Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krásná ošklivka - 8. kapitola

Edward x Bella na louce - katyloveEd - nepovedený ale tak snaha byla =D


Krásná ošklivka - 8. kapitolaPátrání zahájeno...

8. kapitola

Info o setkání s Edwardem jsem obdržela asi půlhodiny po tom, co jsem zaplula do domu. Čekala jsem na něj jako na smilování. Hypnotizovala jsem mobil a vzývala ho, aby začal zvonit. A když konečně začal, dostala jsem málem infarkt, jak mě to vyděsilo.

Mavis začala bez pozdravu švitořit a nepustila mě ke slovu. Myslela si prý, že se mu vyhne, ale pan šéf má zřejmě postřeh, takže ji hned odchytil. Vyptával se, co tam dělá a ona naopak zpovídala jeho. Vysvětlení, že jde ze cvičení, mu zdá se stačilo. On prý měl v okolí nějaké jednání. Tomu by se dalo věřit jen v případě, že bych nebyla jeho osobní asistentka a neměla dokonalý přehled o jeho schůzkách. Kecal. V okolí mého bydliště se nenacházel žádný podnik nebo restaurace, kam by se Edward mohl vypravit. Tak kam teda šel?! To Mavis samozřejmě nevěděla. Moje bláhová dušička se tím zabývala celou noc. Byla jsem tím tak zblblá, že se mi zdálo o tom, jak mně Edward našel a především odhalil. Sen to byl vyloženě děsivý. Probudila jsem se vyděšená, ačkoliv bylo teprve něco málo po čtvrté ráno. Usoudila jsem, že by jen blázen lezl v tu dobu z postele, obzvlášť když je sobota, takže jsem zase zavřela oči a pokoušela se usnout. A protože jsem měla Edwarda opravu hluboko v sobě, hrál roli i v mém dalším snu. Ten byl beze sporu příjemnější. Hodně horký, plný vzdechů a vzrušení.

Malátně jsem se posadila. Musela jsem spát jak dřevo.  Tělo jsem měla od nehybného ležení rozbolavělé. Pomalu jsem zvedla jednu nohu a položila ji na podlahu, pak druhou a nakonec jsem se s heknutím postavila. Zatmělo se mi před očima. Nehýbala jsem se a čekala, až to pomine.

Nejdřív jsem si zalezla do sprchy. Pustila jsem si vlažnou vodu a doufala, že mě probere. Pořádně jsem se utřela a oblékla se do tepláků a čistého trička. Na nohy jsem natáhla tlusté chlupaté ponožky. Zalila jsem si kávu, pouze do tří čtvrtin hrnku a zbytek dolila mlékem. Do kelímku jahodového jogurtu jsem nasypala trochu müsli a se svou snídaní se přesunula do obýváku k televizi. Tam jsem vydržela až do oběda a možná bych prošvihla i ten, kdyby mě nevyrušilo řinčení telefonu. Neměla jsem zrovna na nikoho náladu, takže jsem ho ignorovala. Třeba si to volající rozmyslí, zadoufala jsem. Ale ne. Telefon vyřvával dál. Ať je to, kdo je to, nemám ho ráda. Film, který jsem objevila na kabelovce, byl zrovna v nejlepším. Zvedla jsem se a pospíchala pro mobil, který jsem po večerním telefonátu s Mavis zapomněla v ložnici, aby mi pokud možno nic neuteklo.

„Haló?!“ řekla jsem maličko naštvaně.
„Bello?“
„Tati?“ To bylo překvapení. Problémy kluka, který se náhle stal otcem, a matka jeho dítěte kamsi zmizela, šly do pozadí.
„Ahoj, zlatíčko,“ zahlaholil. Slyšela jsem za ním nějaký lomoz. „Jak se máš?“
„Ahoj, já… dobře.“ To slovo by mohlo shrnovat všechno, co se v poslední době událo. „Kde jste?“
„V Pekingu,“ odpověděl. „Maminka tě moc pozdravuje.“

Moji rodiče se asi před čtyřmi roky vydali na dovolenou. První exotická dovolená v jejich životě. Táta se živil jako policajt, máma pracovala v knihovně. Jejich život odpovídal standardu malého města, kde jsme žili, když jsem byla menší. Táta ten zájezd koupil k jejich pětadvacátému výročí svatby. Chystali se do Evropy. Řecko. Máma z toho měla noční můry a pořád tátu přesvědčovala, aby zájezd vrátil a jeli třeba do New Yorku. Naši nikdy nevycestovali z Washingtonu. Ale táta se nedal a tak jeli. Od té doby jsem je viděla asi dvakrát. V Řecku se jim zalíbilo a tak se rozhodli navštívit Itálii, Francii, Španělsko… Nakonec objevovali celý svět. Na některých místech byli déle, na jiných jen krátce. Cestou si vydělávali příležitostnou prací na další letenky a jídlo. Zdáli se spokojení. Volali mi… no docela málo. Zpočátku to pro mě nebylo jednoduché. Měla jsem rodiče vždycky po ruce. Mohla jsem se na ně kdykoliv obrátit, mohla jsem se na ně spolehnout a najednou tam nebyli. Máma se mi hodiny omlouvala do telefonu za jejich ukvapené rozhodnutí, ale objevili své toulavé boty… Já to chápu, nic se neděje, opakovala jsem do telefonu a přitom mi bylo smutno. Ale zvykla jsem si. Na všechno se dá zvyknout. Přijeli za mnou jednou na Vánoce. Zdrželi se přesně osmačtyřicet hodin. Druhá návštěva byla na Díkuvzdání. Byla ještě kratší než ta předchozí. Naše vztahy ochladly. Když jsme si telefonovali, byly to jen zdvořilostní fráze. Pořád to byli moji rodiče, ale…

„Taky ji pozdravuj. Kam se chystáte dál?“
„Ještě budeme pár týdnů v Asii, je to tu úžasné. Tolik nádherných míst. Kdybys to viděla,“ rozplýval se. Jo, kdyby, jenže já to nevidím. Přišlo mi to najednou líto. Líto, že se ode mě tak trhli. Líto, že mě nechali samotnou. Oči se mi zalily slzami. To nebylo dobré. Už to bylo dlouho, co jsem kvůli tomu naposledy brečela.
„Super, tati, jsem ráda, že se vám tam líbí. Já mám…“
„Bello, musím už běžet, máme toho ještě moc,“ přerušil mě táta. Mám novou práci, dořekla jsem tedy v duchu.
„Ráda jsem tě slyšela,“ řekla jsem místo toho.
„Já tebe taky.“ Cvak a položil to.

Tak to by bylo. Cítila jsem prázdno. S rodiči to bylo složité vždycky. Mohla jsem si na to zvyknout, ale někdy to prostě bylo moc. Jako třeba právě teď. Rozbrečela jsem se. Nechala jsem televizi televizí, zalezla si do postele, vzala velkého hnědého medvěda s mašlí kolem krku, kterého jsem dostala k desátým narozením a nechala slzy vsakovat do jeho huňatého kožíšku.

æææææ

Blížil se Den díkůvzdání. Volno, na které jsem se moc těšila. Uděláme si s Mavis dobrou večeři, podíváme se v televizi na průvod z New Yorku, popovídáme si, ne, že bychom to nedělaly normální, ale teď to bude mít jinou atmosféru, a půjdeme spát. Letos jsme se měly sejít u ní. Každý rok jsme se střídaly, ale vařily jsme společně. Ani jedna z nás nebyla tak dobrá kuchařka, aby dokázala připravit večeři o několika chodech sama. Asi dvakrát se k nám přidali kamarádčiny rodiče. Bydleli v Severní Karolíně, takže to do Seattlu měli maličko z ruky, ale touha vidět dceru jim nezabránila v tom, zdolat několik tisíc kilometrů. Měla moc fajn rodiče, nechápala jsem její občasné stěžování. Co já bych dala alespoň za polovinu pozornosti, která je věnována jí.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem pana ředitele.
„Dobré,“ usmál se. „Jak se má John… tedy Jack?“ zeptal se a úsměv se mu rozšířil. Zamračila jsem se a stiskla zuby, abych mu něco neřekla. Takhle se mě ptal každé ráno. Jasně dával najevo, že mi to nebaští, ale já se nehodlala vzdát. Prostě budu dělat, že mi jeho otázky ani jejich tón nevadí. Sem tam přihodím nějakou poznámku o tom, jak krásné odpoledne jsme spolu strávili a bude to. Však ho to jednou přestane bavit.

„Skvěle, díky za optání.“ Nehnula jsem ani brvou
„To jsem rád. Dneska za mnou přijde sestra, tak ji pak rovnou pusťte.“ Jako by se dala zadržet. Minule proletěla jak dělová koule. Přikývla jsem.
„Co plánujete na Den díkůvzdání, slečno Swanová?“ zeptal se mě náhle. Povytáhla jsem jeho obočí a marně se pokoušela udržet strnulý výraz. Od kdy ho zajímá, co já dělám? Já se ho taky neptám.
„Budeme mít večeři s Jo… Jackem.“ Jsi blbá, nadávala jsem si v duchu. Tohle nebylo poprvé, co jsem se přeřekla. Je tak těžké zapamatovat si, že se tvůj přítel jmenuje Jack? A ty neříkej ani slovo, varovala jsem Edwarda, jakoby mi to snad mohlo pomoct.

K mému ohromnému překvapení mlčel. V očích se mu objevil zvláštní záblesk a pak se jedním koutkem úst pousmál.

„To bude jistě příjemné.“
„Jistě.“

Semkla jsem rty a stála. Čekala jsem, jestli bude ještě něco chtít. Nic. Zavřel se v kanceláři a já měla konečně klid na práci.

Dosud jsem se nedozvěděla, co dělal v mé ulici. Zato jsem měl přehled o tom, že chodí po podniku a vyptává se na mě. Tedy ne na mě Isabellu, ale na mě na Bellu, kterou potkal na halloweenském večírku. Mavis byla samozřejmě jednou z nich. Přiběhla za mnou tehdy celá vyplašená.

„Byl za mnou. On byl za mnou,“ cedila mezi zuby a rozhlížela se, zda nás nikdo neslyší.
„Kdo? Kde?“ ptala jsem se zmatena jejím chováním i slovy.
„Edward,“ šeptla.
„Cože?“ Popadla mě za paži a zatáhla mě na dámské záchodky. Než se pustila do vysvětlování, zkontrolovala, jestli jsou všechny kabinky prázdné. Jedna nebyla, takže jsme musely počkat, až si paní, jíž jsem znala pouze od vidění, umyje ruce, upraví make-up a vlasy a konečně vypadne. Mavis podupávala nervózně nohou, ruce měla založené na hrudi a ukazovákem pravačky klepala do levé paže.

„Takže?“ vyhrkla jsem, když se za babou zavřely dveře.
„Ptal se mě, jestli jsem byla na večírku sama. Jestli jsem si nepřivedla kamarádku nebo třeba nezahlídla někoho v převleku upírky. Hotový výslech.“
„Co jsi mu řekla?“
„No co? Víš, kolika lidem jsem tě na té párty představila? Všichni si upírku pamatujou. Nemohla jsem přijít s tím, že já nemám tušení, o koho se jedná.“
„Takže jsi mu to řekla?!“ vyjevila jsem se.
„Ne tak úplně. Jen, že jsem se tam s jednou seznámila, ale jelikož jsem trochu víc pila, tak mám trochu okno. A nejsem jediná, byla jsem se tak trochu poptat a tvoje jméno i detaily vypadly i ostatním. Protože jsi tak rychle zmizela, jsi víceméně anonymní.“ Oddechla jsem si. Začínám bruslit po opravdu tenkém ledě.

Do místnosti vplula Alice Cullenová. Vypadala, jakoby právě odešla z předváděcího mola. I přes vytrvalý déšť, který venku otravoval život, měla vlasy načesané, vlastně spíš rozvířené okolo hlavy.

„Dobré dopoledne, dámy,“ pozdravila mě a Denis. Aniž by čekala na odpověď, hned spustila dál. „Slyšela jsem, Isabello, že ta večeře byla úspěch.“ Moment, Isabello? Od kdy? „Věděla jsem, že to zvládnete skvěle. Bratr na vás pěl samou chválu a to Edward moc často nedělá. Škoda, že jsem to nemohla vidět.“ Povzdychla si a vypadala najednou jako dítě, kterému uplavaly hračky. Člověk měl až chuť ji obejmout a utěšit.

„Zase tak úžasné to nebylo,“ odporovala jsem jí. Zavrtěla hlavou a zvedla dlaň, na znamení toho, že mám mlčet.
„Víte, co? Vyřídím to rychle s Edwardem a pak spolu zajdeme na kávu.“ Než jsem stihla nějak zareagovat - odmítnout, protože nemůžu jen tak odejít z práce, znovu zavrtěla hlavou. „Uvolním vás u bratra, nedělejte si starosti.“ A pak už byla pryč. Pořád v šoku z rychlosti jejího jednání jsem zírala před sebe. Denis se zasmála. No jo, jí nečekala minimálně půlhodina ve společnosti té upovídané a neuvěřitelně energické osoby.

Půlhodina… to jsem byla hodně vzdálená tomu, co nastalo. Dvě hodiny na obědě. Slečna Cullenová… Alice, jak mi řekla, mi u šéfa vyjednala volno naprosto bez problémů. Ještě mi popřál dobrou chuť. Copak nemohl aspoň jednou spolupracovat? Alice mě vzala do nóbl restaurace. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Byl to podnik, kam se hodily starorůžové šaty, které na sobě měla Alice a ne kostým vyšlý z módy, co jsem měla na sobě já. Přesně jsem věděla, který kousek z mého šatníku bych si na takové místo oblékla. Bohužel jsem na to mohla rychle zapomenout. Žádné převlékání nebude.

Objednala jsem si salát s krevetami a minerálku. Alice si vybrala stejně. Zjistila jsem, že její apetit je úplně stejný jako u jejího bratra. Jedla minimálně, spíš jen postrkovala zeleninu po talíři. Napadlo mě, co to asi je. Přeci jim nemůže stačit jíst tak málo. Je to snad nějaká rodinná neřest? Vzpomněla jsem si na tmavovlasého obra, který se opíral o ramena krásné blondýnce v jednom z fotorámečků, které měl Cullen na stole. Ten přece nemohl jít takhle. Svaly se nenadělají z dvou soust k snídani, tří k obědu a dalších tří k večeři.

Je fakt, že Alice neměla ani moc čas jíst, protože neustále něco povídala. Vykládala mi o úžasné dovolené, kde byla se svým manželem v létě, o obchodě, který bychom spolu rozhodně měly navštívit, a neopomněla zmínit nejlepší kadeřnický salon ve městě, který bych jednou mohla poctít svou návštěvou. Bezděčně jsem se pohladila po svých vlasech. Čerstvě natónovaných. Zjistila jsem, že přeliv mi moc dlouho nevydrží, hodně se vymývá, takže jeho aplikaci musím opakovat poměrně často. Nejdéle po čtrnácti dnech, kdy se začnou objevovat první záblesky mé vlastní barvy. Já jsem převážně mlčela, poslouchala, kývala a dělala hmm.

„Líbily se vám šaty, které vám dal Edward?“ zeptala se mě.
„Prosím?“ Nechápala jsem, o čem mluví.
„Na tu večeři vám měl dát šaty. Pomáhala jsem mu s výběrem,“ řekla pyšně. Bylo mi docela líto, že ji budu muset zklamat, ale zase ne tak líto, abych jí jasně neřekla, co si o tom myslím.
„Šaty byly krásné, ale není to můj styl, pokud jste si nevšimla. Už jsem i panu Cullenovi řekla, že o žádnou charitu nestojím. Pokud bych potřebovala, mohu si nové šaty koupit sama.“ Můj hlas zněl ostřeji, než jsem zamýšlela, ale byla jsem zase tak rozčílená.
„Oh,“ řekla Alice a rty se jí vytvarovaly do dokonalého o. „To se omlouvám, jestli jste to špatně pochopila. Měl to být spíš dárek za vaši snahu a pomoc při té večeři. Rozhodně si nemyslím, že jste případ pro charitu. Edward jen chtěl udělat hezké gesto a já mu pomohla. Příště zvolíme vhodnější formu,“ vysvětlovala.
„Za tohle všechno jsem placená, není třeba dávat mi dárky.“ Dívala jsem se jí zpříma do očí.
„Není to třeba, ale je to příjemná záležitost. Cullenovi rádi dávají dárky.“ Zubila se na všechny strany.  Znamenalo to snad, že plánuje dál mi dávat dárky?
„Já na dárky moc nejsem,“ odvětila jsem a napila se vody.
„To nevadí, to se naučíte.“ Ona byla tak bezprostřední. Nic nebylo problém.
„Vám asi není zrovna po chuti, jak se oblékám, že?“ zeptala jsem se narovinu.
„Není,“ ujistila mě bez okolků. „Ale jak to tak vypadá, nic s tím nenadělám. Jste hodně tvrdý oříšek. Jenže… mám takové tušení, že… To nic. Nedáte si zákusek?“ odbočila. Ta holka byla neskutečná.


Když jsem mluvila o dvou kapitolách do Vánoc, tak jsem měla moc velké oči. Čas je prevít a teď ho bylo nějak málo, takže jsem ráda, že sjem dala dohromady alespoň tuhle jednu. Snad se líbila. :-)

Ještě jedno malá poznámečka. Já vím, že Edward je upír, tudíž by mu mělo všechno rychle dojít a Bella má ve svém tajemství spoustu mezer, což by viděl snad každý, ale až na to Edward přijde, neříkám, že už to třeba neví, zkrátka až se to rozhodne ventilovat, tak už budeme u konce, protože pak už by to nebyla krásná ošklivka. Proto to trochu natahuju a jdu na to pozvolna. Snad chápete. ;-)

 

 Hezké Vánoce všem!!


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Krásná ošklivka - 8. kapitola:

« Předchozí   1 2 3 4
23.12.2012 [16:23]

Verru Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. Petronela webmaster
23.12.2012 [16:21]

PetronelaSuper kapitola Emoticon opravdu se ti povedla... Jenom jsem byla trochu zmatena z toho, jak byla Bella na zachode s Mavis a potom z ni najednou byla Denis. To je asi tak jedine, co bych vytkla protoze jinak to byla opravdu perfektni kapitola a ja jsem rada ze se ti ji podarilo pridat jeste pred vanocemi - vsichni vime jak silene tohle obdobi je. Takze dekuju za zprijemneni dne u tehle super kapitoly

7. DAlice
23.12.2012 [16:05]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23.12.2012 [15:50]

CatherineCullen Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Pegi
23.12.2012 [15:47]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. BabčaS
23.12.2012 [15:41]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Seb
23.12.2012 [15:35]

Moc se mi kapitola líbila. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23.12.2012 [15:29]

BellaSetJack, John... Emoticon Ona ví, že to on ví. Emoticon Emoticon A to, že byl v její ulici.. je možné, že by se za ní přišel podívat a přesvědčit se, že vypadá tak jak vypadá?
Já totiž doufám, že Mavis odřekne Díkůvzdání a bude Belward večeře, i když to by se pak všechno prozradilo. No, ale nemuselo by, ne?! Stačilo by, kdyby se prostě někde potkali.. Emoticon

Byla to perfektní kapitola! Emoticon Emoticon Emoticon Hezké svátky! Emoticon

1. martty555
23.12.2012 [15:25]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

« Předchozí   1 2 3 4

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!