Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedno objetí - 30. kapitola

19.12.2011 (20:30) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2705×

Jen jedno objetí – 30. kapitola

Samota je horší než smrt, neboť samota smrt činí bolestivější

Za celý týden jsem neviděla ani jednoho člena Cullenovic rodiny. Po nocích jsem usínala s myšlenkou, že odjeli někam na dovolenou, nebo jsou jen u příbuzných, ale měla jsem takové divné tušení, že to rodinná dovolená nebude. Zkoušela jsem Edwardovi volat na mobil, ale vždy jsem spadla do hlasové schránky, stejně tak jsem pochodila i u Alice.

Rozvalila jsem se na gauči a prohlížela si módní časopisy. Zrovna byl víkend a já neměla tušení, co bych mohla podniknout. Sarah byla venku s Mikem a zbytek se věnoval své práci. Nemohla jsem dělat nic, u čeho bych se musela soustředit, protože jsem byla myšlenkami úplně jinde. Byly tomu dva dny, co mi volal Eathen. Abych pravdu přiznala, byla jsem z toho mírně vykolejená a v první chvíli jsem nevěděla, jestli telefon přijmout, ale v té druhé jsem skákala radostí.

Když jsem mu telefon zvedla, mluvila jsem s ní odměřeným tónem. Nevím, jak se to dozvěděl, ale gratuloval mi ke složeným zkouškám. Nechtěla jsem se ho vyptávat, odkud to všechno ví, a proto jsem mu jen poděkovala a mlčela do telefonu. Bylo to celkem trapné, když jsme oba měli na jazyku mnoho otázek, tedy alespoň já, a nikdo nemluvil. Nakonec se Eathen zhluboka nadechl a spustil.

„Víš, Bello, já… je mi trapně, že ti volám až po tak dlouhé době. Vlastně, chtěl jsem se ti omluvit už týden po tom, co jsem odjel z New Yorku, ale nenašel jsem tu odvahu. Stále jsem si promítal naši hádku, která mimochodem nebyla k ničemu, a došel jsem k tomu, že na tom máme chybu oba.“ Samozřejmě že jsem měla na jazyku peprnou poznámku, ale spolkla jsem ji. „Jak čas plynul, uvědomil jsem si jednu věc. Ať už se mezi námi stane cokoli, stále se milujeme a to je hlavní. Hluboce se ti omlouvám a chtěl jsem ti říct jedno… že tě miluju.“

Kdo by to byl řekl, že mi zavolá. Během telefonátu jsem změkla a nemohla jsem mu vynadat, ani jej z ničeho osočit. Dokonce mi slíbil, že se na svátky staví a společně oslavíme Vánoce. Měla jsem pocit, jako by se všechno od toho dne, co jsem složila zápočtovku, obracelo k lepšímu. Jedna věc mě ale mrzela… nepřítomnost Cullenových.

Zrovna jsem se zvedla ze sedačky a chtěla si dojít pro zmrzlinu s piškoty, když mi začal zvonit telefon. Srdce mi vyskočilo až někam do krku a na zátylku jsem cítila maličké krůpěje potu. Rozeběhla jsem se k sedačce, div jsem se nepřerazila, a vzala jsem mobil do dlaně. Ještě jsem ani nevěděla, kdo mi volá, ale v hloubi duše jsem doufala, že to bude Edward. Nebyl, ale i přesto jsem hovor nadšeně přijala.

„Mami!“ křikla jsem do telefonu plná překvapení, posadila jsem se na sedačku a nohy si opřela o skleněný stůl. Radost v mém hlase se nedala přeslechnout.

„Bello, zlatíčko, tak ráda tě zas slyším,“ vzlykla mi do telefonu Renée a já neměla daleko k tomu, abych udržela slzy v slzných kanálcích. Toužila jsem delší dobu slyšet její hlas, chyběla mi. Naposledy jsem s ní mluvila před dvěma lety, kdy jsem u nich byla na Vánoce, což byla dlouhá doba. Narovnala jsem se do polosedu a pozorně jsem naslouchala jejímu hlasu, který mě vždy dokázal uklidnit.

„Já tebe taky, moc se mi po vás stýská,“ posteskla jsem si a utřela si hřbetem ruky tváře. „Zrovna jsem se chtěla jít nacpat zmrzlinou a přemýšlím, co bych provedla,“ sdělila jsem jí šibalsky a nemohla jsem odolat tomu, abych schovala ten lišácký tón, jenž jsem na ni používala v dětství. Vždy z toho neplynulo nic dobrého.

„To ti schvaluju, ta je nejlepší na nervy,“ zasmála se do telefonu a já jsem si uvědomila, jak moc mi její smích chybí. Neudržela jsem nezbednou slzu, která mi stekla po tváři, a hlasitě jsem popotáhla.

„Něco nového, Bells?“

Chvíli jsem přemýšlela a pak mě napadla právě ta moje slavná škola. „Ano, úspěšně jsem složila první zápočtovou zkoušku,“ pochlubila jsem se a opět s úsměvem. I po týdnu jsem z toho měla radost, jako by se to stalo právě teď. Byla pyšná, když jsem vystudovala střední. A měla radost, když se Eathen nabídl, že mi zařídí prestižní vysokou školu v New Yorku.

„Pane bože, Bello, gratuluju! Já jsem vždycky věděla, že ti můžu důvěřovat a věřit v tebe,“ svěřila se mi. Jak ráda bych ji objala a vyplakala se jí na rameno. Svěřila se jí se vším, co mě trápilo, ale nemohla jsem. Přes telefon to nebylo to pravé ořechové. Ale nemohla jsem popřít, že jsem za její telefonát nesmírně ráda.

„Děkuju,“ špitla jsem stydlivě a cítila jsem, jak se červenám. Dobrou půlhodinku jsme si povídaly o tom, co je nového, a jak se vlastně ve Forks mají. Taky padla slova o tom, zda nebudeme s Eathenem slavit Vánoce opět s nimi, a na to já jsem odpověď neměla. Sice bych je ráda znovu viděla, ale Eathen nerad jezdil do tak malých měst, jako bylo Forks. Někdy jsem si kladla i otázku, jak je možné, že v ten osudný výlet, který podnikl do nejdeštivějšího městečka ve Státech, potkal právě mě. Obrovská náhoda, nebo osud?

„Už jsem Eathena dlouho neviděla, táta se na něj také ptá, je v pořádku?“ Více, než bys čekala, říkala jsem si v duchu a ušklíbla se nad tím, jak byl rád, že o něj mají mí rodiče zájem.

„Ano, ale má moc práce a moc se nevidíme,“ přiznala jsem. Renée věděla, jaký mezi sebou máme vztah, a také byly chvíle, kdy mi vyčítala můj sňatek. Charlie byl jiný, pohotovější. Naopak on chtěl, abychom si s Eathenem zařídili domácnost tak brzy, prý je normální, když to v manželství sem tam nefunguje, ale láska je mocnější a vždy si vybere tu nejlepší cestu.

Ano, manželství funguje tak, jak má i s hádkami, jen když v tom není nevěra, pomyslela jsem si a snažila se takovou myšlenku zaplašit. Nezačínej s tím znova, Bello! Tvrdil mi to doma, dokonce i v telefonu, že mi nezahýbal, tak je to snad pravda. Snad.

„Neříkáš to zrovna moc přesvědčivě,“ osočila mě z lhaní nepřímo a já se zarděla. Tomuhle se říká správná matka, pomyslela jsem si a povzdychla si.

„Už budu muset jít, ještě mám sraz s… kamarádkou.“ Přepadl mě strašlivě hloupý nápad, ale čím víc jsem nad ním přemýšlela, tím víc se mi zdál lepší a reálnější – pojedu se podívat ke Cullenovým a zjistím, co se jim stalo, že je nevídám.

Při té představě jsem se zasmála. Jestli byl Edward kamarádka, která se ke mně v noci vkrádala, aby mi ukradla pár polibků a řekla mi, že ke mně něco cítí, tak jsem na to pekelně špatně. „Miluju tě a opatrujte se s tátou,“ zašeptala jsem tiše a típla jsem to. Podívala jsem se na okna, která byla z části halena bílými závěsy, a spatřila jsem maličké bílé vločky, jak lehce dopadají na holé větve stromu. Je na čase, abych navštívila Cullenovy, nabádala jsem se v duchu, vstala jsem a hbitě jsem utíkala do schodů, abych se oblékla a vyjela. Vzrušením z toho, že znovu uvidím Edwarda, mě rozbolelo břicho.

Brodila jsem se celým městem, jen abych se dostala do části, kde jsou lesy. Nejdříve jsem nemohl jejich dům najít, ale pak jsem, nevím jak, zajela na správnou cestu. Zastavila jsem a štěrkové cestě přímo před ohromným štěrkovým domem a zůstala sedět v autě. Byla jsem ohromená a zároveň vyděšená. Představovala jsem si všemožné scénáře a děsila se jich. Buď tam přijdu a Edward mě vyhodí mezi dveřmi, protože si uvědomil, že jeho vyznání bylo hloupé a stejně by mě nikdy nedostal, tak se nebude snažit.

Další možností je, že mě přivítá jeho rodina, ale Edward tam mezi nimi nebude. Jako by se po něm slehla zem, a abych se přiznala, takové přivítání by mě asi mrzelo nejvíc. Stýskalo se mi po Alice s Rosalie, ale chtěla jsem vidět hlavně jeho, alespoň se přesvědčit, že je v pořádku, nic víc v tom nehledám. Lžeš, Bello, si vlastní kapsy a to není dobrý, křičel na mě vnitřní hlas a já, zarmoucena svými city, jsem se schoulila do klubíčka na sedačce. Nechybělo k tomu daleko, nastartoval bych auto a odjela zpět domů, ale byl jsem už moc daleko na to, abych se stáhla.

„Buď zticha, kruci písek!“ vřískla jsem nahlas a vystoupila jsem zbrkle z auta. Málem jsem uklouzla na ledové ploše, kdybych se nezachytila dveří. Srdce mi tím šokem poskočilo a cítila jsem jej až v krku. Super, pomyslela jsem si, to nám ta návštěva začíná.

Vydala jsem se ke dveřím vrávoravým tempem a každým druhým krokem jsem se zastavovala, až jsem došla ke schůdkům. Nadechla jsem a snažila se srovnat si poletující myšlenky v hlavě. Napřáhla jsem ruku, abych zaklepala na dveře, když se znenadání otevřely, a v nich stál Jasper s menším, ale příjemným úsměvem.

„Už jsem se bál, že se nám na cestě natáhneš,“ popichoval mě a místo pozdravu mě pozval dál. Skoro neslyšně jsem špitla pozdrav jeho směrem a poděkovala jsem. Přešla jsem práh domu a ucítila jsem dosti známou vůni. V předsíni stále stála skříň s velkým zrcadly, kterou jsem viděla naposledy, když jsem odtud odcházela plná vzteku na Edwarda.

Na rameni jsem ucítila nepatrný stisk a leknutím jsem nadskočila. „Omlouvám se,“ řekl mi Jasper a ukázal na kabát, „nechceš si odložit?“ zeptal se s povytaženým obočím, „jestli se chceš teda zdržet,“ dodal váhavě. Podívala jsem se na něj a nestačila se divit té změně. Jak je možné, že na mě dneska působí jinak? Stalo se něco? V ten den, co mě zachytil, jak jsem padala ze schodů, jsem měla možnost prohlédnout si jej zblízka a zdálo se mi, že na mě kouká skrz prsty. Dneska to byl ale pohled člověka, který mě rád vidí, a to se mi nelíbilo. K němu mi to nesedilo.

„Přišla jsem za Alice a Rosalie. Nebyli jste dlouho ve škole, a tak jsem měla obavy, jestli -“

„A za Edwardem pochopitelně,“ doplnil mě a já se jako na povel zarděla. „Edward tady sice není, ale Rosalie s Alice tě mile rády přivítají.“ A je to tady. Byla jsem zklamaná. Udělal pár dlouhých kroků přede mnou a pak mi pokynul, abych jej následovala. Když jsme se ocitli v obývacím pokoji, kde byl ohromnou ozdobou lustr, údivem mi spadla pusa. Alice s Rosalie seděly na sedačce, v ruce držely pravděpodobně černé víno, a živě si povídaly, kdežto Emmett seděl v křesle a hrál hry na playstationu. Jako malé dítě, pomyslela jsem si a usmála se.

„Bello!“ vypískla nadšeně Alice a v cuku letu byla u mě. Drtila mě ve své drobné náruči, až jsem měla pocit, že mi zlomí žebra. Než jsem ji stihla upozornit, už stála vedle mě a držela si odstup, přitom jí ale plály oči radostí. Následně za ní ke mně přiběhla Rosalie a o něco jemněji mě objala. Zřejmě viděla, jak se šklebím, když mi Alice lámala kosti.

„Taky vás ráda vidím,“ řekla jsem jim oběma a usmívala se, když se ke mně blížil Emmett. Uvědomil si, že je dosti silnější než já, a proto mi jen políbil ruku a provedl mě k místu, kde mi přímo nařídil, abych se posadila, a na moment se ztratil v kuchyni. „Měla jsem o vás strach,“ začala jsem, aby řeč nestála a neměli pocit, že jsem sem přišla slídit, „už to byl týden, co jsem vás neviděla, a stýskalo se mi po Alice, Rosalie, Emmettovi a dokonce i Jasperovi.“ Podívala jsem se na jeho výraz a obávala se, co v něm spatřím. K mému překvapení se usmíval, objímal Alice kolem pasu a přitom ji letmými polibky do vlasů rozmazloval.

„Nic se nestalo, Bello, jen jsme byli mimo město a na poslední den nikdo z nás nechtěl jít do školy. Udělali jsme si studijní volno, ale jsme rádi, že ses stavila,“ štěbetala Alice. Pohodlněji jsem se usadila až tehdy, kdy přišel Emmett a do rukou mi vložil sklenku s červeným. Posadil se vedle Rosalie na sedačku a stejně jako Jasper ji objal. Bylo to tak dokonalé a romantické, jak se k sobě chovali. Měla jsem z nich slzy v očích.

Napila jsem se ze sklenky a olízla si rty. Chutnalo dobře. „Zůstaneš tu s námi dnes večer, že ano?“ vybafl na mě Emmett s nečekanou otázkou a já v té chvíli nevěděla, co bych měla odpovědět. Nečekala jsem ani takové vlídné přivítání, které mě ohromně zahřálo u srdíčka, a dokonce i Jasper mi přišel milý a přívětivý.

„Já nevím… doma mě čeká ještě hodně práce a -“

„Vymlouvat se nemusíš,“ podotkl jakoby nic Jasper s úsměvem.

Vykulila jsem oči. „Co prosím?“

„Tady ti nikdo hlavu neukousne, Bello, klidně tu s námi zůstaň. A možná bys i měla, když Alice slaví dvacáté páté narozeniny,“ odhalil skrytý důvod toho, proč je tu tak veselo. Podívala jsem se na dotyčnou, která se mírně naklonila k Jasperovi a plácla jej přes stehno. Přikývla na souhlas.

„Ano, na svoje poměry se cítím jako osmnáctka,“ prozradila mi s úsměvem, „a proto bych byla ráda, kdybys tu zůstala. Jsi moje nejlepší přítelkyni, určitě bys mi nedala košem, že?“ Udělala na mě psí oči a ty já jsem nesnesla. Odvrátila jsem pohled a propalovala bezchybnou podlahu. Když tu zůstaneš, potkáš jeho, našeptával mi tichý hlásek. Přijela jsi kvůli němu, nebo ne?

„Nemám pro tebe ani dárek, a co když mě tu někdo nebude chtít?“ zkusila jsem poslední argument, který mě napadl. Všichni přítomní protočili oči a Rosalie si poklepala na spánek. Nahlas jsem vzdychla a jakmile jsem zahlédla Emmettův blažený úsměv, věděla jsem, že jsem si vysloužila noc strávenou v Cullenovic domě.

Jak se vám líbily kulatiny? Za komentáře moc děkuju. 

» 31. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedno objetí - 30. kapitola :