Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Království chaosu - 5. kapitola

10.07.2012 (07:30) • WhiteTie • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 2645×

Nevím, jak dlouho jsem tu tak seděla a přemýšlela nad tím, co budu dělat, ale přišlo mi to jako věčnost. V hlavě jsem měla doslova vymeteno, nedokázala jsem v tu chvíli přemýšlet nad ničím jiným, než nad tím, že mám sakra velký hlad! Prudce jsem vstala jsem a zabouchala na dveře. Věděla jsem, že za nimi někdo celou dobu je, na stráži, všimla jsem si toho, když mě vedli z trůnního sálu.

„To jste, sakra, zapomněli, že jsem člověk?!“ Nemusela jsem ani křičet. „Krom spánku potřebuju taky jíst, pít a na záchod.“ Bylo mi jasné, že mě slyší. Upíři totiž slyší všechno. Bohužel. Ale nikdo mi neodpověděl. Naštvaně jsem dupala zpátky na svou postel a trucovitě se tam posadila. Seděla jsem tam a přemýšlela jsem o nesmrtelnosti brouka – i když jsem se chvilkama přistihla, že se mi v mysli až často objevuje obličej Edwarda, jak jsem ho, v duchu, oslovovala.

Zanedlouho se otevřely dveře a v nich stál upír, který mi nesl na podnosu hromadu jídla a pití.

„Nemám představu, kolik toho lidi snědí,“ dodal na vysvětlenou a usmál se, když jsem na něj kulila nevěřícně oči. Jen jsem přikývla a vrhla se k tácu, který mezitím položil na podlahu. Začala jsem se neskutečně cpát a než jsem mu stihla alespoň poděkovat, vytratil se. Tak tohle byl asi první milý upír, na kterého jsem narazila. A taky proklatě hezkej upír.

Asi už blbnu, z hladu, nadávala jsem si v duchu. Upír a milý? Nemožné!

Jakmile jsem se najedla, byla jsem schopná se přinutit přemýšlet. Přece jen – s plným žaludkem se přemýšlí mnohem lépe. Zas a znova jsem si přehrávala tu situaci, co se stala v trůnním sále. Nechápala jsem to. Nevěděla jsem, co se stalo a pořád mi to nešlo do hlavy. Když jsem to do toho sálu vstoupila, byla jsem si jistá tím, že mě chce Edward zabít. Že mě chce zničit. Na jednu stranu jsem se mu ani divit nemohla, opravdu jsem mu znepříjemňovala život, to jsem musela samolibě přiznat. Věděla jsem, že díky mně, řady jeho královské gardy značně prořídly. Proto jsem byla vážně překvapená jeho počínáním. Myslela jsem, že se na mě ani nepodívá, přeběhne celý sál svou upíří rychlostí a rozdrtí mi hrdlo. Ale něco ho zastavilo. A já nevím co. Musím zjistit, proč mě ušetřil. Proč mě nezabil a poslal mě zpátky, do vězení. Když to budu vědět, bude se toho dát třeba využít...

Vypadá to, že bude načase, abych si udělala na hradě nějaké přátele... Ten upír, co mi nesl jídlo, by nemusel být špatný. Vypadalo to, že se mu líbím, a myslím, že by byla velká škoda toho nevyužít. Měla jsem totiž na výběr ze dvou možností – buď jsem se mohla z tohohle vězení probojovat, anebo prošukat. Takže – proč nevyužít té přijemnější možnosti?!

Jakmile jsem dojedla, přešla jsem ke dveřím a zaťukala jsem.

„Ehm... Potřebovala bych se na něco zeptat. Byl bys tak hodný a přišel dovnitř, prosím?“ řekla jsem co nejsvůdněji jsem dokázala.

Netrvalo dlouho a slyšela jsem, jak v zámku zarachotil klíč a dveře se pomalu otevřely.

„Co potřebuješ?“ šeptl a za dveřmi se vynořila jeho hlava a nedlouho po tom i celé tělo. Jen tam tak stál a čekal na mou odpověď a já měla čas, abych si ho pořádně prohlédla. Byl snad o hlavu vyšší než já, svalnatý a stavbou své postavy, bych řekla, že i nejmohutnější na celém hradě. Měl světle kakaovou pleť, delší vlasy spletené do dredů a široké, plné rty. Viděla jsem, jak se mu pod tričkem rýsují a napínají svaly a musela jsem uznat, že to byl pohled pro bohy.

„Ehm,“ odkašlal si a tím mě probral z detailního zkoumání jeho postavy.

Zatřepala jsem hlavou a přišla jsem blíž k němu a pohladila ho po tváři. „Chtěla jsem ti jen poděkovat za to jídlo,“ odpověděla jsem a přitáhla si ho k sobě. Vpletla jsem mu ruce do vlasů a přitiskla svá ústa na jeho. Jazykem jsem mu vplula do úst. Cítila jsem, že se chtěl ode mě odtrhnout, ale přitiskla jsem se svým tělem na jeho a jakmile ucítil mé tvrdé bradavky na jeho hrudi, tlumeně zavrčel a přitáhl si mě k sobě ještě těsněji. Opřel mě o kamennou zeď, rozepnul mi kalhoty, sobě taky, a prudce do mě vnikl. Pohyboval se ve mně sem a tam a já cítila tu jeho ledovou tvrdost, která mi vysílala vlny slasti po celém těle. Sténala jsem slastí, protože jsem právě zažívala nejlepší sex svýho života. Byl ke mně hrubý, nebyla v tom žádná něžnost, a to mě na tom ještě víc vzrušovalo a bavilo.

Jak to tak vypadalo, získám třeba víc, než jen informace. Ještě si, k tomu všemu, užiju kvalitní sex s upírem, který může v každé situaci. To se mi začínalo líbit. Možná to vězení až tak špatné nebude...

Edward:

Několik dlouhých dní jsem nevyšel ze své ložnice. Nechtěl jsem nikoho vidět, nikoho slyšet. Chtěl jsem být sám. Mít klid. Moct přemýšlet. Naštěstí to všichni pochopili dost jasně. Tedy alespoň po tom, co byla jedna ze služek nucena uklidit tu spoušť, co jsem napáchal. Věděl jsem, že si to nenechala jen pro sebe a určitě to řekla alespoň mému otci. I když jsem byl král a nemusel jsem se nikomu zpovídat, z otce jsem měl respekt a věděl jsem, že mé chování neschvaloval. V první řadě mi vyčítal, že jsem nezabil Isabellu. Byla problémem a měla zmizet. Měl jsem se o to, jako král, postarat. Bylo to mou povinností.

Seděl jsem bez hnutí již několik hodin. Hodiny se postupně proměnily v dny… Pohyb jsem nepotřeboval, byl pro nás jen projevem lidskosti... V hlavě jsem měl naprosto prázdno. Nedokázal jsem se přinutit přemýšlet, nebo se alespoň pohnout, nebo něco dělat. Nedokázal jsem nic, krom toho, že se mi v hlavě pořád objevoval její obličej. Ty nádherné, čokoládové oči… Dělaly do mě díru, i když nebyly skutečné. Propalovaly mě, podmaňovaly si mě. Věděl jsem, co musím udělat. Musel jsem ji vidět. Chtěl jsem se ujistit o tom, že se mi nezdála, že tam opravdu byla. Že jsem si ji nevymyslel. Že je skutečná. Po nekonečně dlouhé době jsem se zvedl a vyběhl jsem ze svého pokoje. Rozrazil jsem dveře a běžel jsem temnými uličkami volterrského hradu dolů, do vězení. Stráže, které jsem potkal, na mě hleděly a něco si potichu šeptaly. Některé se, ihned, jak mě spatřily, otočily a vydaly se do nitra hradu – určitě podat zprávu o mém pohybu členům mé rodiny.

„Vypadni!“ zavrčel jsem na Santiaga, jednoho z mých gardistů. Jen se poklonil a tiše se vypařil. Jakmile jsem si byl jist, že je pryč, natiskl jsem se ke dveřím a zaposlouchal se. Byla tam. Slyšel jsem její srdce. Cítil jsem její krev. Odemkl jsem dveře a vešel jsem do místnosti. Seděla v rohu, oči sklopené k zemi. Jakmile zvedla zrak a spatřila mě, začala se pomalu zvedat. Podívala se mi zpříma do očí. Já udělal totéž. Hleděl jsem na ni, ona na mě. Stáli jsme tam, bez hnutí, beze slov. To ticho narušoval jen tlukot jejího srdce a zvuk krve, proudící jejím tělem. Pomalu jsem se k ní přibližoval. Chtěl jsem se na ni podívat z blízka. Ona mě vábila, lákala, i když o tom nevěděla. Cítil jsem neskutečné nutkání být jí co nejblíž. Dotknout se jí. Zjistit, zda je na dotek opravdu taková, jakou si ji představuji. Ochutnat její krev. Když jsem byl krok od ní, poprvé promluvila. Její hlas byl jako zpěv sirén. Jako ta nejlahodnější hudba mého srdce.

„Co chcete, králi?“ zeptala se. Mlčel jsem. „Přišel jste mě zabít? To je přece to, co chcete. Zbavit se mě.“ Zasmála se.

Měla pravdu. Měl jsem ji zabít. Bylo to mou povinností.

„Ano, Isabello, přišel jsem dokončil to, co jsem začal. Přináším ti smrt.“ Ani se nepohnula. Nedala najevo žádnou emoci. Strach, úzkost, nic. Kdybych nebyl upír, oklamala by mě. Jediné, co ji prozradilo, bylo její srdce. Splašile uhánělo, až jsem myslel, že jí každou chvíli vyskočí z hrudi.

„Tak do toho, králi,“ zašeptala.

Překonal jsem tu vzdálenost mezi námi. Přitáhl jsem si ji blíž k sobě a zaměřil se na její krční tepnu. Když už musí zemřít, alespoň ochutnám její krev. Nešlo odolat. Naplno mě ovládly instinkty lovce. Už už jsem se chystal zabořit své zuby do jejího bělostného krku, když můj zrak naposledy spočinul na jejích nádherných očích. A to byla chyba. Uvěznila mě ve svém pohledu a já jsem zapomněl na všechno. Kdybych mohl, zapomněl bych i kým jsem. Přiblížil jsem se k ní a místo toho, abych pokračovat, zaměřil jsem se na její rty. Chtěl jsem její krev, cítil jsem ji, mé tělo se jí dožadovalo, ale můj mozek a srdce chtěly něco úplně jiného. Musel jsem ochutnat její rty. Sklonil jsem se k ní a spojil naše rty. Chutnala neskutečně.

Dokud jsem se jí nedotknul, dokázal jsem bojovat. Ale teď, jakmile jsem ji okusil, byl jsem nadobro ztracen.

Jakmile se jednou upír zamiluje, je to navždy…

Odtrhl jsem se od ní, práskl dveřmi a opět jsem utekl do svých komnat. Toto chování bylo pro mě poslední dobou časté.

Co budu, sakra, dělat?! Zamiloval jsem se do člověka, který nemá budoucnost. Do člověka, kterého musím zabít. Do člověka, který ztratil právo žít…

Všem vám moc děkuju za komentáře. Jen díky vám píšu. Protože vidím, že vás to baví. A pak to baví i mě. To, že se Edward zamiloval do Belly a uvědomil si to tak brzo, nám na situaci moc nemění. Alespoň zatím. Pořád je Bella tzv. "nežádoucí č. 1".

Autor: WhiteTie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Království chaosu - 5. kapitola: