Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedno objetí - 38. kapitola

06.03.2012 (08:15) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 2831×

Jen jedno objetí – 38. kapitola

Samota je horší než smrt, neboť samota smrt činí bolestivější

Prohlížel jsem si ji z dálky, zatímco jsem vybíral kufry z auta. Alice s Rosalie věděly, jak ji přivést na jiné myšlenky, a když jsem slyšel od Jaspera, jaké pocity v sobě Bella drží, nemohl jsem věřit svým uším.

Úzkost?

Zmatenost?

Lásku? Lhal bych, kdybych řekl, že mi to nedělá dobře. Cítil jsem se plný života, šťastný… věděl jsem, že se mám ke komu vracet. A ačkoli Bella nebyla v pravém slova smyslu moje, byl jsem schopný o ni bojovat. Určitě brzy zlomím hradbu jejího srdce a pak jí teprve ukážu, jaká je pravá láska.

„Povídá ti, pohni tím kamenným zadkem, ne, že by ty kufry byly zase jako pérka. Alice se na vás dobře vyřádila,“ stěžoval si Emmett a hnal mě z auta. Zakoulel jsem očima, prohrábl si vlasy a dotkl se vybouleného místa na bundě, abych se jistil, že je tam to, kvůli čemu jsem byl nervózní.

„Už jdu,“ zamumlal jsem do větru. Zamkl jsem auto, rozloučil se s ním a hodil přes kapotu klíčky Emmettovi. Ten je pohotově zachytil a usmál se.

„Určitě bude tvůj brouček u mě v pořádku,“ blýskl se zuby. To doufám, to je totiž druhá věc v mém zatraceném životě, na kterém mi záleží. A ta první? To je…

„Bella se zdá jako pohodová ženská,“ prolomil mé myšlenkové pochody. Zmohl jsem se jen na pouhé přikývnutí. „Díval jsem se na ni včera a můžu ti říct, že její nevinnost je pozoruhodná. Mám rád sice mnohem živelnější holky, jako je třeba moje Rosalie,“ v hlavě si promítl jejich dnešní noc plnou vášní, načež jsem se zašklebil, byl alespoň tak hodný, že mě ušetřil detailů, „doufám, že se ti povede usadit, už je na čase, abych se díval na šťastného kluka s úsměvem, který byl před pár desítkami let batole v plínách,“ šeptl tiše.

Myslel jsem, že si z toho dělá srandu, ale když se naše pohledy střetly, tak v nich bylo něco jiného. Nepopsatelného. Láska staršího bratra. Byl jsem mu vděčný, vlastně jsem byl vděčné celé své rodině, že mě podporuje i ve chvíli, kdy to není nejlehčí a kdy to může stát obchodní vztahy s oponentem.

Do tváře se mi vehnala krev, a tak jsem odvrátil pohled.

„Do rozpaků jsem tě uvést nechtěl, ale jsem rád, že tam nějaké city jsou,“ dělal si z mého rozpoložení srandu a dotkl se prstem mé hrudě. Když jsme stanuli před třetím terminálem, kde nechal naše zavazadla odvést před letištní kontrolu do letadla, bratrsky mě objal kolem ramen a poplácal mě po rameni. „Pevně věřím tomu, že až přijedeš, bude mít na ruce snubní prsten.“ Jeho naivní představa o svatbě byla k smíchu.

„Jistě,“ pronesl jsem ironicky a nestihl nic dalšího říct, když se k nám řítil i zbytek rodiny. Zahlédl jsem pohled Belly mířený ke mně a v tu ránu jsem vyhnal veškeré chmurné myšlenky z hlavy. Už jsem si představoval, jak ji držím kolem pasu při západu slunce. Jak se její bělostná pokožka zbarvuje do broskvového odstínu a celé té kráse dominuje ještě sladší úsměv.

„Už jen deset minut, pánové a dámy, a můžeme se rozloučit s naším malým Edwardem,“ řekl všem přítomným Emmett a pomuchlal mi vlasy. Odtáhl jsem se a úsměvem na rtech.

„Na vlasy mi nesahej, kolikrát jsem tě na to upozorňoval!“ okřikl jsem ho. Bella se upřímně rozesmála a vystoupila z řady tří dam. Měla na sobě bílé, volnější kalhoty, bílé tílko se stříbrným zdobením a přes úchvatné boky jemně šedivý pásek. Přes to lehký kabátek, aby nenastydla. Vlasy měla ležérně přehozené přes ramena, dokonale vynikl její srdcovitý obličej.

„Máš tady slinu,“ poznamenala Alice a teatrálně mi ji utřela. Odstrčil jsem její ruku nevrlý způsobem a udělal pár kroků k Belle. Její úsměv se ještě rozšířil a oči byly tak jasné, třpytivé, přímo svítily radostí. Letmo jsem se dotkl jejích vlasů a věnoval jí úsměv.

„Jsi krásná,“ vyšlo mi z úst, aniž bych si to plánoval. Ach, ano, její krásný, ruměnec, jenž mě nutil k zulíbání celé její tváře. S vděčností mi poděkovala a stiskla pevněji mou ruku, když si za námi někdo odkašlal. Emmett i Jasper si drželi své polovičky u sebe tak těsně, jako by se báli, že jim je někdo na letišti ukradne. Napodobil jsem je; ovinul jsem Belle paži kolem pasu, pevně si ji k sobě přitiskl a neubránil se polibku do vlasů.

„Užijte si to tam, určitě nám zavolejte a dejte nám vědět, jak se vám tam líbí,“ nařizovala nám Rosalie, zatímco ji Emmett hladil hřbet ruky. Věděl jsem, že to ze všech přítomných prožívala nejvíc. Byla to jako moje druhá matka, kterou jsem nepoznal. K Rosalie jsem měl zvláštní vztah, byla to moje sestra, kterou jsem miloval, ale byla to zároveň náhradní matka, kterou jsem oceňoval.

Vyprostila se z Emmettova medvědího objetí a objala mě.

„Dávejte na sebe pozor, Edwarde,“ šeptal mi do ucha a políbila mě na tvář. Věděl jsem, že tím myslí hrozbu Volturiových, ale to bylo to poslední, s čím bych si dělal problémy.

„Rose, smaž mu tu rtěnku z tváře, co by si o něm Bella pomyslela,“ rýpal si dál Emmett. Bella se na něj pobaveně zadívala, zatímco já jsem si šmudlal tvář. Zřejmě tady někdo spolu dobře vychází, pomyslel jsem si.

„Všem bych vám chtěl ještě jednou poděkovat, opravdu si toho cením,“ vyřkl jsem. Přikývli, jako by to byla samozřejmost. Holky se se mnou rozloučily a vzaly s sebou Bellu, abych měl prostor rozloučit se s kluky. Na Jasperově tváři byl sice úsměv, ale vůbec se mi nelíbil. Zdál se mi nervózní, vynucený.

„Mluv, co se děje,“ ponoukl jsem ho, když mě objal. První reakce byla zmatený pohled.

„Vůbec nic,“ zapíral. Poklepal jsem si na hlavu.

„Nedělej ze mě většího blbce, než jsem, a laskavě mi řekni, co se děje. Už mě nic rozhodit nemůže a víš, co jsme si řekli, ne? Ve všem jedeme společně, tak přestaň zapírat, Jaspere.“ Bylo vidět, jak se s tím sám pere.

„Jde o Eathena, dostal jsem od něj zprávu, že kontrola inspekce ve Francii neprošla tak, jak měla, a proto se za tři dny uvidíme v jeho kanceláři v New Yorku.“  Zmínka o tom prašivci mi spíše rozproudila krev a rozpálila doběla, než uklidnila, ale v duchu jsem se nabádal, abych své pocity držel na uzdě.

„Jde tady o Bellu?“ zeptal jsem se ihned.

Zakroutil hlavou. „Neboj se, postarám se o to, aby se o tom nedozvěděl,“ stejně se to dřív či později dozví, pomyslel jsem si, to už ale bude pozdě, aby si uvědomil, o co právě přišel, „je ale na čase, abych dokončil svůj plán s Huntem. Proto pevně doufám, že po návratu už budeš mít Bellu na své straně, Edwarde, až půjde Eathen ke dnu, nesmí stát za ním,“ přesvědčoval mě. Přikývl jsem.

„O to se postarám já, tentokrát budu doufat já, aby vše klaplo tak, jak má, protože bez ní už to asi těžko všechno vydržím,“ svěřil jsem se mu. Položil dlaň na mé rameno, což bylo gesto souhlasu, ale nic k tomu neřekl.

„Myslím, že je pravá chvíle, abych šel,“ zamumlal jsem plný vzrušení. Chybělo už jen takhle maličko, abych seděl v bezpečí s Bellou a mohli se těšit na dny plných radovánek, vášně, polibků a objetí. Zkrátka toho, co mně a jí celé ty roky chybělo, a není nic krásnějšího, než to rozdávat osobě, kterou milujete.

„Nezapomněla jsi na něco?“ Jeho pozdvižené obočí se mi vůbec nezamlouvalo. Pokrčil jsem rameny. „Budeš jí to muset říct, Edwarde.“ A tady je kámen úrazu, pomyslel jsem si. Tohle bude pěkný oříšek.

„To si nejsem tak jistý, jak celou tu záležitost přijme. Bojím se toho, Jaspere, já ji nechce ztratit, když jsem ji sotva našel.“ Fakt, že by mě nenáviděl za to, co jsem, mi drtil kamennou rukou srdce a já měl pocit, jako bych se nemohl ani nadechnout. Sakra, neuvěřitelná představa.

„Je to tvoje součást, jestli tě bude milovat, přijme tě i s tím, co jsi,“ konstatoval tiše. To byla poslední slova, která mi k tomu řekl. Pak už jsem stál po boku Belly za terminálem, díval se do usměvavých obličejů mé rodiny a tiskl k sobě vší silou můj nový smysl života.

Můžete to někde vyvěsit, protože Edward Cullen se šíleně zamiloval.                                                                                         

„Víš… já vlastně letadlem ještě nikdy neletěla,“ zakuňkala Bella, když nám nařídili, abychom si zapnuli bezpečnostní pásy. Nevěřícně jsem si ji prohlížel.

„Nikdy?“ Zakroutila hlavou.

„A nikdy jsem neviděla mořskou hladinu za východu slunce,“ pohlédla mi do očí, v nichž jsem spatřil vděčnost a záblesk něhy, „tohle je poprvé díky tobě,“ šeptla. Natáhla se z křesla a políbila mě na tvář. Otočil jsem tvář, abychom se dotkli rty a spojil je v jedny. Bella na chvíli strnula, ale neodtáhla se, ba co víc, pustila se do polibku s takovou vervou, až jsem po obláčku stoupal do nebes. Bylo to tak přirozené, nemusel jsem nic předstírat a den ode dne jsem miloval každý její kousíček víc a víc.

Polibek ustal ve chvíli, kdy nemohla popadnout dech. „Pak je mi tedy potěšením, být tvým prvním společníkem,“ zamumlal jsem jí do ouška a skousla jej. Bella se kroutila jako had a na celé letadlo křikla. Otočily se na nás dva páry mladých lidí. Ti dva chlapci se podívali na Bellinu postavu a já zahlédl ohavné myšlenky v jejich mysli, v tu chvíli měli štěstí, že mám pás kolem těla a Belliny ruce na svých, jinak bych jim utrhl hlavy.

„Děje se něco?“ zeptala se starostlivě a donutila mě, abych se jí podíval do očí, v nichž se zablýsklo.

Zakroutil jsem hlavou. „Nelži mi, vidím, jak jsi napjatý, myslíš, že kdybych se o tebe postarala,“ rukou sjela na rozkrok s mírným tlakem, „tak bys byl uvolněný?“ Její nevinnost byla k pokukání. Kdybych tenkrát věděl, že nafoukaná dívenka, co vystoupila z pěkného autíčka, bude za pár měsíců mým důvodem bytí, vysmál bych se tomu a zakroutil bych hlavou. Teď ale? Teď jsem rád, že ji smím držet v náručí a pyšnit se s ní.

„Tak bych asi vyletěl z kůže, ne se uvolnil.“ Chytil jsem ji za ruku a políbil.

„Vrčel si,“ konstatovala dál. Překvapilo mě to. Naposledy jsem vrčel na Emmetta, když mi strkal do postele vyhublou ženskou z baru s umělými prsy. Na to se nedal ani sahat, natož si s tím užít.

„Jo, tamti týpkové na tebe stále zírají a nechtěj vědět, na co myslí,“ procedil jsem skrz zaťaté zuby. S pozdviženým obočím se na mě zadívala.

„Myslí? Copak ty jim vidíš do hlavy?“ zasmála se mé větě, ale to netušila, jaká je pravda. Dokonce jsem měl nutkání Belle teď hned povědět, kdo vlastně jsem a co umím, tak by měla ještě šanci opustit palubu letadla, anebo to překousnout a vstřebat do chvíle, než přistaneme. Ovšem, když jsem slyšel hysterii v jejím smíchu, zahnal jsem takový nápad a zavrtěl jsem hlavou.

„Ne, zlatíčko, ale nebylo těžké uhodnout, co se odehrává za jejich hanebnými úsměvy, takové svině znám jako své boty.“ Chápavě přikývla.

„To jistě ano,“ přitakala milým hlasem, „protože ty sám jsi takový, že?“ Zamračil jsem se. Za normálních okolností bych se nad takovou hloupostí – pravdou – nezastavil, ale v téhle chvíli mě to zasáhlo. Dotklo se mě, jak o mně Bella smýšlí. Nikdy mi nezáleželo na tom, co si o mně mé milenky myslí, vždyť to byly jen dívky, co jsem viděl jednu noc, někdy jen pár hodin, a byl konec. Nikdy víc jsme se neviděli… ale Bella? To byl jiný šálek.

„Myslíš si o mně, že jsem sprostá svině?“ V mém hlase byly pochybnosti. Nedokázal jsem skrýt v hlase veškerou aroganci a ublíženost. Pohladila mě po tváři a natáhla se pro polibek, než odpověděla.

„Vím, že jsi svině, která holky táhne jen do postele,“ sakra, au, to zabolelo, „ale také vím, že se ti dá věřit, a když jsi řekl, že mě miluješ a jsi schopný být mi věrný, tak ti věřím, protože…“ věta vyzněla do ztracena, neboť zrovna začaly burácet motory letadla. Zahlédl jsem zarmoucený Bellin výraz, ale nestihl jsem se zeptat, zda je v pořádku. Měli jsme se zapřít do sedadel a zkontrolovat pásy.

Vylétali jsme.

Bella po celou dobu drtila mou dlaň a nechtěla ji pustit. Musel jsem ji s úsměvem požádat, aby trochu ubrala na síle. Ne z důvodu, že by mě to bolelo, ale chtěl jsem, aby mi dořekla větu, kterou načala. Přidržel jsem si její obličej u svého a dýchal jí do tváře. Rty jsem měl jen kousek od jejích, ale potlačil jsem touhu zmocnit se jich.

„Dořekni to, Bello, řekni, proč mi najednou věříš, řekni to,“ přikazoval jsem jí jemným hlasem a přitom ji držel za ramena. Měl jsem ji nablízku. Byla hned vedle mě, dělilo nás jen pár centimetrů, ale v té chvíli jsem si připadal, jako bych musel překročit propast, abych se k ní dostal.

„Já… Edwarde…“ Nedokázal jsem to jen poslouchat. Zahlédl jsem v jejích očích slzy strachu, úzkosti a mnoho úvah. Mnoho nevyřčených otázek a nenalezených odpovědí.

Překročil jsem ji. Překročil jsem propast, která nás dělila, a políbil jsem ji. Toužil jsem potom slíbat jí veškeré slzy, veškerou její bolest převzít na sebe a chránit ji před světem.

Polibek, který mi věnovala, nebyl láskyplný a vášnivý, jaké bývají. Najednou se mi stranila a byla odtažitá a to mě zabolelo u srdce. Nesměla se mi stranit, protože tak jsem měl pocit, že mi uniká. A neuvěřitelně to bolelo.

„Lásko, řekni mi, co tě trápí, mně můžeš říct všechno,“ povzbuzoval jsem ji. Po tváři jí stekla slza.

„Zamilovala jsem se,“ slabé odkašlání, „zamilovala jsem se do tebe, ale je tu jeden problém.“ Neobtěžovala se setřít slzu, jež právě slétla na lem trička. „Jsem těhotná, Edwarde.“ Sice šeptala, ale v mých uších to znělo, jako by to křičela mikrofonem. 

Omlouvám se za zpoždění; nebylo to v plánu, ale nějak mi to nevyšlo s časem. Každopádně bych chtěla upozornit, že  následují kapitoly budou spíše zvratové a bude jich max. 10. 

Těm, co stále komentují, moc děkuju. Je mi jasné, že povídka už nemá své čtenáře (jestli nějaké vůbec měla), takže vám patří moje velké díky. 

» 39. kapitola 

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedno objetí - 38. kapitola: