Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá sukně dobrá - 7. kapitola

Každá sukně dobrá - 7. kapitolaBella vzpomíná na zážitky u Cullenových. Nakonec se u ní náhle objeví nečekaný dárek, který ji překvapí. A Alice s Rose se rozhodnou "otravovat" i v neděli. :-)

7. FOTKA

Charlie zuřil. Skutečně zuřil, když jsem přijela domů. Dostala jsem dost ostré varování, že jestli to udělám ještě jednou, jestli znovu takhle prchnu, když mi jasně řekl, co mám dělat, zapomene na to, že jsem kdy byla jeho dcera. Netušil ovšem, že já bych na to byla také velmi ráda zapomněla. Uvařila jsem mu vše, co si přál, udělala bych, co by mu na očích bylo viděno, hlavně aby mě už nemlátil. Když se spokojeně posadil na pohovku, zapnul si televizi a pustil do jídla, chvíli jsem tam s ním pobyla, abych náhodou nedostala vynadáno za to, že jsem bez jeho svolení odešla. On si mě ale všimnul, otráveně se na mě podíval a prohlásil, abych si šla hledět svého.

Zalezla jsem k sobě do pokoje a začala si uklízet věci, zatímco jsem vzpomínala na zbytek času strávených u Cullenových…

Potom filmu jsme ještě společně zabíjeli čas, o Charliem a té facce nepadlo už ani slovo, a pak jsem šla spát, takže jsem ráno vůbec nevěděla, co mám čekat. Tiše jsem se vysprchovala a oblékla se do oblečení, které jsme s Alicí dávaly po filmu dohromady a které se shledalo se spokojeností jak u mě, tak u ní. Nebylo to nic přehnaného – žádná sukně, krajky, výstřihy, ani něco podobného. Vzhledem k tomu, že byla sobota a nešla jsem do školy, se Alice uskrovnila; sama to tak řekla – „Dnes si vezmi něco jednoduchého, na pondělí vymyslíme nějakou dokonalost.“ Měla jsem tedy na sobě světlé džíny a modrou halenku s dlouhým rukávem, ke které jsem byla nucena vzít si zlatý dlouhý řetízek. Ovšem musela jsem uznat, že Alice je vážně génius, protože ta kombinace byla ve výsledku velice pěkná.

Schody jsem scházela opatrně, abych náhodou někoho neprobudila, přestože jsem byla přesvědčená, že v devět hodin budou všichni vzhůru. Možná si budou chtít přispat – vždyť je víkend, proboha! A jestli je probudím, bude to pěkně nevychované.

Na rohu obývacího pokoje jsem se automaticky zastavila a zírala na Edwardovu tvář na těch několika fotografiích. Dokonce se mi o něm i zdálo. V tom snu jsme ale moc nemluvili – větší činnost prováděly naše jazyky, což bylo dost šokující, když vezmu v potaz, že jsem takhle nikdy o nikom nesmýšlela a v tomhle ohledu nemám absolutně žádné zkušenosti.

Zvedla jsem prst a pohladila ho po tváři. Tak jsem si ho přála spatřit naživo. Když se podívám, jak vypadá na fotce, jeho skutečná podoba musí být přece ještě dokonalejší, nebo ne? A vzhledem k jeho rodině bych se tomu ani nedivila.

Zavrtěla jsem hlavou a vydala se do kuchyně. Cullenovi tam byli všichni. Esme zrovna nechávala odkapávat mokré talíře na utěrce vedle dřezu a ostatní byli různě posazeni na barových židličkách a ponořeni do rozhovorů. Připadala jsem si jako vetřelec.

Všichni se na mě podívali ve stejnou chvíli a já si v duchu pomyslela, jak je možné, že si vždycky něčeho všimnou stejně.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem je plaše.

„Dobré,“ oplatili mi sborově.

Esme se na mě usmála. „Pojď, hned ti připravím snídani.“

„Ne, to je v pořádku. Můžu se najíst až doma,“ namítla jsem ve snaze neobtěžovat je víc, než je třeba.

Alice hlasitě vydechla s kapkou uraženosti. „Já myslela, že u nás zůstaneš déle. Vždyť bude teprve devět hodin. Můžeš jet domů až na oběd.“ Jejím obličejem se mihl krátký úšklebek, který jsem ale vůbec nepochopila.

„Já bych opravdu nechtěla – „

„Neobtěžuješ,“ skočila mi do řeči Rose.

Uchechtla jsem se tomu, jak poznala, co chci říct. „Dobře. Možná bych se mohla trochu zdržet.“

Emmett na mě mrknul. „Musíš. Dáme si zápas.“

Pochybovačně jsem našpulila rty. „Ehm, zápas?“

Esme přede mě postavila talíř s míchanými vajíčky, chlebem a zeleninou a vedle toho sklenici s džusem. Ani jsem si neuvědomila, že mi dělá snídani. „Děkuju, Esme. Neměla jste se s tím tolik dělat. Já bych si vystačila i s krajícem chleba.“ Usmála jsem se. A byla to pravda. Tahle věta neměla způsobit žádnou lítost, nechtěla jsem, aby žasli nad mou skromností… Byla to pravda. Já byla zvyklá na to jíst málo.

„Doma možná, ale tady se jí pořádně,“ řekla mi a zvonivě se krátce zasmála. Carlisle, opřený o kuchyňskou linku, ji objal kolem pasu a políbil do vlasů.

Emmett se také zasmál, ale namísto Esmeina krátkého, ženského smíchu, ten jeho byl spíše hurónský, až by kde koho vyděsil. „Jo, kde jinde bych vzal takové svaly!“

Pokusila jsem se skrýt úsměv. „Kdo ví – možná bereš steroidy.“

Emmett se rádoby naštvaně urazil a prohlásil: „Ts, ty vůbec ničemu nerozumíš.“, Rosalii cukaly koutky, Esme s Carlislem měli stejný problém, ovšem Alice a Jasper se lámali smíchy.

Zavrtěla jsem pobaveně hlavou a pustila se do jídla. Bylo ticho, každý si tiše povídal. Náhle se vedle mě posadila Esme a pohladila mě po paži.

„Co ta tvá tvář?“ zeptala se mě něžně s lítostivým výrazem.

Periferním viděním jsem si všimla, jak k nám Rose, Emmett, Alice a Jasper střelili hlavami, ale hned se zase podívali stranou. Mávla jsem rukou. „Už ani nevím, že jsem se praštila o poličku.“ Usmála jsem se.

Esméinu tvář zahalila zmatenost a ona nakrčila obočí, stejně jako Carlisle, který se posadil vedle ní z druhé strany. „Myslela jsem, že ses uhodila o roh, když jsi zakopla o schod.“

Úsměv mi ztuhl na rtech a já přimhouřila oči v usilovném snažení přijít na způsob, jak to uklouznutí zamaskovat. „Já… jsem se potom ještě uhodila o poličku. To jsem asi zapomněla zmínit.“

„To asi ano.“

Vyměnila jsem si pohled s Alicí, která se na mě dívala s významně pozdviženým obočím. Zavrtěla jsem lehce hlavou. Ona naklonila hlavu na stranu a já pokrčila rameny. Rozuměly jsme si beze slov.

„Bella nám už včera řekla, co se stalo doopravdy,“ prohlásila Alice nahlas a všichni k ní stočili zrak.

„Jo, no… tátovi trochu ujely nervy, ale o nic nešlo.“ Kdyby mu jen ujely nervy…

Esme zakývala hlavou. „Mohlas nám to říct.“

„Budu si to pro příště pamatovat.“ Už jsem neříkala nic o tom, že jsem je nechtěla obtěžovat, stejně by mě hned okřikli, ať na to rychle zapomenu. Bylo to marné, ale já byla ráda, že jsem někoho takového našla, i když jsem si připadala, jako bych se do jejich rodiny snažila vecpat, přestože tam rozhodně nemám co dělat.

Emmett mi pak vysvětlit svůj nápad se zápasem – mínil tím zápas v šachu. Prý Jaspera ještě nikdo neporazil, na chvíli se zarazil a pak řekl, že až na Edwarda. Trochu jsem sebou škubla, jak jsem si vzpomněla na svůj sen, a zčervenala jsem. Emmett si toho možná všimnul, ale nijak to nekomentoval. Zadoufal, že umím hrát šachy velmi dobře, abych „dala Jazzovi co proto“. Mírně se zhrozil, když jsem přiznala, že jsem šachy hrála jen jednou, když se mi to snažil vysvětlit kamarád ve Phoenixu, ale setkalo se to se silným neúspěchem, protože jsem to naprosto nepochopila. Ovšem Jasper mě ujistil, že mi to rád vysvětlí znovu.

A tak jsme zbytek dopoledne trávili hraním šachů… Oprava: vysvětlováním šachů. Trvalo mi sakra dlouho, než jsem jednotlivé figurky rozeznala a byla jsem si jistá, že až budu hrát příště, už v tom budu mít zase guláš. Ale nakonec se mi podařilo dát si s Jasperem jednu hru, kterou jsem samozřejmě prohrála. Emmett se nespokojeně zaškaredil a na Jasperův škodolibý, vítězný úsměv pronesl jen to, že to stále nevzdává.

Pak už jsem musela jet. Když jsem si odnesla tašku do Alicina auta, šla jsem se rozloučit s Esme a Carlislem, protože ty pravděpodobně neuvidím delší dobu, než ostatní.

Carlisle si se mnou krátce potřásl rukou, ale jeho manželka se na mě vrhla v srdceryvném objetí, jako bychom se neměli vidět několik let.

„Bello, zlatíčko, dávej na sebe pozor,“ zašeptala mi do ucha.

Přikývla jsem. „Budu.“

„Myslím to vážně,“ pronesla a já pochopila, že se za tím skrývá tajná hrozba, kterou představuje můj otec.

Odtáhla se ode mě a já se pousmála. Nechtěla jsem, aby ze mě měli chudinku, to jsem přece nebyla. A věděla jsem, že oni jsou prostě jen starostliví; obzvlášť Esme.

„Tak se mějte.“ Zamávala jsem jim a společně s Alicí opustila pozemek Cullenových.

V autě se z rádia spustila nádherná melodie a já se na Alici zvědavě podívala. „Co je to za skladbu?“

Alice mírně škubla ramenem. „Jmenuje se to Esmeina oblíbená. Složil ji Edward.“

Provinile jsem se na ni podívala a v duchu si vynadala, že už jsem to zase pokazila. Musela jsem se omluvit. „Alice, mně je líto, jak jsem se na něj včera vyptávala. Byla jsem strašně zvědavá. Asi jsem to zvorala, viď? Vsadím se, že Esme byla celý večer smutná… a vy ostatní také.“

„Ne, Bello, nic jsi nezvorala,“ uklidnila mě a podívala se na mě těma svýma upřímnýma očima, které mě skutečně uklidnily. „My na něj stejně všichni myslíme nonstop. Vlastně bych ti chtěla poděkovat za celou rodinu…“

Zmateně jsem svraštila čelo. „Poděkovat? Proč?“

„Ty nemáš nejmenší tušení, v jaké je teď Esme euforii. Už je to dlouho, co Edward odešel, a ona od té doby nikdy neprojevila tolik štěstí a života jako s tvým příchodem.“ Alice se na mě něžně usmála. „I Carlisle se začíná vzpamatovávat. Víš, my jsme žili dál. Nic se nezměnilo, ale už jsme nebyli úplní, takže jsme byli… jiní. Bylo to pořád stejné, akorát byli v našem životě díry v podobě Edwardovy absence. Neříkám, že ho nahrazuješ, ale ty díry začínáš vyplňovat, i když tam budou, dokud se s ním znovu nesetkáme. A Emmett s Jasperem – také začínají oplývat tou starou známou náladou, začínají vymýšlet hlouposti stejného rázu jako předtím. A i na mě s Rose se toho leccos změnilo. Navíc jsme získali člena rodiny.“

V šoku jsem na ni zírala. „Ale to přece není možné. Vždyť jsem obyčejná, vůbec k vám nepatřím…“

„Evidentně nejsi. A patříš k nám.“ Znovu se usmála a pohladila mě po ruce, kterou jsem měla položenou na mé noze.

„I já děkuju, Alice. Neumíte si představit, jak moc jsem ráda, že jsem našla někoho, jako jste vy. Myslím, že bych se brzy zbláznila, kdybych vás neměla.“

„Je to vlastně vzájemná služba,“ zasmála se.

Uchechtla jsem se. „Vypadá to tak. Tak se měj, Al. Uvidíme se později.“

„Ahoj, Bello.“

 

Vyndala jsem poslední kus oblečení z tašky a hodila ji pod postel. Zaslechla jsem tlumený zvuk a zvědavě tašku vytáhla zpátky, abych se do ní podívala. Byl v ní rámeček s fotkou… Fotkou Edwarda. Moje mysl pracovala na plné obrátky a já přemítala, kdo mi ji tam dal. Mohla to být Rose, když viděla, jak z něj nemůžu spustit oči? Mohla to být Alice, která má pořád takové postranní úmysly? Anebo měl prostě postranní úmysly kdokoliv z nich?

Každopádně to byla ta nejkrásnější fotografie ze všech, co tam byly vystavené. Přitiskla jsem si ji na prsa a horečnatě uvažovala, kam ji dát, abych se vyhnula Charlieho zvědavým, dotěrným otázkám.

Nakonec jsem ji strčila pod polštář s tím, že si ji budu moci alespoň před spaním prohlížet. A třeba budu mít znovu nějaký sen. Klidně by mohl být jiného rázu… Ale možná ani nechci, aby byl jiný. Možná ho chci přesně takový, jaký byl minulou noc.

 

Zbytek dne jsem se snažila dát to s Charliem víc dohromady, takže jsem dělala vše, o co mě požádal. Několikrát jsem váhala, abych nezavolala Alici a nezeptala se jí, co má ta fotografie znamenat. Ať už ji tam dal kdokoliv, Alice o tom určitě ví a bude tušit i zjevné důvody. Ale neudělala jsem to. Buď jsem byla moc zbabělá, abych se zeptala, nebo jsem se bála pomyšlení na to, že ji u sebe nebudu mít, nebo se v té tašce možná ocitla úplnou náhodou a nikdo z nich neví, že ji mám, a tak bych se zbytečně zesměšnila a oni by si mohli myslet, že jsem nějaký cvok, či co… Poslední varianta byla hodně málo pravděpodobná, ale nehodlala jsem nic riskovat.

K večeru, poté, co jsem zapnula pračku, uvařila Charliemu večeři, umyla nádobí, vytřela schody – Charlie tvrdil, že jsou hrozné, ať s tím něco udělám –, skočila Charliemu koupit oblíbenou pomazánku, ať má prý zítra nějakou dobrotu do práce, udělala Charliemu svačinu do práce, vyčistila Charliemu boty a třikrát se přesvědčila, že už nic nepotřebuje, protože jsem nehodlala riskovat jeho hněv, přestože svou naléhavostí jsem docílila právě toho… jsem se vyčerpaně svalila do postele, odhodlaná, že půl deváté je přesně čas na spánek.

Celý den to bylo samé Charlie, Charlie, Charlie. Charlie potřeboval tohle, Bella se mohla přetrhnout, aby mu to splnila… Charliemu se nelíbilo tamto, Bella musela dělat vše proto, aby mu to vyhovovalo…

Byla jsem naprosto vyčerpaná a přála jsem si jediné – upadnout do velmi tvrdého spánku, ve kterém mě bude doprovázet Edwardova přítomnosti, a dopřát si alespoň jedenáct hodin odpočinku. Zítra byla neděle a Charlie šel v šest hodin do práce, takže jsem se uklidňovala tím, že mě nečeká dalších sto úkolů, které jsou často naprosto směšné – vyčistit už tak lesknoucí se schodiště? Vydrhnout téměř nové boty, na kterých se ještě nestačilo usadit absolutně nic? Směšné!

Jenže spánek nepřicházel a já začala ztrácet trpělivost. S hlasitým zafuněním jsem vstala, sebrala hygienu z houpacího křesla, zpod polštáře vytáhla pyžamo a dopotácela se do koupelny, doufajíc, že horká sprcha mě trochu uspí.

Teplá voda mě neuspala ani trochu, ale zase mě – díky bohu – moc neprobrala. A tak jsem se zavrtala do peřin a vytáhla Shakespeara s tím, že si na spánek prostě počkám. V půlce knihy se mi začaly klížit víčka, a tak jsem svazek položila na noční stolek, se zavřenýma očima vytáhla fotografii Edwarda a silou vůle se donutila na ni podívat. Nutno dodat, že jsem se moc přesvědčovat nemusela. Chvíli jsem sledovala Edwardovy laskavé rysy, zářící oči a rozpustilý úsměv roztažený od ucha k uchu, a pak jsem fotku vyndala z rámečku – ten jsem hodila do šuplíku nočního stolku a fotku schovala pod knihu.

S úsměvem na rtech a Edwardem pod víčky jsem usínala…

 

… „Tak dlouho jsem na tebe čekal,“ přiznal Edward s něžným pohledem a pohladil mě po tváři. „Byla to věčnost, než jsem tě našel.“

„Vím přesně, jak to myslíš.“ Přikývla jsem a políbila ho.

Crr…

Odtrhla jsem se od něj a zmateně se rozhlédla po rozkvetlé louce. „Co se děje?“

Crr…

„O čem to – „

Další zadrnčení zvonku mě natvrdo probudilo a já několikrát zamrkala. Nechápavě jsem se posadila a přemítala, co sakra dělám u sebe v pokoji, když jsem se ještě před chvílí líbala s Edwardem na nádherné louce!

Ozvalo se několikáté zazvonění a já protočila oči v sloup. Kdo se dobývá k nám domů v bůhví kolik hodin? Vstala jsem a přitiskla si ruku pevněji na hrudník. Teprve tehdy mi došlo, že roztaženou dlaní si k sobě tisknu fotografii Edwarda. S velkým snažením jsem si nakonec vzpomněla, jak jsem se v noci probudila s podivným pocitem prázdnoty uvnitř mě, a první, co mě napadlo, bylo vyndat tu fotku.

Stále jsem ji držela, když jsem brala schody po dvou a běžela se svým ne příliš společenským oděvem otevřít dveře. Přesně jsem poznala tu chvíli, kdy se návštěvník chystal znovu zazvonit, ale to už jsem otevírala dveře a s otevřenou pusou zírala na Alici a Rosalii, které se na mě mile a poněkud úlevně dívaly.

Alice zvedla obočí a našpulila pusu, když spatřila můj úbor. Sjela mě od hlavy až k patě a já ji napodobila – měla jsem na sobě červeno-bílé kalhoty od pyžama a větší červené triko s dlouhým rukávem. Náhodou, pyžamo to bylo pěkné, navíc levné, takže jsem tenkrát po Charliem nemusela žádat žádné peníze navíc.

„Ahoj, holky,“ pozdravila jsem je nesměle a nakrčila jsem zmateně čelo. „Co tu děláte?“ Byla jsem na sto procent přesvědčená, že je neděle, takže nemohly být můj odvoz do školy. Co tady potom dělaly?

Rosalie se pobaveně usmála, když zaregistrovala Alicin pohled. „Ahoj. Přišly jsme se za tebou podívat. Alice ti chce tak trochu připravit oblečení na zítřejší den.“

„A to jste se pro to rozhodly v…“ Rozhlížela jsem se po místnosti za sebou, než jsem narazila na velké hodiny nad vchodem do spíže přímo naproti vchodovým dveřím. Bylo 10.13. „To už je tolik?“ podivila jsem se.

„Ty jsi ještě spala?“ zeptala se Rose a její výraz se proměnil na provinilý. „Že my jsme tě vzbudily?! Říkaly jsme si, proč tak dlouho nejdeš… Alice, proč jsi nic neřekla?“ sykla Rose a šťouchla Alici do žeber.

Nechápavě jsem se zamračila. „Jak by to Alice mohla vědět?“

Alice se náhle probrala ze svého transu, do kterého upadla díky mému outfitu. „Občas mám takové chvíle, kdy přesně poznám správný čas. Takovou tu vhodnou chvíli. Jenže si všichni myslí, že jsem snad nějaká vědma, nebo co, takže očekávají, že budu vědět, kdy přesně se kdo budí a podobné hlouposti.“ Zasmála se. „Zkrátka, jsi vzhůru? Jsi, takže jde se do práce.“

Na její historce o takzvaných vnitřních hodinách mi bylo něco divného a já jí z nějakého důvodu nevěřila ani slovo. Ale tou poslední větou mě vytrhla z podezřívavosti a já ustoupila stranou, aby mohly projít do domu. Nebyla jsem si jistá, kam přesně je umístit. V mém pokoji byl celkem nepořádek a ani jsem tam ještě nevyvětrala. Charlie byl zvyklý ráno po sobě zanechávat nepořádek – obzvlášť teď, když se na mě naštval – takže kuchyně také nepřicházela v úvahu.

„Počkáte na mě v obývacím pokoji?“ navrhla jsem, ignorujíc jejich zvláštní pohledy, které házely na mou hruď. „Zatím se trochu zlidštím a hned se k vám připojím. Můžu vám zatím něco nabídnout?“

Obě zavrtěly hlavou s pohledem stále upřeným na… Bože můj, ta fotka! Cítila jsem, jak mi tvářemi prostupuje horko, a přála si, abych se dokázala propadnout do země. Mozek mi šrotoval na plné obrátky a já jen uvažovala, jak z tohohle ven. Co jsem měla v tu chvíli říct? Ano, je to fotka vašeho bratra… Já s ní teď spím, ale to není všechno – mívám o něm velmi, velmi pěkné sny. Většinou se líbáme, ale někdy jen tak sedíme a vyznáváme si lásku. Ne, s pravdou rozhodně ven nejdu.

Pokusila jsem se to přejít. „Tak se zatím posaďte, hned jsem zpátky.“ Vděčná za to, že mě nechaly jít bez zbytečných otázek, jsem prchala po schodech do bezpečí svého pokoje. Nebyla jsem tak naivní, abych si myslela, že si nemyslí, že je to ta fotka – ano, viděly jen bílý papír, zadní stranu, ale nejsou hloupé, leccos si domyslí a tohle bylo zrovna jednoduché jak facka.

Fotografii jsem schovala zpět pod knihu, dala si rychlou sprchu a v teplácích a modré kostičkované košili s dlouhým rukávem se vydala zpátky za holkami, které byly ponořené do tichého rozhovoru.

Sedla jsem si na vedlejší židli, ale nezůstala jsem dlouho, protože mě Alice okamžitě zvedla se slovy, že musíme přichystat nějaké perfektní oblečení na zítřejší den.

„Brzdi, Alice,“ zastavila jsem ji rázně s rukou napřaženou, než mohla opustit místnost. „Já půjdu ve vlastním oblečení a přesně v té kombinaci, kterou budu chtít.“ Nebudu nahlas přiznávat, že kdyby naléhala dalšími pár větami, řekla bych, ať si se mnou dělá, co chce. Měla jsem Cullenovy ráda, konečně někdo, komu jsem mohla věřit, a cítila jsem se s nimi, jako bych patřila do rodiny. Takže to, že si ze mě Alice párkrát za týden udělá převlékací barbínu, už je jen malý, nepodstatný detail.

Al mi věnovala znepokojující pohled. „Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad. Víš, že tě mám ráda, takže tohle je jediná věc, kterou na tobě musím zkritizovat – máš hrozný vkus.“

Zvedla jsem obočí. „Zase tak hrozný není,“ bránila jsem se.

„Je, a to dost,“ utvrdila mě.

„To nic nemění na tom, že na sebe nebudu oblékat nějaké drahé oblečení, které se ke mně absolutně nehodí.“

Zafuněla. „Bude se k tobě hodit, o to bych se postarala.“ Už ten podmiňovací způsob vypovídal o rezignaci a to se u Alice Cullenové jen tak nevidí.

Pobaveně jsem se usmála, založila si ruce na prsou a nakrčila čelo.

„Co je?“ zeptala se Al obezřetně.

Pokrčila jsem rameny. „Jen čekám, až do toho dáš víc šťávy.“

Chvíli se na mě mračila, pak jí to došlo a roztáhla rty do širokého úsměvu. „Bude ti to hrozně moc slušet – samozřejmě ti to sluší už teď – a vymyslím ti nádherný model, který k tobě absolutně půjde. Budeme obě spokojené. A uvidíš, kolik kluků po tobě poletí!“

Zasmála jsem se. „Až na tu poslední větu mi to docela vyhovuje. Jestli ti to udělá radost, tak si mě oblékni, do čeho chceš.“

Rosalie se na mě zkoumavě zadívala. „Neříkej mi, že se ti na škole někdo nelíbí.“

Okamžitě mi na mysl přišla fotografie schovaná pod knihou – Edward. Takže moje odpověď nebyla tolik nestranná, jak bych chtěla. „Na škole ne.“

„Někde mimo? Někdo starší?“ zeptala se Alice a podepřela si bradu, jak prahla po informacích, s šibalským úsměvem.

Nerada jsem mluvila o klucích, od té doby, co se to stalo se Stefanem, to bylo zkrátka zakázané téma. Výhodou bylo, že jsem neměla přátele, s kterými bych se o lásce mohla bavit… až doteď. Samozřejmě, Stefana jsem dávno nemilovala, myslím, že to byla jen platonická láska, přesto jsem se z jeho zrady dostávala dosti dlouho. Vždyť proto také nevěřím lidem.

Zavrtěla jsem hlavou a vybavila si Edwardovu tvář – hned mi to zlepšilo náladu, i když to ve mně současně vyvolalo i úzkost nad tím, kde asi teď je. „Opravdu nikdo.“

„Ale s někým jsi už někdy chodila, ne?“ zeptala se Rose s takovým zvláštním tónem – jako by se do té otázky nutila. Moc jsem tomu nerozuměla, ale připadalo mi to, jako by mi nechtěla krást soukromí, ale něco ji nutí se zeptat. Byla jsem zmatená.

Kousla jsem se do rtu. „To se ani nepočítá, protože se z něj nakonec vyklubal hrozný– Ale to je jedno.“ Zavrtěla jsem hlavou, abych odehnala nevítané myšlenky. „Nejdeme se podívat na to oblečení?“ zkusila jsem naléhavě, doufajíc, že se konečně odpoutáme od těch bolestivých témat.

Alice si vyměnila rychlý pohled s Rosalií, ale tomu jsem nevěnovala pozornost. Šla jsem první a ony kráčely za mnou. Zapadly jsme do mého pokoje a Al se okamžitě vrhla k mé skříni. Já s Rose jsme se posadily na postel a koukaly na ni, jak se činí. Prý zkusí zkombinovat její oblečení, co mi nakoupila, s tím mým.

Drobet jsem se ohradila, že jsem jí jasně říkala, že my těch pár kousků, co platila před pár dny, stačí, ale ona mi řekla, že teď, když už zjistila moji velikost, může nakupovat i beze mě, takže mám smůlu.

Našpulila jsem znuděně pusu a odtrhla pohled od akční Alice. Rozhlédla jsem se kolem a můj pohled spočinul na Rosalii, která se dívala na knihu na nočním stolku a její ruka k ní cíleně mířila.

Kruci, kruci… Skočila jsem tam dřív, než se jí mohla dotknout a podala ji jí, při čemž jsem si druhou rukou fotku nenápadně strčila za sebe.

„Shakespeare,“ oznámila jsem jí a ukázala na knihu, kterou si teď ode mě zmateně vzala. „Romeo a Julie – klasika.“ Mávla jsem rukou.

Snažíc se ignorovat její pátravý, nechápavý pohled jsem si sedla vedle ní a fotku zasunula pod prostěradlo. Fotka je plochá, nemůže ji tam přece vidět, přesvědčovala jsem se v duchu.

V dalších dvou hodinách mě Alice navlíkla do několika jejích modelů a já se jen odevzdaně natáčela kolem dokola, jak mě pobízely. Samozřejmě, Alice byla vážně profík, takže jsem většinu z jejích nápadů přijala. Občas jsem na ní viděla, že by sáhla i po něčem odvážnějším, ale věděla, že bych to hned zamítla, a tak se ani nesnažila.

Když byl čas oběda a já věděla, že Charlie přijede každou chvíli domů na oběd, a pak zase zpátky do práce, doufala jsem, že holky mé pozvání na oběd neodmítnout a já si tak ušetřím půlhodinu Charlieho zuřivosti.

„Musím uvařit Charliemu oběd,“ řekla jsem, když odbyla půl dvanáctá a on měl za třicet minut dorazit. Vyskočila jsem ze země a otočila se na ně. „Nechcete tu zůstat?“

Obě okamžitě zavrtěly hlavami a jaly se říkat různé výmluvy. Vím, že drží tu speciální dietu, a taky vím, že je to pouhý výmysl. Něco s nimi není v pořádku, ale nehodlala jsem se v tom pitvat.

„Jsem si jistá, že by to Charliemu nevadilo,“ zkusila jsem.

„Ne, my jdeme domů. Esme už pro nás určitě chystá jídlo,“ vysvětlovala mi Rosalie.

Držela jsem si palce a vsadila na intuici. V tu chvíli jsem je tam potřebovala víc, než kdy jindy, protože jsem se Charlieho bála. Bůhví, kdo co dnes v práci provedl, a s jakou přijede náladou. „Sama dobře víš, že nechystá vůbec nic.“

Alice i Rose se na mě překvapeně podívaly a jejich šok byl skutečně obrovský, protože se dívaly na sebe, pak na mě, pak zase na sebe a na mě.

„Holky, prosím,“ zaprosila jsem tiše. „Nemusíte nic jíst. Řeknu Charliemu, že už jste jedly. Jen… zůstaňte,“ vydechla jsem.

Chvíli uvažovaly, pak Alice promluvila: „Dobře, jestli chceš. Ale, Bello, my normálně jíme. Držíme přece tu dietu.“

„Jasně, jasně,“ zamumlala jsem, vděčná, že zůstanou.

Když jsem začala po kuchyni poskakovat a zkoušela v rychlosti uvařit jídlo, z kterého by byl táta spokojený, cítila jsem jejich podezíravé pohledy, jak se na mě upírají. Seděly u malého stolku v kuchyni, který sloužil především na snídaně – na ostatní jídla byl větší stůl v jídelně. Možná si i o něčem povídaly, ale mluvily tak tiše a já měla tolik práce, že jsem nestíhala ještě zaznamenávat, o čem je řeč.

Ozval se zvuk motoru a moje srdce se zběsile rozbušilo. Hlava mi vystřelila vzhůru a já s rozhozeným dechem čekala, až se Charlie objeví v místnosti. V tu chvíli zapípala trouba a já vyndala lasagne. Hned jsem je nakrájela a jeden čtverec nandala na talíř. Já se najím později…

„To mi nemůžeš jít otevřít?“ hulákal už ode dveří – velká námaha vyndat klíč z kapsy… „Čí je to auto venku? Že nám zase někdo stojí na místě!“ Pak klaply dveře, ozvalo se šustění, jak si sundával boty a bundu, a pak už se objevil v celé své hrozivosti na prahu kuchyně. Jeho rty vytvořily dokonalé „o“, když spatřil ty dvě nádherné osoby, co se do naší domácnosti absolutně nehodily, a které se teď přívětivě usmály, jako by chtěly dokázat, že to ony mají navrch.

„Dobrý den, Charlie,“ pozdravily unisono.

„Och, dobrý den, slečny,“ oplatil jim pozdrav. Ten jeho pohled mě děsil až do morku kostí. Náhle byl milý, jako by se snažil zapůsobit… Zděsila jsem se. Tohle už praktikoval na Esme, ale ani tady se nedočkal nějaké odezvy.

„Doufám, že nerušíme,“ pokračovala Rose. „Přijely jsme navštívit Bellu a trochu se ta naše návštěva prodloužila.“

„To vůbec nevadí.“ Konečně se podíval na mě. „Bello, tak jim přece nandej jídlo.“

Alice po mně vrhla prosebný pohled. Zarazilo mě to, protože se mohla přece vymluvit na tu dietu – ale pravděpodobně věděla stejně dobře jako já, že tu výmluvu už jim nikdo nesežere.

„My už jsme jedly,“ vyhrkla jsem. Děkovala jsem bohu, že pekáč lasagní je schovaný v troubě, a Charlieho nenapadne ověřit si moje tvrzení, takže se nebude divit, jak to, že vůbec nic neubylo.

„Dobrá tedy,“ zahuhlal. „Já se najím, jestli dovolíte.“ Věnoval mi nepříjemný pohled, vytrhl mi talíř, který jsem se mu snažila podat, z ruky a naklonil se ke mně. „Nemám dojem, že jsem ti povolil návštěvu,“ zašeptal. Byl to docela tichý šepot, ale já byla za ten týden, co jsem Cullenovy znala, přesvědčená, že Alice s Rose to uslyší.

„To je opravdu naše chyba, Charlie,“ řekla náhle Alice a mile se usmála. „Bella to nemohla čekat, protože jsme to neplánovaly. Bylo to spontánní.“ Jiskřičky v jejích očích jasně dokazovaly, co si o Charliem myslí – a teď byla skutečně rozzlobená.

Rosaliin úsměv byl kapku nejistý, asi proto, že si přestaly hrát na to, že jedí a že mají normální lidský sluch. Připomnělo mi to ten den, kdy mě Alice vezla z nemocnice. Měla pořád takové divné řeči a já se jí zeptala, jestli je to nějaké tajemství. Ona mi řekla, že se to v nejbližší době nedozvím. Ale tohle byla ta chvíle. Chvíle, kdy tajemství rodiny Cullenových pomalu vyplouvalo napovrch…


Ještě bych ráda k minulé kapitole... V USA jsou docela přísná pravidla, mnohem přísnější a důslednější než tady. Bella by za krádež skutečně mohla jít do vězení - a pokud to ne (já úplně všechno nevím), tak by rozhodně nějaký trest měla a veřejně prospěšné práce jsou tam běžné. Nevím jestli někdo z vás sleduje třeba Pretty Little Liars, kdy Hanna v první sérii ukradla sluneční brýle. Taky to jen tak nepřešli. :)

A taky bych chtěla poděkovat za hlasy v anketě nej povídky měsíce. Moc se mě potěšilo, že už si KSD našla tak brzy své fanoušky. Věřte mi, desáté místo je pro mě naprosto nádherné. :-) Děkuju.

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Každá sukně dobrá - 7. kapitola:

 1 2 3 4   Další »
31. Jana S
08.12.2014 [23:29]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30. Janča148
28.08.2013 [15:27]

Já se chci prosimtě zeptat Emoticon Kdy se už Edward vrátí a bude s Bellou ? (pochopitelně ...) Já už nemám nervy takhle dál být protože jak držela tu fotku tak jsem se cítila trapně i za ni Emoticon Ach joo Emoticon Ale jinak cool příběh (kdy ten blbej Charlie už dostane rozum ? (očividně je poznat že nikdy Emoticon ...)

11.08.2013 [0:08]

kikuskaTeda, som poriadne vykoľajená z toho, aká je Bella z Edwarda celkom hotová a to ho zatiaľ videla len na fotke. Myslím, že sa mám načo tešiť. Emoticon

28. Viky123
04.08.2013 [23:01]

Super, miluju tuhle povídku Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

04.08.2013 [12:49]

mima19974 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26. Jana
03.08.2013 [15:24]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

03.08.2013 [15:02]

RebekahNemám slov! Prostě úžasná povidka! Nemůžu se dočkat Edwarda a toho jak bude na Bellu reagovat. Honem další díl!!! Emoticon Emoticon

24. gabi
03.08.2013 [14:38]

skvělý, tvou povídku miluju Emoticon už se nemůžu dočkat další kapitoly Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

03.08.2013 [11:53]

alicecullenhale2 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
naozaj skvelá kapitola... Emoticon
už sa nehorázne teším na pokračovanie... Emoticon Emoticon Emoticon

22. Seb
03.08.2013 [11:09]

Myslím, že tuhle kapitolu si napsala zatím nejlíp, moc se gtěším na další. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!