Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapky lásky - 1. kapitola

29.03.2012 (16:15) • AfroditaAliceCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1954×

Měla bych si už začít zvykat, že nechodím na tréninky, a začít vstávat jako normální člověk.

Byla jsem mezi prvními na parkovišti a řekla bych, že i ti největší šprti ještě spali. Byla tady jenom profesorská auta a do zvonění zbývalo ještě tři čtvrtě hodiny a mně začínala být zima. K mému štěstí v autě nefungovalo topení, takže jsem si řekla, že se projdu a snad se alespoň trošku zahřeju.

Vystoupila jsem z auta, přitáhla si blíže k tělu mikinu a vyrazila na obhlídku školního areálu. Moje nohy mě automaticky zanesly až k plavecké hale, kde jsem trávila svoje začátky.

Okamžitě jsem si vybavila všechny vzpomínky z bazénu, z tréninku, ze závodů. Nic moc šťastného to nebylo, ale stejně to poslední dva roky byl můj život.

Všimla jsem si, že se v hale svítí, a tak jsem se rozhodla pozdravit profesora Turnera, teda pokud to je on a pokud tady ještě učí, ale jak znám tohle neměnící se město, tak tady určitě ještě tvrdne.

Pamatuji si, jak mi vyprávěl o tom, jak plaval on. Měl sen, že se stane mistrem světa, ale nakonec vše ztroskotalo při autonehodě. Když jeli ze závodů, tak do nich narazil kamion. Jeho trenér ochrnul a on skončil s poškozením zad, takže nemůže dát ruce nad hlavu. Byl to velice smutný příběh, a proto prý ve mně viděl naději, že si nakonec svůj sen vyplní přese mě, a já mu tu šanci nechtěla brát.

Když jsem otevřela ty prastaré dveře do haly – páni, je přímo děsivé, jak je to tady všechno pořád stejné. Je tu pořád i ten otlak od toho, jak jsem do nich kopla, když jsem nemohla uplavat dráhu pod dvě minuty třicet – profesor Turner nikde.

„Pane profesore!“ zařvala jsem.

Za chvíli se ovšem za mnou otevřely dveře šatny, než jsem se však stačila otočit, oslovil mě hlas přicházejícího a musím říct, že profesor to nebyl.

„No teda.“

Cítila jsem, jak po mmě ten kluk doslova jede pohledem, a jelikož jsem k němu stála zády, tak bych neřekla, že se kochal mými vlasy.

Nevím proč, ale jen dvě slova vypuštěná z jeho pusy a už jsem ho nesnášela. Sice jsem ani nevěděla, jak vypadá, ale bylo mi už přesně jasné, co je to za kluka. Byl to ten typ frajírka, co si o sobě myslí, že je nejúžasnější na světě jenom kvůli tomu, že mu na střední padají holky k nohám.

Ale to se přepočítal, chlapeček, já se jen tak sbalit nenechám.

„Co?!“ vyštěkla jsem na něj a prudce jsem se otočila.

Opět mě naštval a to svojí výškou, protože byl skoro o dvě hlavy vyšší než já, a tak abych se mu mohla pořádně vysmát do ksichtu, tak jsem musela zvedat hlavu.

„Nic, jen že bys neměla kluky svádět na první pohled. To pak můžeš riskovat, že se do tebe nějakej chudák zamiluje.“ Ke svému proslovu ještě přidal „svůdný“ úsměv a aniž bych mu stačila odpovědět, tak se otočil na patě a odkráčel s baťohem na zádech ven z haly.

„Počkej!“

Ani nevím, proč jsem se za ním rozběhla. Jednoduše jsem mu chtěla říct něco, co si jen tak za klobouk nedá.

Zastavil se.

„Sorry, zlato, číslo ti nedám, i když…“ zamyslel se a otočil se na mě, aby si mě znovu prohlédl od hlavy až dolů, i když bych řekla, že zvláštní pozornost věnoval oblasti hrudního koše. „Hm, když nad tím tak přemýšlím, klidně ti to číslo dám, když poprosíš.“ Opět po mně hodil svůj bělostný úsměv, otočil se zpátky a pokračoval dál.

„Já po tobě žádný číslo nechci, ty blbečku, a taky nikoho tady nesvádím!“ zakřičela jsem po něm.

Naposledy se na mě otočil, usmál se, zavrtěl hlavou a pak šel zase do školy.

Raději jsem se na něj vykašlala a zašla si pro rozvrh do kanceláře.

Paní Morsová mě málem umačkala štěstím, když mě viděla. Pořád vyprávěla, že věděla, že mi to stejně začne po čase chybět, že patřím sem a tak dále. Jen jsem přikyvovala a nechala ji vypovídat, po chvilce jsem ji poprosila o rozvrh, a když pak odešla pro nějakou fotku dozadu, tak jsem se raději rychle vypařila.

Samozřejmě se zjevilo moje štěstí. Můžete jedině hádat, do koho jsem narazila hned před kanceláří.

Ten blbec stál přesně přede mnou, a když jsem do něj narazila, měla jsem pocit, že jsem to napálila čelně do zdi. Vedle něj stála partička nějakých dalších kluků. Raději jsem si je moc neprohlížela, aby oni nezačali taky, i když jsem mezi nimi poznala Mikea a Jacksona.

Jediné, po čem jsem toužila, bylo přežít dnešní den bez zbytečné pozornosti, ale zrovna dneska se mi to ne a ne podařit.

Ten idiot z rána se na mě otočil a už bylo vidět, jak mě chce seřvat, že mám čumět na cestu, ale když mě poznal, tak nahodil ten svůj stupidní úsměv.

„Čau, zlato, dneska na sebe máme nějak štěstí, nemyslíš?“ zeptal se mě.

„Spíš smůlu,“ zamumlala jsem, ale on mě obstojně ignoroval a mluvil dál.

„Nejdřív mě stíháš u bazénu, pak mě pronásleduješ před školou… Hm.“ Opět si prohlédl celou moji postavu zahalenou v mikině. „Beru to jako kompliment.“

Už mě naštval. Prudce jsem shodila kapuci, a jelikož bych musela k němu hodně zvedat hlavu, tak jsem si sundala i čepici a během chvíle si tak zničila celý převlek.

„Tak za prvé, jsi strašnej idiot a nechápu, jak můžeš s tak vysokým egem vůbec projít dveřma. Za druhé, já tě nikde nestíhala ani nepronásledovala a už vůbec se tě nesnažím sbalit, takže tě prosím, aby sis ty poznámky odpustil. A za čtvrté!“ Musela jsem se prudce nadechnout, protože jsem to všechno na něj tak rychle vychrlila, že jsem nestačila mezi větami ani dýchat. Ale zabralo to, celou dobu se na mě jenom vytřeštěně díval. „Neříkej mi zlato!“ zařvala jsem na něj. To už mě většina jeho party rentgenovala a jinak to nebylo ani s ostatními, co se nacházeli na parkovišti před školou, tudíž všichni. Jednoduše jsem si nějak zapomněla všimnout, že už všichni přišli do školy. A já jsem utlumila veškerou činnost svým hysterákem.

Ten blbec se na mě pořád zaraženě díval, ale Mike Newton se probral.

„Bello?“ zeptal se a pořád si mě prohlížel. Střelila jsem po něm pohledem, pak jsem projela všechny, co se na mě dívali, jestli mě taky někdo ještě poznal. Zřejmě všichni, asi jediní, kdo ne, byli ti vzadu, ale ty jsem neznala ani já. Asi jsem je svým výstupem dost pobavila, protože bylo vidět, že nechybí mnoho a budou se válet smíchy po zemi.

S povzdechem jsem si opět nasadila kšiltovku a kapuci, vzala batoh a rozvrh a vykročila ke škole.

Snažila jsem se, co to šlo, abych stačila doběhnout do třídy dříve, než se ostatní vzpamatují a začnou mě pronásledovat. Bohužel se mi to nějak extra nepovedlo. Když jsem vcházela do třídy profesora Bannera, tak jsem uslyšela Jessičin hlas, jak na mě volá, ale rychle jsem vešla do třídy.

Ve třídě už seděl profesor za katedrou a něco si srovnával. Rychle jsem k němu přišla a nechala si od něj podepsat papír s docházkou.

Popřál mi hodně štěstí a řekl, ať si vyberu místo.

Když jsem otočila do třídy, zjistila jsem, že po mně už do třídy přišlo dost lidí, ale všichni sledují jen mě, až na jednu holku, která si něco čmárala do sešitu a seděla úplně vzadu v lavici.

Chvíli jsem ji pozorovala a pak jsem si vzpomněla, kdo to je. Angela Weberová!

Přišla jsem až k ní a už si byla jistá.

„Ang?“ zeptala jsem se pro jistotu.

Dívka ke mně zvedla pohled a já si tak mohla dobře prohlédnout její drobný obličej.

Měla jemně narůžovělé tváře, ale jinak byla taky skoro tak bílá jako já. Její velké šedé oči orámované brýlemi nejdříve vyzařovaly přemýšlení, až pak se v nich mihlo poznání a Angele se po tváři rozjel úsměv.

Ještě předtím, než jsem odjela, jsme byly skvělé kamarádky. Sice jsme se převážně bavily o škole, ale stejně jsem k ní cítila mnohem hlubší pouto než k mnoha jiným lidem ze školy.

Angela byla hodně hubená, někdy jsem přemýšlela, jestli netrpí anorexií, ale když jsem pak viděla zbytek její rodiny, pochopila jsem, že má jen takové štěstí.

Často jsme se oblékaly nevýrazně a to nás taky velmi spojovalo, proto jsem se divila, že jsem ji dnes viděla v takovém oblečení.

„Bello!“ zavolala a okamžitě vyskočila na nohy a objala mě.

Bylo to zvláštní, nikdy jsem nijak nevyhledávala fyzický kontakt a lidé v mém okolí to věděli, takže se mi moc často takovýchto reakcí nedostávalo, proto mě to tak překvapilo, obzvlášť u Angely, která to prý cítila stejně.

„Můžu si sednout k tobě?“ zeptala jsem se jí a ukázala na místo, kde měla hozenou tašku.

„Jasně! Že se vůbec ptáš!“ zasmála se a hned mi udělala místo.

Mezitím zazvonilo, ale Ang to viditelně nezajímalo.

„Jak se máš?“

„Jo, dobrý, včera jsem se vrátila ze Seattlu.“ Angela se usmála.

„No jo, viděla jsem ty titulky. Mladá naděje Seattlu se vrací do lesů,“ zasmála se.

„No jo, no,“ zamumlala jsem a vyndala si věci na hodinu.

„A už to je nastálo?“ ptala se dál Ang. „Víš, jak to myslím, zůstáváš tady už napořád?“ Podařilo se mi vykouzlit decentní úsměv, i když jsem vůbec nevěděla, jak jí odpovědět.

„No, nevím jestli napořád, ale do maturity určitě.“ Angela zatleskala a zase mě objala.

„To je super!“ začala nejdřív vesele, ale pak se jí hlas proměnil na smutný. „Víš, když jsi odjela, tak jsi mi strašně chyběla. Jsem ráda, že jsi zpátky.“

„To já taky,“ řekla jsem.

„Slečno Weberová!“ napomenul ji učitel a Ang se opět zahrabala pod sešity. Jen jsem nevěřícně pozorovala tu chvilkovou proměnu. „A slečno Swanová,“ začal taky na mě, ale vtom do třídy vtrhnul ten idiot z rána.

Panebože, proč já má na něj takové štěstí? Třikrát za jedno ráno, to se snad nemůže stát ani v noční můře.

„Pane Cullene! Jdete pozdě a ještě narušujete vyučování,“ upozornil ho profesor. Dneska asi neměl na nic náladu.

„Omlouvám se, pane profesore, ale musel jsem ještě trénovat.“

„Je mi jedno, jaké povinnosti jste musel splnit, ale příště se na moji hodinu dostavte ještě před jejím začátkem,“ zlobil se Banner.

Cullen jen přikývnul.

„A ještě k vám, slečno Swanová. Je mi jedno, že jste mistryně světa nebo bůhví čeho všeho. Je mi jedno, že jste se vrátila z prestižní školy ze Seattlu, ale na mých hodinách budete dávat pozor a nebudete vyrušovat. Jinak si mě nepřejte!“ Jen jsem mu vyděšeně přikývla na souhlas a dál se v tom nešťourala. Sice znám svoji povahu a nejradši bych se s ním do krve hádala, než uznala svoji chybu, ale taky nejsem blbá a poznám, kdy je lepší mlčet a neprovokovat.

Dál se profesor věnoval už jen výkladu.

Cullen pořád stál u dveří třídy a přemýšlel, kam si sednout.

Nejmíň tři holky mu udělaly místo vedle sebe, ale on si přesto sednul na jediné místo, kde jsem si nepřála, aby seděl. Přede mě.

Seděl sám, ale jemu to určitě nevadilo, protože jakmile si vyndal věci, tak se otočil na mě a pozoroval mě.

prolog      2. kapitola

Tak co říkáte na dnešek? Doufám, že se vám to líbilo. Musím poděkovat všem, co mi zanechali komentáře, musela jsem si je několikrát pročítat a i přesto jsem jim nemohla uvěřit.

Děkuji všem.

PS: Dávám sem ještě obrázek Belliny mikiny a kšiltovky, zapomněla jsem to vložit do prologu a všimla jsem si toho pozdě, takže to asi nikdo neviděl.

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapky lásky - 1. kapitola: