Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá sukně dobrá - 28. kapitola

15.11.2013 (19:15) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 4737×

28. ANO

„Tam-tam-ta-dá, tam-tam-ta-dá,“ notoval někdo zpěvavým hlasem kousek ode mě a já si přes hlavu hodila peřinu. Chtěla jsem spát, ne poslouchat tóny svatebního pochodu.

Naráz jsem otevřela oči. Svatebního pochodu… Dneska se vdávám!

Zase jsem ze sebe peřinu shodila a rozhlédla se po pokoji, abych spatřila původce toho zvuku. Nikoho jsem neviděla, ale ty tóniny se ozývaly z mé šatny a já nemusela ani hádat, kdo z mé rodiny se skrývá v místnosti plné oblečení.

Strachy plně jsem stočila pohled na hodiny, abych se přesvědčila, že jsem nezaspala. Ale opravdu jsem měla ještě času habaděj, zdálo se ovšem, že Alice si myslí něco naprosto jiného. Proč by jinak už v osm hodin ráno zpívala nahlas jen pár metrů ode mě, když věděla, že mě to vzbudí?

„Dost, že už jsi vzhůru,“ ozvalo se z šatny. „Musíme tě připravit.“

„Nezačíná to náhodou až ve dvě?“ opáčila jsem a zůstala se vyhřívat v teplé peřině, pohlcené Edwardovou vůni, která se vznášela z trika, ležícího vedle mě.

Alice vyšla z šatny a potěšeně si promnula ruce. „To možná ano, ale já tě potřebuju náležitě upravit.“

„Kde je Edward?“ zeptala jsem se na to, co mě trápilo nejvíc. Emmett při včerejší rozlučce nesouhlasil s telefonním hovorem, byla jsem tedy na sto procent přesvědčená, že by mi Alice nedovolila ho dnes ještě spatřit. Řekla by něco o tom, že si musím počkat, až u oltáře. To se samozřejmě zdálo jako věc zhola nemožná, jenže nemělo žádný smysl se o tom dohadovat. Jakmile se ta vědma rozhodne, i kdyby snad nezískala podporu dalších členů rodiny, bude po jejím, ať to stojí, co to stojí.

„Pomáhá ještě s pár přípravami vzadu.“

Odešla mi napustit vanu, abych chvíli relaxovala a uvolnila se. Tohle její příjemně překvapivé rozhodnutí určitě zapříčila skutečnost, že mé srdce uhánělo nadlidskou rychlostí a mně se náhlou nervozitou začaly potit dlaně. Opravdu jsem si přála vidět svého snoubence.

Alice mi do vany nalila malinovou vůni a pěnu a pomohla mi do ní vlézt, abych náhodou neupadla. Obrovské břicho mi značně ztěžovalo jakoukoliv činnost. Pohodlně jsem se opřela o opěrku v té veliké, velmi složitě vybavené vaně, a vskutku jsem se chystala relaxovat. Než jsem zavřela oči, Al pustila na malém rádiu v rohu místnosti nějaké instrumentální skladby, mezi kterými se nacházela i píseň o muži, který už našel své ztracené srdce, dále Esmeina oblíbená a spousty dalších Edwardových výtvorů.

„Za pár minut si pro tebe přijdu, aby ses nám nerozmočila,“ informovala mě Alice s vážnou tváří a zmizela za dveřmi.

Jenom ona může kontrolovat čas, kdy budu ve vodě moc dlouho, pomyslela jsem si pobaveně nad svou sestrou a novou švagrovou. Bude to velmi zmatené.

Zavřela jsem oči a za víčky si vybavila Edwarda. Zase. Přála jsem si, aby tu směl být se mnou. Možná bych ho mohla zkusit zavolat, napadlo mě. Je přece za domem, určitě by mě slyšel. Jsem si navíc jistá, že jakmile by zaslechl, že ho potřebuju, dostal by se ke mně za každou cenu.

Ale věděla jsem, že bych skutečně měla počkat do obřadu. Nebylo by to lepší? Spatřit to až budu kráčet uličkou? Vědět, že tam stojí u oltáře a čeká jenom na mě? Ty myšlenky mi na tváři vyvolaly úsměv a já se rozhodla, že si vážně počkám.

„Rychle z vody, rychle! Víš, kolik toho ještě musíme stihnout!“ vyváděla Alice a tahala mě z už ne tak teplé vany. Zabalila mě do veliké osušky a vzala mě do náruče. Než jsem se nadála, měla jsem na sobě župan a seděla jsem v kuchyni, kde přede mě Esme nanosila všechno možné, včetně krve.

„Jez – pomalu, ale hodně,“ instruovala mě Rose, která kolem proběhla ještě v normálním, neformálním oblečení jako ostatní. „Tohle je tvá snídaně a oběd zároveň.“ Chvíli mlčela a pak obrátila oči v sloup.

„Co se děje?“ ptala jsem se nechápavě.

„Tvůj nastávající si stěžuje, že tě moc trápíme. Ale to na tom nic nemění. Šup.“

Rezignovaně jsem vzdychla a pomalu se pustila do jezení všeho, co bylo kolem. Od každého jsem si vzala trošku a bylo to skutečně dobré. Ovoce bylo tak svěží a čerstvé, že jsem si říkala, jestli tu Cullenovi nemají někde vlastní sad. Volská oka byla přesně akorát a pečivo bylo měkké a snad ještě teplé.

Pohupovala jsem nohama ve vzduchu, jak jsem seděla na barové židli, a při každém pohledu na hodiny na stěně na mě začala padat čím dál, tím větší nervozita. Co když zakopnu? Co když se Tanya pokusí znovu něco pokazit? Co když začnu rodit dřív, než si řekneme „ano“? Co když se mi roztrhnou šaty? Co když budu tak nervózní ze všech těch pohledů, že nezvládnu říct svou část?

Zuřivě jsem se kousala do rtu a ani jsem si neuvědomila, že jsem přestala jíst, a teď jen tupě zírám na hodiny. Moje srdce vyděšeně bušilo a já nevěděla, jak se uklidnit.

„Tak už tě můžeme začít chystat,“ ozval se opodál Alicin natěšený hlas a vzápětí mě někdo držel za ramena a snažil se mě vrátit do reality. Chvíli mi trvalo, než jsem přestala odporovat, pak jsem upřela nic neříkající pohled do Aliciných očí.

„Bello, uklidni se,“ špitla tiše. Tušila jsem, že si nepřála, aby tohle Edward slyšel – nebo Tanya. „Všechno zvládneš. Nikdo tam téměř nebude. Jen tvoje rodina.“

„Něco se stane; cítím to,“ zašeptala jsem a připadala si jako totální pitomec.

Alice zdvihla oči v sloup. „Nic se nestane, přestaň vyšilovat. Čeká na tebe Edward.“

Edward. Edward na mě čeká. Překvapeně jsem sebou škubla a lehce se napřímila, jak mi došlo, že důvod mého života a veškeré mé budoucí existence na mě čeká. Věří ve mně, miluje mě. On by nezaváhal ani vteřinu, ale on je tak jistý, tak nad věcí… Je někdo, kdo já nikdy nebudu, protože nejsem tak silná.

Ať už jsem v ten moment došla k jakémukoliv závěru, zabralo to, uvědomila jsem si, že Edwardovi bude jedno, jestli něco zpackám. Hlavní je, že jsme všichni šťastní – bude jedno, jestli zakopnu, protože mě Carlisle bude držet, nebude záležet na tom, jestli se Tanya o něco pokusí, protože tam bude dalších několik lidí, co bude s to ji zastavit, rodit určitě ještě nezačnu, na to se necítím, dokonce přestalo záležet na roztrhnutí šatů, protože jsem si byla jistá, že Alice má pro všechny případy ještě několikery v záloze… a svoji část stoprocentně zvládnu říct, protože jsem na to čekala strašně dlouho.

Al s Rose mě připravovaly v ložnici Alice. Nervózní jsem byla pořád, ale pokaždé, když jsem si před sebou vybavila Edwardův obličej, jsem se drobet uklidnila. Dýchání mi dělalo značné problémy, ale snažila jsem se být silná kvůli miminku. Zatímco mi dělaly vlasy a jemné, decentní, téměř neviditelné líčení, srkala jsem z kelímku krev a prohlížela si jejich práci v zrcadle.

Esme po chvíli přinesla šaty a pověsila na připravený háček vedle vchodu do šatny. Zadívala se na mě a pak prohodila něco o tom, jak mi to nesmírně sluší. Byla jsem si jistá, že holky odvedly skvělou práci, ale já si připadala ošklivá i tak, takže jsem jim sice poděkovala, ale v hlavě mi stále probíhaly myšlenky, co na mě Edward vidí.

Byla jsem relativně uklidněná, dýchání bylo vyrovnané, cítila jsem se pěkně. Pak jsem se znovu podívala do zrcadla a překvapeně jsem zjistila, že už na sobě mám svatební šaty. A v tu chvíli vešel do místnosti Carlisle… a všechno uklidnění, vyrovnání a pohoda se rázem vypařilo. Ztuhla jsem a pokoušela se použít svou minulou metodu s Edwardovým obličejem.

Carlisle mi nabídnul rámě a moje postranní myšlenka byla, že se to všechno odehrává nějak moc rychle. Přijala jsem a dívala se na Rose, která si brala květinu z postele. Čekala jsem, že si půjde sednout za piano, aby mohla svatba začít, ale ona se nikam nechystala. Byla jsem zmatená, a když si mého pohledu všimla, rychle mi osvětlila, že se Carmen nabídla, že bude dělat hudebnici, abychom mohli všichni prožít mou a Edwardovu první svatbu společně. Bylo to od ní velmi hezké gesto a já byla vděčná, že tu práci nevzala Tanya. Tóny, které by se z piana linuly díky ní při téhle příležitosti, by se určitě na svatbu nehodily.

Zatímco jsem čekala, až se dole všechno uchystá, uhnula jsem pohledem stranou a narazila na vysoké zrcadlo, od stropu až po podlahu, a poprvé jsem se viděla úplně celá. Vlasy jsem měla sčesané do drdolu, který se skládal z několika copánků, dva volné prameny mi volně spadávaly podél obličeje. A ty šaty… Byly z jemné bílé látky. Široká ramínka, výstřih do písmene „u“ a část, která končila pod prsy, byly pokryté nádhernou bílou krajkou. A pak následovala dlouhá sukně, z které vyčnívalo mé vypoulené břicho. Byla až po zem. Díkybohu jsem na Alici ukecala rovnou podrážku, takže podpatky se opravdu nekonaly. Musela jsem uznat, že jsem byla v těch šatech celkem kus.

Alice s Rosalií se na mě povzbudivě usmály a stiskly mi ruku. Ve chvíli, kdy začal hrát Wagnerův pochod, postupně začaly scházet ze schodů, okouzlující nade všechno pomyšlení. Mělo mi být jasné, že za nimi budu vypadat dost neohrabaně. Štěstí bylo, že jsem měla s sebou Carlislea, který by mě nikdy nenechal spadnout.

„Připravená?“ zeptal se mě Carlisle.

Zhluboka jsem se nadechla. „Samozřejmě.“

Překonat počáteční vzdálenost k uličce nebylo tak těžké, jak jsem myslela. Snažila jsem se jít do rytmu, a když mi to moc nešlo, Carlisle mi přispěchal na pomoc. Byla jsem velmi ráda, že ho tam mám, a pevně jsem věřila, že by na mě rodiče byli hrdí.

Pak jsem se dostala k tomu místu, kde už jsem byla jen pár metrů před oltářem. Alice se opravdu překonala. Všude visely girlandy, téměř až k zemi, a bránily slunečnímu svitu problesknout k naší malé slavnosti, ačkoliv sem tam se sluneční záře objevila. Přejela jsem pohledem svou rodinu, jak se na mě šťastně usmívá, a Denaliovy, u kterých jsem také zaregistrovala přívětivé úsměvy – dokonce i u Tanyi, i když u ní to byl spíš takový smířlivý úsměv… A pak jsem ho uviděla. Stál tam, hned před tím Eleazarem, a zjihle se na mě usmíval. Jeho obličej zářil štěstím a já v tu chvíli zapomněla na nervozitu, na všechno, co mě trápilo, na všechno, co mi bylo drahé. Protože tam byl on. A nic jiného nedávalo smysl.

Pousmála jsem se a zrychlila krok, abych byla co nejdřív u něj. Carlisle mě mírně brzdil a za chvíli jsme byli tam. V ten jedinečný moment, kdy Edward vzal mou ruku do své a mé srdce udělalo to staré známé škobrtnutí, jako by chtělo dát vědět, že tohle je důvod, proč bije, jsem si uvědomila, jak pošetilá jsem byla, když jsem se tohohle bála.

Stoupla jsem si před něj a on mi rty naznačil: „Miluju tě.“ Stejně bezhlasně jsem mu oplatila: „Miluju tě.“

Vše jsem vnímala jen tak okrajově. To, čeho jsem si byla nejvíc vědoma, byl zase jen a pouze Edwardův obličej.

„Slibuji, že tě budu věrně milovat…“

„…v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, bez ohledu na to, kam nás věčnost zanese…“

„…budu tě chránit, důvěřovat a respektovat…“

„… budu sdílet tvou radost i smutek, kdykoliv to budeš potřebovat…“

„… slibuji, že tě budu ctít a podporovat tvé touhy a sny a udržím tě v bezpečí po mém boku…“

„… vše, co je mé, je teď i tvé. Dávám ti svou ruku…“

„… své srdce a svou lásku od teď, dokud budeme oba živi.“

Pak jsem slyšela jeho vítězné, pevným hlasem prohlášené: „Ano.“

„Ano,“ špitla jsem dojatě, když jsem přišla na řadu.

„Můžete –„ Edward mi jemně položil dlaně na tváře a něžně přitiskl své rty na mé. „Políbit nevěstu,“ dořekl Eleazar odevzdaným tónem.

Na tohle přesně jsem čekala. Náš první novomanželský polibek. Rozplývala jsem se blahem, zatímco jsem se k němu tiskla. Po tvářích mi stékaly slzy, o kterých jsem až do té doby vůbec nevěděla. Edward mi je otřel palcem… a pak najednou byl čas náš polibek ukončit. Do toho se mi vůbec nechtělo, a tak to musel udělat Edward, ačkoliv s tím měl stejný problém.

Když jsme se od sebe nuceně odtáhli, jeho oči zářily. Byla jsem si jistá, že moje taky.

Mé jméno se nijak nezměnilo, ale cítila jsem, že ano. Teď jsem totiž nebyla slečna Cullenová, nýbrž paní Cullenová; a to bylo o moc lepší. Jasně, byla jsem si vědoma toho, že jako upír na další škole budu zase slečna…

Ozval se ohlušující potlesk, jak do sebe kamenné dlaně narážely, a Edward se ke mně nahnul a zabořil nos do mých vlasů. Miminko trochu zabušilo, jen to tentokrát bylo určitě radostí. Přiložila jsem si dlaň na břicho a usmála se. Poprvé jsem upřela pozorný pohled na členy naší rodiny a lehce se zarděla, když jsem viděla, jaké jim jedna svatba přinesla štěstí. Skutečně. Bylo zvláštní sledovat šest nádherných bytostí, jak na nás dojatě zírá. V jejich tvářích se zračila hrdost, radost a dojetí. Teď jsme totiž byli všichni pohromadě. Už si nemuseli dělat starosti se ztraceným členem rodiny nebo osamělou nešikovnou holkou… Byli jsme spolu. Byli jsme jeden.

Svatba hladce přešla do hostiny, i když hostina to byla spíš pro mě a pro škvrně. Ostatní jen tak postávali a povídali si nebo příležitostně tancovali. Tanečnice jsem nebyla dobrá, to jsem věděla už odmala, a mé chvilkové zdary – například když jsem zpívala Forever Young a nemožně se u toho kroutila, to jsem ještě nebyla těhotná, stejně jako když jsem se opilá snažila dělat holubičku… Zkrátka jsem se bála, jestli náhodou těhotenství ještě víc nepochroumalo moji už tak pochybnou rovnováhu. Ale Edward byl výborný tanečník, a tak jsem si byla jistá, že nezáleželo na tom, jak velké nemehlo jsem byla, on to zvládnul za oba. Vytáhnul mě nahoru a postavil si má chodidla na své nohy, takže jediné, co jsem musela dělat, bylo držet se ho.

Přejel mi nosem přes čelo a jemně mě tam políbil, pak si se mnou propletl prsty a já tiše zavrněla.

„Spokojená, paní Cullenová?“ zašeptal mi Edward do ucha.

Zvedla jsem k němu pohled a zadívala se mu do očí. „Nanejvýš.“

„To jsem rád.“ Starostlivě nakrčil obočí. „A jsi v pořádku?“

„Malé je naprosto v pořádku, stejně jako maminka.“ Usmála jsem se a natáhla se blíž k němu, abych přitiskla své rty na jeho. Bylo to opojné. Jeho vůně mě obklopila a já na moment naprosto zapomněla, kde že to jsme. Ne že by se to nestávalo pokaždé…

„Ehm, ehm!“ ozvalo se za námi a já nemusela dlouho přemýšlet, kdo to je. V tu chvíli neexistoval nikdo jiný, kdo by nás chtěl vyrušit.

Nerada jsem se odtáhla od Edwarda a vrhla nepěkný pohled na Emmetta, který stál s rukama založenýma na prsou vedle nás a vesele se usmíval.

„Co chceš?“ zasyčel Edward.

„Přece si nemyslíš, že ti dovolím, aby sis ji celou dobu uzurpoval jen pro sebe,“ podivil se uličnicky Emmett. „Chci si ještě chvíli užít jejích červenajících se tváří, levých nohou a té koule, co má na břiše. Za chvíli už tu bude pobíhat vřískající děcko.“

„Hele!“ ohradila jsem se a na obranu si položila ruku na břicho.

Emmett zvednul ruce v obranném gestu, pak mě chytil za ruku a přitáhnul si mě do své náruče. Edward vzdychl, varoval ho, že si pro mě zase brzy přijde, políbil mě do vlasů a odešel kousek dál, kde se brzy nechal znovu dotáhnout k tanci s Rosalií.

„Nemrač se tak,“ pobídl mě Emmett po chvíli. „Úsměv ti sluší víc, sestřičko a švagrová.“

„Jsem teď tak trochu dvě v jednom – ale to ty taky, bratře-švagre,“ popíchla jsem ho a krátce se zasmála.

Zeširoka se usmál. „Máš výhodné balení.“

Nakonec, dřív než si pro mě Edward stihl přijít, jsem si ještě zatancovala s Jasperem a Carlislem. Ukázalo se, že Alice nešetřila na klidných skladbách, při kterých se skutečně nic jiného než ploužák tancovat nedá, ale objevilo se i pár rychlejších písniček. Téměř jsem nezabránila Alici s Rose; chtěly, abych si s nimi zatancovala. Byly jako divé, jako by nestačilo, že už tak jsem byla dost nešikovná, ještě s tím břichem tancovat a mohla bych rovnou rodit. Ony si ale nedaly říct, a tak jsem stála vedle nich a lehce se pohupovala do rytmu, se shovívavým úsměvem jsem je pozorovala. Mou rodinu.

Dokonce i Tanya se mi někdy během odpoledne přišla omluvit a slíbila, že už se bude chovat slušně. Nevím, jestli je to nějaký upíří dar, ale vypadala dost přesvědčivě a já neměla žádný důvod, abych ji podezírala, vzhledem k tomu, že jsem se v tomhle sporu kdo-bude-mít-Edwarda stala vítězkou.

Jakoby někdo stisknul neviditelné tlačítko nebo zkrátka všem naskočil takový intuitivní pocit… Denaliovi se začali pomalu loučit, pogratulovali nám a bylo otázkou vteřin, kdy zmizí. Cítila jsem se lehce unaveně, ale nic, co by se nedalo přežít. Pevně jsem doufala, že s Edwardem prožiji svatební noc, ale ten přetrvávající pocit, že nám to nevyjde, byl velmi silný.

Když upíři z Aljašky odešli, pomalu jsme se začali loudat dovnitř, protože naše posvatební hostina se konala venku. Edward mě přenesl přes práh, vtiskl mi rychlý polibek a odběhl pryč. Znaveně jsem se posadila do křesla a na chvíli zavřela oči. O pár vteřin později jsem ucítila Edwardovy rty na svém krku a pomalu jsem rozevřela víčka. Jeho temný pohled a zjihlý poloúsměv mě okamžitě vyslaly až na samotný konec světa.

Rozhlédla jsem se po pokoji, ale nikdo kolem nebyl. Tohle byl pravděpodobně jejich nenápadný pokus dát nám soukromí. Nebude to takové, jaké by mělo, ale svatební noc je svatební noc.

Zapletla jsem Edwardovi prsty do vlasů a přitiskla se k němu. Jeho ruce bloudily po mých zádech. Jemně si mě vzal do náruče a nesl nahoru po schodech. O chvíli později už jsem cítila za lýtky postel, ale Edward mě napřed musel dostat z těch šatů.

Mučivě pomalu mi rozepínal knoflíčky na zádech a já ho zatím zbavovala saka a košile.

A pak jsem se trochu prohnula v zádech a najednou mi z břicha vystřelila ostrá bolest a mě hned napadlo, že mám pravděpodobně něco zlomené. Bolestně jsem zasténala a sunula se k zemi, jak se mi podlomily kolena. Edward mě včas chytil a nade mnou se na chvíli zavřela temnota…

Edward:

Jedna část mé mysli mi nadávala, že jsem přece věděl, že to není dobrý nápad, druhá pozorně vnímala tlukot Bellina srdce, třetí pesimistická, co budu dělat, kdyby to Bella nepřežila, čtvrtá nad tím, kam jsem sakra dal telefon, a do páté jsem se prozatím vžil naplno a shodil jsem z porodního lůžka vše, co mi překáželo, a položil jsem na něj Bellu.

Svůj telefon jsem nenašel, ale Carlisleův telefon se povaloval na komodě. Okamžitě jsem vytočil Alici a netrpělivě těkal pohledem z Bellina obličeje na její břicho.

Zvedla to necelou vteřinu poté, co jsem jí zavolal, a já ihned zamumlal: „Pospěšte si.“ Víc jsem ani nemusel dodávat, kvůli ničemu jinému bych je nevolal. Neodhadl jsem ovšem sílu a telefon jsem položil na stůl trochu větší silou, ale to byla naprostá maličkost, která mě v tu chvíli vůbec nezajímala.

Roztrhl jsem Belle ty překrásné šaty a viděl jasně fialovou skvrnu na jejím břiše. Myšlenky mé přibližující rodiny jsem sotva vnímal. Vzal jsem do ruky skalpel, připravený na císařský řez, když se do dveří nahrnul Carlisle a já si úlevně vydechnul. On měl větší praxi než já.

Mé oči byly upřené na Bellin obličej, tak klidný, až mě to děsilo.

Naklonil jsem se k ní. „Bello,“ špitl jsem, zatímco Carlisle se pokoušel dítě dostat ven. Z jeho myšlenek jsem pochopil, že se zdá, že se samo dítě snaží dostat z břicha. Že už nemá dostatek prostoru.

„Bells, Bello, prosím,“ šeptal jsem a něžně ji hladil po bledých lících. Chtělo se mi brečet jako ještě nikdy. Tolik jsem se o ni bál.

I bez Carlislea, který mě probral z mého transu, jsem věděl, že takhle jí moc nepomůžu. Vzal jsem jehlu a chystal se ji naplnit svým jedem…

Bella:

Přicházela jsem k sobě. Prudce jsem zamrkala a oslepující záře mě na chvíli oslepila. Když jsem se rozkoukala, spatřila jsem nad mým břichem Edwarda a Carlislea.

„Edw… Edwarde,“ zašeptala jsem slabě a on na mě ihned upřel svůj pohled.

„Bello – „

„Už,“ řekl najednou Carlisle a Edward se ode mě zase odvrátil. Ucítila jsem silný tlak a bolest, která mi vhrkla slzy do očí a donutila mě krátce vykřiknout.

Pak se ozval velice krátký pláč a… „Je to Renesmee,“ pronesl Edward a jméno naší holčičky řekl s posvátnou úctou, něhou a respektem.

„Podej mi ji,“ poprosila jsem. Carlisle předal naši dceru Edwardovi a ten zase mě. Držela jsem ji v náruči a Edward ji trochu přidržoval, protože jsem byla oslabená. Prohlížela jsem ji a ona mě také. Svýma čokoládovýma očima jezdila po mé tváři a téměř uchváceně se usmála. V tom drobném úsměvu se jí zalesklo pár zoubků, které by tam neměly zatím vůbec nic dělat. Měla bronzové vlásky, jemné kudrlinky byly slepené krví, ale ona byla nádherná. Její pokožka byla alabastrová s růžovým nádechem v lících. Hádám, že to zdědila po mně.

„Renesmee,“ vyslovila jsem její jméno pečlivě. Vyčerpaně jsem vzdychla a cítila, že se zase vzdaluju. Připadalo mi těžké nechat oči otevřené a sílu v rukou jsem neměla už vůbec žádnou.

„Bello!“ zaslechla jsem ještě výkřik a pak mi bylo mé děťátko sebráno z rukou. Ne! V mé hlavě všechno odmítavě křičelo nad tou prázdnotou mé náruče. Chtěla jsem zpátky svou dceru.

Měla jsem přivřené oči a sledovala jsem, jak Carlisle vzal od Edwarda Renesmee a pomalu s ní odcházel.

„Musíš ji přeměnit – musíš to udělat ty,“ řekl mému manželovi a ten za ním v čirém zoufalství zíral.

„Edwarde,“ zašeptala jsem z posledních sil. Podíval se mi do očí a sklonil se blízko ke mně. „Jsem tu s tebou.“

„Bello,“ vzdychl zmučeně. Chytil mě jemně za zápěstí a vyzdvihl si ho k obličeji. Celou dobu se mi díval do očí. „Musím… musím…“ Mluvil si šeptem sám pro sebe, byl opravdu nejistý a bál se, že mě zabije.

„Miluju tě,“ řekla jsem silnějším hlasem a pokusila se o úsměv. Pak už jsem vnímala jen to, jak se Edwardovy ostré zuby zabořily do mé ruky a do mého těla vystřelilo něco nového, nepoznaného. Něco, co ničilo všechny lidské orgány ve mně a měnilo je na tvrdé kameny bez života.

Mým tělem projížděl ostrý oheň, všechno spaloval a zanechával za sebou nový život. Upíří život.

Snažila jsem se být potichu. Věděla jsem, že při každém mém bolestném výkřiku by to bolelo i ty, co mou přeměnu poslouchají. Občas jsem to ale nevydržela a zakřičela jsem. Celou dobu jsem cítila, jak mě někdo drží za ruku, hladí po vlasech, líbá na čelo nebo šeptá do ucha slůvka útěchy a ujištění, že bude brzy po všem. Byl to samozřejmě Edward.

Musela jsem se snažit víc. Nemohla jsem dovolit, aby se kvůli mně někdo trápil. Snažila jsem se zachytit nějakých vzpomínek z mého lidského života a opravdu jsem se tím na pár chvil distancovala od té části mé mysli, která prosila, aby mě už někdo zabil.

Ten první den, kdy se přistěhovali…

„Můžeme si přisednout?“

„Až budeš chtít, budeme tu pro tebe.“

Když se mi svěřili…

„Jsme upíři, Bello.“

Jak jsem přišla o Charlieho…

„Nikdy nebudeš sama. Vždycky budeš mít nás.“

„Chtěli bychom si tě adoptovat.“

„Dávno tě beru jako svou dceru, součást naší rodiny.“

„Chci pryč z Forks.“

Pak když nás čekalo to šokující překvapení v Canmore…

„Je to Edward.“

„… z našeho gentlemanského Edwarda se stal školní děvkař.“

„Je to příběh o muži… chlapci, který hledá své ztracené srdce.“

„Jsi hrozně sexy, když takhle tančíš. Jeden by měl chuť –„

A po té společné noci…

„Ty jsi těhotná?“

„Edward je otcem.“

„On tě… znásilnil?“ – „Ne tak docela.“

„Ona… on… kope.“ – „To je zázrak.“

A když našel své ztracené srdce právě u mě…

„Omlouvám se za všechno.“

„Miluju tě, Bello.“ – „Miluju tě, Edwarde.“

„Prokázala bys mi tu čest a stala se mou ženou?“

„Ano.“ – „Ano.“

„Můžete… políbit nevěstu.“

„Spokojená, paní Cullenová?“

„Dítě už chce na svět?“

„Je to… Renesmee.“

„Musíš ji přeměnit – musíš to udělat ty.“

Vrátila jsem se zpět do reality. Má mysl pracovala o trochu rychleji, než jsem byla zvyklá. Sevřela jsem ruku v pěst a pevně zaťala zuby, abych znovu nevykřikla. Už jsem to chtěla mít za sebou. Pokusila jsem se otevřít oči, ale bála jsem se, že na mě bude koukat Edwardův starostlivý obličej. Nechtěla jsem ho vidět trpět.

„Bello, miluju tě,“ ozval se kousek od mé hlavy sametový šepot a mě to znovu nakoplo, abych vydržela. Musím být silná.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá sukně dobrá - 28. kapitola: