Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá sukně dobrá - 5. kapitola

Každá sukně dobrá - 5. kapitolaNavštěva. Spor Cullenovi vs Charlie Swan. Upíří rodinka dělá všechno proto, aby v nich Bella nalezla důvěra, a zatím se jim to celkem daří. :-) Snad se bude kapitola líbit.

 

5. NÁVŠTĚVA

„Ahoj, Bello!“ vypískla Alice, jakmile mě spatřila a vrhla se po mně v přátelském – a trochu silném – objetí. Objímala mě jako bychom se neviděly věčnost.

„Ještě chvíli, Alice, a Bella omdlí kvůli nedostatku kyslíku,“ poznamenala Rose a Alice se ode mě odtáhla se starostlivě staženým obličejem.

Usmála jsem se. „Dobrý, jsem v pořádku.“ Ustoupila jsem stranou, aby mohli projít, a postupně je pozdravila. Připadala jsem si, jako kdyby kolem mě procházeli andělé, když všichni za sebou vcházeli dovnitř.

„Bello, chceme ti představit naši matku – Esme Cullenovou,“ pronesla Alice a ukázala na ženu s karamelovými vlasy, které se jí stáčely v nádherných vlnách do poloviny zad, a – nečekaně – zlatýma očima. Samozřejmě byla nadpřirozeně krásná.

Žena ke mně napřáhla ruku a já ji přijala. „Bella Swanová.“

„Těší mě, Bello.“

„Mě také.“ Začervenala jsem se a rukou jim naznačila, aby si odložili, a ukázala do chodby, kudy se jde do jídelny, kde už bylo připraveno osm židlí.

Šla jsem první, když se za mnou ozval Alicin hlas. „To jsi ty?“

Otočila jsem se a spatřila ji, jak se společně s ostatními zastavila u řady fotek vyvěšené na zdi. Už několikrát jsem je chtěla sundat, ale protože to Charlie neudělal, já sama jsem se neopovážila.

Vrátila jsem se k nim zpátky a zadívala se na fotku, kde jsem já s pusou, v které byly tenkrát tak tři zuby, roztaženou do širokého úsměvu a objímám palmu na pláži ve Phoenixu. „Ano, to jsem já.“

„To je roztomilé,“ poznamenala Rosalie a prstem ukázala na další fotografii, kde jsem oblečená do trikotu a baletní sukénky.

„Jo,“ uchechtla jsem se. „Byla jsem nucena navštěvovat taneční lekce – naštěstí brzy vyšlo najevo, že ze mě talent na sporty skutečně nebude, a měla jsem dovoleno toho nechat.“ Emmett se zachechtal. Cítila jsem se tak uvolněně, tak krásně…

„To je tvá maminka?“ zeptala se Alice zvědavě a s úsměvem a veškeré hezké pocity ve mně zmizely.

Podívala jsem se na fotku, kterou měla na mysli, a můj výraz jasně zjihl, když jsem spatřila moji maminku a sebe, jak se objímáme nad velkým humrem v jedné restauraci v Maine. Obě máme na tváři veselý úsměv.

Beze slov jsem přikývla.

Alice naklonila hlavu na stranu a chvíli si fotku prohlížela, pak se zadívala na mě a pronesla: „Jste si podobné.“

Zhluboka jsem se nadechla a pak dlouze vydechla. Zaťala jsem ruce v pěst a snažila se, aby se náhodou neobjevily nevítané a nechtěné slzy. „Byly jsme.“

Všichni Cullenovi nasadili lítostivý výraz, ale tohle jsem nechtěla. Nechtěla jsem už slyšet žádná slova o upřímné soustrasti, nebo něco takového, toho jsem si už zažila dost.

„To je mi líto,“ zašeptala Alice. „Promiň, nevěděla jsem – „

„To je dobrý,“ zarazila jsem jí. Už jsem to nechtěla dál rozpitvávat. „Tak pojďte dál.“ Naznačila jsem, ať pokračují, a když mě míjeli, každý se na mě pousmál. „Charlie má důležitý telefonát, ale brzy přijde dolů. Můžu vám zatím něco nabídnout?“

Nadiktovali mi kávu nebo popřípadě limonádu či čaj, co by si přáli – trvalo mi věčnost ujistit Alici, Rose a Esmé, že to zvládnu sama - a usedli ke stolu, zatímco já se šla činit do kuchyně. Nanosila jsem jim nápoje zrovna ve chvíli, kdy Charlie sházel ze schodů.

„Dobrý den,“ zahlaholil na pozdrav, když vešel do jídelny. „Omlouvám se, že jsem se opozdil, měl jsem naléhavý hovor. Doufám, že se Bella zatím slušně chovala.“

Položila jsem poslední hrnek s kávou před Esme, když zrovna dotyčná s trochu zaraženým výrazem ve tváři vychvalovala mou osobu. „Ano, je to šikovné děvče.“

Začervenala jsem se a otočila se k Charliemu. „Chceš něco přinést?“

Úplně jsem viděla, jak chce říct pivo, ale hned si to rozmyslel a požádal mě o kávu. Bylo mi jasné, že nechce před Cullenovými vypadat jako nějaký vesnický buran, co pořád chlastá pivo. Přinesla jsem mu tedy hrníček s kávou a posadila se vedle něj a Jaspera ke stolu.

„Tak, Esme, slyšel jsem, že pracujete jako architektka, je to pravda?“ zeptal se Charlie a jeho tón mě přiměl zvednout pohled a zabodnout mu zrak do tváře. Jeho hlas byl laškovný, jako by se snažil Esme… sbalit. Tady? Teď? Před nimi?

Esme si vyměnila rychlý pohled s Rosalií, která seděla naproti ní, a pak se usmála na Charlieho. „Ano, je to pravda. Ale pracuji spíš pro sebe, nebo pro menší společnosti. Nic převratného.“

„Určitě jste velmi šikovná,“ polichotil jí a usmál se.

Zůstala jsem na něj zírat jako opařená a vsadila bych se, že nejsem jediná. Byl z Esme úplně paf. Chápu, kdo by nebyl – i já občas měla problémy nezírat na Cullenovy moc dlouho – ale vždyť byl u stolu její manžel a její děti, proboha!

Charlie si ničeho nevšiml, napil se kávy a rozkašlal se. „Ježíš, Bello, co to je? Ty nevíš, že si tam dávám cukr?“

Překvapeně jsem zamrkala, vzala si od něj hrneček a s omluvou se vytratila v kuchyni. Po cestě jsem si zamrmlala něco v tom smyslu, že nikdy kávu nepil, tak jak to mám asi vědět. Zaslechla jsem, jak Charlie říká, že jsem někdy úplně mimo, a tak jsem si odfrkla. Tohle bylo úplně zbytečné.

Nasypala jsem mu tam dvě lžičky cukru a otočila se, držíc hrneček za ucho. Chtěla jsem udělat krok a vrátit se tam, ale nevšimla jsem si, že talířek drží přilepený na hrnečku, jak se tam dostalo kafe, které je k sobě přilepilo. A ten teď s hlučnou ránou dopadl na zem a roztříštil se na tři části.

Vedle nastalo ticho a já se rychle sehnula k zemi, abych vše sesbírala.

„Bello, co to tam vyvádíš?“ volal na mě Charlie.

„Jsi v pořádku?“ optala se Alice.

„Jo, jsem v pohodě. Hned jsem tam.“

Charlie se objevil v kuchyni a díval se na mě nekompromisním výrazem, který jasně naznačoval, že tohle si ještě vypiju. Hlas ztlumil na silný šepot, aby ho Cullenovi neslyšeli.

„Můžeš mi vysvětlit, co to tu předvádíš? Chceš nás úplně ztrapnit?“

„Nechci,“ zamumlala jsem. „Omlouvám se, jen mi upadnul talířek.“

Charlie zaťal čelist. „Tak poslyš, snaž se víc nebo jdi raději nahoru a tam počkej, než odejdou. Bude to tak určitě lepší!“

„Ne,“ vyhrkla jsem rychle. „Já je chci poznat.“

Táta si odfrkl. „A co si myslíš? Že tě vezmou do rodiny? Že s nimi budeš kamarádka? Isabello, tihle lidi by nikdy nepřijali mezi sebe někoho, jako jsi ty.“

Podívala jsem se na něj nevěřícím pohledem, ale ne obviňujícím – spíš zklamaným. Nemohla jsem uvěřit, že něco takového řekl. Chápala bych to, kdyby Cullenovi byli nafoukaní snobové a on mě chtěl chránit, ale na první pohled bylo jasné, že to není jejich případ.

„Já vím, že se k nim nehodím, ale poprvé se za svůj život cítím šťastně a dobře. Prosím, neposílej mě nahoru.“ Prosebně jsem sepjala ruce a doufala, že to bude stačit.

Charlie se chvíli překvapeně zadíval na mé ruce a já myslela, že mám vyhráno, ale on ukázal prstem ke schodišti. „A běž! Hned!“ zvolal silnějším šeptem. „O tomhle nemíním diskutovat. Ty jsi pořád samé důvěra a vnitřní krása – uvědom si, že na tom v dnešní době vůbec nezáleží. A jestli je chceš pro prachy, tak se zamysli, najdi si práci někde, kde nebudeš jen obyčejná lupička, a začni vydělávat. Pak budeš mít peníze taky.“

„Vůbec se neomílám slovy jako důvěra nebo vnitřní krása,“ namítla jsem, ale v duchu jsem věděla, že v to skutečně věřím.

„Četl jsem odstavec z tvého deníku,“ přiznal a ani okem nemrkl.

„Cože jsi?“ vypískla jsem nahlas.

„Buď potichu,“ okřikl mě šeptem. Cullenovi byli za zavřenými dveřmi ve vedlejší místnosti a vedle nás se linula hudba z rádia, slyšet nás rozhodně nemohli. „Přece slyšíš, ne? Nechala jsi ho na posteli, když jsi odcházela do školy, a já se šel podívat, jestli nemáš u sebe… no, to je jedno. Zkrátka jsem se díval, co to je, a přečetl jsem prvních pár řádků. Musím uznat, že spisovatelka z tebe asi nebude a to jsem si myslel, že jsi na tyhle věci šikovná, když pořád ležíš v knihách.“

Pokoušela jsem se potlačit slzy, ale nešlo to a já se rozplakala. „Ty… ty jsi četl můj deník? Vždyť je to soukromé!“

„Stejně tam nebylo žádné tajemství. Jen hloupé řeči o nešťastné lásce, kterou údajně trpíš, blbosti o důvěře a zklamání. Prostě hlouposti. Mimochodem, jestli jsi poprvé v životě šťastná, tak jsi neměla způsobit tu bouračku a mohla jsi být šťastná doteď po celou dobu.“

„Tati, jak můžeš – „ šeptala jsem se zlomeným hlasem.

„Protože je to pravda, krucinál,“ řekl silněji, ale stále nekřičel. „Myslíš, že mně se po Renée taky nestýská? Stýská a ani nevíš, jak moc.“

Kousla jsem se do rtu. I on měl své slabé stránky… ale neměl by svou zoufalost využívat k tomu, aby ublížil mně.

„Už běž,“ zamumlal.

Vědoma si toho, že mi to zakázal, jsem ho obešla, cestou si osušila slzy a vešla do obýváku s hlubokým nádechem. Slyšela jsem za sebou „tak to si ještě vyřídíme“, ale nemohla jsem se přinutit cítit strach, příliš jsem chtěla je poznat.

Jakmile jsem vešla, všichni se na mě podívali. Někteří se šokem a překvapením, jiní s nevěřícností a zmateností, další s lítostí a soucitem.

„Už jsem tady, omlouvám se,“ zašeptala jsem. Posadila jsem se ke stolu a okamžitě sklopila pohled, jak na mě narazila vlna nepochopení, proč riskuju Charlieho hněv kvůli skupince naprosto neznámých lidí. Nakrčila jsem obočí a potlačila slzy, které se tlačily na povrch, když jsem si vzpomněla, co mi táta říkal.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se paní Cullenová a já ihned zvedla hlavu.

Byla jsem si jistá, že rozhodně nevypadám ani nezním přesvědčivě, ale nemohla jsem jim říct, co se stalo. „Ano, jsem. Naprosto.“ Pousmála jsem se. „Jsem vážně ráda, že tu jste.“

Esme mi oplatila úsměv. „My také. Slyšela jsem, že jsi pozvána v pátek k nám domů.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „Ne, tak to není. Nechci otravovat – „

„Tak jsem to nemyslela. Asi to vyznělo jiným způsobem, než jaký jsem zamýšlela. Měla jsem na mysli, že jsem ráda, že k nám přijdeš, a jsi u nás vždy vítána.“ Usmála se.

Nemohla jsem si pomoct. „Vážně?“ zašeptala jsem, napůl ohromeně, napůl dojatě. Nikdy se ke mně tak nikdo nechoval, měla jsem právo na takové pocity.

„Vážně,“ přitakala Esme s Alicí unisono.

Carlisle se na mě zadíval zkoumavým pohledem. „A jaké máš plány po střední?“

Ztuhla jsem, když jsem uslyšela, jak se otevřely dveře. Ten zvuk byl následován Charlieho odkašláním a odšoupnutím židle, na kterou si poté sedl.

Nedívej se na něj, nedívej…, říkala jsem si v duchu a pokusila se tou radou řídit. Dívala jsem se na obličeje Cullenových a vyrovnaně dýchala, přestože mé srdce uhánělo, jako bych právě uběhla maraton.

„Bello?“ oslovil mě pan Cullen jemným hlasem.

Podívala jsem se na něj a uvědomila si, že jsem neodpověděla na otázku. „Omlouvám se, jen jsem se zamyslela,“ zamumlala jsem. Jenže zamyslet bych se měla teď, protože skutečně netuším, co řeknu před Charliem. Můj sen byl Yale – ne že bych si věřila, ale spíš proto, že jsem chtěla mít vystudovanou nějakou lepší školu, než byla malá vysoká kousek od Forks, navíc to bylo úplně na opačné straně od tohohle zpropadeného městečka. Očekávala jsem ale, že Charlie mé sny shodí při první příležitostí argumentem, že na to rozhodně nemám, zaobaleným tak, aby nevypadal jako špatný otec.

„Ještě jsem se moc nepoohlédla po vysokých,“ zalhala jsem a doufala, že se nebude dál vyptávat. Cullenovi ale jakoby dělali pravý opak.

„Tak to je nejvyšší čas,“ prohlásila Alice a usmála se na mě. „Můžeme se podívat, až budeš v pátek u nás.“

Kousla jsem se do rtu.

„Co třeba Darmouth?“ navrhl Emmett. „Vždyť se učíš perfektně, navíc je škola s pěkným kampusem a lidi tam nejsou tak otravní jako tady.“

Esme ho tiše okřikla.

„Jak to víš? Ty jsi tam byl, nebo co?“ zeptala jsem se pobaveně a užívala si ten pocit, který mě obklopoval, když jsem si s nimi povídala. Nikdo mi neskákal do řeči, nedíval se na mě pochybovačně a kriticky, ani mi nedával kázání, jak špatně se chovám, přestože jenom mluvím.

Emmett se ušklíbl. „Jednou…,“ – pohledy jeho rodiny se na krátký okamžik upřely do jeho obličeje – „… na záchodě.“ Zachechtal se a já pobaveně zavrtěla hlavou. S Emmettem se člověk nikdy nenudí.

„Nebo Harvard,“ prohlásila Rosalie.

Charlie tiše vydechl větší množství vzduchu a já poznala jasný signál. „Opravdu jsem se ještě nedívala, ale určitě se na to brzy vrhnu.“

„V pátek,“ připomněla mi Alice. Netušila jsem, o co jí jde. To chce, aby na mě Charlie vylítl s tím, že mi žádné dovolení nedával? Ale v jejích očích se zračilo něco jiného… spíš, jako by v tom byl dobrý úmysl.

„Ještě si nejsem jistá, jestli budu moct,“ přiznala jsem a sklopila pohled před Charlieho očima, které se do mě zavrtávaly.

Esme se na mě shovívavě podívala. „Proč bys nemohla? Vždyť je vše domluvené. A jsem si jistá,“ pronesla hlasitěji a s neochvějnou autoritou, která určitě nebyla předem myšlená, se podívala na mého otce, „že Charlie ti to určitě rád dovolí.“

Charlie překvapeně zamrkal. „Nechci, aby otravovala.“

„Otravovat nebude,“ ujistila ho Alice.

„Určitě má hodně učení,“ namítl Charlie.

„Učit se může u nás,“ přidal Emmett. „Většinu předmětů máme společných.“

„Musí trochu poklidit dům, sám na to už nestačím.“

„Zvládne to jindy, Bella je šikovná,“ prohlásil Jasper. „Dům máte stejně naklizený, jako by tu někoho popadla uklízecí mánie.“

„Narazila si přece tu hlavu, budu radši, když ji budu mít u sebe doma, abych na ni dal pozor.“

„Jsem doktor. Když bude třeba, dokážu ji ošetřit,“ usmál se na něj Carlisle.

„Bella stejně na tyhle přespávačky moc není.“

„Ptal jste se jí?“ zeptala se Rose.

Pak u stolu zavládlo ticho a já se překvapeně, dojatě a vděčně dívala do jednotlivých tváří členů Cullenovy rodiny, která stála při mně celou tu dobu, co mi Charlie chtěl zkazit páteční večer. Nemohla jsem tomu uvěřit – oni se mě opravdu zastali. Ale takovým způsobem! Takhle by Charlieho nikdo neusadil, ale oni to udělali a on se za celou tu dobu nezmohl na nic jiného, než na své chabé protesty.

Táta se na mě podíval, v jeho očích byl šok. „Bello, chtěla bys jít?“

Pousmála jsem se a zadívala se na něj se šťastným pohledem. „Ráda bych.“

Charlie se trochu zachmuřil a pak se podíval na Carlislea a začal se ho vyptávat na nějaké podrobnosti o dnešním dni. Zkrátka se snažil odvést pozornost od toho, jak selhal. Rozhlédla jsem se kolem sebe, a když jsem zachytila pohled Alice s Esme, vděčně jsem se na ně podívala a bezhlasně pohnula rty, když jsem pronesla slovo „děkuju“.

Člověk by čekal, že Esme a Carlisle budou stát při Charliem, když jsou to rodičové, ale oni jsou zkrátka naprosto jiní.

„Bello, co zítra to nakupování?“ zašeptala Alice a nadějně se na mě zadívala.

Obrátila jsem oči v sloup a rádoby naštvaně na ni upřela pohled. „Ty nepřestaneš naléhat, viď?“

Zavrtěla hlavou s úsměvem.

„Mám ti na to dát písemné potvrzení, nebo stačí pouhá slova.“

„Když ta slova budou ano, pojedu, nákupy a těším se… pak by to nebyl problém.“ Zakřenila se.

Zachichotala jsem se. „Ano, pojedu s tebou na nákupy. A těším se.“

Nadšeně povyskočila. „Díky. Slibuju, že si to užijeme.“

„Já se spíš obávám, že potom už s námi nebude chtít mít nic společného,“ pronesla sarkasticky s podtónem pobavení Rosalie.

„Ale kuš,“ mávla rukou Alice. „Vůbec si jí nevšímej, Bello. Tobě se to určitě líbit bude. A protože jsi naprostý začátečník, pár obchodů bude zatím stačit.“ Potutelně se usmála.

Přimhouřila jsem podezíravě oči a obrátila se na Jaspera, sedícího vedle mě. „Pod pojmem pár se asi nebude skrývat číslovka dvě, viď že ne?“

Zasmál se. „Alice nikdy nenavštíví pouze dva obchody.“

Zasténala jsem.

„Už jsi dala slovo, nevymluvíš se,“ připomenula mi Alice.

Usmála jsem se a v duchu se znovu podivila. Necítila jsem žádnou nedůvěru. Samozřejmě – jestli budu někdy ochotná – říct jim, co se mi stalo v minulosti, bude chtít větší dávku času.

 

„Byl to hezký večer,“ pronesla Esme a usmála se na mě, zatímco si oblékala kabát.

Úsměv jsem jí plaše oplatila a podívala se do chodby, jestli se náhodou někde neobjeví Charlie. Ale ne. Ve chvíli, kdy Cullenovi řekli, že už je načase odejít, se s nimi rozloučil a omluvil se, že je hned zpátky. Na blízký příchod to ale nevypadalo ani v nejmenším. Otočila jsem se zpět na ně, smutná, že musí odejít, šťastná z toho, že jsou tak dobří, jak jsem si myslela. Opravdu byli – lepší, než kdokoliv na světě, a já začala mít pocit, že když mám někomu na světě věřit, pak to jsou jedině oni.

„Děkuju moc, že jste přišli,“ poděkovala jsem a opravdu jsem byla vděčná, protože mi neuvěřitelně zlepšili náladu, jako už dlouho nikdo ne.

„To my děkujeme za pozvání,“ opáčil Carlisle. „Rádi tě uvidíme také u nás, Bello. Charlie ti to dovolil a jsem si jist, že ani na příště nebude problém.“

„Za to bych taky chtěla poděkovat,“ řekla jsem tišeji, až jsem hlas ztlumila na šepot, ale byla jsem si jistá, že mě slyší. „Nemuseli jste to dělat – myslím, takhle se za mě postavit – ale udělali jste to a já vám za to moc děkuju.“ Nikdy mi nešlo moc projevovat city, takže jsem okamžitě zrudla jako rak a sklopila pohled.

„Vůbec za to děkovat nemusíš, Bello,“ prohlásila Alice. „Vždyť to byla samozřejmost.“

Zvedla jsem zrak a zadívala se na ni. „Ne, opravdu děkuju.“

Nastalo chvilkové ticho, kdy jsme si všichni navzájem pohlédli do očí, a pak se na mě usmáli, jednotlivě mě objali a popřáli dobrou noc. Od Alice jsem dostala další upomínku, v kolik hodin mám ráno očekávat jejich příjezd, abych s nimi mohla jet do školy. Když odešli, padla na mě tíha a já věděla, že už je mám skutečně ráda. Jako že opravdu.

Jako duch jsem se přesunula do pokoje, kde jsem si rychle vzala věci na spaní, a šla se vysprchovat. Nechtěla jsem přijít do střetu s Charliem. Netušila jsem, jestli se naštvaný, že povolil a dovolil mi jít v pátek pryč, nebo naštvaný, protože mě prostě nemá rád, nebo jestli náhodou není v té jeho zoufalé, bezmocné náladě, kdy si mě buď nevšímá, nebo si mě všímá až moc a odnáším to.

Naštěstí jsem se s ním vůbec nesetkala, takže jsem se vděčná zamkla v pokoji a pokoušela se usnout, což nebyl takový problém, protože jsem se pro jednou nebála nočních můr v podobě toho dne z nehody. Jako bych tušila, že mě budou Cullenovi chránit i v noci – něco v mém povědomí tomu věřit muselo…


Vím, že minulá kapitola byla o ničem, a přála bych si, abyste mi to do komentářů nepsali. Jasně, jsem vděčná za vaše názory, ať už kladné nebo záporné, ale já to psala hlavně pro sebe. Důvod, proč se v nějaké kapitole nic neděje, není ten, že jsem prostě nevěděla, co tam dát... Je to ten, že když píšu, naprosto se do příběhu vžiju, a neumím si představit nic lepšího, než strávit několik chvil jako Bella obklopená Cullenovými tímto prostřednictvím. Proto jsem kapitoly nudné. :-) Je to oddechová povídka, žádné zvraty tam nebudou. 

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Každá sukně dobrá - 5. kapitola:

 1 2 3   Další »
26. Jana S
08.12.2014 [22:07]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25. Janča148
28.08.2013 [14:13]

No teda ten Charlie je horší než jse mčekala Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10.08.2013 [23:10]

kikuskaNadobudla som pocit, že Charlie Bellu z Reninej smrti obviňuje. Zrejme zomrela pri nehode a Bella tam bola tiež. Rozumiem, že ich to oboch poznačilo a možno to je dôvodom tohto Charlieho príšerného správania, ale nemienim ho ospravedlňovať. Je absolútne odporné, ako vlastnej dcére nedopraje ani kúsok šťastia.

23. janca
01.08.2013 [18:30]

fakt skvely Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22. Pegi
31.07.2013 [23:42]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21. Blackie
31.07.2013 [16:23]

Je naprosto v pořádku, že tu povídku píšeš pro sebe :-) Řídit se názory a přáními čtenářů neprospívá ani povídce ani spisovatelce :-D Teda pokud to nejsou výtky v gramatice nebo způsobu psaní. Na tobě se v tomhle ohledu nedá nic vytknout. Snad možná, že by kapitolky mohly být dvakrát tak dlouhé a dvakrát rychleji přidávané :-D To bys mně osobně udělala moc velkou radost Emoticon . V dobrých povídkách nebo knihách jsou holt i nudné pasáže, ale tím je to napínavější a zajímavější :-)
Kapča byla úžasná. Piš honem dál, ať nemusí tvé obdivovatelky čekat tak dlouho Emoticon Emoticon.

31.07.2013 [15:19]

jesikata Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19. Simluiq
31.07.2013 [9:04]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18. chloe
31.07.2013 [5:01]

chloe Emoticon

17. Eleonor
31.07.2013 [2:44]

Ten Charlie je ale prvotřídní svině :D Ale Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!