Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapky lásky - prolog

21.03.2012 (17:30) • AfroditaAliceCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2258×

Swanová se vrací domů!

Zřejmě všichni známe nastávající Seattleskou plavkyni, která byla schopna ve svém nízkém věku překonat svoje mnohem starší kolegyně. A to nejen v bazéně, ale i v počtu vyhraných trofejí.

Vypadá to, že se mladá Isabella Swanová (17) rozhodla navrátit domů a opustit tak matku, nevlastního otce a zároveň trenéra, ale hlavně kariéru, která se zatím slibně rýsovala.

Sice se k tomu sportovkyně nepřiznává, ale mnoho důkazů nasvědčuje tomu, že utíká před svým otčímem Philem Dwyersem (29), se kterým měla údajně udržovat milostný poměr a utajovala ho před svou matkou. Je snad tlak ze strany matky a otčíma důvodem, proč Isabella odjíždí do lesů Washingtonu? Nejmenovaný deník dokonce zveřejnil, že měla být svým trenérem znásilněna a posléze i fyzicky týrána, ale sama sportovkyně tuto teorii vyvrátila.

Ovšem je tu samozřejmě i možnost, že se mladá a talentovaná Isabella vrací do rodného města kvůli nově objevené lásce. Je něco pravdy na tom, že si krásná Isabella našla přítele? Našel si konečně někdo cestu k jejímu srdci?

Vrací se opravdu Isabella domů pouze z osobních důvodů? Nebo snad dostala lepší nabídku? Jaký je skutečně důvod, proč se známá Isabella Swanová rozhodla vzdát prestižní sportovní školy a zaručené plavecké kariéry a místo toho studovat v maloměstské střední škole? A jak na ni budou reagovat staří známí, přátelé a ostatní obyvatelé města? 

Susan Craelová

Seattle Times

No, tak to není možné! Opět Susan Craelová! Co proti mně ta baba má! Vždycky, když se naskytne příležitost, jak mě ztrapnit, tak je pod tím podepsaná ona!

Jak už jste asi pochopili, jmenuju Isabella Swanová a sportovně plavu. Vždycky jsem měla plavání ráda, ale teprve na střední škole mi profesor tělocviku řekl, že mám podle něj velký potenciál a přihlásil mě do mého prvního závodu, který jsem s přehledem vyhrála. Pak už to všechno následovalo ráz na ráz. Když jsem vyhrála popáté první místo v Seattlu, Westminsterská střední škola mi nabídla stipendium, když budu u nich plavat. Bylo to celkem jednoduché rozhodnutí. Přestěhovala jsem se k mámě a začala chodit na nejprestižnější sportovní školu ve státech. Dostala jsem dokonce svého osobního trenéra, samozřejmě, že špičku ve svém oboru, Phila Dwyera, a při jednom závodu se potkal s mojí mámou.

Prý se do sebe okamžitě zamilovali, jak tvrdila máma.

No, nevím, každopádně od té doby uběhlo teprve půl roku a Phil mámu požádal o ruku. Zničehonic jsem měla otčíma trenéra a hvězdnou slávu, která stoupala každým dnem vzhůru.

Najednou jsem zjistila, že nic jiného nemám. Nikdo mě neznal jinak než jako známou sportovkyni a ani já nikoho neměla, protože jsem veškerý svůj čas věnovala pouze tréninku.

Od té doby už mě to plavání nebavilo tolik, jako když jsem byla malá.

Už to byl jen způsob, jak získat ocenění, na kterých mi stejně nijak moc nezáleželo.

Když jsem však zatoužila normálně žít a začít randit, objevili se zničehonic novináři. Z každého rohu na mě vyskakovali fotografové a všichni se mě ptali na různé blbosti. Všichni čekali na sebemenší chybu, jakou jsem jen mohla udělat, aby ji rozmázli a mě jen ztrapnili.

Stala jsem se otrokem své kariéry. Když jsem jeden den netrénovala, nadával mi Phil. Když jsem si po tréninku vyrazila a přišla později domů, nadávala mi máma.

Postupně mi začalo Forks chybět a s ním i táta. Nikdy jsem tu deštivou, maloměstskou díru neměla ráda, ale když mi zavolal táta, jak mi je, rozbrečela jsem se a musela se vrátit.

Když ale vidím, jaký poprask to zase vyvolalo, nevím, jestli jsem udělala dobře.

No, teď už s tím stejně moc neudělám.

Naštvaně jsem odhodila noviny do koše a šla jsem se posadit do kavárny, akorát začínalo pršet, takže jsem měla skvělé načasování.

Ne, že by mi voda vadila, ale nemusím taky sedět další tři hodiny v mokrých věcech.

Čekala jsem na tátu, který pro mě měl přijet.

Doma jsem se rozloučila pořádnou hádkou, takže jsem si raději vzala věci a šla čekat někam do města. Táta to jistě pochopí.

Jakmile jsem pomyslela na tátu, rozezvonil se mi mobil.

„Čau tati!“ pozdravila jsem ho hned po zvednutí.

„Ahoj, zlato. Už jsem v Seattlu, mám teda přijet k mámě?“ zeptal se.

„Ne, já jsem od ní odešla dřív.“

„Aha.“ Táta se na chvíli odmlčel. „A kam mám teda jet?“ Ani nezněl moc překvapeně.

„Kde jsi ty?“

„U banky.“

„Tak jeď Sedmnáctou rovně, pak odboč doleva, pak doprava, doprava a doleva a kousek rovně. Jsem v kavárně u obchoďáku, už jdu na parkoviště.“

„Dobře. Zatím.“

Tak a teď jsem zvědavá, jestli to táta najde.

Zaplatila jsem v kavárně, posbírala si věci a vyrazila na parkoviště.

Tašky jsem jakž takž posbírala a dovlekla je až ven, ale samozřejmě to táta nenašel, což mělo za následek, že mi musel ještě třikrát volat, než konečně dorazil.

„Ahoj Bells,“ pozdravil mě táta, když jsem si sedla úplně promočená na sedadlo spolujezdce, jelikož ten můj vynález se záchranou v kavárně nevyšel podle mých představ. „Vypadá to, že sis stačila ještě skočit do bazénu,“ zasmál se táta.

Já jsem na něj jen hodila naštvaný pohled a to zatrhlo veškerý jeho smích.

„To nebylo moc vtipný, tati.“

Chvilku bylo ticho, pak se táta nadechl, že něco řekne, ale jenom se na mě otočil a koukal.

„Co?“ zeptala jsem se.

„Jsem rád, že jsi zpátky.“ Usmála jsem se a objala ho.

„To já taky,“ zašeptala jsem mu do ramene a táta mě poplácal po zádech.

Po zbytek jízdy jsme oba mlčeli.

Když jsme přijeli domů, pomohl mi odnosit tašky do mého pokoje a pak odešel.

Nic se tu nezměnilo, což mi vyloudilo úsměv na tváři.

Postupně jsem si vybalovala a psychicky se připravovala na navrácení do města, ve kterém jsem vyrostla.

Snad zítřek přežiji ve zdraví.

Čeká mě to nejhorší. Škola.

Už vidím Jessicu, jak ke mně běží a pokouší se mě obejmout a všude rozhlašuje, jaké jsme nejlepší kamarádky.

Ale skutečně se těším jen na Angelu. Ta jediná mi v Seattlu chyběla. Upřímná, nezaujatá duše, která mi vždycky správně poradí a má mě ráda i bez plavání.

S myšlenkou na školu a nastávající zítřek jsem se vysprchovala a později také usnula.

***

Ráno jsem se probudila ještě před budíkem. Ne, že bych se tak strašně těšila do školy, že bych nemohla dospat, spíš naopak.

Nevím proč, ale zaplavila mě příšerná nervozita, jako bych šla poprvé do školy.

Ještě čtvrt hodiny jsem ležela v posteli a zírala do stropu, ale potom mě to přestalo bavit a radši jsem se šla obléknout.

Nemaluji se, jenom když jdu někam, kde to potřebuji. Většinu života jsem strávila v bazéně, takže na co se malovat, když bych se stejně musela za pár minut odličovat? A navíc mě to ani moc nebaví. Bohužel jsem svojí nechutí se malovat nenakazila mámu, a ta mi tudíž nakoupila snad všechno, co je potřeba k vedení kosmetického salónu.

Když jsem se oblékla, sešla jsem dolů. I když bylo ještě dost brzo, táta už byl v práci, takže jsem si vzala cornflakes a nasnídala se.

Když jsem odcházela z domu, vzala jsem si ještě kšiltovku a mikinu. Nezabrání to sice odhalení, ale alespoň nebude tak rychlé.

Až když jsem vyšla z domu, uvědomila jsem si, že vlastně nevím, jak se dostanu do školy.

Táta však myslel na vše, a tak když jsem se otočila ode dveří, uviděla jsem na příjezdové cestě stát velkého červeného a oprýskaného Chevroleta. Sice měl svoje nejlepší léta za sebou, ale darovanému koni na zuby nehleď a navíc nějak se do školy musím dostat.

Když jsem si sedla na místo řidiče, všimla jsem si, že na palubce je nějaký papírek a že je na něm moje jméno.

Byl to vzkaz od táty.

Bello, omlouvám se, ale musel jsem do práce.

Toto auto ber jako můj dárek na uvítanou. Jeď opatrně a hodně štěstí ve škole.

Táta

V zapalování byly klíčky, takže jsem ihned nastartovala.

Chtěla jsem vyjet, když jsem si uvědomila, že jsem si zapomněla tašku.

Rychle jsem vystřelila z auta a vlétla do domu, tam jsem chvíli hledala, než jsem si vzpomněla, kam jsem si ji dala, a pak se urychleně a teď už i s taškou vrátila do auta a raději vyjela, než by mě potkalo nějaké další neštěstí.

Nevím, jestli si to můžu dovolit již u prologu, ale stejně bych ráda poděkovala všem, co tuto povídku budou číst a zároveň bych tento prolog ráda věnovala Twins a AliHaleCullen, díky kterým jsem tuto povídku začala psát. Vím, že to byl jen jeden nebo dva komentáře, ale opravdu mě dohnaly k tomu, že jsem začala psát Kapky Lásky.

Tak a teď se ptám vás ostatních, má cenu psát dál?

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapky lásky - prolog: