Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ladies of victory - 5. kapitola

22.01.2015 (18:30) • Johnna, Irtemed • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1771×

5. kapitola:

„...tak tedy s modrým lemováním nebo to krémové, já jen, aby švadlena…“

„Nevím!" vpadla jsem té nesnesitelné ženě do řeči. „Nevím, jestli modré, růžové nebo třeba vyválené v blátě. Mně na nějakém hloupém lemování nezáleží!" Na poslední část věty jsem dala obzvlášť důraz. Bylo mi jedno nějaké lemování na ubrusech, bylo mi jedno, jestli se budu vdávat v honosných šatech, anebo v pytli od brambor… Proč musím mít svatbu s... Ani nejhrubší nadávka nedokázala mou „drahou" sestřičku popsat. Chtěla jsem si vzít Edwarda, abychom byli my ti důležití, ti, na nichž spočinou zraky všech, a ne Rosalie s Emmettem. Musela jsem se silou veškeré vůle uklidnit a mile jsem se na tu oplácanou nápodobu vázy, která v tuto chvíli neměla daleko k pláči, usmála. Ona přece nemůže za to, že Carlisle je takový, jaký je – totiž můj papá. Což se dá vyložit též jako největší bastard pod sluncem!

„Omlouvám se, Mary. Jsem jen nervózní z oné svatby. Myslím, že byste se měla raději zeptat Rosalie, stejně by na svatbě nemohlo být nic, co by ona neschválila." Uf. Tak tohle mě celý můj život učili. Jak se ovládat a nedat své emoce příliš okatě najevo. No, teď musím uznat, že to asi nějaký důvod mělo. Mary se uklonila a odešla za Rosalií. Konečně sama. Podívala jsem se z okna, pršelo. Jak neobvyklé. I mě stekla jedna osamocená slza po tváři. Brzy si mám brát toho nejúžasnějšího muže na světě a já se cítím, jako bych spíš měla někoho pochovávat. Co když pro něj nebudu dost dobrá? Co když nebude on dost dobrý pro mě… Už se mi doneslo, jakou má mezi lidmi pověst. Je to prý to samé v bledě modrém jako Carlisle. Mám naše zasnoubení odvolat? Ale co když to vše jsou jen pomluvy nepřejících lidí? Edward je krásný, mladý a úspěšný a spousta lidí mu závidí, takže co když to jsou jen pomluvy? Tolik otázek a žádná odpověď. Ale oni ho neznají, soudí lidi podle obálky jako knihy. A přitom jsou oni ty stvůry. Stačilo tak málo, abych se do něj zamilovala. Teď mi to sic připadá drobátko přitažené za vlasy. Není to poprvé, co dělám ukvapené rozhodnutí, přec si tím jsem v hloubi duše jistá. Zdá se to pošetilé takhle se zamilovat bez větších podmětů, avšak opustit dům, kde bydlí ten ďábel… To je první krok k životu v pravém slova smyslu. Nikdy jsem nezažila takové vzrušení z nějaké osoby, musí to být osud, jinak nevím.

V tomhle stavu mě našla matka.

„Copak se děje, Isabell? Celou dobu se tu jen zavíráš a dokonce jsi vyhodila i Mary. Přece sis to jen s tou svatbou rozmyslela?" Proč jen jsem v její otázce zaslechla naději? Nádech… výdech.

„Ne, matko, nerozmyslela." Proč jen zním jako trucující dítě?

„Já jen…“ hledala jsem ta správná slova, „jsem prostě otrávená z toho, že svatbu budu mít spolu s ní."

„Tak změníme datum," navrhla matka. Kéž by to šlo.

„Ne, matko, pan Aro si přeje, abychom měli s Rosalií svatbu společně, a já si ho nechci rozhněvat takovou maličkostí." Proti vůli jsem se přinutila usmát.

„Dobře, holčičko, ale kdyby sis to rozmyslela…“

„…určitě přijdu za tebou," dokončila jsem její větu, i když jsem věděla, že to neudělám.

Měla bych popřemýšlet nad manželským slibem. Hloupá tradice, že musím vymyslet něco vlastního a že to po knězi nemůžu prostě jen zopakovat, ale co se dá dělat.

„Já, Isabella, odevzdávám se tobě." Proč mi to zní, jako bych se tímto stávala jeho majetkem? Jako stvrzení nekonečného obchodu, který trvá až do smrti?

„Já, Isabella, odevzdávám se tobě, Edwarde, a slibuji,

 že ti zachovám lásku, úctu a věrnost,

ve zdraví i nemoci,

v časech dobrých i zlých,

v hojnosti i nedostatku.

Chci tě milovat i ctít po celý svůj život,

dokud nás smrt nerozdělí."

Ano, to snad není až tak špatné, ještě si to zapamatovat, ale to je to nejmenší. Vždyť muži pro tyhle věci nemají cit. Raději se honí za loveckými trofejemi, jízdou na koni, válkami, obchodem. Nemělo by mu vadit, že nejsem kdovíjaký poetik. A to poezii zbožňuji, ale ačkoli jsem pročetla toliko spisů známých spisovatelů a básníků, nemohu se jimi stát. Rozhodla jsem se srovnat si své pochybnosti v naší překrásně zahradě. Třeba mi květiny pomohou odvát strach.

Po cestě mě však zastavila matka. Co zase chce?! Je tajemná jako stín. Není ji slyšet a objeví se vždy za mnou. Snad je to proto, že mám vždy hlavu ponořenou v oblacích svých spletitých myšlenek a na dění kolem sebe nereaguji. Mlčky jsem trpěla celou cestu a nevnímala její štěbetání až do doby, kdy jsme konečně dorazily do cíle.

„Tak co na ně říkáš?" zeptala se a kývla směrem k šatům, které byly vpravo.

Ležely na mé posteli. Opatrně jsem je obcházela, samozřejmě jen po špičkách, abych je neprobudila. Vypadaly, že se snad vznáší, ale stále spaly na mém loži. Už napohled vypadají, že jsou lehčí než-li vzduch, avšak mám strach, že se rozpadnou v křišťálový písek, když se jich snad jen ostřím prstů dotknu. Pravé hedvábí, to byla matka… oslňující zlato – jejich otcem a krajky, jimiž jsou proseté, to jest jejich ratolestí. Smějí se na mě… Dlouhá vlečka je chrání, jako háb noci chrání její obyvatele. Rovněž protkaný zlatými žílami, opředený nejjemnější krajkami ani to hedvábí, na kterém tančí, není snad příjemnější. A ještě závoj, průhlednější než duch, přesto nejkrásnější, jaký jsem kdy mohla spatřit. Samozřejmě jsou běloskvoucí jako první letošní sníh, ba i bělejší.

Náhle jsem se zlekla, jestli jsou vůbec opravdové, jestli nebdím či nesním. Jediný důkaz jsem nacházela v tom, že se jich dotknu. Má dlaň spočinula na šatech. Přejela jsem je od ramen až po kotníky. Nerozplynuly se, jsem připravena se vdávat!

„To jsou…?" vypadlo ze mě po dlouhé době zatajování dechu.

„Tvé svatební šaty, Bello.“

Právě mě nechuť vdávat se přešla, ty šaty byly oproti těm jejím tak dokonalé, že se klidně budu vdávat každý den, jen abych tu nádheru měla na sobě. Žádná květina na světě by mě v tuhle chvíli nedokázala odpoutat od té krásy. Nejsou to jen šaty, je to hmatatelný sen! Rosalie bude vedle mě vypadat jako chudá příbuzná. Nakonec to nebude až tak špatné, mít svatbu společně. Rychle jsem se šla navečeřet, a pak jsem se nechala po uklidňující koupeli unášet do říše snů. Poslední myšlenka byla na ty nádherné šaty, které již za pár dní obléknu na sebe.

Pro zajímavost. Po hodně dlouhé době další kapitolka. Spíše oddechová, ale chceme se posunout dál. Tak snad nás nějaký ten komentík nakopne k psaní. Doufáme, že se alespoň kapku líbilo! Irtemed and Johnník

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), Irtemed, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ladies of victory - 5. kapitola: