vlastní bundu?“

„Hele, ty starostko,“ zvolala jsem naoko zděšeně, „radši mi řekni, co jste tady včera s Alice dělaly.“

Zabralo to. Můj pokus o změnu tématu se nakonec ukázal jako úspěšný. Emily jako by rázem zapomněla, o čem jsme se to před tím bavily a nadšeně mi začala popisovat snad každou uplynulou vteřinu ve společnosti Alice. Už jen z jejího povídání jsem poznala, že si pracháčovu bláznivou sestru oblíbila. Nepřekvapovalo mě to. Možná mě mělo děsit, že tak lehce přilnula k prakticky cizím lidem, ale smířila jsem se s tím. Nemohla jsem jí říkat, s kým se má nebo nemá bavit, zvlášť když byla malé důvěřivé dítě. Trochu jsem jí to i záviděla. Častokrát jsem si představovala, jaká bych asi byla já, kdyby mě matka jako malou neopustila. Byla bych stále tak nepřátelská vůči každému nebo úplný opak? Těžko říct, o tom jsem se opravdu mohla jen domnívat.

„Bello, odkud máš tohle?“ dala se do dalšího vyzvídání Emily, když jsem jí podrobně dovyprávěla, jaké to bylo včera v divadle. Tentokrát ji zajímalo zápěstí mé levé ruky, čímž mi akorát připomněla dárek od pracháče. Srdce se mi zatřepotalo, když se mi kolem žaludku rozlilo podivné teplo. „Je to moc pěkný,“ rozplývala se, ale já už ji vnímala jen tak okrajově.

„To mi dal Edward,“ přiznala jsem s dalším připitomělým úsměvem a přejela po náramku opatrně prsty, jako bych se chtěla přesvědčit, že tam opravdu je a nezdá se mi to.

Stále jsem nemohla uvěřit, že se mi rozhodl něco dát něco tak překrásného a stále jsem nemohla uvěřit, že jsem si to od něj vzala. Nelitovala jsem toho. Myšlenkami jsem se vrátila do včerejšího večera. V hlavě se mi začala odehrávat celé scéna od chvíle, kdy jsem spatřila tu krabičku. Znovu jsem tak před očima měla Edwardovu spokojenou tvář, když jsem si nechala jím vybraný dárek připnout na ruku, ale ani to se zdaleka nevyrovnalo tomu, jakým úsměvem mě obdařil, když z mých úst poprvé zaznělo jeho jméno.

Ze zasněné chvilky mě vyrušil uši drásající zvuk, který se víc a víc stupňoval. Emily se válela po posteli a div se nepopadala za břicho. Nechápavě jsem nad jejím potrhlým chováním vrtěla hlavou. Založila jsem si ruce na prsou a s tázavě pozvednutým obočím jsem čekala, kdy se uklidní a sdělí mi, co jí přišlo tak vtipné.

„To už by stačilo, ne?“ došla mi trpělivost.

„Ty-ty ho máš ráda,“ dostal ze sebe ten skřítek v dalším záchvatu a ukazovala u toho na mě. „Ty ho máš ráda, řekla jsi Edwardovo jméno.“ Můj zmatkem poznamenaný výraz postupně přecházel v dotčený, až ho docela poznamenala zlost. Emily utekla z postele. „Bella má ráda Edwarda, Bella má ráda Edwarda,“ hulákala z plných plic a poskakovala ztřeštěně po pokoji.

Jak nejrychleji to šlo, jsem se vymotala z peřin, chytila ji a přitiskla dlaň na tu užvaněnou pusu. Nechtěla jsem, aby vyřvávala něco, co není pravda, ještě by se to mohlo donést k těm nesprávným uším. Netušila jsem, že když začnu pracháčovi říkat jménem, to trdlo si to vyloží po svém. Možná jsem jí kdysi neměla říkat, že pokud živou bytost nazveš pravým jménem, vytvoříš si k tomu jistý citový vztah. Byla jsem pitomá.

Posléze, co se mi povedlo Emily umlčet a vysvětlit jí, jak to je, jsem ji vyhnala do jejího pokoje, aby si vyčistila zuby a převlékla se. To samé jsem udělala i já a následně se odebrala vrátit půjčené sako majiteli. Popravdě se mi tam dvakrát moc nechtělo, nějak jsem nevěděla, co bych měla říkat, jak se tvářit a celkově jak se k němu chovat. Sama jsem ale netušila, proč jsem kvůli tomu, že bych se s ním měla setkat tváří v tvář, tak vyváděla. Možná za to mohl ten neutuchající pocit, že se mezi námi dvěma něco změnilo. Bohužel co to něco bylo, jsem stále nedokázala určit. Proto jsem se rozhodla to ignorovat. Nasadila jsem masku, jakou by mi mohl závidět kdejaký pokerový hráč, a se zvednutou hlavou se ho vydala hledat. V pracovně jsem ho nenašla, tudíž mi nezbývalo nic jiného, než navštívit jeho ložnici.

Zřetelně jsem zaklepala na dveře. Vyčkala jsem asi dvě vteřiny, než jsem přiložila ruku na kliku a otevřela. Nikdy předtím jsem tu nebyla, možná to byl ten pravý důvod, proč jsem se na samotném prahu zastavila a se zatajeným dechem se pátravě rozhlédla po celém pokoji. Velikostí se hravě vyrovnal tomu mému, vlastně celkově se od toho mého výrazně nelišil. Celá zadní strany byla prosklená s výhledem do zahrady, která ale byla momentálně schovaná pod závojem deště, před ní stál dlouhý, pohodlně vypadající gauč béžové barvy, o kousek vedle napravo se pak nacházela obrovská postel. Neušlo mi, jak perfektně byla ustlaná. Edward musel být podle všeho už dlouho vzhůru, napadlo mě, ale přesto jsem se dál nemohla zbavit dojmu, že to spíš vypadalo, jako by tu nikdo nespal. Při té bedlivé prohlídce bylo nemožné si nevšimnout, jaký pořádek tu všude kolem vládl. Pan domácí byl podle všeho velký puntičkář, zato u mě to vypadalo jako na smetišti.

Až při druhém kole studování jeho ložnice jsem si uvědomila, proč jsem sem vůbec přišla. Zamyšleně jsem se zadívala na černé sako v mých rukách. Jelikož tu Edward nebyl, logicky se nabízelo, abych vycouvala a zkusila to později, jenže můj mozek byl zřejmě rozdílného názoru a bez zbytečného otálení vyslal příkaz k mým nohám, aby se vydaly kupředu. Jako nežádoucí osoba jsem vešla dovnitř a tiše za sebou zavřela. Pokradmu jsem se pak krok za krokem přesouvala k šatní skříni oproti posteli. Nervózně jsem si skousla ret. Na okamžik jsem zaváhala, než jsem prsty omotala držadlo a otevřela pravou polovinu. Pusa se mi údivem pootevřela, když jsem spatřila nespočet různých obleků visících vedle sebe. Jestli jsem ještě před chvíli někdy zapochybovala, zda je to Edwardův pokoj, tak po tomhle už nebyl důvod. Krom toho mě ihned do nosu uhodila ta známá nezaměnitelná vůně.

Vyndala jsem jedno z prázdných ramínek a pověsila na něj konečně to sako, jehož část už byla díky mému žmoulání značně pomačkaná. Snaha o narovnání byla k ničemu, tak jsem ho raději poté zastrčila úplně dozadu. Nezavřela jsem a neodešla, jak by následně udělal kdokoliv jiný. Zvědavě jsem nakoukla i do druhé poloviny skříně. Letmo jsem se ještě ohlédla přes rameno, abych se ujistila, že jsem tu stále sama. Moc dobře jsem si byla vědoma toho, že bych tohle správně dělat neměla. Nebylo slušný se někomu hrabat ve skříni, natož mu slídit po pokoji, když u toho nebyl, ale právě ta vidina jistého zákazu mě nutila to udělat. Byla jsem přece jen slabá žena.

Košile. Samozřejmě. Co taky jiného jsem mohla čekat, že tam najdu? Zamyslela jsem se, zda ten chlap má taky jiné kousky oblečení než nažehlené obleky a košile. Debilní otázka, pokud ovšem nespal taky v obleku… Na to jsem si odpovědět nemohla, neboť jsem ho nikdy nezastihla, když se chystal do postele a po ránu vypadal pokaždé už jako ze škatulky. Možná bych mu mohla nenápadně naznačit, že přehnaná péče o zevnějšek na něj v jistých případech může házet špatné světlo. Na teplouše ale vážně nevypadal. Snad. 

Šťourání v pracháčově soukromí se mi zalíbilo natolik, že jsem se rozhodla se mu pohrabat i v něčem jiným než jen v šatníku. Brzo jsem ale přišla na to, že právě ten byl jediným zdrojem informací, co se pracháče týkalo. Něco jako knížky či další osobní věci tady nepřicházely v úvahu, dokonce ani obyčejná televize se tady nalézt nedala. Bylo to zvláštní, neosobní. Skoro jako by tenhle pokoj byl využíván jen minimálně. Jedna z dalších podivností, které jsem tu za dobu svého bydlení zpozorovala. Nepočítala jsem ale s tím, že bych se někdy dozvěděla, proč sem tam odchází uprostřed noci a vrací se brzo ráno, stejně tak jsem častokrát přemýšlela, proč si pořizoval takhle velký barák, když bydlel sám. Copak by mu nestačil nějaký normální byt někde v centru Seattlu? Možná si tím jeho mužský mozek snažil něco vykompenzovat.

Zrovna jsem procházela kolem zavřených dveří, o kterých jsem neměla nejmenší tušení, kam vedou, když právě zpoza nich se ke mně donesl tlumený zvuk. Rázem jsem zapomněla, že jsem vlastně chtěla odejít. Zastavila jsem se a zvídavě se zahleděla na škvíru pode dveřmi, kde se párkrát mihl jakýsi stín. Měla jsem odejít a nevšímat si toho, ale to bych nebyla já. Od toho místa mě dělily pouhé dva kroky, když v tom se dveře samy otevřely a já v tu chvíli zamrzla uprostřed pohybu.

Podvědomě jsem tušila, co za místnost se tam asi skrývá, ale že je to koupelna, mi docvaklo až tehdy, když mě do tváře uhodila horkost páry linoucí se právě odtamtud. Někdo se sprchoval a ten někdo teď stál na prahu a mlčky mě pozoroval – alespoň jsem si to myslela, protože můj pohled byl zaměstnán zcela něčím jiným, než kontrolou jeho obličeje. Bylo překvapivé, jak rychle jsem dokázala oddechovat, když mé srdce pravděpodobně definitivně podlehlo tomu náhlému šoku.

Vedla jsem o pracháčovi různé představy, ale že se mi jednou naskytne šance, kdy budu mít možnost si ho prohlédnout s pouhým ručníkem omotaným kolem beder, taková mezi nimi nebyla – byla jsem si jistá, že po dnešku se to jistojistě změní. Na sucho jsem polka a od toho nicotného předmětu, který zakrýval to nejhlavnější, jsem s doširoka rozevřenýma očima putovala výš. Z dálky jsem zaslechla své jméno, ale nic mě nedokázalo odtrhnout zrak od vypracovaných svalů na břiše, které doslova vybízely k takovému malému, neodolatelnému přesvědčení, zda jsou tak pevné i na dotek. Obě ruce jsem zatnula v pěst, i tak se mi ale nepovedlo docela zahnat to otravné svrbění prstů. Opět jsem polkla, ale tentokrát už pusu plnou slin, když jsem se dostala k neméně vyrýsovanému hrudníku, kde utkvělo pár kapek, které si postupně sjížděly dolů. Měla jsem tendenci překonat tu nebezpečně krátkou vzdálenost a vlastní rukou usušit ty mokré cestičky, jejichž existence mě akorát opět lákala k nakouknutí k jižní části.

Čím výš jsem mířila, tím víc se mi dech zadrhával. Někde mezi jeho klíční kostí a krkem jsem došla do fáze, kdy jsem nevěděla co dál. Zarazila jsem se a přestala pohledem stoupat. Nutně jsem potřebovala nahnat každou vteřinu, která by mi pomohla zmírnit ten třas, co měl nepříznivý vliv na mé racionální myšlení. Jedna moje polovina mi radila dát se na ústup a ani se neohlížet, ta druhá – snad větší – byla pro úplný opak. Možná jsem se prostě zbláznila a možná za to mohla absence jeho zlatavě hřejivého pohledu. Zhluboka jsem do plic nabrala vzduch a se zdlouhavým výdechem jsem konečně zvedla hlavu.

Edwardův spalující pohled mě celou pohltil a já se tak rázem ocitla v bezedné propasti. Padala jsem, nebylo čeho se chytit, nebyla tu možnost návratu zpět. Srdce mi zprudka naráželo do hrudi a probudilo k životu tak ten zdánlivý plamen, který se šířil závratnou rychlostí do celého mého těla. Cítila jsem, jak prostupuje každou mou částí – největší sílu pak nabíral v mých tvářích.

Poprvé za svůj dosavadní život jsem poznala, co je to červenat se.

„Bello, co tady děláš?“ Sametový hlas jako by zpřetrhal všechny ty neviditelné nitě, které měly nade mnou dočasně nad vládu a ovládaly mě. Teď ale byly pryč a já byla volná. Zrychleně jsem mrkala a probírala se z jakého si transu. Odvrátila jsem od něj tvář, přesto jsem si ale nedopustila poslední rychlé mrknutí na to dokonalé tělo. „Potřebuješ snad něco?“

Odkašlala jsem si. Dvakrát. Chtěla jsem mít jistotu, že můj hlas bude znít naprosto přesvědčivě a pevně.

„Ne, nic,“ řekla jsem a zavrtěla nepatrně hlavou se zrakem zaměřeným kamsi do strany. Uplynulo deset tichem těžce prosycených minut, než jsem se rozhoupala k nějaké pohybové činnosti. Zaraženě jsem se k němu beze slov obrátila zády, abych se pokud možno co nejrychleji dostala z dosahu jeho dusivé přítomnosti. Nutkání otočit se a podívat se na něj jsem odolávala do chvíle, než jsem se ocitla na samotném prahu ložnice. Chytila jsem zárubně a statečně se ohlédla přes rameno – možná jsem doufala, že už tam nebude. Doufat se nevyplácí. „Sako máš ve skříni,“ zamumlala jsem neurčitě jako poslední, než jsem konečně vypadla pryč s úkolem najít něco, čím bych si obrázek pracháče v ručníku nadobro vytloukla z hlavy. 

░░░░░░░

„Nééé, já tam jít nechci!“ fňukala Emily s obličejem zabořeným do mé bundy. Držela se mě pevně kolem pasu a odmítala se pohnout zrovna ve chvíli, kdy to bylo žalostně nutné. Konečně přišel den jejího nástupu do školy a ona si usmyslela, že tam nepůjde.

Zoufale jsem si tiše povzdechla a klekla si na jedno koleno.

„Beruško, ale proč, vždyť ses tam přeci těšila,“ snažila jsem se jí připomenout. „Uvidíš, že se ti tam bude líbit.“ Pohladila jsem jí po vláskách, urovnala růžový batůžek na ramenou, a zatímco jsem si přivlastnila jednu z jejích dlaní, jsem se postavila zpátky do stoje, abych ji mohla doprovodit až k samotným dveřím budovy, kde měla strávit následujících několik hodin. Ve skutečnosti ale bylo i mě smutno, že jsme se musely rozdělit.

„Ne-nebude se mi tam lí-líbit,“ popotáhla Emily a utřela si mokrou tvářičku do rukávu. „Nechci tam být sama. Chci zůstat s tebou, Bello.“ Než jsem se nadála, znovu se na mě přilepila jako klíště. Tohle vypadalo ještě na dlouho.

Zajímalo mě, jak to dělaly takové matky se svými dětmi. Jak jim se povedlo dostat je do školy, aniž by musely procházet podobným očistcem? Já se vlastně ani dětem, kterým se nechtělo sedět v lavicích a poslouchat výklad učitele, nedivila. Už takhle se mi ježily všechny chlupy na těle a to jsem jen stála venku na chodníku. Prala jsem se sama se sebou. Tolik jsem chtěla Emily naložit zpátky do auta a vrátit se do domu, jenže tohle bylo pro její dobro. Konejšivě jsem Emily dlaní přejela po zádech a následně se ohlédla za sebe.

Edward trpělivě postával u svého auta, ale když spatřil můj bezradný výraz doprovázený ještě bezradnějším pokrčením ramen, rozešel se k nám. Emily nejspíš vycítila, že nepřišel proto, aby ji vzal a odvezl zpátky za hračkami, a tak se ke mně přitiskla o něco víc.

Nadějně jsem pozorovala Edwarda, jak si dřepá vedle malé a zlehka se jí ode mě snaží alespoň trochu odtáhnout. Byla jsem zvědavá, jestlipak uspěje alespoň on – nějaké pochybnosti tu přece jen byly.

„Princezno, co kdybychom uzavřeli takovou malou dohodu?“ začal otázkou, kterou si chtěl přivlastnit Emilyinu veškerou pozornost. U mě se mu to povedlo hned na poprvé. Zvědavě jsem se na něj podívala a tázavě pozvedla obočí. Byla jsem žádostivá, co si na ni vymyslel tentokrát.

Byla patrné, jak se Emily pere sama se sebou. Jistě se nemohla rozhodnout, zda na jeho otázku zareagovat, nebo ji naopak ignorovat a dál se nás pokoušet přemluvit, abychom ji vzali domů. Ještě chvilku se mi snažila odkrvit ruku, než se mě nakonec pustila a natočila se čelem k Edwardovi, který si ji ihned stáhl k sobě do náruče.

„Jakou dohodu?“ pípla Emily uplakaně.

„Když ty teď půjdeš hezky do školy, tak já tě pak za odměnu odpoledne vezmu do cukrárny,“ mrknul na nic spiklenecky. I slepý by poznal, že to zabralo. Emily už se netvářila tak ztrápeně a dokonce se na její tváři mihl úsměv. Ještě než mu to ale odkývala, podívala se na mě, jako by snad čekala, že jí poradím.

Přikývla jsem.  

„A bez Belly tam musím jít?“ ujasňovala si Emily, co všechno musí obětovat, aby se dohoda naplnila. Edward vyslovení mého jména vzal jako příkaz zrakem se nasměrovat ke mně. Chabě jsem se na něj pousmála a hned pohledem uhnula do strany. Začala jsem předstírat, jak moc mě najednou zaujala střecha protějšího baráku.  

„Ty jsi přece už velká holčička, která Bellu nepotřebuje.“

„A koupíš mi pak zmrzlinovej pohár?“ vyjednávala chytře Emily.

„Kolik budeš chtít.“  

Vyhrál. Povedlo se mu přemluvit Emily, aby se přestala upínat ke mně a sám s ní pak šel dovnitř, aby ji dovedl do třídy. Tak jsem měla dost času dát prostor obdivu, který za krátký okamžik vystřídaly obavy. Měla jsem strach, kdy začne takto manipulovat se mnou. Ještě před nedávnem jsem si byla jistá, že něco takového se stát nemůže, ale s postupem času mé přesvědčení sláblo. Moc dobře jsem si byla vědoma změn na sobě, kterých neustále přibývalo. Všimla jsem si, jak mé tělo reaguje už na samotnou jeho přítomnost. Všimla jsem si, že dělám věci, které jsem předtím nikdy nedělala. Moje pečlivě vytvořená ochranná slupka dostávala trhliny.

Děsilo mě to.

Nechtěla jsem se změnit. Nechtěla jsem být něčí loutkou.

„A je to,“ zvolal vítězoslavně Edward, když se vrátil zpátky za mnou ven. Uznale jsem pokývala hlavou, ale pohledem setrvávala na svých ošoupaných keckách. „Emily poslušně zůstala s ostatními dětmi ve třídě a myslím, že v dalších dnech už nebude vůbec žádný problém ji tam dostat,“ říkal a radost v jeho hlase byla doslova hmatatelná.  

„Fajn, tak jedem,“ zavelela jsem rázně a spěšně se vydala k autu. Vykonala jsem dva kroky, než jsem byla nucena zastavit. Ledové prsty omotané okolo mého zápěstí mi bránily pokračovat v chůzi. Nešťastně jsem k sobě stiskla nejen zuby, ale především i víčka. Naivně jsem vyhlížela okamžik, kdy se ocitnu volná.

S velkým přemáháním jsem se ohlédla. Dvě studně zlata se mě pokoušely pohltit, ale nedala jsem se.

„O co jde?“ Zavrtěla jsem se a trhla uvězněnou rukou směrem k sobě ve snaze naznačit mu, že chci, aby mě okamžitě pustil.

Nepustil. Naopak si mě začal přitahovat blíž k sobě. Srdce mi vynechalo úder a plíce se začaly shánět po větším množství vzduchu. Zděšeně jsem zírala do Edwardovy bledé tváře, kde jsem jen marně hledala jakýkoliv náznak toho, co se chystá udělat. Kdoví proč, jsem se nijak zvlášť nebránila.

„Slíbil jsem Emily, že ji ještě naposledy zamáváme, než odjedeme,“ pronesl mi těsně u ucha Edward a mě naskočila husí kůže, když jsem na tváři ucítila jeho sladký dech.

Nepřítomně jsem následovala směr, který naznačovala jeho natažená ruka a teprve až když jsem v okně ve třetím patře zahlédla povědomou tvář, jsem se dokázala myslet i na něco jinýho než na to, že se právě tisku na to tělo, které jsem před pár dny měla možnost částečně shlédnout bez oblečení. Emily se šťastně usmála, když jsem se přiměla jí zamávat nazpátek. Pak z okna najednou zmizela a už se znovu neobjevila. Zatímco já to brala jako za rozloučení a zároveň tedy jako za šanci se konečně vypakovat z tohoto hororového místa, osoba vedle mě měla nejspíš jiný názor. Stále si mě držel u sebe a ani trochu neprojevil zájem, že bychom se měli posunout dál.

Důležitě jsem si odkašlala. Zafungovalo to a jeho stisk nepatrně povolil, bohatě to stačilo k tomu, abych se osvobodila a odstoupila od něho.

„Bello, počkej ještě, prosím,“ požádal mě naléhavě Edward.

„Co zas?“ protočila jsem očima otráveně. „Snad jsi Emily ještě neslíbil, že tu budeme tvrdnout celý dopoledne,“ strachovala jsem se, ale i tak si to dál mířila k autu. Otevřela jsem dveře, abych nasedla, ale on mi je obratně zase zabouchl před nosem. Zafuněla jsem a šlehla po něm nahněvaným pohledem.   

„Tady už nejde o Emily, ale o tebe.“

Založila jsem si ruce na prsou a podezřívavě přimhouřila oči. Štvalo mě, že mlčel a nebyl schopný ihned vysvětlit, o co tu kráčí tentokrát. Tak jsem si akorát začala domýšlet věci, které se mi ani trochu nezamlouvaly.

„Hele, já už ti snad jednou říkala, že mě do školy nedostaneš,“ zkusila jsem hned tu první a pro mě nejděsivější variantu. Očividně jsem ale byla daleko od pravdy, alespoň to jsem si vyvodila z toho melodického smíchu, kterým mě vzápětí Edward poctil.

„Já jsem ti chtěl jen něco dát,“ vrtěl pobaveně hlavou. „Tedy spíš ti to už nějakou dobu dlužím,“ zamračil se a z kapsy vytáhl balíček bankovek. Nevěřícně jsem vykulila oči. „Taková byla snad dohoda, nebo ne?“ ptal se nejistě, když spatřil můj výraz. Popravdě jsem na mnou stanovenou podmínku, kdy od něj dostanu peníze za každý den, který u něj strávíme, zapomněla.

Střídavě jsem pohledem přeskakovala od zelených papírků k jeho podivně klidné tváři. Nejspíš se ode mě čekalo, že sbalím prachy a hotovo. Před pár dny možná, teď bylo všechno jinak.

„Nechci je,“ oznámila jsem odhodlaně a strčila si ruce za záda. Šok v jeho očích mě pobavil. Ještě dlouho po tom držel dlaň i s penězi u mě, jako bych si to snad měla rozmyslet, když jsem ale bez hnutí dál jen stála naproti němu, utvořila se mu na čele hluboká vráska.

„Je něco špatně?“

Zasmála jsem se. „Nic, jen…“ Odmlčela jsem se. Nervózně jsem se kousla do spodního rtu. Edwardovu dlaň společně s nabízenými penězi jsem přikryla tou svou a pomalu ji sunula zpátky k němu. Přitiskla jsem mu ji k hrudi a hluboce se mu zadívala do očí. „Chci, abys věděl, že u tebe nejsem kvůli penězům, ale protože to sama chci.“

„Jsi si jistá, Bello?“

„Jsem si jistá, Edwarde.“

Byla to pravda. Ano, vidina peněz mě stále lákala, ale ne za takovouhle cenu. Chtěla jsem k nim přijít sama a ne takhle. Předtím jsem je od něj požadovala, protože jsem chtěla jinak utéct, byl to jediný způsob, jak si mě mohl udržet u sebe, teď už nebyl potřeba. Jistě, párkrát jsem na odchod pomyslela, ale kdykoliv se to stalo, tížila mě představa, že bych ho už neviděla. Doufala jsem, že jednou přijdu k rozluštění, co to má znamenat.

Cestou zpátky vládlo v autě ticho. Ani jeden z nás se nepokoušel navázat hovor s tím druhým, za což jsem byla jedině ráda. Přivítala jsem ničím a nikým nerušenou chvilku, kdy jsem si mohla uspořádat většinu myšlenek v hlavě a evidentně jsem nebyla sama. Sem tam jsem se neudržela a zrakem zabloudila k Edwardovi, který si podle všeho ale ani nevšiml. Upřeně sledoval silnici před sebou a občas se mu obočí zamyšleně stáhlo k sobě.

Z přemýšlení nás oba vytáhl dotěrný zvuk vycházející z jeho saka. Krátce se na mě omluvně usmál a vytáhl zvonící mobil z kapsy. Neušlo mi, jak se zachmuřil, když uviděl jméno volajícího. Myslela jsem si, že to zvedne a vyřídí to, ale místo toho pouze zmáčklo jedno z tlačítek a přístroj putoval zpátky na místo. Zajímalo mě, kdo to volal, ale nahlas jsem svou otázku nevyslovila. Neuběhly ani dvě minuty a celá situace se opakovala. Podruhé. Potřetí. Počtvrté už to Edward nevydržel a telefon vypnul úplně. Mým směrem zamumlal něco ve smyslu, že to nebylo důležité.  

„Vysadím tě před domem,“ sdělil už zřetelněji, když jsme se blížili k naší ulici. „Já se musím zastavit v kanceláři a vyřídit pár věcí.“ Všimla jsem si, jak podrážděně jeho hlas zněl. Ani následujícím úsměvem to nedokázal zakrýt. Zauvažovala jsem, že to pravděpodobně mělo co dočinění s tím otravným volajícím.

„Čí je to auto?“ optala jsem se, když mou pozornost upoutalo neznámé auto parkující před naším domem.

„Sakra…“ dočkala jsem se od něj jen místo normální odpovědi. Pro Edwarda ale podle reakce tak neznámé nebylo. Já se ale mohla jen domnívat komu patří, ať jsem se snažila, jak jsem se snažila žádnou cizí osobu jsem nezahlédla.

Edward zaparkoval u obrubníku, vypnul motor, a jak jen mu to prostor v autě dovoloval, se natočil ke mně. Zarazilo mě, jak moc napjatý byl a chvíli co chvíli jeho oči utíkaly směrem k domu, jako by čekal, až z něj někdo vyjde a…  

„Bello, něco bys měla vědět,“ začal vážně a já znejistěla. Smutek vyzařující nejen z jeho očí, ale rovnou z něho celého mě vyděsil. Najednou se mě zmocnil zvláštní pocit, jenž nepředpovídal nic dobrého. Náhle jsem měla nutkání ho zastavit, prosit ho, aby nepokračoval. Bylo mi jedno, jestli tu bylo něco závažného, nechtěla jsem nic slyšet. Ale měla jsem smůlu. „Já… zapomněl jsem ti něco říct,“ nakousl, ale nedokončil, „je mi to líto.“

„Ale co?“ nechápala jsem. „Co se děje?“

„Omlouvám se,“ zašeptal lítostivě Edward a rychle vystoupil z auta. Má otázka tak zůstala pouze viset ve vzduchu.

Povzdechla jsem si smířeně a po jeho vzoru taky vystoupila. V ten samý moment se otevřely vchodové dveře u domu a na prahu se objevila žena. Nikdy předtím jsem ji neviděla, přesto jsem měla dojem, že ji odněkud znám. Její dlouhé, blonďaté vlasy a celkově ta tvář mi byla víc než povědomá. Ladnou chůzí kráčela k nám a já z ní nemohla spustit oči. Závist se ozvala nezvykle brzy. Slovo krásná vedle ní ztrácelo veškerý význam. Zatímco mně ani jednou pohled neopětovala, na Edwardovi jím doslova visela.

Jen tak zběžně jsem si prohlédla její drahé oblečení, nejvíce mě upoutala barva jejích očí, které byla totožná s tou Edwardovou. Ihned se mi vybavila tvář Alice, jeho sestry, a pokud jsem si dobře vzpomínala, měl jich víc. Já se sice s žádnou další nesetkala, ale Emily přece ano. Všechno najednou zapadalo do sebe. Věřila jsem, že je to jedna z jeho sester, ovšem jen do okamžiku, kdy se kolem Edwarda omotala jako břečťan a hladově mu strčila jazyk do krku.  

„Edwarde. Miláčku.“

»Shrnutí«


A je to tu, dámy. Doufám, že jsem si tím nepodepsala ortel smrti a nedosoudila povídku k zániku. Jsem moc zvědavá, co mi na tohle řeknete. Předem všem moc děkuju za komentáře. Jste moje zlatíčka![.ei.]smile13[./ei.]

 
 
 
 
 
 

« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lepší zítřky - 12. kapitola:

 1 2 3 4 5 6   Další »
51. chloe
30.07.2013 [3:54]

chloeVlastne jsem to cekala uz od te jejj fotky ,
ale povidka je to vazne uzasna a bella skvele perli Emoticon

50. míša
01.01.2013 [14:55]

super kapča Emoticon Emoticon
honem další jinak mě klepne pepka Emoticon Emoticon

49. šomík
31.12.2012 [19:43]

tak to je v p...
doufám že to bellu nesrazí
jiak kapitola super Emoticon Emoticon

31.12.2012 [18:09]

NeyimissTo se dalo čekat. Emoticon Ale jelikož je to právě tvoje povídka a já moc dobře vím, že tohle ty ráda svým postavám děláš, začínám se vážně těšit na pokračování. Jsem zvědavá, co si vymyslíš tentokrát, abys je dala dohromady - protože oni určitě spolu budou. Emoticon
Každopádně kapitola skvělá - jako ostatně všechny předchozí - a mně nězbývá nic jiného, než tě vychválit do nebes... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Kim, ještě jednou všechno nejlepší do roku 2013, ať se ti daří a máš hodně nápadů, vstřícnou a nápomocnou múzu a taky hodně lidí, kteří tě budou v psaní podporovat. Emoticon

47. Lareth
31.12.2012 [13:56]

LarethMoc nádherná povídka. Emoticon

13.12.2012 [17:17]

Agule99Jaj, chudák Bells! Ona ho obdivuje a on má přítelkyni! Hádám správně, že je to Tanya? Doufám, že on cítí něco k Bells a že opusté Tanyu, jinak ho vyhledám a uškrtím a vzápětí tebe! Emoticon Emoticon Ne, promiň! Emoticon Ale celá kapča krásná, hlavně přemlouvání Emily, to bylo roztomilý, jak se jí tam nechtělo! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Moc se těším na další kapču, doufám že bude brzy! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

45. Verru
12.12.2012 [21:05]

VerruNo tak to je v .... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

44. Mell
12.12.2012 [18:21]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11.12.2012 [21:00]

Dennniiico to je?! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Co tam proboha dělá tahle osoba?! Emoticon Emoticon

Kapitolka byla jinak skvělá, moc se mi to jejich oťukávání líbilo.....ááááá Bella bude žárlit Emoticon Emoticon Emoticon

Moc se těším na pokračování!!!
Nemůžu se dočkat!!!
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

42. winna
11.12.2012 [19:21]

to neee, jen doufám,že to Bellu nedostane zpět do fáze "nechci od tebe nic a dej mi svatý pokoj".D

 1 2 3 4 5 6   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!