Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá sukně dobrá - 6. kapitola

The Host


Každá sukně dobrá - 6. kapitolaPřespávačka se blíží a stejně tak první zmínka o sedmém členovi Cullenovy rodiny. Charlie se rozzuří jako tajfun a Bella to odnese, ale díkybohu má teď někoho, kdo pro ni představuje skvělou podporu. :-) Hezké čtení.

6. VÝMLUVY

Celý další den probíhal naprosto v klidu a já se jen divila, jak moc mě změnili. Povídali jsme si, smáli se a vůbec si nic nedělali ze spolužáků, co nás pomlouvali za zády. A já – po dlouhé době – zapomněla na to, jak moc mi Charlie ubližuje. Nejen tím, že se ke mně chová, jako bych byla nějaká služka, ale i tím, že mi absolutně nevěří a stále si myslí, že jsem zodpovědná za tu krádež v obchodě. Nechtěla jsem to už řešit, ale vždy, když už to vypadalo, že to odezní, se s tím na mě zase vytasil.

Seděli jsme zrovna na obědě, Cullenovi se rýpali v jídle, jako by to bylo bůhvíjak hnusné, a já do sebe pomalu házela těstoviny. Občas jsem po nich hodila zkoumavým pohledem, jestli si vůbec něco dali do pusy, ale nakonec jsem uznala, že mi do toho vůbec nic není, a vlastně drží tu jejich tajnou dietu, takže jsem přestala šmírovat.

„Bello,“ oslovila mě Alice.

Zvědavě jsem k ní vzhlédla.

„Slyšeli jsme jednu takovou… pomluvu,“ zaváhala. S ostatními si vyměnila rychlý pohled a pak se na mě podívala.

Ztuhla jsem. Ach ne, tohle jsem nechtěla. Teď mě budou mít za zlodějku a bude všechno v háji. „Ja-jakou pomluvu?“

„O jedné krádeži, která se stala před pár měsíci. Byla jsi tam hlavní… aktérka.“

Křečovitě jsem polkla a cítila jsem, jak mi všechna krev vyprchala z obličeje. Sbohem naděje na nové přátele…

„Otázka zní: Kradla jsi před několika měsíci v obchodě cigarety?“ zašeptala jsem. Pak jsem zvedla pohled a podívala se každému z nich do očí. „Já to neudělala. Přísahám, že ne, ale nikdo mi nevěří.“

Chvíli se na mě dívali, a pak Rosalie prohlásila: „My ano. Pokud říkáš, že v tom skutečně nemáš prsty, věříme ti.“

„Měla jsem v tu dobu zrovna službu, víte, takže obvinění padlo automaticky na mě. Jenže to byl syn majitelky obchodu, kdo to ukradl, tudíž jakmile jsem vyrukovala s tím, kdo je skutečným viníkem, nikdo mi nevěřil.“

„Mike Newton?“ zeptal se Jasper.

Přikývla jsem. „Ano. Takže pochopím, pokud nebudete chtít – „

„Ani na to nemysli,“ přerušila mě Alice. „Žádné řeči o tom, že bychom se měli stydět, že se s tebou bavíme, ani nic takového. Jsme zkrátka přátelé, a když jsi to opravdu neudělala, pomůžeme ti.“

Nakrčila jsem zmateně čelo. „Jak?“

„Očistíme tě.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, to nejde. Už je to dávno zapomenutá záležitost… teda, jakože už by ten případ nikdo neotevřel.“

„Jsem si jistá, že udělají výjimku,“ pronesla Rose a ušklíbla se. Něco v jejím tónu mi říkalo, že se bude jednat o podplacení. A to jsem nechtěla.

„Ne, prosím,“ zamumlala jsem šeptem. „Nechte to být.“

Mlčeli.

„Dobře, ale jen pro teď. Jestli padne ještě nějaká narážka…“ Emmett nechal větu vyznít do ztracena a mně se ulevilo, i když jsem byla překvapená, jak rychle by se za mě postavili, kdyby opravdu šlo do tuhého.

 

Čas ubíhal a já měla pocit, že Cullenovi znám celou věčnost. Bylo to neskutečné, ale pravdivé. Chovali se ke mně, jako bych byla člen jejich rodiny. Každý den mě vozili do školy a ze školy, povídali jsme si a já v jejich přítomnosti naprosto odhodila nedůvěřivý pocit. Několikrát jsem se s některým z nich společně učila. Charlie se zdál také v pohodě – od té večeře byl nějaký zaražený a moc si na mě nedovoloval, což mě nutilo přemítat, jestli je to kvůli tomu, že se bojí Cullenových, nebo proto, že si uvědomil, že by se tak ke mně chovat neměl.

Nakupování s Alicí jsem díkybohu přežila, ale dala jsem si tajný slib, že se z toho musím napříště nějak vyvléci, protože mě bolely nohy ještě dva dny poté. Dobře, teď trochu přeháním, ale z věčného převlékání jsem byla skutečně unavená, a když Al navrhla, že bychom mohly zajít ještě pro nové boty, vrhla jsem po ni tak zmučený pohled, že mi to nakonec odpustila, i když prohlásila, že nutně potřebuji nějaké „botky na podpatku“. Netřeba vysvětlovat, že pro někoho jako já je chůze na podpatcích naprosto nemožná. Alice to také pochopila, ale nechala si malou naději, že to třeba zkusím.

Když nastal den D, totiž den, kdy jsem měla jít přespat ke Cullenovým, znervózněla jsem. Charlie měl pravdu, že na tyhle přespávačky moc nejsem, ale když se jednalo o ně, udělala bych snad cokoliv. Takže jsem si hned po škole sbalila to nejdůležitější a při balení se snažila představit si, co tam asi budeme dělat. Tajně jsem doufala, že program, který má určitě na starosti Al, nebude znamenat zkoušení oblečení, trénování chůze na podpatcích, či sledování módních přehlídek. Emmett měl podivně šibalský, ďábelské plány chystající, úsměv, když mě vysazovali před mým domem a oznamovali mi, v kolik pro mě přijedou. Bylo fajn vědět, že kdyby se mi něco z toho, co bychom dělali, nelíbili, okamžitě bychom v té činnosti přestali. A to málokdo umí. Takže mi bylo jasné, že nebudu nucena hrát baseball, či montovat auta

Hodila jsem si popruh tašky přes rameno a vydala se dolů. Charlie byl v kuchyni a něco si mumlal hrozivým tónem, z kterého šlo vyvodit pouze: trable.

„Tak já už jdu,“ oznámila jsem mu a nervózně těkala očima po místnosti, abych věděla, proč je v tak nepříjemné náladě – nutno podotknout, že dobrou náladou nikdy zrovna neoplýval. Na kuchyňské lince byly rozházené těstoviny z balíčku a vedle toho omáčka… „Rose tu bude každou chvíli. Vrátím se zítra. Měj se.“

„Ne tak rychle,“ zastavil mě, když jsem se pokusila o únik. Otočila jsem se zpět na něj. Několika kroky se přemístil přede mě a díval se na mě výhružným pohledem. „Cullenovi počkají, potřebuju, abys mi uvěřila něco k snědku. Ty těstoviny, cos koupila v pondělí, se nedají jíst.“

„Musíš je napřed uvařit, tati,“ zašeptala jsem.

„Co jsi – „

Jeho hlas přerušilo hlasité zatroubení klaksonu zvenčí. Omluvně jsem se na Charlieho pousmála.

„Tak ahoj.“

Chytil mě za bundu, sotva jsem udělala krok z kuchyně. Ukázal prstem na kuchyňskou linku.

„Já ale vážně pospíchám,“ prosila jsem.

„Tak to je skvělé – ty nakoupíš nějaké propadlé těstoviny, které div nemají plíseň, a ještě si chceš jen tak někam vypadnout? Ani nápad!“

„Charlie, ty těstoviny se musí napřed uvařit, aby se daly jíst.“

„Vím. Tak to udělej.“

„Rose na mě čeká venku,“ protestovala jsem.

„Okamžitě začni vařit,“ zvýšil hlas a já se přikrčila. V očekávání facky jsem ztuhla na místě a ani nedutala. Nedošlo mi však, že rána přijde až poté, co budu tak nečinně stát. Kdybych se hnula hned v prvním momentě, mohla jsem se tomu vyhnout…

Napřáhl se a roztaženou dlaní pleskl o mou tvář. Oči se mi okamžitě zalily slzami a já se chytla za pálící, jistě červenou, tvář.

Nemohla jsem uvěřit tomu, že mě uhodil. Už na mě křičel, řval, držel mě pevně za loket a násilím mě někam dovlekl, ale nikdy, nikdy mě neuhodil. V koutku mysli jsem byla přesvědčená, že někde uvnitř mě stále miluje jako dceru, takže by to nedokázal. Ale ne – on se do té chvíle akorát neopovážil.

Ublíženě jsem se na něj podívala a v jeho tváři se nezaleskla ani stopa lítosti.

„Tak už to bude?“ zeptal se netrpělivě.

Ale já to nemohla udělat. Nemohla jsem tam zůstat, ne potom, co mě uhodil. S tou největší odhodlaností, jaké jsem byla schopna, jsem zamumlala tiše promiň, o kterém jsem věděla, že uslyší, a vyběhla z domu. Nechtěla jsem, aby se Rosalie v něčem pitvala, ani nikdo z nich, a tak jsem sundala ruku z líčka, otřela si slzy a rozběhla se k Rosaliinu autu.

Když jsem nastoupila a pozdravila ji, všimla jsem si jejího starostlivého pohledu.

„Co je?“ zeptala jsem se nejistě. Co když to ví? Ale jak by mohla…

„Jsi v pořádku, Bello?“

„Proč bych neměla být?“ opáčila jsem s neklidným hlasem.

„Jen tak.“ Stočila své oči na vozovku a vyrazila. Jela jako šílenec, ale já na tu jízdu už byla zvyklá, takže jsem si nedělala moc starosti. Věděla jsem, že tam za chvíli budeme, a tak jsem vyklopila zrcátko nad hlavou a zkontrolovala se.

Sakra! Byla jsem si jistá, že velký rudý flek na líci nikdo nepřehlédne. Jediná výhoda, kterou to mělo, bylo to, že otisk Charlieho prstů byl opravdu neznatelný, takže jsem se mohla snadno vymluvit na to, že jsem upadla a odřela se. Ne, toho by si skutečně nikdo nevšiml. Jenom ten, kdo by věděl, co má hledat.

Měla bych začít přemýšlet nad tím, co se mi mohlo stát…

„Co to děláš?“ zeptala se mě Rose zvědavě, ale v jejím tónu skutečná zvědavost nebyla. Spíš jako taková řečnická otázka.

„Upravuju se,“ vyhrkla jsem první věc, co mě napadlo.

S pochybovačně zvednutým obočím se na mě zadívala. „Ty se nikdy neupravuješ,“ namítla.

Kousla jsem se do rtu a na vteřinu se odmlčela. „Asi mě už Alice nakazila,“ zkusila jsem.

Rose se pousmála, ale stále se na mě dívala s tím nevěřícím pohledem jako předtím. Do pár minut jsme stavily před domem Cullenových a obě vystupovaly. Trochu šokovaně jsem si prohlížela tu obrovskou stavbu a nesnažila se skrýt obdiv. Tohle bylo něco… neuvěřitelného.

„Páni, to je krása,“ šeptala jsem uneseně, zatímco jsem kráčela chodbou za Rosalií. „Esme je… neskutečná. Teda… paní Cullenová,“ opravila jsem se s rudými tvářemi.

„Mám dojem, že ti říkala, ať ji oslovuješ jménem,“ připomněla mi Rose.

„Já vím,“ špitla jsem.

Vešly jsme do obývacího pokoje – pravděpodobně – a já spatřila pět nádherných osob, sedících různě po sedačkovém kompletu.

Pozdravila jsem a oni mě šli přivítat pořádně. Všichni si všimli mé tváře ve stejnou chvíli a ztuhli zděšením.

„Proboha, Bello, co jsi vyváděla?“ vyjekla Esme a zírala na mě.

„Já…“ Do háje! „Upadla jsem,“ řekla jsem a uhnula pohledem od jejich očí. Lhát do očí jsem jim nechtěla. Jim ne. „Zakopla jsem na posledním schodu a uhodila se o roh stěny.“

Každý z nich mi věnoval pochybovačný pohled. To jsem tak průhledná, nebo co?!

„Uhodila ses o roh stěny?“ opakovala po mně Alice se zdviženým obočím a významně se zadívala na Rosalii.

„Ano,“ řekla jsem. „Vždyť to říkám.“

Mlčeli, asi čekali, že jim řeknu pravdu. Neuměla jsem moc lhát, ale nikdy si mě nikdo nevšímal natolik, aby si toho, že lžu, všiml. Takže mě překvapilo, že oni to věděli od první chvíle.

„Co se stalo?“ zeptala se šeptem Alice a dívala se na mě tak laskavě, že jsem to málem vyklopila. Ale nemohla jsem – sice mě uhodil, ale stále to byl můj otec a já ho nechtěla dostat do problémů.

„Zakopla jsem a –“ pokusila jsem se zopakovat svou verzi.

„Jsi hrozně špatná lhářka, Bello,“ pronesl Jasper.

Vzdychla jsem. „Zkrátka to nechte být.“

„Nám to přece můžeš říct,“ řekla Esme a pohladila mě po rameni. „Vždyť jsi člen rodiny.“

Tímhle nečekaným a podle mě trochu předčasným prohlášením mi vehnala slzy do očí. „Opravdu. Prosím.“

„Dobře,“ řekla Alice. „Až budeš chtít, budeme tu pro tebe.“ Usmála se a já na ni vděčně pohlédla. Jak ráda bych to ze sebe dostala – věděla jsem, že kdyby je o to žádala, nikomu by neřekli ani slovo, ale něco ve mně mi bránilo to udělat.

„Pojď, ukážu ti, kde máš pokoj,“ nabídla mi Rosalie, popadla mě za ruku svou ledovou dlaní, která mě už pěkně dlouhou dobu dokázala „zahřát“ daleko víc, než ty ostatní. Kdyby mě chytil za ruku někdo jiný, nikdy by mě to nepotěšilo tak, jako když cítím tuhle ledovou kůži. Nevěděla jsem, proč tímhle znakem trpí všichni v rodině, a nehodlala jsem vyzvídat.

Rose mě táhla po schodech do prvního patra. Postupně ukazovala na dveře, které jsme míjely – její a Emmettova ložnice, Alicin a Jasperův pokoj, Alicin pokoj s velkým P, ve kterém údajně schovává všechny věci, co se týkají módy – i když mi to přišlo jako spíš nějaká historka, než realita; bůhví, co v tom pokoji je,… - až jsme došly na konec chodby v prvním patře a ona se zastavila před jedněmi dveřmi.

„Tohle bude tvůj pokoj,“ oznámila mi a otevřela dveře.

Jako omámená jsem vkročila dovnitř a rozhlížela se kolem sebe. „Jsou všechny pokoje pro hosty takové?“ vyhrkla jsem a přemítala, kde mohli Cullenovi sehnat tolik peněz. Carlisle byl doktor a, uznávám, doktořina vynáší dost, ale byl to chirurg, pracující na normálním oddělení, žádný plastik, nebo soukromý lékař. Esme byla architektka, ale sama řekla, že si spíš přivydělává na menších pracích, než na nějakých velkých zakázkách. A ostatní nevypadali na to, že by si hledali brigády.

„Tohle není pokoj pro hosty.“

„Ne?“ zeptala jsem se překvapeně a zadívala se na ni, plna zvědavosti. „A čí pokoj to tedy je?“

„Tvůj,“ řekla.

„Jak jako… můj?“ zakoktala jsem nechápavě.

Rosalie si založila ruce na prsou, jako by byla připravena se se mnou hádat. „Zkrátka tvůj. Tohle není poslední víkend, co u nás strávíš, navíc je tu pokojů spousty. Chceme, aby si měla pohodlí a cítila se tu jako doma.“

„Rose, já nepotřebuju žádný extra pokoj. Stačí mi spát v pokoji pro hosty, to mi naprosto vyhovuje. Doufám, že jste z tohohle pokoje někoho nevykopli. Jestli tu třeba nespal Jasper, nebo Emmett.“ Zrudla jsem.

„Emmett spí se mnou a Jasper s Alicí,“ ušklíbla se. „Z tohohle pokoje jsme nikoho nevykopli, je tu prostě připravený…“ Chtěla něco říct, ale odmlčela se, zamyšleně a smutně sklopila pohled dolů a pak se s tichou omluvou vypařila z pokoje, stačíc ještě dodat, že až budu mít vybaleno, mám přijít dolu.

Zaraženě jsem zůstala zírat na zavřené dveře, za kterými zmizela, ale nakonec jsem pokrčila rameny, vyndala si pár věcí z tašky a odebrala se k ostatním. Neměla jsem nejmenší tušení, co mají v plánu, a doufala jsem, že se řeč časem zase nestočí ke mně a mé, pomalu ubírající na červené barvě, tváři.

Vešla jsem zpět do obývacího pokoje, ale moji pozornost dřív upoutala komoda s fotkami, než Cullenovi sedící na pohovce, čekající na mě. Zadívala jsem se na jednu z fotografií a zmateně nakrčila čelo. Bylo tam sedm postav. A Cullenových je přece šest.

Kdo to je?“ zeptala jsem se šeptem, šokovaná a omámená z té nádherné tváře, která byla vyfocena víc zblízka na dalších fotkách. Muž – nebo spíš chlapec, mohlo mu být tak nanejvýš dvacet – měl bledou pokožku, zlatavé oči a do bronzova zbarvené vlasy. Byl to jistojistě člen Cullenovy rodiny, ale teď jaksi chyběl. Na tváři měl tak srdečný úsměv, že se mi podlamovala kolena.

Otočila jsem se na ostatní, vylekaná z toho, jak nevhodně jsem se zachovala. „Omlouvám se. Byla to… bezděčná reakce. Jen mě upoutaly ty fotografie.“ Šla jsem blíž k nim, ale neopustila jsem si ještě jeden pohled na toho nádherného muže.

„Nemusíš se omlouvat,“ řekla Esme a hlas se jí podivně zatřásl. Kruci, já určitě uhodila do bolestivého místa rodiny. Co když se mu něco stalo? Byl to bratr a syn?

Sedla jsem si vedle Emmetta na pohovku, než udělám ještě více škody. Všimla jsem si, jak si Esme s Carlislem vyměnili rychlý pohled a pak se zadívali na své děti.

Alice se zhluboka nadechla. „To je Edward.“

Podívala jsem se jí zpříma do očí a viděla, jak je pro ni těžké o tom mluvit. „Alice, nemusíte mi nic říkat. Já se nechci pitvat v něčem, do čeho mi nic není.“

Al zavrtěla hlavou a střelila očima k Rosalii.

„Je to náš bratr,“ pokračovala Rose. „Před pár lety odjel.“

Carlisle vzdychl. „Jel studovat do Anglie s prosbou, že ho nemáme shánět, že se vrátí, až bude chtít.“

Nakrčila jsem zmateně čelo. Že se vrátí, až bude chtít? To mu dovolili jet?

„Kolik mu je?“ zeptala jsem se na otázku, která mě trápila.

„Teď by mu mělo být devatenáct,“ prohlásil Jasper.

Sklopila jsem pohled a stále viděla před sebou jeho obličej. Tak rozpustilý úsměv… Co ho asi donutilo odejít od rodiny…

„Aha,“ zamumlala jsem a pak odvedla řeč od tématu. Nechtěla jsem je trápit. „Nedává nějaká módní přehlídka, nebo baseball?“ zeptala jsem se a usmála se na Alice a Emmetta.

Pousmáli se, ale v jejich očích byla bolest. Kousla jsem se do rtu a v duchu si vynadala, že jsem se vůbec ptala. Alice okamžitě začala vyprávět, co bychom si mohli večer pustit za film, zatímco Esme a Carlisle si vzali bundy, rozloučili se a odešli s tím, že mají něco ve městě. Jasper s Rosalií odešli do horního patra. Starostlivě jsem se za nimi dívala a pak se zpět otočila k Alici. Emmett vedle mě začal přepínat programy v televizi a skutečně hledal baseballový zápas.

A já, přestože jsem nechtěla, abych je znovu rozesmutnila, jsem si nedokázala odpustit občasný pohled na fotografii na skříňce. Pořád jsem ho sledovala. Edward. Jak příhodné jméno k takovému obličeji. Takové starší… každopádně se naprosto hodilo k jménům Rosalie, Emmett, Jasper, Esme, Carlisle a Alice – byly to jména ze starší doby, jako by z jiného století, a on k tomu přesně seděl.

Naklonila jsem hlavu na stranu a přemítala, co asi teď Edward dělá. Vzhledem k jeho zevnějšku zahrnovaly moje myšlenky hlavně nějakou dívku. A protože byl vychován Esme a Carlislem, bylo jisté, že i jeho duše bude stejně čistá jako jejich.

„Nemůžeš od něj odpoutat zrak, viď?“ vyrušil mě z rozjímání Rosaliin hlas a já se podívala tím směrem, odkud jsem ji slyšela. Ani jsem si nevšimla, že už se vrátila dolů.

Začervenala jsem se a plaše nakrčila ramena s provinilým ušklíbnutím. „Omlouvám se. Jen…“

„Já to chápu,“ uklidnila mě Rose, pousmála se a sedla si vedle mě. „Taky se občas na ty fotky zadívám a nejsem schopna podívat se jinam.“

Alice a Emmett se na nás otočili.

„Já prostě…“ Odmlčela jsem se a omluvně se na ně usmála. „Něco v jeho tváři...“ Zavrtěla jsem hlavou a znovu se na tu fotografii zadívala.

Pak už o něm nepadlo ani slovo, přestože jsem si byla jistá, že o něm teď přemýšlí celý dům. I já ho měla plnou hlavu a nedokázala jsem ho odtamtud vyhnat – ani jsem nechtěla. Naprosto mi učaroval.

Když se den ubíral k večeru a Emmett se probíral bohatou zásobou DVD, co Cullenovi vlastnili, a já vycházela z koupelny, převlečená do tepláků a tílka s mikinou, zazvonil mi telefon. Ztuhla jsem hrůzou, protože mi nikdo kromě Charlieho nevolal. Netušila jsem, co by to tak mohlo být.

S malinkatou dušičkou jsem se podívala na displej a srdce se mi rozbušilo ještě více, když jsem spatřila jméno Charlie. Hovor jsem samozřejmě přijala, po dnešku už jsem ho sice nemohla víc naštvat, ale nechtěla jsem nic prošvihnout.

„Ano?“ zamumlala jsem.

„Isabello, vysvětli mi, kde mám sakra tu bílou košili!“ Oddálila jsem telefon víc od ucha, jak táta křičel.

Začala jsem horečnatě přemítat, kterou má na mysli, ale netrvalo to moc dlouho vzhledem k tomu, že Charlie vlastnil všehovšudy košile tři. „Dávala jsem ti ji do skříně,“ připomínala jsem mu.

„Tam ale není,“ odsekl.

Přejela jsem si rukou po obličeji. „Určitě tam je. Měla by být v horní poličce pravé strany skříně.“

Chvíli bylo ticho, jak se táta řídil mou radou. Věděla jsem, že tam je, takže jsem čekala, co asi řekne, až ji tam najde.

„No, je tady,“ přiznal. „Máš štěstí. Ale chtěl jsem s tebou mluvit ještě o něčem…“

Dech se mi třásl, jak jsem netrpělivě vyčkávala, co z něj vyleze.

„Jestli někomu řekneš o tom dnešním odpoledni – mluvím o tom, jak jsem tě musel uhodit za tvé nevhodné chování – tak si mě nepřej.“ K tomu výhružnému hlasu jsem si mohla lehce představit jeho varovný obličej.

„J-jistě, nikomu to neřeknu,“ špitla jsem tiše. „Už musím jít. Měj se, tati.“ Rychle jsem hovor položila, než dostanu znovu vynadáno. Vzdychla jsem a s několika hlubokými nádechy se odebrala do obývacího pokoje, kde na mě už čekali ostatní, kromě Carlislea a Esme, kteří řekli, že si to máme užít sami.

Všechno bylo připravené – seděla jsem na pohovce vedle Alice, vedle níž seděli ostatní, před námi byl kyblík s popcornem a film byl přetočený na začátku. Ale nikdo nestisknul tlačítko play, všichni se na mě zkoumavě dívali… ale toho jsem si všimla, až po několikaminutovém zírání do prázdna.

„Co je?“ ohradila jsem se.

„Nechceš nám něco říct?“ zeptala se Rose.

Pohnula jsem lehce rameny a doufala, že to vypadá právě tak uvolněně, abych je přinutila nechtíc ze mě vytáhnout, co mě trápí. „Ani ne.“

„Bello, dneska jsi přijela z domova s rudým flekem na tváři a s velmi chabými výmluvami, před chvílí ses vrátila seshora se špatně zamaskovaným zoufalým výrazem a teď jsi byla duchem nepřítomná několik minut,“ objasnil mi Jasper a upřeně se mi zahleděl do očí v tak laskavém, upřímném a starostlivém gestu, jako zbytek jeho rodiny, že jsem měla chuť u nich zůstat až navěky a zapomenout na celou Charlieho existenci.

Polkla jsem. Sakra, já jsem vážně průhledná!

„Ale ono opravdu o nic nejde,“ vymlouvala jsem se a v duchu se prala sama se sebou.

„Řekla bys nám, kdyby tě to hodně moc trápilo, viď?“ ujišťovala se Alice.

„Nechci vás zatěžovat svými problémy.“

„Nezatěžuješ,“ vyhrkla Rose.

Sklopila jsem pohled a na vteřinu zauvažovala. „Já vám to chci říct, ale bojím se, že to může přinést trable. Skutečné trable.“

Všichni se na mě více natočili a se zájmem poslouchali.

„Jde o Charlieho. Nechápu proč, ale už od mého narození jsme si moc nepadli do oka. Já si myslím, že je to tím, že… Renée – chci říct, maminka – od něj odešla krátce po mém šestinedělí a odstěhovala se z deštného Forks do slunného Phoenixu. On si pravděpodobně myslí, že je to celé má chyba. Takže jsem s maminkou od té doby žila v Arizoně a Charlieho viděla jen jednou do roka na dva týdny, kdy za mnou přijel. Renée se mu tehdy musela skutečně vyhýbat, protože byl tak neúprosný, stále si myslel, že má šanci, a otravoval ji při každé příležitosti…“ Odmlčela jsem se a provinile se na ně ušklíbla. „Ale tohle vás přece nemůže zajímat.“

„Jestli ti pomůže, když to někdo bude vědět, když se z toho vypovídáš, rozhodně nás zajímá způsob, jak ti pomoct,“ usvědčila mě Alice.

Pousmála jsem se a pokračovala. „Zkrátka to nikdy nebylo v Charlieho přítomnosti moc idylické. Vlastně za mnou jezdil jen, aby se neřeklo, vzal mě na večeři, u které padlo pár otázek na jeho práci a na mou školu – nic víc, nic míň. A pak jednoho dne, v mých patnácti letech, jsem se jednou zpozdila ve škole a ujel mi autobus. Volala jsem mamince, jestli pro mě nemůže přijet, a ona souhlasila. Jakmile jsem položila hovor, spustil se neskutečný liják, takový ten, u kterého je řízení skutečně nebezpečné, a tak jsem se jí snažila dovolat, aby pro mě nejezdila, že počkám na zastávce autobusu pod přístřeškem, až déšť pomine. Maminku jsem musela chvíli přemlouvat, ale nakonec mě ujistila, že tedy zůstane doma. Jenže jsem netušila, že jakmile déšť jen trochu zeslábne, nasedne do auta a vyrazí pro mě. Dojela jsem domů dalším autobusem, který jel o hodinu později, a už tam na mě čekali policisté… Nemohla jsem se z toho vzpamatovat a o nic víc mi nepomohla skutečnost, že musím jít bydlet k Charliemu, s kterým jsem vůbec nevycházela. Nikdy jsem nebyla moc společenský člověk, takže mě netrápilo to, že si nebudu mít s kým povídat, s kým sledovat televizi nebo se smát, spíš mi vadil ten pocit, že mě táta nesnáší.

Samozřejmě mě od počátku obdařoval nenávistnými, obviňujícími pohledy, které mluvily za vše – kvůli mně maminka umřela. A já to věděla, cítila jsem se vinna, ale Charlie mi to připomínal pokaždé, kdy mě viděl. Postupem času se to akorát zhoršilo. Našla jsem si práci, z které mě nakonec vyhodili s tím, že jsem kradla, což mi Charlie nikdy neodpustil, protože je velmi skálopevně přesvědčený, že za to skutečně můžu, a vyčítá mi i to, jak se musel snažit přimluvit se, aby mě nikdo neposílal do vězení. Asi tři týdny jsem konala veřejně prospěšné práce.“ Kousla jsem se do rtu. „To je asi všechno.“ Zčervenala jsem a v šoku vydechla. Všechno jsem jim řekla… Panebože! Postranní myšlenkou mě napadlo, jestli Alici došlo, proč jsem tak vyváděla, když jela tou nebezpečnou rychlostí do nemocnice. Jestli jí došlo, že jsem měla zkrátka strach z rychlé jízdy kvůli mamince – ten minulý čas je důležitý, protože jsem si na to díky Cullenovým musela zvyknout.

„A dneska?“ zeptala se Rosalie s lítostivým pohledem.

„Dneska… mě uhodil. Ale neříkejte to nikomu, prosím, on by mi to nikdy neodpustil.“ Prosebně jsem sepjala ruce.

Alice horlivě přikývla. „Samozřejmě, pokud si to přeješ. A to tě uhodil jen tak?“

„Ne. Chtěl, abych mu uvařila těstoviny, které byly podle něj propadlé – ačkoliv byly normálně tvrdé, potřebovaly jen uvařit. Řekla jsem, že na mě čeká Rose, ale on mi to přikázal. Vypadal tak rozčíleně, že jsem myslela, že mě uhodí, a tak jsem ztuhla. Jenže on to moje ztuhnutí bral jako odpor a až poté mě praštil. Ale nic to nebylo.“

„Uhodil tě víckrát?“ zašeptala Alice.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, jen jednou. Ale opravdu to nikomu neříkejte. Esme a Carlislea tím nezatěžujte a nikdo jiný by mi stejně nevěřil, i kdybych chtěla, aby to někdo věděl.“

„Jsme rádi, že ses nám svěřila,“ pronesl Emmett a usmál se na mě.

Pokrčila jsem rameny a úsměv mu oplatila. „Nikomu jinému nevěřím.“ A byla to pravda. Nikdy jsem k nikomu necítila takovou důvěru jako ke Cullenově rodině.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Každá sukně dobrá - 6. kapitola:

 1
10.08.2013 [23:45]

kikuskaHmmm, takže Charlie je idiot tak či tak. Ale som rada, že už mám jasno aspoň v nejakej časti Bellinej minulosti. Teraz som si však spomenula, trošku sa mi marí, že v jednej z prechádzajúcich kapitol bol okrajovo len v myšlienkach spomenutý nejaký chlapec. A skutočne som zvedavá, čo má toto spoločné s Bellinou minulosťou, nakoľko sú okolo toho také veľké tajnosti.
A myslím, že keď Bella spozná Edwarda a zistí, že už nie je taký, aký býval a za akého ho považuje jeho rodina, asi bude malilinko v šoku.

21. Eleonor
01.08.2013 [20:12]

Já ty Cullenovi prostě miluju :D Emoticon Emoticon

20. kiki
01.08.2013 [18:57]

mooooooooooooooooooc hezká kapitola kdy přidáš další???moc se na ni těšim Emoticon

01.08.2013 [16:12]

alicecullenhale2 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
skvelá kapitola... Emoticon
veľmi sa teším na pokračovanie... Emoticon Emoticon Emoticon

01.08.2013 [15:14]

jesikata Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17. petra
01.08.2013 [15:11]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16. Viky123
01.08.2013 [14:36]

chudák Bella, strašně moc se těším na pokračování, ani nevíš jak moc Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon tak prosím rychle pokračuj Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. Seb
01.08.2013 [13:52]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14. martina946
01.08.2013 [13:46]

Skvělá kapitola. Vážně moc povedená. Emoticon Emoticon
Cullenovi jsou tááááák milý, normálně lepší než v originále Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
No k Charliemu se raději ani vyjadřovat nebudu. Emoticon Emoticon Emoticon
Jen nechápu, jak mohl říct, že za tu nehodu muže Bells. Taková kravina. A poté jí ještě uhodit... K nepochopení Emoticon Emoticon Emoticon
Jak už jsem psala Cullenovi jsou prostě boží a já jsem ráda, že jim to Bells řekla. I když vězení za jednu krabičku cigaret? Emoticon No, ale co vždyť je to jedno. A já si upřimně nemyslím, že bys psala nějak moc naivně. Bella je holt v tvém podání hodně stydlivá a plachá, tak to pak moožná tak vyzní. Emoticon Emoticon Emoticon
Povídka se mi moc líbí a těším se na další díl, doufám, že bude brzy Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.08.2013 [13:27]

NicolettaJsem ráda, že jim to konečně vyklopila. Cullenovi jsou hrozně hodní upíři. Kéž by takoví byli i lidé. Emoticon Neříkám ale, že už takoví neexistují.
Každopádně skvělá kapitola. Emoticon Nezdá se mi, že píšeš naivně, jak zmínila es (zvlášť, když je mi jen 12. Emoticon), ale taky mi přišlo trochu zvláštní to vězení za ukradnutí krabičky cigaret. Emoticon Ale to je teď fuk. Moc se těším na další. Emoticon Emoticon

01.08.2013 [12:52]

mima19974 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. Rena16
01.08.2013 [12:50]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. marcela
01.08.2013 [12:22]

Moc hezká kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon

9. es
01.08.2013 [12:13]

Píše hezky, ale tak nějak... naivně. Veřejně prospěšné práce - 3 týdny - za to, že ukradla pitomé cigarety? Že za to měla jít do vězení? To je hrozná blbost. :D A pak další věci, prostě je to takové... jo, hrozně naivní, tohle to prostě vystihuje. Ale tak je ti 16, že (to mě sice taky :D), ale...

Každopádně tě nechci nějak urážet, píšeš moc pěkně. A až budeš starší, bude to ještě lepší, až získáš nějaký jiný pohled na svět a tak.

01.08.2013 [11:41]

Emi28chúďatko Bella.. :/ dúfam že s tým Cullenovci niečo spravia... :/ ... rýchlo ďalšiu prosím.. Emoticon Emoticon Emoticon

7. Pegi
01.08.2013 [10:33]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.08.2013 [10:30]

Dianeh001Chudák Bella.... Emoticon Emoticon Emoticon Je mi to s její maminkou fakt líto a ještě víc je mi líto, že jí to Charlie dává za vinu Emoticon Emoticon Já ho prostě nesnáším a bylo by pro mě asi nejlepší, kdyby ho Cullenovi rozsápali na kousky a odhodili do stoky! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Tvoje povídka se mi moc líbí, jelikož oddech teď potřebuju jako sůl a jsem fakt zvědavá, jak to dopadne. Každopádně se nemůžu dočkat další kapitoly Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Nicole
01.08.2013 [10:19]

Naprosto skvělá, oddechová povídka Emoticon Honem další kapitolku, jsem napnutá jak kšandy, jak to bude pokračovat Emoticon Emoticon Emoticon

4. niki
01.08.2013 [9:54]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Jana
01.08.2013 [9:14]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.08.2013 [0:52]

chloeSkvělé! Emoticon

1. BabčaS
31.07.2013 [22:12]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!